Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Vznik Islámu

Jednoho pozdního zářijového večera roku 622 nenápadně opustili hlučné prašné obchodní středisko Mekku - muslimové ji znají pod jménem Makka - dva muži na velbloudech a zamířili na jih vstříc tiché nesmírnosti Arabské pouště. Kdyby byli tím směrem pokračovali, do sáhli by Jemenu, zvaného Arabia felix z jehož pobřeží obchodníci přiváželi přes Indický oceán koření, voňavky a drahé látky, jež se pak dopravovaly dále po souši do byzantské a perské říše.

Po třech dnech se však oba cestovatelé zastavili a ukryli se v jeskyni. Když si byli jisti, že možné stopaře setřásli, obrátili se a velkou oklikou kolem Mekky se vydal na sever k osadě Jathrib, vzdálené asi 480 kilometrů. Už tam byli dlouho očekáváni.
Starší z obou byl šedesátník imponující důstojnosti, mladší byl podsaditý, avšak dobře stavěný bledý a sličný muž kolem padesátky. Jména obou mužů prozrazovala podle arabského obyčeje jejich rod a původ avšak do historie vešli jako Abú Bakr, první islámský kalifa, a Muhammad, Prorok této víry. Měli se stát vůdci první muslimské pospolitosti na světě. Jejich odjezd z Mekky je znám jako hidžra neboli "odchod". Muslimové v ní spatřují počátek nové epochy světových dějin a považují ji za počátek svého kalendáře.
Mekka zbohatla dvojím způsobem. Především byla posvátným centrem, kde se znepřátelené kmeny žijící v poušti a ve městech mohly setkat na neutrální půdě, aby se poklonily nejrůznějším místním či kmenovým bohům, přinesly jim oběti, směnily zboží nebo vyřešily spory. Zároveň byla Mekka hlavní zastávkou na daleké obchodní cestě, na níž dopravu řídila kupecká elita. Ta za použití diplomacie, podplácení a ozbrojené síly dokázala zajistit, že se cenné zboží bezpečně dostávalo přes poušť, přestože na ní hlídkovali bojovníci nepřátelských kmenů. Tohoto obchodu se jako kupecký syn účastnil i sám Muhammad - cestoval do křesťanských zemí na severu a vysloužil si na nich přízvisko Al Amín, "Důvěryhodný".
Osada Jathrib se stala známou jako Madmat-al-Nabí, "Město Prorokovo". Je to dnešní Medína, místo, kde muslimové založili první umma, společenství spjaté vztahy povinnosti a ochrany založené na poslušnosti vůči autoritě Prorokově (slovo "muslim" znamená "ten, který se podřizuje" Bohu) a na víře, že se Prorokovi dostalo božského zjevení.

Muhammada děsil mravní úpadek Mekky. Proslovy, v nichž se zastával těch, kdo byli ožebračeni, a zdůrazňoval, že tváří v tvář velebnosti stvoření je třeba pociťovat bázeň a úžas, mu získaly oddané stoupence v téměř každém mekkánském. rodě. Udělal si však i mocné nepřátele, neboť odsuzoval nejen úplatnost. ale i falešné bohy, jejichž uctíváním město bohatlo. Vyhlásil, že je jen jediný bůh a že lidé musejí vyznávat víru prodchnutou soucitem a účastí ve společenství založeném na spravedlivosti, nikoli na bohatství či moci.
V Mekce ho slyšeli kázat poutníci z Jathríbu a jeho řeč na ně zapůsobila natolik, že ho pozvali do své osady, aby tam žil jako jejich prostředník a rádce. Muhammad jejich výzvu přijal, nejprve však do Jathribu odeslal v malých skupinkách na sedmdesát svých stoupenců. Sám Mekku opustil až asi po třech měsících, ve chvíli, kdy pocítil, že mu Alláh dává znamení.

V Jathribu Muhammad od první chvíle prokazoval výrazný smysl pro delikátnost svého postavení. Měl oddané stoupence jak mezi těmi, kdo ho pozvali, tak mezi těmi, kdo ho do osady následovali, obě strany si však ne vždycky důvěřovaly. V Mekce ho sváry vyčerpaná obec jako soudce vcelku respektovala, avšak zdaleka ne každý byl ochotný přijímat jeho náboženské učení - to se týkalo zejména těch Arabů, kteří praktikovali nějakou formu judaismu.
Muhammadovu citlivost dokazuje tradiční muslimské vyprávění o tom, jak si v Jathribu zvolil, kde bude stát jeho dům. Místo aby si vybral jednu z mnoha pohostinných nabídek a zároveň tak urazil ty, které by musel odmítnout, pustil svého velblouda, aby šel, kam se mu zachce, a lidem řekl, ať zvíře nechají jít. Všichni věřili, že ho vede sám Alláh. Na místě, kde se velbloud konečné zastavil, si Muhammad vystavěl dům a první mešitu.

Muhammad věděl, že ho jeho mekkánští pronásledovatelé nenechají na pokoji, a uvědomoval si, že ti, kdo s ním odešli, nemohou stále žít z dobročinnosti druhých. Začal proto organizovat útoky na karavany, na nichž byla Mekka životně závislá. Počítal s tím, že kořist takto zís- kaná bude trnem v oku nepřátelům a odměnou pro jeho vlastní přívržence, že naruší dodávky potravin Mekce, zapůsobí na kmeny, jež zatím zůstávaly nestranné, pomůže nemocným a potřebným a jeho vlastní věci přivede nové náboženské stoupence.
Roku 624 vyrazil z Mekky oddíl o síle 950 mužů, aby poskytli ozbrojený doprovod karavaně putující z Gázy. U pramenů v Badru jim však Muhammadovi stoupenci, přestože jich bylo třikrát méně, uštědřili zdrcující porážku. Toto vítězství Jathribských má v historii islámu podobné místo jako dobytí Bastily v dějinách francouzských či útok na Zimní palác v historii Ruska. Pomsta Mekkánských se dostavila následujícího roku v bitvě u hory Uhud. Tato událost se pro Muhammadovy přívržence stala těžkou zkouškou věrnosti - padly jich tehdy desítky včetně jednoho z Muhammadových strýců.
Roku 627 vytáhl proti Medíně asi desetitisícový šik Mekkánských. Osada byla ze tří stran chráněna rozeklanými skalami. Jeden z nových vyznavačů Muhammadova učení Prorokovi poradil, ať dá obranný systém na zbývající straně doplnit hlubokým příkopem. Tato jednoduchá, avšak účinná válečná lest naprosto zmátla nepřátelskou jízdu, která měla malé zkušenosti s obléháním. Zásoby obléhatelů se ztenčily a oni s klením nad nezdarem svých plánů odtáhli pryč.

Každé takové vítězství jako by potvrzovalo skutečnost, že Proroka vede Bůh. Muhammad tak mohl z Medíny vyhostit každého, kdo jeho učení zpochybňoval. Roku 628 přijel okázale v čele oddílu, z něhož šel strach, do Mekky, aby tam vykonal tradiční obřad pouti. Mekkánští se nedokázali shodnout, jak se vůči Muhammadovi zachovat, a tak souhlasili s příměřím na deset let. Když se pak Muhammad za dva roky vrátil s deseti tisíci muži, odpor Mekkánských se prostě a jednoduše zhroutil. Prorok se nyní do města mohl vrátit, aniž byla prolita takřka jediná kapka krve.

Ka'abu, ústřední svatyni v Mekce, Muhammad očistil od model, avšak ke svým bývalým pronásledovatelům zaujal smířlivý postoj. S milostí nicméně nemohli počítat ti, kdo se vysmívali zjevením víry založené na podřízenosti - islámu. Ty, kdo ji nejprve přijali a posléze odvrhli, čekalo vyhnanství nebo smrt.
Ani ne za dva roky po svém rozhodujícím vítězství Muhammad náhle zemřel. Jeho smrt muslimy ohromila. Prorok však o sobě nikdy netvrdil, že je něco víc než člověk. Zázračné bylo jeho učení a jeho triumf. Abú Bakr muslimům připomněl, že Bůh mrtev není a že právě Jemu a sobě navzájem jsou povinováni službou. Neprohlásil se za proroka ani za krále, byl však pozdravován jako chalífa neboli kálif, "následník" Prorokův a Vůdce pravověrných. Jeho odhodlání pokračovat v díle, jež Prorok započal, se ukázalo být hnací silou vývoje, který záhy vyústil ve vytvoření islámské říše.
Islám je pro muslimy nejvyšším náboženstvím, jemuž se všechna ostatní náboženství pouze blíží. Samo slovo "islám" značí "podřízenost", bývá však často překládáno jako "mír". Muslim je ten, kdo se neustále podřizuje vůli Alláhově, zjevené skrze Proroka Muhammada.
Muslimská víra se v řadě podstatných znaků shoduje s judaismem i křesťanstvím, zejména v přesvědčení, že je jen jeden bůh, tvůrce a ochránce vesmíru i soudce lidstva a že smrt je branou věčného života, v němž spravedlivé čeká radost a hříšné utrpení.

Muslimové stejné jako Židé nejedí vepřové, avšak Boží zjevení považují za všeobecné platná, neurčená tedy pouze lidem jedné víry. Ježíše (Ísá) přijímají jako pravého proroka, ale nespatřují v něm syna Božího, neboť Bůh je podle nich jediný a nedělitelný.
Zbožní muslimové jsou přesvědčeni, že víra je prázdná, pokud se neprojevuje v lidském chování. Učení koránu a Muhammadův příklad, zakotvený ve stovkách haditb - Prorokových výrocích, které uchovala tradice -, podrobně stanoví, jak si počínat ve všedi záležitostech každodenního života počínaje oděvem, jenž má být především prostý a čistý, a konče rozvodem, který se odsuzuje jako "nejodpornější z dovolených věcí".

Jedním z nejvýraznějších rysů islámské kultury je její charakteristický umělecký a architektonický styl. Tato skutečnost je tím pozoruhodnější, že před výboji Arabové žili na svém území ve stanech či přístřešcích z nepálených cihel a palmových listů. Poučili se však z umění byzantských zedníků a perských stavitelů, takže záhy dovedli stavět rozlehlé mešity s kopulemi, složité zavlažoval soustavy, mosty a pevnosti.
Islámská kultura se rozvinula jako směsice arabské energie, perské elegance a byzantské vytříbenosti. Velebila poezii jako prostředek umožňující zachytit Boží zjevení, užívala kaligrafii a před figurální malbou dávala přednost květinovým motivům a geometrickým vzorům. Přestože korán zobrazování lidí přímo nezavrhuje, zdá se, že koncem 7. století bylo zpodobování lidí v náboženských svatyních citlivou otázkou.
Muslimští patroni vzdělanosti se řídili příkazem, který se připisuje Prorokovi: "Poznání hledejte třeba až v Číně." Pokračovali v díle započatém Řeky a shromáždili obrovské množství vědomostí. To vedlo k nesmírnému pokroku ve znalostech matematiky a fyziky, jež Arabově zase předali civilizaci západoevropské.

„Nejčastěji používané horké klávesy“

“Klávesy, které běžně používám”

<CTRL/C>                    ve Wordu provádí kopírování oznašeného slova

<CTRL/O>                          ve Wordu provede otevření souboru

<CTRL/V>                    ve Wordu vloží zkopírované slovo

<CTRL/A>                    ve Wordu se po zmáčknutí této kombinace označí vše co je napsané

<CTRL/P>                    ve Wordu otevře tabulku Tisk





“Některé další horké klávesy”

<CTRL/X>                          ve Wordu smaže označené slovo

<SHIFT/F1>                 po zmáčknutí této klávesové kombinace si můžeme myší najet na                                                                           jakoukoli ikonu a ukáže se nám co tato ikona dělá (je to taková rychlejší                                                              nápověda)

<F7>                            otevře kontrolu pravopisu

<F1>                            otevře nápovědu




UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

FILOZOFICKÁ, FAKULTA

                                Sylabus předmětu – anotační list

Název předmětu:                Český jazyk v médiích II

Studijní obor:                      žurnalistika


Blok(I., II.):                         II.


Počet výukových hodin: 2 hodiny týdně                                                                                    

Vyučující:                          Doc.PhDr. František Valouch, CSc.

Kontaktní adresa:                 Katedra žurnalistiky FF UP,
                                             Křížkovského 10, 771 80
                                             Tel.: 58 563 3456


Konzultační hodiny:             pondělí 14 – 15; podle potřeby i jindy



Cíl předmětu:

         Těžištěm výuky je analýza různých typů zpráv a publicistických textů, jak je nacházíme v současných médiích.

         Pozornost bude věnována hlavně záporným jevům publicistického stylu, stavbě vět, problémům lexikálním, gramatickým apod.
       
         Tento typ výuky bude kombinován s praktickou částí – na každý seminář si studenti připraví příklady z denního tisku, které by názorně vystihovaly, jak by se psát nemělo, a sami navrhnou optimální řešení – to pak bude předmětem společné diskuse.

Svatý Simeon

Žil v 1. století. Když uplynulo 40 dní od Ježíšova narození, měl být jako prvorozený obětován v chrámě. Josef a Maria se vydali do jeruzalémského chrámu, kde koupili dvě holoubátka, aby je obětovali za Ježíška. V té době žil v Jeruzalémě bohabojný stařec jménem Simeón, jemuž kdysi Duch svatý zvěstoval, že nezemře dřív, než spatří Mesiáše (Vykupitele). Veden Duchem Svatým přišel do chrámu právě ve chvíli, kdy se tu objevili i Maria s Josefem a děťátkem. Simeon ihned poznal v dítěti přislíbeného Vykupitele, vzal chlapce do náruče a velebil Boha: "Pane, děkuji ti, že jsi splnil svůj slib. Nyní mohu klidně zemřít, protože jsem na vlastní oči viděl Spasitele, kterého dáváš celému světu. Pohanům bude světlem a Izraeli slávou." Josef a Marie se podivili tomu, co Simeon pověděl o dítěti. Potom jim požehnal a Marii ještě řekl: "Toto dítě bude příčinou pádu jedněch a vyvýšení druhých v Izraeli. On je znamení z nebe, proti kterému se mnozí postaví a tak prozradí svoje nejvnitřnější smýšlení. Tvé vlastní srdce pronikne bolest jako meč."

Je patronem :
dětí, za požehnání pro rodiny a pro děti.

Atributy:
drží na rukou malého Ježíška. Někdy má u sebe lilii.

Kateřině II., (1729-1796) náleží v historii místo nesporně významné.

Jakkoli byla ve své době uznávanou osvícenou panovnici" a velkou vladařkou, jež si úspěšně vedla i ve válečných taženích, v samotné carské rodině ji nazývali „temnou ženou". Kateřininy Paměti byly ihned po její smrti na příkaz následníka trůnu Pavla I. zapečetěny a přísně stře¬ženy ve státním archivu v Petěrburgu. Zveřejnění se dočkaly díky indiskreci vysokých státních úředníků teprve po více než padesáti letech. Poprvé vyšly v Londýně v roce 1858, o rok později pak i v Moskvě.

Paměti carevny Kateřiny II. začínají jejím příchodem do Ruska v roce 1744, kdy byla povolána na ruský dvůr, aby se stala manželkou budoucího cara Petra III. Původem princezna z nevý¬znamného a chudého německého kní¬žectví anhaltsko-zerbtského přestoupila v Rusku na pravoslaví a přijala jméno Kateřina Alexejevna. Bylo jí tehdy pat¬náct let, následníkovi trůnu o dva roky
Kateřina líčí svůj život na ruském dvo^-ře"se všemi jeho zvyky a komplikovaný¬mi vztahy, otevřeně píše o svém manžel¬ství. Svého manžela Petra, budoucího ruského cara, představuje jako dětinské¬ho a poněkud hloupého člověka, milují¬cího pouze své vojáky, popřípadě ještě i některou z dvorních dam.

Mladá a ctižádostivá Kateřina je však ochotna trpělivě snášet dvorské intriky i nevydařené manželství, protože -jak se na několika místech svěřuje - ruská ko¬runa jí za to stojí. Postavení u dvora si upevňuje početím syna - následníka trůnu. Pozornému čtenáři jistě neujde, že nikoli z lože manželského.
O státním převratu, své přímé či nepří¬mé účasti na spiknutí proti Petrovi III. se už v Pamětech nezmiňuje. Pro dokres¬lení portrétu carevny Kateřiny II. je pro¬to v příloze k Pamětem uveden dopis, v němž události, které ji vynesly na ruský trůn, popisuje důvěrnému příteli, pozděj¬šímu polskému králi Stanislavu Ponia-towskému.

Tahák | Ag-předsvědčení že nelze prokázat Boží existenci.

Ag-předsvědčení že nelze prokázat Boží existenci. Přesně lze použít i na jiné zakl. Predpoklady lidske spol. názor nepoznatelnosti světa krome smyslove zkusenosti
An – veda o cl. O puvodu vyvoji a zákonitostech jeho fyzických zmen
Pra – postava z ni cely svet a je zakl. Všech věci je nadana vl. Zivotem vnitrnim zdrojem pohybu
Hobbes – pol. Legitimita, idealni pol. Utvar schopny realizovat absolutni monarchii
Sol – nazor cl, kt za jedinou skutecnost poklada sam sebe Nom – pojmy vznikle v rozumu a zivane nami k ozn nejake věci, cesta z nahodileho a nutnosti a ucelnosti z pricin, Augustinus- Bůh je podle Augustina nejvyšším Principem a zdrojem Světla, nejvyšsím, absolutním a jednotným bytím, Pravdou a nejvyšším Dobrem (unum, verum, bonum).Svět byl stvořen z ničeho tvořivou boží podstatou. Boží mysl v sobě obsahuje podstatné tvary veškerých věcí (na způsob ideí), které sa podle těchto vzorů ve světě utvářejí. Poznat svět je možné jen skrze onu absolutní Pravdu, ke které vede cesta poznávaním sebe samého, své vlastní duše.

Doxa- vysledek pouze smyslového poznani, upan – staroindicke bráhmanské nab. Texty a fil.
Teo – bohoslovi veda zab, se nab. Virou  jejimi zdroji a predmety tele – ucelovost nazor o ucelovosti  vývojových procesu dual – zakl. Vl. Všech real věci rozprostraněnost cogito se lisi nerozprostraněné Sub extensa a cogintans, mate – nazor o prvotnosti hmoty před duchem myslenim sledovani pouze hmotneho zajmu prospechu teod – zdůvodněni ospravedlneni bozi existence leibniz, kritika čistého a praktického rozumu jin a jang –prirodni deni a beh lidského zivota jsou navzájem propojeny ve shodnem rytmu neustalych zmen v rytmu sil,  Sok – sok med zvl druh pohovoru a uceni, zavery a obecne harekteristiky vede viru v člověka cl se ma chovat rozume , pl – ustava a o nesrtelnosti Bacon – idoly rodu – jsou vlastní lidske přirozenosti a jsou to mylne predstavy, sklon ke zjednodusovani a vykladu z nasich vlastnich hledisek. Idoly jeskyne – jsou klamy vyvolane naší subjektivni povahou, vychovou,navyky. Idoly trhu – jsou klamy recove komunikace, plynouci z nepřesného pouzivani pojmu. Idoly divadla – jsou klamy kt. Prijimame z tradice, v niz se nechavame ovlivňovat spory a hadkami filosofu. Fischer zaklady poznani Patocka evropa a doba poevropska

Albert Camus: Cizinec, Tomáš V. Odaha, L'Étranger, 1942

Cizinec Alberta Camuse je nejen stěžejním dílem nejvrcholnějšího existencialismu potažmo literatury jako takové, ale jeho záběr a podstata, jež prvoplánovitě definuje lidskou svobodu, kterou, jak asi leckterý čtenář tuší, Camus nehledá ve vnějším projevu, společnosti či politickém zřízení, ale uvnitř člověka samotného - v jeho vnímání, hodnotách i pochopení sebe samého tak, že se pro ostatní stává cizincem, ne-li cynickou či bezcitnou bestií, překračuje hranice svobody, revolty potažmo existencialismu jako celku směrem k jedné z nejlepších a nejvšestrannějších definic člověka, kdy Cizinec, byť mnohé z jeho interpretací mnohdy hraničí s naprostým nepochopením Camusova sdělení a soustředí se na vnější příběh viny či neviny Mersaulta, potažmo jeho popravy jako justiční vraždy, vyvolala okamžitě po svém vydání v roce 1942 revoluci. Ostatně kouzlo i myšlenkové hlubiny Cizince neztratily s uplynulým více než půlstoletím nic své přímočarosti, kdy nelze Cizince jen tak přejít a přinejmenším se nepozastavit, a v roce 2001 byl francouzskými čtenáři „zvolen“ za knihu 20. století (na druhém místě se neumístil nikdo menší než Marcel Proust se svým Hledáním ztraceného času či na místě třetím nikdo nejbezvýznamnější než Franz Kafka a jeho Proces).

Prvopočátky Cizince sahají dle Camusových Zápisníků až k dubnu 1937, kdy si Camus poznamenal: „Příběh - člověk, který se nechce ospravedlnit. Představa, kterou si o něm druzí dělali, má přednost ním samým. Umírá, sám s vědomím své pravdy - Marnost této útěchy.“[1]; či o čtyři měsíce později: „Muž, který hledal život v tom, do čeho bývá vkládán (sňatek, postavení, atd.), a který zničeho nic zjistí při čtení módního katalogu, nakolik je svému životu (život, jak je pojímám v módních katalozích) cizí.“[1]. Vlastní práce však vyvrcholila v kritickém roce 1942, v době okupace Francie s profašistickou vládou ve Vichy, kdy Camus pracoval i na svém druhém vrcholném díle období „revolty“, Mýtu o Sisyfovi, s jehož pomocí lze Cizince osvobodit od nánosu ať již podružných, zavádějících či dokonce mylných dezinterpretací, když namísto životního postoje, k jemuž lze, byť jen velmi neobratně, hledat paralely spíše ve východní filozofii, kdy Mersault svou navenek neuvědomělou a neproklamovanou životní filozofii, ve které se vzdal veškerých žádostivostí (snad jen s krátkou výjimkou Marie, po které fyzicky toužil ve svém počátečním období zatýkací vazby), ambicí i plánů, kterými překypoval za dob svého studia (v celém Cizinci není sice ani v náznaku zmíněn Mersaultův věk, ale lze se domnívat, že má kolem 25), v mnohém připomíná postoje osvícených duchovních mistrů, je v souvislosti s Cizincem vyzdvihována absurdita, relativizace lidských hodnot potažmo náboženství či dokonce zmíněná justiční vražda (Mersault byl dle všech hledisek vrah a jeho poprava byla dle tehdejších zákonů zcela spravedlivá) anebo rasismus (Camus nazývá postavy francouzského původy jmény, zatímco ostatní jen jako Araby či Maury, což ovšem lze jen ztěží interpretovat jako Camusův projev rasismu, ale spíše v kontextu své doby, což ostatně ilustruje i soudní proces, kdy Mersaultův advokát i jeho přátelé zcela nepochybují, že Mersault bude za vraždu, kdy obětí není Francouz, ale Arab, osvobozen - okolnosti vraždy nejsou nikterak důležité, když je zabitý člověk jiné než bílé pleti), zatímco opomíjeny zůstávají skutečné důvody, pro které byl Mersault v soudním procesu usvědčen jako nejsprostší člověk bez náznaku lidskosti - jako důkazové břemeno žalobci neslouží vlastní okolnosti vraždy, jež by měl být veden v kontextu surové vraždy kontra nutná sebeobrana, ale na Mersaulta je vytažen pohřeb jeho matky, kdy se při pohřbu, a ostatně ani soudním přelíčení, Mersault nesnaží předstírat, že ke své zesnulé matce již mnoho roků necítil zhola nic a její smrt, kdy je Mersault srovnán nejen se životem ale i se smrtí tak, že vlastní pohřeb naň nedolehl ani v souvislostí s vlastním strachem ze smrti, proň byla znamenala nutnost, kterou vykonal z čistě společensky formálních důvodů - u soudu je Mersault v konečném důsledku odsouzen k trestu smrti nikoliv pro spáchanou vraždu, ale proto, že si při nočním bdění u těla mrtvé matky zapálil cigaretu, v noci usnul na židli, ráno si dal bílou kávu, po pohřbu neprodleně odcestoval a druhý den se šel na pláž koupat, kde navázal milostný vztah s Marií.

Mersault je odsouzen k smrti a to nikoliv za vraždu či za pohřeb své matky, který ostatně prokurátorovi jen posloužil k medodramatickému divadlu na porotce, kterým dokázal nikoliv Mersaultovu skutečnou vinu, ale jeho „duši zločince“, nýbrž pro své vnitřní přesvědčení, které mu nejen bránilo lhát, ale dokonce i upravovat pravdu dle momentálních okolností - přitom nebylo nic jednoduššího, jež prohlásit, že Araba zabil v sebeobraně (ten naň skutečně vytáhl nůž) a další tři střely do ležícího těla vypálil ze strachu či pro svou neovladatelnost v slunečním žáru (při střelbě měl skutečně úpal a nebyl schopen plně kontrolovaného jednání), či při soudním vyšetřování předstírat své obrácení se ke Kristu (, jak mnoho sprostých zločinců, kteří před ním tuto komedii na vyšetřujícího soudce zahráli) nebo přinejmenším prozradit plné okolnosti svého jednání i myšlení. Mersault však zůstává věrný nejen pravdě, ale zejména sám sobě - to, že neuvedl prakticky nic na svou obhajobu, lze interpretovat vlastní neuchopitelností své niterné filozofie, kterou neměl ani sám pro sebe zasazenou do teoretického pozadí.

Závěrečná pasáž, kdy Mersault opakovaně odmítal přítomnost vezeňského kněze, protože myšlenky na Boha, jsou jen plýtváním času, kterého už mu příliš nezbývá, je pak důkazem Mersaultova konečného osvobození se ode všech materiálních závislostí (ano, Bůh je v kontextu Mersaultova myšlení materiální podstaty, která je proň v souvislosti s absencí strachu, ať již ze života tak ze smrti, zbytečná).
Dodejme, že Camusova interpretace Mersaulta jako oběti na oltáři pravdy, neuchopitelnosti své osobnosti i společenského pokrytectví, byla v pozdějších letech přehlížena, což nemusí nutně znamenat nalezení hlubších souvislostí (právě naopak mnohé z pozdějších výkladů Cizince sklouzávají po povrchu), jako vývojem evropské společnosti, jež přistoupila právě na pravidla, za které byl Mersault odsouzen - tedy za cynismus, egoismus i ztrátu lidství, zatímco Mersaultova skutečná životní filozofie se dnešnímu průměrnému člověku ještě více vzdálila (byť se to při povrchním výkladu Cizince může zdát zcela opačně).