Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Diferenciální psychologie

Motto:
 Každý rozdíl je hoden lásky už proto, že rozmnožuje život.
                                                                                                            K. Čapek

1.    Diferenciální psychologie jako věda o člověku
Podobnost mezi lidmi a jejich individuální odlišnosti jsou pouze zdánlivě protichůdnými charakteristikami. Lidé dokáží být současně takoví, jako ostatní, a zároveň naprosto odlišní, jedineční a neopakovatelní. Člověk je v něčem stejný jako ostatní lidé, v něčem podobný a v něčem jako nikdo jiný. Diferenciální psychologie tedy upíná svoji pozornost k odlišnostem a zvláštnostem mezi lidmi. Na rozdíl od obecné psychologie má blíže ke konkrétnímu člověku. Je v úzkém kontaktu s vědami souvisejícími s medicínou – fyziologickou psychologií, psychofyziologií, lékařskou psychologií a klinickou psychologií. V současnosti spolupracuje i s psychologií osobnosti.

2.    Pojem a zařazení diferenciální psychologie
Diferenciální psychologie je základní teoretický přístup k poznání lidské psychiky, zajímající se o primární zákonitosti utváření individuálních rozdílů, neodmyslitelný komponent všeobecně psychologického přístupu, s kterým je neustále v interakci.

    3.  Předmět diferenciální psychologie
Diferenciální psychologie navazuje na obecnou psychologii v tom smyslu, že vždy hledá rozdíly v tom, v čem obecná psychologie staví všeobecné principy. Diferenciální psychologie také doplňuje poznatky obecné psychologie o svá specifická hlediska. Pro nejznámější představitelku diferenciální psychologie A. Anastasiovou znamená „oblast psychologie koncentrovanou na na individuální a skupinové rozdíly v chování.“

Diferenciální psychologie se ubírá dvěma směry:
a)    rozdíly v jednotlivých funkcích
V popředí zájmu stojí funkce, nikoliv individuum.
b)    rozdíly mezi skupinami
Např. rozdíly mezi rasami, příslušníky sociálních tříd, pohlavími…
 
Prakticky jedinou disciplínou, kde se diferenciální psychologie zaměřuje pouze na individuum, je měření individuálních rozdílů – testování.
Sledování skutečných individuálních rozdílů v chování a zážitcích člověka, v jejich životní dynamice, pomalých a náhlých změnách, zejména v širších osobnostních funkcích je úlohou současné diferenciální psychologie.

4.   Metody diferenciální psychologie
Hovoří se o dvou metodách:
a)    metody, kterými získáváme základní údaje
b)    metody, kterými takto získané údaje zpracováváme

a)    Způsoby, kterými získáváme údaje, jsou podobné jako v jiných psychologických 
      disciplínách. Patří sem zejména:
    systematické pozorování
    experiment
    testování ( testují se zejména funkce – percepce, pozornost, inteligence)

b)    Kategorie metod, kterými základní údaje zpracováváme, představuje určitý plán
       řešení psychologických problémů a postoj k němu.
      Podle W. Sterna sem řadíme 4 základní metody:
a.    Variace – pokud zkoumáme jeden znak (funkci) u více individuí
b.    Korelace – pokud zkoumáme dva nebo více znaků na mnoha 
                         individuích s ohledem na to, jak spolu znaky souvisí
c.    Psychografie – zkoumá individualitu ve vztahu k více znakům
d.    Komparace – srovnávání dvou nebo více individualit

Testy znamenají významnou pomoc pro badatele v oblasti lidské psychiky a jejích individuálních rozdílů. Jejich adekvátní vuzžití předpokládá důkladné poznání teorie, o kterou se testy opírají. Test sám o sobě není dobrý ani špatný, takovým ho dělá pouze správné či nesprávné použití. V žádném případě testy nemohou úplně vyčerpat celý proces psychologického diagnostikování. Nebezpečí pro diagnostiku může být v absolutizování testů, ve fetiši získaných výsledků, v psychometrice, a také v nedostatku pochopení samotného psychologa.

5.    Příčiny individuálních rozdílů
a)    dědičnost a prostředí
Poznání vlivu dědičnosti a prostředí na jednotlivé charakteristiky člověka nám umožňuje hlubší pohled  na vývin osobnosti, a tím i na vývin rozdílů mezi individui. Dědičnost poskytuje individuu určité možnosti i hranice vývinu, totéž činí i celkové sociální prostředí se svými podporami a překážkami v rozvoji jeho schopností. Oba faktory se projevují vždy jen ve vzájemné interakci. Navzdory těmto  determinantům zůstavá pro jednotlivce ještě stále dost velký prostor pro samostatný výběr a rozhodování, dost místa pro sebezdokonalování. Poznání procesů dědičnosti a vlivů prostředí by ho mělo dělat prozíravějším, poznání jejich možných modifikací by ho mohlo dělat odvážnějším při seberealizaci.

   b)   fyzické charakteristiky a osobnost
          Vztah mezi fyzickými charakteristikami a psychologickými jevy se nazývá somatopsychologie. Psychologie se zajímá o fyzické podmínky zejména kvůli tomu, že fyzické činitele jsou důležitými determinanty chování, podmínkami reakcí člověka na okolí i vlivu okolí na člověka.
          Dá se říci, že fyzické neovlivňuje psychické přímo, ale vždy pouze ve složitém 
  kontextu životní situace individua. Význam určité tělesné struktury pro psychický život
  nebo osobnostní vývin  jednotlivce bude záviset na jeho postojích, které se utvářejí ve
  specifické sociální situaci.

  c)    věk a učení
        Otázku, zda se individuální rozdíly věkem nebo uením a praxí zvětšují či zmenšují, není možné zodpovědět jednoznačně a s všeobecnou platností. Závisí na složení skupiny, podstatě úlohy i délce celé činnosti – praxe. Neobyčejně obtížné je předpovídání budoucích výkonů. Ukazuje se. Že přesnost předpovědí stoupá s věkem  a je závislá na množství faktorů. Také procesy stárnutí mají své výrazné individuální osobitosti. Dá se říct, že je třeba korigovat hypotézy o zmenšování schopností s věkem.





 6.   Projevy individuálních a skupinových rozdílů  
Dostáváme se k nejkonkrétnější a nejzajímavější části diferenciální psychologie, ke konkrétním rozdílům mezi jedinci.

      a) individuální rozdíly v inteligenci
Měření inteligence je nejlépe propracovanou oblastí psychologické diagnostiky, zejména co se týče normy a subnormy ( zkoumá hodnoty IQ, jaké hodnoty patří do normy či subnormy, retardaci, genialitu, vlivy na inteligenci…) Můžeme rozlišit psychometrickou inteligenci, která je měřitelná testy, a biologickou inteligenci, což je základní kapacita nrvové a mentální organizace, kterou nervový systém přispívá k přežití individua. Důležité je, že i když inteligence roste s věkem, IQ zůstává poměrně stálé.
K měření inteligence se vztahuje také zkoumání tvořivosti. V dnešním smyslu slova znamená poznání a invenci a je charakterizována novostí nebo originalitou v řešení problému a relevantní akcí. Bylo postaveno pět kritérií tvořivosti – kritérium souvislosti (kombinační aktivita), kritérium originality ( pojem novosti, umělecké jedinečnosti..), kritérium neracionality (nevědomé operace), kritérium sebeaktualizace, kritérium otevřenosti.

b)    psychologické rozdíly mezi mužem a ženou
        Ve výzkumu této problematiky vydělujeme 3 období, které trvají od počátku 20. století dodnes. V první třetině století se výzkum zaměřoval na dokázání rovnocennosti ženy s mužem, zejména intelektovou rovnost. Od roku 1930 probíhaly výzkumy zaměřené na biologicky podmíněné rozdíly v emocionalitě a jinách vlastnostech osobnosti. Po roce 1950 se výzkum koncentroval na problém utváření sexuálních rolí.
Měření je v tomto případě velmi složité, často zkreslené zažitými stareotypy. Některé testy jsou konstruovány tak, že vylučují rozdíly mezi pohlavími.
        Pohlaví se navzájem liší  v anatomických, fyziologických a biochemických činitelích, které mohou mít vliv na utváření psychiky. Rostou s věkem a jsou ovlivněny kulturou a prostředím. Další rozdíly jsou v schopnostech a výkonu –muži jsou lepší v hrubé motorice, ženy mají vyvinutější jemné pohyby rukou a jejich koordinaci se zrakovým vnímáním.
        Co se týče intelektových funkcí, není možné hovořit o převaze jednoho pohlaví nad druhým. Dokonce se tvrdí, že muži se nejen chovají jinak než ženy, ale také jinak myslí.
         V oblasti verbálních schopností jsou síly obou pohlaví téměř vyrovnané, předbíhají se pouze v různých věkových etapách.
        V oblasti matematických schopností se ukazuje, že dívky se naučí počítat dříve, chlapci jsou lepší v řešení matematických problémů a jejich aritmetické schopnosti rostou rychleji.
        Ve schopnostech pracovat s prostorovými vztahy jsou od 5. roku života podstatně lepší muži. Používají analytický způsob vnímání při řešení problémů daleko častěji než ženy.
         Co se týče tvořivosti bývají lepší ženy, ovšem v dětství se lépe uplatňují chlapci.
Velké rozdíly jsou sledovány v osobnosti. Můžeme rozlišit mužské a ženské zájmy:
Mužské zájmy zahrnují–   1. věda a technika
2.    fyzické a dobrodružné aktivity
3.    právo, politika, vojenská povolání
4.    obchodní činnosti
5.    zábava, pití, kouření, šachy
6.    preferují venkovní činnost před prací uvnitř

Ženské zájmy  se dotýkají –    1.   umělecké aktivity
                                                   2.   literární činnost
3.    nešťastní a někomu nesympatičtí lidé
4.    oblékání, rozhovory, filmy se společenskou aktivitou
5.    administartivní práce
6.    vyučování
7.    sociální práce

Dále se dá měřit stupeň maskulinity a femininity na základě odpovědí v dotaznících.
Náš svět je světem obou pohlaví a je třeba podporovat konkrétní nadání každého z nich i specifické nadání obou.

c)    rozdíly mezi rasami
Můžeme hovořit o dnes již překonané teorii geografického determinismu. V rámci této teorie byl rozlišován severský  a  jižanský typ temperamentu.
Severský typ – lidé vysocí, štíhlí, bledí, světlovlasí, málomluvní, uzavření, přísní, střízlivě 
                         uvažující, tiší, zamyšlení
Jižanský typ – lidé menšího vzrůstu, silnější postavy, opálení, pohybliví, extrovertní, rádi se
                        baví, upovídaní, spontánní
Vlastnosti byly odvozeny podle přírodního prostředí, ve kterém lidé žijí.

Literatura:
PhDr. Ivan Štúr, CSc. Základy diferenciálnej psychológie. Vydavatelství Osveta, 1975

Diferenciální psychologie 2. část

Psychologie osobnosti
      -   osobnost bývá v psychologii definována různě, a vždy podle toho, jaký osobní model je v pozadí definice a jakými metodami osobnost zkoumáme
-    nejčastěji je definována jako celek duševního života člověka
-    slovo osobnost je odvozeno od masky antických herců, v běžné řeči označovala persona také charakter nebo roli, sociální postavení a konečně také vlastnosti, které k němu dopomohly
-    pro H.J Eysencka je osobnost poměrně stálá jednota charakteru, temperamentu, intelektu a těla,což umožňuje konečný výsledek našich zvyků
-    Pro J.B. Watsona je konečný výsledek našich zvyků

První přístupy k osobnosti
-    psychologie všedního dne vychází z naivních teorií osobnosti, které vznikly částečnou metodou „pokus o omyl“
-    nejdříve jsem silně ovlivnění prvním dojmem a máme sklon přizpůsobovat své pozdější soudy o člověku tomuto prvnímu dojmu, tak, aby byly s tímto dojmem totožné. Toto přiřazení vlastnosti, které pokládáme za příčinu určitého chování, aniž bychom měli možnost kontroly, označujeme odborně jako proces atribuce. Vznikají zkreslení, která často působí jako předsudky
-    atribuční chyba – tato chyba vzniká v důsledku tendence vidět příčinu chování druhých v určité dispozici, zatímco vlastní chování interpretovat jako závislé na situaci
-    haló efekt – tendence usuzovat na základě jednotlivých vhodných znaků na přítomnost dalších podstatných znaků nebo na celou osobnost
-    pygmalion efekt (Rosenthalův efekt) – vývoj, chování a výkon lidí je závislý na tom, co se od nich očekává
-    projekce – při posuzování určitého člověka se může stát, že je posuzující ovlivněn předpokládanou podobností posuzovaného s jeho osobou, pak mu připisuje pozitivní vlastnosti, o kterých se domnívá, že je má on sám, nebo také negativní vlastnosti, které sám na sobě pociťuje
-    kategorizace – zanedbáváme individuální jedinečnost a přisuzujeme postiženému charakterové vlastnosti, které obecně předpokládáme u většiny členů dané skupiny (učitelé – typický učitel)

-    posuzování podle vnějších projevů – je také jednou ze strategií  „naivních teorií osobnosti“
-    mimika, gestikulace, držení těla = řeč těla – poselství, které doplňují řeč a slouží k neverbální komunikaci



Typologie osobnosti
-    antičtí lékaři Hippokrates a Galenos rozlišovali 4 temperamenty-
1)    lehkokrevný sangvinik
2)    těžkokrevný melancholik
3)    horkokrevný cholerik
4)    chladnokrevný flegmatik

-    podle těchto lékařů zdraví a nemoc závisí na vzájemném poměru jednotlivých složek (látek, sil apod.) v organismu. Jejich správný poměr, harmonické vyvážení se projevuje zdravím. Odchylky od optimálního poměru vedou k nemocem. Správný poměr, vyvážené smísení složek se latinsky vyjadřuje termínem TEMPERAMENTUM. Šlo o vyvážení čtyř předpokládaných hlavních tekutin v těle:
      a) krev (sangius)
b) hlenu (flégma)
c) žluté žluči (cholé)
černé žluči (menania  cholé)
-    odchylky od optimálního vyvážení, od temperamentu, vedou také k výrazných psychickým rozdílům mezi lidmi. U Galenových následníků postupně došlo ke zjednodušenému učení o čtyřech temperamentech – u sagvinika převládá krev, u flegmatika hlen, u cholerika žluč, u melancholika černý žluč. Za schématem čtyř temperamentů však byla hlubší idea, vyjádřená již u Alkmaiona: pro zdraví a nemoc i pro adekvátní fungování psychických procesů a vlastností má základní význam přiměřený poměr, rovnováha jednotlivých složek lidské přirozenosti
-    tyto 4 lze krátce charakterizovat:
sangvinik – bezstarostný, plný nadějí, žije pro daný okamžik, nemyslí na budoucnost
melancholik – bere vše velmi vážně, vždy nachází nějaké důvody ke znepokojení, vztahuje nepříjemné věci ke své osobě
cholerik – vznětlivý, impulzivní, ale pořádkumilovný, neústupný, chamtivý
flegmatik – v negativním smyslu má sklon k nečinnosti, tendenci soustředit se jen na nasycení a spánek, v pozitivním smyslu – rozvážný, stálý, snášenlivý, přemýšlivý

-    C.G. Junga hovoří také o 2 formách lidské osobnosti:
1)    intravertovaná osobnost – vyznačuje se váhavým, reflexním, do sebe staženým bytím, obtížně se schovává za nedůvěřivé pozorování
2)    exravert – je vstřícná, otevřená a ochotná bytost, která se rychle vpraví do každé situace, snadno navazuje kontakty, bezstarostně a důvěřivě se pouští do riskantních situací

-    jiný způsob rysového vyjádření osobnosti a jejích rozdílů je dimenzionální
-    protiklady: citlivý X necitlivý
                        agresivní X neagresivní
                        svědomitý X nesvědomitý
-    nechápe se jako dvojice ostře odlišených vlastností,ale jako dimenze, uvedené dvojice přídavných jmen vyjadřují krajní charakteristiky, mezi nimiž existuje řada přechodných forem


Modely osobnosti
-    psychoanalytické modely osobnosti a příbuzné přístupy
-    psychoanalýza Sigmunda Freuda – byl vídeňský neurolog a psychiatr, u svých pacientů opakovaně zjišťoval nezvadnuté problémy, společným podnětem těchto problémů byl rozpor mezi vnitřním, biologickými silami, zejména sexualitou a nátlakem zvenčí
-    dosavadní psychiatrie a psychologie zdaleka nepostačovala k popisu a k vysvětlení terapeutických zkušeností – Freud byl nucen vytvořit nový obraz osobnosti
-    jedním z nejdůležitějších objevů je nevědomí, vztah mezi vědomími a nevědomými částmi duševního života ilustruje Freud na srovnání s ledovcem v moři: neviditelný, nevědomý podíl je mnohem větší než vědomý a viditelný, určuje těžiště, druh a směr pohybu a tak i osud ledovce
-    Freud nejprve formuloval model, ve kterém formuloval model, ve kterém člení psychický aparát na tři systémy: vědomí, předvědomí a nevědomí:
Vědomí: relativně malá část duševního dění, sumu toho co v daném okamžiku vnímáme a poznáváme
Předvědomí: všechny obsahy, které sice nejsou spontánně přítomné, ale můžeme si je uvědomit zapojením volního úsilí (např.: co jsem dělali před několika hodinami), je zásobníkem našich vzpomínek
Nevědomí: zahrnuje všechny pudy a pudová přání, která určují naše jednání,. Aniž bychom je pozorovali, obsahem nevědomí se mohou stát zážitky, pocity, přání prožívané jako ostudné, ohrožující nebo sociálně nepřijatelné, proto byly potlačeny do nevědomí, tyto obsahy si nelze uvědomit tak snadno jako u obsahů předvědomí, důvodem je cenzura.

-    mnoho jevů lidského duševního života, především každé deformování, které Freud označil jako neurózu, však lze vysvětlit jen s pomocí diferencovanějšího modelu, proto Freud formuloval strukturální model se třemi psychickými instancemi:
a)    Id – ono = zásobník pudů a energie
b)    Ego – já = prostředník mezi nároky Id, pokyny Super ega a požadavky reality
c)    Super ego – nadjá = funkce svědomí, sebepozorování, ideálního obrazu

Typologie osobnosti
-    psychologický typ je charakterizován určitým komplexem znaků, který je společný skupině ivdividuí, při čemž se jednotlivé znaky mohou vyskytovat ve velmi rozdílném stupni:

1)    pyknická postava: -  středně vysoká, sražená postava
-    krátký a silný krk, úzká a kulatá ramena
-    krátký, silně vyklenutý hrudník, který přechází do tučného břicha
-    měkké relativně krátké a široké končetiny, ale s jemnými kostmi
-    obličej je měkký a vykazuje tendenci do šířky, kůže obličeje je lehce začervenalá, zatímco kůže těla většinou bílá a pastózní
-    vlasy jemné, s přibývajícím stářím se projevuje skon k vytváření pleše
-    oči jsou malé

2)    leptosomní postava: - hubená, šlachovitá, většinou vysoká postava
-    hrudník je plochý a dlouhý, žebra viditelně vystupují
-    končetiny jsou dlouhé a tenké, ruce jemné s tenkými prsty
-    bledý, úzký obličej s vlasy sahajícími daleko do čela, profil je tvrdý, řasy husté
-    patří sem často hubené, slabší, ale i šlachovité a sportovní postavy

3)    atletická postava: - velká, svalnatá postava se širokými rameny
-    lichoběžníkový trup s úzkými boky
-    muskulatura je mohutná a vystupuje plasticky
-    kostní stavba je hrubá
-    paže a dolní končetiny mohutné a hrubé
-    tuhé a husté vlasy, které mají tendenci přerůstat do obličeje

-    jedná se o čisté typy, které ve skutečnosti potkáte jen zřídka

Průměrné typy:
1)    cyklothymní temperament
-    velká citová vzrušivost a potřeba tyto pocity sdělovat
-    citový život je labilní, nejnepatrnější podnět může vést k zvrácení stavu mysli
-    pokud se ho zmocní hněv, je ochoten se brzy přemrštěně a srdečně usmiřovat
-    v běžném životě je sympatický
-    realisticky zamřený
-    rádi se učí, milují pozemské prožitky a jsou společenské typy
2)    schizothymní temperament
-    ponořují se do sebe a proto mají málo kontaktu s okolím
-    chování se často jeví rozporným
-    jsou chladní na venek, ale o to citlivější uvnitř
3)    viskózní temperament






Rozdíly mezi mužem a ženou.

MUŽ
Mužova osobnost je určována jeho schopností dosáhnout výsledků. Pro muže je velice důležité dosahovat svých cílů, protože je to jejich způsob, jak dokázat svou schopnost a mít díky tomu dobrý pocit. Muži jsou pyšní, že si dělají všechno sami. Nezávislost je symbolem výkonnosti, síly a schopnosti. Nabídnout muži nežádanou radu znamená předpokládat, že by na to, co má dělat, sám nepřišel, nebo že by to nedokázal. Potýká se se svými problémy zásadně sám, zřídka o nich hovoří, pokud nepotřebuje radu. Žádat o pomoc, když člověk může něco udělat sám se považuje za známku slabosti. Když však opravdu pomoc potřebuje, je známkou moudrosti, když ji sežene. Začít řeč o problému znamená pro muže žádat o radu a druhý  muž se takovou příležitostí cítí poctěn.
Když žena zcela bez jakéhokoliv záměru projeví znepokojení, nebo se snaží nahlas ventilovat své všední problémy, muž se milně domnívá, že žádá nějakou odbornou radu. Začne jí radit, což je jeho způsob, jak projevit lásku a ochotu pomoci. Chce ženě pomoci vyřešit její problémy, alby se cítila lépe. Chce jí být užitečná. Má pocit, že jeho snaha může být oceněna a on sám se tak stane hodným její lásky, když je jeho schopností využito k řešení jejích problémů- Když však navrhne řešení a žena pořád ne a ne se uklidnit, je pro něho stále nesnadnější ji poslouchat, protože ona jeho řešení  zřejmě odmítá – a on si připadá stále méně užitečný. Vůbec ho nenapadne, že by mohl poskytnou oporu už tím, že projeví pochopení a zájem. Neví, že pro ženu není hovor o problémech výzvou k navržení řešení ženy.

ŽENA
Osobnost ženy je určována city a kvalitou jejích vztahů. Ženy věnují větší úsilí snaze žít spolu v harmonii, pospolitosti a láskyplné spolupráci, než stavbě dálnic a výškových budov. Vztah je pro ně  důležitější, něž práce a technika. V mnoha směrech je svět žen pravým opakem světa mužů. Nenosí uniformy jako muži (aby dokázali svou schopnost). Naopak se těší strojit se každý den jinak podle toho, jak se cítí. Osobní vyjádření zejména v citech je pro ně velice důležité. Jsou schopny se dokonce převlékat několikrát denně, když se jejich nálada mění. Komunikace je pro ně věcí prvotní důležitosti. Projevovat osobní pocity je důležitější něž dosahovat cílů a úspěchu. Rozmlouvat a udržovat vztahy s druhými je pro ně zdrojem nesmírného uspokojení, které je nesrovnatelné s uspokojením, které cítí muži, když zvítězí v závodě, dosáhnou nějakého cíle, nebo vyřeší nějaký problém Ženy jsou orientovány na vztah. Více jim záleží na vyjádření laskavosti, lásky a péče. Ženy se více zajímají o psychologii, rozvoj osobnosti, duchovna a všeho, co může podporovat život,k zdraví a růst. Ženy jsou velmi intuitivní. Nabídnout pomoc a oporu jiné ženě bez požádání je projevem velké lásky. Nabídnout pomoc se mezi ženami nepovažuje za dotěrnost a požádat o pomoc není projevem slabosti. Muž se ovšem může cítit dotčen, když mu žena nabídne radu, protože to chápe jako projev nedůvěry v jeho schopnost vyřešit to sám. Muži jsou na toto velmi citliví, o čemž žena nemá ponětí, protože jí samotné, nabídnutá pomoc dává pocit, že je hýčkaná a milována. Obecně vzato, když žena nabídne nevyžádanou radu, nebo se snaží muži pomoci, nemá ponětí, jak nezaslouženě kritický a nemilující mu může připadat. Mezi ženami je projevem péče radit a navrhovat. Mají v povaze touhu věci zlepšovat. Poskytnout radu a konstuktivní kritiku je aktem lásky. Muži jsou orientováni spíše na řešení. Pakliže něco funguje, je jejich heslem neměnit to. Nic napravovat dokut se to nerozbilo.
Když se žena snaží muže zlepšit. Cítí to oni jako snahu opravit ho. Přijímá to jako sdělení, že je porouchaný. Přitom ženu vůbec nenapadne, že její láskyplná snaha pomoci mu, ho může ponižovat. Mylně se domnívá, že mu prostě pomáhá růst.

A z této hordy základních informací se odvíjí dalších spousta nedorozumění. Muž se snaží změnit ženiny pocity, když je v koncích tím, že se změní v pana Zařídila a nabídneš jí řešení jejích problémů, které znehodnotí její city.
Žena se snaží změnit mužovo chování, když se dopouští chyb, tím že se změní ve výbor pro nápravu domácích záležitostí a nabízí nevyžádané rady a kritiku.
Proč se nám partner brání? Je to nespíš proto, že k němu přistupujeme v nevhodnou chvíli, nebo nevhodným způsobem.
Muži a ženy se také velmi liší při vypořádání se stresem Aby se muži cítili lépe, odeberou se do svých soukromých pokojů, ať pomyslných, nebo skutečných, kde řeší své problémy o samotě.
Žena naproti tomu řeší své problémy tak, že se scházejí a otevřeně o svých problémech hovoří, aby se cítily lépe. Pokud se takový unavený pár sejde doma, žena chce mluvit, ale muž si nejlépe odpočine, když se od svých problémů odreaguje. Tak vzniká další nedorozumění. Muž si myslí o ženě že moc mluví, kdežto žena si připadá zanedbávaná. Pokud oba nepochopí včas, čím se od sebe oba liší, budou se navzájem stále odcizovat.

Motivace
Muž motivuje a posiluje, když mají pocit, že je někdo potřebuje.
Ženy motivuje a posiluje, když mají pocit, že je někdo hýčká.

Soubor psychologických vědních disciplín, vědy základní, speciální a aplikované

Psychologie je empirická věda, která  zkoumá nejen psychickou činnost lidí, ale i chování zvířat , v tomto smyslu tedy úzce souvisí s řadou dalších věd. Nejvíce se sociologií, kulturní antropologií, biologií a filozofií. Psychologie z uvedených věd čerpá poznatky a současně jim určitými vlastními poznatky přispívá.
Psychologové si kladou za cíl popsat, vysvětlit a předvídat lidské chování i prožívání ke zvýšení lidské spokojenosti.

Dělení psychologických disciplín (oborů):
- základní (převážně teoretické)
- aplikované (praktické)
- speciální (hraniční)

ZÁKLADNÍ  OBORY:
- zákl. odvětví bývají někdy označována jako akademické obory, jelikož se vyučují a rozvíjejí především na vysokých školách a ve výzkumných psychologických ústavech.
Jsou to:

•    Obecná psychologie
- studuje lidské poznávání, motivaci, emoce. Zabývá se základními psychickými procesy u duševně zdravého člověka. K získávání nových poznatků využívá výzkumné metody, především experiment - bývá označována také jako experimentální psychologie

•    Biologická psychologie
- zkoumá vzájemné vztahy mezi tělesnými procesy a psychickým děním
evoluční psychologie- vychází z předpokladu, že struktura mozku a některé jeho funkce (jazyk, paměť, myšlení..) a formy sociálního chování (spolupracování, soupeření..) se vyvinuly proto, aby pomohly našim předkům přežít
behaviorální genetika- pokouší se vysvětlit určité projevy chování specifickými kombinacemi genů (snaha o odhalení genetických elementů, které se podílejí např. na formování temperamentu, inteligence, kreativity nebo vzniku duševních nemocí)
srovnávací psychologie- studuje podobnosti a rozdíly v chování různých živočišných druhů (i člověka), s cílem najít nejzákladnější zdroje lidského chování

•    Vývojová psychologie
- někdy nazývaná ontogenetická: ontogeneze= období od početí do smrti
                                                            fylogeneze= vývoj chování od nižších živočichů po člověka
- zkoumá, jak se jedinec vyvíjí a mění v průběhu celého života- změny sociální, emocionální, tělesné.. - dříve se zaměřovala na vývoj dětí od narození do dospělosti
- dnešní vývojová psych. hojně využívá longitudiální výzkumy, které dlouhodobě sledují určité psychické změny u vzorku zkoumaných osob, a průřezové studie, kde jsou ve zvolené oblasti (např. úroveň poznávacích schopností) vyšetřeny současně soubory osob různého věku


•    Psychologie osobnosti
- studuje rozdíly mezi lidmi a konstelace jedinečných psychických vlastností, které ovlivňují způsob myšlení, cítění a chování určitého jedince nebo skupiny osob
- ptá se na otázky typu: Proč jsou někteří lidé rádi sami a jiní samotu nesnášejí? Proč je někdo zodpovědný, spolehlivý a jiný nikoliv?
- diferenciální psychologie- např. rozdíly v psychice žen a mužů, rozdíly rasové...

•    Sociální psychologie
- zabývá se vlivem společenských faktorů na lidskou psychiku, zkoumá interakce mezi lidmi, které probíhají ve dvojicích i v sociálních skupinách (postoje, struktura, dynamika sociálních skupin atd.); zaměřují se na vnější sociální vlivy

•    Psychologie životního prostředí
- studuje vzájemné vztahy mezi životním prostředím, lidským chováním a prožíváním. Zkoumá účinky extrémních teplot, hluku, znečištění ovzduší a dalších faktorů na zdraví a duševní rovnováhu obyvatelstva- klade si za cíl zorganizovat vnější podmínky tak, aby člověku maximálně vyhovovaly a usnadňovaly jeho existenci
ekologická psychologie- studuje příčiny poškození životního prostředí a jeho zpětné působení na tělesný i psychický stav obyvatelstva


APLIKOVANÉ OBORY:
- usilují o využívání psychologických poznatků ve společenské praxi, mají nesmírně rozsáhlý předmět studia, který sahá od globálních problémů až po psychologii sportu, stále vznikají nové specializace
- psychologii je možno aplikovat na kterýkoli obor lidské činnosti, protože každá činnost člověka je také činností psychickou
- patří sem (= mimo jiné)/novější seznam aplikované psychologie obsahuje už 33 jednotlivých oborů/:

•    Klinická psychologie
- od psychologie obecné se liší tím, že zkoumá individuální psychické problémy jedince
- specializuje se na diagnostiku, léčení a společenské přizpůsobení osob s relativně závažnými psychickými potížemi a poruchami (psychodiagnostika a psychoterapie)
- psychologové se podílejí na vytváření taxonomií (klasifikačních systémů) duševních poruch  a poruch chování, na základě kterých je možné stanovit diagnózu; pátrají po příčinách mentálních a behaviorálních poruch a pokoušejí se o nápravu
- ptají se na otázky typu: Jaké faktory přispívají k extrémním psych. poruchám, při nichž lidé ztrácejí kontakt s realitou? Jaké chování je neobvyklé a jaké již považujeme za abnormální?
- pracují především v ambulantních lůžkových zdravotnických zařízeních- nemocnicích, psych. léčebnách, léčebnách pro drogově závislé...

•    Psychologie zdraví (nebo lékařská psychologie)
- zkoumá, jak se určité typické způsoby chování, myšlení a cítění vztahují k psychické kondici, zkoumá a podporuje zásady zdravého způsobu života
- zabývá se také vlivem stresu na zdraví, problematikou bolesti, psychickými důsledky nevyléčitelných onemocnění..




•    Poradenská psychologie
- poradny pro rodinu, úřady práce, pedagogicko- psychologické poradny, poradny pro vysokoškoláky- úzká spolupráce s odborníky s jiných humanitních oborů (soudy, školské odbory..)
- klienti těchto poraden mívají problémy s přizpůsobením, které někdy provází psychosomatické obtíže jako nespavost nebo bolest hlavy, ale netrpí vážnými duševními poruchami; psychologové jim pomáhají ujasnit si cíle, překonat překážky

•    Pedagogická psychologie
- zkoumá procesy učení a vyučování, podílí se na vytváření a zdokonalování studijních osnov a vyuč. metod
- v ČR se uplatňuje především ve výuce budoucích učitelů nebo v pedagogicko-psychologických poradnách
- v západních zemích se rozlišuje pedagogická a školská psychologie- její zástupci pomáhají jednotlivým studentům překonávat obtíže, které jim brání ve studiu (např. narušené vztahy se spolužáky, rodinné problémy..)

•    Psychologie práce (organizace)
- zabývá se podmínkami práce a jejich vlivem na pracovní výkon
-vnitřní podmínky (schopnost, dovednost, motivace pracovníků...), vnější podmínky (vybavení pracoviště, pracovní doba...)
inženýrská psychologie- snaží se upravit ovládací a měřící prvky různých zařízení tak, aby bylo jejich používání snadné a vyhovující
psychologie trhu- psychologické otázky týkající se nabídky a poptávky – průmyslové podniky, reklamní agentury- prodejní a reklamní strategie
psychologie zákazníka- zkoumá chování zákazníka ve snaze předvídat a ovlivňovat jeho chování (např. jak rozmístit zboží v supermarketech)

•    Forenzní (soudní) psychologie
- uplatňuje se v rámci soudního a vězeňského systému
- psychologové se zabývají  studiem zločinnosti, psychologií pachatelů trestných činů, vypracovávají soudně-znalecké posudky= posuzují trestní zodpovědnost pachatelů vzhledem k jejich možným psychickým poruchám, spolehlivost svědeckých výpovědí, podílejí se na přijímání nových policistů...

•    Psychologie sportu
- pokouší se psychologickými prostředky zlepšit výkony vrcholných sportovců
- zabývá se organizací tréninku, zvládáním trémy, vzájemnými vztahy mezi sportovcem a trenérem..


Mimoto existuje řada dalších aplikovatelných oborů psychologie- např. politická, kriminalistická, psychologie vojenství, umění...


SPECIÁLNÍ OBORY:
 - za hraniční obory psychologie lze pokládat vědy , které se zabývají psychologickými aspekty různých vědních oborů jako např. neuropsychologie (psychologické aspekty neurologie, resp. neurofyziologie) nebo psycholingvistika (psychologické aspekty jazykovědy)
•    Psycholingvistika- zkoumá způsoby, jakými si lidé osvojují a užívají jazyk
•    Psychometrie- zabývá se tvorbou a ověřováním psycholog. testů s pomocí statistických postupů
•    Metodologie- jejím předmětem jsou obecné principy vědeckého bádání a konkrétní metody psychologického výzkumu
•    Psychodiagnostika- rozpoznávání a posuzování psychických vlastností a stavů pomocí klinických metod (např. pozorování, rozhovor..)
•    Psychopatologie- zkoumá prožívání a chování lidí, kteří jsou stiženi duševní poruchou (i krátkodobé poruchy jako je těžká opilost)
-popisuje druhy psych. poruch a vysvětluje příčiny jejich vzniku


Použitá literatura:

Plháková, A. Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia, 2004
Nakonečný, M. Základy psychologie. Praha: Academia, 1998
Nakonečný, M. Úvod do psychologie. Praha: Academia, 2003
Lauden, U. a kol. Úvod do studia psychologie. ISV, 1999

Historické pojetí determinace vývoje lidské psychiky

1.1 Environmentalistické teorie
•    Domnívají se, že na vývoj lidské psychiky mají vliv vnější faktory a prostředí tím, že si člověk vytváří zkušenosti.
•    Odmítají vliv dědičnosti na vývoj psychiky.
•    Přeceňují význam učení, přičemž přehlíželi vliv dědičnosti při učení
•    Navazují na filozofický empirismus

John Locke: „V mysli nemůže být nic, co by tam nevešlo prostřednictvím smyslů.“
„tabula rasa“ – lidské vědomí je při narození čistá nepopsaná deska, na níž
                          teprve zkušenost píše poznatky

metoda introspekce- snaha najít prvky vědomí (počitky,vjemy), z jejichž spojování se skládá
          duševní život

      Na metodu introspekce reaguje BEHAVIORISMUS (vznik na počátku 20.st.), který se zaměřil na objektivně dostupné, pozorovatelné a měřitelné jevy, což prožívání či vjemy nejsou, proto také podle tohoto směru nejsou tak důležité jako chování.
      Behaviorismus tvrdí, že chování je ovlivněno pouze vnějším prostředím, odmítá působení prožívání, motivace a osobní volby. Vše je prý určeno zvenku a nic není určeno zevnitř.
       Zakladatelem behaviorismu byl J.B.Watson, který je toho názoru, že vývoj je pouze procesem učení, myšlenkovou činnost se snaží vysvětlit z jednoduchých principů „podnětu a reakce“, posilování či upevňování podmíněných reakcí na základě úspěšných pokusů (I.P.Pavlov – reflexiolog, který prováděl svoje pokusy na zvířatech), to však vedlo až k přehlížení určitého rozdílu mezi člověkem a zvířaty.

1.2 Nativistické teorie
•    Preferují vliv vrozených dispozic na lidskou psychiku.
•    Říkají, že vše je určeno předem, nemá tedy smysl usilovat o změnu.

1.2.1 Racionalistické nativistické teorie
o    Věří v existenci vrozené dimenze rozumu.
o    Zastánci těchto teorií byli přesvědčeni, že učení není nutné, protože jsou rozumové schopnosti vrozeny.
o    Kladou důraz na možnost neomezeného vývoje dítěte.
      Toto pojetí psychického vývoje bylo charakteristické pro J.J.Rousseaua (18. století) a  později pro Tolstého (přelom 19. a 20. století).

1.2.2 Iracionalistické nativistické teorie
o    Věří v existenci jiných iracionalistických aspektů psychiky.
o    Tvrdí, že poznání nemá v psychickém rozvoji velký význam.

PSYCHOANALÝZA (hlubinná psychologie) – zakladatel Zikmund Freud (1856-1939)
- Lidské projevy jsou kombinací vědomých a nevědomých procesů.
- Používal hypnózu k řešení psychických problémů.
- Kladl důraz na podvědomí a sexualitu.
- Rozvoj osobnosti je určen vrozeným programem, na němž závisí individuální charakter pudových projevů, síla a interakce 2 základních pudů:
1) pud života, kde dominuje hlavně sexuální pud (Eros), vedoucí k zachování života
            2) pud smrti (Thanatos) s tendencí směřování ke smrti jako klidovému stavu

NEOPSYCHOANALÝZA (Erich Fromm) – navazuje na psychoanalýzu, dodává však, že důležitý je i vliv prostředí

1.3 Interakcionistické teorie
•    Domnívají se, že na vývoj lidské psychiky působí dědičné dispozice i prostředí.

HUMANISTICKÁ PSYCHOLOGIE

- vznikla v r.1956 jako reakce na behavioristický redukcionismus
- zakladatelé: A.H.Maslow, Ch. Bühlerová a C. R. Rogers
- V této době je zřejmé, že studium chování nemůže vysvětlit veškeré psychické projevy. Vzhledem k určitému zklamání z behaviorismu dochází k renesanci introspekce a opětovnému zaměření na studium prožívání i uvažování.
- Význam má i aktivita jedince, možnost volby chování. Člověk chápán jako vědomý aktivní tvůrce vlastní existence.
- Klade důraz na seberealizaci – předmětem je vnímání sebe sama, jak o sobě uvažujeme, jaké si vytváříme sebe pojetí,  jak prožíváme vše, co se kolem nás děje.



2. Základní teorie psychologie osobnosti

1) Subjektivující směr – duševní činnost je specifický jev odlišný od fyzik. a chemic. jevů
                      - snaha porozumět člověku v celku jeho životního projevu
      - postupy: psychologické (empatie, porozumění aj.)
                : psychoanalýza, humanistická psychologie

2) Objektivující směr – rozebírání vědomí na dílčí prvky
                      - postupy přírodních věd (experiment, pozorování, měření výkonu aj.)
                       : behaviorismus, psychoreflexologie


Metody zkoumání lidské psychiky

1) POZOROVÁNÍ

- pozorování jedince a psychických jevů v přirozených podmínkách bez zásahu pozorovatele
dělení:    jednorázové / dlouhodobé (podle doby pozorování)
    přímé / nepřímé (zprostředkované)
    experimentální (v laboratoři) / neexperimentální
    zjevné / skryté (zda pozorovaný ví o pozorování)
    strukturované (máme osnovu, strukturu, pozorovací arch) / nestrukturované
    zúčastněné (výzkumný pracovník se stává členem skupiny) / nezúčastněné
- všímání si mimiky, gestikulace nebo například pohybu těla
- zahrnuje pozorování vlastního duševního života (introspekce) i pozorování vnějších znaků (extraspekce)

2) EXPERIMENT (POKUS)

Historie experimentu

    V roce 1879 založil německý psycholog Wilhelm Wundt na univerzitě v Lipsku 1.experimentální psychologickou laboratoř a zavedl experiment jako objektivní metodu jak získat poznatky spolehlivě, ověřitelně a opakovatelně. Za zdroj všeho vědění považoval zkušenost. Sledoval vztah mezi drážděním smyslových orgánů a různými podněty a zkušeností, která následovala.

- přesnější než pozorování, ale jelikož je lidská psychika složitá a ovlivnitelná mnoha faktory, může být příliš zjednodušen, a proto poskytovat omezenou informaci.
- přesně definovány, tudíž lépe kontrolovatelné a opakovatelné podmínky
- probíhá se zásahem pozorovatele většinou v přirozeném prostředí
- uměle se navozují určité situace a sledují se reakce či změny okolních věcí

3) ROZHOVOR

dělení: řízený (daný určitým sledem otázek) / improvizovaný (probíhá jako volná konverzace)
    výzkumný (jeho předpokladem je zapisování) / diagnostický (terapeut si nemůže dělat poznámky, musí se plně věnovat pacientovi – řešením může být nahrávání rozhovoru, pouze však se souhlasem pacienta nebo jeho zákonného zástupce)

4) DOTAZNÍK („písemný rozhovor“)

- rychlejší, méně náročný na psychologa, nezachycuje však doprovodné projevy a nezaručuje, že bude dotazovaný odpovídat pravdivě („lži-skóre“- na některé otázky odpoví většina populace stejně)

otázky:  a) uzavřené (např. A,B,C) – snadné vyhodnocení, ne vždy se však dané možnosti hodí
             b) polootevřené (např. A,B,C,D-jiné) – možnost doplnění vhodnější odpovědi
     c) otevřené (volné odpovědi) – těžší hodnocení, ale získání více informací

škály:  a) numerické (např. hodnocení 1-5)
           b) kategoriální (např. možnosti - nikdy, někdy, stále)

5) ANALÝZA PRODUKTŮ ČINNOSTI =  rozbor práce, určité činnosti

a)    písemné – deník, slohové práce (subjektivní a objektivní údaje)
    b)  výrobky, technické vynálezy, obrázky

6) MĚŘENÍ TĚLESNÝCH ZNAKŮ

- vychází ze souvislosti mezi fyziologií a psychikou
- měří se tělesné parametry a fyziologie tělesných jevů (tep, tlak, vodivost kůže aj.)

7) PROJEKTIVNÍ TEST

- zkoumá vnitřní stavy a emoce jedince
- zkoumaný neví, co se měří a jeho odpovědi jsou objektivnější
např. Rorchakova metoda - grafologická kresba postavy - u dětí
- nedokončené věty

8) SOCIOGRAM

- měří interpersonální vztahy a preference v sociálních skupinách (intenzita mezilidských vztahů – např. sympatie, přátelství), postavení jedince ve skupině či soudržnost skupiny
   ( např. otázka: S kým bys chtěl jet na dovolenou?)

9) VÝKONOVÉ TESTY

- IQ testy, testy tvořivosti, paměti, pozornosti, koordinace pohybu

VÝVOJ PSYCHOLOGIE

19. stol.
-    psych. – osamostatnění (oddělení od filozofie)
                       - k vědeckému modelu přírodních věd
                       - ústup od pojmu duše ( „psych. Bez duše)
                       - výzkum činnosti nervové soustavy X i odpor  proti fyziologické psych.
                          Rudolf Hermann Lotze (1817-1881) – pokus o smíření metafyziky s přírodními vědami)

- vliv darwinismu – otázka vývoje a významu psych. fcí pro život => vznik psych. dítěte a zoopsych.
             Herbert Spencer (1820 – 1903) – objektivní psych. – psychické fce jako projevy adaptace
životním podmínkám + sleduje jejich vývoj
    subjektivní psych. – studuje stavy mysli, vědomí

- psychofyzika – přírodovědecké zkoumání experimentální metodou
    Theodor Fechner ( 1801- 1887) – „vnější psychofyzika“ – vztahy mezi počitky a podněty
„vnitřní psychofyzika“ – vztahy mozku a duše

- asocianismus – základy již J. Locke, Th. Hobbes, D. Hume
John Mill (1824) + John Stuart Mill (1869)
- 2 základní psychologické koncepty => počitek – elementární psychický fenomén
asociace – základní psychologický princip
    psych. dění – asociace počitků – vysvětlují složitější psych. jevy

- experimentální psych.
E. Weber + Th. Fechner  => Weber-Fechnerův zákon – intenzita podnětu se zvětšuje řadou
geometrickou, intenzita vjemu řadou logaritmickou
H. von Helmholtz – analýza zrakových a sluchových vjemů

Wilhelm Wund (1832 – 1920)
      -1879 – Lipsko –založení ústavu pro experimentální psych.=>uznání psych. jako samostatné vědy
         - metodické východisko: psychofyzický paralelismus =duševní děje doprovázeny ději
fyziologickými X nedochází k vzájemnému působení, lze je
k sobě jen přiřazovat (např. počitky a pocity)
- psychologie = věda o bezprostřední zkušenosti
- 3 druhy asociací podle: dotyku
 následnosti
 podobnosti
- u citů 3 kvality: libost - nelibost
 napětí – uvolnění
 vzrušení – uklidnění

- empirická psych.
William James (1842 – 1912)
- uznání existence duše a její smrtelnosti X zavádění pojmu duše do psych. - nevhodné
- psych. = věda o stavu vědomí
- existence vědě dosud neznámé a obtížně přístupné nadvědomí => projev v náboženství a mystice



- marxismus
- vznik 40. léta 20.stol. jako filozofie praxe
- cíl: nastolení beztřídní společnosti => osvobození člověka od společenského útlaku, rozvoj
jeho schopností, sil
- člověk = „souhrn společenských vztahů“; základem vztahy vznikající při materiální výrobě
a dělbě práce
- zvulgarizován => marxismus-leninismus
Karl Marx (1818 – 1895 )
Friedrich Engels ( 1820 – 1895 )
- pokusy o výklad marxismu jako jednotné ideologie

2.pol. 19.stol. – odpor proti psych. „bez duše“
=> nový nástup idealismu
Franz Brentano (1834 – 1917)
- psych. – nutně empirická–nesmí být jako věda experimentální a pychofyziologie
- duševní jevy – utvářeny akty – nutno utvořit předmětem introspekce
- psychické jevy: představy
 soudy
 pocity
- vitalismus
- psych. jevy – ne mechanismy X účelně působící procesy, vystupující v jednotě s procesy fyziolog.
- životní procesy nelze vysvětlovat či převádět na fyzikální a chemické procesy

konec 19.stol.
-1. psych. časopis, 1. psycholog. společnost
-    rozvíjení sporu o přírodovědeckou či duchovědnou podstatou psych.
- pozitivizmus
= vědecký empirismus, jehož základnu tvoří asociacismus a psychofyzický paralelismus

počátek 20. stol.
-    1. SV- pomoc při prosazování psych. => nová samostatná psych, pracoviště
-    stále větší rozrůzněnost psych.

přírodovědecky pojatá psych.- naturalistické pojetí psychologie + vyloučení metafyziky z psych.
- počátky: reflexologie
V. M. Bachtěrev (1857 – 1927)
- činnost člověka je nutné studovat ve vztahu k vnějším příčinám a to se děje
 cestou „přírodovědného studia“
I. P. Pavlov (1849 – 1936)
- 1904 – Nobelova cena za fyziologii trávení X pak studium podmíněných reflexů
- behaviorismus
- teze: všechno chování je naučené
- zkoumání procesu adaptace člověka na prostředí
John B. Watson ( 1878 – 1958)
- odsouzení pojmů vědomí a introspekce (do vědy nepatří)
- základní pravidlo behaviorismu: pozorování vztahů mezi podněty ( S- stimul) a
   reakcemi ( R ) (= veškeré pozorovatelné chování)

- instinktivismus
William McDougall (1871 – 1938)
- důraz na rozhodující vliv instinktů a z nich odvozených emocí ( index 14 instinktů a
  ke každému připojení emoce, která charakterizuje zážitkovou stránku instinktu)

- psychoanalýza ( hlubinná psych.)
- původně psychiatrická a léčebná metoda
Zikmund Freund (1856 – 1939)
- důraz na sexualitu = pud k slasti ( libido )
– libido na rodiče opačného pohlaví =  Oidipovský komplex
- libido na sebe = narcismus
- objev dětské sexuality => orální fáze, anální fáze, genitální fáze

- lidské nevědomí = rozhodující zdroj jednání
- převážně určováno nevědomými motivy, které
vyjadřují z vědomí vytěsněné konflikty a traumata
- každý akt chování vyjadřuje něco potlačovaného ( snění, chybné úkony...)¨
- osobnost = dynamický celek života
- 3 složky: ID ( ono ) = neosobní pudové tendence fungující podle principu slasti
EGO ( já ) = celek nabytých zkušeností fungujících podle principu
 reality
SUPEREGO ( nadjá ) = systém osobních hodnocení daný zvnitřněním
 společenských norem
- pudy: pud pro zachování života (hlad)
pud k získávání slasti ( sex )
pud smrti (přidám později)  - projev – agresivní tendence

- individuální psych.
Alfred Adler ( 1870 – 1937 )
- studium méněcennosti
- základ utváření lidské psychiky – sociální integrace jedince ( především touha po moci )
- nejsilnější činitel v duševním životě člověka = podvědomí – utváření životního plánu
( ve vědomí pouze odlesk )

- analytická psych.
Carl Gustav Jung ( 1875 – 1961)
- souvislost „hlubinných“ složek lidské psychiky s kulturním dědictvím lidstva, náboženstvím,
  mýty... => nevědomí až k paměti lidstva
- teorie procesu individuace – vrcholem „psychické znovuzrození“ = harmonizace vědomých
a nevědomých složek , sjednocení protikladů => vytvoření skutečného JÁ ( SELBST )
- symbolem mandala
- osobnost = komplementární skladba mužských a ženských složek – jedna dominuje ve
vědomí, druhá v nevědomí
- životní energie – libido => z ní energie psychická – z napětí mezi protiklady
- nelze zničit, jen přemístit z jedné
  činnosti na druhou
- 2 kategorie psychických fcí: racionální ( myšlení, cítění )
iracionální ( čití, intuice )
- 2 základní životní postoje: introvert – obrácen k sobě samému, , bohatá fantazie, samotář
extrovert – obrácen k vnějšímu světu, realista, pragmatik




ne přírodovědecky orientované:
- personalismus
William Stern ( 1871 – 1938 )
- zdůrazňování individuality => zakladatel diferenciální psych.
- pojem osoba ( person ) a věc ( sache ) – osoba nelze rozkládat jako věc => psych. nemůže
postupovat metodami přírodních věd
- gestaltismus
- vyčleňování útvarů a celků ve vnímání, cítění i myšlení
berlínská škola ( tvarová psych.)
- Wolfgang Köhler ( 1887 – 1967 ), Kurt Koffka ( 1886 – 1941 )
- studium uzavřených, učleněných útvarů
lipská škola ( celostní psych. )
- Felix Krueger ( 1874 – 1948 ), F. Sander ( 1889 – 1971 )
- studium neučleněných celků


- fenomenologická psych.
- z řeckého „faínoumenon“ =  to, co se ukazuje
- hledání psychologických podstat
Edmund Husserl ( 1859 – 1938 )
- podstatou je to, co je v objektu stálé ve vztahu k jeho všem proměnám

- neobehaviorismus
- zásadní korekce behaviorismu
=> Eduard Ch. Tolman ( 1886 – 1959 )
- model S-R nedostačující => vložení organismu ( O ) => S – O - R
= komplex vnitřních činitelů

- chování – učenlivé = > kognitivní ( poznávací, hodnotící ) a záměrné
- motivací – dosažení pozitivního cíle nebo vyhnutí se negativnímu


Edward L. Thorndike ( 1874 – 1949 )
- behavioristický empirismus
- hlavně pedagogický psycholog, badatel v problematice učení
- experimenty se zvířaty
- zákony chování: 1. zákon pohotovosti ( organismus je puzen chovat se nějak v dané situaci )
2. zákon cviku ( reakce na situaci vede k získání určitých zkušeností )
3. zákon důsledku či efektu ( reakce, která vede k odměně se fixuje, která vede
    k trestu se zeslabuje )

- pragmatismus
John Dewey (1859 – 1952 )
- psych. umění
- teorie utváření zvyků ( zvyky – hlavně sociální fce )
- vztahy zvyků a osobní morálky, vůle a charakteru


Ernst Kretchmer ( 1888 – 1964 )
-    typologie – na základě poznatků o relacích mezi typy stavby těla a typy charakteru


- topologická psych.
- USA
- jako pokus o tzv. dynamickou psych. zaměřenou na výklad chování osobnosti v jejím životním
  poli
Kurt Lewis ( 1890 – 1977 )
- zakladatel
- typologie konfliktů
- teorie volního jednání


Georg H. Mead ( 1863 – 1931 )
- sociální behaviorismus a symbolický interakcionismus (pojetí chápající sociální interakci jako
   komunikaci symbolů )
- teorie utváření jaství v procesu sociální interakce

Burrhus F. Skinner ( 1804 – 1900 )
- USA
- „ radikální behaviorismus“
- experimenty => chování řízeno naučenými odměnami a tresty, upevňuje se nebo opakuje a
vyhasíná podle toho zda došlo k dosažení odměny nebo trestu
- poznání zákonitostí procesu učení

Gordon W. Allport ( 1897 – 1967 )
- 1. systematik psych. osobnosti
= organizace individuální dynamické struktury; jako celek určuje
   chování individua
- motivy- určují cíl jednání, situace – jeho způsob => stejných cílů dosahuje jedinec v různých
situacích různými způsoby

Philip Lersch ( 1848 – 1972 )
- Německo
- psych. výrazu, pohlavních rozdílů, filozofická antropologie,sociální psych.
- charakterologie => charakter = dispozice vykazující se v aktuálním duševním životě

po 2. SV – amerikanizace psych.
Jean Piaget ( 1896 – 1980 )
- Švýcarsko
- hlavně psych. dítěte, psych. a vývoj inteligence ( určován interakcí vrozených struktur
  s vnějšími vlivy )

Clark L. Hull ( 1884 – 1952 )
- chování je fcí popudu a zvyku; popud určuje jeho intenzitu, zvyk jeho směr
- výsledkem učení – zvyk o určité intenzitě

Orval H. Mowrer ( 1907 – 1982 )
- organismy – 2 druhy reakcí: otevřená behaviorální
skrytá emociální
=> rozhodující činitel učení = emoce


neopsychoanalýza (= nové cesty v psychoanalýze )
Harry S. Sulivan ( 1892 – 1949 )
- zavedl koncept lidských vztahů do psychiatrie a sociální psych.
K. Horneyová ( 1885 – 1952 )

humanistická psych.
- pokus vrátit se k antropocentrické psych.
- vliv existencionalismu a německých emigrantů v USA
-  výrazná pozice behaviorismu
- znovuzavedení pojmů vůle, city, snění

Abraham H. Maslow ( 1908 – 1970 )
- zakladatel, představitel americké klinické pssych.
- teorie sebeaktualizace ( člověk touží být tím, kým může být)
- sebeaktualizující se jedinec – tvořivost, potřeba estetických dojmů, poznání

transpersonální psych.
- zkušenosti, které vystupují mimo rámec empiricky pojaté osobnosti a empiricky pojatého času
  a prostoru ( navozování změněných stavů pomocí drog, východní ezoterní hnutí )
- představitelé: Ch. T. Tart
K. Wilbert
S. Crof
-    sbližování transpersonální psych. s parapsych. a okultismem => šarlatánské metody léčení, sekty

kognitivní psych.
- zabývá se kognitivními procesy ( resp. procesy příjmu, zpracování, uchování a vybavení informací
=> vznik kognitivistické psych.
- kognitivní procesy považuje za podstatně určující fenomény



POUŽITÁ LITERATURA:

Nakonečný, Milan, Průvodce dějinami psychologie, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1995
Kolektiv autorů, Všeobecná encyklopedie, Diderot, Praha 1999
Marek, A. M., Psychologie, Matice cyrilometodějská s.r.o., Olomouc 2000

Vývoj předmětu psychologie v historickém průřezu včetně současných přístupů (škol a směrů)

Prvotní úvahy o duši a duševním životě
Psychologie má velice dlouhou minulost, jako věda je však poměrně mladá. Dříve než se stala vědou v dnešním slova smyslu, rozvíjela se jako součást filozofického myšlení. Prvotní názory na duševní život se začali objevovat již okolo čtyř tisíc let před naším letopočtem u nejstarších civilizací v Egyptě, Indii a Číně.
1)    Egypt
Za centrum duševního života Egypťané považovali srdce, za oduševnělé však bylo považováno celé tělo, zvláště kosti a krev. Věřili v nesmrtelnost lidského ducha, a proto věnovali tolik pozornosti posmrtnému životu a přípravě na něj. Příprava se neprojevovala jenom v balzamování, ale i v textech, ve kterých Egypťané popisovali, jak si počínat po smrti. Okolo roku 2100 př. n. l. se začalo hovořit o individuální duši „Ba“, která se po smrti převtěluje, prochází všemi druhy pozemských tvorů, aby následně znovu vstoupila do těla člověka. Kromě ní pak ještě existovala „Ka“, jakési pojetí životní tvořivé síly božského původu.
2)    Indie
Názory na duševní život člověka byly opět utvářeny v rámce náboženských a filozofických soustav (hinduismus a buddhismus). Také ve staroindickém myšlení vystupují dva principy „Ka“ a „Ba“ ( též lze chápat jako „jin“ a „jang“) a metodickou cestou tamní psychologie bylo jakési vnitřní zření spojené s meditací a koncentrací mysli. Snažili se o splynutí individuální psychiky se světovým duchem, které se projevovalo různými stupni vědomí a osvobození se z pozemského života.
3)    Čína
I zde znovu platilo, že se psychologické názory vyvíjely především v souvislosti s náboženskými a etickými systémy (taoismus, konfucianismus, čínský buddhismus).

Následně se v rámci předvědeckého období psychologie dají vydělit dvě etapy. První etapa zahrnuje antické období a středověk a jejím obecným znakem je pojetí psychologie jako nauky o duši. Klíčovou postavou druhé etapy je francouzský filozof R. Descartes, který přešel od zkoumání podstaty duše ke zkoumání vědomých myšlenkových pochodů. V této době tedy duše začala postupně mizet z centra zájmu, jako cosi nekonkrétního a byla nahrazena něčím nesporným a zjevným – tedy vědomím.

První etapa – téma duše
Řečtí filozofové chápali duši ve dvojím významu. Jednak ji vnímali jako sílu oživující tělo. Odloučení těla od duše tedy znamenalo pád do říše mrtvých = smrt. Druhé chápání duše spočívalo v duši jako podstatě lidské bytosti, která dává lidskému životu smysl. Proto se shodli na tom, že je třeba dbát o čistotu duše, tedy žít život v dobru a pravdě. O vysvětlení duševních procesů se pokoušeli Thales, Empedokles, Anaxagoras, Demokritos,… Z úvah těchto filozofů se postupně dospělo k názoru, že sídlem duše (nous) není srdce, ale mozek. V této fázi ještě nevěděli, na jakém principu probíhají jednotlivé procesy, ale soustředili se   na otázku, odkud pochází myšlenkový materiál.
•    Alkmaion
Objevil souvislost smyslových orgánů a mozku. Přišel na to díky pitvám, v rámci nichž objevil nervový systém člověka. Uvědomil si při tom přímou souvislost nervového systému a duší, jež je podle něj usídlena v mozku. Jeho uvažování je základem epistemologie, nauky o osvojování si znalostí. Na Alkmaiona navázali Herofilos a Erasistratos, kteří popsali nervový systém a jako první odlišili senzitivní a motorické nervy.

•    Pythagoras
Věřil v nehmotnost a nesmrtelnost duše a v její úděl. Úděl je odměnou nebo trestem, který si duše vyslouží během svého předchozího pozemského života. Pythagoras částečně navazoval na orfické učení, tedy věřil, že se duše může z těla osvobodit, že se očišťuje v podsvětí a může se neustále vtělovat. Pythagoras také zavedl pravidla duševní hygieny, které stavěl na přísné životosprávě a meditaci.
•    Demokritos (smějící se filozof)
Demokritos se klonil k racionalistickému pojetí duševního života. Tvrdil, že veškeré dění, i psychické, je způsobováno mechanickým pohybem atomů, které se liší tvarem a velikostí. Duše je tvořena těmi nejmenšími a nejhladšími atomy. Z rychlosti myšlení vyvozoval, že tyto atomy mají povahu ohně. Zároveň se domníval, že všechny skutečnosti, jejichž znalosti jsou založené na vjemech, jsou relativní a subjektivní. Veškeré poznání je podle něj výsledkem vzájemného působení přenášených obrazů a mysli.
•    Hippokrates
Hledal přirozené vysvětlení toho, proč je naše myšlení někdy čisté a jasné , jindy zmatené a nesoustředěné. Hledal tedy přirozené vysvětlení mentální dysfunkce. Empedoklovu teorii čtyř prvků aplikoval na lidské tělo a pomocí nich vysvětloval duševní zdraví a nemoc. Když jsou všechny čtyři prvky v rovnováze, vědomí a mysl fungují dobře. Dnes už je tato teorie považována za zpátečnickou, ale základ je správný: Osobnostní rysy a duševní zdraví spočívají v biologickém základu.
•    Sokrates
Sokrates byl významnou postavou řecké filozofie. Podle Sokrata má člověk bohem daný vnitřní hlas (daimonion), který ho varuje před zlými činy. Je to tedy svědomí, které reguluje naše jednání, což později zdůraznil S. Freud. Myslel si, že existence vnitřního vědění dokazuje, že máme nesmrtelnou duši, která existuje nezávisle na mozku a těle. Sice jako hlavního činitele zdůrazňoval rozum (vůle je v podstatě praktickým rozumem), ale prostřednictvím daimonionu poukazoval na to, že se v jednání člověka uplatňuje ještě nějaký činitel.

K významným řeckým myslitelům, kteří se také zabývali psychologickými problémy, patřili Platon a zejména Aristoteles, který se problémům duševního života věnoval systematicky.

•    Platón
Duše je podle něj uvězněna v těle, její pravý život nastává až mimo ně. Vlastní život duše nespočívá v tom, že se věnuje pozemskému životu kolem nás, spíše se filozofováním jaksi rozpomíná na svůj pravý život před vtělením a probouzí v sobě vidění světa idejí = spojuje se se světem pravdy, krásy a nepomíjivosti. Duše pro něj není jen netělesnou a nesmrtelnou, je také myslí. Nepodařilo se mu ale vysvětlit, jak se myšlení může odehrávat     na netělesném základu. V lidské duši rozlišoval tři složky, rozumovou, kterou stavěl na nejvyšší úroveň, dále žádostivou vznětlivou.
•    Aristoteles
Aristoteles je považován za prvního systematického psychologa. Na rozdíl od Platóna vycházel z přírodovědeckého pojetí duše. Měl zájem o konkrétní fakta, přímé pozorování reálných věcí považoval za základ porozumění. Snažil se pochopit proces vnímání. Na základě proměnlivých stavů věcí shledává, že veškeré dění se uskutečňuje na základě látky (hýlé) a formy(morfé). Duši (psýché) považuje za formu těla, která mu dává život a formu je ho. „Duše je podstatou přírodního těla, která má v možností život“, „je bytostí tohoto určitého těla.“Za sídlo duše pokládal srdce, mozek považoval za žlázu ochlazující „vnitřní teplo“ člověka. Se složkami lidské duše úzce souvisí čtyři mohutnosti mozku: vyživování, pohyb, vnímání a myšlení.
Aristoteles zároveň říkal, že rostliny mají duši vegetativní, zvířata senzitivní a specificky lidskou složkou duše je rozum (nús). V člověku je ale obsažena duše vegetativní i senzitivní. Tyto dvě duše po smrti zaniknou, nesmrtelný je pouze rozum.

Mezi Aristotelem a Tomášem Akvinským nastává „období spánku“. Nejedná se o úplný útlum, ale spíše se znovu probádává již řečené a nikdo nepřichází s převratnými názory.
V 1. až 4. st. po Kristu se psychologií soustavně zabývají patrističtí upravovatelé, kteří ji formovali na podporu své náboženské víry. „Každá duše je při narození nově stvořena a mysl novorozeného dítěte je tedy nedotčena.

•    Augustinus Aurelius
Tvrdil, že mysl a duše živého člověka je totéž. Duše je ale nehmotná, nezničitelná, po smrti opouští tělo a stává se nesmrtelnou. Znalosti odvozené z vnímání považoval za nejisté.

•    Tomáš Akvinský
Tomáše Akvinského řadíme mezi patristické smiřovatele. Výrazněji se hlásil k Aristotelovi. Zdůrazňoval spojitost člověka se světem přírody. Funkci psýché rozděloval   na vegetativní (tělesné funkce), vnímající (vnímání chutě, schopnost pohybu) a racionální (paměť, představivost, rozum). Vegetativní a senzitivní složky neexistují před tělem, nýbrž vznikají současně s ním, duše rozumová je pak člověku vštěpována Bohem. Akvinský se snažil propojit Aristotelovu psychologii, která v podstatě nepřipouští posmrtný život, s křesťanskou naukou, která na něm trvá.
Hovořil i o vůli. Věřil, že svoboda vůle skutečně existuje. Rozum určuje, co je správné a vůle se snaží uspokojit touhu po daném předmětu. Našich choutek se nemůžeme zbavit a na základě svobodné vůle se rozhodujeme, co vlivem našich tužeb uděláme. Vůle ale stále zůstává podřízena intelektu, který určuje, oč usilovat a čeho se vyvarovat.
Akvinského vliv na psychologii lze tedy chápat jako pozitivní, ale i negativní. Charakterizoval sice smysly a rozum jako prostředky, jimiž si osvojujeme znalosti, a poskytl tak základ další psychologii, nicméně trval na tom, že některé vědomosti můžeme získat jenom vírou. Což není zpětně hodnoceno zcela kladně.

Druhá etapa – téma vědomí
Tato etapa je obdobím těsně před rozbřeskem moderní psychologie.
•    Marulič
Poprvé písemně použil nově zaváděný termín „psychologia“.
•    Jean Luis Vives
Sestavil rozsáhlý soupis způsobů, jimiž se představy a myšlenky v mysli spojují asociacemi. Na základě jeho poznatků bývá označován jako „otec moderní psychologie“.
•    René Descartes
Byl prvním velkým psychologem moderního věku. Mnoho z lidského chování vysvětloval na základě mechanicko-hydraulické teorie. Mozkomíšní mok, který obklopuje mozek, považoval za životní energii. Říkal, že pohání trávení, krevní oběh, smyslové dojmy, touhy, choutky a dokonce i paměť. Za funkce duše považoval vědomí, myšlení a vůli. Když jsou tělo a duše během života spolu, ovlivňují se. Tělesné zážitky plodí v duši vášně, myšlení a vůle duše pak zpětně řídí proud životní energie.
Epifýza (šišinka) je stejně jako duše osamocena, a proto ji považoval za styčný bod lidské existence. Její sebemenší podněty mohou ovlivňovat tok energie a naopak. Prostřednictvím ní na sebe tedy působí tělo a duše. Tělo vyvolává v duši vášně, duše je zvažuje a rozhoduje se, zda bude reagovat. V úloze šišinky se Descartes sice mýlil, ale správně usuzoval, že tělo a duše jsou samostatné oddíly a jejich vzájemné soupeření je nejdůležitější stránkou lidské existence.
•    Thomas Hobbes
Své názory na psychologické problémy vyjádřil v rámci své filozofie státu a politiky ve spise Leviathan. Jeho dílo je možné chápat jako jedno z prvních pojednání o sociální psychologii.
Do značné míry byl ovlivněn Galilem, tedy fyzikou a říkal, že všechno dění má svůj základ v pohybu. Všechny duševní aktivity jsou způsobeny pohybem atomů v nervové soustavě jako reakce na pohyb ve světě. Fyziku využíval k vysvětlení dojmů, vzpomínek, představ,… Jako první se tedy pokusil vysvětlit proměnu smyslových vjemů v duševní procesy.
•    John Locke
Tento anglický myslitel v návaznosti na Descarta jako první navrhoval metodu „zkoumání toho, co probíhá v mysli“ ( tedy ve vědomí) , a nazýval ji introspekcí. Pomocí introspekce se pokoušel dospět k určení jakýchsi elementů neboli prvků vědomí, z jejichž spojování se skládá veškerý duševní – vědomý život. Rozlišuje dva druhy těchto prvků: počitky (mysl je přijme od smyslových orgánů, jsou to jednoduché ideje) a reflexe (odraz vlastních schopností vnímat, myslet a projevovat vůli). Spojováním počitků a reflexí vznikají všechny další, složitější ideje. Trval na tom, že vše, co se děje v mysli, je odvozeno od počitků a vjemů, bez nich by byla mysl prázdná. Odtud tedy pochází známý výrok: „Nic není v mysli, co nebylo dříve ve smyslech.“
•    Immanuel Kant
Psychologií se soustavně nezabýval, ale přinesl řadu podnětných návrhů. Na jeho názory ohledně a priori daných schopností nazírání (vnímání a myšlení) navazuje zvláště kongnitivní psychologie.


Použitá literatura

HELUS, Z. Psychologie. 2. vyd. Praha: Fortuna, 1999. 22
MORTON, H. Dějiny psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 141
NAKONEČNÝ, M. Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN, 1995. 73