Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

ZÁKLADY SPOLEČENSKÝCH VĚD 5) POLITIKA

5) POLITIKA

Pojem politika

Politika je relativně širokým pojmem. Rozumí se jí následující: umění řídit stát, resp. vztahy mezi státy; správa věcí veřejných; oblast společenské (veřejné) činnosti. Tak jak tak spočívá v účasti politických subjektů (tj. stran, skupin nebo jedinců) na státních záležitostech. Nástrojem k prosazení cílů těchto subjektů je politická moc (viz výše v textu), o jejíž získání usilují různými (násilnými, demokratickými) prostředky.

Politiku lze tedy definovat (také) jako uplatňování určitého způsobu řízení státu (či jeho samosprávného celku).

S ohledem na funkce státu (viz výše v textu) se také politika děli na vnitřní a zahraniční (vnější). Vnitřní politika se týká celé řady oblastí společenského života a jejich rozvoje. Podle konkrétního obsahu pak rozlišujeme politiku školskou, zdravotní, sociální, ekologickou, vojenskou a hospodářskou. Hospodářská politika se dále vnitřně dělí na finanční, průmyslovou, zemědělskou, obchodní, dopravní, bytovou a živnostenskou. (Srovnej konkrétní vnitřní politiky s názvy jednotlivých ministerstev.)

Úkolem zahraniční politiky je jak navazovat a udržovat vztahy s jinými státy, tak v těchto státech hájit zájmy vlastního státu a jeho občanů.


Politické strany

Již samotná existence politických stran je podstatným a charakteristickým rysem demokratického uspořádání společnosti (jinými slovy: jejich existence je dokladem o možnostech názorové plurality v té které společnosti). Na definici pojmu „politická strana“ však nepanuje obecná shoda. Lze hovořit pouze o typických znacích (charakteristikách) politických stran. Pak platí, že:

Politickými stranami se rozumí organizovaná a dobrovolná sdružení většího počtu osob, která se snaží vzájemnou konkurencí ve volbách získat politickou moc, převzít politickou odpovědnost a prosadit svou politickou vůli.

Ve výše uvedeném chápání je významným prvkem dobrovolnost členství: v podmínkách zastupitelské demokracie občan není povinen (nucen) mít nějakou stranickou příslušnost (a zpravidla jí také nemá).

V politických stranách se tedy sdružují pouze ti občané, kteří jsou ochotni angažovat se „více“ než ostatní a současně jsou připraveni zastávat stranou získané politické funkce (ať již na úrovni komunální (obecní), regionální nebo celostátní, popřípadě vnitrostranické).

Počátky „politických stran“ ve shora uvedeném smyslu lze spojovat s procesy nastavenými Francouzskou (buržoazní) revolucí (1789), jejich rozvoj pak spadá hlavně do 2. poloviny 19. až 20. století. V určitých obdobích vznikaly v Evropě politické strany stejného zaměření a podobnou (analogickou) organizační strukturou (např. po roce 1848 „socialistické“, po roce 1917 „komunistické“, v 80. letech 20. století „ekologické“ apod.). Jejich výsledná podoba v určitém státě však vždy závisela (a závisí) na historických podmínkách, tradicích apod.


Typy (typologie) politických stran

Typy (typologie) politických stran souvisí s procesem jejich konstituování (utváření, formování) a vývoje. Politické strany lze členit podle různých kritérií (hledisek). Těmi jsou nejčastěji (1) místo v politickém spektru na pravici a levici, (2) charakter členství v těchto stranách nebo (3) okruh oslovovaných voličů (šířka spektra oslovovaných voličů).


1) levice a pravice

Rozdělní stran na pravici a levici pochází z Francie 18. století, kde v tehdejším parlamentu seděli zástupci šlechty napravo od předsedajícího, zatímco zástupci demokratické části nalevo. V současné době je dělení na levici a pravici založeno spíše ekonomicky, tedy, je vyjádřením různého přístupu stran ke tvorbě bohatství a jeho rozdělování ve společnosti. Přestože je uvedené rozdělení považováno za překonané, používá se, hlavně pro svou jednoduchost, nejčastěji.


Tradiční rysy levice a pravice

levice pravice
priority
sociální politika,
sociální jistoty výroba, umožnění
podnikatelské aktivity

stát
sociálně odpovědný silný stát minimalizace kompetencí státu

spravedlnost
rozdělovací vyrovnávací

rovnost
výsledků příležitostí

svoboda
reálná formální

demokracie
zastupitelská, důraz na přímou demokracii zastupitelská

člověk
kolektiv jednotlivec

stát a společnost
tendence ke splynutí důsledné oddělení

společenský vývoj
rychlá změna: revoluce nebo reforma postupný vývoj: evoluce

stát a ekonomie, regulace trhu
státní ochranářství, regulace liberalizace

ekonomické priority
snížení nezaměstnanosti snížení inflace


V systému více než dvou politických stran by však bylo užívání pojmů levice a pravice zjednodušující. Levo-pravá osa představuje kontinuum, kde můžeme říci, že některá strana je více levicová nebo více pravicová než jiná. Uprostřed tohoto spektra se nachází centristická strana (strana středu), kterou lze jednoduše definovat jako stranu mezi levicí a pravicí. Její výhodou je, že může uzavřít koalici s levicovou i pravicovou stranou (má tzv. vysoký koaliční potenciál), aniž by přitom zklamala své voliče (například liberální FDP ve Spolkové republice Německo nebo v minulosti Liberálně demokratická strana ve Velké Británii).


Politické členění na levici a pravici nemusí být výstižné v mezinárodním měřítku: například politické spektrum ve Spojených státech amerických je celé posunuto více vpravo než ve Spolkové republice Německo nebo v České republice, kdy kritériem může být postoj politických stran k velikosti daňového zatížení nebo k rozsahu výdajů státu na sociální dávky apod.

Ty strany, které se vyskytují na levém či pravém okraji politického spektra a které současně usilují destruovat (zlikvidovat) politický systém volné soutěže, ve kterém působí, se nazývají strany antisystémové, respektive extrémistické, to pokud usilují o potlačení práv menšin (má např. antisemitské rysy). Obecně lze říci, že tyto strany jednají v rozporu s ústavou toho kterého státu. Mezi tyto strany patří nejčastěji strany komunistické (v levé části spektra) nebo fašistické (v pravé části spektra).

Dnes však výše uvedené antisystémové či extremistické politické strany neartikulují (nevyjadřují, neformulují) své požadavky tak silně jako v minulosti a od mnoha metod politického boje upustily. Přesto, především v evropských státech, existuje možnost politickou stranu rozpustit (v České republice takový návrh podává vláda, v případě nečinnosti vlády president republiky, u Nejvyššího soudu České republiky; příslušná strana ještě může požádat Ústavní soud České republiky o přezkum ústavnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu). V liberálním prostředí (jako například ve Spojených státech amerických) se otázka politického extremismu řeší spontánně: společnost, politické strany, média, sociální skupiny i jednotlivci jsou zde dostatečně silní, aby extrémy rozmělnili. V tomto smyslu může být přístup v Evropě považován za slabost. Minulá selhání občanů bránit demokracii před fašismem a komunismem však zakládají oprávněnost takového zásahu.


2) charakter členství

a) strany masové: jedná se především o západní demokratické politické strany, které se ucházejí o členy skrze třídní struktury a v nejvyšší možné míře; členství je otevřené každému; každý také může dobrovolně vystoupit;

b) strany kádrové: jde o ty komunistické strany, které se vyskytovaly (vyskytují) v komunistických totalitních režimech; jsou silně centralizované; strana si své členy – kádry většinou sama shora vytypovává a zajišťuje si jejich loajalitu (např. výměnou za lepší pozici v zaměstnání);

c) strany oddaných: v minulosti se jednalo po strany fašistického (nacistického) typu, dnes se strany tohoto charakteru vyskytují v některých rozvojových zemích; jde o strany soustředěné kolem osoby jednoho vůdce, kterého oddaně (fanaticky) podporují jeho stoupenci.


2) okruh oslovovaných voličů (šířka spektra oslovovaných voličů)

a) strany ideologicky úzké: jedná se o strany úzké ideologické, resp. světonázorové orientace (Weltanschaung, world view), které oslovují jen úzkou skupinu voličů, např. katolické strany katolíky, agrární strany zemědělce a farmáře, marxistické strany dělníky apod. Tyto strany byly typické před 2. světovou válkou, ale vyskytují se dodnes (např. Strana podnikatelů, živnostníků a rolníků)

b) „catch-all“ strany: strany, které usilují o podporu všech částí společnosti, které oslovují všechny sociální skupiny: dělníky i obchodníky, katolíky i protestanty; většinou se jedná o vládní, resp. dominantní strany (například Labouristická strana ve Velké Británii nebo SPD či CDU ve Spolkové republice Německo)


Systémy politických stran

Pojmem systém politických stran se rozumí souhrn všech (relevantních, tj. „majících co říci“) politických stran v jednom politickém systému a jejich vztahy (ať již na úrovni spolupráce (kooperace) nebo konkurence).

Podobně jako v případě typologie politických stran existuje celá řada kritérií (hledisek), podle nichž by bylo možno jednotlivé systémy definovat. Převažujícím hlediskem je hledisko počtu politicky relevantních stran. Na jeho základě rozlišujeme:

1) systém jedné strany

Jedná se o situaci, kdy jedna politická strana disponuje prakticky neomezenou politickou mocí, konkurence politických stran (tedy i názorová pluralita) je vyloučena, volby (pokud se vůbec konají), jsou pouze formální s předem daným vítězem. Jako takový je uvedený systém neslučitelný s demokratickou formou vlády. Je sporné, zda lze v tomto případě vůbec hovořit o nějakém stranicko-politickém systému.

2) systém dvou politických stran

Tento systém spočívá v tom, že dvě bipolárně vytvořené politické strany si navzájem konkurují ve volbách a střídají se u vlády. Tu pak vykonávají samostatně bez uzavírání koalice (účelového dočasného spojení dvou a více politických stran s příbuzným politickým programem). Tento systém sice nevylučuje existenci jiných politických stran, nicméně ty nejsou skutečnými soupeři dvou hlavních stran. Hlavními výhodami tohoto systému jsou stabilita vlády a možnost zásadní změny vlády, nevýhodou pak téměř nulové šance malých stran (tedy i menšinových názorů) uspět ve volbách. Příkladem jsou zejména Velká Británie (labouristická x konzervativní strana) a Spojené státy americké (demokratická x republikánská strana).

3) systém více politických stran

Tento systém bývá ještě vnitřně členěn na ohraničeně (umírněně) pluralistický (tři až pět stran) a extrémně pluralistický (šest a více stran). V těchto systémech je prakticky vyloučeno, aby jedna politická strana získala potřebnou většinu pro sestavení vlády. Z tohoto důvodu jsou často nuceny vytvářet koalice. V ohraničeně (umírněně) pluralistickém stranicko-politickém systému se zpravidla v rámci koalic vytváří určitá bipolarita a takový systém pak vykazuje poměrně značnou míru stability (například Spolková republika Německo). Naproti tomu extrémně pluralistický systém je velmi polarizovaný a vládní většina značně nestabilní (například Itálie).

ZÁKLADY SPOLEČENSKÝCH VĚD 4) DĚLBA STÁTNÍ MOCI

4) DĚLBA STÁTNÍ MOCI

Rozdělení státní moci

Aby se zabránilo koncentraci (soustředění) státní moci v rukou jedné osoby nebo orgánu, je ve většině států s demokratickým režimem vlády (státní moc) rozdělena na několik (na sobě) nezávislých složek. Teoreticky tento princip formuloval francouzský filosof Charles Montesquieu (1689-1755) ve spise „O duchu zákonů“, kde hovoří o oddělení státní moci na zákonodárnou (legislativa), výkonnou (exekutiva) a soudní (jurisdikce). V České republice tento systém dělby moci upravuje především Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.


Moc zákonodárná (legislativa)

Hlava II. Ústavy České republiky definuje dvoukomorový Parlament (tedy Poslaneckou sněmovnu a Senát). Tyto komory jsou voleny na různá funkční období a odlišnými volebními systémy (Poslanecká sněmovna, jíž tvoří 200 poslanců je volena na 4 roky podle zásad poměrného volebního systému; Senát, jejž tvoří 81 senátorů, pak na 6 let (přičemž se každé dva roky volí 1/3, tj. 27 senátorů) a podle zásad většinového volebního systému).

Za přesně vymezených podmínek může Poslaneckou sněmovnu rozpustit prezident republiky. Do doby, než bude opět zvolena, vykonává její pravomoci Senát. V případě smrti nebo abdikace (vzdání se úřadu prezidenta republiky) prezidenta přebírá jeho pravomoci vláda a Poslanecká sněmovna.

Legislativní proces (tj. proces tvorby práva, zde konkrétně zákona) může zahájit (iniciovat) poslanec nebo skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územně správního celku (tj. kraje). Zákonodárnou iniciativu nemá prezident republiky, ani jednotliví senátoři.

Zákon je projednáván nejprve ve výborech Poslanecké sněmovny, poté Sněmovnou jako celkem. K jeho schválení je potřebná nadpoloviční většina přítomných (nikoli všech) poslanců a poté nadpoloviční většina přítomných (nikoli všech) senátorů. Jedná-li se o zákon ústavní, pak se jedná o 3/5 většinu všech poslanců (121) a 3/5 většinu přítomných senátorů.

Je-li návrh zákona zamítnut Senátem (či vrácen (vetován) prezidentem republiky) počet hlasů pro přijetí návrhu se určuje z nadpoloviční většiny všech členů Sněmovny (tj. 101 poslanců).


Moc výkonná (exekutiva)

Hlava III. Ústavy České republiky upravuje moc výkonnou (exekutivu), která je tvořena vládou a prezidentem republiky. Vrcholným orgánem exekutivy je vláda, která podléhá kontrole Poslanecké sněmovny.

Prezident republiky je volen na společné schůzi obou komor, ale není jimi odvolatelný. Jeho funkční období je pětileté a táž osoba může být do této funkce zvolena nejvýše dvakrát za sebou. Má právo tzv. suspenzivního veta (tj. veta s odkladným účinkem) a pravomoc rozpustit Poslaneckou sněmovnu. Další pravomoci prezidenta republiky lze rozdělit do dvou skupin: na ty, které vykonává samostatně a na ty, které vyžadují souhlas (v podobě tzv. kontrasignace, tj. spolupodpisu) předsedy vlády. Prezident republiky jmenuje soudce, má právo udělovat milosti a (se souhlasem předsedy vlády) vyhlašovat amnestie apod.


Moc soudní (jurisdikce)

Hlava IV. Ústavy České republiky vymezuje moc soudní, která je tvořena Ústavním soudem a soustavou soudů.

Hlavním úkolem Ústavního soudu (se sídlem v Brně) je dohled nad dodržováním ústavního pořádku České republiky. V jeho kompetenci je zrušení (derogace) zákona či jiných právních předpisů (resp. jejich částí, tj. právních norem), zejména pokud shledá jeho (jejich) rozpor s ústavním pořádkem České republiky.

Soustava soudů je v České republice čtyřstupňová a je tvořena Nejvyšším soudem (se sídlem v Brně), dvěma vrchními soudy (v Praze pro Čechy a v Olomouci pro Moravu), dále soudy krajskými a okresními. K této soustavě náleží také Nejvyšší správní soud.


Územní samospráva

Hlava VII. Ústavy České republiky upravuje územní samosprávu, která je chápána jako dvoustupňová: jejím základem jsou obce (první stupeň) a vyššími celky pak země nebo kraje (druhý stupeň). Význam územní samosprávy spočívá v její relativní právní nezávislosti na státu ve věcech regionálního (místního) významu. Oba stupně územní samosprávy jsou spravovány zastupitelstvem, které je voleno

ZÁKLADY SPOLEČENSKÝCH VĚD 3) DEMOKRATICKÝ STÁT

3) DEMOKRATICKÝ STÁT

Demokracie přímá a nepřímá

Ve státech s demokratickou formou vlády (demokratickým režimem) o veřejných záležitostech občané rozhodují buďto sami nebo prostřednictvím svých zástupců, volených na určité období. Z tohoto hlediska se tedy demokracie rozlišuje na: přímou a nepřímou (zastupitelskou). V současnosti se přímá demokracie realizuje vzácně (přežívá nejčastěji ve formě referenda, tradičně uplatňovaného ve Švýcarsku nebo ve Spojených státech amerických), převažuje demokracie nepřímá (zastupitelská). Základním předpokladem pro její uplatnění jsou spravedlivé volby.

Demokratické volby

Pojmem volby se v podmínkách zastupitelské demokracie rozumí akt, při kterém volí právoplatní voliči své zástupce (reprezentanty) do určitých funkcí nebo orgánů. Rozlišujeme volby parlamentní (tj. v České republice do Poslanecké sněmovny a do Senátu), prezidentské a komunální (volba poslanců do místních samospráv v obcích).

(Kromě voleb se lze v některých případech setkat také s jinými způsoby určování toho, kdo bude vykonávat funkce nebo zastávat úřady: jmenování (např. vlády prezidentem), rotace (např. předsedající země Evropské unie), losování (zejména v případě rovnosti získaných hlasů), výjimečně též dědictví (např. některých mandátů v Britské Sněmovně lordů).)

Volby se ve státech s demokratickou formou vlády konají podle zásad všeobecného (právo volit mají všichni občané, kteří dosáhli předepsané věkové hranice), rovného (jeden občan = jeden hlas o stejné váze), přímého (volen přímo zástupce, nikoliv volitel zástupce: opak viz volby prezidenta Spojených států amerických) a tajného volebního práva (nesmí být zjistitelné, zda a jak občan volil).

Rozlišuje se zde tzv. aktivní a pasivní volební právo. Aktivní volební právo znamená právo volit (omezeno v podstatě pouze státním občanstvím a dosažením určité věkové hranice). Pasivní volební právo pak znamená právo být do určité funkce zvolen (zde existuje více omezení: vedle státního občanství a věkové hranice také výkon trestu odnětí svobody apod.).

Volební systémy

Volebním systémem se rozumí právním předpisem (Ústavou, resp. příslušným zákonem) stanovený způsob voleb do zastupitelských sborů. Rozlišují se dva základní volební systémy: systém poměrného zastoupení (proporcionální) a systém většinového zastoupení (majoritní).

Podle zásad poměrného volebního systému voliči neodevzdávají hlasy přímo kandidátům (fyzickým osobám), ale volí kandidátní listinu (tedy seznam kandidátů sestavený politickou stranou, hnutím nebo koalicí). Výsledkem voleb jsou poměry počtu hlasů pro jednotlivé politické organizace. Poměr těchto hlasů je následně (podle různých matematických modelů) přepočítán na mandáty (křesla), které obsadí již konkrétní osoby, a sice v pořadí, na jakém byli uvedeni na kandidátní listině. V České republice jsou takto voleni členové Poslanecké sněmovny Parlamentu.

Podle zásad většinového volebního systému se volí přímo kandidáti (fyzické osoby). Vítězem voleb je zde ten, kdo obdržel nadpoloviční (či prostou) většinu hlasů. V České republice jsou takto voleni členové Senátu Parlamentu.

ZÁKLADY SPOLEČENSKÝCH VĚD 2) FORMY STÁTŮ

2) FORMY STÁTŮ

Formou státu je chápán způsob organizace státní moci a režim jejího fungování.

Organizace státní moci odráží jak účast obyvatel státu na správě veřejných záležitostí (pak se hovoří o formě vlády), tak vztahy mezi ústředními a místními (oblastními, regionálními) orgány státu (pak se hovoří o učlenění státu). Formy vlády lze dále členit jak podle nejvyšších státních orgánů a jejich vzájemných vztahů, tak podle vztahů orgánů státu k obyvatelstvu.


Formy vlády (podle nejvyšších státních orgánů a jejich vzájemných vztahů):

Co do forem vlády rozlišujeme monarchie, republiky a ostatní (jiné).

Monarchií se rozumí forma státu s panovníkem jako hlavou státu (převážně dědičný titul a doživotní výkon funkce) bez politické odpovědnosti a s osobními privilegii. Panovník (ať už je titulován jakkoliv: král, kníže, vévoda apod.) je současně výlučným nositelem státní suverenity.

Ačkoliv se monarchie může jevit jako archaická („zastaralá“, „zpátečnická“, „reakční“) forma státu, je zřejmé, že v zemích s dlouholetou tradicí (viz monarchie v Evropě) je do politického systému pevně zasazena. Základní dělení pak rozlišuje monarchie konstituční (moc panovníka omezena (vymezena) konstitucí, tj. ústavou) a absolutní.

Ostatní formy státu jsou pak ne-monarchiemi, tedy zejména republikami. V republice je hlavou státu volený orgán (prezident) s omezeným funkčním obdobím, bez osobních privilegií a bez politické odpovědnosti a nositelem státní suverenity je lid. V současnosti je republika převládající formou státu. Lze je dále třídit podle různých hledisek.

Historie však přinesla také jiné, zvláštní typy forem státu, kde nelze hovořit ani o monarchii, ani o republice. Zde se jedná především o fašistická zřízení, kterým je vlastní takzvaný vůdcovský princip.


Formy vlády (podle vztahů orgánů státu a obyvatelstva):

Mnohotvárnost forem státu se promítá do diferenciací (rozdílů) nejen ve formách vlády a učlenění státu, ale také do režimu fungování státní moci (vztahu této moci k obyvatelstvu).
Základní dělení forem vlády podle tohoto hlediska rozlišuje dvě hlavní skupiny:

1) demokratická forma vlády

Původně (starověká řecká polis v 6.-4. století př. n. l.) „vláda lidu“ v tom smyslu, že veškerá státní moc vychází z lidu (občanů). V současnosti chápána jako taková forma vlády, kdy rozhodování o záležitostech státu je založeno na zásadě podřízení menšiny většině za současného zajištění (garance) základních práv a svobod občanů (obyvatelstva).

2) nedemokratická forma vlády (tj. jednovláda nebo samovláda (autokracie) skupin)

hlavními příklady jsou: monokracie / aristokracie (určujícím kritériem je rodový původ)
plutokracie (určujícím kritériem je výše majetku)
oligarchie (určujícím jsou jiná než výše uvedená kritéria)


Učlenění státu:

Podle vztahů mezi ústředními a místními (oblastními, regionálními) orgány státu se rozlišují státy unitární (jednotné) a složené. Unitární státy jsou dále děleny na centralizované a decentralizované, složené státy pak na federace a reálné unie (konfederace).

Unitární (jednotný) stát tvoří jeden celek s jediným řídícím centrem a jednoduchou strukturou Příkladem je Česká republika.

Složený stát je svazkem dvou (a více) státních celků se složitou organizační strukturou a více řídícími centry.

Podle toho, zda si členské státy složeného státu zachovávají (v rámci tohoto svazku) samostatnost, je složený stát buď federací nebo reálnou unií (konfederací).

Federací se rozumí pevné spojení států (státy sdružené ve federaci nemají suverenitu, nejednají a nevystupují v mezinárodních vztazích samostatně, tj. například neuzavírají smlouvy s jinými státy). Vůči jiným státům je federace pouze jedním státem (jediným subjektem mezinárodního práva). Příkladem jsou Spolková republika Německo a Spojené státy americké.

Reálná unie (konfederace) je volné spojení států (členské státy si zde zachovávají svou suverenitu, v mezinárodních vztazích vystupují samostatně). Příkladem jsou některé státy bývalého SSSR (ve formě Společenství nezávislých států).

ZÁKLADY SPOLEČENSKÝCH VĚD 1) STÁT

OBČANSKÁ VÝCHOVA – ZÁKLADY SPOLEČENSKÝCH VĚD

TEORIE STÁTU A PRÁVA



Tematické okruhy:

1) Stát
2) Formy států
3) Demokratický stát
4) Dělba státní moci
5) Politika


1) STÁT

Pojem státu

Stát je (právem institucionalizovaná) forma organizace společnosti, která má na daném území suverénní (nejvyšší) moc nad státním územím i obyvatelstvem.

Z uvedené definice vyplývají tři základní definiční znaky státu:

1) státní moc (tj. schopnost státu prosazovat na svém území obecnou vůli, vyjádřenou v právním řádu, včetně prostředků donucení)

2) státní území (tj. prostor, v němž stát vykonává svou suverénní moc)

území státu zahrnuje: suchozemský povrch uvnitř státních hranic

vnitřní (vnitrozemské) vody (řeky, jezera, přehrady)

pobřežní (teritoriální) vody (užívá se také názvu pobřežní moře, tj. pás mořských vod, který bezprostředně přiléhá k pobřeží a vnitrozemským vodám; jeho šíře se pohybuje obvykle mezi třemi až dvanácti námořními mílemi)

prostor pod i nad (vzdušný prostor státu) suchozemskou i vodní částí státního území (horní hranice vzdušného prostoru je upravena obyčejovým právem: jedná se vzdálenost cca 100-120 kilometrů nad zemským povrchem, což jsou nejnižší oběžné dráhy kolem Země; území pod zemským povrchem je vymezeno v kuželovitém zúžení až do středu Země)

další prostory, upravené ustanoveními mezinárodního práva (území diplomatických misí v zahraničí, paluby lodí a letadel apod.)


3) obyvatelstvo (tj. osoby, které se na území státu nacházejí)

dělí se do tří skupin:
státní občané (též státní příslušníci)
cizinci (státní občané jiného státu)
bezdomovci (osoby, které nemají státní občanství žádného státu) a uprchlíci (osoby, kterým byl poskytnut azyl)


Symboly státu (státní suverenity)

Jedním z projevů státní suverenity je používání státních symbolů. Těmi jsou zpravidla státní vlajka, státní znak a státní hymna.

Ustanovení Článku 14 Ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, upravuje, že státními symboly České republiky jsou: velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky (prezidentská standarta), státní pečeť a státní hymna (celkem tedy sedm státních symbolů). Vedle právě uvedených jsou významnými, i když neoficiálními symboly české státnosti české korunovační klenoty, zejména pak Svatováclavská koruna ze 14. století.

Podobu státních symbolů České republiky upravuje Zákon č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, ve znění pozdějších předpisů (nedílnou část tohoto zákona představuje přílohy s vyobrazením jednotlivých státních symbolů.)

Způsob užívání státních symbolů České republiky upravuje Zákon č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů. Porušení tohoto zákona je chápáno jako správní delikt (přestupek) se sankcí ve formě uložení pokuty až do výše 15 000 Kč.


Funkce státu

Tak jako jsou pro stát charakteristické určité znaky a symboly, jsou pro něj charakteristické také hlavní směry jeho činnosti. Ty jsou označovány jako funkce státu.

Funkce státu lze dělit podle různých hledisek. Nejčastější je dělení na funkce vnitřní a vnější, a dále na materiální a formální.

vnitřní a vnější funkce státu:

funkce vnitřní :zdokonalování ekonomiky (hospodářství) státu a zvyšování její (jeho) výkonnosti
zabezpečování individuálních potřeb příslušníků společnosti
rozvoj národních a kulturních tradic a hodnot
organizace a výstavba veřejného zdravotnictví, školství, umění, kultury, sociální péče, sportu apod.
tvorba a ochrana životního prostředí

funkce vnější:
ochrana státu před napadením
vytváření podmínek mírového soužití a realizace integračních procesů
mezinárodní pomoc a spolupráce (hospodářská, kulturní, politická, sportovní apod.) s jinými státy


materiální a formální funkce státu:

funkce materiální: zabezpečení reprodukce (jak zabezpečení funkce reprodukce mocenských struktur, tak zabezpečení funkce veřejné moci )

funkce formální: vydávání zákonů, uskutečňování státní správy a soudnictví


Vznik státu

V rámci úvah o vzniku (původu) států se rozlišuje prvotní a druhotná tvorba států.

Prvotní tvorba států:

Jedná se o zakládání států vůbec, jde o nejstarší známé státy (doloženy již cca 4 tisíce let př. n. l.). Nejsou přitom známy důvody, které k prvotní tvorbě státu vedly (zpravidla se udává „přirozená lidská společenská povaha“, „obrana společenství proti vnějšímu nepříteli“ nebo „stanovení a ochrana pravidel soužití členů společenství“, popřípadě kombinace uvedeného).


Druhotná tvorba států:

Jedná se o procesy vzniku, změn a zániku (již existujících) států. Důvody druhotné tvorby států jsou různé, nejčastěji k nim dochází válkami a revolucemi (viz rozpad bývalé Jugoslávie). Mírový proces je velmi vzácný (viz rozpad SSSR či rozdělení ČSFR na samostatnou Českou a Slovenskou republiku).


Vztah mezi státem a právem

Řízení společnosti ve většině států zpravidla probíhá prostřednictvím práva.

Zpočátku (ještě před samotnou prvotní tvorbou států) platilo právo nepsané (obyčejové). To se šířilo (tradovalo) se ústně a jednalo se zejména o právo trestní. Později, hlavně v souvislosti s (prvotní i druhotnou) tvorbou států docházelo k tzv. kodifikaci (zapsání) právních předpisů a stanovením, kdo a jakým způsobem může právní normy vytvářet a publikovat.

Systém práva, tedy systém právních norem, které obsahují zákazy, příkazy a dovolení, sice na jednu stranu svobodu (obyvatel) omezuje, na stranu druhou určitou oblast svobod nejen vymezuje, ale díky vynutitelnosti práva státními orgány – také garantuje (zaručuje). Do takto právně vymezené svobody pak nemůže zasahovat žádný subjekt (stát nevyjímaje).

5, Holidays and Travelling

Holidays
Time when we need not to go to school or work.
People have various ideas about their holidays – to go to the seaside, swim and sunbathe, to visit foreign countries and go sightseeing, to go to the cottage and work in the garden, to stay at home and simply relax, to practise sports and hobbies …
Usually conected with summer – pupils and students have 2 month holidays.
But also during school year – Christmas, winter and spring holidays – people usually go to the mountains and practise winter sports – down-hill and cross-country skiing, sledging, snowboarding, skating…

Means of transport:
1, bus – quite chlap but not very comfortable, especially for long distances
2, train – more comfortable but more expensive
3, plane – the fastest and the most comfortable way of travelling
4, car – has many adventiges: you can direct your journey – to stop when and where you
want, to have a rest where you need

Accomodation
A lot of various types: hotels, motels, botels, caravans, tents, boarding houses, cottage, bungallows, private accomodation.

Travel documents
When you travel abroad: passport, valid visa (if it necessary), vaccination card – especially for ecotic countries, international driving licence, travel insurance

Journey, trips
1, private
2, organized by a travel agency – it arranges for you everything


Future – Budoucí čas

1, SIMPLE
☺ konstatuje budoucí čas
☺ „shall“ v 1.osobě a „will“ v celém časování – infinitiv bez „to“
I shall/will do it. – You will do it.
☺ „shall“ v 2.a 3.osobě = máš
You shall do it. – Máš to udělat.
☺ „will“ v 2.osobě v otázce = zdvořilá žádost
Will you bring the book? – Přines prosím tu knihu.

2, CONTINUOUS
☺ děj bude probíhat od-do nebo po nějakou dobu nebo v určitý okamžik
☺ shall/will be + ing
I will be watching TV all evening.

3, OPISNÉ VAZBY
a) „going to“ – úmysl – I am gong to buy a new car.
- děj určitě nastane – It is going to rain.
b) přítomný čas průběhový – blízká budoucnost – He is leaving tonight.


Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
Holidays - You can spent holidays in many ways.
Travelling, going on holiday, transport
Články na hledaný výraz "Travelling, holidays" naleznete na bezuceni.cz

4, Shopping

For most women it´s an everyday duty – have to buy necessary food.
Usually once a week they do bigger purchase for the weekend.
From time it´s necessary to buy other things – e.g. clothes, shoes, household, equipment, books etc.
Men usually hate doing shopping but women like it very much.
I like to buy clothes and cosmetics very much.

Types of shops:
a) small specialized shops with more familiar atmosphere (food grocer´s, green grocers´s, butcher´s, baker´s, dairy, compectionary, tobaconist´t, florist´s, chemist´s, toyshop, bookshop…).

b) department stores and supermarkets - there you can buy almost everything – from food to furniture
☺ usually operate on the „serve – yourself“ system – you go in, take a basket or trolley, walk round the shop and chaose what you want
☺ at the exit there´s a cashdesk where you pay for all goods together – in cash or with credit card

c) open air markets – especially with fruits and vegetable

d) stalls in the streets and squares – they sell fast food, souvenirs, flowers, cigarettes and newspaper etc.

e) second-hand shop – with used foods, mainly clothes and books

f) highly specialized shop – e.g. jewelery, electrical, appliences, various, boutiques, sportwear etc.


Vyjádření záporu

☺ v anglické větě smí být pouze jeden zápor !
☺ a) jmenný zápor (=záporné zájmeno nebo příslovce) – I met nobody there.
☺ b) slovesný zápor (=zápor „not“ u slovesa) – I didn´t meet anybody.


-

3, My daily Programme, my Hobbies

On working days

I get up at 6 o´clock and I do my morning hygiene – I clean my teeth, have a shower, do hair and make-up my face.
Then I have breakfast – mostly it´s something sweet like cookies or cornflakes.
After I go to school by bus and underground. My journey to school takes 40 minutes.
The lesson starts at 8 o´clock and finish every day otherwise. Our subjects are for example ekonomy, czech language and international business.
I have lunch at the school canteen and then I go home or somewhere with my friends.
In the afternoon I help my mum at home, walk with my dog and sometimes I study for the next day. On Monday and Wednesday I have training – I do fitbox.
In the evening I have dinner, watch TV, play on computer or read.
I go to bed at 10 o´clock.

At the weekend

I get up at 11 o´clock and again I do my morning hygiene – I clean my teeth, have a shower, do hair and make-up my face.
Then I have large breakfast – bread with cheese and ham and something sweet.
After I do something on computer and then we have good family lunch.
At the weekend I have more time for hobbies and my friends. My hobbies are sport – especially tennis, squash and bowling, reading novel and short stories, going to the cinema and so on.
On saturday I go to the pub or disko with my friends. We chatting, drinking and enojing it.
Sometimes I spend my weekend at the cottage in Orlík with my family and grandma. We go to the woods, pick up mushrooms and the we cook.
Sometimes in winter I spend my weekend in the mountains and I skiing and sledge.



Tvoření otázek, otázky přímé a nepřímé, podmětné otázky

☺ pomocí slovesa „to be“ nebo pomocí modálního slovesa – změna slovosledu
He´s at home. – Is he at home ?
They will come late. – Will they come late ?
He must do it. – Must he do it ?
☺ významové sloveso – přidáním pomocného slovesa „to do“ v příslušném tvaru
☺ přímé otázky: He goes to school. – Does he go to school ?
They come late. – Did they come late ?
☺ nepřímé otázky: He asked where I lived. (slovosled oznamovací věty)
☺ podmětné otázky: tvoří se bez pomocného slovesa – Who lives there ?


-

2, My Plans for future

PERSONAL

☺ to find a good partner for life
☺ to have family, children
☺ to build a house with garden
☺ to travel as much as possible
☺ to have enough time for friends and hobbies

My opinion is that the most important for my future is have a loving family with 2 or 3 children.
I want to have a nice house with big garde nand swimming pool for my children.
Very important for me is have a good work and be successful in my field.
I want to travel as much as possible too because I love getting to know new culture and place. Every country has something groove what be worth to see it.
And of course I want to have a good friends in my future because without friends it won´t do.

PROFESSIONAL

☺ the first and the most important –to pass school-leaving exams
☺ to continue studies at the university
☺ to find a good and well-paid job
☺ to improve language knowledge, to knot more foreign language because now it´s very important
☺ to become skilled and sucessful at work


Modal Verbs

☺ v každé osobě stejný tvar

Sloveso Přítomný čas Opisný infinitiv Přít. čas Min. čas Bud. čas
CAN (moci) I cannot, can´t to be able to I am (not) able to I was able to I will be able to
MUST(muset) I need not, needn´t to have to I have to (I don´t have to) I had to I will have to
MAY (smět) I must not, mustn´t to be allowed to I am (not) allowed to I was allowed to I will be allowed to


1, My CV, Family, Friends, Pets

1, My CV, Family, Friends, Pets

My name is Simona Valentová.
I was born on the 18th of December 1989 in Prague.
I study at the business academy and now I try to pass my schoul-leaving exams.
After I want to continue my studies at the economic university.
My mother´s name is Jana Valentová. She´s 44 years old and she works as a nanny because she loves babies. Her hobbies are sport and reading.
My father´s name is Roman Valenta. He´s 45 years old and he works as a businessman – he collects stamps. His hobbies are his job, tennis and friends.
I have one sister called Martina. She studied at this school too and now she studies at university. She´s 20 years old and she lives with her boyfriend.
I have two grandma called Eva and Marcela and they are pensioner. Unfortunately I don´t have any grandpa.
My mum´s has one sister – my aunt Marcela. And that´t all because my father is the only child.
I live with my parents in a family house. We have got big garden with swimming pool and many flower and trees. That´s great in summer. I love it. We have many rooms there and I have my own room.
We have got a cottage in Orlík. I go there for holiday with my grandma. We often go to the forest and pick up mushrooms and then we cook many foods. I spent childhood there and it was the best times for me.
We have got great neighbours too – they are our close friends. We celebrate birthday with them.
We have got three pets too: dog – yorkshire terrier called Kenny. He´s 6 years old and I very
like go to walk with him and I very love him.
parrot – called Honzík – he´s 12 years old but he can´t speak.
and rat called Beanny.
I have got a lot of friends and I really love them. We meet at discos or pubs. We go together to the cinema, clubs and trips. I really enjoy it with them.


Přítomný čas – rozdíl mezi použitím prostého a průběhového času

1, simple – konstatování skutečnosti, opakovaný děj; 3 os.č.j. – S
☺ otázka a zápor – pomocné sloveso „do“ („does“)
He goes to school everyday.
Does h ego to school everyday ?
He doesn´t go to school everyday.

2, continuous – děj probíhá v tomto okamžiku – I am watching TV now.
- blízká budoucnost – He´s leasing tonight.
☺ „to be“ v příslušném tvaru + ingové příčestí
Otázka: změna slovosledu – Are you watching TV now ?
Zápor „not“: They are not watching TV now.