Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Selesiáni

Salesiáni Dona Boska (též Společnost sv. Františka Saleského) jsou významnou římskokatolickou řeholí, která se věnuje výchově mládeže. Už od 19. století také prostřednictvím misií, poskytování exercicií a výpomoc ve farní struktuře diecézí. Řád založil italský kněz Jan Bosco v roce 1859 a pojmenoval ji k poctě svatého Františka Saleského (papež Pius IX. schválil regule řádu v roce 1874). Existuje i ženská obdoba řádu - tzv. Salesiánky.

Heslem řádu je Dej mi duše, ostatní si vezmi. Sv. Don Bosco jím chtěl vyjádřit, že chce Bohu pomoci spasit lidské duše (zejména zanedbaných chlapců z ulic, jimž se věnoval), a je ochoten pro tento cíl obětovat všechno co má.

Do Československa přišli salesiáni v roce 1925 (Slovensko), v roce 1927 je do Čech a na Moravu přivedli Ignác Stuchlý a Štěpán Trochta. V čele české provincie stojí od   léta 2010 provinciál Petr Vaculík.

V České republice salesiáni k 1. červenci 2007 provozovali deset středisek mládeže (v Brně, Českých Budějovicích, Fryštáku, Ostravě,Pardubicích, Plzni, Praze, Rumburku, Teplicích a Zlíně), zřizovali prestižní nakladatelství pedagogické, psychologické a náboženskéliteratury Portál a vyšší odbornou školu JABOK v Praze, vydávali Salesiánský magazín a časopis pro děti Nezbeda a podíleli se významně na výuce na teologických fakultách Jihočeské a Palackého univerzity a vedení TV Noe.
Salesiáni mají velkou tradici v litoměřické diecézi, kam je svého času povolal tehdejší biskup - také salesián.Ve farnostech působí jeden kněz, nebo i celá komunita řeholníků. Komunity v Brně-Brno líšeň, brno-žabovřesky

Jezuité

Tovaryšstvo Ježíšovo je jeden z největších a nejvýznamnějších řeholních řádů římskokatolické církve. Založen byl sv. Ignácem z Loyoly roku 1534 a stal se jedním z nejvlivnějších řádů světa. V roce 1773 jej papež Klement XIV. na nátlak evropských panovníků zrušil, řád ale fakticky nikdy zcela nezanikl a v roce 1814 jej papež Pius VII. celosvětově obnovil. Jeho členové jsou známi jako jezuité.
Jeho činnost se soustřeďuje zejména na pastorační a misijní činnost a na oblast vědy a vzdělávání. Současným generálem řádu je Adolfo Nicolás.
Na území České republiky působí Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, která zde provozuje 8 domů. Jejím provinciálem je od února 2013 Josef Stuchlý.
Tovaryšstvo Ježíšovo je mužský řád bez paralelní ženské větve. Jedinou ženou, která kdy byla do řádu přijata, ovšem jen do nižšího stupně bez složení řeholních slibů, byla španělská infantka Jana Španělská, dcera císaře Karla V. a osobní přítelkyně Ignáce z Loyoly; její příslušnost k řádu však byla chována v přísném utajení.
Zřízení řádu bylo jednou z reakcí katolické církve na reformaci. Tovaryšstvo Ježíšovo vzniklo15. srpna 1534, kdy sedm studentů Université de Paris vedených Ignácem z Loyoly složilo vstupní sliby v kapli sv. Denise na Montmartru. Hlavní činnosti řádu byla misijní, vzdělávací a vědecká činnost.
27. září roku 1540 byl vznik řádu stvrzen bulou Regimini militantis ecclesiae papeže Pavla III. Do Prahy přišli první jezuité v dubnu roku 1556. Po bitvě na Bílé hoře byla hlavní náplní činnosti řádu v Českých zemích zejména rekatolizace. Roku 1622 byla Tovaryšstvu Ježíšovu svěřena výuka na Karlově univerzitě, dále pokračovala činnost ve školství, vědách, umění a kultuře. V 2. polovině 18. století se vliv jezuitů začal omezovat a roku 1773 byl řád na nátlak evropských panovníků papežem Klementem XIV. zrušen (část ho ale přetrvala v Rusku).
Zrušení Jezuitů v Portugalsku, Francii, Obojí Sicílii, Parmě a ve Španělském impériu roku 1767 bylo výsledkem mnoha politických tahů spíše nežli teologických sporů. Podle dokumentu Dominus ac Redemptor z 21. července 1773 papeže Klementa XIV. bylo Tovaryšstvo Ježíšovo zrušeno. Avšak v nekatolických zemích, Rusku a Prusku, kde autorita papeže nebyla uznávána, byl tento příkaz ignorován.
Roku 1814, kdy se Napoleonské války chýlily ke konci, papež Pius VII. se zasadil o obnovení řádu Tovaryšstva Ježíšova v katolických zemích Evropy. Řád působí dodnes.
Do českých zemí byli jezuité povoláni roku 1556. Podnětem k jejich příchodu byl dopis, který roku 1554 poslala Ignáci z Loyoly česká katolická strana. Jezuité v českých zemích působili do roku 1618. Poté byli vykázáni nekatolíky a nazpět se vrátili až roku 1620 po bitvě na Bílé hoře. Jezuité u nás prováděli takzvané vnitřní misie, jejichž cílem byla rekatolizace. Podporovali vzdělanost a zakládali školy (základní, střední i vysoké), které měly vynikající úroveň vzdělání, na druhé straně v těchto školách neexistovala svoboda vyznání a byla praktikována i cenzura části česky, německy, latinsky a francouzsky psané literatury, včetně fyzické likvidace knih.
Řádové domy České provincie Tovaryšstva Ježíšova dnes existují v Brně, Českém Těšíně, Děčíně, Kolíně, Olomouci a Praze a na moravských poutních místech Hostýn a Velehrad. Mimo to jednotliví členové řádu působí jako učitelé na různých školách, především teologických fakultách univerzit a Stojanově gymnáziu na Velehradě.
Známí jezuité: Bohuslav Balbín, Josef Dobrovský, Páter Koniáš, Tomáš Špidlík a papež František!

Fratiškáni

Františkáni jsou příslušníci katolického řádu založeného sv. Františkem z Assisi v roce 1209, který se později rozdělil na tři větve: Řád menších bratří neboli františkáni či observant, Řád menších bratří kapucínů  neboli kapucíni, Řád menších bratří konventuálů neboli minorité
K rozdělení řádu došlo kvůli odkazu sv. Františka – chudobě, nepřijímání privilegií, zdůrazňování poustevnictví či spíše působení ve městech a vzdělávání bratrů. Členové řádu se soustředí především nakazatelskou a misijní činnost. Patrony řádu jsou Panna Marie, sv. František z Assisi, sv. Antonín Paduánský,sv. Bonaventura, sv. František ze Solana.
Základ františkánské řehole vychází ze společného života a chudoby. Františkáni se snažili žít jako apoštolové s možností přebývání v klášterech. Františkova řehole byla zaměřena na život podle evangelia a chudobu jak mnichů, tak i klášterů. V letech 1317-1318 rozhodl papež Jan XXII. ve prospěch umírněnější verze řehole a povolil společné vlastnictví.
Jedním ze základních prvků františkánské spirituality je fraternita (bratrství), která je podle sv. Františka z Assisi všude tam, kde jsou bratři shromážděni kolem Ježíše. Řád má svoji sekulární (světskou) větev, označovanou jako terciáři.
Sv. František se zasloužil o uznání svého způsobu života u papeže Inocence III. v roce 1209. V roce 1223 byla vytvořena a schválena oficiální řehole papežem Honoriem III.
Hlavním faktorem rozdělení řádu byla právě řehole sv. Františka či spíše doslovný způsob jejího dodržování. Řád byl v základu rozdělen na konventuály a observanty. Observanté se snažili dodržovat Františkovu řeholi nezměněnou i s pevným základem v chudobě a odmítání veškerých majetků, konventuálové přijali smířlivější postoj. Papež Lev X. nakonec rozdělil řád na františkány (observanty), minority a kapucíny.
Řád menších bratří kapucínů - Do Českých zemí přišli kapucíni přes Vídeň 13. listopadu 1599 na pozvání pražského arcibiskupa Zbyňka Berky z Lipé a Dubé a usadili se v Praze. Skupinu prvních bratří přivedl sv. Vavřinec z Brindisi. V době komunistické diktatury byl řád rozehnán a jeho členové vězněni, po propuštění pokračovali v řeholním životě v ilegalitě. V současné době najdeme bratry kapucíny v klášterech v Praze na Hradčanech a Novém Městě, v Olomouci, Brně a v Sušici.
Řád menších bratří konventuálů, členové jsou lidově nazýváni minorité. Řád minoritů byl založen roku 1209  a jeho řeholi potvrdil v tomtéž roce papež Innocenc III. Již od poloviny 13. století se začal řád štěpit na přísnější a mírnější observance. V čele řádu stál generál. Roku 1519 však došlo při generální kapitule k rozštěpení na dva samostatné řády – minority (řád menších bratří konventuálů) a františkány. Papež Lev X.  z jehož popudu se generální kapitula konala, vydal pak pro minority roku 1517 bulu, podle níž měli minorité právo volit vlastního generála.
Hlavním úkolem tohoto žebravého řádu bylo žít v naprosté chudobě a odříkání a věnovat se službě Bohu, kázání, misiím domácím i zahraničním a duchovní správě. Zvláště byl řád zaměřen na lidové vrstvy.

Dominikáni

Řád bratří kazatelů jako žebravý založil v roce 1215 na základě Augustinovy řehole španělský kněz Domingo de Guzmán – sv. Dominik. 1216 - schválení od papeže Honoria III. Původním posláním dominikánů bylo kázat, obracet na pravou víru a zpovídat věřící, a působit tak proti šíření herezí. Řád neměl vlastnit žádný majetek a jeho členové nebyli vázáni na konkrétní klášter. Dominikánské konventy byly zakládány pouze ve městech, nejčastěji u hradeb. Od počátku měl řád velkou podporu papežů, což mu zejména ve 14. – 16. století zajistilo rozvoj a popularitu.
Sv. Dominik dbal o to, aby se jeho druhům dostalo nejprve dobrého teologického vzdělání, a proto je posílal na významné univerzity do Paříže,Boloně nebo Oxfordu. Vzdělání jim mělo pomoci odhalit a účinně potírat kacířství. Kazatelská povinnost vtiskla řádu intelektuální rysy. Mezi nejznámější dominikány patřili Albertus Magnus a Tomáš Akvinský. Učení Tomáše Akvinského – tomismus – se roku 1342 stalo doktrínou řádu a později celé římskokatolické církve.
Řád vytvořil ženskou větev a třetí, tzv. polomnišský řád. Mezi dominikánské terciáře patřila například sv. Kateřina Sienská.
Roku 1233 svěřil papež Řehoř IX. dominikánům inkvizici ve Francii. Pojmenování řádu pak bývalo vykládáno jako domini canes– psi Boží – a členové řádu také bývali jako psi zobrazováni ve výtvarném umění.
Koncem 15. století napsali dominikánští inkvizitoři – Kladivo na čarodějnice, návod, jak vyhledávat a rozpoznávat čarodějnice. Práce vyšla poprvé roku 1487. Příručka, vyznačující se značným fanatismem, byla používaná až do 18. století.
Krizi řádu způsobila nejprve reformace a nástup jezuitů v 16. století a posléze osvícenství.
V čele řádu stojí generál (magistr) volený nejvyšším řádovým orgánem,generální kapitulou. V České republice působí Česká provincie Řádu bratří kazatelů, mimo to zde též existuje Česká kongregace sester dominikánek, dominikánské rozjímavé sestry a také mnišky, které jsou součástí Dominikánské rodiny. Současným provinciálem je Benedikt Tomáš Mohelník.
Terciáři - Součástí dominikánské rodiny jsou také tzv. Laická sdružení sv. Dominika, která sdružují dominikánské terciáře. Terciáři zůstávají žít ve světě, mohou zakládat rodiny, ale mají rovněž podíl na spiritualitě řádu.

Karmelitáni

Řád bratří blahoslavené Panny Marie na hoře Karmel, zkráceně též Řád karmelitánů. Je katolický řád založený ve 12. století poustevníky v dnešním Izraeli
Hora Karmel se však nejpozději ve 12. století stala útočištěm společenství řeholníků, kteří vědomě navazovali svým životem na příklad starozákonního Hospodinova proroka Eliáše, který na této hoře svedl významný „souboj“ s proroky boha Baala a bohyně Aštarte.
Roku 1209 získali ti to poustevníci pravidla od patriarchy Alberta Jeruzalémského. Tato formula vitae obsahuje 16 článků, které zdůrazňují poslušnost převorovi, stálost místa (klášter), vytrvalost v modlitbě, chudobu, zachovávání posvátného mlčení, abstinenci od masa a půst od Povýšení svatého Kříže 14. září do Velikonoc. Tuto původní řeholi pak schválil roku 1226 papež Honorius III.
Vzhledem k dějinným okolnostem karmelští řeholníci opustili roku 1238 Svatou zemi a usadili se na Kypru a Sicilii, později též v Anglii, jižní Francii.
V průběhu 14. a 15. století došlo k úpadku řádu, který si vyžádal reformu. Roku 1452 však založil ženskou větev řehole. Sixtus IV. založil roku 1476 třetí řád karmelitánů, který získal roku 1635 vlastní řeholi.
V průběhu 16. století došlo k několika dočasným pokusům o reformu řádu, ale teprve v jeho 2. polovině se podařilo sv. Terezii od Ježíše společně se sv. Janem od Kříže navrátit k původní karmelitánské řeholi. Přesto však došlo k rozdělení uvnitř řádu – na ty, kdo se k reformě připojili (tzv. bosí karmelitáni), a na ty, kdo dál žili podle řehole Evžena IV. Dochází k definitivnímu rozdělení obou větví a od roku1593 mají bosí karmelitáni svého vlastního generála
První karmelitáni přišli do českých zemí roku 1347.
1348 - dav vedený Jeronýmem Pražským vtrhl do kostela Panny Marie Sněžné. Když se pak husitské bouře rozhořely naplno, karmelitáni se rozprchli a jejich pražský kostel byl vypleněn Janem Želivským.
Úspěšný návrat do Prahy zažili karmelitáni až roku 1627, kdy jim císař Ferdinand II. předal kostel svatého Havla, rozvoj však nastal až po skončení třicetileté války. Roku 1785 však byl klášter Josefem II. zrušen.
Poslední příchod karmelitánů do českých zemí se odehrál roku 1908, kdy převzali farnost Kostelní Vydří, slibný vývoj však přerušila nacistická a komunistická diktatura. Teprve po roce 1989 se mohl karmelitánský řád v českých zemích opět začít rozvíjet.V současné době se karmelitánské konventy, které čítají celkem 18 bratří, nacházejí v Kostelním Vydří, Praze a Olomouci. Karmelitáni provozují také Karmelitánské nakladatelství.
Karmelitánská spiritualita klade důraz především na kontemplaci. Karmelitáni čerpají svou inspiraci zejména z příkladu proroka Elijáše a Panny Marie a skládají slib poslušnosti, chudoby a čistoty.

Benediktýni

Řád svatého Benedikta, je nejstarší existující mnišský řád západního křesťanství. Řídí se Řeholí svatého Benedikta z Nursie z počátku 6. století.
Slovo mnich  znamená sám, resp. osamocený. Význam tohoto označení byl v tom, že mnich žil osamoceně zejména od světského života a požitků. Takto žili četní poustevníci již v prvních stoletích našeho letopočtu zejména v Egyptě a v oblasti Středomoří.
Svatý Benedikt z Nursie, žil na přelomu 5. a 6. století, nesdílel názor na osamocenost. Shromáždil podobně smýšlející mnichy, založil de facto první klášter vMonte Cassinu a sepsal zde pravidla klášterního života Regula Benedicti – Řehole Benediktova. Odtud je také český název pro mnichy podléhající pravidlům klášterního života – řeholníci (řeholnice) jsou vlastně ti, kdo dodržují určitou řeholi.  Mottem řádu se stalo heslo „Ora et labora“ – česky „Modli se a pracuj“.
Řehole sv. Benedikta se postupně rozšířila po celé Evropě. V 10. století se dostala také do Čech a v 11. století na Moravu. Její text podstatně ovlivnil historii, kulturu a spiritualitu křesťanského Západu. Za císaře Karla Velikého byla přijata jako vzorová klášterní ústava.
Každý klášter je samostatný a tvoří ho společenství bratří v čele s opatem. Kláštery se z praktických důvodů sdružují v kongregace. Souhrnem jednotlivých benediktinských kongregací je benediktinská konfederace v čele s opatem primasem sídlícím v Římě.

Pastorální teologie (okolnosti vzniku, biblické obrazy pastýřské péče, pojem pastorace, základní pastorační zásady a činnosti v dějinách církve, místní církev, diecéze a farnost, hlavní adresáti pastoračního snažení : dti, mládež, rodiny, staří a nemocní)

1) Pastorální teologie
Pastorální, někdy také nazývaná praktická, teologie se zajímá o společnou oblast ostatních teoretických disciplin souvisejících s teologií. Je úzce spojená s praxí a proto se její pojetí s dějinným vývojem mění. Je samozřejmé, že se pastorální teologie neobejde bez spolupráce se společenskými vědami, jako jsou např. filozofie, sociologie, pedagogika podobně.
Pastorální teologie je obor teologie, který se zabývá různými aspekty pastoračního působení církve. Pastorální teologie se pokouší odpovědět na otázky po smyslu a směru pastýřské, kazatelské i sociální práce v církvi a ve společnosti. Jejím úkolem je vypracovat na základě biblického svědectví odpovědi na problematiku vedení Božího lidu. Pastorální teologie je středem praktické teologie a pomáhá pochopit její jádro a východisko jako teologie aplikované. Pastorální teologie je zásadní pro zakotvení a zasazení studia praktické teologie do kontextu Bible a teologického myšlení a vede k rozpoznání důležitosti spojení teologického myšlení s praxí.
Evangelium je přitom rozhodujícím bodem, o který se při řešení praktických otázek v pastoraci musí církev opírat.
2) Okolnosti vzniku

Základy pastorace ve Zjevení
Božským zjevením chtěl Bůh projevit a sdělit sám sebe i věčná rozhodnutí své vůle o spáse lidstva. Bůh zařídil, aby to, co zjevil ke spáse všem národům, bylo neporušeně předáváno z pokolení na pokolení. Z tohoto důvodu Kristus, v němž je celé Boží Zjevení dovršeno, udělil apoštolům Boží dary a přikázal jim hlásat všem lidem evangelium, slíbené skrze proroky. Aby však bylo evangelium církvi zachováno povždy celé a živé, zanechali apoštolové po sobě biskupy jako nástupce a předali jim svůj učitelský úřad. Co bylo Bohem zjeveno je zapsáno v Písmu svatém, a proto se má Písmo aktivně číst a vykládat pomocí Ducha.

Počátky pastorální teologie v českých zemích
Výuka pastorální teologie jako univerzitní disciplíny byla v našem zeměpisném prostoru ustanovena císařským dekretem Marie Terezie ze dne 18. X. 1777. Její zavedení vycházelo z konceptu návrhu pro reformu teologických studií, který zpracoval Franz Stephan Rautenstrauch. Podle Rautenstrauchovy osnovy pak byly zpracovávány první učebnice pastorálky m.j. Jiljím Chládekem v Praze, Franzem Giftschützem ve Vídni.
Pastorální teologie prošla od svého vzniku (jako univerzitní disciplína) dějinným vývojem.

3) Biblické obrazy pastýřské péče
Obraz pastýře a jeho péče o svěřené stádo ovcí patří k nejvýraznějším obrazům bible. Lid izraelský byl původně národ pastýřů. Tomu, co se týkalo péče o ovce, každý tam dobře rozuměl. Dobře se tam chápalo, jak je důležité, aby stádo mělo dobrého pastýře, neboť ovce samy by tváří v tvář nepředstavitelným problémům v dosti pusté krajině těžko přežily. A tak se tento obraz pastýře a stáda dosti samozřejmě přenesl – metaforou – i na sám národ izraelský.
V bibli se obrazu pastýře používá např. tam, kde se hovoří o Mojžíšovi - pastýři lidu izraelského při jeho vyjití z Egypta a cestě do země zaslíbené. Obdobně se hovoří i o jiných izraelských králích – např. o Davidovi – jako o pastýři izraelského národa. Vždy však je zde zřetelné a jasné povědomí o tom, že Hospodin je pastýřem pastýřů. O tom, že tomu tak skutečně je, svědčí i hlasy zdola - např. když slyšíme žalmistu, jak volá : My jsme pak lid tvůj, ovce pastvy tvé. Je zde i výrazné slovo naděje, že Hospodin pošle jim (i nám) dobrého pastýře (Jr. 3, 15, Jer. 23,4, Iz. 40, 11, Za 11, 16 atp.).
Ježíš Kristus je nazýván kníže pastýřů (1. Petrova 5,4 atp.) Pán Ježíš Kristus sám sebe označuje za dobrého pastýře a vede své učedníky k tomu, aby byli pastýři svěřených jim lidí - viz. třikrát opakované Ježíšovo slovo určené Petrovi: Pasiž ovce mé (J. 21, 15. a 16.) Hovoří o tom i výroky apoštolů - např. Paste stádo Boží (1.Petrova 5,2,), Abyste pásli církev Boží (Sk. 20, 28). Pastýřský úřad je plná moc, předaná církvi Kristem, nebo-li poslání vést a spravovat církev.
4) Pojem pastorace

Pastorace (čili péče o duchovní směřování) je soubor činností, jimiž církev navenek i dovnitř realizuje svoje poslání. Spočívá v působení na konkrétní lidi, ať už věřící, nebo nevěřící, v konkrétních životních podmínkách. Pastorační činnost se může týkat určité skupiny osob (např. pastorace mládeže) nebo určitých životních situací (např. pastorace v nemocnicích).
Pastorace je službou lidem a může spočívat v pomoci jak při hledání či upevňování víry, tak při řešení nejrůznějších životních situací, ale zahrnuje například i udílení svátostí. Problematikou pastorace se zabývá teologický obor označovaný jako pastorální teologie. Těžiště pastorační péče je ve farnostech; k její podpoře byly v římskokatolické církvi po roce 1990 zřízeny v jednotlivých diecézích na území České republiky pastorační střediska.

Pastorace znamená zabývání se lidmi v konkrétních životních podmínkách, tedy v určité zemi, v určité dějinné situaci, v určitém historickém a kulturním kontextu. Jejím posláním je řešit konkrétní problémy konkrétních lidí ve světle a síle evangelia. Má se tedy uplatnit to, co jako motto čteme na začátku konstituce Gaudium et spes: "Radost a naděje, smutek i úzkost lidí dnešní doby, zvláště trpících a chudých, je radostí i nadějí, smutkem i úzkostí učedníků Kristových..."

Pastorace tedy musí znát:
- problémy a očekávání lidí – odpověď evangelia – směr cesty, po níž máme lidi doprovázet – metody, kterými realizuje své úkoly

Aby se to mohlo stát je třeba následujících věcí:
- dobrá znalost lidí a jejich problémů s přihlédnutím k sociální situaci (město, venkov, pohraničí, diaspora, lidová církev) a osobní situaci (staří, mladí, konvertité, rozvedení)
- dobrá znalost současných odpovědí církve na problémy lidí, tedy znalost současné teologie, koncilových textů a pokoncilních dokumentů
- analýza minulosti a současnosti, poznání jací jsme, čím jsme ovlivněni, co si s sebou neseme jako bohatství i jako zátěž
- vize konkrétního života církve v různých oblastech naší země, z této vize a z tvůrčího zpracování analýzy se odvíjí poznání cest, po kterých je třeba jít
- teprve na konci celého procesu je třeba formulovat praktická, pastorační, právní a organizační opatření.


5) Základní pastorační zásady a činnosti v dějinách církve

Ježíš Kristus:
Dokonalým vzorem v hlásání evangelia je Ježíš Kristus. Ježíš hlásá dobrou zvěst o brzkém příchodu Božího království a vyzývá k pokání, obrácení a změně smýšlení. Hlásá osvobození od formálních a rituálních náboženských požadavků, aby podpořil jejich autentičnost, plnost a neokázalost v lásce k Bohu a k bližnímu. Ježíšova kritika není politická, nýbrž náboženská. Ježíš nadřazuje etické principy sounáležitosti a milosrdenství k bližním nad náboženské. Podporuje pokorné, upřímné, statečné, spravedlivé, utiskované, nemocné atd., a přitom hrozí pyšným, pokrytcům, lidem parazitujícím na náboženství k vlastnímu prospěchu. Klade důraz na milosrdenství, odpuštění, láska k nepřátelům, sebekritičnost, ukazuje smysl sebezáporu, utrpení a snášení obtíží. Jeho následovníci očekávali, že přinese spásu židům i ostatním národům. Svým učedníkům dává po své smrti příkaz: „ jděte do celého světa a kažte evangelium“ (Mk 16,15) – znamená to hlásat příchod Božího království na svět.

Svědectví apoštolů:

Jako doba apoštolská se označuje období po nanebevstoupení Ježíše Krista. Očití svědci a přímí posluchači hledají způsoby, jak dál hlásat spásu a zvěstovat radostné poselství (evangelium) o eschatologickém Kristově království. Jedná se o zakladatelskou epochu církve, která zahrnuje první a druhou generaci křesťanů.  Prvním dokumentem zachycujícím toto období jsou Skutky apoštolů, sepsané evangelistou Lukášem.
Nejranějším spisem tohoto období je Didaché, (Učení apoštolů) datovaná do posledních desetiletí 1. století, která zachycuje způsoby hlásání evangelia a též i všední detaily života rané církve.

Druhé a třetí století

Je velmi náročné období pro hlásání evangelia. Nastupuje pronásledování Ježíšových vyznavačů; církev žije ve skrytosti, ale přitom má neobyčejnou vitalitu a schopnost šířit se do celého tehdejšího světa. Významnou úlohu v té době zastávají především apologeti, obránci víry. Historicky představují apologeté skupinu křesťanských spisovatelů tohoto období, kteří svou víru hájí v prostředí římské říše. Svými odbornými a filozoficky či právně fundovanými spisy se snaží obhájit křesťanství před právními a správními útoky, rovněž před námitkami filozofických škol a gnostiků. Mezi nejdůležitější apologety patří Athenagoras, Justin Mučedník, Irenej z Lyonu, Tertulian, Klement Alexandrijský a Origenes - vynikající kazatel. Jejich obhajoba víry je zároveň hlásáním evangelia.

Doba po Ediktu milánském:

Církev má konečně příležitost vystupovat veřejně a tedy evangelizovat. Nastupuje období bohaté na kazatelskou činnost. Je to doba takových velikánů jako Jan Zlatoústý, Efrém Syrský, Řehoř Naziánský, Bazil Velký, Ambrož a především Augustin, jehož kázání je hluboké jak co do obsahu tak i do vnitřní energie a dovede ovlivnit vyjadřovací ráz homilie na dlouhou dobu.   V 6. století vynikají další významní kazatelé jako Petr Chryzolog (* kolem r. 380), Lev Veliký ( * kolem 400) a především Řehoř Veliký (* asi 540)

Křesťanský středověk (7. až 16. stol.):

Evangelium hlásané církví, která přebírá i moc politickou, začíná prokvašovat společnost v době po stěhování národů. I barbarské kmeny přebírají evangelium skrze velké muže té doby (sv. Kolumbán  + 615 v Itálii; Beda Ctihodný * 672 v Anglii; Cyril a Metoděj * 826 a 815 v Soluni;). Scholastika pak vnáší do kazatelského poslání rozměr systematický, spekulativní. Teorie zde převažuje nad praxí, abstrakce nad konkrétností. Vzniká kazatelský řád „Ordo praedicatorum“- Dominikáni. Úkolem řádu bylo kázat, obracet na "pravou" víru,  zpovídat věřící, a působit tak proti katarského herezi v jižní Francii. Kromě dominikánů vznikali i jiné řády zaměřené na lidová kázání (františkáni 1223, karmelitáni 1225, augustiniáni-poustevníci 1256)

Novověk:

(Za symbolický počátek novověku se nejčastěji považuje rok 1492, kdy Kryštof Kolumbus objevil Ameriku. Konec novověku ohraničuje začátek francouzské revoluce – konec 18. stol.)
V této době především protestantství velmi akcentovalo význam Božího slovo a jeho hlásání. Po Tridentském koncilu vyniká Karel Boromejský (* 1538) a zvláště pak řád Societa Jesu – Jezuité. Je to však také doba velkých rozporů v samotné církvi, což se projevilo na jejím oslabení a rozdělení. Ani v této době však svědectví evangelia nezaniká a šíří se dál i přes politickou nepohodu té doby.

Moderní dějiny:

(Počátek moderních dějin můžeme položit do období vypuknutí francouzské revoluce v r. 1789 až do vypuknutí 1. světové války)
Velká francouzská revoluce, Napoleonské války. Na udržení pořádku v Evropě měla dohlížet tzv. Svatá aliance - spolek Pruska, Rakouska a Ruska.
Absolutistického režimy byly ale v mnoha evropských zemích negovány revolucemi v letech 1830 a 1848 a následným vnitropolitickým vývojem až do začátku 20. století, během něhož došlo u mnoha státu k vytvoření konstitučního státního zřízení. Silný nacionalismus a zápolení mezi velmocemi o získání co největšího množství kolonií a vlivu na světový vývoj vedl k vypuknutí první světové války.
V první polovině 20. století zažívala západní civilizace značný rozkvět a ekonomickou prosperitu, pak krach na newyorské burze. Špatná hospodářská situace umožnila v Evropě vzestup nedemokratických režimů, mezi nimiž byl nejvýznamnější režim nacistů v tehdejším Německu. ------ Tento politický přehled je nutný k tomu, abychom si uvědomili složitost situace ve které se církev nacházela.                                                                                              
Osvícenství velmi rozvrátilo jednotu církve, zvláště ve Francii a negativně ovlivnilo i teologické myšlení té doby. Z univerzity v Tübingenu, která byla rozdělena na katolickou a protestantskou, se hlásalo zcela nekřesťanské učení. Bible byla dle tamního učení jen symbolické Boží zjevení a zmrtvýchvstání a zázraky Ježíšovy jenom mýty. Samozřejmě se s tímto učením odmítalo i papežství.                                                                                           Současně však vznikaly nové řády, které zastávali tradiční katolické učení (redemptoristé, trapisté, školští bratři). Vznikala též nejrůznější duchovní hnutí (úcta k Božskému Srdci). Svobody se církev dočkala až po porážce Napoleona v r. 1815.
Církev však brzy musela bojovat proti liberalismu, který se částečně inspiroval francouzskou revolucí a měl silně protikřesťanský ráz. Ke sporům mezi církví a státem docházelo především v Rakousku. Josefínský dohled nad církví zde pokračoval, ovšem ve ztenčené míře.  Papež Pius VII. se nepřipojil k politickému bloku „Svatá aliance“, jehož cílem bylo poručníkování státu nad církví. Posílení liberálního hnutí po roce 1848 odsoudilo absolutismus k zániku, i když ten ještě jistou dobu přetrvával. Liberální hnutí a jeho nepřátelský postoj ke katolické církvi však vyvolalo nové problémy.
Za takové situace bylo sice hlásání Božího slova přehlušeno, ale ne zcela umlčeno.

Období po roku 1950:

Temná léta pro církve, ale zároveň houževnaté hlásání evangelia v prostředí pronásledování a nenávisti. Ani v této době nebyla církev umlčena a vždy dokázala najít cesty jak oslovit své věrné, ale i hledající. Nejčastější formou hlásání evangelia byly samizdaty a též literatura dovážená tajně ze západu. Veřejné hlásání Božího slova nebylo sice zcela zakázáno, ale návštěvníci bohoslužeb byli zastrašováni a někteří z nich i perzekuováni pro své náboženské přesvědčení. Hodně v této době  vykonala i tzv. skrytá církev, omezující se na uzší okruh věřících. Rok 1986 otevřel znovu cestu k náboženské svobodě.

Sekularizace:

Evangelizace se v tomto moderním světě setkává s velmi nebezpečným jevem a to sekularizací.(sekularizace – zesvětštění, laicizace, omezování církevního vlivu) Benedikt XVI. ve svém poselství ke Světovému dni misií připomíná, že evangelizace je podstatným rozměrem Církve. V době sekularizace, která mnohé vede k životu, jako by Bůh neexistoval, je ještě naléhavějším úkolem než dříve hlásat Boží slovo. Úkol přinášet evangelium, píše papež, nikdy neztratil svou naléhavost a my nemůžeme zůstat klidní, pomyslíme-li na to, že po dvou tisíci letech ještě existují národy, které neznají Krista a dosud neslyšely jeho poselství naděje“.
Bohužel, pokračuje papež „rozšiřuje se zástup těch, kteří evangelium již slyšeli a přesto na něj zapomněli a opustili ho, a kteří v Církvi nevidí své místo. Také v tradičně křesťanské společnosti jsou dnes mnohá prostředí, která se uzavírají před slovem víry.“ Tolik Benedikt XVI. k situaci v dnešním světě.
!!!! Úkolem každého kdo byl křtem napojen na mystický vinný kmen kterým je Kristus, je svědčit svým životem o tomto tajemství a hlásat velké dílo spásy.  Misijní poslání platí tedy pro všechny diecéze, farnosti, pro všechny křesťany.

6) Místní církev

Místní církev či partikulární církev je pojem z oblasti katolické teologie a kanonického práva, kterým se označuje jakékoliv samostatně konstituované církevní společenství, které je součástí katolické církve (ve smyslu církve sjednocené s Římem). Obvykle je definováno na základě určitého územního rozsahu.
Úkoly obecně:
- misijní zaměření církve – vysílání hlasatelů radostné zprávy
- příprava na křest, přivádí nové lidi k víře

7) Diecéze

Diecéze je správní jednotka církve, v jejímž čele obvykle stojí biskup. Vymezuje se většinou územně. Podřazenou jednotkou diecéze jsou obvykle farnosti či svazky farností (děkanáty, vikariáty). V diecézi vládne poměrná samostatnost, biskup není pouze vykonavatelem vůle vyšších církevních orgánů. Diecéze spolupracuje s farnostmi a s dalšími diecézemi = pastorační spolupráce.
Úkoly biskupů:
- biskupové mají pečovat o ty oblasti světa, ve kterých se Boží slovo dosud nehlásalo, připravují dobré kněží a pomocníky pro misie
- biskup pečuje o diecézi, pečuje o věřící a také o ty, kteří se odchýlili z cesty
- biskupové se rovněž starají o vystěhovalce, vyhnance, uprchlíky, letce, námořníky …

8) Farnost

Farnost funguje jako společenství lásky, jaké svátostné společenství, jako zpřítomnění Krista, jako vlastní místo Božího slova a jako zdroj misijní činnosti. Farní společenství je otevřené všem lidem světa. Funkcí farnosti je tvoři společenství víry, liturgie a křesťanského bratrství.
V čele farnosti stojí farář, jeho nejbližším spolupracovníkem je kaplan.
Kněz hlásá Boží slovo a z pastorálně teologického hlediska také musí vědět, kam má jeho kázání vést posluchače.
Úkoly:
- pastorační hodiny pro děti předškolního věku, pro děti ve věku přípravy k prvnímu sv. přijímání (poté děti od víry odpadají)
- osvobozování člověka (starého) od strachu před smrtí
- pastorační pohovory – upevnění ve víře, záchrana tělesná a duchovní, útěcha v těžkých chvílích života, duchovní a morální vedení umírajícího
- farář má věnovat slabým a nemocným, má mít zájem o rodinu, pečovat o nemocné a umírající

9) Hlavní adresáti pastoračního snažení: děti, mládež, staří, nemocní

Děti
- přizpůsobovat strukturu duchovního vlivu na dítě s fázemi jeho přirozeného vývoje
- již od útlého věku je zapojovat do církevního společenství (0 – 2 let)
- křest (0 – 2 let)
- zapojení do modliteb, aktivní účast dítěte (2 – 6)
- zapojení do skupiny věřících vrstevníků, společné hry, soutěže, napojení na širší církevní společenství, přijímání svátostí (6 – 13)
- puberta, děti hledají odpovědí na otázky, hledání cesty, biřmování (13 – 15)

Mládež (15 – 24 let)

- mladý člověk získává mnoho nových znalostí a dovedností a nachází cestu, jak prospět společenství vlastním úsilím
- mládež je pravou silou, která dává podnět obnovy, je ochotna také přijímat radostnou novozákonní informaci (o Ježíšovi) a sdělovat ji druhým
- církve musí za mládež bojovat, zejména v ateistických zemích, církev musí bojovat za duchovní obnovu mládeže
- je třeba chápavě přistupovat k zálibám a zájmům mládeže
- je třeba překlenout propasti mezi rodinou a církví (pokud rodina není věřící)
- ve skupině mladých lidí se mohou stát šiřiteli víry sami leadři skupiny, mohou se stát apoštoly pro své vrstevníky
- kněz se musí snažit se aktivně účastnit života mládeže, aby se uměl vcítit do jeho událostí, dokázal pochopit prostředí mládeže

Staří
- tvoří největší skupinu věřících, jejich víra se zaměřuje na tradiční struktury zbožnosti
- staří lidé se musí otevřít pro budoucnost, kterou má před sebou v nebi, musí se k tomuto bodu života blížit s nadějí a ne s hořkostí
- staří lidé se často cítí nepotřební, neužiteční, proto je třeba, aby se svou láskou podíleli na přátelství v životě druhých
- církev aktivně zapojuje staré lidi do svého života, každý má sloužit a pomáhat, mají pokračovat ve svém misionářském a apoštolském poslání

Nemocní
- zaslouží si právo na pravdu, jak je jejich nemoc vážná, poté je třeba podporovat psychiku člověka, je třeba se vyvarovat falešným optimistických frází
- eutanazie je mravně a nábožensky nepřijatelná, život je Boží dar
- kněz má vysvětlit lékařům mravní rozdíl mezi eutanázií aktivní a pasivní (přípustná, omezení a vynechání různých opatření, která jen prodlužují živoření nemocného)
- u vážně nemocných je třeba osobního nasazení jednotlivce (kněze, laika), je třeba udělat vše proto, aby nemocný poznal, že je milován, je hoden své lidské důstojnosti a poté je třeba, aby byla důstojná i jeho smrt
- kněz uděluje svátost pomazání nemocných, poskytuje útěchu příbuzným a aktivně se účastní na církevním pohřbu, vyprovázení duše zemřelého při zádušní mši

Katolická morální teologie - Málo autorit, málo cností.

Morálka a etika- není rozdíl v etimologii a cílech, ale v pramenech. Morálka se ocítá v situaci, která připomíná totalitu. Lidé jsou proti přirozenému pořádku, mají rádi pseudo…?

Patrik Buchanan- staré snosti intelektuální jsou představené jako hříšné
                              - útok na hodnoty…
V 21. století jsme svědkynárustu individualismu, nacionalismu, populismu, ztrácíme svoji identitu a tradice.
Pavel II.- důležitý je patriotismus
Současné vlády nenachází společný dialog, příčiny jsou ve strukturách.
Důležité je začít sám od sebe.
Nárůst egoismu souvisí s nárůstem konzumismu.
Lidé kritizují politiku, školství…?
Vše anlyzujeme.
Protiřešivé? argumentace jsou mnohem jednoduší než pohled do sebe. Stávají se mnohem indiferentní. Je třeba se starat o vnitřní pořádek u nás. Maximální dobro nezabezpečí minimální morálka.
Mari- demokracie nemůže existovat bez křesťanství.
Demokracie- sekularitní, pluralitní, přímá, nepřímá
                      - my žijeme v sekularitní demokracii
Dnes potřebujeme referendum- potřebujeme hlasování národa- rozhoduje národ (lid)
V demokracii mají být jistá mravní kritéria, základní principy státu. Demokratické státy potřebují kontinuální dialog.
Robert Rimeld- Nemoc?, v dialogu je třeba si všímat vnímání, tužby.
Gaudium et spec- současní…?
Současný život- je velmi komplexní a dynamický.
Je třeba spravedlivost, ochrana všeobecného práva, soudnictví.
Benedikt XVI kritizuje individualismus.
Paulo Boneti- žadnouskupinu  si nebudeme moc přivlastňovat
Překážka v demokracii?
Je třeba humanizovat a připomínat pravdu.
Pravda spojená s láskou dokáže garantovat všeobecné dobro.

Svědomí a moralita v morálce
Lidské svědomí, identita a integrita patří mezi lidská práva
Svědomí- je polyvalentním termínem
                - stavinas po nadhorizont a po nad čas
                - poukazuje na určitý…?
                - uvědomuje si jej nejvíce když jsme ve vážné situaci.
                - má bytostní spojení s osobou (už Sokrates)
Sineidesis- Cicero, Seneca
V prvních stoletích pojem Consiencia- spoluvědění- co je a co není správné
V patristickém období- interiorita lidského já
V scholastice- termín Synderesis- sv. Tomáš- rozlišoval mezi  praktickým a morálním úsudkem.
V 1. pol. 20. stol.- Tibingentská škola- hodnota a kvalita, vnitřní hlas, který nás upozorňuje.
? Svědomí- indikuje morální bytí osoby May Stelle
Jaké svědomí, taková osoba. Svědomí- laksní, pokřivené, chybné
Chybné svědomí- napravit, s lidmi, se zp…?
teonomie?- autonomní koncepce svědomí- vidí ve svědomí, vyjevují lidské já a to ve 3 antropologických dimenzích
a) konstruktivní prvek
b) Svědomí jako morální subjekt
c) Svědomí jako základ a morální hodnota, identifikující se slidskou hodnotou

2. pol. 2é. stol.- KarelRahner, Vojtyla, Privitera, Baltazar.
Naučit se pořádku lásky vůči sebe samému k jiným lidem, k Bohu.
Právo …? je konání
Naše svědomí je personální a musí být personálně přijímané
Lidé ztrácí svědomí a s ním i tajemství.
Lidé nemyslí na morální zákon, že je v nás živý.
Lidský život stále více prezentuje jako produkt vědy, poznání, jako artefakt lidské společnosti.
Modifikuje se náš vztah vůči našemu bytí.
Univerzální pořádek odtrhnutý od ….? základu.
…? dibro nelze identifikovat s totálním cílem.
Hodnota svědomí nemůže být podřízená, je nadčasová.
Morální povinnost
Zredukování animálního života- axiologicko morálně právní problém.
Kde jsou hranice, co je dovolené, kde jsou intervence?
V současné době pochopení sebe aby bylo nahrazeno jinými podobami.
Svědomí je možné zredukovat na bezvýznamné pocity.
Ještě něco preciznější než záchrana života.
Ve 20. století chybí moudrost místo intelektuálního…?
Je potřeba probudit svědomí jako právní hodnoty.
Je potřeba si uvědomit existenciální aktivitu.
Všechny vědní disciplíny od protos po eschaton.
Jsme zodpovědní za společnost.
Člověk přežívá ve svém svědomí střet mezi objektivitou a subjektivitou.

Svoboda svědomí a autonomní rozhodování
V našem svědomí blahoslavenství, dekalog, chamuraphyho kodex.
Nemůže být dokonalé štěstí na zemi. Znamení, když je někdo šťastný- radost
Narážíme na určité limity.
Syntéza morálního diskurzu.
Díky svědomí existuje progres.
Egoismus nás zotročuje a láska zachraňuje. Nemá genetické vysvětlení.
Z právního hlediska…?
My křesťané uznáváme nějaké normy
Návrat parenezie…?

Parenéza se obrací na naše lidské srdce.
Svědomí nám připomíná hodnoty a zodpovědnost.
Cit pro nevyhnutelnost a zodpovědnost vychází z našeho svědomí.
Psychologická dimenze- cítíme pocit viny- narušuje pokoj svědomí.
Rozlišujeme mezi více a méně zralým svědomím. Pocit viny je pro člověka důležitý. Pocit viny je důležitý, tak jako fyzická bolest. Kdo si nedokáže uvědomit vinu je duchovně mrtví.
Všichni lidé potřebují pocit viny. Snaha umlčet svědomí v rozhodujících věcech je velmi nebezpečné.
Autorita svědomí- je jako soudce před kterým mít respekt (Bůh)?
Lidský rozum je regulí lidské vůle.
Právo na výhradu? na svědomí
člověk se ve svém svědomí nachází sám s Bohem. Hodnotí nás v mravnosti a lidskosti. Jen na základě svědomí  ?co znamená žít v pravdě.
Svobodu nelze zničit zvenčí. Každá osoba se nachází v neopakovatelné totalitě. Svědomí je také manifestací ducha. Osvěcuje pravdu v člověku. Je vystané? možnosti chybovost? Lidé se pravdě jen přibližují. V minulosti a současnosti je svědomí atakované. Proto někteří žijí ve svědomí, jakoby neexistovalo.
Lidské svědomí je třeba formovat a vychovavat.
VB a Itálie- uznává antikoncepci

Hříchy proti lidskosti (vražda, sebevražda, drogová závislost, AIDS, korupce, krádež, terorismus, trest smrti)

Vražda- V právu se vraždou rozumí zločin spáchaný člověkem na jiné lidské bytosti, jenž způsobí smrt bez právního ospravedlnění (resp. v širším pojetí bez morálního ospravedlnění) a je vykonán s úmyslem zabít.
5. přikázání v dekalogu nezabiješ. Nikdo přece nemůže sáhnout na mne a na můj majetek. V pátém přikázání tak nejde jen o zákaz vraždy, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale jde o zákaz zabíjet vše stvořené a také vše dobré, co ze stvoření vychází, jako jsou ku příkladu mezilidské vztahy, vzájemná důvěra a naděje

Sebevražda- přímé sebe usmrcení z vlastní vůle je za normálních okolností těžkým proviněním proti lásce k sobě, k Bohu a k bližním. V poslední době se ukazuje, vzhledem k intenzivnímu rozvoji psychologie a psychiatrie, nutnost přehodnotit některé pohledy na sebevrahy. Těžké psychické poruchy, úzkost a panický strach mohou odpovědnost sebevraha velmi zmenšit a omezit. Život je nejvyšší časné dobro člověka, ale nikoli nejvyšší hodnota vůbec, tou je spása a život věčný. Proto je možné za určitých okolností vystavit vlastní nebo cizí život velkému nebezpečí. Přiměřenými důvody pro obětování vlastního života jsou hodnoty vyšší, nebo alespoň stejně vysoké jako život sám, zejména víra a obecné blaho. Povinnost vydat svůj život v nebezpečí mají především ti, jejichž úkolem je ochrana člověka, tzn. příslušníci policie, hasičů, záchranářských sborů atd.

Drogová závislost- Opilství je dobrovolné nadužívání opojných látek z důvodů rozkoše. Vede k odnětí specificky lidské činnosti – užívání rozumu. Hříchy, o kterých člověk ví, že je v opilosti dělá (předvídá je), jsou přičítatelné, pokud jsou dobrovolné nebo alespoň nějak předvídané. Menší opilost je lehkým hříchem. Jedinec, který propadl jakékoli opojné či omamné látce, je přísně povinen se podrobit léčení. Vyléčený člověk musí dodržovat doživotní abstinenci, jinak by do svého návyku spadl znova.

AIDS- mor 20. století, je ve dvojím ohledu zvláštní nemoc: Nejprve z lékařského hlediska, neboť AIDS není v pravém slova smyslu nemoc, ale činí tělo bezbranným vůči jakékoli nemoci.
AIDS: Nejčastější přenos smrtelné infekce probíhá při  homosexuálním pohlavním styku a při promiskuitě, tedy při dvou způsobech jednání, které církev označuje jako hřích. Na druhé straně je jasné, že by AIDS vymřel, kdyby lidé žili jen několik let zcela podle katolické morálky. "AIDS se týká všech".
Co říká k problému AIDS Církev? Přeje si a doufá, že lékaři zvítězí i nad touto nemocí.
- Doprovází nemocné na jejich cestě utrpení.
- Věří, že všechna utrpení tohoto světa souvisí s hříchem.
- Věří, že každé utrpení, které člověk příjme jako kříž, přispívá ke spáse světa - tedy i utrpení AIDS
- Odmítá povrchní teorii trestu - "Jak těžký musí být hřích, když Bůh za to posílá takový trest?" Že takto smýšlet nelze, říká jasně Ježíš v příběhu se slepým od narození (36).
- Církev pokládá homosexuální jednání za hřích a sice nezávisle na tom, jestli se skrze něj lidé
nakazí, nebo ne.
- Věří, že nad AIDS se může zvítězit jen odpovědností a změnou lidského jednání. A to tím více, čím méně se v praxi ukazuje účinnost ochrany kondomů, v rozporu s propagandou. I když kondomy z určitého hlediska přinášejí užitek, je jejich propagace jistě odsouzena ke zániku.

Korupce - postihuje zejména politiku, hospodářství i společnost. Může být jak drobná nebo velká, organizovaná nebo neorganizovaná. Vyznačuje se podplácením, úplatky, vydíráním, zastrašováním, privilegii, neoprávněnými příjmy a jejich vyžadováním, udělováním přízně nebo protežováním.
Korupce neboli zvrácenost, dnes velmi rozšířená, dělení na - aktivní korupce, nezákonné obohacováni, zneužití veřejné moci na svůj vlastní prospěch, který ovlivňuje veřejný prospěch, je to trestný čin, úplatky, politický a osobní život, narušení veřejného prostředku, veřejné zakázky, dopředu dán vítěz, nedůvěra vůči státu, podlamuje se demokracie, negativní dopad na společnost, globálně rozšířené, systematická represe, řešení vyžaduje se návrat k morálním ctnostem a k respektu hodnot, lichva – jista skupina lidi, úzus – používáni, užitek, zacházení s určitou věcí.
Půjčit peníze a chtít za ne úroky je nespravedlivé – Akvinský
Rozlišoval věci podle použití a využití. Člověk by neměl chtít zpět víc než půjčil.
Rozdíl mezi lichvou a úroky – Francie začátek 19st. Všechny státy se zajímají o úroky ve 20-21st.

Krádež- souvisí s ctností spravedlnosti.
HŘÍCHY proti spravedlnosti v tomto směru jsou:
1. Krádež – jde o tajné uchvácení majetku bližního.
2. Loupež – krádež, která se děje s použitím násilí. Loupež je vážnější provinění než krádež.
3. Lichva – Starý zákon Izraelitům zakazoval brát úrok od svých bratrů. Od cizinců úrok požadovat mohli. Raní a středověcí teologové pod vlivem staro-zákonních zákazů půjčky peněz na úrok odmítali. V novověku se pohled změnil. Peníze se staly druhem zboží a jsou v ekonomice schopny produkovat peníze, a proto je přiměřený úrok dovolen. Lichva vzniká, když úroky jsou přehnané.

Kradez – provineni proti spravedlnosti, sedmy prikaz z desatera, kradez je neporadek lasky k bliznimu, kradez a loupez je rozdil, loupez je horsi, lidi kteří kradou ze společného, porusuji se i patentove prava, podvody a klamstva, podvody s majetkem, financni podvody,
Geranterium vite – odmita zabiti nevinneho člověka, nikdo na nej nesmi sahnout. Vlastníkem lidského zivota je jedine buh, clovek nesmi svobode nakladat s zivotem ani s vlastnim, život je nejvyssi dobro člověka. Stat je pro člověka, clovek i stat jsou tu pro boha, oba jsou povolany k sluzbe bozim planum. Slabost duse – sebevrazda, pocit neuzitnosti a zbytecnosti, delsi smutek, melancholie, introvert pacha sebevrazdu, muzi vic pachaji sebevrazdu,
Sv. alfons –
Kazda sebevrazda je smrtelny hrich, ale duvody jsou ruzne,
Buh dava život i telo jako dar,
Pokora je nutna, sebevrazda k uchráněni jinych – agenti, milovat sam sebe a dojit k dokonalosti, obetovat se z lasky pro druhé,
Colbert – dobrovolne jde na smrt místo otce, který mel hodne deti.
80% se uskutecni pod psychologickýma poruchami,
Nabozenstvi ma při prevenci sebevrazd, dulezite místo, clovek se potrebuje o něco oprit, na strane druhé křesťan  by mel byt pripraveny obetovat svůj život za krista – mucednici – umrit za kralovstvi a pratelstvi.



Terorismus- Terorismus je nezákonné použití síly a násilí proti osobám či majetku, se záměrem zastrašit či donutit vládu, civilní obyvatelstvo či jeho určitou skupinu a tím dosáhnout politických nebo společenských cílů.

Trest smrti- „Zachovávat obecné blaho společnosti vyžaduje, aby byl útočník zneškodněn. Z tohoto důvodu tradiční učení církve uznalo, že je odůvodněné právo a povinnost právoplatné veřejné moci ukládat tresty přiměřené závaž-nosti zločinu, aniž by vylučovala, v případech krajní závažnosti, trest smrti“ (KKC 2266). Právo veřejné moci velké zločince trestat smrtí je doloženo jižv Exodu 22,18. Nový zákon se k tomuto trestu konkrétně nevyjadřuje. Křesťanská tradice neupírá státu právo těžké zločiny trestat smrtí. V současnosti se tento problém hodnotí stále citlivěji a projevuje se větší opatrnost při opakování tradičních teologických argumentů pro tento trest. Za před-pokladu, že je stát schopen chránit obecné blaho před zločinem pomocí jiných trestů stejně účinně jako trestem smrti, neměl by tohoto trestu použít.

Eutanázie – znamená záměrné usmrcení bolestivě a nevyléčitelně nemocného pacienta pomocí smrtících látek nebo jiných prostředků. Morální teologie tento způsob nazývá přímou – aktivní eutanázií. Církev ji hodnotí jako mravně nepřijatelnou a těžce odporující důstojnosti lidské osoby, protože v umírání na-bízí křesťan Bohu konečný akt svého sebedarování ve spojení s Kristem.
V širším slova smyslu se hovoří také o eutanázii nepřímé, pasivní, která je pří-pustná a dovolená. Rozumí se jí ulehčení od bolesti podáváním léků, které mohou nepřímo uspíšit smrt pacienta.

Charakteristika svědomí (normativnost, vztah k pravdě, vztah k právu, vztah k vědě).

DEFINICE SVĚDOMÍ: Svědomí je praktický úsudek rozumu, kterým člověk poznává, zda konkrétní jednání, které zamýšlí vykonat nebo právě uskutečňuje, nebo už provedl je mravně dobré nebo špatné. Je to nejvyšší pravidlo správného jednání.
DĚLENÍ SVĚDOMÍ: Svědomí lze rozdělit z hlediska správnosti na:
1. svědomí správné – je shodné s objektivní pravdou a zavazuje pokud nařizuje.
2. svědomí mylné – hodnotí mylně určitý případ. Dělí se na: a) mylné bez viny, které činí jednání bezhříšným a za b) zaviněné mylné, činí jednání hříšným
Druhy svědomí z hlediska poruch:
1. Svědomí široké – nevidí hřích ani tam, kde je.
2. Svědomí úzké – vidí hřích i tam, kde není (lehký hřích považuje za těžký); radí se poslouchat jen jednoho zpovědníka a nejisté svědomí nerespektovat.
3. Svědomí perplexní – vidí hřích v jednom i druhém ze dvou opačných řešení. Radí se oddálit řešení a pokud to nejde, tak se pokusit poznat lepší, pokud ani to nejde, zvolit jakékoliv z nich.
4. Svědomí skrupulózní – neustálé pochybnosti o tom, zda člověk nehřeší.
Svědomí- je polyvalentním termínem
                - uvědomuje si jej nejvíce když jsme ve vážné situaci.
                - má bytostní spojení s osobou (už Sokrates), Sineidesis- Cicero, Seneca
                - indikuje morální bytí osoby May Stelle
Historie- V prvních stoletích pojem Consiencia- spoluvědění- co je a co není správné. V patristickém období- interiorita lidského já. V scholastice- termín Synderesis- sv. Tomáš- rozlišoval mezi praktickým a morálním úsudkem. V 1. pol. 20. stol.- Tibingentská škola- hodnota a kvalita, vnitřní hlas, který nás upozorňuje.

Teonomie a autonomie svědomí - koncepce svědomí- vidí ve svědomí, vyjevuje se lidské já a to ve 3 antropologických dimenzích  a) konstruktivní prvek b) Svědomí jako morální subjekt c) Svědomí jako základ a morální hodnota, identifikující se s lidskou hodnotou

2. pol. 20. stol.- Karel Rahner, Vojtyla, Privitera, Baltazar.
Naučit se pořádku lásky vůči sobě samému k jiným lidem, k Bohu. Naše svědomí je personální a musí být personálně přijímané. Lidé ztrácí svědomí a s ním i tajemství. Lidé nemyslí na morální zákon, že je v nás živý. Lidský život stále více prezentuje jako produkt vědy, poznání, jako artefakt lidské společnosti. Modifikuje se náš vztah vůči našemu bytí. Hodnota svědomí nemůže být podřízená, je nadčasová.

Morální povinnost
Zredukování animálního života- axiologicko morálně právní problém.
Kde jsou hranice, co je dovolené, kde jsou intervence?
V současné době pochopení sebe aby bylo nahrazeno jinými podobami.
Svědomí je možné zredukovat na bezvýznamné pocity.
Ještě něco preciznější než záchrana života.
Ve 20. století chybí moudrost místo intelektuálního…?
Je potřeba probudit svědomí jako právní hodnoty.
Je potřeba si uvědomit existenciální aktivitu.
Všechny vědní disciplíny od protos po eschaton.
Jsme zodpovědní za společnost.
Člověk přežívá ve svém svědomí střet mezi objektivitou a subjektivitou.

Svoboda svědomí a autonomní rozhodování
V našem svědomí blahoslavenství, dekalog, chamuraphyho kodex.
Nemůže být dokonalé štěstí na zemi. Znamení, když je někdo šťastný- radost
Narážíme na určité limity.
Syntéza morálního diskurzu.
Díky svědomí existuje progres.
Egoismus nás zotročuje a láska zachraňuje. Nemá genetické vysvětlení.
Z právního hlediska…?
My křesťané uznáváme nějaké normy
Návrat parenezie…?

Parenéza se obrací na naše lidské srdce.
Svědomí nám připomíná hodnoty a zodpovědnost.
Cit pro nevyhnutelnost a zodpovědnost vychází z našeho svědomí.
Psychologická dimenze- cítíme pocit viny- narušuje pokoj svědomí.
Rozlišujeme mezi více a méně zralým svědomím. Pocit viny je pro člověka důležitý. Pocit viny je důležitý, tak jako fyzická bolest. Kdo si nedokáže uvědomit vinu je duchovně mrtví.
Všichni lidé potřebují pocit viny. Snaha umlčet svědomí v rozhodujících věcech je velmi nebezpečné.
Autorita svědomí- je jako soudce před kterým mít respekt (Bůh)?
Lidský rozum je regulí lidské vůle.
Právo na výhradu? na svědomí
člověk se ve svém svědomí nachází sám s Bohem. Hodnotí nás v mravnosti a lidskosti. Jen na základě svědomí  ?co znamená žít v pravdě.
Svobodu nelze zničit zvenčí. Každá osoba se nachází v neopakovatelné totalitě. Svědomí je také manifestací ducha. Osvěcuje pravdu v člověku. Je vystané? možnosti chybovost? Lidé se pravdě jen přibližují. V minulosti a současnosti je svědomí atakované. Proto někteří žijí ve svědomí, jakoby neexistovalo.
Lidské svědomí je třeba formovat a vychovavat.
VB a Itálie- uznává antikoncepci

Významné události českých církevních dějin.

Slovanské a latinské křesťanství
Období Velké Moravy
Před přijetím křesťanské víry usuzujeme podle latinských a řeckých zpráv, že Slované vyznávali náboženství na úrovni animismu. To znamená, že měli vědomí o duchovní podstatě lidského života (je tu nejasná víra v posmrtný život), a věřili v oživenou přírodu nadpřirozenými bytostmi, které je potřeba si získat. Takový náboženský stupeň přetrval až do konce 8. století.
Prvními hlasateli evangelia na našem území byli mniši z Bavorska. K nim se křesťanství dostalo díky iroskotským misiím v 7. století. První Bavorská misie pocházela z města Řezno, tím začalo křesťanství na území dnešních Čech kolem roku 800 zapouštět kořeny. Je to patrné podle způsobu pohřbu, který se změnil ze žárového ritu na ukládání do země. Další Bavorská misie pocházela z Pasova a jejím cílem bylo území Moravy, doklad spatřujeme opět ve změně stylu pohřbívání a také díky architektuře kostelů, které jasně zapadají pod vliv iroskotský. V první polovině 9. století se na Moravě usadilo pasovské duchovenstvo. Rostislav se za své  vlády pokoušel vymknout kontrole z východofranské říše. Snažil se proto o nezávislost církve na jiných státech. Chtěl vytvořit církev spjatou s Velkou Moravou. S tímto cílem se obrátil na papeže, ten mu však nevyhověl. Zkusil tak štěstí u Byzantského císaře Michala. Ten na Moravu vyslal kněze Konstantina a jeho bratra jáhna Metoděje.

Příchod Konstantina a Metoděje
Na Moravě se lidé drželi křesťanského zákona, ovšem přetrvávaly zde pohanské představy, měli kostely a vystupovalo tu velké množství duchovenstva. Problém se ukazoval v otázkách disciplinárních, díky výskytu misií z různých církevních oblastí. K. M. přinesli na Moravu písmo hlaholici vytvořené podle vzoru malé řecké abecedy. Vytvořili Zákon sudnyj ljudem (Civilní zákoník), který napomáhá k doplnění existujícího řádu a narovnává disciplinární problémy např. asyl v kostelech, nerozlučitelnost křesťanského sňatku. Do slovanštiny přeložili Písmo svaté, nejdříve evangelia a postupně další části. Důležitým počinem bylo zavedení slovanského jazyka do bohoslužby(liturgie). Tato praxe byla ve východní církvi samozřejmá, ale na západě se uplatňovala pouze latina (u všech různých národů). Liturgie vycházela z východní tradice a postupně byla doplňována a obohacována západními prvky. Aby moravská církev fungovala i v budoucnu K. a M. se snažili o výchovu co největšího počtu moravských žáků. U výchovy kněžského dorostu nesmíme zapomenout i na školy zřizované bavorskou misií, ty ale nedosahovaly takové úrovně. Po politickém nezdaru Rastislava, kdy musel přijmout poslušnost králi Ludvíkovi, se vrátili  na Moravu i franští kněží, kteří stěžovali práci soluňským bratřím. Roku 868 byla uznána slovanská liturgie papežem Hadriánem II. Metoděj byl roku 869 jmenován papežským legátem pro slovanské země. V roce 880 je povolena bohoslužba papežem Janem VIII a bulou Industriae tuae, jak ve slovanštině, tak i v latině. Po smrti Metoděje 885, byl doporučen k řízení moravské arcidiecéze Gorazd. Nový papež Štěpán V, byl však přesvědčen biskupem Wichingem, který zasával latinskou liturgii, že Metoděj a jeho liturgie je bludná. Na to vychází další bula Quia te zelo fidei, kde se zakazuje mše v slovanštině a jako arcibiskup má být jmenován Wiching.




Křesťanství v Čechách
Zásadním krokem je křest Bořivoje a Ludmily 874 z rukou velkomoravských kněží, tak vstupuje do Čech slovanská liturgie. V roce 895 se česká knížata poddala nadvládě východofranské říši, přicházeli na její území kněží ze západu s latinskou liturgií. Významný je rok 973, kdy vzniká pražské biskupství, prvním biskupem byl Dětmar. Svěcení přijal až v roce 976. Teprve teď můžeme mluvit o fungujícím biskupství. Druhý biskup byl Vojtěch Slavníkovec (982). Stál na straně clunyjské reformy (stavěla se proti úpadku církve, která byla způsobena nedostatkem ochrany nesvobody, popřípadě díky závislosti klášterů na světských a duchovních velmožích. Klášter v Cluny měl zajištěnou svobodu ve vlastních záležitostech uvnitř i navenek.) Biskup Vojtěch byl podporou při budování Polského církevního státu. Vojtěch byl latiník, ale neměl nic proti slovanské bohoslužbě, ta se v Čechách pěstovala díky Metodějovým žákům vyhnaných z Moravy. Důležitým místem v Čechách k udržení slovanské bohoslužby byl Sázavský klášter (1032) založený Prokopem.V roce 1055 – 1061 byli mniši nuceni odejít a nahradili je latinští. Po šesti letech se mohli vrátit. Setrvali zde do roku 1096, kdy se odborné církevní hnutí zasadilo o sjednocení liturgie a liturgických knih, které se lišila svým ritem od římské a nebyly psány latinsky, aby nedošlo k vloudění nějakého bludu.  


Úsilí církve o emancipaci
Církev na našem území byla závislá téměř úplně na laické moci. Církevní majetky rostly vlivem darů, které jsou dány Bohu a kněží je pouze spravovali. Světští činitelé pořád z církevního majetku bohatly (vlivem ukládáním roboty církevním poddaným, zadržováním části církevních desátků za různé úkony, církevní poddaní také spadali pod vliv knížecího soudnictví), tím se ukazovalo, že vrchnost je nadřízená i moci duchovní. Církevní představení chtěli plně manipulovat svými poddanými. Začali se prosazovat tak zvané imunity, to znamenalo, že jejich statky byly zproštěny od feudálních zásad a právních zvyklostí. První takovou imunity si vyprosil olomoucký biskup Jindřich Zdík roku 1146. K němu se připojilo pár dalších klášterů, všeobecné výsady se však dosáhlo až ve 13. století. Dalším problémem bylo volení biskupů a opatů, které se dělo s panovníkovým souhlasem. Za Přemysla Otakara I. v roce 1207 se situace změnila v olomouckém biskupství, ale jen formálně. Změna nastala až za působení pražského biskupa Ondřeje, který přijal svěcení od papeže, necítil povinnost hájit královy zájmy ale spíše zájmy církve. Roku 1218 se dojednalo, že biskupové mohou dosazovat a sesazovat kněží a bylo jim umožněno soudit duchovní podle kanonického práva.Tato dohoda ale obsahovala dodatky, které měly jiný právní smysl než se domnívala kurie, takže vše zůstalo při starém. Roku 1221 byl vyhlášen konkordát (mezinárodní smlouva uzavřená mezi papežem a národním státem), kde se posvětily požadavky pocházející od Ondřeje. Tímto krokem dochází k emancipaci církve na našem území. Ve 13. století se k nám dostávají i nové řády. Mezi prvními byli Minorité – menší bratři sv. Františka z Assisi. Jejich sídlem byl klášter sv. Jakuba na Starém Městě. Dalším byli Křížovníci s červenou hvězdou, byl to špitální řád, který se zdržoval Anežčiným klášterem. Třetím významným řádem byli Dominikáni. Do Čech přišli díky krakovskému provinciálnímu převoru Gerardovi. Usídlili se při kostele sv. Klimenta v Praze. Dále vznikl řád Augustinských eremitů s kláštery v Pivoni a sv. Marii na Ostrově. Posledním řádem byli Magdalentinky: kajícnice sv. Máři Magdalény, které se usadily v Dobřanech u Plzně. Pečovali o padlé a mravně ohrožené ženy.
Za vlády Karla IV. se z pražského biskupství stalo arcibiskupství a vzniklo biskupství v Litomyšli.    

husitství a reformace
České náboženské hnutí vzniklo za vlády Václava IV. Klíčovou postavou byl Jan Milíč z Kroměříže, hlásal a prováděl církevní nápravu. Cílem kritiky byly zásahy papeže při obsazování míst v církevních úřadech v jednotlivých státech. Někteří církevní hodnostáři v té době měli i několik úřadu na starost (u nás se používá výraz mnohoobročí), což bylo proti církevnímu kodexu. Dalšími osobnostmi byli Tomáš Štítný ze Štítného, Jan z Janštejna, Matěj z Janova (lidový proud). Jejich myšlenky se dostali k mladší generaci vychované na pražské univerzitě (učený proud). Náprava církve měla přijít díky reformě mravů duchovenstva a laiků v mezích církevní věrouky a mravouky. Nejvíce viditelným obhájcem náboženské a církevní nápravy byl mistr Jan Hus a jeho přátele Jeroným Pražská a Jakoubek ze Stříbra (jejich kritika byla také inspirována anglickým filozofem Johnem Wiclifem. Hus měl na začátku také podporu arcibiskupa pražského, který přijímal jeho názory o svatokupectví, mnohoobročnictví a nevázaném životu kléru. Situace se změnila po stížnostech německých mistrů, kteří vyučovali na pražské univerzitě, zaslaných papeži do Říma. Hus byl v cizině brán jako heretik. Hus pomalu směřoval k názoru, že v církvi není potřeba papeže. Pak přišla do Čech zpráva od papeže o vybírání desátek na válku, to byl poslední hřebíček do rakvi. Hus se proti téhle politice tvrdě obrátil a tím začaly vznikat jeho problémy se svatým stolcem. Na Prahu byla uvalena klatba (nemohly se provádět bohoslužby ani jiné církevní úkony), Hus raději Prahu opustil na venkov, kde se více věnoval psaní knih. Kostnický sněm pro něj znamenal možnost se obhájit a tak se tam vypravil. Po příjezdu byl uvězněn a obviněn z kacířství. Stejně tak byla odsouzena nauka Johna Wiclefa. Koncil Husa shledal viným a odsoudil ho k upálení. Výsledek jednání v Čechách vyvolal odpor. Začaly vznikat nové požadavky (svobodné hlásání slova Božího, přijímání pod obojí a zrušení světského panování kněžstva. V zemi se začala praktikovat lidová kostelní píseň, bohoslužby byly lidovější a dokonce došlo ke kompletní české mši. Pokles královské autority, selhání orgánů veřejné moci a odbojné chování šlechty, která se většinou přiklonila k hnutí, přispělo k revoluci. Husité požadovali uznání 4 pražských artikulí (přijímán pod obojí, svobodné hlásání slova Božího, konec světskému panování kněží, rozmluva o veřejných hříších a jejich potrestání.) Katolíci to prudce odmítli a vypukly války, nejdříve domácí, později války s křižáky obranné, posledním typem válek byly útočné do zahraničí. Husité měli možnost k jednání až v Basileji, kde však jejich požadavky nepřijali, pouze nabídli přijímání z kalicha v omezené míře. Další vlna reformace pocházela z Německa a Švýcarska. Husitští vyznavači se začali štěpit na strautrakvisty(sbližovali se s katolickou církví) a novoutrakvisty(přijímali Luterské názory). Nábožensko – politické zápasy v době Habsburků (od roku 1526) se vyznačovaly těmito daty 1575 složení společného vyznání novoutrakvistů a Jednoty bratrské, 1609 vyhlášení Rudolfova Majestátu – poskytoval náboženskou svobodu. Dalším důležitým faktem byla Třicetiletá válka. Měla velký vliv na náboženské poměry na našem území. V jejím průběhu i po skončení probíhala doba tvrdé protireformace ze strany Habsburků za pomoci jezuitského řádu.            

barokní katolicismus
První protireformační dekrety směřovaly proti nekatolickému duchovenstvu. V první řadě proti kalvínům a českým bratřím. Z kostelů bylo odstraněno vše co připomínalo kalich. 4innost vlády se dotkla i pražské univerzity, která patřila k hlavním ústavům nekatolíků. Univerzita byla zbavena privilegií a předána do rukou jezuitů. Do jejich kompetence spadal i cenzura knih a dozor nad školstvím. Do městských stavů mohli být přijati jen katolíci a všichni jiného vyznání z něj byli vylučováni. Další patent byl vydán proti nekatolické šlechtě. Tzv. kacíři z řad šlechty nemohli užívat zemské desky, tedy neměli možnost právním způsobem kupovat, prodávat, dědit a odkazovat jakékoliv statky. Aby přiměli veškeré obyvatelstvo k upuštění od reformovaných církví zakázali je oddávat. Díky obnově Zřízení zemského (jediné uznávané náboženství je římskokatolická církev) se mnoho lidí vystěhovalo nejvíce z řad šlechty a měšťanstva.
Za vlády Ferdinanda III (1637 - 1657). byl nastaven ostrý postup proti nekatolíkům. Generálním vikářem se stal cisterciák s česko – španělskými kořeny, který postupoval proti heretikům velmi ostře. Používané praktiky ke změně vyznání byly odloučení manželů, odjímání dětí nebo trest smrti. Po Ferdinandovi nastoupil Leopold I. (1657 – 1705), byl původně vzděláván jako duchovní, to se projevilo i v jeho povaze. Násilný postup ve věcech víry se mu příčil. Kladl důraz na poučování lidu a pravidelnou duchovní správu. K obracení na víru sloužily nové misie, kromě jezuitů se jich účastnili i piaristé, premonstráti a cisterciáci. Došlo také k reorganizaci církevní správy. Vznikaly hlavně nová biskupství (Hradec Králové, Litoměřice). Pomalu pokračovala organizace nových far. Důvodem bylo nedostatek kněží. V první pol. 18. století se opět rozrůstá skupina nekatolíků, díky zřízení kostela v Těšíně, kde docházelo ke styku s evangelíky. Proto byl vydán patent, který byl proti dovozu nekatolických knih a snažil se o vyhledávání kacířských spisů. Důležitou postavou v tomto období je jezuita Antonín Koniáš, který sepsal příručku obsahující seznam závadných knih. Nesmíme však posuzovat vše ze strany násilného obracení. Důležitým prostředkem se stává i kázání, misie, církevní slavnosti, pouti a svěcení nových kostelů a klášterů. Rozkvétá i duchovní poesie Vznik katolického kancionálu. Vznikají české překlady modlitebních knih, asketických a biblických příběhů a katechismů. Došlo i k přeložení Bible přičiněním jezuitů. Pro pobavení lidí vznikaly i díla jako náboženská opera a činohra. Vzniká Mariánský kult, úcta svatých, poutě a procesí. Byla to doba rozkvětu klášterů. Jen v Praze jich vzniklo 40 a po Čechách na 200. Docházelo k rozvoji teologie a filosofie.  

austrokatolicismus
Přes naše země se prohnal jeden z nejsilnějších duchovních proudů Josefinismus. Jeho základnou je osvícenství (přeceňování hodnot přirozených na úkor nadpřirozených. Rozhodující slovo v těžkých životních situacích přikládáme rozumu). Absolutistickému způsobu vedení státu ze strany panovníka se musí podvolit všechno i církev. Rakouský absolutismus udělal z katolické církve národní církev jako třeba v Anglii. Náboženství má tvořit mravní základ státu. Tento pojem pochází od Josefa II (1765 – 1790). Chtěl vytvořit z jednotlivých zemí jednotný centralistický řízený stát, k jehož jednotě mu měla pomoci katolická církev. Díky privilegiím, kterých se mu dostalo od Říma mohl zasáhnout hluboko do života církve.
Počátky můžeme hledat už u jeho matky Marie Terezie. Když nastoupila na trůn vedla války za udržení monarchie, proto musela v jistých oblastech státní správy šetřit, aby byla schopna financovat války. Církevního života se dotkla nařízeními omezením poutí a procesí, aby lidé více pracovali, zakázala vývoz peněz do ciziny, to zasáhlo řehole, klášterní statky postavila pod státní kontrolu. Marie Terezie přijala nařízení navržené Kounicem. Církev mohla svobodně hlásat evangelium, kult, udílet svátosti a dohlížet na vnitřní disciplínu. Věci smíšené přecházeli pod rozhodování státu. Došlo k zákazu uveřejňování a vyhlašování papežských bull bez svolení vlády. Správa církevního majetku byla pod dozorem státu, omezování zřizování nových klášterů, řeholní slib se mohl složit až po 24 roku, žebravé řády měli zákz sbírat almužny. V roce 1774 došlo ke zrušení jezuitského řádu. Profesorská místa jezuitů nahradili členové jiných řeholí. Nové pedagogické poznatky měly vést k novému stylu učení. Některá gymnasia po jezuitech přebrali piaristé na jiná byli přijati světští profesoři. Vyučovacím jazykem se stala němčina. Nižší školství se začínalo budovat, vznikaly triviální (na vesnicích), hlavní (krajská a jiná větší města) a normální (v Praze a v Brně).
Josef II. tempo dané jeho matkou ještě zrychlil. K provádění reforem zřídil úřad Dvorskou duchovní komisi, ta dávala nařízení biskupům a ti je posílali dále nižším orgánům a farářům. Důležitým faktem je vydání Tolerančního patentu 1781, kdy došlo k povolení náboženské svobody. To ovšem neznamenalo zrovnoprávnění nekatolických náboženství s katolickým, ale nekatolické konfese byly tolerovány. Bohoslužby byly neveřejné. S vyhlášením tolerance došlo i ke zmírnění cenzury. Josef II. se rozhodl k rušení klášterů. Z finančních prostředků, které vznikly rušením klášterů se vytvořil náboženský fond. Byly vytvořeny i fondy humanitní a sociální. Sem přitékaly peníze ze zrušených literárních spolků, bratrstev, kostelů a kaplí. Budovy byly využity k vojenským nebo úředním účelům. Vznikla nová diecézní a farnostní organizaci. U diecéz šlo o úpravu hranic. U farností se jednalo o navýšení jejich počtu, v Čechách o 250 a na Moravě o 300. Kněží z kazatelen oznamovali nařízení státu. Kněží získaly existenční minimum tím se nahradil systém desátků. Fary se tak staly nejnižšími jednotkami státní správy.
Za vlády Františka II. docházelo k ústupkům. Církev získat, aby činila státu pevnou oporu. Kvůli napoleonským válkám opět docházelo k sekularizaci církevního majetku. Zabavovaly se zlaté a stříbrné předměty. Docházelo i k persekucí některých osob spojených liberálním osvícenstvím např. Bernard Bolzano. Po napoleonských válkách došlo ke zmírnění josefinismu. Císař totiž vytušil vážnost papeže ve světě opět vzrostla. Roku 1820 se mohli vrátit jezuité, došlo k reformě řeholí. Revoluční rok 1848 měl vliv i na Rakouskou monarchii. Metternich byl propuštěn a Ferdinand slíbil vznik ústavy. Církev se za této situace snažila konat a sejmout ze sebe pouta josefinismu. Zaznívaly názory, že přišla doba, kdy si církev má sama spravovat majetek, byl vznesen i požadavek na zřizování nových farností a úpravě liturgických textů a uvedení jazyka do bohoslužeb. Oktrojovaná ústav zaručila církvi samostatně spravovat své záležitosti. Roku 1855 byl vydán konkordát, kterým se vraceli všechna práva a povinnosti církvi pře vládou Marie Terezie. O šest let později byl vydán Protestantský patent, tak se protestantství dostalo po právní stránce náboženské do rovnoprávnosti. Roku 1868 vyšel zákon, který zrušil závislost školy na církvi. Tak církev ztratila téměř všechny školy. V roce 1870 došlo k vypovězení konkordátu. Církevněpolitické poměry byly upraveny roku 1874 květnovými zákony, které silně připomínaly josefinismus. Církev se tak až do roku 1918 stala kontrolovanou a zneužívanou ke státním účelům.      

pronásledování za komunismu
Únorem 1948, tedy nastolením komunismu v ČSR, vznikl státní režim, který měl ke křesťanství a římskokatolické církvi nepřátelský vztah. Existovala krátká etapa smířlivější politiky vůči církvi, ale spíše to byl výraz bezradnosti. Později se státní a straničtí představitelé pokusili o odříznutí církve od jejich mezinárodních kořenů a kontaktů zejména na Vatikán. Začala se projevovat snaha o likvidaci církevní reprezentace a inteligence, o státní podřízené národní církevní společenství sloužící k režimním cílům, o eliminaci vlivu, jaký měla církev na společnost. Tyto dané cíle se KSČ podařilo v podstatných rysech splnit do pěti let své vlády. V letech 1953 – 54 zůstala církev zcela ochromena, podobně na tom byly i jiné nekomunistické složky české občanské společnosti ve státě. K této situaci přispěla hlavní skutečnost, taktika KSČ v boji s třídním nepřítelem, boj proti selskému stavu na Moravě a zástupci Československé strany lidové. ČSL i církev byly zbaveny své původní reprezentace. Biskupové byli internováni a neměli možnost ke svobodnému veřejnému vystupování. Činnosti které zůstaly však byly napadeny komunistickou ideologií. To znamenalo, že se úmyslně zastírala a přizpůsobovala realita komunistickým mocenským zájmům za použití primitivní interpretace náboženství.
Zásahy v padesátých letech byly přesné a hluboké, tak že určily veřejný i skrytý život církve na dalších 40 let. Církevní příslušníci byli v neustálém ohrožení (šikana a dohled, někdy i pronásledování). I když byla církev jakkoliv organizačně ochrnutá plnila stále hrála významnou roli. Po personální stránce křesťané vytvářeli etickou alternativu komunistického režimu a v rovině společenské, kdy církev vlastnila prostory (kostely), které stát zcela neovládal.
Nejznámější případ vedený proti církvi byl tzv. číhošťský zázrak 1949 – 50. Při mši zde došlo k nachýlení kříže na pravou i levou stranu a později zůstal vychýlený. Tato zpráva se šířila po celé zemi. Církevní představitelé se k zázraku stavěli se skepsí i farář J. Toufar, který mši vedl. V lednu 1950 byl zatčen Josef Toufar a premonstrátský opat Bohumil Vít Tajovský za zinscenování zmiňovaného zázraku. J. Toufar v únoru toho roku podlehl zraněním při výsleších. Komunistická propaganda využila situace se zázrakem a natočila film o tom, jak ke všemu došlo pomocí drátků, gumiček a spirálových per. Ve filmu, který byl ještě v roce 1950 promítán, padla obvinění z přípravy zázraku na Wall Street, Vatikán, královehradecké biskupství, klášter Želiv a faráře Toufara. Objevilo se spiknutí, díky kterému došlo k přerušení diplomatických vztahů s Vatikánem.
V padesátých letech došlo k nařízení uzavírání sňatků občanskou formou až potom dodatečně se mohl uskutečnit v kostele. Národní výbory převzaly vedení matrik. Proběhla likvidace mužských a ženských řeholí. Teologické fakulty byly vyřazeny ze svazků univerzit, teologické učiliště a semináře zrušeny.
Šedesátá léta vedly k oteplení vztahů, byly vyhlášeny první amnestie, které se týkaly i lidí zatčených pro víru. Toto vyhlášení však plnilo jen propagandistické cíle. Mnoho vězňů ve vězení zůstalo a dokonce probíhaly nové procesy s náboženskými aktivisty. Před chystaným II. vatikánským koncilem došlo k obnovení dialogu mezi Vatikánem a komunistickými režimy v Evropě. Církev zastupovali vatikánští diplomaté a stát úředníci.
V době pražského jara došlo k obměně vedoucího Sekretariátu pro věci církevní při ministerstvu kultury, za bývalého Karla Hrůzu nastoupila církvím vstřícnější socioložka Erika Kadlecová. Tento krok byl ovšem dočasný v červnu 1969 se post vrátil zpět původnímu vedoucímu.
Biskupové napsali dopis vládě, kde požadovali uzavření právní dohody s Vatikánem, znovunastolení biskupů do úřadů, umožnění činnosti biskupské konference, zrušení překážek pro svobodnou pastorační činnost, nápravu křivd u obětí perzekucí atd. Mnoho z těchto požadavků bylo splněno. Za přispění pastorační rady F. Tomáška vznikla organizace Dílo koncilové obnovy. Největším úkolem bylo sjednocení roztříštěných snah o zavedení koncilových změn.      
V období normalizace dochází k rozhovorů m s Vatikánem až v roce 1971, kdy však všechny vydobyté nápravy Pražského jara byly zlikvidovány nebo neutralizovány. Jedná se o kněžích v exilu a o tajném svěcení biskupů.

Politické procesy
První rozsáhlé vlny internace probíhalo ve stejném čase jako internace řeholníků. První proběhla v červnu 1950, kde se zatýkali většinou mladí pastoračně aktivní kněží. Další následovala v září a třetí v prosinci. Nejvíce z nich končilo v Želivě. Ve velkém procesu Zela a spol. bylo obviněno několik diecézních kněží k trestům od 10 – 25 let. Na tento proces navázala řada menších procesů s tzv. pomocníky. Jednalo se o sekretáře arcibiskupů a biskupů.
Omezení svobody kněžích mělo tři podoby. Za prvé internační táborech nucených prací (Želiv, Osek, Hájek, Broumov atd…), za druhé vojenská služba u pomocných tankových praporů a za třetí výkon trestu v některých z věznic. Často kněží procházeli všemi třemi stupni tzv. trojkombinace.
Felix M. Davídek byl odsouzen na 24 let za zřízení školy katolického Athenea. Zajistil studium lidem, kteří z politických důvodů nemohli studovat střední či vysokou školu.                    

1. Jaký je hlavní teologický záměr Janova evangelia, jak je představeno Ježíšovo působení ve čtvrtém evangeliu, jaké obrazy toto evangelium používá?

Hlavní teologický záměr celého Janova evangelia je vyjádřen ve verši 20,30-31. To, co evangelista zaznamenal, má přivést k víře, že JK je Mesiáš a Boží Syn, aby tak věřící v jeho jméno obdrželi věčný život. Z tohoto důvodu je již od začátku evangelia zdůrazňováno, že Ježíš z Nazareta je vtělené věčné Slovo (Jan 1,1.14) a jednorozený Syn Boží (Jan 1,18; 3,16.18). Evangelista Jan se tedy snaží představit život historického Ježíše tak, aby evangelium podněcovalo k víře a samotnou víru posilovalo a prohlubovalo. Ježíšovy zázraky u Jana jsou znamení jeho božské moci a jsou zmíněny k vyvolání víry v Ježíše Krista. JK se představuje ve výpovědích „já jsem“. Namísto tradičních titulů užívá obrazů. S těmito obrazy se zde setkáme sedmkrát:
1) chléb života
2) světlo světa
3) dveře
4) dobrý pastýř
5) vzkříšení a život
6) cesta, pravda a život
7) pravý vinný kmen.
Obrazy se vzájemně doplňují: dveře – cesta;  světlo – život; cesta – život. Převažuje v nich jednoznačně život, který tyto obrazy obsahově naplňuje. JK se s těmito obrazy představuje jako prostředník, dárce a garant plnosti života. A právě v tomto spočívá jeho poslání, jak on sám potvrzuje: „Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti (Jan 10,10). Čtvrté evangelium představuje JK při jeho pozemském působení neustále při setkání s rozličnými osobami - např. JKř, Ondřej, Filip, Šimon Petr, Natanael, Nikodém, Samaritánka, královský úředník, nemocný u rybníka Bethzatha, slepý od narození, Marie a Marta. Tato setkání vyvolávají postoj vůči samotnému JK. Na závěr veřejného působení JK sděluje: „Už jen krátký čas je mezi vámi světlo. Choďte, dokud máte světlo, aby vás nezastihla tma. Kdo chodí ve tmě, neví, kam jde. Dokud máte světlo, věřte v to světlo, abyste byli dětmi světla (Jan 12,35-36).“ Janovo evangelium neužívá titulu Pán. Boží království není u Jana ústředním tématem.

2. S jakými odkazy na pašijové a velikonoční události se setkáváme v Janově evangeliu?
S odkazy na pašijové a velikonoční události se setkáváme již od začátku čtvrtého evangelia. Již při první své návštěvě Jeruzaléma JK ohlašuje svoji smrt a svoje vzkříšení. JK nabízí dobrovolně svůj život jako oběť. Tento svůj život však ve třech dnech znovu příjme. Evangelista Jan ohlašuje smrt JK pomocí předpovědí o jeho vyvýšení (celkem třikrát: Jan 3,14; 8,28; 12,32). Velikonoční a pašijové události jsou líčeny jako cesta k Otci a rovněž jako oslavení. JK těmto událostem zcela přitakává – tyto události přijímá s plným vědomím (jsou pro něj přechodem z tohoto světa k Otci). Je neustále zdůrazňována svrchovanost JK, on má nad děním v pašijích kontrolu a ví tak o všem, co se děje. Ve slovech na rozloučenou oznamuje JK učedníkům, že ho brzy v „onen den“ opět „uvidí“ a „budou se radovat“. Při zatčení se JK představuje slovy „já jsem to“. Po těchto slovech židovská stráž spolu s četou římských vojáků ustupuje a padá před ním na zem.

3. Jaké jsou specifické rysy líčení Ježíšova ukřižování v Janově evangeliu?
Při líčení ukřižování JK Janovo evangelium zdůrazňuje, že JK byl „uprostřed“. On je v této scenérii králem. Ženy v Janově evangeliu „stály u kříže“ a to ještě před smrtí JK. Evangelista Jan hovoří o přítomnosti dvou osob u kříže, jejichž jména nikdy nezmiňuje. Jedná se však o matku JK a učedníka, kterého JK miloval. JK vyslovuje poslední slovo na kříži „Je dokonáno“. Scéna o probodnutí jeho boku je rovněž janovská; naplňuje se tak Ježíšovo symbolické slovo, že z jeho nitra potečou proudy živé vody (7,37-39) - tj. Duch svatý. Také slova o Božím Beránkovi (1,29 - protože kosti velikonočního beránka se nesměly zlomit) a u hrobu (20,1-18). Scéna u hrobu (20,3-10) popisuje Šimona Petra a milovaného učedníka, jak tam běží. Oba vstoupí dovnitř a vidí pohřební plátku a roušku, jíž se ovazovala hlava zemřelého. Jen milovaný učedník však uvěří. Jak je u Jana obvyklé, detaily zůstávají tajemné, neobjasněné, např. symbolika (pokud zde vůbec nějaká je) učedníka, který běží rychleji než Petr; proč mu pohled na plátna sdělil, že Ježíš vstal z mrtvých. Exegeté nabízejí nespočet výkladů. Čtvrté evangelium nedává prostor té tradici, podle níž Petr viděl vzkříšené Pána jako první z Dvanácti (Lk 24,34; 1 Kor 15,5). Jeho trvalá snaha vyvyšovat milovaného učedníka způsobila, že milovaný učedník dochází k víře ještě před zjevením Zmrtvýchvstalého nebo před uvedením svědectví Písma. Tak se tento učedník stává prvním plně věřícím.
4. Čím je specifické líčení Ježíšova pohřbu v Janově evangeliu?
Objevuje se zde snaha udělit Ukřižovanému poctu, která mu náleží jako Oslavenému. Známky této tendence – použití překvapivě velkého množství myrhy a aloe pro pomazání mrtvého těla; zavinutí Ježíšova mrtvého těla do pruhů plátna ve shodě s židovskými zvyklostmi; uložení Ježíšova mrtvého těla do nového hrobu, v němž dosud nikdo nebyl pochován. Pohřeb připravuje Josef z Arimatie (ze strachu před židy byl tajným učedníkem) a Nikodém (ten, za kterým Ježíš přišel jednou v noci).

5. Kde v Janově evangeliu a v kterých souvislostech se objevuje „učedník, kterého Ježíš miloval“?
Objevuje pouze v Janově evangeliu a má důležitou roli - 13,23 (Jeden z učedníků, kterého Ježíš miloval, byl u stolu po jeho boku); 19,26 (Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn! – Stály u kříže před Ježíšovou smrtí. Sdružuje je dohromady a staví u nich vztah matky a syna); 20,2 (Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili. – Marie Magdalská po spatření otevřeného hrobu spěchala k učedníkům.); 21,7 (Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „To je Pán!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť – byl totiž svlečen – a brodil se k němu vodou.). Zdá se, že k tomuto učedníkovi se vztahují i výpovědi 18,15-16 a 19,35, během pašijových událostí byl Ježíšovi nablízku.
6. Jakou funkci zastávají „pruhy plátna a rouška“ v Jan 20,6-7?

„Po něm dorazil Šimon Petr. Vešel do hrobu a spatřil ležící plátna. 7Rouška, která mu přikrývala hlavu, však nebyla mezi plátny; ležela svinutá zvlášť.“

Pruhy plátna slouží u Jana jako výraz pocty, který chce projevit Ukřižovanému, jež mu náleží jako oslavenému. Ježíšovo tělo je zavinuto do pruhů plátna ve shodě s židovskými zvyklostmi.

Šimon Petr spatřuje, že pruhy plátna a roušku, která byla předtím na hlavě Ježíše, ale nyní byla složena zvlášť na jiném místě. Uspořádání a umístění plátna a roušky nám dokazuje, že Ježíšovo tělo nebylo z hrobu odcizeno. Pokud by se jednalo o loupež, lupiči by mrtvé tělo odnesli zavinuté do plátna. V případě, že by lupiči tělo odcizili a plátno odňali, zůstávalo by nejasné, proč jsou plátno a rouška v hrobě uspořádány tímto způsobem.
Prázdný hrob okamžitě vyvolává podezření, že tělo bylo nějakým způsobem odstraněno, a tudíž nyní není žádný důkaz o Ježíšově vzkříšení. Pruhy plátna a rouška zde zastávají důležitou funkci důkazu o vzkříšení. Pruhy plátna a rouška znázorňují, že je již Ježíš nebude nikdy potřebovat vzhledem k tomu, že již nikdy nezemře.
Marie Magdalská si myslí, že Ježíšovo tělo bylo ukradeno. Petr naopak je udiven z toho, co viděl. Po Petrovi vstupuje ten druhý učedník, který byl u hrobu první. Pruhy plátna a rouška jej přivádějí k víře, jedná se o víru v Ježíšovo vzkříšení. Věří, jakoby viděl samotného Ježíše. Milovaný učedník je schopen správně vidět a vysvětlovat znamení svého Pána. Jan ho interpretuje jako ideálního učedníka s příkladnou vírou. Milovaný učedník je první, kdo viděl prázdný hrob a také jako první věří ve vzkříšení.

9. Jakou scénu připomíná setkání Tomáše se vzkříšeným Ježíšem? V čem se tyto scény podobají?

Ježíš se zjevuje Tomášovi (zvaným Dvojče) o týden později než ostatním z Dvanácti apoštolů. Tomáš ve chvíli zjevení s nimi nebyl. Řekl, že dokud jej sám neuvidí a nevloží si ruce do jeho ran od hřebů, tak neuvěří. Za týden se Ježíš zjevil i jemu, když byl opět s Dvanácti apoštoly a řekl mu, aby již nebyl nevěřící, ale věřící.

Tento příběh pochází od Jana. Je zde dvojí zjevení Ježíše, nejprve ve velikonoční den večer a poté o týden později. Je zde potřeba svědectví učedníků, jemuž ale Tomáš nechce uvěřit, chce Krista spatřit na vlastní oči. Jan předpokládá přítomnost všech učedníků, jelikož udělení Ducha svatého a zplnomocnění k odpuštění hříchů jim náleží všem dohromady.

Ježíš se Tomášovi zjevuje první den v týdnu, čili v neděli. Ježíš se zjevil ve stejném prostoru jako předtím učedníkům bez Tomáše, nacházejí se za dveřmi, čili Ježíšův příchod je více dramatický a Ježíš chce zapůsobit na pochybovačného Tomáše. Ježíš přichází do jejich středu a zdraví je pozdravem pokoje. Ježíš plní Tomášovy požadavky, které chtěl vidět, aby uvěřil v jeho vzkříšení. Tomáš po Ježíšových slovech pronáší vyznání víry. „Pán můj a Bůh můj.“ Slovo můj se vyskytuje dvakrát a zdůrazňuje tak osobní vztah Tomáše k Bohu. Víra je osobním rozhodnutím. Tomáš užívá titul Pán a Bůh a je tak zdůrazněna velikost víry Tomáše a jsou vyvráceny jakékoliv pochybnosti o ní. Ten učedník, který nejvíce pochyboval, tak vyslovuje nejvyšší hodnocení Ježíše. Ježíš mu odpovídá, že Tomáš uvěřil, až když ho uviděl a blahoslavení jsou ti, kteří jej neviděli a uvěřili.

Tato událost je podobná jako setkání Ježíše s Natanaelem v Jan 1, 47–50. Natanael reaguje na Filipovo svědectví o Ježíšovi jako o Mesiáši skepsí a pochybovačným postojem stejně jako Tomáš. Natanael po Ježíšových slovech, kdy dokazuje, jak dobře ho zná, vyznává svou víru.  

10. Co víte o makarismech v Janově evangeliu?

Makarismus – blahoslavenství, je určitý druh blahopřání, gratulace, která je vyjádřena jmenou větou.
Výraz blahoslavený ukazuje opravdu věřícího křesťana. V Janově evangeliu se makarismus objevuje pouze na dvou místech (Jan 13, 17., Jan 20, 29). Vyznačují se napomínajícím tónem a z pohledu formy a obsahu se od sebe minimálně liší. Jan 13, 17: „Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte.“, se vztahuje k těm, kteří následují příklad Ježíšovy pokorné služby.
Když Ježíš vyslovil: (Jan 20, 29)„Blahoslavení, kdo neviděli a přece uvěřili.“, ukázal tak největší projev chvály a uznání jeho stoupencům. Toto blahoslavení je uvedeno v Tomášově vyznání víry. Vztahuje ke statutu opravdového věřícího. Uvěření na základě dosvědčení jednotlivců, kteří jej viděli, vede k ujištění o možnosti plnohodnotné víry pro budoucí generace křesťanů. Víra, která se opírá o svědectví očitých svědků, také uvádí do osobního vztahu s Ježíšem a zprostředkovává život.
 
11. Co víte o osobách, které neúspěšně loví ryby v Jan 21,1-3?
Jmenuje 7 učedníků. První je Šimon Petr, dále Tomáš zvaný Dvojče, Natanael – tito tři pronesli výslovné vyznání o JK a to na začátku, uprostřed a na konci evangelia. Vytváří rámec celého evangelia. Pak jsou zmíněni synové Zebedeovi (Jakub a Jan) a jako poslední jsou zmíněni jiní dva z jeho učedníků. Zda je jedním z těchto dvou učedníků ten, kterého JK miloval, není výslovně řečeno. Avšak zmínka o těchto dvou dává prostor pro milovaného učedníka, který v tomto příběhu vystupuje. Skutečnost, že je zde 7 učedníků je významná. 7 je v semitském jazyce číslo plnosti, dokonalosti, celistvosti.  Zmínka o 7 církevních obcích a 7 andělech církevních obcích – je narážka na význam 7 učedníků pro 7 církevních obcí, které zastupují celou církev. Petr je zde popsán jako vedoucí postava.  V rybolovu je vyobrazen obraz apoštolského působení.

12. Uveďte si některé významné pokusy výkladu počtu 153 ryb v Jan 21,11.
Evangelista v něm spatřoval symbol univerzality církve, která vznikla jako plod JK působení. (přestože jich bylo tolik síť se neprotrhla – jednota věřících).  H. Kruse říka že 153 je součet číselných hodnot písmen v hebrejském jazyce - ecclesia amoris. Alegorický výklad Cyrila Alexandrejského je součet čísel 100+50+3 (100 – plnost pohanů, 50 zybtek Izraele, 3 nejsvětější trojice).  Augustin 153 vidí jakou součet čísel od 1 do 17 a vztahuje ho k tisícům svatých, kteří měli podíl na milosti ducha.

13. Jak byste interpretovali trojí dotaz Ježíše adresovaný Petrovi a pastýřské pověření Petra v Jan 21,15-17?
První dotaz: Miluješ mě více než Ti zde? – od Petra se žádá přezkoumání vztahu k JK a srovnat tento vztah s ostatními učedníky.  Petra reaguje – Ano. JK mu dává povolení k pasení jeho beránků. Dostává pověření starat se o jeho stádo. Druhá otázka je totožná s předchozí. Zopakování poukazuje na důležitost. Po třetí chce JK vyvolat v Petrovi, jak 3x zapřel svého pána a tím narušil vztah lásky k němu. Petrova reakce je zármutek, který pramení ze selhání a JK pochybnosti, která zazní po 3x opakované otázce. Tím že se ptal 3x znamená, že chce mít JK jistotu ohledně Petrova postoje.  Ve třetí odpovědi Petr zdůrazňuje náklonnost k JK (dvojí ty). Petr – obraz skála, odpovídá pastýřské pověření, JK říká dokud jsi byl mladší sám jsi chodil kam jsi chtěl, ale až zestárneš jiný tě povede kam nechceš. První část poukazuje na mládí Petra a druhá část na budoucnost, kdy je Petrovi předpovězena mučednická smrt. Výzva ke svěření pastýřského úřadu a následování k mučednické smrti.

14. Co víte údělu Petra, který je ohlášen v Jan 21,18?
Prorocká slova, která nevypovídají o způsobu smrti. Roztažení rukou při ukřižování. Kolem roku 100 je dosvědčena mučednická smrt Petra, ale bez bližšího upřesnění. Tertulián poprvé píše o Petrově ukřižování. Údaj o tom, že Petr byl ukřižován hlavou dolů je až později rozvinut.

15. Jaký úděl byl předpovězen „učedníkovi, kterého Ježíš miloval“ podle Jan 21,20-23?
Petr vidí milovaného učedníka ,,následovat“, což znamená, že též následuje JK. Rozdíl v textu Petr má JK následovat milovaný učedník má zůstat. Poté co JK řekl, co má dělat Petr obrací se pozornost na milovaného učedníka. Petr otázka – Pane a co on? JK s ním má zvláštní záměr. JK ale odmítá Petrův dotaz.  Úděl milovaného učedníka nebylo zůstat na živu do JK parůzie, ale skze zaznamenané evangelium být trvale přítomen jako garant církevní tradice a JK slova, skrze které pouze církev existuje. Milovaný učedník je modelový učedník, stělesňuje všechny ty, kterým není svěřena starost o ovce, jsou milováni JK a oni jej milují a zachovávají jeho přikázání.

Listy apoštola Pavla

1. list Soluňanům – napsán pravděpodobně v Korintu v roce 50. Obsahuje 5 kapitol.
List představuje docela přesný obraz církve v počátcích: jakým způsobem bylo hlásáno radostné poselství a jaký byl život prvních křesťanů. Teologie celého listu je zaměřena na očekávání „paruzie – příchodu Krista“.
1. list Korinťanům – napsán v Efesu pravděpodobně v roce 55. Obsahuje 16 kapitol.
Tento list je Pavlovou reakcí na problémy a roztržky v církevní obci. Hodnotu tohoto listu je potřeba vidět především v jeho praktickém obsahu, když probírá konkrétní problémy života církve, které neztratily nikdy na své aktuálnosti.
2. list Korinťanům – napsán v Makedonii pravděpodobně v roce 55. Obsahuje 13 kap.
List je nejosobnější ze všech Pavlových listů. Pavel zde dává poznat nejen některé detaily ze svého života, ale dává rovněž nahlédnout do svého nitra. Hlavním tématem 2 Kor je legitimita a bytí Pavlova apoštolátu.
List Galaťanům – napsán pravděpodobně v Makedonii v roce 55.  Obsahuje 6 kapitol.
V listě Galaťanům jako jediném z Pavlových listů chybí jakékoli díkůvzdání za duchovní pokrok galatských křesťanů a jejich pochvala. Je to nejbojovnější list apoštola Pavla. List byl napsán, aby uklidnil pobuřovače, kteří zneklidňují církevní obce v Galacii. Apoštol píše tento list v době, kdy se církevní obec nalézá ve velké krizi. Jedná se o jedno z nejdůležitějších období prvotní církve, kdy se církev stabilizuje v helénistické a římské kultuře, v pohanském světě.
List Římanům – napsán pravděpodobně v Korintu v roce 56. Obsahuje 16 kapitol.
Tento list je nejdůležitějším spisem celé sbírky Pavlových dopisů a to nejen pro svoji délku, ale také a to především je jediným listem, ve kterém apoštol rozvíjí celkem úplnou a systematickou teologii. Je to list, který napsal apoštol Pavel křesťanské obci, ve které dosud nepůsobil.
List Filipanům – napsán pravd. v Římě (r.60) nebo Efezu (r. 55). Obsahuje 4 kapitoly.
List je nejintimnějším ze všech Pavlových listů církevním obcím. Vypovídá o přátelském vztahu apoštola k jeho oblíbené církevní obci ve Filipech. Apoštol Pavel rozvíjí v tomto dopise téma paradoxu křesťanské existence vztažené na vlastní osobu. List lze také chápat jako manifest křesťanské naděje a radosti.
List Filemonovi – napsán pravděpodobně v Korintu v roce 61. Obsahuje 25 veršů.
List Filemonovi je nejkratším Pavlovým listem. Je však velice významný, neboť vyjevuje v celé své hloubce mysl a city apoštola Pavla. Je to také nejprivátnější Pavlův list. Podává zprávu o poslání zpět otroka Onezima. Z listu je vidět apoštolovo sociální cítění. Rovněž obsahuje zmínky o formě organizace prvokřesťanské církevní obce scházející se v domě.
List Kolosanům – napsán pravd. v jihozáp. části Malé Asie v roce 70. Obsahuje 4 kap.
List zaujímá postoj vůči nové nauce, která má negativní vliv na praktický křesťanský život. Autor listu zdůrazňuje jedinečnou a Bohem určenou úlohu Krista v plánu spásy. Napojení na Krista a začlenění do církve je zdrojem plného poznání Boží vůle.
List Efesanům – napsán pravděpodobně v Malé Asii mezi r. 80-90. Obsahuje 4 kap.
Kromě listu Římanům není možné objevit mezi listy apoštola Pavla nějaký list, který by tak významným způsobem ovlivnil křesťanské myšlení a spiritualitu jako právě list Efesanům. Hlavním předmětem úvahy je „tajemství“, jež spočívá ve spásné Boží vůli. Autor Ef také mj. předkládá „řád v křesťanském domě“.
2. list Soluňanům – napsán pravd. koncem 1. stol. v Malé Asii. Obsahuje 3 kapitoly.
Eschatologická poučná řeč v 2 Sol 2,1-12 je základním poselstvím celého listu. Autor listu projednává otázku druhého příchodu Krista na základě apokalyptického pojetí. Snaží se poopravit omyly zfanatizovaných lidí, kteří se nemohou smířit se skutečností, že den Páně hned tak rychle nenastane. Poselství listu je tedy toto: nynější utrpení, která musí přestát křesťané, nejsou znamením vzpoury zlých mocností, který je podle apokalyptického pojetí předehrou konce, ale jsou spíše účinkem neblahé přítomnosti zla v historii lidstva. Věřící se tedy mají učit očekávat s trpělivostí příchod Krista tím, že se budou aktivně účastnit na životě ve společnosti a vydělávat si prostředky k životu vlastní prací a tak následovat příklad apoštola Pavla.
Pastorální listy: 1. a 2. Timotejovi, Titovi – napsány pravd. v Efezu kolem roku 100.
Záměrem těchto tří listů je snaha o vysvětlení důvodu a vzniku církevního pastýřského úřadu. Všechny tři listy jsou adresovány jednotlivým osobám, avšak zároveň nejsou žádnými soukromými dopisy, nýbrž spisy s autoritativními požadavkem. Společné téma těchto listů je výzva k odvrácení se od mylného učení a návrat k učení apoštola Pavla a všemu, co odpovídá tradici prvotní církve.

Apoštol Pavel
Neexistuje nikdo jiný, kdo by mohl zprostředkovat tak autentický pohled do prvotního křesťanství, jako to poskytuje apoštol Pavel. Náležel k druhé generaci křesťanů. Byl povolán samotným vzkříšeným Kristem, ale nepatřil do kruhu dvanácti apoštolů. Jeho listy zprostředkovávají náhled do prvních pohanokřesťanských církevních obcí, do jejich struktury a organizace, do jejich problémů a potřeb, avšak rovněž i do střetů, které vyvstaly při volném přijímání pohanů do církve, která ještě platila za část židovského společenství. Apoštol Pavel náležel do dvou kultur: židovské a řecké. Na jedné straně je viděn jako jeden ze zakladatelů křesťanství, na druhé straně jako apostata – odpadlík náboženství svých otců. Sám se však pokládal za „služebníka Ježíše Krista a povolaného za apoštola“ (Řím 1,1).
Pavel z Tarsu se v období svého života netěšil velké pozornosti ve světě. Na rozdíl od Ježíše, jehož jméno uvádí např. Suetonius ve svém díle Vita Claudii, apoštol Pavel není nikde zmiňován v řecko římské literatuře. Sám Pavel se staví do protikladu vůči horní vrstvě obyvatelstva, moci a vzdělání (srov. 1 Kor 1,20 29). Pokud jde o židovskou literaturu, i ta se nezmiňuje o Pavlovi. Pavlovo jméno chybí jak ve spisech talmudu a midraše, tak také v knihách historika Josepha Flavia.
V dějinách křesťanství byl Pavel přijat jedinečným způsobem. O jeho osobě a díle vzniklo nespočetné množství knih. Toto platí především o komentářích k jeho listům. Zájem o apoštola Pavla však nebyl stejný ve všech obdobích církve. Největšího zájmu se Pavlovi dostalo v době protestantské Reformace.
Z 21 listů Nového zákona je 13 tradičně připisováno apoštolu Pavlovi. Všeobecně se tyto listy rozdělují následujícím způsobem: velké listy, napsané během Pavlova apoštolského působení (Řím, 1 2 Kor, Gal a 1 2 Sol); listy napsané z vězení (Flp, Kol, Flm a Ef); pastorální listy (1 2 Tim a Tit). Z těchto listů, které jsou rozdílné svojí dobou vzniku a hodnotou, není snadné sestavit apoštolův životopis. Skutky apoštolů sice popisují podrobně Pavlovo působení, avšak neudávají, kdy a kde Pavel své listy napsal. Pokud si mezi sebou odporují informace Pavlových listů se Skutky apoštolů, pak se dává přednost listům.
Apoštol sám sebe ve svých listech nazývá římským jménem Pavel (latinsky Paulus [tj. malý, nepatrný]; např. 1 Sol 1,1; 2,18; Řím 1,1; 1 Kor 1,1). Autor Sk ho označuje jménem Šavel /řecky: saulos; hebrejsky šaūl [tj. vyžádaný]/ do Sk 13,9, kdy se setkal s místodržitelem Sergiem Paulem. Od toho okamžiku je už stále nazýván jménem Pavel. Možná, že chtěl autor Skutků zařadit Pavla do židovského prostředí prostřednictvím jména prvního izraelského krále Saula z kmene Benjamínova. Avšak v židovských kruzích v diaspoře bylo v té době běžné užívání dvojího jména, semitského a řeckého. Ve Skutcích apoštolů tak vystupuje Josef Barsabáš Justus (Sk 1,23), Šimon Petr (Sk 10,18), Jan Marek (Sk 12,25) a Šimon Niger (Sk 13,1). V každém případě, autor Skutků si byl dobře vědom skutečnosti, že Šavel – Pavel náležel dvojí kultuře: semitské a řecké.
Apoštol Pavel byl Židem od narození (Gal 2,15). V Flp 3,5 se prohlašuje za „obřezaného osmého dne, z rodu izraelského, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů; jde li o Zákon – farizeus“. Rozpoznávacím znamením pro skutečnost, že se Pavel označuje jako „Hebrej z Hebrejů“ mohl být původ rodiny z Palestiny a uchovávání aramejského jazyka. Jeho židovský původ v něm probouzel horlivost pro Zákon; patřil ke skupině farizejů (srov. Sk 23,6). Podle tradice sv. Jeronýma (†420) De viris illustribus pocházeli jeho rodiče z Palestiny, z Giskaly (dnes: Gusch Halav) v Galileji, odkud se přestěhovali do Tarsu po obsazení Galileje Římany.
Když vycházíme z toho, že Pavlova rodina, coby židovská, byla úzce spojena s mateřskou zemí, je možné uvažovat o tom, že příležitostně putovala do Jeruzaléma na poutní svátky. Spojení s mateřskou zemí se zdá být hodnověrné podle Sk 23,16, kde se mluví o Pavlově sestře, která byla provdaná v Jeruzalémě. Jedná se o jediný záznam, který se dochoval o členech Pavlovy rodiny.
Pavel se tedy narodil již v diaspoře. Jeho narození v Tarsu, hlavním městě Kilikie, je nepopíratelné. O této informaci se dovídáme ze Skutků apoštolů v souvislosti s jeho obrácením a pak později ve spojitosti s jeho zatčením (Sk 9,11; 21,39; 22,3). Pavel však sám nikde nezmiňuje místo svého narození, což by mohlo být způsobeno tím, že se nenarodil v Palestině. Z časového hlediska je možné zařadit Pavlovo narození do prvního desetiletí po Kristu.
Během dětství a mládí prožitého v Tarsu, obchodní metropoli, se Pavel setkal s lidmi nejrůznějších národností a kultur. Není náhodou že pozdější velký misionář nepochází z Palestiny, ale z diaspory – ze Židů žijících mimo Palestinu. Prostředí, ve kterém Pavel vyrůstal, ho velmi ovlivnilo. Snad nejlépe je to zřejmé v jeho mluvě, která se jasně odlišuje od Ježíšova způsobu vyjadřování. Něco na způsob Ježíšových podobenství u Pavla nenajdeme. Ježíš vyrostl ve venkovském prostředí. Pavel byl v Tarsu ovlivněn dvěma kulturami. Na jedné straně židovskou kulturou ve svém rodném domě, na druhé straně pak řeckou kulturou, která zastávala rozhodující roli ve městě a které se nemohl vyhnout. Pavel byl a zůstal putujícím člověkem mezi těmito dvěma světy.
Podle Sk 22,3 získal Pavel své vzdělání v Jeruzalémě u farizeje Gamaliela I nástupce Hillela, který působil v Jeruzalémě jako vážený učitel Zákona v létech 25 50 po Kr. Proti důvěryhodnosti tohoto tvrzení se někdy namítá, že Pavel sám nezmiňuje své vzdělání v Jeruzalémě a že text Gal 1,22 vylučuje Pavlův pobyt v tomto městě. Farizejské školy však nejsou dokazatelné mimo Jeruzalém před rokem 70 po Kr., a tak je zřejmé, že obsáhlé studium Zákona (Tory) pro učeného farizeje bylo možné absolvovat jenom v Jeruzalémě. Někteří biblisté zastávají Pavlovo vzdělání v Jeruzalémě, které by z něho učinilo rabína a nebo dokonce podle Sk 26,10 člena Synedria. Na druhé straně jsou i jiní, kteří vidí původ a vzdělání Pavlovo čistě ovlivněné helénismem, tedy řeckou kulturou. Tato diskuze není důležitá; ukazuje jen, jak se každá z obou stran snaží v osobě Pavla a jeho myšlení upřednostnit ať už vliv židovský nebo řecký.
Na konci svého vzdělání, často ve věku 18 let, se každý učitel Zákona obvykle oženil. V textu 1 Kor 7,7 8, se Pavel představuje jako „svobodný“. Z této skutečnosti je možné vyvodit „Pavlův celibát“. Na druhé straně však není možné vyloučit situaci Pavla jako „vdovce“ nebo že se nacházel v nějaké formě „odloučení od své manželky“, ať už po svém obrácení nebo pro svoji křesťanskou misii. Pavlova výtka Korintským křesťanům „Nemáme právo brát s sebou věřící ženu, tak jako ostatní apoštolové i bratři Páně i Petr? To snad jen já a Barnabáš jsme povinni vydělávat si na živobytí?“ (1 Kor 9,5 6) upřednostňuje poslední domněnku. Problém však zůstává otevřený.
Ve Skutcích apoštolů se třikrát setkáváme s líčením Pavlova obrácení. Nejpodrobnější zpráva se objevuje v Sk 9,1 31. Pavel se později vrací k této události ve dvou svých proslovech: v řeči adresované židovskému lidu v jeruzalémském chrámě po svém zatčení (Sk 22,3 21) a v řeči před králem Agripou II, jeho sestrou Berenike, římským prefektem Festem, chiliarchy a předními muži města během svého zatčení (Sk 26,2 23).
Líčení Skutků apoštolů je možné shrnout takto: Pavel byl vybaven dopisem velekněze a měl s veškerou rázností zasáhnout proti židokřesťanům v Damašku. Když se blížil k městu, náhle ho obklopilo světlo z nebe. Je nápadné, že zde není bezprostředně řeč o nějakém vidění Krista. Pavel padl na zem a teprve skrze hlas, se mu dal Kristus poznat. Pán mu nařídil, aby šel do města, kde se doví, co má dělat. Hodná povšimnutí je skutečnost, že nedostává žádné bezprostřední pověření o povolání. Kvůli tomuto světlu Pavel na tři dny oslepl. Během tohoto času nic nejedl a nepil. Toto líčení není ve skutečnosti žádným příběhem povolání, avšak obrácení.
V Pavlových listech sice nenajdeme žádnou zprávu o události u Damašku, nicméně apoštol na ni stále znovu dělá narážky. Zřejmě předpokládá u svých křesťanských společenství znalost toho, co se mu přihodilo. Míní tím událost u Damašku, když mluví o svém povolání za apoštola a nazývá se: „povolaný za apoštola“ (Řím 1,1), „z vůle Boží povolaný apoštol Krista Ježíše“ (1 Kor 1,1; 2 Kor 1,1), „apoštol pohanů“ (Řím 11,13) nebo ve zostřeném vyjádření „apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem“ (Gal 1,1). Již z těchto výpovědí je jasné, že to, co se mu přihodilo, nebylo pouze obrácení, nýbrž, že on sám to pocítil jako povolání. Zvláštní okolnosti jeho povolání mu dávaly vědomí, že za svou apoštolskou existenci vděčí výlučně Boží milosti. V četných souvislostech se Pavel zmiňuje o této milosti. Nejkrásnější formulace se asi objevuje v 1 Kor 15,10: „Milostí Boží jsem to, co jsem.“.
Apoštol Pavel nebyl k udržení. Absolvoval více než 20 tisíc km, aby zvěstoval poselství Ježíše Krista, kterého nikdy neviděl a ani neslyšel během jeho po¬zem¬ského působení. Na základě Skutků apoštolů se misijní činnost Pavla dělí na tzv. misijní cesty, které sice přesně nevystihují apoštolskou činnost Pavla (ta byla mnohem rozmanitější), avšak podávají v podstatě správný obraz o misijní čin¬nosti v hlavním období jeho apoštolského působení.
O konci života apoštola Pavla nám Nový zákon neposkytuje žádné informace. Jsme odkázáni na pozdější svědectví církevní tradice. Od Eusebia se dovídáme o mučednické smrti za vlády císaře Nerona. Eusebius pak ještě cituje Dionysia z Korintu (asi 170) a uvádí, že Petr a Pavel „byli umučeni v téže době“. Mučednické smrti obou apoštolů je možné zařadit do období Neronova pronásledování, které začalo v létě 64 a trvalo až do jeho smrti (9. červen 68). Další informace o Pavlově mučednické smrti poskytuje Tertulián, který ji přirovnává ke smrti Jana Křtitele, hovoří tedy o stětí.
Novozákonní kniha Skutků apoštolů, která nám zprostředkovává poslední informace o životě apoštola Pavla, je dílem neukončeným. Jedná se o spis, jehož závěr není koncem. Je zde představen apoštol Pavel, který je sice vězněn v Římě (Sk 28,16), avšak bez bázně a překážek zvěstuje Boží království a učí všemu o Pánu Ježíši Kristu (Sk 28,31). Takovéto představení apoštola, který je vězněn, ale zároveň neohroženě káže, je obrazem stálého napětí v církvi, které je pro ni požehnáním.