Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Milan Uhde (1936 - ….)

básník, prozaik, dramatik, literární kritik, scénárista, autor rozhlasových a televizních her. Vystudoval filozofickou fakultu brněnské univerzity, obor čeština a ruština. Redaktor měsíčníku Host do domu. Své první verše vydával v brněnské Rovnosti. Autorem písňových textů, sestavoval recitály a montáže pro brněnské Divadlo X. vytvořil námět pro film Souhvězdí Panny. V 60. Letech napsal řadu rozhlasových her, většina z nich byla úspěšně uvedena v zahraničí – SRN, Norsko, Belgie, Francie, Polsko …. V 70. A 80. Letech přes publikační zákaz spolupracuje s brněnským Divadlem na provázku (např. „Balada pro banditu“).
Dílo:
„Král Vávra“ – hra se zpěvy
„Obloha samej cvok“ – soubor textů pro brněnské Divadlo X.
„Hra na holuba“, „Zubařovo pokušení“, „Pán plamínků“ – v samizdatu.
Domácí divadlo Vlasty Chramostové a soukromé inscenace na Havlově Hrádečku.

EXILOVÉ A SAMIZDATOVÉ DRAMA

Václav Havel (1936 - ….)
dramatik, esejista, publicista. Nejprve se vyučil chemickým laborantem, při zaměstnání vystudoval střední školu a jeho studia dále pokračovala na Ekonomické fakultě ČVUT, posléze absolvoval Divadelní fakultu AMU, obor dramaturgie. V divadle začíná jako jevištní technik – Divadlo ABC, Divadlo Na Zábradlí, působí jako asistent režie u Alfréda Radoka, v 70. Letech pracuje jako pomocný dělník v trutnovském pivovaru a roku 1977 se stává jedním z prvních tří mluvčích Charty 77. Je představitelem absurdního dramatu. Byl několikrát vězněn.
Dílo:
„Zahradní slavnost“ – drama, paroduje fráze, strnulost a neživost systému, jenž se snaží řídit celou společnost a který je nebezpečný v tom, že se snaží a mnohdy s úspěchem, rozbít lidskou identitu.
„Vyrozumění“ – hra zachycuje rozklad osobnosti, zneužívání jazyka, zneužívání člověka.
„Ztížená možnost dorozumění“ – neschopnost člověka uskutečnit záměr a rozhodnout se.
Další hry byly zakázané: „Spiklenci“, „Audience“, „Vernisáž“, „Protest“, „Largo desolato“.

Ivan Vyskočil (1929 - ….)

prozaik, autor rozhlasových her, herec. Vystudoval herectví, psychologii a pedagogiku. Byl uměleckým vedoucím činoherního souboru divadla Na Zábradlí. Od roku 1964 se stává uměleckým vedoucím Ne-Divadla Klubu. Svá textappealová představení pořádal i v 70. letech. Píše do časopisů Květy, Host do domu, Divadelních novin, Divadlo, Kultura, LN.
Dílo:
„Kdyby tisíc klarinetů“ – napsal to společně se Suchým
„Faust a Markéta“, „Služka a já“ – napsal společně se Suchým
Jiří Suchý
básník, prozaik, dramatik a autor písňových textů.
Dílo:
„Člověk z půdy“
„Taková ztráta krve“ – k mnoha hudebním komediím napsal texty
„Jonáš a tingl-tangl“, „Zuzana je sama doma“ – kabaret.
studio Ypsilon, HA divadla, Husa na provázku, divadlo Járy Cimrmana, divadlo Na okraji, Rokoko.
Drama 70. A 80. Let
množství autorů nesmí publikovat, někteří jsou vězněni, jiní odcházejí do zahraničí.
Oldřich Daněk
autor historických a současných děl o etice člověka. Psal hry a romány, ve kterých odkrýval rozpory mezi individuálním a společenským pojetím morálky.
Dílo:
„Umění odejít“, „Pohled do očí“, „Svatba sňatkového podvodníka“, „Dva na koni, jeden na oslu“.
Jaroslav Dietl
autor českých mnohadílných seriálů, psal převážně komedie a veselohry.
Dílo:
„Nepokojné hody svaté Kateřiny“, „Nehoda“, „Muž na talíři“, „Tři chlapi v chalupě“, „Nejmladší z rodu hamrů“, „Muž na radnici“, „Žena za pultem“.

Drama od roku 1948 do pol. 50. let.

rok 1948 znamená začátek úpadku, který můžeme sledovat po řadu let, skutečná satira je nahrazena komickým zesměšňováním „třídních nepřátel“.
Jaroslav Klíma
„Štěstí nepadá z nebe“
„Vaška Káni“
Socialistický realismus
Miroslav Stehlík
„Mordová rokle“
Vojtěch Cach
„Duchcovský viadukt“
„Paní Kalafová“ – o dělnické historii
Milan Jariš
„Boleslav I.“ – o historii vůbec
Budovatelské drama
Vašek Káňa
„Parta brusiče Karhana“
Miloslav Stehlík
„Nositelé řádu“
Drama v 2. polovině 50. let a 60. let
drama tohoto období tvoří zlatou kapitolu českého dramatu. Vzniklo velké množství divadel malých forem, která se až postupem času profesionalizovala. V jednotlivých divadelních souborech vznikaly vlastní hry, herci si tvořili vlastní texty buď podle předloh, nebo podle se tak, aby mohli spolupracovat s publikem, reagovat na jeho podněty atd. uplatnil se přitom tanec, jazz, rozvíjel se kabaret, šanson, recese, pásmo atd.
1958 vzniklo divadlo Na zábradlí (Václav Havel). 1959 Semafor (Jiří Suchý, Ivan Vyskočil). 1963 Viola. 1967 Divadlo Járy Cimrmana. 1959 Satirický kabaret Večerní Brno. 1963 Studio Ypsilon v Liberci. 1967 Husa na provázku v Brně. Divadlo Retunda (Jaroslav Jakoubek, Pavel Kopta, Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Ivan Vyskočil, Jan Vodňanský).

DIVADLO D34

Divadlo D34 založil E. F. Burian. Toto divadlo připravovalo umělecky náročná díla pro lidového diváka. Na scéna se uplatňovala rytmicko-melodická sborová recitace. E. F. Burian řešil ve svých hrách problémy doby. Usiloval o vytvoření tzv. syntetického divadla, které by spojilo různé divadelní prvky a žánry. V roce 1941 bylo divadlo gestapem uzavřeno.
Breton Brecht – „Žebrácká opera“
Vítězslav Nezval
„Manon Lescaut“ – divadelní hra je oslavou českého jazyka (jako předloha sloužil román francouzského spisovatele 18. století A. Prévosta).
„Milenci z kiosku“
Za protektorátu ztratila česká divadla některé budovy, mnohé hry se nesměly zveřejňovat a nad tvorbou vládla cenzura. Mladá generace se soustředila kolem Divadélka PRO 99 a Větrníku.
Drama v letech 1945 – 1948
válka přerušila kontinuitu v dramatickém umění a zanechala v něm hluboké stopy.
Alegorie, pohádka, historie – první česky psanou poválečnou hrou byla humorná pohádka. Jana Drdy – „Hrátky s čertem“, divadelní hra „Dalskabáty, hříšná ves“
Frank Tetauer
„Vlajky v plamenech“ – historický námět
Ferdinand Peroutka
„Oblak a valčík“ – alegorie
Josef Kainar a Vratislav Blažek – psali satiry.

Viktor Dyk (1877 – 1931)

pocházel z Pšovky u Mělníka z rodiny hospodářského úředníka. Po ukončení právnické fakulty pracoval jako novinář. Za svoji literární a politickou činnost byl vězněn (1916 – 1917). Po válce aktivně pracoval v národně – demokratické straně a v roce 1925 byl zvolen senátorem. Zahynul tragicky v Jaderském moři.
Dílo:
„Zmoudření Dona Quijota“
„Posel“
Alois Jirásek (1851 – 1930)
narodil se v Hronově, zemřel v Praze, studoval historii na KU v Praze. Působil jako suplent, dále jako profesor na gymnáziu v Litomyšli, prožil tam 14 let, po té Praha (profesor na akademickém gymnáziu). 1918 četl slavnostní přísahu republiky, senátorem za stranu národně demokratickou, pochován v Hronově.
Dílo:
„Jan Hus“
„Jan Žižka“
„Jan Roháč“
„Vojnarka
KABARET
u jeho vzniku stál bohém E. A. Longen, herec, dramatický autor, malíř se svými výstupy se prosazoval nejdříve po hospodách a začal spolupracovat s význačnými komiky své doby F. Futurista, F. Burian. Kabaret nebyl pouhým zpestřením, ale měl i hlubší dopad, byl často ostrým útokem proti šosáctví, byl dobrou hereckou školou.
OSVOBOZENÉ DIVADLO
Vzniklo roku 1925 v souvislosti s poetismem. Oproti klasickému dramatu ruší trojí jednotu místa, času a děje. Osvobozené divadlo upřednostňovalo přímý dialog s divákem. V tomto divadle spatřujeme příklad moderního evropského divadelnictví. Osvobozené divadlo kolem sebe soustředilo významné osobnosti a to režiséry Jindřicha Honzla, Jiřího Frejku a E. F. Buriana. K tomuto divadlu patří neodmyslitelně dvojice klaunů Jiří Voskovec, Jan Werich a hudební skladatel Jaroslav Ježek. Na scénu tato trojice vystoupila v roce 1927 v revue Vest Pocket Revue (Malá kapesní revue). Další hry: „Kostky jsou vrženy“, „Osel a stín“, „Kat a bláze“, „Rub a líc“, „Balada z hadců“, „Pěst na oko“. Po představení „Pěst na oko“ měli zákaz a emigrovali do USA. V emigraci pokračovali v divadelní práci. Museli hrát anglicky.

Fráňa Šrámek (1877 – 1952)

narodil se v Sobotce, v rodině berního úředníka. Studoval gymnázium v Písku a Roudnici, studium práv přerušil jednoroční dobrovolnou vojenskou službou. Roku 1905 byl uvězněn za účast na studentských demonstracích, tentýž rok byl povolán na vojenské cvičení, kde byl několik týdnů vězněn za báseň „Píšou mi psaní“.
Dílo:
„Léto“ – divadelní hry ovlivněné impresionismem.
„Měsíc nad řekou“ – hra má tři dějství. Příběh začíná ve městě, kde se chystá sjezd gymnaziálních abiturientů. Chystá se na něj i Jan Hlubina, nyní starší muž. Přestože na gymnázium patřil k nejlepším a nejctižádostivějším, skončil jako prodavač ve svém vyženěném obchůdku s papírnickými potřebami. Hlubina chce jít na sjezd i s manželkou a veřejně jí poděkovat za dobrý rodinný život. Jan Hlubina se setkává se svým bývalým gymnaziálním spolužákem a spolubydlícím Josefem Roškotem. Vzpomínají na uplynulé mládí a zatracují fanfarónství mladých. Druhou dějovou linii tvoří jejich děti Slávka Hlubinová a Villy Roškot. Jejich melancholický rozhovor, doprovázený hučící řekou a světlem měsíce, tvoří jednu z nejpůsobivějších částí hry. Do rozhovoru vstupují ale oba rodiče Hlubina i Roškot. Pohádají se se svými dětmi. Nakonec se ale obě generace usmíří.
Jiří Mahen (1882 – 1939)
vlastním jménem Antonín Vančura, byl to publicista, básník, prozaik a dramatik.
Dílo:
„Jánošík“
„Mrtvé moře“

Alois a Vilém Mrštíkovi

Maryša“ – drama o 5ti dějstvích, představuje vrchol českého dramatického realismu. Odehrává se na vesnici (Haná a Moravské Slovácko). Psáno slováckým nářečím. Začíná to loučením chlapců, kteří odcházejí na vojnu mezi nimi chudý Francek, který miluje Maryšu (je bohatá). Zakázaná láska. Maryši rodiče tomu brání. Nesmí se s ním ani rozloučit. Otec Lízal domlouvá sňatek bez jejího vědomí s mlynářem Vávrou (je starší, vdovec), utrápil svou 1 ženu, má 3 děti. Vávra má požadavek 4000,- věna. Maryši se nikdo neptá. Ona se tomu brání, nemá ho ráda. Prosí je, aby jí nenutili, otec váhá a matka sňatek vymáhá. Svolí k sňatku, manželství není šťastné. Chce být dobrou ženou a matkou. Po dvou letech se vrací Francek, náhodně se setkají, on ji doprovodí domů, otec Lízal vidí jak Maryša trpí. Otec nevyplácí věno. Francek jí navrhuje aby opustila Vávru a šla s ním do Brna, kde má práci. Ona odmítá, Vávra se o setkání dozví. Je rozzlobený a vystřelí po Franckovi, Maryša v obavě o Francka otráví Vávrovi kávu. Vávra Francka nezabije a vrací se domů, dává si kávu. Chce začít znovu a líp. Vávra umírá. Je si vědoma trestu. Realismus je v domluvě bez jejího svolení, nevyplacení věna. Nedošla do Brna pro to že byla velmi silně nábožensky založená. (Cti otce svého a matku svou, Co bůh spojí, člověk nerozlučuj). Na druhou stranu se prohřešila vraždou manžela.
2. „Rok na vsi“ – próza, vypráví z rozmezí Slovácka a Hané.
Stavba dramatu – klasická stavba vychází z antického dramatu.
Expozice – úvod, kde je naznačena základní situace, nebo-li vstup do děje a naznačení zápletky. (Domluva sňatku).
Kolize – zápletka se prohlubuje (Maryša se brání sňatku s Vávrou).
Krize – vyhrocení zápletky (tragické manželství a návrat Francka z vojny).
Peripetie – naznačení řešení celé zápletky (Maryša se rozhodne že Vávru otráví).
Katastrofa – tragický závěr. V úvodu katastrofy bývá moment posledního napětí – zdání že příběh skončí jinak, než divák očekává (Vávrovo přiznání, že si nežijí nejlépe a chce začít znovu, poté umírá).
Jaroslav Hilbert
„Vina“ – mravní problém svedené dívky, která se nemůže zbavit společenských předsudků.
Jaroslav Kvapil
„Princezna pampeliška“
„Rusalka“

NÁRODNÍ DIVADLO

po roce 1848 se lid vrací ke kulturním hodnotám. V 50. Letech funguje Sbor zřízení českého ND.
1862 – otevřeno Prozatímní divadlo, které se programově přihlásilo k Shakespearovi – kolektivní překlady jeho her.
1868 – položení základního kamene – architekt Zítek, opona Hynajs, malíři Aleš, Ženíšek, Brožík, sochař Myslbek.
1881 – zahájeno Smetanovo Libuší, téhož roku vyhořelo, definitivně bylo otevřeno v roce 1883. Prvním ředitelem byl F. A. Šubert.
V 90. Letech se objevuje realismus s venkovskou tématikou.
Josef Holeček – „Naši“
Gabriela Preissová
píše povídky, romány a divadelní hry z Moravského Slovácka.
Dílo:
„Gazdina roba“ – divadelní hra, zhudebněná opera Eva, zhudebni Foerster. Hlavní hrdinkou je švadlena Eva (je chudá), miluje selského syna Mánka, jeho matka jí urazí a ona se na truc provdá. Později manžela opouští a odchází s Mánkem na sezónní práce do Rakouska, marně doufá že si ji Mánek vezme, cítí se ponížení a utopí se v Dunaji.

1.„Pražský flamendr“

„Paličova dcera“ – příběh dívky, která se stará os sourozence, protože jejího otce zavřeli za žhářství.
„Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka“ – fraška, jde o ševcovskou slavnost, kde poprvé zazněla píseň „Kde domov můj“ (slova František Škroup), slepý houslista Mareš.
„Kutnohorští havíři“ – příběh zasazen do Kutné Hory na konec 15. století. autor námětem vycházel ze skutečných událostí – havířských stávek z 19. století. Autor vycházel ze skutečných událostí – havířských stávek z 19. století (rok 1844). Horníci musí bojovat za svá práva proti šlechtickým a měšťanským vykořisťovatelům. Předák kutnohorských havířů Opat se snaží hájit legálními metodami práva havířů. Pro svou důvěřivost končí na popravišti. Ve hře vystupuje mladý a statečný havíř Vít, který je zamilovaný do Opatovy dcery Anežky. Anežka ale miluje mincmistrova syna Hynka. Drama končí krvavým soudem, při kterém je zabit mincmistr Beneš z Veitmile – je to zlý, nenávistivý a proradný muž. Tyl řeší otázku lidských práv a nároku na svobodu. Staví se proti útlaku, zneužívání moci a lhostejnosti člověka.
„Jan Hus“ - drama, děj se odehrává na přelomu 14. a 15. století. Děj se odehrává v Praze v Kapli betlémské, na hradě a jiných pražských zákoutí a v Kostnici. Tyl zachytil poslední Husova léta do doby jeho upálení. Kromě kazatele Jana Husa ve hře vystupují i jiné skutečné postavy – Husův přítel Jeroným Pražský, Pan Hanuš z Chlumu, Jan Žižka z Trocnova, pan Vok z Valdštýna, Václav IV. se ženou Žofií, Husova matka Markéta. Za církev jedná např. Jan XXIII. Mistra Jana zradil Štěpán Páleč a nepříliš pozitivně působí také postava císaře Zikmunda. Drama přibližuje životní osud Jana Husa, který se svým kázáním postavil proti české církvi a jejímu morálnímu úpadku. Církev nechtěla Husovu kritiku snášet a tak dosáhla jeho vyhnání z Prahy. On sám se ale nebojácně postavil před koncil v Kostnici. Zde jej lstí a zradou odsoudili k upálení. Tyl ukázal tímto zpracováním historického námětu Husovu statečnost, odhodlanost bojovat pro dobro věci. Hus měl představovat vzor člověka, který měl vzbudit mezi lidmi aktivitu a činorodost.

Strakonický dudák“

- dramatická báchorka. Zavádí nás do jihočeských Strakonic v první polovině 19. století. Hra je příběhem o hledání štěstí, o lásce k domovu, k vlasti a národu, ale i oslavou pravé české povahy a jejích předností. Tyl rovněž vyzdvihuje sílu mateřského citu a pevného vztahu dvou lidí. Příběh vypráví o dudákovi Švandovi, který se kvůli své chudobě nesmí oženit se svoji milovanou Dorotkou. Švanda proto musí odejít do světa. Začíná být po cestě unavený a tak v lese usne. Mezitím mu jeho matka, víla Rosava očaruje dudy. Švandovy dudy pak hrály tak čarovně, že brzy získal spoustu peněz. Švandovo bohatství ale přilákalo i vypočítavého sekretáře Vocilku. Vetřel se do Švandovy přízně a když za dudákem přišla Dorotka s muzikantem Kalafunou tak už neměl nic. Švanda s Vocilkou se také dostali do neznámé země. U dvora princezny Zuliky málem Švanda padl do nástrah a vzal si ji za ženu. Zavřeli ho do vězení, z něhož mu pomohla matka Rosava. Protože se synovi ukázala, stala se za trest divoženku. Vysvobodila by ji pouze láska, která by Švandu opět osvobodila ze všech nástrah a uvedla jej na správnou cestu. Nakonec vše dobře dopadlo. Dorotka zachránila Švandu i Rosavu, kterou královna Lesana opět proměnila ve vílu. Strakonický dudák je nejznámějším a nejúspěšnějším dílem J. K. Tyla.
„Jiříkovo vidění“ - dramatická báchorka. Obraz skutečnosti autor nevytváří na základě historických událostí, ale dobu zobrazuje z hlediska jejích morálních vlastností. Divadelní hra popisuje lásku Jiříka a jeho Kačenky. Jiříkovi se zdají tři sny. Vystupuje v nich ale pod jiným jménem. I Kačenka se ve snu nazývá Kristinou. Ve snech to s Jiříkem špatně dopadá, ale neustále jej provází, vede a ochraňuje Kačenčina láska. Nakonec se probouzí a je rád, že je opravdový a správný muž, jak se sluší. Ve snu vystupuje kromě Jiříka a Kačenky také duch z Blatníku – Severin.
Václav Thám – překlady her
„Břetislav a Jitka“
„Vlasta a Šárka aneb dívčí ráj u Prahy“

Václav Kliment Klicpera (1792 – 1859)

pocházel z Chlumce nad Cidlinou, je považován za dramatického předchůdce Josefa Kajetána Tyla. V Praze učil na gymnáziu např. Nerudu, Hálka, Friče.
Dílo:
„Hadrián z Římsů“ – děj dramatu se odehrává roku 1329 na hradu Čelákově. Pán na Čelákově rytíř Světislav chce provdat svou jedinou dceru Ruměnu za Hadriána z Římsů. Ruměna miluje Želmíra, který má strach se o ni ucházet protože není urozeného původu. Do příběhu vstupuje Želmírův přítel Soběbor a chce Želmírovi a Ruměně pomoci. Převléká se za falešného Hadriána. Skutečný Hadrián zatím sedí ve vězení, kde se mu zjeví duch, který mu řekne že by jej sňatek s Ruměnou stál život. Ruměnu si nakonec vezme Želmír a Hadrián se ožení se Světislavovou sestrou Jenovéfou.
„Rohavín Čtverorohý“
„Divotvorný klobouk“
Jan Nepomuk Štěpánek
autor veseloher a frašek
Dílo:
„Čech a Němec“, „Tintili Vantili“
Josef Kajetán Tyl (1808 – 1856)
narodil se v Kutné Hoře, zemřel v Plzni. Byl žákem V. K. Klicpery a proto již od mládí miloval divadlo. Stal se členem několika kočovných divadelních společností. Řídil česká představení ve Stavovském divadle. Přispíval do Sedlských novin, Pražského posla a Květů, které od roku 1834 pod názvem Květy české řídil. Byl to prozaik, dramatik. Po revoluci byl vypovězen z Prahy.

EUGÉNE IONESCO

– francouzský básník a dramatik rumunského původu
Hry Plešatá zpěvačka
Nosorožec – problém komunikace mezi lidmi a stereotypností
Magický realismus – v zemích se silnou tradicí mytologie nebo ústní slovesnosti, prolínání skutečného a snového světa
GABRIEL GARCÍA MÁRQUEZ – kolumbijský spisovatel, získal Nobelovu cenu
r. Sto roků samoty – rodinná sága, život provinčního městečka od doby kolonismu do poloviny 20. Století členové rozvětvené rodiny stárnou, umírají, ale jako by žijí i po smrti
ČINGIZ AJTMATOV
r. Stanice Bouřná – osudy železničáře v kazašské stepi, prolínání dějových pásem, současnosti, legend i fikce budoucnosti, obraz světa před zánikem
r. Popraviště
MICHÁIL BULGAKOV – ruský spisovatel
r. Mistr a Markétka – podobenství, příběh Fausta s biblickým příběhem ukřižování Krista
Postmodernismus - negativní postoj k dosavadním avangardním tendencím, prolínání tradice a experimentu, hledání pravdy, nejen pro náročné čtenáře, ale pro všechny
UMBERTO ECO – italský prozaik
r. Jméno růže – typický román postmodernismu, je současně detektivkou, hororem, historickým románem, filozofickým traktátem. Román má 7 kapitol – každá obsahuje smrt. Odehrává se ve středověku, v klášteře. Vypravěčem je mladý hoch Adso, jehož průvodcem je starý mnich Vilem, kteří pátrají po zahadných vraždách mnichů
VLADIMÍR NOBOKOV – ruský emigrant v Americe
r. Lolita – psychologická studie muže a jeho sexuálním vztahu k 12-ti leté dívc

Další významní spisovatelé:

MILAN KUNDERA
r. Nesmrtelnost
r. Nesnesitelná lehkost bytí
JIŘÍ GRUŠA
Mimmer aneb hra o smraďocha
JACQUES PRÉVERT – francouzský básník, hledá poezii ve všedním životě
Sb. Slova
Sb. Déšť a pěkné počasí
Sb. Haraburdí
Sb. Slunce noci – asociace představ, okouzlení světem a poezií
VLADIMÍR VYSOCKIJ – ruský herec, zpěvák vlastních textů – o lásce, válce a obyčejných lidech
BORIS PASTERNAK – ruský básník a prozaik
r. Doktor Živago – kritický obraz stalinismu, budování socialismu, pronásledování nepohodlných lidí
ALEXANDR ISAJEVIČ SOLŽENICYN – ruský spisovatel, získal Nobelovu cenu
Trilogie Souostroví Gulag
Novela Jeden den Ivana Denisoviče – otřesné svědectví o bezpráví, beznaději, obraz totalitního systému vlády
JOHANNES MARIO SIMMEL – německý prozaik
r. Láska je jen slovo
r. Všichni lidé bratry jsou
ARTHUR HAILEY
r. Letiště
r. Kola
r. Hotel
r. Konečná diagnoza
r. Penězoměnci
MIKA WALTARI
r. Egypťan Sinuhet – o starověkém lékaři

VÝVOJ ČESKÉHO DIVADLA

Drama vzniklo z obřadních her věnovaných kultu boha Dionýsa. Drama se hrálo pod athénskou Akropolí pro všechny vrstvy obyvatelstva. Náměty pocházely z mytologie a v pozdějších dobách i ze všedního života. Zpočátku byly hry představovány pouze chórem, který zpěvem a tancem ukazoval děj. Postupně byl na jeviště zaveden samostatný herec.
Nejstarší české dochované drama je „Mastičkář“ – zlomek velikonoční hry. 3 Marie jdou, mají vonné masti a chtějí balzamovat Kristovo tělo. Obraz středověkého tržiště, šarlatánství prodavače mastí a léků. Je zde zobrazen život měšťanský a lidový a to se smyslem pro skutečnost. Projevuje se to v řeči o vulgarismech. Střídání českých a latinských veršů – makaronismy.
V období vrcholného feudalismu nalézáme českou hru „Hra veselé Magdalény“. Oficiální drama v období baroka je představováno jezuitskými hrami, převážně latinskými s biblickou tématikou. Autorem Karel Kočvara.
V literatuře pololidové se odráží měšťanská tvorba frašky. František Kocmánek – zachováno 7 her, hry s náboženskou tématikou, zejména velikonoční „Salička“, soudobá tématika „Komedie o Turecký vojně“.
Od 2. pol. 17. století se objevuje loutkové divadlo Matěje Kopeckého. Prvotním úkolem Obrozeneckého divadla bylo zajistit pravidelná česká představení, vychovat české herce a vytvořit původní české hry. První scéna vznikla v Kotcích, později ve Stavovském divadle. V letech 1786 – 1789 fungovala Vlastenecké divadlo Bouda. V Boudě byly hrány hry klasiků v překladech Moliére, Shakespeare, Schiller … ale i původní veselohry – Prokop Šedivý – „Masné krámy“, „Pražští sládci“.

LAWRENCE FERLINGNETTI

americký básník, prozaik, překladatel
CHARLES BUKOWSKI – americký spisovatel
Povídky Všechny řitě světa i ta má
r. Hollywood – autobiografie, odvážná, otevřená výpověď
Rozhněvaní mladí muži – byli proti anglickému konzervatismu , konvencím, nepřizpůsobivosti zavedenému pořádku, kariérismu, pohodlnosti, pokrytectví, sociální kritika, humor, hovorový jazyk
JOHN BRAINE
r. Místo nahoře
r. Kingsley Amis
r. Šťastný Jim – takzvaný univerzitní román, výsměch atmosféře malé venkovské univerzity. Hlavní postavou obou románů jsou mladí muži, bouříci se proti snobství, konvencím a nudě stereotipního života. Paradox – dostávají se do vysoké společností sňatkem s bohatými ženami.
Nový román – oslabení znaků tradičního románu, úvahy reflexe, popis jevů a časových souvislosti, několik úhlů pohledu, téma bloudění, postavy nezřetelné a bezejmenné
ALAIN ROBBE – Grillet
r. Gumy
r. Žárlivost – čtenář sleduje příběh očima klamaného manžela
Absurdní literatura, drama – člověk zachycen v situaci úzkosti, bez schopnosti komunikace s lidmi, postrádá smysl života, bez souvislého děje a logického dialogu, tématem je nemožnost dorozumění, nesmyslnost lidského jednání, bezmocnost, stereotyp
SAMMUEL BECKETT – irský spisovatel, Nobelova cena
r. Čekání na Godota – chaotický dialog 2 tuláků na opuštěném mistě, marně čekají na toho, kdo by změnil jejich život. Opakovaná scéna s chlapcem, který vždy oznámí, že pan Godot přijde další den. Monotónnost, stereotyp, bezvíkonnost a nekonečnost čekání

Světová literatura 2. Poloviny 20. století 24.

Existencialismus – navazuje na existenciální literaturu meziválečnou
JEAN-PAUL SARTRE – francouzský filosof a spisovatel
Povídka Zeď
r. Hnus
filosofické úvahy Bytí a nicota – o smyslu lidské existence, svobodě člověka
ALBERT CAMUS – francouzský filosof a prosaik, získal Nobelovu cenu
Novela Cizinec – děj v Alžírsku, vypravěč Mersanet bezdůvodně zastřelí Arla a je zatčen, ve vězení vede úvahy člověka nevěřícího v nic, pocit odcizení, samoty, lhostejnosti ke světu a životu. Nakonec je popraven
Neoralismus – návrat k realismu, z popředí je zájem o běžný život obyčejných lidí
ALBERTO MORAVIA – obraz poválečné Itálie i války, analýza skutečnosti, sociální a milostná tématika, lidový jazyk
r. Římanka, Pohrdání, Nuda, Horalka
Beatníci – hnutí amerických básníků a prozaiků, výsměch tradičním hodnotám, morálce, prosperující konzumní společnosti, příklon k orientálním filsofiím, hledání vnitřní svobody, dobrovolná chudoba, snaha šokovat
ALLEN GINSBERG – americký básník, vyjadřuje hrůzu a smutek ze současného světa, předchůdce undergroundu
Sb. Kvílení – naturalistické obrazy, vize a sny
JACK KEROUAC – americký prozaik tulák
r. Na cestě – básnická reportáž ze silnice, záznam dojmů, nálad a myšlenek, putování za pocitem svobody, spontální próza – metoda záznamu bez zásahů a úprav

4. zpěv

rys subjektivismus autorův, po 7 letech přijíždí Mácha na místo Vilémovi popravy, sedí na pahorku a přemýšlí o svém životě a uvědomuje si, že ani on stejně jako Vilém nedosáhl uskutečnění svých životních představ. Končí zvoláním Hynku, Viléme, Jarmilo, na konci používá stejné obrazy jako ve 3 zpěvy (mrtvé milenky cit), pesimismus, beznaděj „na tváři letí smích, hluboký v srdci žal“.
Básnické prostředky:
epiteton constans – básnický přívlastek, zdůrazňuje nějakou vlastnost, nebo znak, který je v daném pojmenování vlastně označen.
Epiteton ornans
Oxymóron – básnická figura slučující dvě slova protikladných významů (např. „mrtvé milenky cit“).
Onomatopoie – zvukomalba, slovo nebo slova napodobující zvuk, např. citoslovce a jejich odvozeniny (štěkot, vrčení, pískot); dokresluje obraz popisovaného jevu.
Pleonasmus – básnická figura, která označuje slovy podobného významu jedinou skutečnost, tak dochází k pozvolné akumulaci synonym; pleonasmus zpomaluje výpověď.
Máj nebyl pochopen, vytýkán nedostatek vlastenectví, uznává ho generace Májovců (Neruda, Hálek, Světlá).
„Svatý Ivan“ – první česká píseň, nebyla příliš úspěšná.
Karel Jaromír Erben (1811 – 1870)
po studiu filozofie a práv v Praze pracoval Erben v Královské společnosti nauk jako sekretář Českého muzea, od roku 1851 byl archivářem města Prahy. Pracoval pro Palackého. Zemřel v Praze.
Dílo:
přeložil z Ruštiny „Nestorův letopis“
Sběratelská činnost – navazuje na Čelakovského.
sbíral národní písně – „Prostonárodní české písně a říkadla“
pohádky – „Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních“

1.vlastní básnická činnost

„Kytice z pověstí národních“ – obsahuje 13 balad, z nichž se ještě každá rozpadá do kapitol. Příběh bývá zádumčivý, s pohádkovými motivy, postavami a často má špatný konec. Lidé jej přijímají smířlivě, protože si ho zaslouží jako následek neposlušnosti, nedobré povahy, svých prohřešků či vzdorování osudu. Nad nadpřirozenými mocnostmi vítězí rozum a opravdová láska. 11 z nich vyšlo už před roku 1853 časopisecky.
„Kytice“ – na hrobě své zemřelé matky, jejíž duše se převtělí v kvítek mateřídoušky truchlí sirotce. Pouze však ti, co milují vlast, mohou najít cestu ke květině, a tedy i k matce.
„Poklad“ – na Velký pátek jsou lidé do kostela na mši. Za nimi jde matka s dítětem. Tam, kde dříve býval kámen, stojí skála s otevřeným vchodem. Matka vchází dovnitř a zaslepena zlatem a stříbrem, zapomíná na své dítě. Odloží jej, aby mohla poklady lépe odnášet. Ty se jí ale doma přemění v kamení, jeskyně zmizí i s dítětem a matka musí rok trpět a musí držet pokání aby se se svým dítětem opět na Velký pátek shledala.
„Svatební košile“ – dívka, která již tři roky čeká na návrat svého milého z vojny, vyhrožuje sebevraždou, jestli se jí hoch nevrátí brzy. Milý přichází, ale mrtvý. To ale ona pozná až na hřbitově, kam ji dovedl. Zachraňují ji pouze pokání a modlitby.
„Polednice“ – matka přivolala v hněvu na zlobivé dítě Polednici, ta přišla, ale matka ve strachu dítě udusila.
„Zlatý kolovrat“ – pohádkový příběh o hodné Dorničce, kterou matka se sestrou zabijí, kdy si ji chce vzít za ženu král. V lese však Dorničku uzdraví čarovný dědeček. Její končetiny a oči vymění za kouzelný kolovrátek, který nakonec zazpívá celou pravdu. Král poznává situaci a za ženu si bere Dorničku.

„Štědrý den“ –

– popisuje zvyky lidí na tento sváteční den. Sestry Marie a Hana chtějí poznat osud a vysekají proto díru do jezera. Hana vidí svou svatbu a Marie pohřeb. To se také vyplní, z čehož vyplývá že člověk by neměl chtít znát co mu není určeno.
„Holoubek“ – mladá žena zabije svého manžela a za tři dny chystá novou svatbu. Myslí si, že mrtvý nic neví. Ten se však vrací v podobě holoubka a žalostně zpívá. Žena to nevydrží a utopí se.
„Záhořovo lože“ – mladý hoch odchází do pekla a po cestě potkává zločince Záhoře. Poutníka pustí dál pouze pod podmínkou že mu pak poví vše o peklu. Ten svému slibu dostál. Záhoře se zmocnil strach z pekelných trestů a slibuje pokání. Po devadesáti letech došel odpuštění. Hlavní je však myšlenka, že i nenapravitelné činy mohou získat odpuštění, je-li zasloužené. V této baladě Erben reagoval na Máchova Viléma.
„Vodník“ – dcera jde i přes zákaz matky k potoku. Tady jí chytí vodník a učiní z ní svou ženu. Dívka mu porodí chlapce, ale stýská se jí po domovu. Vodník ji pouští pod podmínkou, že se večer vrátí. Kvůli matce tak ale neučiní a vodník ji trestá smrtí syna.
„Vrba“ – manžel chce vyléčit ženu z bezduchého spánku. Pokácí vrbu se kterou žena sdílí svůj život. Tak obě zahubí a ze syna udělá sirotka.
„Lilie“ – na hrobu mrtvé dívky vyroste bílá lilie. Pán si ji odnáší domů a z květiny se stává dívka, která však nesmí na světlo. Po pánově odjezdu ji ale jeho matka neuhlídá a dívka se opět změní v uvadlou lilii.
„Dceřina kletba“ – rozmluva matky s dcerou, která zabila své dítě. Vinu však přikládá matce a manželovi.
„Věštkyně“ – v nešťastných chvílích přináší národu naději v lepší časy. Vyvozuje tak z nebeských a přírodních zákonitostí.

„Večer na Bezdězu“

– v této próze Mácha označuje večery za dobu dětství a mládí, protože v tomto čase se zdá země stejně nevinná jako dětská duše. S nocí přichází jinošství, s jitrem se jinoch mění v muže a s polednem se dostavuje stáří. Také v podvečer se autor ocitá ve zříceninách Bezdězu. Básník pozoruje šeřící se krajinu a nastávající ticho. Zdá se mu že v oknech zříceného kláštera vidí hlavy mrtvých mnichů. Vydává se do vsi a cestou potkává poutnici s mrtvým dítětem. Nikdy už ji pak neviděl, jen na hřbitově přibyl nový hrob.
„Máj“ – lyricko-epická báseň, vyšla v roce 1836, nebyla pochopena Máchovými současníky (Tyl, Čelakovský). Má 4 zpěvy mezi ně vložena 2 intermezza. Hlavní hrdina Vilém. Viléma jako dítě vyhnal otec, ujali se ho loupežníci, když dospěl, tak se stal jejich vůdcem (strašný lesů pán). Zamiloval se do Jarmily, která byla svedená jeho otcem, ale Vilém nevěděl že je to jeho otec a tak ho zabil. Za vraždu svého otce byl uvězněn a popraven. Jarmila spáchá sebevraždu skokem do Máchova jezera.
1. zpěv – obraz krásné májové přírody (romantika), všude plno lásky, vyzařuje štěstí. Jarmila je smutná, čeká na břehu jezera na Viléma, ale on nepřichází, přichází jeho přítel a Jarmile říká, že Vilém zabil svého soka a je ve vězení a bude popraven (sťat a lámán v kole). Vilém proklíná Jarmilu a Jarmila spáchá sebevraždu (utopila se). Děj končí trojím zvoláním Jarmilo, Jarmilo, Jarmilo. Uzavřela se první lidská tragédie.
2. zpěv – Vilém ve vězení přemýšlí nad svým osudem. Začíná motivem mrtvé hvězdy, která bloudí bez cíle vesmírem a na tu navazuje Vilém, který už před sebou nevidí žádný cíl, končí mu život Vilém přemýšlí nad svým životem. Necítí se vinen, přemýšlí o tom co bude po smrti. Nevěří v posmrtný život, je ateista – nevěří v boha.
3. zpěv – začíná motivem krásné ranní májové (2. Máj) přírody. Viléma vyvedli z vězení, rozhlíží se po kraji a pláče, loučí se s obláčky, s krajinou, se zemí. Následuje poprava, kat stojí již připraven a utnul mu hlavu a hlava a tělo padá k zemi, jeho tělo vpleteno v kolo a hlava nad ním. Závěrem jsou obrazy marnosti, beznaděje, konce života, pesimismus. Trojí zvolání Viléme, Viléme, Viléme. Dovršena druhá lidská tragédie.

ROMANTISMUS V ČESKÉ LITERATUŘE

Karel Hynek Mácha (1810 – 1836)
narodil se v Praze, vystudoval práva, rád cestoval, hrál ochotnické divadlo, kde se seznámil se svou láskou Eleonorou Šomkovou (Lori) – dívka z měšťanské rodiny, Mácha si z Lori vytvořil ideál, ale ona ten ideál nesplňovala, po narození syna Ludvíka musel Lori existenčně zajistit, začal pracovat v advokátské kanceláři v Litoměřicích. Krátce po narození syna zemřel na zánět plic. Zemřel v den své svatby s Lori, bych pochován v Litoměřicích, ostatky byly převezeny na Vyšehrad do Prahy. Jeho 2 pohřeb je symbol českého vlastenectví.
Dílo:
Psal básně – zpočátku je psal Německy, později Česky. Chtěl vytvořit originální český historický román – čtyřdílný román „Kat“ – „Křivoklát“ (o Václavu IV). Stihl napsat pouze první díl románu „Křivoklát“.
„Marinka“ – Marinka vyšla v Květech roku 1834. Marinka má 4 obrazy, před nimiž stojí „ouvertura“ formou znělky. Básník zde obdivuje krásu májové přírody, která však kontrastuje s nenaplněnou láskou člověka. v Kanálské zahradě básníka oslovuje žebrající houslista a předává mu dopis od své nemocné dcery Marinky. Ta jej písemně žádá, aby ji přišel navštívit. Básník se tedy vydává do nejchudší čtvrti Na Františku. Umírající dívka jej okouzlí svým půvabem, krásou a jemností. Vzájemně si rozumí, především díky dívčině hudebnosti a obdivu básníkových veršů. Marinka umírá a o jejím pohřbu básník vypráví svému nemocnému příteli. Povídka končí nešťastnou smrtí Marinčina otce. Mácha ukázal bídu a strádání chudých lidí.
„Cikáni“ – povídka, zvláštní příběh šlechtického levobočka (nemanželské dítě), kterého vychovali cikáni.

„Kapitánská dcerka“

– historická povídka. Povstání nevolníků proti církvi, vedl ho Kozák z Ukrajiny Pugačov. Je to příběh důstojníka Griňova, po cestě najde člověka, který je nahý, Griňov mu dá svůj kožich. Ve vojenské pevnosti se Griňov zamiluje do Máši. Pevnost přepadla Pugačova armáda, zabije otce Máši, ale Griňova nechá žít, protože mu zachránil život (tím že mu dal kožich). Propouští Máši i Griňova. Ze zajetí uprchl důstojník, který obvinil Griňova před carevnou z velezrady. Máša se dostane k carevně a vypráví carevně Griňovův příběh. Carevna mu udělí milost.
„Piková dáma“ – povídka, popisuje osud člověka zaprodaného nadpřirozeným silám.
„Výstřel“ – povídka
„Boris Godunov“ – drama, sleduje boj o ruský trůn.
Michail Jurjevič Lermontov (1814 – 1841)
básník, prozaik a dramatik, psal básně lyrické, milostné i revoluční. Narodil se v Moskvě ve šlechtické rodině. Z vysoké školy byl vyloučen pro nedostatečný prospěch a účast při demonstracích. Musel odejít do vyhnanství. Zemřel při souboji.
Dílo:
„O básníkově smrti“ – báseň, obviňuje cara a šlechtu z Puškinovi smrti. Za trest byl poslán do Dagestánu.
„V údolí Dagestánu“ – báseň ve které si předpověděl svojí vlastní smrt.
„Démon“ – romantická poema, anděl, zavržený pohan je odsouzen k věčné samotě, touží po lásce, zamiluje se do pozemské dívky princezny Tamary. Ale Tamara přišla o snoubence a odchází do kláštera. Démon k ní promlouvá a přesvědčí jí a ona se stává jeho milenkou, ale Démonův polibek Tamaru zabíjí.
„Hrdina naší doby“ – román stojící na pokraji romantismu a realismu. Má částečné autobiografické prvky. Román tvoří pět novel: Bela, Maxim Maximyč, Tamaň, Komtesa Mary a Fatalista. Je v nich představen hlavní hrdina – výjimečně nadaný šlechtic Pečorin. Sám z vlastního rozhodnutí se stává společenským vyvrhelem. Ztělesňuje typ tzv. zbytečného člověka, který nenachází štěstí ani v lásce ani v přátelství. V první novele se dozvídáme o lásce Bely k Pečorinovi. Vypravěčem je kapitán Maxim Maximyč, Pečorinův bývalý nadřízený. O vztahu mezi těmito dvěma muži vypovídá druhá novela. Zbylé tři představují Pečorinův deník. Zachycuje hrdinův život plný vzrušení a dobrodružství, kde nechybí ani milostná vzplanutí a nebezpečné okamžiky. V souboji Pečorin zabíjí svého přítele Grušnického. Poslední novela – Fatalista – je spíše filozoficko-společenskou úvahou nad lidským životem, osudem náhodou, snahou člověka a jeho činy. Pečorin měl mnoho dobrých vlastností, ale nechyběla mu ani sobeckost, pohrdání, posměch a cynismus.

Polská literatura

Adam Mickiewicz (1798 – 1855)
největší osobnost polského romantismu. Pocházel z chudé litevské rodiny. Narodil se v Zaosie u Nowográdku. Studoval ve Vilniusu a univerzitě a věnoval se spisovatelství. Musel odejít do vyhnanství do Ruska. Zde se spřátelil s Puškinem. Procestoval mnoho zemí Evropy (např. Francii, Itálii). Nakazil se cholerou a zemřel v Cařihradě.
Dílo:
„Pan Tadeáš“ – epos o nepřátelství dvou rodů.
„Konrád Wallenrod“ – básnická povídka, hlavní hrdinka obětuje svůj život aby pomstila národ.
„Gražina“ – povídka. Příběh se odehrává v Nowográdku v 15. Století. Hl. hrdinka Gražina má za manžela knížete Litavora. Chce mu zabránit, aby se spojil s nepřátelskými německými křižáky a tak ovládl Litvu. Proto se Gražina převléká za svého muže a jde s litevskými vojsky bojovat proti silnějším Němcům. Do boje zasahuje „černý rytíř“ s jehož pomocí Litva vítězí. Gražina umírá. Na jejím pohřbu „černý rytíř“ sundává svou masku a ukáže se že je to Litavor. V neštěstí skočí do plamenů a umírá se svou milovanou ženou. Mickiewicz chtěl tímto dílem podpořit Polsko, které v té době ohrožovalo Rusko.
Maďarská literatura
Sandor Petöfi
básník, lyrik, revolucionář, padl v revoluci.
Dílo:
1. „Píseň národu“ – báseň

Alfred de Musset (1810 – 1857)

dramatik, prozaik a básník. Pocházel z urozené pařížské rodiny. Zkusil studium lékařství a práv. Žil bohémským životem. Své názory a ideje promítl do svého neznámějšího románu – „Zpověď dítěte svého věku“.
Dílo:
„Zpověď dítěte svého věku“ – romantický román z Francie 19. století. Musset byl při tvorbě inspirován osobním nenaplněným citem k George Sandové. Milostné problémy přiřkl hlavnímu hrdinovi románu, který touží po velké a opětované lásce, ale stále je odmítán a více zklamáván. Šlechtic Oktavián odchází od svého rušného, ale neuspokojivého života na venkov. Zde potkává půvabnou vdovu Brigitu. Přestože je ona o něco starší, Oktavián se zamiluje. Brigita po počátečních rozpacích z mladíkova citu lásku opětuje. Konečně tedy Oktavián našel to, co hledal. Vědomě však vyvolával žárlivé scény, k nimž neměl důvod. Svým nesmyslným chováním od sebe Brigitu vyhnal. Oktavián už pak spoléhal pouze na pomoc Boha.
Americká literatura
Edgar Allan Poe (1809 – 1849)
básník, prozaik, zakladatel detektivní povídky. Pocházel z Bostonu, z herecké rodiny. Brzy však osiřel a na výchovu zůstal v rodině Allanových. Studoval v Anglii a vysokou školu ve Státech. Poe vedl již ve své době velmi rušný život, nechyběly v něm ani drogy a alkohol. Živil se literární činností a pracoval také jako novinář.
Dílo:
„Jáma a kyvadlo“ – sbírka povídek
„Vraždy v ulici Marque“ – sbírka povídek
„Havran“ – Havran je titulní básní z autorovy sbírky Havran a jiné básně. Báseň byla přeložena do mnoha jazyků. Má 108 veršů. Příběh básně tvoří přílet havrana do pokoje, kde nad knihami sedí básník a vzpomíná na svou mrtvou milou Lenoru. Básník s ním rozmlouvá a hledá odpověď na mnohé otázky, např. zda najde po smrti klid nebo zda se setká s mrtvou Lenorou. Havran vždy odpoví strašidelným: „Nevermore“ – nikdy více. Poe proti sobě klade život a smrt. Pocit strachu a hrůzy je umocněn zjištěním a utvrzováním se o konečnosti lidského života. Verše působí smutně, pesimisticky, až tragicky. Básník žije v blouznění a zoufalství pro svou zemřelou lásku. Poe ovlivnil tvorbou mnoho básníků budoucích let, např. Baudelaira, Bretona, Nezvala a jiné.

Henry Wodsworth Longfellow

Dílo:
„Píseň o Hiawathovi“ – romantický epos. Vychází ze starých indiánských pověstí. Vládce života Manitů posílá na zem Hiawatu, aby zabránil rozbrojům a aby mezi sebou neválčili. Je nositelem lásky, přátelství a míru. Hiawata umírá a odplouvá na ostrov blažených.
Ruská literatura
Alexandr Sergejevič Puškin (1799 – 1837)
pocházel z bohaté šlechtické rodiny, vystudoval lyceum (škola pro šlechtické syny). Přátelé – revolucionáři (děkabristé) – děkabristé proto že povstali v prosinci – děkábr. Byl poslán do vyhnanství na Kavkaz. Car kontroloval každé jeho dílo. Puškin umírá na následky těžkého zranění při souboji.
Dílo:
Kavkazské romantické poemy
„Kavkazský zajatec“
„Bachčisarajská fontána“
„Cikáni“ – hl. hrdinové šlechtic Aleko a cikánka Zemfíra. Aleko kvůli Zemfíře odchází od rodiny a putuje s cikány. Zemfíra ale jeho lásku odmítne, protože se zamilovala do jiného cikána. Aleko ji za to zabije (když ji nemůže mít on, tak ji nebude mít nikdo). Vůdce rodu Aleka vyžene. Hlavní myšlenka – každý má právo na svobodný život.
„Evžen Oněgin“ – veršovaný román. Děj se odehrává v 19. století v Moskvě a na ruském venkově. Prolínají se v něm prvky romantismu a realismu. Hl. postavou je Evžen Oněgin, mladý, inteligentní a společenský šlechtic, ale je lehkomyslný, rozmařilý a znuděný. Oněgin přichází na venkov, kde má po umírajícím strýci zdědit majetek. Po jeho smrti ve vesnici Evžen zůstává a usazuje se tu. Seznamuje se se statkářem Vladimírem Lenským, snílkem a básníkem. Pozná také dcery statkářky Larinové – Olgu a Taťánu. Olga je snoubenka Lenského, ale chová se koketně a vyzývavě. Šlechetná a upřímná Taťána se do Evžena zamiluje. Píše mu psaní, ve kterém mu vyznává lásku. Evžen však stojí pouze o Olgu, kvůli níž v souboji zabije Lenského. Pak z vesnice odjíždí pryč a cestuje po Rusku. Po letech si vše uvědomí, zvážní a zmoudří. V Petrohradě na plese potkává vdanou Taťánu. Okouzlí jej její vyspělá krása a půvab. Nyní se jí vyznává ze svých citů on, ale Taťána i když připouští že jej nepřestala milovat zůstává s manželem Greminem a Evžena odmítá. Evžen Oněgin – je to typ zbytečného člověka, vzdělaného, nadaného, který nedělá nic užitečného ani pro sebe ani pro jiného.

Emily Brontëová (1818 – 1848)

anglická spisovatelka. Sestra velmi známé Charlotte Brontëové (1816 – 1855) – „Jana Eyrová“, „Villette“, „Shirley“ – hrdiny Charlotiných románů bojují proti opomíjenému postavení ženy tím, že nechají vyniknout a promluvit své ušlechtilé mravní hodnoty.
Dílo:
„Na Větrné hůrce“ – historický román. Odehrává se na Drozdově a Větrné hůrce od druhé poloviny 18. století do počátku 19. století. Základem příběhu je příjezd pana Lockwooda na Drozdov, který si pronajal od pana Heathcliffa z Větrné hůrky. Právě zde se odehrála obrovská láska mezi tvrdohlavou Kateřinou a divokým Heathcliffem. O jejich lásce panu Lockwoodovi vypráví hospodyně Deanová, která na Větrné hůrce dříve sloužila. Kateřina Earnshowová zde vyrůstala se svým bratrem, chůvou, sluhou Josefem a otcem. Jednou otec přivedl z cest Heathcliffa. Od první chvíle se do sebe Kateřina a Heathcliff zamilovali. Kateřina se ale provdala za Edgara Lintona. Heathcliff Kateřinu stále miloval, ale zároveň ji za to nenáviděl. Pomstil se jí sňatkem s Edgarovou sestrou, se kterou měl syna Lintona. Jeho matka brzy zemřela. Edgarovi a Kateřině se narodila dcera Kateřina. Kateřina brzy zemřela a malá Kateřina zůstala s otcem sama. Po jeho smrti odešla na Drozdov a místo Lintona, který zemřel se zamilovala do muže jímž dříve opovrhovala. Závěrem příběhu umírá také Heathcliff, který Kateřinu stále hluboce miluje. Tento román bývá svou velikostí zobrazením lidských citů a dokonalostí srovnáván se Shakespearem. Na hrdinech románu vidíme lidskou bezmocnost, strach, hrdost a nesmrtelnou nenávist. Román na Větrné hůrce byl několikrát zfilmován, poprvé v roce 1939.
Francouzská literatura
Francois Chateaubriand
Dílo:
„Atala“ – románová povídka. Starý indián Šakta vypráví příběh své lásky. Byl zajat indiánskými kmeny, v zajetí se zamiloval do dcery náčelníka Ataly, uprchli do pustiny. Ona si uvědomí, že matka jí zaslíbila panně Marii a nemůže si Šaktu vzít. Atala se otrávila a Šakta dožívá život sám.

Viktor Hugo (1802 – 1855)

syn napoleonského generála. Vystudoval vojenskou školu aktivně se účastnil francouzské politiky a po názorovém střetu s Bonapartem III. odešel dobrovolně do vyhnanství, po 20ti letech se vrátil zpět do Paříže. Ve vyhnanství dal vzniknout Legendě věků.
Dílo:
„Legenda věků“ – 3 dílný básnický cyklus. Cesta lidstva k pokroku, toto dílo mělo vliv na Vrchlického a Machara. Hlavní myšlenkou je víra v lepší budoucnost.
„Bídníci“ – dvoudílný román. Děj se odehrává v Paříži v první polovině 19. století. Hlavní hrdina je bývalý trestanec Jean Valjean, který se po 12ti letech strávených na galejích vrací k novému životu. Nevěří už společnosti, která jej odsoudila pro krádež kusu chleba, který chtěl donést hladovým dětem. Z vězení vychází zatvrzelý a zlý. Biskup Karel František Lidumil Mariel jej zcela změní v dobrého člověka. do města přichází neznámý muž vystupující pod jménem Madeleine, který zlepšuje výrobu černého sklad a stane se starostou, nakonec se ukáže že je to Valjean. Postará se také o dceru zbídačené prostitutky Fantiny – Cosettu. Je mu více než 50 let a poprvé poznává lásku ke Cosettě – lásku dědečka k vnučce. Stále prchá před policií a jejich vůdcem Javertem. Klid s Cosettou nacházejí v pařížském klášteře Petit Picpus, kde se stává Cosetta schovankou a Jean zahradníkem. Roku 1832 při nepokojích bojuje na barikádě Jean s Mariem. Jean zachraňuje život odsouzenému Javertovi a pomáhá také Mariovi. Javert si uvědomuje Jeanův čin a nezatýká ho, když má konečně příležitost. Z pocitu viny a profesionálního zklamání končí život v Seině. Marius se nejdříve poleká Jeanovu osudu, ale pak jej pochopí a Cosetta se stává jeho ženou.
„Chrám matky boží v Paříži“ – historický román, který se odehrává v Paříži v 15. století za vlády Ludvíka XI. Příběh krásné cikánky Esmeraldy, která tančí před chrámem Matky Boží v Paříži. Zamiluje se do ní kněz chrámu – zlý a proradný Frollo, nechává ji unést hrbatým zvoníkem Quasimodem. Esmeraldu ale zachraňuje další obdivovatel – kapitán lučištníků Phoebus. Frollo jej zavraždí a z činu obviní Esmeraldu. Ta neunese mučení a přiznává se k Phoebově smrti, i když nic neudělala. Před popravou Esmeraldu v poslední chvíli zachraňuje Quasimodo a unáší ji do zvonice. Frollo se znovu pokouší Esmeraldu získat. Ta jej však nechce a proto končí její život smrtí. Quasimodo Frolla svrhne z chrámu a sám umírá když držel Esmeraldino tělo, hluboce ji miloval. Quasimodo, přestože je nevzhledný a ošklivý, ukrývá pod povrchem krásnou, čistou a ušlechtilou povahu. Představuje romantický typ hrdiny.
„Dělníci moře“
„93“
„Muž, který se směje“

Stendhal (1783 – 1842)

vlastním jménem Henri Beyle. Narodil se v bohaté měšťanské rodině v Grenoblu. Účastnil se jako důstojník Napoleonovy armády tažení do Ruska. V Itálii pak po obnovení monarchie působil jako konzul pro jeho smýšlení jej zde pronásledovala rakouská policie.
Dílo:
„Červený a černý“ – dvoudílný realistický román s podtitulem Kronika roku 1830. Odehrává se v různých sociálních vrstvách v předrevoluční Francii. Hl. hrdinou je Julián Sorel, syn obyčejného, neurozeného dřevaře. Julián se rozhodne dosáhnout kariéry a lepšího života. Pomocí milostných avantýr a intrik jde za svým cílem. První Juliánovou milenkou se stává manželka venkovského starosty pana de Renal. Julián pracuje v jeho rodině jako učitel. Charakteristickou vlastností Juliána je přetvářka, rychle změní názor tak, aby vyhovoval situaci, nebo tomu, komu se chce zavděčit. V druhém díle románu přichází Julián k markýzovi de la Mole. Svede jeho dceru Matyldu. Čeká s ní dítě a markýz de la Mole souhlasí se sňatkem. V tu chvíli do děje zasahuje zneužitá paní de Renal a její udavačský dopis a tak vyjde najevo Juliánova špatná minulost. Julián se pokusí paní de Renal zastřelit, ale jenom jí zraní. Ocitá se před soudem a dostává trest smrti. Julián dává najevo svou hrdost a ukáže jak opovrhuje společností, do které se ze všech sil dostával. Nakonec umírá. Tento román má silné sociální a psychologické zabarvení. Červená barva symbolizuje lásku, vášeň a boj, černá společenskou despocii.
„Kartouza parmská“ – realistický román, který nás zavádí do parmského vévodství na severu Itálie počátkem 19. století. V parmském vévodství vládne kníže Ranuccio Ernest IV., vládne despoticky a jeho přáním je vládnout ve svém malém státečku tak, jako vládne ve Versailles Ludvík XIV. Kolem Ernestova dvora se rozprostírá síť intrik, v níž si opoziční a vládnoucí strana vybírá jednu oběť za druhou. Symbolem zdejšího násilí je městská Citadela, kterou spravuje generál Conti. Hl. hrdinou je sedmnáctiletý Fabrizzio del Dongo, plný vášně, energie a nenávisti k tyranům. Vysnil si své představy o lidském štěstí. V jeho životě hrají rozhodující úlohu dvě ženy. Jednou je krásná, mladá a půvabné Klélie a druhou je dospělá, mateřsky pečující vévodkyně Sanseverinová. Fabrizzio umírá kvůli konfliktu se společností. Klélie, jediná opravdová Fabrizziova láska umírá v důsledku smrti svého syna a psychické zátěže . po její smrti se Fabrizzio uchýlí do kláštera, kde do své smrti stráví pouhý rok. Nakonec se vyprázdní žaláře v parmském vévodství, poměry se zlepší, nový panovník vládne dobře. Fabrizziova a Kléliina láska končí tragicky.

Hlavní rysy romantismu:

Hlavní rysy romantismu:
Rozpor mezi snem a skutečností (sen o svobodě)
Hrdina se cítí osamocen, vyřazen ze společnosti, je výjimečný svým osudem.
Láska je většinou nešťastná, hrdina si vysní ideál a pak je zklamán, žena je vázána společenskými konvencemi.
Autorův subjektivismus
hrdina splývá s autorem, vyjadřuje jeho názory (autor se ztotožňuje se svým hrdinou). Příroda často vystupuje jako utěšitelka.
Díla jsou často tajemná, osudová, hrůzná, někdy je hrdina životem znuděn tak, že mu nezáleží na životě.



Anglická literatura

George Gordon Byron (1788 – 1824)
příslušník zchudlé anglické aristokracie, byl stěžejní osobností anglického romantismu. Po smrti svého otce žil s matkou ve Skotsku, pak Skotsko opustil a vrátil se do rodné Anglie, kde zdědil sídlo v Newsteadu a šlechtický titul lorda. Cestoval po Evropě – Švýcarsko, Německo, Itálie, Řecko, Španělsko, Portugalsko, ale většinu času strávil v Itálii, kde od roku 18185 zůstal natrvalo. Nakazil se morem a zemřel.
Dílo:
„Childe Haroldova pouť“ – básnický epos, má autobiografické rysy. Má 4 zpěvy. Jeho hrdina putuje v době napoleonských a národních válek (1812 – 1818) přes Evropu do Řecka a Itálie. Hl. hrdina je potomek anglického šlechtického rodu (stejně jako Byron). Název „Childe“ se užíval pro označení šlechtice před jeho pasováním na rytíře. První zpěv nás zavádí do Anglie, kde žije mladý šlechtic Childe Harold. Je znechucený morálkou vyšších vrstev, hodnotami, které zde lidem vládnou a jejich pokrytectvím. Nenachází význam a smysl svého života. Opouští svůj domov a odchází do Portugalska, které je pod nadvládou anglických vojsk, a Španělska, žijícího bojem proti Napoleonovi. Ve druhém zpěvu jde přes Řecko do Albánie, ve třetím zpěvu prochází Bruselem; bojištěm bitvy u Waterloo a údolím Rýna až k Ženevskému jezeru. Pouť končí cestou přes Itálii a zastávkou na pustém pobřeží. Childe Harold je ztělesněním romantického hrdiny. Cítí se osamocený a nepochopený ve společnosti. Jeho duševní svět nedosáhl svého naplnění, podobně jako svět milostný. Proto utíká pryč do exotických krajů, cizích měst a kultur. Volnost nachází v nespoutané přírodě.

„Džaur“

– básnické povídky. Starý mnich před svou smrtí vypráví svůj životní příběh. Jde o nešťastnou lásku. V mládí miloval Leilu, ale tu utopil jeho nepřítel Hasan. Džaur přestal věřit v boha, na Hasanovi se pomstil a z nenávisti k bohu vstoupil do kláštera.
Percy Shelley (1792 – 1822)
utonul v moři při bouři. Byl to básník. Byl vyloučen z Oxfordské univerzity pro atheistické názory.
Dílo:
„Odpoutaný Prométheus“ – báseň, je napsána na základě Řecké báje. Prométheus ukradl bohům oheň a přinesl jej lidem, byl odsouzen k věčnému utrpení. Byl přikován ke skále. Prométheus se vzbouřil proti autoritě, je vítězem, ale trpí (titanismus).
Walter Scott (1771 – 1812)
básník, sběratel lidových skotských balad. Původem ze skotského Edinburku, je pokládán za zakladatele historického románu a povídky. Působil jako advokát, ale zabýval se převážně literaturou.
Dílo:
„Ivanhoe“ – [Ajvnhou] – Scottův nejúspěšnější historický román. Děj se odehrává ve středověké Anglii 12. Století. příběh zachycuje tehdejší křižácké výpravy a neustálé spory ve šlechtických kruzích. Wilfred Ivanhoe, statečný rytíř sasského původu, který se účastní křižáckých výprav po boku krále Anglie – Richarda Lví srdce. V době jeho nepřítomnosti vládne jeho bratr Jan Bezzemek, který počítá s tím že Richarda už na trůn nepustí, ale Richard se po návratu převlékl za Černého rytíře a znovu se zmocnil trůnu. Pomáhal mu v tom i mladý Lockslex (ve skutečnosti známý Robin Hood). Ivanhoe se v příběhu zamiluje do Roweny schovanky Cedrika z Rotherwoodu. Její lásku se snaží získat i proradný Norman Guilbert. Rowena se ale nakonec za Ivanhoa provdá. Nenaplněnou lásku k Ivanhoovi cítila židovská dívka Rebeka, která mu ošetřovala rány, když upadl do zajetí. Rebeka musela čelit obžalování z čarodějnictví. Ivanhoe jí pomohl dokázat nevinu a Rebeka pak odešla ze země pryč. Scott při psaní románu využil některých skutečných událostí. V příběhu vystupuje i množství smyšlených postav. Ivanhoe je romantickým dílem, ale protože je to historický román, objevují se v něm i některé prvky realismu.

Johann Gottfried Herdev

filozof a estetik
Dílo:
„Myšlenky k filozofii dějin lidstva“ – v tomto díle vyjádřil myšlenku práva každého národa na svou individualitu. Obraz národního charakteru spatřoval v lidové poezii a věřil, že budoucnost patří Slovanům.
Johann Wolfgang Goethe (1749 – 1832)
Goethe se narodil v německém Frankfurtu nad Mohanem. Na otcův příkaz studoval v Lipsku a Štrasburku práva. Pracoval jako právník, císařský rada a ministr ve Výmaru. Zajímal se o biologii, fyziku, optiku a geologii, měl velké malířské nadání a neobyčejné spisovatelské schopnosti. Známe jej jako jednu z vůdčích osobností hnutí Sturm und Drang.
Dílo:
„Prométheus“ – báseň, provolává obraz lidského vzdoru proti bohům.
„Utrpení mladého Werthera“ – děj tohoto dvoudílného deníkového románu se odehrává na záměrně nejmenovaném místě v Německu od května roku 1771 do prosince roku 1772. Autor při psaní využil některých skutečných událostí. Hlavním hrdinou je mladý Werther, který miluje dívku Lottu. Na čas od ní odchází, protože Lotta miluje jeho přítele Alberta, za něhož se pak provdala. Werther ale bez své lásky nemůže žít a po návratu do kraje plného vzpomínek se zastřelí. Druhý díl obsahuje Wertherovy dopisy příteli Vilémovi a Lottě. Přiznává se že bez ní nemůže žít. Toto Goethovo dílo je symbolem nenaplněné, nešťastné lásky, ale přesto skutečné a ryzí. Po zveřejnění románu se mnoho mladých Němců sžilo s osudem Werthera. Jeho příběh vyvolal řadu sebevražd, ale i módu, ve které se lidé odívali jako Werther.
„Hermann a Dorothea“ – epos, ve kterém se vrátil do roku 1796 – do doby Francouzské revoluce. Epos se skládá z devíti zpěvů, z nich má každý dva nadpisy. Jeden se týká obsahu básně a druhý je jménem múzy. Majitel hostince U zlatého lva má syna Hermanna. V tu dobu utíkají za městem uprchlíci bez jídla a šatstva. Hermannova matka posílá syna za nimi s trochou potřebných věcí. Hermann se zde zamiluje do uprchlické dívky Dorothey a nechce už žádnou jinou. Otec ale nechce sňatku povolit. Odolá až nátlaku své ženy. Pozná, že kdyby nesouhlasil, tak Hermann půjde raději na vojnu. Svolí ke sňatku a Hermann i s přáteli odjíždí pro nevěstu. Goethe se vrátil svým eposem k lidovým tradicím. Báseň má národní charakter. Ukazuje život ve městě a povinnosti, které měly děti k rodičům – úcta a poslušnost.

Faust“

roku 1808 vyšla první část dramatu, druhý díl vyšel až v roce 1832. Faust představuje Goethovo mistrovské celoživotní dílo. Vzorem k napsání byla lidová pověst o doktoru Faustovi, jenž v touze po poznání zaprodal svou duši ďáblu. První díl dramatu se odehrává v 16. století, má 25 scén. Děj postupně líčí Faustovu nespokojenost a touhu poznat více. V noci přešel ďábel – Mefistofeles a uzavírá s Faustem krví zpečetěnou smlouvu. Ďábel získá Faustovu duši tehdy, když mu ukáže věci, které ještě neviděl. Mefistofeles vrátí Faustovi jeho ztracené mládí a Faust zažívá nové příběhy. Seznamuje se s mladou Markétkou, do které se zamiluje. Markétka zavraždí své dítě a musí být souzena. Faust nese ale na jejím činu vinu a pokouší se Markétku osvobodit. I přes to že Markétku miluje podlehne Mefistofelovu našeptávání a nechá Markétku být. Tu zachraňuje nakonec boží vůle. Druhý díl má pět jednání, ve kterých se Faust – zničen smrtí Markétky – dostává do cizokrajných končin. Stane se oblíbeným u císařského dvora, protože vynalezne papírové peníze a tím císařství zachrání. Společně s ďáblem a umělým člověkem Homunkulem navštíví mýtické Řecko. Se spartskou královnou Helenou uzavírá sňatek. Narodí se jim syn Euforion, ale umírá. Nakonec je Faust představen už jako starý vladař. Snaží se zúrodnit bažiny u moře. Mefistofeles ztrácí Faustovu duši, protože se svými činy pokusil lidstvu pomoci. Po smrti je jeho duše spasena. Goethe ve Faustovi řeší otázky zla a dobra. Věří ve vítězství lidské humanity a vzájemné solidárnosti. Faust nese rysy tragické i komické a má blízko k hrdinské epice.
Friedrich Schiller (1749 – 1805)
Geothův velký přítel, žil ve Výmaru, kde se s Goethem vzájemně doplňovali a inspirovali. Schiller pocházel z Marbachu z rodiny vojenského lékaře. Studoval medicínu a zároveň i práva. Věnoval se ale převážně literatuře a divadlu. Stal se skvělým dramatikem, působil v Mannheimu jako dramaturg a v Jeně na univerzitě vyučoval historii.
Dílo:
„Úklady a láska“ – měšťanská tragédie. Děj se odehrává v Německu v 18. století. Syn prezidenta dvorské kanceláře – šlechtic Ferdinand von Walter se zamiluje do Luisy – šestnáctileté dcery chudého hudebníka. Ferdinandův otec nechce o jejich lásce ani slyšet, protože už synovi chystá výhodný sňatek s bývalou milenkou vévody – lady Milfordovou. Ferdinand se své Luisy nechce vzdát, a tak do děje vstupuje svými intrikami prezidentův tajemník Wurm. Luisin otec je ve vězení. Wurm jí namluví, že ho odtamtud dostane pouze tak, že napíše milostný dopis jinému muži. Ferdinand však neví že Luisu Wurm donutil. V žárlivosti ji otráví. Když mu Luisa těsně před smrtí poví pravdu, otráví se také. Hlavním motivem dramatu je nešťastná láska. Autor tak kritizuje německou společnost, nenávist, vypočítavost a intriky bohatých.

Loupežníci“

– drama, děj se odehrává v polovině 18. století. Děj začíná na zámku rodu Moorů, žije zde starý pan Moor a jeho druhorozený syn Franz. Franz je vypočítavý a zlý a chce se stát na zámku pánem. Proto „odstraní“ otce lstí, že jeho starší syn Karel Moor zemřel. Otec se po této zprávě zhroutí. Franz jej uvrhne do vězení, aby tam zemřel. Veřejně prohlásí, že je otec mrtev. Na pohřbu místo něho pochovají psa. Franz se pokouší získat i Karlovu milou – Amálii. Ta ho kvůli jeho podlosti nenávidí. Karel, který mezitím studuje v Lipsku, dostává Francem zfalšovaný dopis, ve kterém se ho otec zříká. Propadá zoufalství a stává se loupežníkem. Se svými druhy vraždí a okrádá bohaté. Jednou se setkává s dávným přítelem Kosinským. Jeho vyprávění v něm vzbudí vzpomínku na milovanou Amálii. S pomocí Kosinského se vrací na zámek Moorů. Otce nalézá ve věži a proto se chce Franzovi pomstít. Ten však ze strachu spáchá sebevraždu. Amálie Karla stále miluje, ale on ji musí zabít, protože slíbil věrnost svým druhům. Přestože je Karel hejtmanem loupežníků, snaží se chovat čestně, bojovat za pravdu a mstít bezpráví. Vnitřní konflikt o své vině řeší tím že se nechá žebrákem odvést k soudu. Dosáhne tak své očisty a žebrák získává odměnu vypsanou na jeho hlavu. Drama vyjadřuje i některé myšlenky hnutí Sturm und Drang – nárok jedince na svobodu, boj proti útlaku a nerovnosti.
Ruská literatura
Ivan Andrejevič Krylov – bajkař
Česká literatura
důraz se klade na cit, kult přírody, folklóru i šťastné budoucnosti, rozpětí citu, myšlenka slovanské vzájemnosti – J. Kollár, začínají se objevovat snahy o rozvoj národního jazyka, počátky národního obrození.
Romantismus (první polovina 19. století)
osvícenství a velká francouzská revoluce (volnost, rovnost, bratrství) vyvolaly naděje na osvobození člověka a na nové společenské uspořádání. Myšlenka svobody. Tyto naděje nebyly naplněny, protože se nemohly uskutečnit v daných společenských podmínkách (u nás Metrnichovský absolutismus do roku 1848, cenzura, Napoleonské války), proto v různých zemích vznikají vzpoury, revoluce atd. (roste nespokojenost). Romantismus navazuje na preromantismus, je to nejen první umělecký směr, ale i životní postoj člověka ke společnosti.

Jiří Melantrich z Aventina

nakladatel a tiskař. První tištěná kniha u nás v Plzni v roce 1468 „Trojánská kronika“.
Česky psaná literatura zábavná
cestopisy
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
vzdělaný dvořan, malíř, hudební skladatel, účastník stavovského povstání – popraven.
Dílo:
„Cesta z království Českého do Benátek odtud do země svaté, země Judské a dále do Egypta“
Václav Vratislav z Mitrovic
Dílo:
„Příhody Václava Vratislav z Mitrovic“ – cestoval do Cařihradu s císařským vyslancem císaře. Tam byli obviněni ze špionáže, uvězněni a zase vykoupeni a zpět šli pěšky.
Václav Hájek z Libočan
přešel ke katolické církvi.
Dílo:
„Kronika Česká“ – začíná příchodem Čechů a končí roku 1526, domýšlel nebo vymýšlel osudy historických posta – je to poutavě psané dílo, ale není historicky věrné.
Doba od 60. let 16. století se nazývá dobou Veleslavínskou.

ROMANTISMUS V ČESKÉ I SVĚTOVÉ LITERATUŘE

Preromantismus (2. pol. 18. stol.)
(Sentimentalismus) přecitlivělost – důraz na cit. Jedná se o návrat k přírodě a přirozenosti člověka. Oslavuje člověka čistého, nezkaženého, který žije prostým životem – příkladem je venkovský člověk.
Vzorem je venkovský nezkažený člověk, obdivuje schopného podnikavého člověka. Přechod mezi klasicismem a romantismem.
Francouzská literatura
Jean – Jacques Rousseau
filozof, pedagog, spisovatel. Domníval se že člověk je od přírody dobrý a nezkažený a kazí ho až civilizace a touha po majetku.
Dílo:
„Nová Heloisa“ – román napsaný v dopisech o tragické lásce, líčí se tam city.
„Emil čili o výchově jedince“ – o přirozeném rozvoji člověka, pedagogické románové pojednání.
Antoine – Francois Prévost
kněz
Dílo:
„Manon Lescaut“ – román, Manon rodiče poslali do kláštera kde se setkává s rytířem a zamiluje se do něj. Manon chce, ale také starý a bohatý pán a ona váhá mezi majetkem a láskou. Nakonec se nastěhuje k panu Devalovi, ale podvádí ho s rytířem.
Německá literatura
Vzniká literární hnutí „Sturm und Drang“ (bouře a vzdor), které vystupuje proti společenské nespravedlnosti, útlaku, nesvobodě a pokrytectví – každý člověk má právo na vlastní vůli, myšlení a jednání – tito spisovatelé se nechtěli nechat omezovat žádnými pravidly, jak je předepisoval klasicismus.

1.Tragédie

„Romeo a Julie“ – tragédie o nešťastném konci lásky. Příběh se odehrává v italské Veroně v 16. století, hra má 5 dějství. Ve Veroně žijí dva znepřátelené rody – Montekové a Kapuletové. Romeo je Montek a na plese se seznamuje s krásnou Julií Kupuletovou. Hluboce se do sebe zamilují. Vědí že by jim jejich rodiny stály v lásce a proto jsou tajně oddáni františkánským mnichem Vavřincem. Zanedlouho vzniká další potyčka mezi Romeem a Juliiným bratrem Tybaltem, který zavinil smrt Romeova přítele. Romeo chce smrt Merkucia pomstít a v souboji Tybalta zabíjí. Je proto do konce života vykázán z města, v noci se ještě setkává s Julií a pak odchází do Mantovy. Bratr Vavřinec opět nachází řešení jak milencům pomoci. Nechá Julii vypít nápoj po kterém usnu, ale bude vypadat jako mrtvá. V noci by se měla probudit a z hrobky by ji unesli do Mantovy za Romeem. Romeo o léčce nic neví – dokonce se ještě dozvídá že je Julie mrtvá. Rychle se vrací do veronské hrobky Kapuletů, zde zabíjí Parise (měl se stát jejím manželem). Dříve než se Julie probudí, tak se Romeo otráví jedem. Krátce potom Julie procitá a když spatří mrtvolu Romea z neštěstí se probodne. Bratr Vavřinec vysvětlil Montekům a Kapuletům okolnosti smrti jejich dětí. Teprve jejich tragická láska a smrt přemohla dávné nepřátelství a oba rody sblížila.
„Hamlet“ – tragédie se odehrává začátkem 17. století na dánském hradu Elsinor a má pět dějství. Drama líčí nešťastný osud Hamletovy lásky k Ofélii (dcera komořího Polonia). Hamletovi se v noci zjeví duch jeho mrtvého otce. Hamlet se tak dozvídá, že otec nezemřel normální smrtí, ale zavraždil jej jeho bratr Klaudius. Ten se pak dokonce oženil s ovdovělou královnou Gertrudou a nahradil místo Hamletova otce. Hamlet se proto rozhodl, že Klaudiův čin nenechá bez pomsty. Předstírá šílenství, aby neprozradil svůj úmysl. Oféliin otec a bratr Leartes se ji snaží od lásky k Hamletovi odradit. Ofélie nakonec podléhá psychickému nátlaku, zešílí a utopí se. Komoří se synem pátrají po příčinách Hamletova pomatení. Snaží se to zjistit i za pomoci Hamletových bývalých spolužáků. Hamlet tuší že se něco děje. Před Klaudiem sehraje scénu, jak byl zavražděn jeho otec. Klaudius dostává strach a posílá Hamleta i s jeho spolužáky do Anglie, aby tam byl popraven. Hamlet léčku odhalí a na smrt posílá své spolužáky a vrací se zpět. Po návratu zjistí že je Ofélie mrtvá. Umírá také jeho matka, která omylem vypila otrávené víno. Hamlet podstupuje souboj s Leartem, jenž se mu chce pomstít za smrt sestry Ofélie a otce Polonia. Hamlet zvítězil, ale protivník jej poranil otráveným mečem a tak také umírá. Než zemřel zabil Klaudia a vylíčil celou událost příteli Horatiovi, aby se svět dozvěděl pravdu. Udělil souhlas norskému vojevůdce Fortinbrasovi, aby usedl na dánský trůn a stal se králem. Hamlet dosáhl svého cíle, přestože drama končí tragicky.

Mackbeth

– hra o touze po moci, touha vládnout. Mackbeth zabije krále aby mohl vládnout. Sudičky mu předpověděli že ho zabije muž který není zrozen z ženy a až se pohne les. Jeho hlava byla nabodnuta na kůl.
Othello – tragédie se odehrává v Benátkách v 15. století. hra má 5 jednání. Othello velmi miluje dceru senátora Brabantia – Desdemonu. Otci se jejich vztah nelíbí a brání své dceři ve sňatku. Othello se s Desdemonou vezmou. Brabantio pak umírá a mladí manželé odjíždí na Kypr. Tragický konflikt vrcholí v okamžiku, kdy Jago Othellovi namlouvá že mu byla Desdemona nevěrná s Cassiem. Aby mu Othello uvěřil nastraží Jago Desdemonin šátek do Cassiova pokoje. Othello intrikám Jaga uvěří a ze žárlivosti svou věrnou ženu uškrtí. Pak ale pozná že Jago si vše vymyslel, neboť Othella podezříval, že se schází s jeho ženou. Othello se pokusil Jaga zabít, ale pouze jej zraní a sám se probodne.
„Král Lear“ – toto dílo vzniklo na podkladě keltské pověsti. Britský král Lear chce mezi své tři dcery Kordélii, Goneril a Regan rozdělit majetek a zemi podle toho, jak ho má která ráda. Uvěří falešným výrokům Goneril a Regan. Kordélii pošle do vyhnanství za upřímná slova, že ho má ráda, „jak velí povinnost, nic míň, nic víc“. Lear brzy poznal opravdové city svých dcer. Skutečně ráda jej měla pouze Kordélie. Lear z tohoto zjištění zešílel. S Kordélií se setkává až v Doveru při bojích mezi Brity a Francouzi. Oba jsou zajati a Kordélie pak umírá. Lear pod tíhou svědomí a pocitu viny vůči své dceři a také umírá.
Česká renesance a humanismus
Od 1/2 15. stol. – do zač. 17. stol.
renesanční názory se u nás neprosadily, silný vliv katolické církve, důraz se klade na vzdělanost, chce rozvíjet schopnosti jedince a touho po vzdělání.
Literaturu dělíme na:
literaturu naučnou
literaturu zábavnou
Naučná literatura
psána latinsky
Jan z Rabštejna
„Dialogus“ – rozmluva 4 šlechticů o politických poměrech.
Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic – vyšší šlechtic, dvořan, básník a prozaik, cestovatel, psal filozofické prózy, ódy a elegie.
Jan Campanus Vodňanský – rektor KU, později  Zikmund Winter – Mistr Kampánus.

Česky psaná literatura nauková

Viktorín Kornel ze Všehrd (1560 – 1620)
pochází z Chrudimi, vzdělaný měšťan, univerzitní mistr, právník a překladatel. Přeložil knihu Jana Zlatoústého „O napravení padlého“ – v předmluvě vyslovuje požadavek, aby se čeština stala stejně dokonalá jako latina.
Dílo:
„O právech súdech a dckách Země České knihy devatery“ – dcky – zemské desky – zákony. První česky psané právnické dílo ve kterém podporuje měšťanstvo proti šlechtě a zdůrazňuje myšlenku že i chudý se má těšit právní ochraně.
Jan Blahoslav (1523 – 1571)
biskup jednoty bratrské, znalec jazyka, mnohostranný vzdělanec.
Dílo:
„Filipika proti misomusům“ – bojová řeč proti odpůrcům vzdělání, obhajuje nutnost vzdělanosti. Filipika = výmluvná řeč s pádnými důkazy.
„Gramatika Česká“ – soubor poznatků o spisovném jazyce doplněná sbírkou přísloví.
„Muzika“ – první teoretické dílo o hudbě.
„Šamotulský kancionál“ – obsahoval asi 70 duchovních písní.
Přeložil z Řečtiny „Nový zákon“, tím dal podnět devíti učencům jednoty bratrské aby přeložili zbývající části bible, tak vznikla  „Bible kralická“ (šestidílka), jazyk Bible kralické byl používán jako spisovný jazyk na Slovensku až do 1/2 19. století (bibličtina).
Daniel Adam z Veleslavína (1546 – 1599)
profesor historie na KU, překladatel a tiskař. Tajný stoupenec JB, nakladatel, je autorem „Kalendáře historického“. Jeho manželkou byla dcera tiskaře Jiřího Melantricha z Aventina.

Francesco Petrarca (1304 – 1374)

je považován za otce humanismu. Pocházel z Florencie. Podobně jako Dante musel odejít z vlasti. Skončil ve francouzském Avignonu. Byl přítelem Karla IV. a osobně navštívil Čechy. Psal italsky a latinsky. Všechny básně inspirovala láska k italské šlechtičně Lauře.
Dílo:
„Zpěvník“ – obsahuje 300 sonetů, věnovaných jeho milé Lauře, z toho vybral 100 sonetů – Sonety Lauře.
Zakladatel tzv. sonetu – znělky – má 14 veršů, 4 sloky po 4 a 3 verších (4 – 4 – 3 – 3).
Giovanni Boccaccio (1313 – 1375)
pocházel také z Florencie. uspořádal životopis Danteho a je autorem názvu jeho hlavního díla „Božská komedie“, ta se původně jmenovala jen „Komedie“.
Dílo:
„Dekameron“ – 100 novel zasazených do rámcové povídky. 10 mladých lidí uteče z Florencie před morem a po 10 dní si vypráví příběhy, převážně příběhy milostné.
Francouzská renesance
Francois Rabelais (1494 – 1553)
Pocházel z Chinonu z rodiny advokáta. Původně byl mnichem, vystudoval medicínu a stal se lékařem. Vydával knihy lékařské a právnické, působil zároveň jako redaktor a ovládal spoustu jazyků.
Díla:
„Gargantua a Pantagruel“ – příběh se odehrává ve středověku. Příběh tvoří osudy královské rodiny obrů – otce, syna a vnuka. Knihu Rabelais vydal pod pseudonymem Alcofribas Nasier. U pátého dílu se přesně neví, zda je autorem skutečně Rabelais, neboť je kniha psána poněkud odlišným stylem, než jaký Rabelais užíval v předchozích částech. Úvodní díl vypráví o první generaci obrů – Grand-Coussiera a jeho ženy Gargamelle, které stvořil kouzelník Merlin. Obrům se narodil syn Gargantua. Děti vychovávány ve středověku. Středověký způsob výchovy však nahradily metody humanisty Ponokrata. V žácích pěstuje ducha, třídí jejich dovednosti, cvičí jejich důvtip a pozornost. V druhém díle se čtenářům také představuje Gargantuův syn – obr Pantagruel, dokonce studuje na univerzitě. Zde se seznamuje se studentem Panurgem. Druhá část románu zachycuje také válku s Dipsody. Třetí díl autor věnuje rozmluvám o ženách a o manželství. Čtvrtá kniha popisuje cesty Pantagruela a Panurga za tzv. božskou Lahvicí. Poslední pátý díl epopeje ukončuje putování za božskou Lahvicí. Pojí se s ní stálá touha po poznání. Autor se postavil proti středověké zaostalosti. Podle vzorů renesance a humanismu usiloval o víru v rozum člověka, toužil po poznání pravdy, skutečném vzdělání atd. epopej střídá prvky rytířských povídek, hrdinských eposů, ale i náboženského traktátu.

Francois Villon (1431 – 1463)

své jméno přijal od příbuzného, který se ho v mládí ujal. Jeho původní jméno pod kterým vystupoval od první poloviny 15. století jako básník bylo Francois de Montcorbier. Byl 2x odsouzen ke smrti oběšením, ale nakonec byl rozsudek změněn na deset let vyhnanství z vlasti. Jeho dílo ocenili především v době romantismu.
Zakladatelem francouzské Bylónské balady + lyrická báseň, která má 4 sloky, poslední verš se opakuje.
Dílo:
„Malý testament“ – v tomto díle básník proklíná společnost, vysmívá se jí, nešetří narážkami, ironií a kritikou. Zlehčuje uznávané mravy, nedbá žádných hodnot a napadá významné osobnosti.
„Velký testament“ – usmiřuje Villona se světem. Bohémský život, lehkomyslné počínání a neuvážená slova autor přičítá mládí. Nyní se poučil, uvědomil si vše a zúčtoval s minulostí. Trpce přihlíží na všechny, kteří se k němu nezachovali dobře nebo mu ublížili. Vzpomíná i na své lásky a přátele.
Španělská renesance
Lope de Vega (1562 – 1635)
narodil se v Madridu. Je označován za největšího básníka a dramatika španělského „zlatého věku“ (doba renesance).
Dílo:
„Fuente Ovejuna“ – (Ovčí pramen) autor vycházel ze skutečných událostí roku 1476. Do španělské vesnice Fuente Ovejuny přijíždí panovačný a bezohledný rytíř Goméz. Ve vesnici se schyluje ke svatbě starostovi dcery Laurencie a jejím milým Frondosem. V den svatby se stane strašná událost, Goméz urazil a ponížil starostu Estébana, jeho dceru Laurencii zneužil a Frondosa ztýral. Proti Gomézovu krutému činu se postaví celá vesnice a zabijí jej. Při vyšetřování všichni drží při sobě a vydávají se za vraha jako jedno tělo. Don Rodrigo, který ve hře zastupoval královskou moc a spravedlnost, pátral po příčinách Gomézovy smrti a nakonec vesničanům udělil milost. Fuente Ovejuna je divadelní hra o nelidském chování člověka. Vega kladl důraz na soudružnost lidí a jejich kolektivní cítění v okamžiku kdy jim hrozilo nebezpečí.

Miguel de Cervantes Y Saavedra (1547 – 1616)

působil v oblasti prózy, poezie a dramatu. V bitvě u Lepanta přišel o levou ruku a později padl při válečné výpravě do zajetí Turků. Pět let zůstal v otroctví v Alžíru, ze kterého jej vykoupili příbuzní. Zemřel ve velké bídě.
Dílo:
„Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha“ – vrcholným dílem španělské renesance. Děj se odehrává ve Španělsku v dobách středověku, ale můžeme jej přenést i do současnosti, protože má nadčasový význam. Hlavním hrdinou je zchudlý zeman Quijote, který čte rytířské romány. Rozhodne se pozdvihnout a obnovit pověst potulných rytířů. Vlastními silami si vyrobí helmu, doplní sešlou výzbroj, pokřtí svého slaboučkého koníka – Rosinante. V jeho mysli je však Rosinante nádherný a urostlý kůň. Podobné vybájené představy má i o své milé – Dulcinee, ale je to obyčejná venkovská děvečka. Don Quijote se vydává na cesty, kde bojuje proti imaginárním nepřátelům (např. proti větrným mlýnům). Při svých činech ho doprovází pouze výsměch, hanba a nepochopení ostatních. Po mnoha událostech se navrací domů, vše si uvědomí, že jeho snažení bylo vlastně zbytečné a nesmyslné. Don Quijote umírá, ale jeho myšlenky nacházejí nového pána – je jím Quijotův sluha Sancho Panza. Ten se rozhodl v jeho skutcích pokračovat a dokázat tak slávu rytířství.
Anglická renesance
Wiliam Shakespeare (1564 – 1616)
narodil se v Stratfordu. Chodil na gymnázium, naučil se zde latinsky a řecky. Oženil se s o 8 let starší ženou. Roku 1585 odešel do Londýna, stal se zde hercem a později spolumajitelem herecké společnosti. Napsal mnoho tragédií, komedií a historických her. Na sklonku života se vrátil do rodného Stratfordu, kde za nedlouho zemřel.
Díla:
Komedie
„Zkrocení zlé ženy“
„Sen noci svatojánské“ – jedná se o komedii, její děj se odehrává prvního máje v lese nedaleko Athén. Ve hře vystupují reální i pohádkové bytosti. Všechny řeší problémy s láskou. V popředí se odehrává svatba vévody Thésea s Hippolytou – královnou amazonek. Do lesa utíkají mladí Athéňané – Lysandr, Demetrius, Hermie a Helena. Oba mladíci milují Hermii, ale Helena chce získat Demetriovu lásku. V lese ale nejsou sami. Hádají se tu Oberon s Titánií – králové skřítků a víl. Podezírají se z nevěry a vyčítají si žárlivost. V příběhu vystupuje i Oberonův sluha Puk, ten připraví kouzelný nápoj lásky. Nejdříve jím způsobí zmatek, ale nakonec se vše usmíří. Lysandr získává lásku Hermie a Demetrius se zamiluje do Heleny. Kromě svatby Thésea s Hipplytou se nakonec konají ještě dvě svatby. Náplní komedie je láska. V komedii se prolínají roviny skutečné a snové.
Historické hry
„Jindřich VI.“
„Julius Caesar“
„Richard III.“

Báchorky

– vystupují v ní lidové postavy a nadpřirozené bytosti.
„Jiříkovo vidění“ – dramatická báchorka. Obraz skutečnosti autor nevytváří na základě historických událostí, ale dobu zobrazuje z hlediska jejích morálních vlastností. Divadelní hra popisuje lásku Jiříka a jeho Kačenky. Jiříkovi se zdají tři sny. Vystupuje v nich ale pod jiným jménem. I Kačenka se ve snu nazývá Kristinou. Ve snech to s Jiříkem špatně dopadá, ale neustále jej provází, vede a ochraňuje Kačenčina láska. Nakonec se probouzí a je rád, že je opravdový a správný muž, jak se sluší. Ve snu vystupuje kromě Jiříka a Kačenky také duch z Blatníku – Severin.
„Tvrdohlavá žena“
„Strakonický dudák“ – dramatická báchorka. Zavádí nás do jihočeských Strakonic v první polovině 19. století. Hra je příběhem o hledání štěstí, o lásce k domovu, k vlasti a národu, ale i oslavou pravé české povahy a jejích předností. Tyl rovněž vyzdvihuje sílu mateřského citu a pevného vztahu dvou lidí. Příběh vypráví o dudákovi Švandovi, který se kvůli své chudobě nesmí oženit se svoji milovanou Dorotkou. Švanda proto musí odejít do světa. Začíná být po cestě unavený a tak v lese usne. Mezitím mu jeho matka, víla Rosava očaruje dudy. Švandovy dudy pak hrály tak čarovně, že brzy získal spoustu peněz. Švandovo bohatství ale přilákalo i vypočítavého sekretáře Vocilku. Vetřel se do Švandovy přízně a když za dudákem přišla Dorotka s muzikantem Kalafunou tak už neměl nic. Švanda s Vocilkou se také dostali do neznámé země. U dvora princezny Zuliky málem Švanda padl do nástrah a vzal si ji za ženu. Zavřeli ho do vězení, z něhož mu pomohla matka Rosava. Protože se synovi ukázala, stala se za trest divoženku. Vysvobodila by ji pouze láska, která by Švandu opět osvobodila ze všech nástrah a uvedla jej na správnou cestu. Nakonec vše dobře dopadlo. Dorotka zachránila Švandu i Rosavu, kterou královna Lesana opět proměnila ve vílu. Strakonický dudák je nejznámějším a nejúspěšnějším dílem J. K. Tyla.
„Lesní panna“ – celý název zní – Lesní panna aneb cesta do Ameriky. V popředí stojí opět láska a nárok člověka na ni podle toho, zda si ji zaslouží. Kovář Jakub Závora nechce dát svou Terezku učitelovi Isidorovi Slovíčkovi. Isidor se proto i s některými dalšími obyvateli obce vypraví do Ameriky za bohatstvím. Terezka dala své tři vlasy lesní panně, aby Isidora po cestě ochránila. Panna na sebe vzala třikrát lidskou podobu a přesvědčila se o velikosti Isidorovy lásky. Za své tři vlasy Terezka zaplatila třemi dny ze svého života. Z Ameriky se ale nakonec všichni ve zdraví vracejí zpět.

RENESANCE A HUMANISMUS VE SVĚTOVÉ I NAŠÍ LITERATUŘE

Počátek 14. století v Itálii až do počátku 17. století všude v Evropě. Dochází k odklonu středověkého pojetí života jako „slzavého údolí“ a jako přípravy na posmrtný život. Zdůrazňuje se život člověka na této Zemi v celé jeho všestrannosti fyzické i duševní vývoj člověka. Dochází k objevům v přírodních vědách a astronomii. Zámořské objevy rozšiřují poznání světa. Otřásly autoritou církve, posílili důvěru v rozum a lidské poznání. Studium přírody a člověka a ideálem nové lidskosti se zabývá učenecký proud zvaný humanismus. Základem vzdělání je antické umění a způsob života. V polovině 15. století Jan Gutenberg vynalezl knihtisk = Inkunábule = prvotisky – knihy vytištěné do roku 1500.
Italská renesance
Výtvarné umění – vyliv řeckého sochařství, zobrazování lidského těla, malířství ovlivnil objev perspektivy.
Michelangelo Buonarroti – sochař, malíř, architekt a básník. Autorem soch Mojžíše a Davida, freskové malby Posledního soudu v Sixtinské kapli a tvůrcem baziliky sv. Petra v Římě.
Leonardo da Vinci – malíř, vědec, vynálezce. Autor fresky Poslední večeře páně a obrazu Mona Lisa.
Rafael Santi – maloval hlavně obrazy krásných madon, jako je např. Sixtinská madona.
Tizian – byl známý především svými portréty.
Literární památky
Dante Alighieri (1265 – 1321)
pocházel z Florencie. Byl stoupencem protipapežské strany, musel kvůli tomuto politickému postoji odejít ze země do vyhnanství. Patnáct let se pohyboval ve Veroně a Ravenně. Zamiloval se do Beatricie, do které se zamiloval, ona zemřela a stala se pro něho symbolem lidské a božské dokonalosti. Láska k ní ho inspirovala k napsání prvního díla „Nový život“ – je to deník lásky.
Dílo:
„Božská komedie“ – hlavní postavou je básník, který během své životní cesty zabloudí uprostřed temného lesa. Vlčice, pardál a lev mu nechtějí dovolit, aby z temnoty, představující lidské hříchy a neřesti vystoupil. Z lesa jej vyvádí Vergilius a prochází s ním Peklem a Očistcem. V pekle si hříšníci odpykávají své tresty. Dante tu nachází své přátele i nepřátele a nimiž rozmlouvá. V očistci lidské duše splácí své hříchy ve víře, že jim bude odpuštěno. Očistec spodobnil básník jako horu v oceánu. Poslední částí Božské komedie je Ráj s Danteho milovanou Beatricí. Ta představuje symbol nejvyšších lidských ctností. Příběh se odehrává v rozmezí jednoho týdne.

Jazykové prostředky:

Opakování – používá se ke zpomalení děje, zvýraznění. (př. epanastrofa – opakování) na začátku a konči verše.
Epiteton – constans – stálý přívlastek. Např. dobrý mládenec
Rusismy – ruský výraz, přiblížení k jazyku (sobaka – pes), (do smrti ubili).
„Ohlas písní českých“ – v úvodu Čelakovský charakterizuje odlišnost české lidové poezie od ruské. České poezii chybí hrdinské písně. České verše jsou spíše lyricky laděné a žertovné. Lidový básník, na jehož místo se Čelakovský postavil, si satirou stěžuje na maloměšťáka a urozené pány. V Ohlasech se Čelakovský pokusil vytvořit písně a básně podobné původní lidé tvorbě. Čelakovský se snaží ukázat sílu českého národa ve venkovském jádru a upřímné, vesele a hravé české povaze. Obává se o jeho osud, kritizuje nerovnost mezi lidmi, satirickým tónem útočí na zbytky feudalismu. Nejčastějším tématem básní je láska – šťastná, nenaplněná i nevěrná. Nejvíce se proslavila první báseň Ohlasu písní českých – „Toman a lesní panna“ – Toman se o Svatojánské noci vydává za svou milou, ta je ale zaslíbena jinému. Zklamaný jede zpět domů Doubravou i přes varování své sestry. Zde ho svádí spanilá lesní panna na jeleni a vláká jej na skálu, odtud se Toman zřítí do propasti. V této básni Čelakovský využil prostředků balady a lidového rčení. Často užívá archaismy, metafory a alegorická slova. Opakováním některých slov a i celých odstavců dociluje většího zesílení.
Básně:
„Stasa čarodějnice“, „Prokop Holý“, „Cikánova píšťalka“ – nesměla být zařazena do Ohlasů. Satira 1848, je proti Němcům a šířila se v opisech. „Dárek z lásky“, „Pocestný“, „Vrchní z Kozlova“, „Krásná Kordula“ atd.
3. Vyvrcholení obrozeneckých snah
Josef Kajetán Tyl (1808 – 1856)
narodil se v Kutné Hoře a zemřel v Plzni. Byl žákem V. K. Klicpery a proto již od mládí miloval divadlo. Stal se členem několika kočovných divadelních společností. Řídil česká představení ve Stavovském divadle. Přispíval do Sedlských novin, Pražského posla a Květů, které od roku 1834 pod názvem Květy české řídil. Byl to prozaik, dramatik. Po revoluci byl vypovězen z Prahy.
Dílo:

1.Povídky ze současnosti

„Poslední Čech“
„Rozervanec“ – proti Máchovi
Povídky historické
„Dekret kutnohorský“
Divadelní hry ze současnosti
„Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka“ – fraška – jde o ševcovskou slavnost, kde poprvé zazněla píseň „Kde domov můj“ (slova František Škroup), slepý houslista Mareš.
„Paličova dcera“ – příběh dívky, která se stará o sourozence, protože jejího otce zavřeli za žhářství.
„Pražský flamendr“
Historické hry – nejsou historicky věrné
„Jan Hus“ – drama, děj se odehrává na přelomu 14. a 15. století. Děj se odehrává v Praze v Kapli betlémské, na hradě a jiných pražských zákoutí a v Kostnici. Tyl zachytil poslední Husova léta do doby jeho upálení. Kromě kazatele Jana Husa ve hře vystupují i jiné skutečné postavy – Husův přítel Jeroným Pražský, Pan Hanuš z Chlumu, Jan Žižka z Trocnova, pan Vok z Valdštýna, Václav IV. se ženou Žofií, Husova matka Markéta. Za církev jedná např. Jan XXIII. Mistra Jana zradil Štěpán Páleč a nepříliš pozitivně působí také postava císaře Zikmunda. Drama přibližuje životní osud Jana Husa, který se svým kázáním postavil proti české církvi a jejímu morálnímu úpadku. Církev nechtěla Husovu kritiku snášet a tak dosáhla jeho vyhnání z Prahy. On sám se ale nebojácně postavil před koncil v Kostnici. Zde jej lstí a zradou odsoudili k upálení. Tyl ukázal tímto zpracováním historického námětu Husovu statečnost, odhodlanost bojovat pro dobro věci. Hus měl představovat vzor člověka, který měl vzbudit mezi lidmi aktivitu a činorodost.
„Kutnohorští havíři“ – příběh zasazen do Kutné Hory na konec 15. století. autor námětem vycházel ze skutečných událostí – havířských stávek z 19. století. Autor vycházel ze skutečných událostí – havířských stávek z 19. století (rok 1844). Horníci musí bojovat za svá práva proti šlechtickým a měšťanským vykořisťovatelům. Předák kutnohorských havířů Opat se snaží hájit legálními metodami práva havířů. Pro svou důvěřivost končí na popravišti. Ve hře vystupuje mladý a statečný havíř Vít, který je zamilovaný do Opatovy dcery Anežky. Anežka ale miluje mincmistrova syna Hynka. Drama končí krvavým soudem, při kterém je zabit mincmistr Beneš z Veitmile – je to zlý, nenávistivý a proradný muž. Tyl řeší otázku lidských práv a nároku na svobodu. Staví se proti útlaku, zneužívání moci a lhostejnosti člověka.

Představitelé historické prózy „NO“

František Palacký (1798 – 1876)
narodil se v Hodslavicích na Moravě, politik – stoupenec austroslavizmu = požadoval, aby češi byli autonomií (v rámci Rakouska). Byl organizátorem založení časopisu Společnosti, Vlasteneckého muzea v Čechách a Matice České (vydání českých knih). Byl to přítel Šafaříka.
Dílo:
„Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě“ – má 5 dílů, původně psáno německy od roku 1836 a od roku 1848 psáno česky. Zpracoval dějiny českého národa od nejstarších dob osídlení až do roku 1526. Poprvé vědecky zpracoval dobu husitskou. Dějiny zobrazil jako boj doba a zla (zápas němectví a slovanství).
„Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie“ – toto dílo napsal společně se Šafaříkem. Tento spis vyšel původně anonymně roku 1818 na Slovensku, se opět vracel k teorii verše. Prosazovali časoměrnou prozódii – způsob tvorby veršů.
„Krásověda“ – teoretické základy estetiky
Založil vlastní muzeum v Čechách a tzv. Matici Českou – vydávaly se zde české knihy.
Pavel Josef Šafařík (1795 – 1861)
původem Slovák, ale psal Česky, zakladatel slovanské archeologie.
Dílo:
„Slovanské starožitnosti“ – zpracoval dějiny Slovanů, jejich kulturu a zvyky od počátků osídlení až do konce 10. století. tímto dílem prokázal, že Slované jsou v Evropě starousedlíky jsou tedy spolutvůrci evropské kultury.
„Dějiny Slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích“ – psáno německy, vidí slovanské národy jako celek.)
„Tatranská múza s lýrou slovanskou“ – básnická sbírka

Rukopisy RKZ

V roce 1817 objevil Václav Hanka tzv. „Rukopis Královedvorský“ měl pocházet ze 13. Století a obsahoval 6 epických a 6 lyrických a 2 lyricko-epické básně.
V roce 1818 objevil Josef Linda „Rukopis Zelenohorský“ z 9. – 10. století, obsahoval jakoby zlomek z obsáhlé epické skladby.
Boje o rukopisy byly až do 20. Století – Masaryk a Gebauer dokázali že jsou to falsa. Psali to na starý papír, setřeli původní text a přes to psali básně. Posílili národní sebevědomí. Inspirací pro další umělce (Smetana, Aleš, Fibich). I na 19. století to bylo vynikající básnické dílo.
Umělecká literatura
Jan Kollár (1793 – 1852)
původem Slovák, psal převážně česky. Studoval na Slovensku a Německém městě Jena. Zamiloval se do německé dívky Vilemíny Schmidtové (Mína). Po 16ti letech se vzali a odešli do Budapešti a poté do Vídně, kde zemřel. Měl obavy z německé rozpínavosti, našel Slovanská jména, ale Slované už tam nežili.
Dílo:
„O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slávskými“ - Slované by měli vytvořit jednotnou Slovanskou kulturu, každý Slovan by měl mluvit 4 Slovanskými jazyky.
„Národnie zpievanky“ – soubor sebraných slovenských lidových písní
„Slávy dcera“ – za pobytu v Jeně se Kollár seznámil se svou životní láskou Velimínou, lásku k ní vyjádřil právě v tomto díle. Jeho srdce se rozdělilo na dvě části, jednu část své velké lásky věnuje Míně a druhou část dává vlasti. První vydání „Slávy dcery“ vyšlo roku 1824 a obsahovalo 151 sonetů. V rozšířeném vydání z roku 1832 jich bylo 645. Původní tři části sbírky – Sála, Labe, Dunaj tedy Kollár rozšířil o Léthé a Acheron. Slávy dcera začíná Předzpěvem, který je psán elegickým distichem. Zavádí nás do okolí německé Jeny, která byla původně slovanská. Zamýšlí se nad osudy Slovanů a naději vidí ve „velikém dubisku“ – Rusku. Vyjádřil zde tak myšlenku slovanské vzájemnosti, která má zaručit budoucnost. V následujících pěti zpěvech Kollár přesně dodržuje schéma čtyř a čtyř stejných rýmů. Děj Slávy dcery tvoří obžaloba bohyně Slávy radě slovanských bohů. Z rozkvetlé lípy pak bůh lásky Mílek vytvořil krásnou Mínu. S Mílkem básník prochází významnými slovanskými územími. Navštěvují sídla vyvražděných Polabských Slovanů, Říp, Vyšehrad, hrob Komenského i Bílou horu. Do děje vstupují mnohé významné osobnosti jako např. Libuše, Jan Hus, Jan Žižka, Josef Jungmann atd. Některé sonety vyznávají lásku Míně a některé vlasti. Když Mína zemřel, posílá mu zprávy ze Slovanského nebe a pekla. Obě lásky básník spojuje např. ve znělce Ode Babigory v tomto rouše stínu. Velmi známá je také báseň Vlastenec, která se měla stát závěrem Slávy dcery. Původně vyšel Vlastenec časopisecky, jako i spousta dalších básní tohoto Kollárova díla. Obhajoval nárok Slovanů a národa na svobodu. Zároveň ale vyzýval k aktivitě a boji. Chtěl povzbudit národní cítění a kulturu Slovanů.
Kollár byl ovlivněn Dantovou Božskou komedií.

Léthé – Slovanské nebe

Acheron – Slovanské peklo
Znělka – Sonet; častá forma lyrické poezie vyznačující se pevně danými pravidly – 14 veršů je rozděleno do dvou kvartet (sloky o čtyřech verších) a drou tercet (trojverší); kvarteta uplatňují obkročný rým, závěrečná terceta mívají různé rýmové schéma; pevné je také významové členění – teze, antiteze, synteze (otázka, problém, odpověď). Zakladatelem je Petrarca.
„Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou …“
František Ladislav Čelakovský (1799 – 1852)
narodil se ve Strakonicích, zemřel v Praze. Za studií na univerzitě v Českých Budějovicích byl vyloučen pro četbu Husovy Postily. Studoval dále v Praze a v Linci. Vystudoval filozofii. Pracoval jako vychovatel, knihovník, redaktor Pražských novin, později jako profesor Slavistiky ve Vratislavy. Od roku 1849 vyučoval také na univerzitě v Praze – převzal zde místo po Šafaříkovi.
Dílo:
Sběratelská činnost
„Slovanské národní písně“ – 3 díly, sběr slovanské lidové tvorby
„Mudrosloví národa Slovanského v příslovích“ – jde o dílo naučné, s vědeckým, historickým, folklórním významem. Můžeme nahlédnout do jisté relativně uzavřené části národního života. Knihu tvoří 16 tematicky rozdělených částí. První obsahuje moudra o náboženství a bohu, poslední je motivovaná národopisem a zeměpisem.
Příklad:
„Zlé znáti není zlé, ale zlé poznati a tak činiti zlé jest.“
„Krásný jak makový květ, a hloupý jak vyhořelý pařez.“
Překladatelská činnost - překládal z němčiny, angličtiny a z latiny. Jako první přeložil Puškinovo dílo.
Vlastní tvorba
„Růže stolistá“ – básnická sbírka, má 100 básní
„Ohlasová poezie“ – napodobení lidové slovesnosti
„Ohlas písní Ruských“ – soubor 26ti básní, převážně epických. Čelakovský vyzdvihuje slavnou ruskou historii, chrabrost, udatnost a nebojácnost ruských hrdinů. Jejich statečností chce posílit nesvobodné slovanské národy, aby byly stejně odvážné jako činy Rusů. Téměř v každé básni se objevuje udatný hrdina, který bojuje proti nepřátelům např. Turkům a chrání slabší a chudší. Některé básně jsou smyšlené, jiné mají skutečný historický základ. Taková je i báseň „Ilja Muromec“ – mstí se za zavraždění nevinného chlapce třemi Turky. Čelakovský viděl v soudobých událostech pokračování ruských bylin. Chtěl dodat národu novou sílu do dalšího boje za svobodu. V Ohlasu písní ruských autor nápadně užívá hyperboly.
Básně:
„Romantická láska“, „Veliká panychida, „Smrt Alexandrova“, „Rusové na Dunaji“, „Čurila Plenkovič“, „Veliký ptačí trh“, „Ilja Volžanín“ atd.
Bylina – epická báseň, má hrdinský charakter, hl. hrdina je bohatýr, je silný, statečný, bojuje za spravedlnost a za vlast.
Hyperbola – česky nadsázka; zvýrazňuje a zveličuje určitý rys; hyperboly užívala folklórní literatura, romantismus a klasicismus.

Národní obrození (konec 18. století – pol. 19. století)

poslední třetina 18. století až do roku 1840, národní a osvobozenecké hnutí. Rozvoj byl umožněn osvícenskými reformami např. zrušení nevolnictví, vydání tzv. tolerančního patentu r. 1781 – náboženská snášenlivost.
Hlavní úkoly „NO“
vytvořit český jazyk
seznámit národ s jeho vlastní historií
myšlenka slovanské vzájemnosti (myšlenka sjednocení slovanských národů a jejich kultur na obranu). Cílem bylo proniknout do národního sebevědomí.
Fáze „NO“
obraná – konec 18. stol. - počátek 19. století
ofenzivní – poč. 19. stol. – 20. léta 19. století
vrchol obrozeneckých snad 30. – 40. Léta
Fáze obranná – lidový proud – počátky českého divadla. Cílem bylo čelit germanizaci, zachránit a obnovit český jazyk.
Václav Thám
hry „Vlasta a Šárka“ a „Břetislav a Jitka“ – byly hrány v českém divadle Bouda. Václav Thám byl dramatik. Almanach (sborník) „Básně v řeči vázané“.
Václav Kliment Klicpera (1792 – 1859)
pocházel z Chlumce nad Cidlinou. Je považován za dramatického předchůdce Josefa Kajetána Tyla. V Praze učil na gymnáziu např. Nerudu, Hálka, Friče.
Dílo:
„Hadrián z Římsů“ – děj dramatu se odehrává roku 1329 na hradu Čelákově. Pán na Čelákově rytíř Světislav chce provdat svou jedinou dceru Ruměnu za Hadriána z Římsů. Ruměna miluje Želmíra, který má strach se o ni ucházet protože není urozeného původu. Do příběhu vstupuje Želmírův přítel Soběbor a chce Želmírovi a Ruměně pomoci. Převléká se za falešného Hadriána. Skutečný Hadrián zatím sedí ve vězení, kde se mu zjeví duch, který mu řekne že by jej sňatek s Ruměnou stál život. Ruměnu si nakonec vezme Želmír a Hadrián se ožení se Světislavovou sestrou Jenovéfou.
„Zlý jelen“
„Divotvorný klobouk“
„Veselohra na mostě“

Prokop Šedivý (1764 – 1810)

psal veselohry, které se hrály v Boudě např.: „Masné krámy“, „Pražští sládci“.
Hry se hrály ve vlasteneckém divadle Bouda v 80. letech 18. století a také ve Stavovském divadle (hrálo se česky). Loutkové divadlo Matěje Kopeckého. Vznik tzv. České expedice – majitel Václav Matěj Kramerius  vydává první noviny, které se jmenovaly „Krameriovy pražské poštovní noviny“. Počátky básnictví.
Antonín Jaroslav Puchmajer
sestavil 5 almanachů „Sebrání básní a zpěvů“, „Óda na Jana Žižku“, „Hlas Čecha“, „Vlk a jehně“ – bajka.
Vzniká tzv. „První novočeská básnická škola“ – program vlastenecký i formální.
František Martin Pelcl
dějepisec, první profesor českého jazyka na pražské univerzitě.
Dílo:
„Nová kronika Česká“
Josef Dobrovský (1753 – 1829)
pochází z Uher, studoval na gymnáziu v Německém (Havlíčkově) Brodě a v Klatovech. V Praze studoval filozofii a teologii, ale kněžské povolání nevykonával. Stal se vychovatelem ve šlechtických rodinách např. u hraběte Nostice. Podnikl několik studijních cest do Ruska a Švédska. Byl to první významný jazykovědec, první kritik rukopisů.
Dílo:
„Podrobná mluvnice jazyka českého“ – je psána německy, první vědecká mluvnice, byl skeptický k znovuzrození češtiny jako spisovného a literárního jazyka. Stanovil tzv. jazykovou normu a pravidla českého pravopisu (analogickou opravu pravopisu – platí dodnes).
„Německo – Český slovník“ – dvou dílný
„Dějiny české řeči a literatury“ – psaná německy, ukazuje vývoj jazyka a literatury.
„Základy jazyka staroslověnského“ – psáno latinsky, první vědecká mluvnice staroslověnštiny na základě dochovaných památek.
Dobrovský položil základy novočeského spisovného jazyka, ustálil jazykovou normu, založil české moderní vědy, odmítl pravost Rukopisů a dokázal nesprávnost zlomku evangelia sv. Marka.
Fáze ofenzivní – vliv napoleonských válek, rozvoj básnického i odborného jazyka, rozšíření slovní zásoby, pokusy o zavedení časomíry a vzkříšení epiky.

Josef Jungmann (1773 – 1847)

pocházel z Hudlic u Berouna, byl to významný jazykovědec, básník, překladatel a organizátor druhé fáze „NO“. Působil jako profesor na gymnáziu v Litoměřicích, byl ředitelem akademického gymnázia v Praze.
Dílo:
„Slovník Česko – Německý“ – má 5 dílů, je v něm asi 120.000 slov, vytvořil novodobou slovní zásobu, včetně odborného názvosloví, obnovil zastaralá slova, přejímal slova ze slovanských jazyků, vytvářel slova nová – novotvary.
„Historie literatury české“ – knihopis – zařadil sem dosavadní literární památky, podle jednoho období. Pokusil se zde nastínit postupný vývoj české literatury.
„Slovesnost“ – učebnice češtiny na gymnáziích, tím reagoval na povolení vyučovat český jazyk na gymnáziích. Jsou zde základy slohu, doplněné o literární ukázky.
„Oldřich a Božena“ – báseň, romance
„Rozmlouvání o jazyce českém“ – jsou to dvě rozmluvy, které uveřejnil v prvním ročníku časopisu „Hlasatel český“ vydávaném Janem Nejedlým. Hlavní postavy jsou Protiva a Slavomil. Protiva představuje příslušníky české inteligence, kteří nevěřili ve vznik vyšší české literatury. Oponuje jí Slavomil, zástupce nové, pokrokově smýšlející inteligence. Věřil ve zdar „NO“ toto dílo je důkazem.
„Zápisky“ – nebyly vytvořené pro veřejnost.
Překládal z němčiny, angličtiny, francouzštiny a ruštiny. Přeložil a obohatil novými myšlenkami Chateaubriandovu „Atalu“ a „Ztracený ráj“ Johna Miltona. Snažil se dokázat že čeština je schopna vyjádřit náročná umělecká díla.

1.„Misantrop“ – o nenávisti k lidem

„Měšťan šlechticem“ – snaha měšťanů vyrovnat se šlechtě, lačnost po dědictví.
„Šibalství Skapinovo“
„Zdravý nemocný“ – hypochondr Argon chce provdat svoji dceru za lékaře, aby měl léčbu zadarmo, je lakomý.
„Don Juan“ – pokrytecký šlechtic, kritika rozmařilosti.
Bajka:
Jean de La Fontaine (1621 – 1695)
napsal 12 knih „Bajek“ – kritizuje morálku své doby.
Bajka – krátký, prozaický nebo veršovaný příběh, alegorií dochází ke všeobecně platnému poučení – mravnímu či praktickému; za zakladatele považujeme Aisópa – tvůrce zvířecí bajky.
Osvícenství 2. pol. 18. stol.
prosazuje se vláda rozumu a pravdy. Racionalizace – rozumovost. Kritika církve, měšťanstva, feudální absolutismus, tradice, konservatismus. Navazuje na myšlenky renesance. Osvícenská doba podporovala vědu, zakládání učených společností, knihovny, muzea. Věda a bádání nastoupily místo náboženství. Cílem  zrovnoprávnění všech občanů. Spisovatelé, vědci, historikové.
Francouzská literatura
Francois Voltaire (1694 – 1778)
historik, filosof, dramatik, básník, prozaik, publicista. Jízlivý kritik absolutismu, církevního fanatismu, despocie.
Dílo:
„Candide aneb Optimismus“ – filosofický román s cestopisnými a dobrodružnými prvky. Hl. hrdina je Candide, který vyrůstal na zámku šlechtice Thundera-den-troncka. Byl ovlivněn názory filozofa Panglose a považoval zdejší svět za nejlepší. Tomuto názoru zůstal věrný jen do doby než ho baron ze zámku vyhnal. Příčinou byla jeho láska k baronově dceři Kunigundě. Candide se vydal do světa. S armádou bulharského krále poznal násilí válek, vyvázl ze zemětřesení v Portugalsku, neustále bojoval o zachování své existence. V Eldorádu získal velké bohatství, ze které v Cařihradě vykoupil z otroctví Kunigundu a Panglose. Román popisuje hrdinovo bloudění světem, které jej postupně zbavuje všech ideálů o spravedlnosti, lásce, kráse, míru a šlechetnosti. Candide končí svůj život přízemní prací a společnicí mu je pouze stará a ošklivá žena.