Postmodernismus je filozofický a literární směr, jehož charakteristika částečně vyplývá již z názvu: odmítá modernismus (tedy moderní umělecké směry a postupy, samoúčelné experimentování za každou cenu, pocit výjimečnosti). Postmodernisté dále odmítají tradiční evropský racionalismus (tedy důraz na rozum a myšlení, osvícenský názor, že vše lze pochopit nebo alespoň vědecky popsat) a odlidštěný svět vědy a techniky.
Postmodernismus zdůrazňuje složitost a nepochopitelnost světa (života, skutečnosti), a proto propaguje mnohost názorů a pohledů na skutečnost. Postmodernisté kombinují neslučitelné
a nesourodé literární postupy, hrají si s žánry, mají sklon k mystifikaci (klamání) čtenářů.
Umberto ECO – italský spisovatel
román Jméno růže - příběh se odehrává v nejmenovaném italském opatství, kde učený františkán Vilém z Baskervillu a jeho mladý žák Adso (vypravěč románu) pátrají po stopách záhadných smrtí mladých mnichů. Zároveň se v opatství koná setkání císařských a papežských vyslanců, které vrcholí roztržkou v oblasti teologických
a filozofických otázek.
Vladimir NABOKOV - ruský spisovatel
Lolita - román pojednává o muži, který si sexuálně zahrává s dvanáctiletou dívenkou
a ubližuje jí svou morální neúctou
Woody ALLEN - americký spisovatel, herec a režisér, jehož dílo lze také vnímat mnoha způsoby. Kromě humoru a mystifikací v něm najdeme mnoho odkazů na historii, filozofii, literaturu, starší filmy. Mimo scénářů a divad. her píše též povídky - známý je soubor povídek Vedlejší příznaky
Magický realismus je literární směr, příznačný hlavně pro latinskoamerickou prózu. Objevuje se v zemích, kde je silná tradice mytologie a ústní slovesnosti, a tak mytologický výklad světa ovlivňuje vyprávění autorů. Základním principem magického realismu je prolínání dvou světů: tím prvním světem je vlastní vyprávění spisovatele, tím druhý je svět magický, mytologický, snový a fantazijní.
Gabriel García MÁRQUEZ - nejslavnější autor magického realismu, Kolumbijec
Sto roků samoty - je to rozsáhlá kronika provinčního městečka, kde žije rozvětvená rodina Buendíů: její osudy sledujeme od koloniálních časů 19. století až do 60. let 20. století. Uzavřený život rodu má předem dané trvání: skončí, až se narodí dítě s prasečím ocáskem. Zázračné a nereálné skutečnosti jsou v knize podávány, jako by byly samozřejmé, a naopak, prosté reálné jevy jsou považovány za fantastické. Román je zrcadlem neustálého plynutí času, klíčový je zde motiv samoty člověka: protože lidé tuto samotu přijímají a žijí tak ve světě bez perspektiv, musí nenávratně zaniknout.
Žádné komentáře:
Okomentovat