Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

1)symbolistická poezie

  • Sb. Vybouřené smutky – Sova se stylizuje do postavy poutníka, vytváří symb. Svět fantastických krajin, neskutečných scenérií, fiktivních zážitků, projevuje se zde vyhraněný individualistický postoj, tato sbírka.

  • Sb. Údolí nového království – vrchol individualismu; vidina budoucí společnosti; motiv poutníka – básník se z hor snů vrátil k zemi; patetický, široce stavěný volný verš.

  • Sb. Ještě jednou se vrátíme – b. Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy – obsahová neurčitost, náznakovost, vnitřní citová opravdovost, snaha vsugerovat pocit, náladu okamžiku; melodičnost. 2 okruhy motivů – motiv sadu a motiv plavby – oba časově určeny roč. obdobím, jarem a podzimem = symbolické obrazy pro vyjádření duševního stavu lyr. hrdiny; intimní lyrika; střídání tázacích a oznamovacích vět

  • Sb. Lyrika lásky a nového života – b. Rozhovor (imag. Rozhovor mezi mužem a ženou); sb. Dobrodružství odvahy – dojmy z rus. revoluce, vzpoura dělníků a rolníků potlačena carem; sb. Zpěvy domova – reakce na 1.sv.válku, vyznání vztahu k národu, domovu, odpor k válce;

  • sb. Krvácející bratrství, Básně nesobeckého srdce. Sova není jednoznačný, jeho názor se vyvíjí, pohrdá vším nicotným na zemi, utíká na hory snů, pak se vrací a pomáhá lidem.

  1. próza

  • Ivův román, Výpravy chudých, smutná novela Pankrác Budecius, kantor (z doby rokoka – 18. st. ). Lyrizace epiky, vliv impres.

Otokar Březina (1868 – 1929)

  • nejvýznamnější symbolista, individualista (ústřední postavou básní je on sám), samotář (přátelil se jen s Jakubem Demlem), nikdy se neoženil. Pocházel z Vysočiny, narodil se v Počátkách, byl učitelem v Nové Říši a v Jaroměřicích. Vl. jm. Václav Jebavý, pův. pseud. Václav Danšovský. Jedináček rodiče mu brzy zemřeli, studoval gym. v Telči.

  • Myšlenkový vývoj od pochmurných nálad až k sociální humanitě. Přesvědčen o existenci nadpozemské skutečnosti (boha, ale nikdy ho bohem nenazývá), odvrací se od pozemského života, navazuje kontakt s duchovním světem. Bezmezné obrazové bohatství; zhuštěný, hymnický výraz; patos; citovost (bolest, stesk); bohatý jazyk; složitá stavba dlouhých souvětí, hudebnost verše, zástupce symb.

  • Pět sb. Sb. Tajemné dálky – b. Moje matka – hymnický výraz, patos; ústřední postava je sám básník: zpověď z bolestných zážitků, hluboký vztah k mrtvé matce; pocit samoty. Šla žitím matka má jak kajícnice smutná / dne její neměl vůně, barev, květů, jasu.

  • Sb. Svítání na západě (titul = oxymóron) – západ – smrt je vykoupením z pozemského utrpení, vkládá naděje do křest. X Macharovi. B. Tys nešla – neurčitost tématu – čekání na inspiraci, matku, smrt? – obraz duševního stavu lyr. hrdiny, smyslově konkrétní obrazy (zapojeny všechny smysly), široký proud obraznosti.

  • Sb. Větry od pólů (vrchol abstrakce, filosofie smyslu života: soucit, bolest, láska. B. Příroda (dialog s živly).

  • Sb. Stavitelé chrámů (= básníci, malíři, umělci, ideoví vůdci),

  • Sb. Ruce – spojení člověka s vesmírem, optimističtější víra v budoucnost; mlhavá představa o sbratření lidstva – symbol spojených rukou. Březina se od marnosti dostává přes nebeské výšiny až k oslavě lidské práce.

  • Dvě knihy esejů: Hudba pramenů, Skryté dějiny

Pozn.: Březinovo kosmické vizionářství X Whitmanovo pozemšťanství X Sovův návrat k zemi.

Karel Hlaváček (1874 – 1898)

  • Pocházel z Prahy z proletářské rodiny, studoval reálku, pak fil. fak. Představitel č. dekadence; skupina kolem časopisu Moderní revue. Dekadent, talent, skvělý kreslíř, zanícený sokol.

  • První sb. Sokolské sonety – Arnošt Procházka na ni napsal nejkratší kritiku: „Příteli!!!???!!!“ Hlaváček se jí později zřekl.

  • Sb. Pozdě k ránu – úvodní text: neskutečná krajina, snový pohádkový měsíc, přelom mezi nocí a dnem; přírodní jevy jsou obrazem básníkova nitra; pocit melancholie, zmaru, marnosti. B. Dva hlasy – symb. poezie, hudební, jeden hlas nadaný (ANO), druhý bázlivý (NE), pak odumírá, hlas Ano z toho však nemá radost.

  • Sb. Mstivá kantiléna – vzpurné revoltující tóny; symbol odboje – motiv gézů z nizozem. odboje proti Španělům. B. Hrál kdosi na hoboj – tematická neurčitost: snovost krajiny pozdě k ránu, pocity smutku, marnosti, úzkosti; záměrná monotónnost; hudebnost, melodičnost verše – euforie, opakovací figury, rým, melancholická nálada. Hrál kdosi na hoboj, a hrál už několik dní, / a ani nerozžal si oheň pobřežní / všecky ohně prý tu zhasnou, uplavou..

František Xaver Šalda (1867 – 1937)

  • Největší literární kritik 19. st. Básník, prozaik, dramatik. Pocházel z Liberce, studoval v Praze na akademickém gym. začal studovat práva, ale přešel na fil, pak se plně věnoval lit. Několik let zaměstnán v redakci Ottova slovníku naučného. Nakonec profesor světových literatur na Filosof. fakultě UK. Nové pojetí lit. kritiky – samostatná tvorba, rovnocenná umělecké činnosti; velký spol. význam kritiky => zvědečtění kritiky (od zachycení dojmů z díla k objevování a vysvětlování zákonitostí literárních jevů), vychází ze subjektivního osobního prožitku a současně se snaží dát svým poznatkům obecnější platnost. Vychoval celé gen. básníků – nejen vytýkal chyby, ale i radil.

  • Šaldův zápisník (1928 – 1937) – časopis s vlastními kritickými a beletristickými příspěvky, náročné požadavky na uměleckou hodnotu díla, vše psal sám.

  • Studie Syntetism v novém umění – zdůrazňuje nejen pasivní popis vnější skutečnosti, ale celistvý pohled (jednota světa, schopnost osobitě vidět celek).

  • Boje o zítřek – úvahy o smyslu umění v životě, psychologie umělecké tvorby. Význam literatury: – schopnost orientovat člověka k plnějšímu vnímání a chápání reality; – výchovné poslání; – intenzivní prožitek života.

  • Duše a dílo – medailony č. a svět. autorů (např. Mácha, Němcová, Vrchlický, Sova, Březina, Ibsen, Flaubert ,...); zdůrazňuje individualitu a nezávislost umělec. projevu; metaforicky rozvinutý jazyk, bohaté parafráze, blízkost básnickému vyjádření; nový žánr: kritická esej o umění = menší literární útvar, pojednává duchaplně a zajímavě o otázkách filozofických, uměleckých; styl je na rozhraní uměleckého a vědeckého; zdůrazňuje autorovu osobitost. Mácha – snivec a buřič - esej ke stému výročí úmrtí Máchy.

  • O nejmladší poezii české – Šaldovo pochopení pro nejmladší literární talenty, např. Wolker). To on vlastně objevil Jiřího Wolkera – studie Básnický typ Jiřího Wolkera. Další studie: O poetismu, Dva představitelé poetismu (Nezval X Teige), Nová proletářská poezie, Antonín Sova, O tzv. nesmrtelnosti díla básnického, Krásná literatura česká v prvním desetiletí republiky, Kritické glosy k nové poezii české. Román Loutky i dělníci boží; hry Zástupové – konflikt mezi rev. davem a jeho vůdcem; Dítě – problematika svobodné matky, rozklad mravního řádu měšťanské rodiny, oslava venkovské služky; Tažení proti smrti – meditace o lidské dlouhověkosti.

Josef Svatopluk Machar (1864 – 1942)

  • není symbolista, přináší nové myšlenky

  • kritik společenských a politických poměrů, nesnášel českost na politické scéně

  • Autor Manifestu české moderny, mluvčí generace Česká moderna, básník, představitel realistické subjektivní a politické lyriky, satirik. Narodil se v chudé rodině mlynářského stárka v Kolíně, studoval gym. v Praze, pracoval jako úřední ve Vídni (byli zde i T. G. M., Ivan Olbracht…).

  • Za první sv. války se účastnil protihabs. odboje, pak zaměstnanec ministerstva obran, vedl vojenské knihovny, jeho počáteční nadšení k první rep. brzy vyprchalo. Přispíval do řady čas. (hl. Erbenův Čas). Nekompromisní, rozešel se s přáteli, názor krajní pravice, sympatizoval s fašismem, antikom. Odvážná kritika měšťácké společnosti, kritika církve. Realistický, střízlivý, otevřený, strohý, analytický a provokující pohled na skutečnost. Forma: satira, ironie, sarkasmus, nadsázka; prozaizace; záliba v sonetu; důraz na významovou stránku poezie.

  1. Lyrika:

  • Sb. Confiteor I. – III. – tzv. zpovídám se (ze svých erotických zklamání), společenská a polit. lyrika; polemické zaměření, pocit zklamání, rozchod s dosavadní literaturou; soustředění na vlastní nitro, nálady; subjektivní obsah poezie, provokativní otevřenost: kritika měšťáctví, buržoaz. politiky, falešné morálky; ironie, výsměch; verš prozaizovaný, bez patosu, jednoduché jazyk. prostředky, prvky hovor. jazyka. B. Antická kráska (Confiteor II.) – oslava krásy dívky, vypadá jako bohyně, ale pak jízlivost (cpe se párky s hořčicí).

  • Sb. Čtyři knihy sonetů – tón zklamání, vyjádření pocitů generace, hovorový jaz.

  • Sb. Tristium Vindobona – žalozpěvy z Vídně – lyrika politická, inspirace Ovidiovými žalozpěvy z vyhnanství; kritika čs. politiky, skeptický pohled do budoucnosti, vlastenectví. Tristium Praga – ne tak zdařilá, kritičnost roste. Satiricon – satirické verše, epigramy, navazuje na Havlíčka (Petronius napsal Satiricon – název podle boha, veselí a erotické orgie).

  1. Epika:

  • Sb. Zde by měly kvést růže – kritika měšťácké společnosti – pokrytectví, zbabělosti, neupřímnosti; osudy žen, jejich otrocké postavení ve společnosti; prozaizace verše, využití hovor. jazyka, forma nadsázky, ironie, sarkasmus. B. Teta – stará teta je na návštěvě u své neteře Lízy a vypráví jí o svém životě s mužem (peklo) a pak ji vezme do divadla na hru o lásce.

  • Román ve verších Magdaléna (totéž) – příběh prostitutky, která se seznámí s politikem, ten se nad ní smiluje a vezme si ji za ženu, není morálně pokleslá, k prostituci byla přinucena otcem, klidně žijí v malém městečku, ale pak se prozradí její minulost, vrací se zpět do nevěstince. Ironie: „Nemorální“ Magdalena X „morální“ lidé.

1)Poezie s hist. tematikou:

  • Kniha Golgata: b. Dohořelo, dohořelo – skepse, už není nic, co by čl. zahřálo; Karikatura pořádného člověka – schovejme se, hlavně ať je klid; Žalm – vzívání boha, v kterého nevěří. Pak nastává obrat, hledá pozitivní východiska, ideály v minulosti, zvl. v antice (ideál harmonie osobnosti).

  • Básnický cyklus Svědomím věků (vliv V.Huga a Vrchlického) –

  • první sb. V záři helénského slunce – starověké Řecko, Řím, obdiv k silným individualitám, nepokořeným, s lidskou důstojností. B. Posel – Posel přináší do Sparty zprávu o porážce, padli všichni, matky jsou hrdé na své syny, ale on sám měl smůlu, musel přežít; T.Manlius, Hanibal ante portas (Hanibal před branami, oslava železného Říma).

  • Další sb. Jed z Judeje (= křesťanství, obžaloba, staví se X římské žel. morálce), Barbaři, Pohanské plameny, Roky za století.

Antonín Sova (1864 – 1928)

  • Impresionista a symbolista, básník české krajiny (rodného kraje). Odlišný od Machara, přemýšlivý, smutným hloubavý, jemný, nesmělý, nervózní, nejistý, podobný Verlainovi. Impresionismus a symbolismus, lyrika přírodní a intimní; své subjekt. nálady vkládá do obrazu krajiny; sociální cítění a patos aktivního boje, vzdoru; mnohotvárnost a tvůrčí proměnlivost; patetický verš i píseň. Narodil se v Pacově v Jižních Čechách (otec byl venk. Učitel), studoval gym. Stal se úředníkem, nakonec ředitelem knihovny v Praze. Na přímluvu Jaroslava Vrchlického dostal práci na Ottově slovníku naučném.

  1. impresionistická přírodní lyrika

  • Jeho první sb. Realistické sloky – verše podobné Macharovým, snaží se o jízlivost.

  • Sb. Květy intimních nálad – b. U řek – lyr. krajinomalba, bás. impresionismus – zachycení okamžiku; barevné odstíny a subjektivní nálady, bolestné snění; neobjektivní obraz krajiny – do ní promítá své duševní stavy, melancholii a smutek; hudebnost verše.

  • Sb. Z mého kraje – citlivý vztah k rodnému kraji, barevnost, smysl pro odstíny (malířský zrak), impresionistická vnímavost. B. Olše – personifikace, precizně propracovaná; b. Suchopár – vyschlá krajina bez šťávy.

  • Sb. Soucit a vzdor – výraz revolty, odporu, vzpoury; hudebnost.

  • Sb. Zlomená duše (podtitul Z Přítelova deníku – fikce, jako by šlo o zemřelého přítele) – rozpor snu a skutečnosti; pocit, že každá radost musí být vykoupena hořkostí a smutkem;. Má sedm kapitol: Kapitola z mládí (I.) – blankvers = pětistopý, nerýmovaný jamb, silně rytmizovaný, u angl. lit. (Shakespeare); První láska (II.); Pražský román (III.) – milostná poezie; intermezzo Z mého života (IV, podle skladby Smetanovo kvarteto – skladatelova tragédie, zákonitý úděl génia, uštvaného okolím volný verš); Smutky peripatetika (V.); S rozpitvanými nervy (VI.); In urna perpetuum (VII.).

1)RUSKO

Alexandr Alezandrovič Blok

  • Symbolismus. Verše o krásné dámě, poema Dvanáct (po říjnové revoluci 1917).

Anton Pavlovič Čechov (1860 – 1904)

  • Mistr krátké sevřené povídky (100) – Pokoj č. 6, Step, Chameleon. Zdánlivě všední konflikty, tragika i komika; melancholický smutek – „smích skrz slzy“.

  • Hry (netrad. kompozice, zápletka a rozuzlení, dramatičnost je v nitru postav) Racek, Strýček Váňa, Tři sestry, Višňový sad. Psychologie.

  • Jednoaktovky: Medvěd, Slzy, které nikdo nevidí. Všechny jeho hry měly premiéru v div. MCHAT, jeho manželka byla herečka.

  1. USA

Walt Whitman (1819 – 1892)

  • Průkopník civilismu (civilizační poezie – inspirována technikou a novými vynálezy); básník, publicista, hlasatel demokracie.

  • Sb. Stébla trávy – nový obsah (moderní život, civilizace; oslava všedních věcí, přírody, lidské práce, družnosti, člověka; rozmanitost světa a života, jeho protiklady – nové pojetí krásy a pravdivosti), nová forma (rozbití trad. forem básně; pásmo dojmů a představ – lyrické pásmo, hudba slov; volné členění básně; prozaizace – volný verš – na rozhraní poezie a prózy) B. Slyším Ameriku zpívat.



  1. ČESKÁ MODERNA

  • V r. 1895 vyšel Manifest české moderny – pokus spojit mladé reprezentanty i politiky, kteří tehdy stáli v opozici proti vládnoucí mladočeské straně (Machar, Sova, Šalda, Březina, V. Mrštík…). Tento manifest hlásal rozchod s vládnoucí politikou a dosavadním uměním a proklamoval právo jedince na vlastní osobité pojetí tvorby. Příčinou vzniku byla odporná kritika povídky F. X. Šaldy - Analýza. Představitelé symb. – Březina, Hlaváček, Sova. Hl. hlasatelem symb. Byl u nás čas. Moderní revue, vydáván lit. kritikem Arnoštem Procházkou a bás. Jiří Karásek za Lvovic. Pozn.: v této době píše Jaroslav Vlček Dějiny č. lit.

  • moderna byla proti tradicím

  • nová generace usiluje o: volnost slova, individualita (i v politice), vyzdvihují literární kritiku na samostatný literární žánr


Stéphane Mallarmé (1842 – 1898)

  • Hudební koncepce poezie: nejen libozvučnost hlásek, ale hudebnost poezie v její podstatě, téměř úplně se vyhýbá přímému pojmenování, snaží se vyvolat dojmy a zbavit se popisnosti. Nekonkrétní básně. Chtěl spojit poezii s hudbou a obrazem (melodičnost, řádky psány tak, že tvoří obrázky).

  • Sb. Faunovo odpoledne, Úchylky, Vrh kostek nikdy nezruší náhodu, Madrigaly – kratičké básně.

Joris Karl Huysmans (1848 – 1907)

- Fr. prozaik, belg. pův. román Naruby – hl. hr. mladý muž, bohatý, znuděn světem, vymýšlí si proto svět snů a požitků, utíká k umění (jediný smysl), těžištěm je analýza psych. pochodů, autobiograf.

  1. BELGIE

Maurice Materlinck (1862 – 1949)

  • Psal fr., pův. Belgičan, symb., dostal Nobelovu cenu za lit. Jeho dílo dosti zapomenuto.

  • Básník a dramatik, chmurná nálada plná tajemství, tušení, mlčení, předtucha.

  • Téma: lidská osamělost, izolace os okolí, čl. nepochopený a nepřátelský, iluze, pesimismus.

  • Hry Slepci, Modrý pták (zfilmováno) – pohádka, příběh dvou dětí, které hledají modrého ptáka, aby jim vrátil štěstí do domu. Různé situace, dostávají se do říše mimo život, nenarozených dětí (potkají svého bud. Bratra), snové.

Émile Verhaeren

  • Sb. Chapadlovitá města – obraz průmyslového města i venkova; symbolismus a civilismus => sociální revolta; obavy o člověka a budoucnost světa.

  1. ANGLIE

Oscar Wilde (1854 – 1900)

  • Dramatik, básník, prozaik; představitel angl. dekadence. Dramatický život, elegantně oblečen, na klopě nosil chrizanténu. Proti užitkovosti díla, uměl. dílo má smysl samo v sobě, vtipné konverzační komedie, ironie, výsměch puritánské morálce => byl postaven před soud za rušení morálky a odsouzen do vězení.

  • Hry Vějíř lady Windermerové, Jak je důležité míti Filipa, Ideální manžel (komedie) – dodnes se hrají.

  • Dekadence: jediný román Obraz Doriana Graye (jediný cíl života = krása a rozkoš; složitá fantazie, čtenářský deník).

  • Pohádkové sbírky, např. Šťastný princ a jiné pohádky (např. Slavík a růže, Princ a vlaštovka).

  1. POLSKO

Stanisław Przybyszewski (1878 – 1927)

  • Dekadent, psal fr., román Homo Sapiens – zlí mají šanci, zlo je síla, neexistují morální zásady, pouze sobecké já, neváží si ničeho, libuje si v páchání zločinů, smyslové senzace. Kult a satanismu „nahé duše“.

  1. NĚMECKO

Rainer Maria Rilke (1875 – 1926)

  • Rodák z Prahy; vývoj od impresionismu, dekadence k hymnickým meditacím (o životě, lásce, utrpení, smrti). Sb. Kniha hodin, Nové básně (b. Závěrečný zpěv), Sonety Orfeovi.

symbolismus

  • 80. léta ve Francii

  • hlavní je symbol (= slovo, které má svůj význam, chce zdělit význam přenesený a ne věcný, snaží se vyjádřit vnitřní podstatu jevu – holubice = ne pták, ale symbol míru a naděje)

  • reakce na realismus, naturalismus i impresionismus; vyjádření pomocí náznaků, symbolů, obrazných pojmenování; důraz na hudebnost verše; podmanivá působivost, snaha vsugerovat pocit; volný verš. Baudelaire, Verlaine, Rimbaud, Mallarmé; Březina, Sova, Hlaváček…

dekadence – z fr. décadence = úpadek ve společnosti

  • motivy smrti, chorob, vše smutné

  • zalíbení v náladách smutku, skepse, nudy, marnosti, opovržení životem; pocity rozkladu a smrti; záliba v šílenství a různých úchylkách, únik z reálného světa (těsný, úzký, nedokonalý) do světa snů, k mystice; úsilí o „čisté umění“ (lartpourlartismus – umění pro umění, smyslem není změnit svět, umění má smysl samo v sobě.) Verlaine, Mallarmé; Oscar Wilde; Hlaváček, Jiří Karásek ze Lvovic…

Pozn.: Edgar Allan Poe (1809 – 1849)

Je autor básně Havran (The Raven) – prožitek člověka v deliriu tremens, refrén never more.

  1. FRANCIE

Tzv. prokletí básníci: ve své době nepochopeni (svou tvorbou a životním postojem pobuřovali měšťáckou morálku), ale otvírali cestu nové poezii

Charles Baudelaire (1821 – 1867)

  • Básník a překladatel; protiměšťácký postoj, bohémský život (ženy, alkohol, opium) v Paříži. Hledání harmonie, čistoty X skutečný svět; touha po kráse a jejím pravdivém, citlivém (až syrově otřesném) vyjádření; bohatá obrazotvornost, fantazie, lyrismus, vytříbená forma; cynismus a otevřenost pobuřuje měšťáky.

  • Lyrická sbírka Květy zla – odsouzena z mravnost. důvodů k pokutě. Vyšla před Nerudovým Hřbitovním kvítím, starší než Neruda. Titul – spojení představy krásy a zla (oxymóron); provokující otevřenost, pobuřující cynismus – hledá krásu i v ošklivosti. Byl to skandál, spol. na to nebyla připravena.

  • Např. b. Zdechlina (život X smrt; vliv klasicismu; srovnání krásy dívky se zdechlinou u cesty),

  • Co povíš dnes večer (intimní zpověď, čistá lyrika; smutek, samota X touha po kráse),

  • Vztahy (vztah člověka k přírodě). Přestože je Baudelaire revoluční v tematice, forma jeho básní je velmi přísná, sonet, čtyřverší, žádný volný verš. Objevit krásu v tom, co je líbivé, to dokáže každý, ale objevit krásu v tom, co je hnusné je úkol hodný umělce.

  • je proti náboženství – vzpoury proti Bohu

  • vytvořil kult ošklivé krásy, nenacházel dobro, tak se spojoval se zlem

  • básně založené na kontrastu (např. láska a nevěra, touha po životě x smrti)

  • důraz na smyslové jednání a hudebnost

  • samostatná b. v próze Báseň o hašiši = ne básně, ale krátké prozaické útvary

Paul Verlaine (1844 – 1896)

  • Představitel symbolismu; bohém, toulky s Rimbaudem. Mladší než Vrchlický, ovlivněn Baudelaire, Baudelaire byl básník přemýšlivý a intelektuální, Verlaine je básník smyslový, smyslný (požitkářský), až zženštilý. Svůj život dožívá až v sebetrýznivém křest. pokání.

  • Programová báseň Básnické umění: formulace principů symbolistické poezie: obsahová neurčitost (nepřímý, volný vztah ke skutečnosti, obraz nemá přímo zachycovat realitu); básnění náznakem a odstínem; vnitřní opravdovost, citovost; subjektivita; hudebnost; představivost a sen; vsugerovat čtenáři pocit (nálada okamžiku).

  • Sb. Saturnské básně – např. b. Podzimní píseň (přeložena mnoha básníky, pocity vzbuzené podzimní přírodou – nejistota, beznaděj; smyslové vnímání, odstíny citu; zachycení okamžité nálady, volně řazené představy, náznakovost, symboly; hudebnost, rytmus verše).

  • Sb. Romance bezeslov (slova nemají význam, důležitý je zvuk, impres.),

  • Moudrost (kloní se ke kat.). Vymyslel název prokletí básníci, psal antologii těchto básníků a nazval ji Prokletí básníci.

Jean Arthur Rimbaud (1854 – 1891)

  • Božský rošťák“ (Šalda). Nezařaditelný, v jeho díle symb., impres., sat.,… Dokonalé básnické dílo vytvořil ve svých 15 – 19 letech (pak už nepsal, řekl, že poezie je blbost, zabýval se obchodem se zbraněmi v Africe). Bouřil se i proti autoritám (učitelé, rodiče – despotická = panovačná, nesmlouvavá matka), samovzdělávání, utekl do Paříže, navštěvoval lit. hospody, byl géniem. Opíjel se, vyvolával rvačky, odloudi paní Verlainové manžela a ujel s ním do Londýna. V tomto homosexuálním vztahu byl dominantní osobností, přestože byl mladší. Nakonec Verlaine Rimbauda postřelil, byl odsouzen do vězení, kde napsal svou Moudrost.

  • Dílo Rimbauda uveřejňováno jen v časopisech; posmrtně vydal Verlaine soubor Iluminace. Rimbaud zemřel předčasně, neboť mu tělo postupně od nohou odumíralo. Jeho poezie je budována na bezprostředním osobním zážitku a fantazii; metafory často kontrastní, barvité; propracovaná zvukomalba; důsledně spisovný jazyk i obraty z periferie; kritický vztah k měšťácké společnosti, šokující otevřenost.

  • B. Opilý koráb (snová b. – nikdy neviděl moře; fantazie; obraz bouřlivé plavby; řetězec metafor – symbolický obraz básníka totožného s lodí, vyjádřena opilost, neřízenost, neurvalost, jeho snem je nalézt domov, bezpečí a klid; tohle všechno dříve měl, ale zřekl se toho), Barevnost, Samohlásky – básníkovy barevné asociace ze zvuků samohlásek. Anarch. Obsah X přísná forma.

16. maturitní otázka - Moderna. Charakteristika uměleckých stylů v literatuře a ve výtvarném umění. Francouzské vzory, čeští modernisté

Nové umělecké směry v evropské i české literatuře na konci 19. stol.


V 19. st lidé věřili, že 20. st bude zlatý věk lidstva. Optimismus. Na konci století rozčarování, pokusy o revoluci, nárůst konfliktů, zlé postavení dělníků, atentáty. Spis. sympatizují s anarchisty, romantiky, křesťanstvím a mysticizmem, nebo naopak pohanstvím a satanismem. Toto období se také nazývá fin de siecle – konec století (ne jen času, ale i umění, jednání, civilizace).

Arthur Schopenhauer (1788 – 1860)

Jakýsi předchůdce. Dílo Svět jako vůle a představa – objektivní svět neexistuje. Každý si svou vůlí vytváří svůj vlastní svět. Skepse vůči rozumu, vědě a poznání.

Fridrich Nietze (1844 – 1900)

Filosof, dílo plné rychlých a bystrých aforismů. Pesimismus vůči světu. Dějiny nemají smysl, odmítá demokracii (zneužit fašisty). Rozlišoval umění apollinské (Apollo – vůdce múz, vyrovnané, klidné) a dionýské (Dionýsos – bůh vína a veselí, bohémské, nevázané).

Tak pravil Zarathustra (reformátor perského náb.), Soumrak bůžků -jediný bůh je to silné já v člověku, ostatní jen bůžci.

Henri Bergson (1859 – 1941)

Pův. Dán, psal fr. => považován za Fr. Zavrhoval rozum, Darwina, vývoj je nepřetržitý živ. proud (elan vital), důraz na intuici. Báseň nemusí mít smysl, ale musí na nás působit.

Nové umělecké směry konce století:

impresionismus – z lat. impressio = dojem

  • nemají pevné kontury, hodně barevné, nejsou přesně vykreslené tvary, hodně odstínů

  • chtějí zachytit okamžitou náladu a dojem

malířství: Claude Monet (Imprese), Camille Pissaro, August Renoir, Edgar Degas, Vincent Van Gogh, č. Antonín Slavíček; barevné skvrny, neurčité kontury, vystižení bezprostředního dojmu, nálady, hra světel a stínů.

hudba: Claude Debussy, Richard Wagner, Maurice Ravel, Vítězslav Novák, Josef Suk

literatura: sdělení bezprostředního subjektivního dojmu, vyjádření okamžité nálady, neopakovatelné chvíle (smutek, radost, melancholie, nostalgie); potlačení rozumové účasti na obsahu; volné řazení zrakových a sluchových dojmů (melodičnost, zvukomalba); v popředí lyrika, zvl. přírodní; lyrizace prózy (uvolnění kompozice, oslabení příběhu, fragmentárnost). Většina básníků žila bohémským životem. Verlaine Sova, Hlaváček, Šrámek…

Petr Chelčický (1390 - 1460)

- z Chelčic u Vodňan

- znal učení Štítného a Husa, sdílel stejné myšlenky, ale odmítal jakékoliv násilí, upřednostňoval pouze duchovní boj

- nesouhlasil se středověkým dělením společnosti na trojí lid

- jeho tvorba známá až od r. 1420 - traktát O BOJI DUCHOVNÍM - zavrhl hus. války

(dovolen boj pouze s ďábly)

- pojednání O TROJÍM LIDU – odmítá soc. nespravedlnost

- POSTILA – výklad biblických veršů

- SVIEŤ VIERY PRAVÉ - nejrozsáhlejší

- síť = křesťanství, do sítě hlavní škůdci panovník a papež - dvě velryby

- jeho učení velký ohlas - kritik feudalismu

- jeho názory - ideové východisko jednoty bratrské



Lidovost doby husitské - Bible mezi lidmi

viz začátek


Inspirace dobou husitskou v pozdější literatuře

- Národní obrození až rok 1989

J.K.Tyl - hra JAN HUS

V.B.Třebířský - V ČERVÁNCÍCH KALICHA

Alois Jirásek - nejvíce PROTI VŠEM

- MEZI PROUDY

- BRATRSTVO

- HUSITSKÝ KRÁL

- Z ČECH AŽ NA KONEC SVĚTA

Václav Kaplický - TÁBORSKÁ REPUBLIKA

Miloš Kratochvíl - MISTR JAN

- POCHODEŇ

- HUSITSKÁ KRONIKA

Eva Kantůrková

traktát - učené pojednání, středověká náboženská úvaha

polemika - spor, vzájemné vyvracení názorů protivníků

kancionál - zpěvník

VÝKLADNÍ PÁTŘE

ŘEČI BESEDNÍ - původně určeny pro děti


- jeho traktáty sepsány v KLEMENTINSKÉM KODEXU

(1376) - začíná dedikací a předmluvou - obhajuje proč píše

česky

KNÍŽKA O ŠAŠIECH - ukazuje rozvrstvení společnosti

- každá figurka symbol. určitou třídu

- hra nakonec končí - všechny na 1 hromadě


Husitství


Dochází ke změnám v literatuře, zaniká zábavná próza, rozvíjí se satirické básnictví, literatura má lidový proud, velký význam mají duchovní písně, kroniky a traktáty. Literatura má ráz agitační (= přesvědčování lidstva o svých myšlenkách), vyznačují se bojovností, mění se obsah pojmu „česká literatura“ – je pro Čechy a je psána českým jazykem.


Jan Hus

- pocházel z jihočeského Husince

- od roku 1390 - navštěvoval artistickou fakultu v Praze - stal se roku 1393 bakalářem

- 1396 získal hodnost mistra svobodných umění

- poté učil na této fakultě, stal se rektorem

- studium bohoslovectví - r. 1400 - vysvěcen na kněze

- od r. 1402 - působil v Betlémské kapli

- vystoupil proti odpustkům a kritizoval církev - pronásledován, dán do klatby, vypovězen

z Prahy - kázal tedy na Kozím Hrádku a Krakovci

- upozorňoval na to, aby církev získala co nejvíce majetku a kritizuje úpadek církve

- na církevním koncilu v Kostnici - vězněn, jako kacíř upálen 6. července 1415


- obrací se na bohatý i chudý lid

- kritizoval vysoké církevní hodnostáře a intriky patriciátu

- myšlenky: 1) odmítl poslušnost papeži, který je jí nehodný

2) za hlavu církve považoval pouze Ježíše Krista

3) pouze člověk bez smrtelného hříchu směl být členem církve

- ohromil jimi lid, strhnul ho k aktivitě

první Husova díla - latinsky:

O CÍRKVI - dotýká se citlivých duchovních otázek

O PRAVOPISE

O ŠESTI BLUDECH

- v kapli se setkával s lidmi, rozhodl se psát česky:

DCERKA - navazuje na Štítného, oslovuje ženy - mají

dosáhnout vzdělání

KNÍŽKY O SVATOKUPECTVÍ - nejostřejší

- kritizuje bohatství církve, placení nábož. úkonů

- církev nazývá Antikristem

POSTILA - sbírka traktátů

- podílel se na vydání Dekretu kutnohorského (1409)


- vliv i na český pravopis: O PRAVOPISE ČESKÉM (nabodeníčka krátká, dlouhá)

- diakritický pravopis


Husovo upálení popudilo většinu lidí ještě více proti církvi. Začalo se formovat revoluční hnutí - v čele stál Jan Želivský - mluvčím pražské chudiny, lidé provedli převrat a nastolili městskou samosprávu.

Jan Želivský zavražděn na rozkaz patriciátu r. 1422 - počátek křižáckých výprav

Díla doprovázející husitské hnutí

BUDYŠÍNSKÝ RUKOPIS - 3 verš. polemické skladby ŽALOBA KORUNY ČESKÉ

PROROK KORUNY ČESKÉ

HÁDÁNÍ PRAHY S KUTNOU HOROU -proti Zikmundovi


JISTEBNICKÝ KANCIONÁL - většina husitských písní

- chorál Ktož jsú boží bojovníci

- nejen píseň náboženská, ale vojenská, bojová

- cíl: povznést sebevědomí, sjednotit k boji


- prosté výrazové prostředky, působivý nápěv ŽIŽKŮV VOJENSKÝ ŘÁD - věnován východočeským husitům

(- Žižka symbol boje za svobodu)

- vysoké morální požadavky

- přijat na sněmu v Německém Brodě r. 1423

Jednota bratrská = motor boje proti habsburské dynastii

- používali pouze - sestro, bratře

- v čele mnich Řehoř Krajčí

- uznávala pouze Bibli, odmítali vzdělání a vojenskou službu

- vznikají cestopisy (Cestopis Václava Šaška z Bířkova)


Zikmund -

- syn Karla IV., bratr Václava IV. - vládl

Jan Hus (1371 - 6. července 1415)

husitské hnutí - začátek r. 1419, dále bitva u Lipan - r. 1434

Jiří z Poděbrad (1458 -

Jednota bratrská - vznikla v r. 1458

- v Kunvaldě v Orlických horách

- názory: na základě myšlenek Petra Chelčického

- kritizována katolíky i husity

- po Jířikovi z Poděbrad vládnou Jagelonci


Husovi předchůdci

- překlad Bible do češtiny - nižší vrstvy se mohli dočíst, co si církev upravila

Konrad Waldhauser - povolal ho do Čech Karel IV.

- kázal německým měšťanům a na universitě v německém a

latinském jazyce

- nápravou chtěl začít od vyšších vrstev


Jan Milíč z Kroměříže - kázal v Češtině proti nepravostem kněží

- obracel se na chudinu, chtěl žít jako ona

- peníze věnoval na výstavbu chudobinců

- ovlivnil názory Tomáše Štítného ze Štítného


Matěj z Janova - psal latinsky, obracel se na učence

- 1. teoretik krize feudalismu

- latinský spis PRAVIDLA STARÉHO A NOVÉHO ZÁKONA

- velice blízko angl. reformátora Viklefa

- několik hl. bodů, kterými by se měla společnost řídit

Tomáš Štítný ze Štítného - nejdůležitější předchůdce Jana Husa

- ze zchudlé větve zemanů

- studoval v Praze na universitě, nedosáhl žádné hodnosti

- tvůrce traktátu

- dal možnost lidem se vzdělávat - vytvořil české teologické a filosofické názvosloví

- obracel se k čeládce a venkovskému lidu

- jazyk maximálně srozumitelný pro prostého člověka

- 1. klasik staročeské naučné literatury

- věřil v méněcennost feudálního řádu

- toužil po reformaci církve, ale nechtěl se od ní odklonit

O STAVU PANENSKÉM, VDOVSKÉM, MANŽELSKÉM O HOSPODÁŘI, HOSPODYNI, ČELEDI KNÍŽKY ŠESTERY O OBECNÍCH VĚCECH KŘESŤANSKÝCH

Alois a Vilém Mrštíkové (1861-1925, 1863-1912)

  • autoři vesnické prózy

  • narozeni na Jimramově na jižní Moravě

  • realistická tragédie Maryša – ze slovácké vesnice; obraz sociálních rozdílů, úlohy peněz na vesnici a síly předsudků v tehdejším životě. Maryša (dcera sedláka Lízala) donucena k sňatku s vdovcem, mlynářem Vávrou (věková nerovnost, ale majetek), ale ona má citový vztah k chudému Franckovi. Kompozice podle vzoru anglické tragédie: expozice (zákl. zápletka – spor Lízala a Vávry o věno), kolize (Maryšin odpor k sňatku), krize (Francek se vrací z vojny, přemlouvá Maryšu, Vávrova střelba, vrcholí spory o věno), peripetie (Maryšino rozhodnutí), katastrofa (Vávrova smrt).

  • Funkce slováckého nářečí – charakteristika postav a prostředí