Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

24. Filosofie ve 20. století

- snaží se hledat východiska ze situace, do které se svět dostal následkem vědeckého pokroku
- nesystematická


Novopozitivismus
- ovlivněn moderními objevy v matematice
- vycházejí z nové koncepce logiky

Bertrand Russel Bertrani
- zabývá se problémem jazyka a sdělnosti
- pojmenování a operace s fakty je problémem jazyka
- nedorozumění může mít v dnešním světě fatální následky
- naše civilizace by nemohla existovat v současné podobě, kdyby nebyla neustále napájena novými informacemi

Ludwig Witgenstein
- studoval v Cambridgi, Manchestru a Berlíně, v Cambridgi přednášel; dvě období:
1. dílo Logicko-fiozofický traktát – předmětem zájmu je jazyk, chtěl vytvořit matematický jazyk, který by uměl jednoznačně pojmenovávat.
- jazykem hovoříme o faktech – svět je tvořen fakty, jeho obrazem je výrok jazyka. Má-li mít fakt smysl, musí být výrok potvrditelný nebo vyvratitelný.

2. reviduje své názory, dospívá k tomu, že se nelze spoléhat na jakýsi ideální jazyk a zabývá se studiem reálných jazyků – jejich pravidel
Na Witgensteina navázal VÍDEŇSKÝ KRUH:

Rudolf Carnap
- ve 30. letech přednášel na UK v Praze, odešel do USA (žid)
- úkolem vědy je přinášet nové poznatky
- úkolem filosofie je tlumočit tyto poznatky správným způsobem

Karl Raimund Popper
- obecné věty, ke kterým vědy dospívají, nejsou zkušenostně ověřitelné
- kritérium vědeckosti je falzifikovatelnost = teorie je vědecká pouze tehdy jestliže je v budoucnosti vyvratitelná


Pragmatismus
- na přelomu 19. a 20. století v USA, zakladatel William James
- postaven na principu subjektivní užitečnosti jako pravdivostního kritéria
- princip pluralismu – nenacházíme se v univerzu ale v multiverzu – náš svět, skutečnost se skládá z mnoha samostatných oblastí – nic nelze pochopit pouze z jednoho hlediska
- hodnota myšlenek není v myšlenkách samotných, ale až v jejich praktickém uplatnění
- hlavně USA, v Evropě jednotlivci – Masaryk, Čapek

Marxismus a neomarxismus
3 proudy:
1. klasický – pokračoval v učení Marxe a Engelse (Stalin a Lenin).
Lenin – vytvořil novou teorii hmoty – nezabýval se složením (struktura) – hmota se pro něj stává fil. kategorií, kterou se označuje objektivní realita, vše je z látky, zákl. vlastností hmoty je pohyb.
Vše souvisí se vším – náhoda neexistuje.
Vývoj považoval za přechod od kvantity na kvalitu. Novou kvalitu přináší revoluce.

2. sociálně demokraticky orientovaný

3. neomarxismus – levicové proudy různou intenzitou inspirované marxismem


Fenomenologie
- zakladatel – Němec, prostějovský rodák Edmund Husserl
- fenomenologická metoda zdůrazňuje roli zkušenosti, která ale není čistě empirická – zkušenost není pouze to, co dostáváme z vnějšího světa prostřednictvím smyslů, stejně důležitá je i vnitřní zkušenost
- od pojmu fenomén = jev – je poznatelný ve dvou vrstvách – základem je reálná vrstva, která je uchopitelná smysly, na sobě nese druhou vrstvu, která není přímo uchopitelná smysly = podstata, kterou poznáme jen vnitřní zkušeností
- filosofii považuje za vědu eidetickou = věda o podstatách
- ostatní vědy – empirické – o faktech

Edmund Husserl – fil. má provádět analýzu přirozeného světa = svět, který má smysl sám o sobě. Stál u počátku existencialismu byl učitelem Heidegerra.


Existencialismus
- ovlivnil filozofii i umění
- zaměřen na člověka
- vychází z fenomenologické metody
- snaží se uchopit podstatu lidského bytí
- zaměřuje se na život člověka
- podstatu bytí se snaží pochopit bezprostředně
- při analýze vychází ze zákl. pojmů, které mají většinou negativní charakter – strach, nicota, hnus

Martin Heidegerr – Bytí a čas – rozlišuje mezi existencí a esencí
- existence – každodenní život člověka
- esence – skutečný život, podstata skutečného života spočívá ve strachu ze smrti, člověk jej přehlušuje každodenním životem.
- vše, co děláme je boj s časem – tzn. náš život má smysl jen při neustálé konfrontaci s faktem smrti.

Karl Jaspers – křesťansky orientovaný
- bytí = nějaký předmět. Aby ho mohl poznat, musí ho definovat pomocí dalších předmětů - každá věc je součástí něčeho většího – absolutního
- podstata života se odkrývá v mezních situacích

Jean Paul Sartre
- spisovatel, romány Zeď, Hnus, filozofické dílo Bytí a nicota
- člověk, když se narodí, je nic
- chápe svobodu novým způsobem: člověk je odpovědný za to, co udělá jen sám sobě – výrok „Člověk je odsouzen ke svobodě“

Albert Camus
- spisovatel, romány Cizinec, Mor, filozofické dílo Mýtus o Sisyfovi


Hermeneutika
- ze jména Hermés – řecký posel bohů
- hledá metody porozumění světu a člověku

Hans Georg Gadamer
- k porozumění není třeba odstup od zkoumaného objektu, chceme-li něčemu porozumět, musíme se s tím spojit
- do poznávacího procesu vnášíme určité předpoklady - vlastní zkušenosti, hist. vývoj společnosti... = předporozumění
- ústřední téma je jazyk: „Svět je prožíván v komunikaci a odhalován v jazyce“


Křesťanská filozofie
katolická:
- vychází z T. Akvinského – novotomismus (díky papeži Lvu XIII, který prohlásil jeho učení za svaté)
- hledá harmonii mezi vírou a rozumem - zdroje poznání, které člověk získal od Boha
- uznávají přirozenou evoluci, příčinou evoluce je Bůh, který dělá z jednoduchých věcí složitější
- odsuzovali komunismus i kapitalismus
Pierre Teilard de Chardin - uznávaný paleontolog, jezuita, církev jeho názory zpočátku potlačovala
- vytvořil evoluční křesťanství – spojil poznatky přírodních a spol. věd s křesťanským obrazem světa

protestantská
- řešila krizi sdělení evangelia, problém jazyka: křesťanská zvěst, kterou šířil Kristus, není srozumitelná modernímu člověku
- vznikl i radikální proud – domovem člověka je velkoměsto a proto je potřeba Boha chápat jako sociologický problém, jako partnera v procesu humanizace člověka


Strukturalismus
- vznikl v 50. letech 20. století ve filozofii (už ve 30. letech fungoval v jazykovědě)
- zabývali se metodou, která je neoddělitelně spojená s disciplínou (např. fyzika + laborky)

Ferdinand de Saussure - základem je definování znaku = spojovací článek mezi pojmem a danou skutečností

Claude Lévi-Strauss - zkoumal primitivní myšlení minulých i současných přírodních národů
- ukázal rozdíl mezi vědeckým a předvědeckým myšlením
- předvědecké myšlení se dá použít i dnes, někdy je lepší než vědecké (typický příklad – vědec a kutil)


Postmodernismus
- 70. léta, ropná krize, v pozadí levicová hnutí
- nejdřív v architektuře USA, pak v literatuře a umění – odmítali diktát novosti za každou cenu
- chtěli, aby dílo bylo srozumitelné pro všechny (Eco, Kundera)

Jean Francois Lyotard
- velké historické projekty založené na optimismu dějinného pokroku naprosto zklamaly
- nejistotu současnému člověku zvyšuje věda, protože odhaluje čím dál větší složitosti o světě a tak člověku zanikají jistoty. Současná věda člověka ponižuje svou nepřístupnou nepochopitelností, nepřipouští zlidšťující slabosti. Od takové vědy je potřeba se osvobodit, utéct.
- Poznání se tak zdokonalilo, že není možno popsat skutečnost jako celek. Jediná možnost – zříct se rozumového přístupu
- Hypotéza:společenské myšlení se dostává do krize v okamžiku, kdy lidstvo psychicky nezvládne nahlédnutí za určité hranice při poznávání světa.
- Dnešní člověk poznal hranici své historické smrtelnosti = člověk je schopen okamžitého sebezničení.


Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
29. Filosofie 19. a 20. století
23. Filosofie v 19. století
28. Německá klasická filosofie
Immanuel Kant
G. W. F. Hegel 1
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět 2
Mezi objektivním a absolutním duchem jakoby ubylo materie, proces vymaňování se z negace, přírody 3
14a Přínos německé klasické filosofie, Kant, Hegel, zákony dialektiky; moderní filosofické směry
J. G. Fichte 1
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje 2
Já a nejá: syntéza 3
Schelling 1
Základním pojmem Schellingovy filosofie je pojem Já 2
Podle Hegela a Goetha se příroda chápe v její vlastní živosti 3
Největším problémem, kterým se Schelling zabývá je lidská svoboda 4
Bernard Bolzano
Tomáš Garrigue Masaryk
Články na hledaný výraz "Filosofie 19. století" naleznete na bezuceni.cz

23. Filosofie v 19. století

Německá klasická filozofie
Johan Gottfried Herder – fil. romantik, ovlivnil i český romantismus, zejména jungmanovskou generaci
- pocházel z učitelské rodiny z Výmaru
- zkoumal problém jazyka a dějin
- dějiny nejsou nahodilé, mají své vnitřní zákony
- vývoj člověka souvisí s vývojem planety i sluneční soustavy
- ve vývoji člověka jsou dva důležité mezníky:
1. vzpřímení postavy
2. možnosti ruky – zejména v okamžiku, kdy se palec postavil proti prstům - brát předměty do rukou, zpracovávat je - rozvoj myšlení

- lidský rod se vyvíjí stále k lepšímu - násilí ustupuje mírnosti
- dějiny chápe jako proces sebevytváření člověka

Johoan Gottlieb Fichte – romantik
- vycházel z Kanta, ale zpochybňoval nezávislost věci na duchu
- měl divný charakter – nesmírně prudký, neústupný, nebyl oblíbený
- první rektor berlínské univerzity – přednášel filozofii a dějiny, přednášky navštěvoval i Metternich
- věřil v důstojnost člověka
- člověk by měl neustále jednat mravně i v politice
- filozofie má popisovat lidskou zkušenost, dva postupy:
1. naše představa vychází z dané věci = materialismus
2. z naší představy se daná věc odvodí = idealismus
- počátkem fil. je myslící subjekt – „Mysli sebe sama.“
- svět je souhrnem našich představ, pocitů a pudů, pochází sice z myslícího subjektu, ale z nevědomí – my sami jsme svět vytvořili, ale nevíme o tom
- vše, co existuje mimo myslící subjekt má smysl jedině v tom, aby svým překonáním umožnilo aktivitu myslícího subjektu

Friedrich Wilhelm Josef Schelling – vrchol něm. romantiky
- inspiroval ho Kant, Fichte a něm. romantičtí básníci
- fil. identity – přírodu i ducha chápe jako identické - příroda vytvořila ducha, příroda je složitý proces, v němž se duch vyyvíjí a uvědomuje si sebe sama

Georg Wilhelm Friedrich Hegel – pocházel ze Stutgarttu, studoval v Tübingenu, ředitelem gymnázia v Norimberku, přednášel na univerzitách v Jeně, Heidelbergu a v Berlíně
- stal se státním fil. Pruska
- fil. založena na dialektickém principu – přímo ovlivněna Fichtem a Schillingem
- považován za jednoho z největších dialektiků
- vše, co se děje je proces seberozvíjení ducha, proces probíhá ve 3 stádiích:
1. teze – duch sám sebou, absolutní idea – zkoumáno logikou
2. antiteze – vývojově popřeno první stádium, duch se začná projevovat jako svůj protiklad - jako příroda, zkoumáno fil. přírody
3. syntéza – popřeno druhé stádium, duch se vrací k sobě samému, zkoumáno fil. ducha. Duch se projevuje ve třech stupních (formách):
§ subjektivní duch – uvědomění si sebe sama, je v každém člověku, umíme sebe odlišit od ostatní přírody
§ objektivní duch – skládá se ze subjektivních – rodina, společnost, stát atd.
§ absolutní duch – projevy ducha v umění, náb. a fil.
- dějiny chápal jako účelné naplňování zákonitého vývoje ducha, duch jedná prostřednictvím jedinců – mylně se domnívají, že jejich činy jsou projevem vlastní vůle. Ve skutečnosti naplňují historickou nutnost – lest rozumu - vše, co se v dějinách stalo, bylo rozumné, pokud by to rozumné nebylo, tak se to na základě vývoje ducha nemohlo stát.

Hegelova filozofie je považována za jeden z posledních velkých fil. systémů, inspirovala mnoho filosofů, kteří se rozdělili na:
1. starohegelovce – interpretovali ducha nábožensky
2. mladohegelovce – ducha transformovali do podoby obecné dějinné zákonitosti

Poklasická filosofie
- rozpadla se tradiční společnost, ale nová ještě vytvořena nebyla - deziluze, která zachvátila i filozofii
- další antropologický obrat – opět se zabývají člověkem
- mnoho filozofických škol – 2 skupiny:
1. zdůrazňují vědecký postup
2. rozum zavrhovali a zdůrazňovali mimorozumové složky poznání
- směry:
V Hegelově filozofii pokračovali MARXISTÉ, kteří se zejména zabývali analýzou společnosti
- směr vznikl ve 40. letech 19. století z hegelovské levice, usilovali o analýzu zákonitostí tvořících buržoazní společnost, materialisté

Ludvík Feuerbach – kritizoval náboženství, tvrdil, že lidé si vytvořili bohy – to je podstat člověka. K vytvoření náboženství vedla fantazie, cit, egoismus.

Karel Marx – narodil se v Trevíru, syn advokáta
- vystudoval práva, redaktor rýnských novin
- kritizoval vládu - musel opustit Německo - Paříž, Brusel – setkání s Engelsem (syn bohatého továrníka, Marxe finančně podporoval), spolu napsali:
§ Německá ideologie – kritika náboženství, stejné názory jako Feuerbach
§ Komunistický manifest – tvrdil, že by si jej měl přečíst každý dělník, vysvětluje postavení dělnické třídy, vybízí ke svržení jejich utlačovatelů
- 1848 – příjezd do Berlína – řídí revoluci – neúspěšná - odchází
- Kapitál – podstata kapitalistického systému
- 1864 – oba stojí u založení 1. internacionály – mezinár org. s cílem sjednotit dělníky celého světa
- 3 zdroje Marxova učení:
§ německá klasická filozofie (Hegel, Schelling)
§ angl. politická ekonomie (Smith, Ricardo)
§ utopický socialismus
- řešil zákl. fil. otázku – vztah mezi bytím a vědomím (hmotou a myšlením) – 2 koncepce:
§ idealismus – nejdříve bylo vědomí, které vytvořilo hmotu
§ materialismus – nejdříve vzniká hmota a na určitém stupni vývoje vzniká myšlení
- Marx i Engels – materialisté, chtěli své učení realizovat v praxi
- rozlišují:
§ dialektický materialismus – ontologie a gnoseologie – svět není chaotický, je jedinou materiální podstatou, řídí se dialektickými zákonitostmi – postup od jednodušších forem ke složitějším. Nejsložitější strukturou hmoty je myslící člověk, východiskem poznání je praxe. Svět je poznatelný, naše poznání je nekonečný proud.
§ historický m. – opírá se o definici člověka – tvůrce svých existenčních prostředků, proto u Marxe je na 1. místě ekonomie – ekonomické vztahy jsou hybnou silou dějin.
Přínosná je Marxova struktura: ekonomika – politika – filozofie. Ekonomika – společenská základna, ostatní je společenská nadstavba - jakou úroveň má základna, takovou má nadstavba.
- Marx přichází s učením o revoluci – revoluce řeší rozpory ve společnosti. Hybnou silou jsou ekonomické vztahy. Ve společnosti probíhá třídní boj mezi výrobními silami a vlastníky výrobních prostředků.


Vědeckou teorii společnosti chtěli vytvořit POZITIVISTÉ.
Auguste Comte
- chtěl, aby filozofie byla budována podle modelu přírodních věd; položil základ sociologie
- provedl klasifikaci věd podle předmětu a metody: matematika, astronomie, fyzika, chemie, biologie, sociologie
- vývoj lidského myšlení prochází 3 stádii:
1) teologické – člověk se domníval, že může dosáhnout absolutního poznání
- 3 vývojové fáze: animismus – co si člověk nedokázal vysvětlit, bylo nadpřirozeného původu
polytheismus – mnoho bohů, každý odpovídá za určitou oblast
monotheismus – jeden bůh který vše řídí

2) metafyzické – slova jako Bůh se nahrazují abstraktními pojmy

3) pozitivní – člověk pochopil, že nedosáhne absolutního poznání, může popisovat pouze jevy, ale ne podstatu

John Stuart Mill
- ekonom, stoupenec liberalismu, vyzdvihoval úlohu psychologie

Herbert Spencer
- ovlivněn Darwinem, nazývám „sociální darwinista“


V opozici vůči rozumu stál IRACIONALISMUS
- odmítá možnost rozumového vysvětlení světa, podstatu skutečnosti lze pochopit jen citem, vůlí, intuicí, ...

Arthur Schopenhauer
- ovlivněn Kantem a indickou mystikou, hlavně buddhismem
- podstatou člověka je vůle k životu, život je utrpení, protože člověk má neustále nové a nové požadavky, honí
se za vyššími cíli, nikdy cíle nedosáhne
- zbavit se utrpení nejde ani sebevraždou, protože se zničí tělo, ale vůle zůstává; jsou dvě cesty k vysvobození:
• Estetická – člověk se vůle zbaví pouze na čas, díky umělecké tvorbě vidí svět jinak, nejlepší je hudba

• Etická – trvalé vykoupení, člověk překoná vůli tím, že žije v askezi

Sören Kierkegaard
- dánský filozof, zaměřoval se na etiku, odmítal racionalitu
- zkoumal problémy konkrétního člověka v určité situaci, zavedl pro ně pojem existenciální (ovlivnil ve 20. století existencialisty)

Friedrich Nietzsche
- vycházel ze Schopenhauera, inspirovala ho antická kultura i německá romantická hudba (Richard Wagner)
- říkalo se mu „filozof s kladivem“ protože se snažil zbourat veškeré hodnoty, které lidstvo vytvořilo
- nebyl spokojen s morálkou a kritizoval socialistické ideály, tvrdil, že je to morálka stádní zvěře (schovávat se za druhé, nikdo nenese odpovědnost, ...)
- kritizoval emancipaci žen, považoval to za projev úpadku moderní společnosti
- základní životní princip je vůle k moci, morálku otrockou nahrazuje morálkou panskou
- odmítal křesťanství a jeho hodnoty, výrok „Bůh je mrtev, ať žije nadčlověk“ – vyzývá člověka, aby se nespoléhal na nějaké pseudojistoty, které jsou jen sebeklamem slabých, člověk si má své problémy řešit sám, tím se stává nadčlověkem.

Henri Bergson
- jeho filozofie je nazývána „filozofie života“
- bytí považoval za univerzální proces, který je vyvoláván iracionální silou nazývanou „elán vital“
- veškeré bytí můžeme poznat jen intuicí
- rozum nezavrhuje, vše co existuje v prostoru je rozumem poznatelné, ale třeba čas se dá poznat jen intuicí.

V NOVOKANTOVSKÝCH ŠKOLÁCH znovu ožívá Kantova filozofie.


Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
29. Filosofie 19. a 20. století
28. Německá klasická filosofie
Immanuel Kant
G. W. F. Hegel 1
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět 2
Mezi objektivním a absolutním duchem jakoby ubylo materie, proces vymaňování se z negace, přírody 3
14a Přínos německé klasické filosofie, Kant, Hegel, zákony dialektiky; moderní filosofické směry
24. Filosofie ve 20. století
J. G. Fichte 1
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje 2
Já a nejá: syntéza 3
Schelling 1
Základním pojmem Schellingovy filosofie je pojem Já 2
Podle Hegela a Goetha se příroda chápe v její vlastní živosti 3
Největším problémem, kterým se Schelling zabývá je lidská svoboda 4
Bernard Bolzano
Tomáš Garrigue Masaryk
Články na hledaný výraz "Filosofie 19. století" naleznete na bezuceni.cz

22. Filozofie mezi renesancí a osvícenstvím, filozofie osvícenství

22. Filozofie mezi renesancí a osvícenstvím, filozofie osvícenství

Filozofie mezi renesancí a osvícenstvím (= novověká filozofie)
- až do 1. pol. 18. stol., pokračují rysy z renesanční filozofie
- připravují se nebo již probíhají buržoazní revoluce
- výrazně se rozvíjí přírodní vědy
- poznávacím ideálem se stává matematika – snaha ji aplikovat do filozofie – vnést systém
- úkolem bylo vytvořit novou metafyziku, nový obraz světa
- názorový střet Komenského a Descartese – jediná shoda (ústřední hodnotou je člověk).

Komenský – k dokonalosti patří vše, tedy i nedostatky. Descartes – dokonalé znamená zbavené zlidšťující nejistoty. Čím jistější, nezpochybnitelnější, tím vědečtější.
- 2 proudy – racionalismus a empirismus

Racionalismus – na kontinentě, poznání je založeno na vrozených jistotách a rozumu, představitelé:
René Descartes – pocházel z šlechtické bohaté rodiny, studoval u jezuitů, poté se orientoval na studium matematiky. Stál u zrodu analytické geometrie. Zúčastnil se 30leté války (bojoval na obou stranác) – i na Bílé Hoře. Dlouho byl v Nizozemí – tam psal svá díla. Poté byl pozván na Švédský královský dvůr, ale onemocněl a zemřel (na nezvyklé podnebí).
- vytvořil matematicky přesnou poznávací metodu
- tvrdil, že nás smysly klamou – nesmíme jim důvěřovat
- jistota poznání musí vycházet z jistoty stanoviska – šlo o nejzazší bod, kam až může člověk dojít ve svém pochybování.
- zpochybňovat se nedá: „Myslím, tedy jsem.“
- otázka substance (základ světa) – byl dualista – existují dvě na sobě nezávislé substance:
a) substance myslící – svět duševna
b) substance rozprostraněná – hmota


Benedikt Spinoza – narodil se v Amsterodamu v židovské rodině, nejdříve studoval židovské náb. a fil., pak se orientoval na soudobou fil.
- konflikt s vírou – vyloučen z židovské společnosti a proklet
- vynikající matematik a optik
- otázka substance – munista – 1 substance – je veškerým bytím, má nekonečné množství atributů (vlastností), skrze ně se projevuje. Nejdůležitější vlastnosti jsou myšlení (projevuje se jako ideje) a rozprostraněnost (projevuje se konečným tělesem).
- dílo: Etika geometricky vyjádřená – za etický cíl považoval štěstí – je podmíněno lidskou svobodou – ta je podmíněna poznáváním a pochopením zákonů („Svoboda je poznaná nutnost.“)


Gottfired Wilhelm Leibniz – geniální dítě, obsáhl veškeré vědění své doby, narodil se v Lipsku, již v 17 letech obhájil titul Bc. a ve 20 měl doktorát, byl ve službách mohučského knížete
- autor diferenciálních počtů v matematice
- otázka substance – pluralista – nekonečné množství substancí = monády – chápal je nemateriálně, byly individuálně nedělitelné. Každá monáda je předem vybavena vlastnostmi, které ji harmonizují s ostatními monádami. Tyto vlastnosti jsou od Boha.



Empirismus – v Anglii, zdůrazňují úlohu zkušenosti, která ukládá do našeho na počátku prázdného vědomí poznatky získané při smyslovém kontaktu se skutečností, představitelé:
John Locke – vystudoval práva a medicínu, snažil se poznání vysvětlit psychologicky
- vrozené ideje neexistují („Nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech.“)
- veškerý obsah vědomí pochází z vnější a vnitřní zkušenosti
- vnější zkušenost – to, co vidím, slyším
- vnitřní zkušenost – reflexe na předchozí vjemy, odvozena z vnější – vzpomínání, srovnávání
- politika – stoupencem přirozeného práva
- základem společnosti má být lidská svoboda, která může být omezena pouze vědomou dohodou mezi lidmi = společenská smlouva – uzavírá ji i panovník s lidmi, pokud ji nedodržuje, mají ho lidé svrhnout
- nejideálnější společnost – konstituční monarchie


Georgie Berkley – vyučoval teologie v Dublinu na univerzitě, byl biskup
- otázka poznání – vycházel z Locka
- jediná realita je obsah našeho vědomí („Existovat znamená být vnímán.“)


David Hume – Skot z Edinburghu, působil ve vládních a diplomatických funkcích
- Dějiny Anglie – sláva, blahobyt, do konce života nemusel pracovat
- „Vše je plynutí představ.“ Představy rozděluje na ideje (souvisí s rozpomínáním si na minulé počitky) a imprese (momentální počitky)
- skutečnost se nedá dokázat bezpodmínečně
- naše poznání se týká jen faktů a dílčích vlastností - nemůžeme tvrdit, že existuje něco souhrného a obecně platného



Filozofie osvícenství
- nový způsob myšlení – vede k vytvoření moderní společnosti
- vznik v 18. století v Anglii, ve Francii dosáhlo vrcholu
- zdrojem byla renesance, racionalismus, empirismus
- hl. znaky:
1. důraz na rozum
2. lidská svoboda
3. rovnost
4. demokracie, tolerance
5. vzdělání
6. přesvědčeni o nevyhnutelnosti pokroku

Francie
Chares Louis Montesquieu – dílo Perské listy – Peršan kritizuje poměry ve Francii (myšlenky Montesquieua)
- vycházel z Locka – nejlepší vláda – konstituční monarchie
- politické svobody se dosáhne dělením moci – výkonná, zákonodárná, soudní

Voltaire – nebyl urozeného původu, ale v jejich kruzích se pohyboval – vynikající řečník – v Paříži populární (lidé mu rozuměli)
- ostré výpady vůči církvi – považoval se za deistu – Bůh je prvotní hybatel, uznával mravní roli náboženství, nechtěl ale žádnou církevní organizace
- za své názory pronásledován, pobýval v Anglii – obdivovatel Isaaca Newtona
- byl pro názorovou toleranci
- byl proti dogmatismu – náboženskému i vědeckému

Jean Jacques Rousseau – zdůrazňoval city a vůli ne rozum (odlišný) – inspiroval romantismus
- jeho život se vyznačoval neustálým hledáním smyslu tohoto života
- dílo Emil čili o výchově (své děti však dal do nalezince)
- civilizaci považoval za úpadek mravů, volal po návratu k ryzí přírodě
- stoupenec společenské smlouvy
- individualita se má podřizovat obecnému zájmu

Mechanický materialismus – radikální fil. směr
- vše je určeno jen několika zákony
- rozdíl mezi přírodním a společenským je jen ve složitosti systému
- člověka považoval za stroj

Fr. osvícenství přineslo vrcholné dílo – Encyklopedie – hl. iniciátor D. Diderot, obsahovala veškeré dění té doby.


Německo – vrchol osvícenství
Imanuel Kant – celý život prožil v Královci (Kaliningrad) – studoval tu teologii, logiku, přír. vědy, učil zde na univerzitě, je stoupencem kritické filozofie
- 3 fáze činnosti:
1. předkritické období – orientuje se na racionalismus, tvůrce teorie vzniku vesmíru a planet – vznikly z drobných částic hmoty, které se shlukovaly

2. kritické o. – směřuje k empirismu, 3 témata:
a) gnoseologie a metafyzika – hl. dílo Kritika čistého rozumu, rozvíjí transcendentální teorii – každá věc se skládá z jevu a podstaty. Jev poznáme smysly, podstatu ne, protože existuje mimo prostor a čas - poznání začíná zkušeností, ale současně z ní nevyplývá. Poznání má zdroj empirický (zkušenost) a apriorní (mimozkušenostní).
- V poznávacím procesu rozlišuje analytický soud (premisy) a syntetický (rozšiřuje poznání o informace přicházející prostřednictvím zkušenosti).
- Existuje i syntetický soud apriorní = nazírací kategorie, např. prostor, čas – dopředu v naší mysli uspořádávají nepoznatelný základ do podoby poznatelné.
- v poznávacím procesu vyzdvihoval matematiku, přír. vědy a metafyziku.

b) etika – Kritika praktického rozumu – formuloval kategorický imperativ = jednej tak, aby se pravidlo tvého osobního chování mohlo stát všeobecným pravidlem („Hvězdné nebe nade mnou, mravní zákon ve mně.“) = chtěl v etice vytvořit stejně nezvratný a nezpochybnitelný zákon jako v přírodě.

c) účelnost a krása – Kritika soudnosti – zda je rozum schopen poznávat ve věcech krásu. Zdůrazňoval formu um. díla na úkor obsahu.
3. pokritické období – věnoval se fil. náboženství, práva a mravnosti

21. Křesťanská a renesanční filosofie

Filosofie ve středověku
- vycházela z fil. antické
- na počátku období se obhajuje, systematizuje křesťanství


Náboženství

KŘESŤANSTVÍ3 hl. proudy: římskokatolický, pravoslavný, protestantský. Vzniklo z židovského náboženství a navázalo na fil. myšlení helénismu. Vzniklo v Judei – království mezi Mrtvým a Středozemním mořem, které se na počátku letopočtu stalo řím. provincií. Na významu nabyla skupina křtěnců vedená Janem Křtitelem a Ježíšem Kristem (dožil se 33 let). Ježíš byl považován za očekávaného spasitele, jeho matkou Marie, otec Bůh, narodil se v Betlémě, žil v Nazaretu, po jeho opuštění hlásá evangelia

- bylo jednou z židovských sekt – měli ale pokrokový program, bylo univerzální pro všechny lidi (bohatý, chudý, muž, žena), usilovali o dosažení sociální spravedlnosti a obnovení morálních a náboženských norem

- apoštolové šířili Ježíšovo učení, nejvýzn. byl Pavel, dostal se do Říma, v Římě byli křesťané pronásledováni až do r. 313 – císař Konstantin vydal edikt Milánský – křesťanství zrovnoprávněno s ostatními kulty, r. 325 se konal koncil v Nikáii – stanovena zákl. dogamta
- zákl. textem je Bible – skládá se ze Starého a Nového zákona
- Starý zákon – 5 knih Mojžíšových, Knihy proroků, Svaté spisy
- Nový zákon – Skutky apoštolů (o životě prvních křesťanů), epištoly (Listy apoštolů), evangelia (Marek, Matouš, Lukáš, Jan), Zjevení sv. Jana (apokalypsa)
- opírá se o deset morálních zásad (Desatero božích přikázání)

Katolický proud – v čele papež se sídlem ve Vatikánu, svatostánkem je katolický kostel, v čele je oltář umístěný směrem na východ, je tam věčné světlo – značí přítomnost boha; vyznávají 7 svátostí (křest, svátost smíření – vyzpovídání se a rozhřešení, svátost eucharistie – svaté přijímání, svátost stavu manželského, svátost biřmování – křesťanská dospělost, svátos kněžství, svátost posledního pomazání), říkají, že Kristus je bůh.

Pravoslavní – v čele stojí patriarcha – je jich více, svatostánek – pravoslavný kostel, místo oltáře je ikonostas (zeď s obrázky svatých, kde je vchod do místnosti, kde probíhá část obřadu), obřadní řečí je stsl., Kristus je člověk.

Protestanté = evangelíci, nemají představeného, nemají svátost smíření, kněžské funkce mohou zastávat i ženy, farář může mít rodinu.


ISLÁM
- zakladatelem je Mohammed, pocházel z Mekky, inspirovalo ho žid., křesťanství i pohanství, oženil se v 25 letech s bohatou vdovou Chadimou, ve 40 letech se mu zjevil archanděl Gabriel, ukázal mu nebe a seznámil ho s Alláhem
- stoupenci jsou muslimové
- islámský letopočet se datuje od r. 622 n. l., kdy Mohammed dobyl Mekku
- posvátnou knihou je Korán – skládá se ze 114 súr (veršů), dále ze 7 článků víry:
1. Víra v jediného boha Alláha
2. Víra v anděly
3. Víra v Písmo svaté (Korán)
4. Víra v proroky (Mohammed, Kristus)
5. Víra v soudný den
6. Víra v den vzkříšení
7. Víra v dobro a zlo

- mají 5 zákl. morálních pravidel:
1. uznávat Alláha
2. modlit se 5x denně
3. dodržovat postní měsíc Ramadán – od východu do západu slunce
4. podpora chudých – 2,5% ze svého výdělku
5. 1x za život vykonat pouť do Mekky - titul Hadži (vykoná když je na vrcholu svých sil)


BUDDHISMUS
- zakladatel Sidhárta Gautama - titul Buddha (osvícený) - vysvobodit se člověk mohl z kterékoliv kasty (ad hinduismus) při spořádaném životě. Pocházel z královského rodu, 7 let žil v askezi, došel k osvícení.
Podstatou jeho učení jsou čtyři vznešené pravdy:
1. život je utrpení
2. příčinou utrpení je žádostivost
3. žádostivosti se člověk musí zbavit
4. tak dosáhne nirvány – stavu buddhy

- je ateistický, nemá bohy
- zavádí pojem dharma – elementární částice, ze které se skládá veškeré bytí
- neexistuje nic, jen neustálý pohyb a změna
- morální pravidla:
1. nezabíjej živé
2. neber, co ti nedávají
3. nemluv nepravdu
4. nepij opojné nápoje
5. nebuď necudný

- rozdělil se na Velkou (Buddha = bůh) a Malou školu (Buddha je nejvyšší představený)
- v Číně vznikl zen-buddhismus – podstatou je dosažení osvícení – pouze pro zasvěceného
- člověk se učí sebekázni – ovládání sebe sama
Středověká filozofie
- patristika, scholastika, arabský aristotelismus


PATRISTIKA
- důležitou roli hráli církevní otcové, kteří vytvořili z křesťanských zákonů fil. – teologické učení
- 3 fáze:
1. apologetika – 1. a 2. stol. n. l. – obrana křesťanství, představitelem byl Justýn Mučedník, Tertuliánus – „Věřím, protože je to protismyslné.“ = chtěl ukázat, že jsou 2 zdroje poznání – víra a rozum, víra stojí nad rozumovým poznáním, filozofie se podle něj měla stát služkou teologie.

2. dogmatika – 3. a 4. století, doba církevních koncilů – stanovily zákl. pravidla

3. systematika – vytvořen jednolitý systém – Aurelius Augustinus (sv. Augustýn) – pocházel z Afriky, pod vlivem Ciceronových spisů se začal zajímat o filosofii, nejdříve vyučoval řečnictví v Římě a v Miláně, byl skeptik - novoplatonik - křesťan – pokřtít se nechal ve 33 letech, stal se biskupem. Spisy – O boží obci - existují dva světy – pozemský (Kain) a božský (Ábel). Odmítal předkřesťanské myšlení. Základem živé bytosti je vůle, v poznávacím procesu se východiském stává vlastní vnitřní pochybnost. Zdrojem všech věcí je Bůh – zasahuje do dění tohoto světa. Dále vychází ze zásady „věř, abys rozuměl“ – přirozené poznání vede člověka k náboženské víře, pomáhá lépe poznat Boha a stvoření světa. Byl zastáncem učení o predestinaci – předurčení člověka ke hříchu.


SCHOLASTIKA
- z lat. schola = škola, fil. se rozvíjí na církevních školách, úkolem bylo – zdůvodňovat zjevenou pravdu a vyvracet námitky proti ní, 9. – 15. století, dělí se na ranou, vrcholnou a pozdní
- spor o universalia – zda obecné pojmy existují reálně a odděleně od konkrétních věcí (to tvrdili realisté, např. Tomáš Akvinský) nebo zda jsou to pouhá jména, která si na zákl. poznání konkrétních věcí vytvořil člověk (nominalisté, např. William Occam)

Tomáš Akvinský – pocházel z it. šlechtického rodu, přes silný odpor rodiny vstoupil do dominikánského řádu, studoval na univerzitách v Neapoli, Kolíně n. Rýnem a Paříži, na pařížské univerzitě se stal učitelem teologie, ovlivněn Aristotelem – hl. čtyři příčiny jsoucna, nejvyšší příčinou byl Bůh. Od Aristotela také převzal egocentrismus. Jako jeden z prvních pronesl myšlenku, že vesmír je uzavřený. Zabýval se otázkou poznání – dva zdroje – rozum a víra. Jeho názory byly katolickou církví zakázány.
Tvrdil, že víra je neomylná, formuloval 5 důkazů boží existence:
1. pohyb – prvotní hybatel je Bůh
2. příčina – nic není bezdůvodné, prvotní příčinou je Bůh
3. nutnost, každá věc má nutnost, něco má nutnost samo o sobě a tou je Bůh
4. absolutní stupeň – musí být něco nejvyššího = Bůh
5. cíl – vše směřuje k jedinému cíli – Bůh, posmrtný život

Tvrdil, že tím, že se lidstvo dopustilo prvotního hříchu, bylo potrestáno soc. nerovností, a že světská moc má být podřízena moci duchovní.

Filosofie vzniká na středověkých univerzitách – první založena v Boloni, první středoevropskou univerzitou byla Karlova univerzita. Univerzita mohla mít max. 4 fakulty – artistická, lékařská, právnická, teologická. Artistickou musel projít každý student (min. 1 rok), měla 7 předmětů ve dvou blocích:
1. trivia – gramatika, rétorika, dialektika
2. kvadrivia – aritmetika, geometrie, astronomie, hudba


ARABSKÝ ARISTOTELISMUS – osloveni filozofií Platóna i Aristotela (jím hlavně) – rozvoj vědy (vše vytvořil Alláh – mohou to zkoumat), představitelé:
Avicenna (lat.) – vynikající lékař a přírodovědec, pocházel z dnešního Uzbekistánu
Averroes – ze šp. Córdoby, zabýval se výkladem Aristotelova díla

Renesanční filozofie
- vznik na přelomu 14. – 15. století – nový životní styl – ústřední hodnotou se stává člověk
- cílem renesance bylo obnovit úlohu jedince ve světě jako v antice  hl. zdrojem inspirace je antická literatura
- důležité objevitelské cesty, nové poznatky o vesmíru a přírodě, nové vynálezy, změny v hospodářském životě, společnost se zesvětšťuje stejně jako umění
- fil. se rozchází se scholastikou, snaží se řešit problémy, stává se naukou o neobecnějším – rozvoj přírodních a spol. věd, dva proudy:
1. návrat k antice
2. nová filozofie

Návrat k antice
- myslitelé zdůrazňovali lidský ideál vzdělání (humanismus), např. Erasmus Rotterdamský, Franesco Petrarca
- vycházeli z Platóna
- přináší myšlenku smrtelnosti lidské duše, nové pojetí lidské svobody (svoboda volby je podmínkou činu), člověk je nejdokonalejší boží tvor, kterému náleží důstojnost a svoboda


Nová filosofie
- dva proudy:
1. přírodní – výklad přírody, světa, zájem o skutečné poznání

Mikuláš Koperník – objev heliocentrismu = slunce je středem vesmíru

Jan Kepler – planety se pohybují po elipsách, když je planeta blíže ke slunci, pohybuje se rychleji

Galileo Galilei – použil dalekohled (v noci i ve dne – oslepl), vytvořil matematický model světa, vše se dá měřit - matematicky vyjádřit. Za své názory byl pronásledován (Země se točí kolem své osy a kolem Slunce) – odvolal je, ale zůstal o nich přesvědčen.

Mikuláš Kubánský – studoval církevní právo a teologii, zastával významné církevní funkce – byl i kardinálem (2. nejvýzn. funkce), byly mu svěřeny složité diplomatické mise – jednání s husity, pravoslavnou církví. Vycházel z Platóna. Věnoval se přír. vědám, kladl důraz na poznávací aktivitu člověka, jejímž zdrojem je lidská nevědomost.
Uznával 4 stupně poznání:
- smysly
- rozum – nejdříve rozlišující (třídí informace)
- spekulativní rozum – pracuje s roztříděnými informacemi
- zjevení pravdy

Giordano Bruno – studoval v Neapoli – kvůli nedostatku peněz nedokončil studia, aby se mohl vzdělávat, stal se členem dominikánského řádu, přednášel na univerzitách v Paříži, Londýně... Kvůli zastávání Platóna bývával vyhoštěn. Vrátil se do Itálie – stává se učitelem v rodině bohatého Benátčana – udal ho inkvizici – neodvolal své názory – upálen. Říkal, že vesmír je nekonečný = Jedno – nic mimo něj neexistuje, probíhají v něm neustále změny, ale vesmír jako takový se nemění, prý je krásný. Vesmír je vyplněn dalšími světy. Dále přináší nejdůslednější panteismus = ztotožňuje Boha se skutečností (všechno je Bůh). Boha považoval za stvořitele. Veškerá rozmanitost je obsažena v minimech = monády = zákl. prvky.

Francis Bacon – byl synem vysokého státního úředníka, studoval Cambridge, stal se lordem kancléřem, byl povýšen do šlechtického stavu, bral úplatky – z politiky musel odejít - začal se věnovat filozofii. Zabýval se poznávacími metodami, velký důraz kladl na zkušenost, byl stoupencem induktivní metody. V přírodě máme hledat zákony, které v ní působí, ne účel. Otázkou poznání se zabývá v díle Nový Organon, ideální společností v díle Nová Atlantida – lidé tam jsou šťastní, musí ji řídit přír. vědci podle zákonů přírodních věd.


2. společenská – člověk je strůjcem svého soudu, vytváří dějiny, hledají mechanismy, kterými se dějiny řídí a zabývají se otázkou ideální společnosti

Nikolo Machiavelli – it. diplomat, napsal stěžejní dílo Vladař – poskytuje rady panovníkům jak vládnout. Politiku chápal jako svobodnou vůli vladaře, je potřeba znát psychiku pol. partnera, využívat slabých stránek v jeho povaze. Říkal, že panovník má být obávaný ale ne nenáviděný.

Thomas Morus – lord kancléř, neuznal Jindřicha VIII - popraven. Dílo O nejlepším stavu státu a o novém ostrovu Utopii – umístil tam ideální společnost – všichni šťastní – příčinou zla je soukromé vlastnictví, vykořisťování člověka člověkem.

Thomasso Campanella – utopista, ital, odbojný dominikánský mnich, církví uvězněn, zabýval se ideální společností – dílo Sluneční stát – příčinou zla je soukromé vlastnictví, společnosti mají vládnout moudří kněží.

Thomas Hobbes – v předspolečenské době byla válka všech proti všem, bezpečí zajistil člověku až stát, který vznikl na zákl. společenské smlouvy, vůli státu představuje panovníkova absolutní moc. Stát považoval za vyložené dílo člověka, dílo čistě účelové.
3 druhy práva:
a) božské = zjevené (desatero)
b) přirozené – ideální právo, které nebere v potaz momentální potřeby společnosti
c) historické – někým stanovené

Reformace – rozvíjela se v 15. – 16. století, byla česká, německá a švýcarská, snaha o mravní a duchovní obnovu církve, reakce na zesvětšťování církve a na zdůraznění úlohy jedince odpovědného přímo Bohu.


Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
24. Středověká filosofie
Články na hledaný výraz "Filosofie sředověku" naleznete na bezuceni.cz

20. Antická filosofie – systematická a helénistická

Systematická filozofie
Platón
- pocházel ze zámožné rodiny z Athén
- k filozofii byl přiveden Hérakleitovým pokračovatelem – Kratylos, ve 20 letech se stává žákem Sokrata, po jeho popravě na 12 let opustil Athény – studoval, cestoval (např. Sicílie, Egypt), když se vrátil, založil vlastní filosofickou školu – Akademie (název podle místa postavení – park zasvěcený bohu Akadémovi)
- dochovalo se téměř celé jeho dílo – většinou psaná formou dialogu, jednajícími byli on, Sokrates, Gorgiás a další významné osoby z jeho života, psal ve verších, používá metafory)
- 4 období spisovatelské činnosti:
1. raná – pod silným vlivem Sókrata, nejdůležitější dílo – Obrana Sókratova – fiktivní Sókratova obhajoba před soudem, zdůvodnění jeho činnosti - neodůvodněná poprava

2. přechodné – vymaňuje se ze Sokratova vlivu, pomalu své myšlenky, díla – Próthágorás a Gorgiás – polemika s názory sofistů

3. zralé období – vlastní filozofie, díla: Faidros – myšlenky o idejích a duši, jak to znázorňoval platonský trojúhelník

4. pozdní období – pol. činnost, díla – Nomoi – zákony, Kritiás – o bájné Atlantidě, která měla dokonalý systém, vzor pro Athéňany, jaká z jeho pohledu měla být společnost.
- ovlivněn Hérakleitem – materialista, Parmenidem – idealista, Sokratem, Pythagorovci – mystika
- ideje – nejdříve obecný pojem vyjadřující podstatu, postupně dva světy (svět idejí – skutečno, svět smyslový – pouze napodobení skutečna ad trojúhelník)
- duše – prvek mystiky, má tři části:
1. myšlení
2. city – sídlí v hrudi
3. žádostivost – touha, v podbřišku

- duše je nesmrtelná, ale pouze v myšlenkové části, po smrti se rozhoduje, jestli bude pokračovat na tomto světě nebo se může vrátit do blaženosti – musí vést morální život
- morálka – lze se jí naučit, dobro se dá poznat. Podstatou etiky je dostat se do světa idejí – člověk musí být:
1. moudrý – moudrost souvisí s rozumem
2. statečný – důležitou roli hrají city s vůlí
3. uměřenost – rovnováha mezi prožitkem a askezí (askeze = odříkání si)
4. spravedlivý – předchozí ctnosti jsou vyváženy, v rovnováze

- poznání – dvě části:
1. nižší – smyslové – týká se jevů, pomíjivé, nestálé
2. vyšší – rozumové – duše si rozpomíná na svět idejí (anamnésis) (ad dílo Menón)

- názory na stát – na počátku vše kritizoval, v konstruktivní fázi vytvořil vlastní představy, jak by měl stát vypadat, stát považoval za makroanthropos (velké tělo) – skládá se z určitých částí, které musí být v harmonii a musí podřizovat čtyřem ctnostem.

Ve společnosti žijí 3 stavy:
1. výrobci – zajišťují hmotné statky
2. strážci – chrání stát před vnitřními i vnějšími nepřáteli
3. vládci – mají moudře řídit stát a vše podřizovat dobru

Právo na soukromý majetek a život mají jen výrobci, strážci a vládcové se nezabývají výdělečnou činností – nemají mít majetek ani soukromý život.
- nejlepší formy vlády:
1. aristokracie – vláda nejlepších, sledují obecné zájmy
2. timokracie – vláda založená na principu cti
3. demokracie – formální rovnost, ale byla pro ně nepřirozená

Aristoteles
- narodil se ve Stageiře (na severu Řecka), v 17 letech odešel do Athén a stal se žákem Platónovy Akademie (na 20 let). Po Platónově smrti se stal 3 roky vychovatelem Alexandra Makedonského, když nastoupil na trůn, vrátil se do Athén - vlastní škola Peripatetická – knihovna – chtěl pro své žáky co nejlepší vzdělání. Po smrti A. Makedonského mu hrozil trest smrti („spojenec“ nepřítele – Makedonie) - odešel z Athén.

- jeden z největších myslitelů v dějinách, vševědec, chtěl systém propojující materiální a idealistický proud (dva extrémy).

Napsal 100ky děl – 6 témat:
1. logika – založil jako vědu, dílo Organon, věda o správném usuzování, zákl. prvky:
• pojem – mezičlánek mezi slovem a jeho představovaným obsahem
• pojmy se spojují v soudy – nějaký výrok, každý soud se skládá z:
- subjekt – to, o čem se mluví
- predikát – to, co se tvrdí
• úsudek – výrok odvozený z jiných soudů, Aristotelův sylogismus: obecná věta+speciální věta = závěr
• Formuloval zásady induktivní metody – sbírají se různé údaje a z nich se vytváří závěr.
• kategorie – základní pojmy, které slouží k třídění poznatků

2. fyzika – výklad přírody v nejširším slova smyslu
• Vesmír se skládá ze dvou částí:
- pozemská – 4 neustále měnící se živly (oheň, voda, země, vzduch)
- nebeská – jediný neměnný, dokonalý živel = éter
• Zformuloval koncepci egocentrismu.
• Zakladatel zoologie. (dílo O vzniku živočichů)
• Všechny živé bytosti se skládají z těla a duše, duše je podstata bytosti, je stupňovitá:
a) vegetativní – rostliny, živočichové, člověk
b) smyslová – živočichové, člověk
c) rozumová – člověk
• Každý smysl přináší informace ze svého zorného pole, šestý smysl v srdci nám je systematizuje.

3. metafyzika – zabývá se tím nejobecnějším – vztahem obecného (zastupuje množinu předmětů, např. židle, člověk) a jedinečného (originální, neopakovatelné). Říkal, že reálně existuje jen to jedinečné.
• Pojetí idejí – idea je skutečné jsoucno (realita), je součástí věci - věc je také skutečné jsoucno. Každá věc se skládá z látky a formy (tvar), látka je možnost, která se díky formě stává skutečnou. Idea je podstatou věci a můžeme ji poznat.
4 příčiny jsoucna:
a) látková – vše je z nějaké látky
b) formy – tvar, který je dán látce
c) působící – někdo musí působit, aby dal tvar
d) cíle – vše vzniká za nějakým účelem
• Prvotní hybatel – někdo, kdo dal první impuls, ale dál už nezasahuje – jde to podle zákonů.

4. etika (jako vědu, dílo Velká etika) + politika (komentáře k ústavám tehdejšího světa) – úzce spolu souvisí:
• Člověk má žít přirozeně, rozumně ve spořádané obci.
• Vztah mezi člověkem a občanem a státem má být založen na kritériu obecného prospěchu a štědrosti.
Nejlepší státní zřízení:
a) monarchie – jeden sleduje obecný zájem
b) aristokracie – vláda nejlepších
c) politeia – vláda většiny
Špatné vlády (sledují své zájmy):
a) tyranie – vládne sobec
b) oligarchie – vláda nejbohatších
c) demokracie – vláda nemajetných
5. řečnictví a básnictví – dílo Poetika

Helénistická filozofie
- silné ovlivňování římské kultury
- neobjevilo se nové téma, navazovalo se na myšlenky Řeků
- nově samostatné vědní disciplíny (medicína)
- hl. témata – etika, gnoseologie
- fil. ovlivňována křesťanstvím

Epikureismus
- zakladatel Epikuros – vycházel z atomistů, tvrdil, že se atomy nahodile pohybují - zachránil lidem možnost volby, člověk musí být za svou volbu odpovědný. Nejvýzn. téma – etika. Za nejvyšší dobro považoval slast = duševní blaho, nepřítomnost utrpení. Hl. zdrojem utrpení je strach – lidé se nejvíce bojí bohů a smrti – je to neopodstatněné, bohové do světa nezasahují – neexistují, a dokud žijeme, není smrt, až přijde smrt, nejsme tu my - necítíme utrpení.
Římský básník Horatius – stoupenec vulgárního epikúreismu – víno, ženy, zpěv, člověk si má život plně vychutnávat a oddávat se slastem, neřestem a rozkoším tělesného charakteru.

Stoicismus
- zakladatel byl Zenón z Kitia
- 3 témata: fyzika, logika (založena na senzualismu – smyslu poznání), etika (stěžejní téma)
- poznání – zdůrazňovali smyslové, ale nezavrhovali ani rozumové
- vše je z látky, platí zákon nutnosti
- etika – hl. ideál = blaženost, chápána ta, že člověk žije v souladu s přírodou, pokud ne, je zlý. Má podporovat dobro, bojovat proti zlu, ostatní je lhostejné (např. bohatství, chudoba, hanba, čest,...)
- za to, že lidé usilují o lhostejné mohou smysly – klamou nás = afekty, člověk se jich musí zbavit § stav apatie – netouží po lhostejném = ideál stoického mudrce
- měli blízko ke křesťanství, objevuje se myšlenka rovnosti – vztahovala se i na otroky.

Skepticismus
- zakladatelem byl Pyrrhón – účastnil se tažení Alexandra Makedonského, dostal se do Indie – ovlivněn. Tvrdil, že nemůžeme poznat podstatu věci - máme se vzdát jakéhokoliv úsudku - duševní klid. Podle něj pravda není, nemá se o ni usilovat.

Eklekticismus
- vycházeli z různých směrů a vytvořili nový systém
Cicero – hl. řečnictví a politika, používal čistý nehovorový jazyk aby byl srozumitelný všem lidem.
Filón – žid. původu, vycházel ze Starého zákona, řecké filosofie a ještě ho osvítil Bůh. Tvrdil, že Bůh je nepoznatelný a nemá lidské vlastnosti, působí na náš svět silami = ideje, shrnutí sil = logos = prostředník mezi bohem a člověkem.

Novoplatonismus
Plótinos – tvrdil, že existuje jeden jediný prazáklad – všechno vyzařuje, přetéká a vše se z něj vytváří, stupňovité přetékání – to, co je nejblíže, je nejdůležitější. Prazáklad = nejvyšší bytost, vše vyzařuje, záření může také ustat a vše se do něj vrátit.


Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
23. Filosofie klasického období a helénistická filosofie
19. Antická filosofie – kosmologická a antropologická
Antická kultura
Antropologický obrat
VELKÉ OSOBNOSTI ANTICKÉ FILOSOFIE - SOKRATES, PLATON, ARISTOTELES
SOKRATES (469 - 399 př.n.l.)
SOKRATES (469 – 399)
Platón (427 – 447 př.n.l.)
PLATÓN (427 – 347 PNL¨)
PLATÓN (427 - 347 př.n.l.)
ARISTOTELES (4. století PNL)
Aristoteles vypracoval systém 10 kategorií
EPIKUREISMUS
Antický skepticismus
Skepticismus, Epikureismus
Eklekticismus
Články na hledaný výraz "Antická filosofie klasického a helénistického období" naleznete na bezuceni.cz

19. Antická filosofie – kosmologická a antropologická

ANTICKÁ FILOSOFIE
- začíná na přelomu 7. a 6. století před naším letopočtem, trvá do 6. stol. n. l.
- položila základy euroamerické civilizace, dělí se do 4 etap:
1. kosmologická filozofie – zabývala se podstatou našeho přírodního světa
2. antropologická filozofie – zabývá se člověkem, společností
3. systematická filozofie – tvorba fil. systému
4. helénistická filozofie – pronikání mystických prvků do fil.

Proč vznikla filozofie v Řecku? V Malé Asii se střetávaly dvě tehdejší nejvyspělejší kultury východní a středomořská. Praktické potřeby vedly k systematizaci poznatků o světě. Řecké náboženství nemělo jednolitý systém, umožňovali rozdílný výklad.

Rysy:
1. snaha o rozumový výklad světa
2. fil. označovala vše, k čemu člověk mohl dospět rozumem nebo zkušeností, poznáním

Kosmologická filozofie
Míléťané
- filosofická škola, která se zabývala problémem prapočátku světa, hledají pralátku – sjednocující prvek (arché), ze které svět vzešel
- název podle města Milétos, kde škola vznikla
- pralátka – konkrétní nebo neurčitá, není to mrtvý stavební materiál, ale živá oduševnělá hmota
- založila fyzikální obor – učení o hmotě (její základy)
- představitelé:
Thales – pův. obchodník, také matematik (Thaletova kružnice) a astronom, formuloval matematické poučky, nenapsal žádné dílo, o jeho myšlenkách se dovídáme od ostatních filozofů, pralátkou podle něj byla voda a Země plave na vodě.

Anaximandros – autorem prvního filozofického spisu, který se ale nedochoval, jmenoval se O přírodě, přešel od konkrétně chápané látky k nekonkrétní, za pralátku považoval apeiron = látka absolutní, nezničitelná, smysly nepostihnutelná, neurčitá. Země se podle něj volně vznáší v prostoru, dříve byla v kapalném stavu, pak se začala vysušovat, a tak vznikli suchozemci, byl autorem první řecké mapy tehdejšího známého světa.

Anaximenés – pralátka – neobecný, nekonkrétní vzduch = apeiron aer.

Pythagorovci
- fil. škola, měla znaky mystické sekty, vycházela ze skutečných i tradicí Pythagorovi připisovaných názorů, Pythagoras po sobě nezanechal písemné památky
- škola na jihu Itálie ve městě Krotón

Pythagoras – hl. představitel, pocházel s ostrova Samu, za své názory byl pronásledován, poprvé použil pojmu filozofie a kosmos = uspořádaný svět (mezi vším jsou číselné vztahy). Za sjednocující princip světa považovali harmonii vyjádřitelnou číselnými vztahy, ne pralátku, harmonii odvodil z hudby.

Pythagorovci uctívali čísla, nejmagičtější bylo číslo 10 – obsahuje princip, z něhož je vyvozen kosmos, vzniká ze součtu 1+2+3+4=10.
Čísla v součtu mají své významy:
• 1 – bod, základ všeho
• 2 – spojnice dvou bodů
• 3 – tři úsečky, z nichž vzniká plocha
• 4 – prostor (ze tří trojúhelníkových ploch)

Tato škola kladla velký důraz na morálku, měli představu o věčném koloběhu kosmu, z toho odvozovali převtělení lidské duše, aby se duše z koloběhu vysvobodila, musela ctít etické zásady.

Hérakleitos
- nebyl členem žádné filosofické školy
- první znaky fil. systému
- samouk
- nejslavnější výroky: „Nelze dvakrát vstoupit do téže řeky.“
„Vše plyne, nic netrvá“
- zakladatel dialektiky – nauka o vývoji
- každá věc se skládá ze dvou protikladných sil, mezi nimi probíhá neustálý boj, což je hybná síla vývoje
- za pralátku považoval oheň – chápal ho jako výchozí energii, iniciátor, hybný činitel, neustále se mění
- logos (rozum, řád) – zabraňuje tomu, aby změny způsobovaly chaos, je to obecný zákon (zákony vesmíru, přírody), podle něhož se řídí celý svět. Moudrý člověk má tento zákon poznat a žit v souladu s ním.


Eleaté
- v opozici vůči Hérakleitovi, důraz na rozumové poznání, poukazují na vztah mezi pravým poznáním a pouhým zdáním
- založení této školy inspiroval Xenofanés – odmítal antropomorfní představu o bozích, tvrdil, že je jeden dokonalý bůh – je všude, ve všem, není podobný lidem

Parmenidés – zakladatel, odmítal smyslové poznání – jeho výsledkem je pouhé zdání, vyzdvihuje rozum – vede nás k pravdě, v rozumu není pohyb - pohyb neexistuje. „Jen jsoucno je, nejsoucno není.“ Jsoucno – vše kolem nás, jedno neměnné, věčné; nejsoucno – nic.

Zenón z Eleje – podporoval a obhajoval Parmenidovy názory praktickými důkazy – 60 aporií (Achilles a želva, letící šíp), chtěl dokázat, že rozum může zpochybnit i nepochybnou smyslovou skutečnost. Byl proti klasické představě prostoru.

Mladší fyzikové
- vyházeli ze školy Eleatů a z Hérakleita

Empedoklés – lékař, státník, básník. Vychází z myšlenek jiných škol, byl první, který tvrdil, že jsou čtyři rovnocenné pralátky – oheň, voda, vzduch a země. Zavádí pojem energie – z pralátek se uvolňují částečky a opětovně se seskupují - dva druhy energie:
1. láska – spojuje částečky
2. svár (nenávist) – uvolňuje částečky

Tvrdil, že hmota je z látky a je nezávislá na energii.
Vytvořil jednoducho vývojovou linii:
1. rostliny
2. živočichové
3. člověk

Anaxágorás – byl starší, ale z Empedokla vycházel. Pocházel z Malé Asie. Jako první přinesl filosofii do Athén – tehdejší centrum antického dění. Chtěl podat důkazy o přír. zákonech (vyvracely existenci bohů), z Athén byl vyhoštěn. Odděluje hmotu a energii (typické pro mladší fyziky), vytvořil pluralistickou koncepci – existuje nekonečné množství odlišných prvků = semen. Každá věc vzniká ze svého semene, k vzniku je potřeba nějaký podnět - veškeré děje způsobuje abstraktní božský duch = nús (energie). Tvrdil, že na počátku světa byl chaos, svět uspořádal nús.


Atomisté
- zakladatelem školy byl Leukippos, dochoval se pouze jeden jeho výrok – náhoda neexistuje, vše má nějakou příčinu
- hl. představitel – Demokritos – pocházel z Abdéry (S Řecko), byl z vyšších vrstev, hodně cestoval a vzdělával se, měl encyklopedické znalosti. Napsal dílo, které se celé nedochovalo, ale dochoval se seznam spisů, které se zabývaly obory – matematika, fyzika, astronomie, logika, etika, estetika, geografie, anatomie atd.

Inspiroval se Leukippem – předpokládá existenci jsoucna i nejsoucna (plného i prázdného prostoru). V nejsoucnu se pohybují nejmenší dále již nedělitelné částice – atomy. Vlastností atomů je pohyb, nejsou stejné, liší se tvarem a velikostí. Atomy se víří podle zákona tíže - dochází ke srážkám (dva nestejné atomy se odrazí, stejné se shlukují – z těchto shluků vzniká i lidská duše).

Náhoda neexistuje, vše má své zákony. Posmrtný život neexistuje – po smrti se atomy rozpadnou zpět na malé částečky.

Kladl důraz na rozumové poznání, ale nezavrhoval smysly. Tvrdil, že každá věc je složená z vlastních atomů, které vstoupí do našich smyslů – informace o věci.
Zabýval se i etikou – člověk by se měl snažit o dosažení blaženosti – tj. klidná a spokojená mysl. Blaženosti lze dosáhnout, když je člověk v harmonii, je uměřený, nezávislý na smyslových požitcích a pomíjivých věcech.


Antropologická filosofie

Sofisté
- učitelé moudrosti, měli propracovanou vzdělávací soustavu (za peníze)
- působili v Athénách v době jejich rozkvětu
- přednášeli zákl. práva, politiky a ekonomiky
- význam – upozornili na význam sdělitelnosti poznatků a na úlohu jazyka, první se zaměřili na člověka a na úlohu myšlení
- hl. věc, kterou se zabývali je otázka pravdy

Próthágorás – žádná absolutní (objektivní) pravda není, pravda je subjektivní (relativní). Jedna stejná věta může být z úst jednoho člověka pravdivá, z úst druhého nepravdivá. Člověk, který dokázal přesvědčit ostatní, má pravdu. Když nepomáhají prostředky jazykové, má se sáhnout k násilí.

Gorgiás – skeptický k otázce pravdy = nic neexistuje, a pokud něco je, tak to nemůže člověk poznat. I kdyby bylo možné něco poznat, není toto poznání sdělitelné.

Sokrates
- nebyl členem žádné školy, působil sám za sebe
- hl. oblastí, kterou se zabýval – morální zásady = etika, pokud je člověk zná, pak se dle nich může chovat
- nic nenapsal, ani o sobě, psali o něm druzí – rozporuplné názory, složité najít jaký opravdu byl
- narodil se v Athénách – první velký filosof, který se zde narodil
- nejdříve se vyučil sochařem, účastnil se Peloponéských válek, po návratu se věnoval filozofii
- oženil se, jeho žena Xantypa – nadávala mu, že nenosil peníze
- vyučoval zdarma
- nenapsal žádný spis
- provozoval filozofii v athénských ulicích, výuka byla založena na dialogu, dvě fáze:
1. destruktivní část – vzešel z ní výrok: „Vím, že nic nevím.“ Nechal druhého hovořit, pak mu dával otázky, kterými zpochybňoval jeho názory.

2. konstruktivní část – kladl otázky, druhý odpovídal a tím si vytvářel nový názor, závěr
- byl mistr v kladení otázek, propracovaný systém otázek
- etika – hl. téma – výrok „Poznej sebe sama.“ Tvrdil, že zlo je způsobeno lidskými smysly a neznalostí dobra. Tvrdil, že morálce se lze naučit. (dnes etický intelektualismus)
- odsouzen k trestu smrti (vypití bolehlavu) – údajně kazil mládež


Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
23. Filosofie klasického období a helénistická filosofie
20. Antická filosofie – systematická a helénistická
Antická kultura
Antropologický obrat
VELKÉ OSOBNOSTI ANTICKÉ FILOSOFIE - SOKRATES, PLATON, ARISTOTELES
SOKRATES (469 - 399 př.n.l.)
SOKRATES (469 – 399)
Platón (427 – 447 př.n.l.)
PLATÓN (427 – 347 PNL¨)
PLATÓN (427 - 347 př.n.l.)
ARISTOTELES (4. století PNL)
Aristoteles vypracoval systém 10 kategorií
EPIKUREISMUS
Antický skepticismus
Skepticismus, Epikureismus
Eklekticismus
Články na hledaný výraz "Antická filosofie klasického a helénistického období" naleznete na bezuceni.cz

1. Věda, vztah filosofie a vědy

1. Věda, vztah filosofie a vědy

Věda je systém objektivně pravdivých poznatků o určitém předmětu, které byly dosaženy určitými metodami. Její zárodky jsou už v pravěku – Sumer, Indie, Čína, na jejich poznatky navázali Řekové. První vědecké poznatky vznikly při oddělení duševní práce od fyzické. Od Řecka až do Průmyslové revoluce měla věda vysvětlující funkci.

Vědy dělíme:
1. přírodní – biologie, fyzika
2. společenské – psychologie, sociologie, ekonomie, politologie, etika, filozofie, teologie, právo
3. formální – matematika, logika

Funkce vědy v současnosti:
1) Gnoseologická – poznávací
2) Prognostická – předpovídací
3) Výrobně praktická

Teorie vědy:
- vysvětlení zákonitostí
- důkazy
- vědění o určitém předmětu
Každá teorie vznikla z hypotézy neboli domněnky.

POLITOLOGIE – věda zabývající se politikou, jejím předmětem je moc, zabývá se fungováním státu, pol. ideologiemi, stranami, systémy a institucemi a pol. chováním. Jako samostatná věda vzniká v 19. – 20. století v USA, u nás po r. 1989. Z řeckého polis – řecký městský stát a logos – věda, rozum, řád.

VĚDA O MEZINÁRODNÍCH VZTAZÍCH - nalézáním bezpečnějších a efektivnějších prostředků organizace vztahů mezi lidmi, společnostmi, vládami a ekonomikami; vývoj a strukturu těchto vztahů. Za subjekty mezinárodních vztahů považujeme suverénní státy – mají svrchovanou moc nad obyvatelstvem svého území. Předmětem mezinárodních vztahů je proces integrace – proces sjednocování v zájmu hospodářské a politické stability, ale při zachování státní suverenity členů. Opačným procesem je desintegrace – původní jednotný stát se rozdělí, oddělí se od něj nějaká jeho část.

EKONOMIE - Jako samostatná věda vznikla v 18. století. Ekonomie zkoumá, jak různé společnosti užívají vzácné zdroje (suroviny) k výrobě užitečných statků a jak je rozdělují mezi různé skupiny.
Má dvojí úlohu:
1. popisuje, vysvětluje a předvídá ekonomické jevy
2. aplikuje poznání
Ekonomie se dělí na makroekonomii a mikroekonomii. Makroekonomie zkoumá ekonomiku jako celek (ekonomie státu, inflace), mikroekonomie zkoumá chování jednotlivých ekonomických subjektů (hosp. domácnosti apod.).
Předmětem zkoumání ekonomie je ekonomika – specifická struktura vzájemných vztahů určených k uspokojování potřeb. Ekonomie využívá poznatků mnoha jiných vědních disciplín (matematika, statistika, filozofie, sociologie…)

PSYCHOLOGIE - Psychologie je věda, která zkoumá duševno člověka a objevuje zákony, kterými se řídí duševní jevy. Jako samostatná věda vznikla v 19. stol. Jedním z nejvýraznějších psychologů byl Moravan židovského původu Sigmund Freud. Psychologie vznikla složením řeckých slov psyché = duše a logos = rozum. Předmětem psychologie je prožívání a chování jedince.

SOCIOLOGIE – Z řeckého soicetas = společnost a logos = rozum, věda. Jako samostatná věda vzniká v první polovině 19. století, za zakladatele je považován Auguste Comte. Zabývá se společností, jejími jevy a vztahy, její strukturou a zákonitostmi jejího vývoje. Formuluje obecné principy společenského vývoje. Snaží se poznat pravidla života sociálních skupin.

ETIKA – filozofická vědní disciplína, jejímž hlavním předmětem je morálka. Pochází z řec. slova éthos = zvyk, obyčej, charakter.

LOGIKA - logos = řeč, řád, struktura nesoucí význam
- zkoumá, jak lidé odůvodňují své názory, poskytuje prostředky pro přesné i pravděpodobnostní vyjadřování o skutečnosti, je jádrem argumentace mezi lidmi a poskytuje teoretický základ pro pochopení vědecké metody. Zkoumá formy a zákony správného uvažování.

TEOLOGIE – nauka o bohu a náboženství

PRÁVO – soubor norem vdaných a uznaných státem, které jsou pro společnost závazné, jejich dodržování je vynucováno státní autoritou

FILOZOFIE - soustava kritického uvažování o problémech bytí, světa, kladení otázek. Nemá jasně vymezený předmět, jímž se zabývá, snaží se zařadit jednotlivé jevy života do obecných souvislostí. Vzniká na přelomu 6. a 7. století př. n. l. na západním pobřeží Malé Asie (střet tehdejších vyspělých kultur Řecka, Asie a S Afriky – obchodní křižovatka).
Odvětví:
1. ontologie – zabývá se podstatou bytí
2. kosmologie – principy přirozeného světa
3. filozofická estetika – účelností krásy, co je to krása, vnímáním a hodnocením světa z hlediska krásy a ošklivosti
4. filosofická etika – otázka morálky
5. filosofické teologie – náboženstvím
6. filosofická antropologie – člověkem a společností
7. gnoseologie – možnostmi poznání
8. filozofie přírody – výklad podstaty přírody, zákonitosti přírodního dění
9. logika – formy a zákony správného uvažování

Člověka vede k filozofování:
1. údiv, úžas
2. pochybnost
3. pocit člověka ztraceného ve světě – nutí nás najít smysl vlastního života

Předpoklady pro vznik filozofie:
- předfilozofický postoj člověka ke světu – mýtický postoj – člověk je součástí světa, přírody, nevyčleňuje se z něj, ničemu se nediví, vše je samozřejmé (bohové, přírodní síly)
- teoretický postoj – údiv, úžas, pochybnost – uvědomění si sebe sama, pocit, individuality, člověk se vyděluje z celku světa, diví se obyčejným věcem (východ a západ slunce...)

3 základní filozofické otázky:
- Zda skutečnost můžeme poznat a pokud ano, tak jak?
- Jaká je skutečnost, která nás obklopuje?
- Jaká je naše úloha v této skutečnosti?


Filozofie je řeckého původu (filein = milovat, sofia = moudrost - milovat moudrost). Moudrost je vždy více než vědomost.

Filozofie se zabývá – učí klást otázky a vybízí k hledání odpovědí. Těžší je formulovat otázku – pro odpověď je záchytným bodem.
Vědy se dělí na reálné a formální. Reálné jsou humanitní a přírodovědné – popisují realitu.

Formální – např. logika, matematika. Filozofie do tohoto rozdělení nepatří, je založena na rozumovém poznání.

Vztah filozofie a ostatních věd:
1. středověk – služka věd, úkolem je dávat poznatky z jiných věd dohromady, tvořit systém
2. vychází z poznatků věd a zpracovává je pro zodpovězení svých otázek
3. samostatná disciplína nezávislá na ostatních vědách (dnešní doba)

Filozofie se zabývá podobnými názory jako teologie (věda o náboženství), s tím souvisí dva názory:
1. Filozofie a teologie jsou v rozporu, filozofie nevychází z víry.
2. Mezi filozofií a teologií je jednota v předmětu, kterým se zabývají.

Rozdíl mezi filozofií a mytologií – ve filozofii nevystupují nadpřirozené bytosti.