Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Cenová politika podniku

Každý podnik si musí stanovit, jakou cenovou politiku bude na trhu uplatňovat Vychází přitom ze své podnikatelské filozofie a konkrétních podmínek, v nichž působí.

Cenová politika zahrnuje určení:
1) Celkové úrovně cen – tj. zda bude podnik např. uplatňovat vysoké ceny nebo nízké ceny.
2) Zda půjde o ceny jednotné nebo rozdílné – např. ve středu města nebo na okraji města.
3) Úrovně cen zaváděného zboží – např. nízké ceny, aby se vytvořila poptávka, nebo vysoké ceny, aby se slízla smetana než se přizpůsobí konkurence a trh se nasytí.
4) Změn cen – např. v závislosti na životním cyklu výrobku (uvedení na trh, růst, zralost a úpadek), ročním období (před sezónou, v sezóně, po sezóně).
5) Způsobu stanovení cen – cenovou politikou může podnik sledovat dosažení různých cílů.

Stanovení prodejní cny v obchodním podniku

Jek jsme uvedli, tržní cena by měla podniku uhradit vynaložené náklady a umožnit dosažení určitého zisku. Výše tržní ceny se může stanovit různým způsobem. V obchodě se prodejní cena zboží nejčastěji stanoví tak, že se pořizovací cena zvýší o určitou procentní přirážku, např. o 20%, 30%, 45%. Jak jsme uvedli, tato přirážka se označuje jako obchodní marže. Je to vlastně cena, za kterou obchod poskytuje svojí službu, tj. nákup a prodej zboží.
Obchodní marže (obchodní přirážka) se může stanovit různými způsoby, např.:
1) Na základě dohody s dodavatelem zboží
2) Na základě cen konkurence
3) Propočtem nákladů s přirážkou zisku.

Na čem závisí výše tržní ceny

Naskýtá se otázka na čem závisí směnná hodnota a tím i cena jednotlivých statků a služeb. Směnná hodnota a tím i cena jednotlivých statků a služeb obecně závisí na:
1) Množství prostředků a práce vynaložených na jejich vytvoření a uskutečňování jejich oběhu.
2) Jejich užitečnosti a potřebnosti

V tržní ekonomice množství prostředků a práce nutných k vytvoření určitého statku, jeho užitečnosti a potřebnosti, určuje trh. V hospodářské praxi tržní ceny statků a služeb ovlivňuje i daňová politika státu.

Složky tržní ceny

Jak jsem uvedli, svojí podstatou je tržní cena směnná hodnota vyjádřená v penězích. V hospodářské praxi cena vystupuje jako peněžní částka za níž kupuje nebo prodává měřicí jednotka určitého statku nebo služby, např.: 1 kg mouky, 1 t uhlí, 1 m látky.
Tržní cenu tvoří dvě hlavní složky: 1) Náklady podniku
2) Zisk

Náklady podniku – rozumíme peněžní vyjádření spotřeby prostředků, služby a práce, vynaložených na výrobu výrobku nebo uskutečňování jeho oběhu. Krátce řečeno, je to peněžní ocenění spotřeby.
Zisk – je odměna podniku za úroveň jeho hospodaření a podnikatelské riziko, které podstupuje. Představuje to, co z ceny zbude po uhrazení nákladů. V ceně se zisk zpravidla stanoví procentní přirážkou k nákladům.
Ceny výrobků a služeb v sobě navíc obsahují tzv. nepřímé daně, především daň z přidané hodnoty, příp.spotřební daň, které podniky odvádějí do státního rozpočtu.

V evidenčních cenách se oceňuje majetek podniku při jeho evidenci. Jde o ceny vstupní a výstupní.

Vstupní cenou může být:

1) Cena pořízení (nákupní cena)

2) Pořizovací cena (nákupní cena + náklady spojené s pořízením)

3) Vlastní náklady (při pořízení majetku vlastní činností)


Výstupní cenou je zpravidla cena prodejní. Cenou práce je odměna za práce, tj. mzda (plat). Cenou peněz je úrok, tj. částka, kterou zaplatíme za půjčku peněz.


Funkce tržní ceny

Ceny pomáhají odpovědět na základní ekonomické otázky: Co se bude produkovat? Jak se to bude produkovat? a Kdo to dostane?

Jak ceny odpovídají na otázku Co? Chtějí-li kupující více nějakého zboží, jsou ochotni za něj více zaplatit. Výroba se stává výnosnější a přitahuje další výrobce. Vzrůst výroby vyžaduje zaměstnat další pracovníky, proto se zvyšují mzdy. Upadá-li poptávka po určitém zboží, stane se opak.

Jak ceny odpovídají na otázku Jak? Několik výrobců vyrábí boty. Jednomu z nich se podaří technickými a organizačními opatřeními snížit množství vynakládaných prostředků a práce na 1 pár bot. Zisková pohnutka povede ostatní výrobce k obdobnému postupu. Cenový systém a snaha dosáhnout zisku podněcuje výrobce, aby produkovali způsobem, který snižuje náklady a zvyšuje zisk.

Jak ceny odpovídají na otázku Kdo? Ten kdo více vydělává, může si dovolit kupovat více statků a služeb než ten, kdo vydělává méně. Ohodnocování práce, kterou lidé vykonávají, a ceny zboží ovlivňují objem a strukturu spotřeby.

Rozlišujeme:

1) Ceny prodejní a nákupní – kdy prodejní cena jednoho podniku je nákupní cenou jiného podniku nebo obyvatelstva.
2) Ceny světové a domácí – za světové ceny se obchoduje na zahraničním trhu, za domácí na vnitřním trhu.
3) Ceny konkurenční a monopolní - konkurenční cena vzniká na základě soutěže více podniků, monopolní cena na základě monopolního (výsadního) postavení jednoho nebo několika podniků.
4) Ceny volné a ceny regulované – volné ceny se vytvářejí působením tržních sil (na základě nabídky a poptávky), regulované ceny jsou vymezeny státem.

U služeb se tržní cena někdy označuje jinými slovy např.:
1) Obchodní marže – (obchodní přirážka) je cena služby obchodu, představuje rozdíl mezi cenou, za kterou obchodní podnik zboží kupuje a cenou, za kterou ho prodává.
2) Přepravné – což je cena služby nákladní dopravy.
3) Jízdné – je cena sužby osobní dopravy
4) Poštovné – je cena služby pošty za dopravu zásilek
5) Telekomunikační poplatky – tj. cena služby za používání telefonu, faxu
6) Vodné a stočné – je cena za dodávku užitkové vody a odvod vody znečištěné
7) Nájemné – je cena za propůjčení (pronájem) bytových a nebytových prostorů.

Ceny

Aby lidé vytvořily větší množství dokonalejších statků a služeb, vznikla dělba práce.S ní je spojena směna, tj. výměna výsledků práce mezi jednotlivci a skupinami lidí. Při naturální směně se mezi sebou přímo směňovaly jednotlivé druhy zboží. Každý statek se s jinými statky směňoval v určitém kvantitativním poměru, který označujeme jako jeho směnnou hodnotu.
Od určitého stupně rozvoje společnosti se tato směna uskutečňuje pomocí peněz. Směnou tudíž nabyla podoby koupě a prodeje. Z uvedeného vyplývá, že svojí podstatou je cena směnná hodnota vyjádřená v penězích jako všeobecném ekvivalentu.

Druhy cen

V ekonomické praxi se setkáváme s různými cenami nejen pokud jde o jejich výši, ale i pokud jde o jejich označení. V tržní ekonomice je třeba především rozlišit, zda jde o cenu:
1) Statků a služeb - kapitálových
- spotřebních
2) Práce
3) Peněz
U cen statků a služeb rozlišujeme ceny tržní a ceny evidenční. Za tržní cenu se statky a služby směňují.

Dokonalá konkurence

- V podstatě jde o neexistující optimální situaci, při níž žádný výrobce ani spotřebitel nemá vliv na tržní ceny
- Na trhu je hodně firem, stejnorodá produkce, tzv. stejné ceny, malé podniky a snadný vstup do odvětví
- Vyšší zisk lze dosáhnout minimalizací nákladů
- Takováto dokonalá konkurence se vyskytuje na trhu zemědělských výrobků

Nedokonalá konkurence
- Na trhu je jen jeden výrobce – absolutní monopol
- Menší množství velkých výrobců s dominantním postavením – oligopol
- Zisku lze dosáhnout zvýšením ceny

Dále existuje konkurence: - cenová (snaha získat kupujícího snížením ceny)
- necenová (reklama, kvalita…)
Nedostatky trhu:
- Nepodceňuje výrobu veřejných statků (silnice, školy)
- Prochází krátkodobými výkyvy – recesemi, kdy klesá ekonomická úroveň obyvatelstva
- Ekonomická činnost jednoho subjektu poškozuje ostatní
- Nerovnoměrné rozdělování důchodů (sociálně slabé rodiny s dětmi – podnikatelé, manažeři, poslanci s vyššími příjmy)

Hlavním úkolem vlády je tyto nedostatky trhu se snažit odstranit. Mezi hlavní úkoly patří:
- Antimonopolní opatření – dodržování pravidel hospodářské soutěže na trhu, zřízen antimonopolní
úřad pro hospodářskou soutěž
- Zabezpečení výroby veřejných statků – ozdravné ekonomické programy pro krachující státní
podniky nebo podniky s majetkovou účastí státu
- Zabezpečit spravedlnost – urychlit soudní jednání, změna soudnictví v ČR – připravuje se, zlepšit práci orgánů činných v trestním řízení – policie a složek ministerstva vnitra, přizpůsobit zákonné normy právu zemím Evropské unie
- Zabezpečit stabilitu systému

Cena

= částka sjednaná mezi kupujícím a prodávajícím, určitá forma směnné hodnoty

Rovnováha trhu – vydrží velmi krátce a je rozdílná u jednotl. výrobků, cena vyhovuje prod. i kupujícím
Rovnovážná cena – prodávajícím i kupujícím vyhovuje nabízené množství

Charakteristiky trhu:
- Určitý prostor, kde se setkává nabídka s poptávkou a tržní instituce
- Objektem směny jsou zboží a služby
- Ceny zboží a služeb se určují na základě vztahu nabídky a poptávky, nabízející chtějí zboží nebo služby při určitých cenách prodat, kupující chtějí za své peníze zboží a služby koupit
- Musí být regulován z hlediska právního
- Prodávající – ověřují účelnost své vynaložené práce
- Kupující – zajišťují spotřebu
- Tržní cena je nástrojem pro rozmisťování zdrojů ve společnosti

Struktura trhu – tvoří jí konkurence dokonalá a nedokonalá.
Sleduje se: - počtem firem na daném trhu
- velikostí firmy
- povahou výrobku
- podmínkami vstupu do odvětví

Poptávka

= množství zboží, které kupující chtějí koupit za určitou cenu.
Zákon klesající poptávky – s růstem ceny poptávka klesá.
Příčiny:
- Důchodový efekt – je-li dána určitá výše důchodu, platí zákon
- Substituční efekt – při vzrůstu ceny určitého zboží kupuje spotřebitel jiné zboží
- Změna cen substitutů a komplementů – pokles ceny základního zboží vede k poklesu poptávky po substitutu
- Změna úrovně důchodů – když se zvednou důchody, zvedneme se poptávka
- Změny v preferencích lidí – jsme něčím ovlivněni (reklama, módní vlna – názory lékařů)

Typy poptávky - Individuální – poptávka jednoho kupujícího
- Dílčí – souhrn. poptávka po jednom druhu výrobku
- Agregátní – popt. všech kupujících po všech výrobcích

Elasticita poptávky – pružnost poptávky – jak poptávka reaguje na změnu něčeho (cenová důchodová)

Typy trhů:

- Zboží a služeb – trh spotřebních statků a kapitálových statků (zásoby, investiční statky, zboží
určené ke konečné spotřebě)
-Výrobních faktorů – trh práce, peněz, kapitálu (finanční)
- Územní – státní, evropský, světový

Nabídka

= množství zboží, které chtějí prodávající prodat za určitou cenu
Příčiny stoupání:
- při zvýšení ceny daného výrobku se zvýší i jeho nabídka
- vstup nových výrobků do odvětví, vyšší cena pokryje jejich náklady
- náklady na výrobu
- změna výrobních podmínek – extrémní sucho, zásahy státu na trh

Typy nabídky:
- Individuální – nabídka jednoho výrobce
- Dílčí – nab. jednoho druhu výrobků od všech výrobců
- Agregátní – nabídka všech výrobků

Tržní mechanizmus

Nazýváme jím komplikovaný systém neuvědomělé koordinace lidí, činností a firem prostřednictvím cen trhu.

Trh

= původně místo, které bylo určeno ke směně zboží za zboží. Místo, kde se střetává poptávka s nabídkou,
místo, kde kupující a prodávající vstupují do vzájemných vztahů, aby určily množství, cenu, jež se nakoupí a prodá. Je složen ze všech potencionálních zákazníků, kteří sdílí zvláštní potřebu nebo požadavek, nebo jsou ochotni a schopni účastnit se směny, aby tuto potřebu nebo požadavek uspokojili.

Subjekty trhu:
- Podniky – přinášejí na trh zboží a služby
- Domácnosti – kupují na trhu zboží
- Stát – vydává zákony, které upravují práva a povinnosti zaměstnavatelů, pracovníků, zákony regulující trh práce, podpory v nezaměstnanosti, zřizuje veřejně prospěšné podniky, zřizuje úřady práce.
- Banky – poskytují úvěry a bankovní služby

Trh má dva vládce: - Spotřebitele
- Technologii

Jejími nástroji jsou:

3) Důchodová politika – působení státu na mzdy a zisky, cílem je potlačovat inflaci bez negativních
důsledků pro vývoj HDP, regulace důchodů, kontrola mezd a platů, zisku

Kontrola dobrovolná – na vzájemné dohodě
Kontrola nedobrovolná (zákonná) – mzdy nesmějí růst rychle

V 80. letech důchodová politika založena na daních ve Velké Británii – není zabráněno růstu mezd, ale musí to být v určitém vládou stanoveném rozmezí. V ČR se používala po revoluci až do roku 1995

Celní politika – výběr cla, celní kontrola

4) Sociální politika – ovlivňuje chování ekonom. subjektů zlepšováním sociálních podmínek (důchodové zabezpečení, politika nezaměstnanosti – zaměstnanosti)

5) Obchodní politika – stát reguluje vnější ekonomické vztahy

6) Strukturální politika – regulace struktury NH, omezení monopolních výrobců, dodržování pravidel hospodářské soutěže.

Při konstrukci makroekonomických ukazatelů lze použít 2 metody měření úrovně:

1) Metoda toku výrobků a služeb (výsledkem je nějaký ukazatel – hrubý, čistý nebo národní produkt)
2) Metoda toku peněžních prostředků (výsledkem je národní důchod)

HDP – celková peněžní hodnota toku statků a služeb vytvořená za dané období (1 rok) výrobními faktory v národním hospodářství bez ohledu na to, jsou-li vlastněny občany státu nebo cizinci.

Čistý ekonomický blahobyt – tento ukazatel postihuje životní úroveň obyvatelstva.
Stát ovlivňuje ekonomické cíle a hospod. život v zemi, a to souborem opatření, které nazýváme hospodářská politika. Jejími nástroji jsou:

1) Monetární politika – peněžní a úvěrová politika, opatřeními, kterými se ovlivňuje množství peněz
v politice u nás provádí ČNB – nástroje:
Přímé (administrativní) – úvěrové limity, omezení pohybu peněz se zahraničím apod.
Nepřímé – operace na volném trhu – prodej a nákup státních cenných papírů, změny povinných
min. rezerv, diskontní sazba.

2) Fiskální politika – rozpočtová, SR je součástí rozpočtové politiky, proces utváření daň. soustavy a
veřejných výdajů s cílem napomoci utlumit negativní dopady vzniklé z průběhu hospodářského cyklu, přispět k růstu ekonomiky při nízké míře inflace a vysoké nezaměstnanosti, významná oblast stát. hospodářské politiky, která je spjata se SR tak i s místními rozpočty.
SR – nejvyšší účet státu

Faktory růstu NH a měření jeho úrovně:

1) Práce – vynaložení fyzické a duševní energie člověka na získání statků a služeb
2) Přírodní zdroje – součástí přírody – člověk je využívá k uspokojování potřeb a ke své činnosti,
tvoří je nerostné bohatství, půda, lesy, voda, vzduch.
3) Kapitál – výsledek lidské práce, představuje hmotné statky, finanční kapitál

Členění:
- Kvantita – množství práce ve výrobní sféře, množství výrobních fondů a přírodních zdrojů
- Kvalita – efektivnost práce, výrobních fondů a efektivnost využití přírodních zdrojů

Práce – kvantita je ovlivněna:
· počet pracovníků
· průměrná délka pracovního období
· intenzita práce
- kvalita – produktivita práce

Kapitál – zejména investiční
Kvalita – efektivnost využití
Kvantita – celkový objem investičního kapitálu ve výrobní sféře, podíl strojů, věková struktura

Přírodní zdroje – kvantita, kvalita

Základní ekonomické cíle

Základním ekonom. cílem státu je hospodářský růst. Jedná se o proces, během kterého schopnost národního hospodářství vyrábět statky a poskytovat služby neustále stoupá. Co tuto schopnost ovlivňuje? Jsou to ekonomické zdroje a míra, v jaké je hospodářství schopné využít těchto zdrojů.
Ne vždy hosp. růst vede ke zvyšování kvality života. Velmi často sebou přináší nedostatky (znečišťování životního prostředí, nedostatek přírodních zdrojů, růst sociálně slabých skupin apod…). Proto by se každý stát měl snažit zvolit takové tempo růstu, které vytváří předpoklady i pro zvyšování kvality života.

Zdroje ekonom. růstu:
1) Přírůstek nabídky pracovních sil (souvisí s vývojem obyvatelstva, se zvyšováním jeho zdraví)
2) Přírůstek ekonom. kapitálu (souvisí s lepší vybaveností kapitálem, s vyšší produktivitou práce)
3) Zvyšování investic do lidského kapitálu (vzdělanost pracovní síly – možnost pracovat s lepší technikou, nebo ji vytvářet)
4) Technický pokrok (díky němu můžeme využívat lidské a kapitálové zdroje efektivněji)
5) Řízení a organizace výroby (jedná se o přípravu lidí na jejich povolání, jejich vedení a motivace, což vede k efektivnějšímu využívání všech zdrojů)
6) Úspory v rozsahu výroby a ze specializace

Abychom dokázali srovnávat ekonomické vyspělosti jednotlivých zemí, vyjadřujeme hospodářský růst pomocí hrubého domácího produktu (HDP) na jednoho obyvatele a pomocí čistého ekonomického blahobytu (NEW)

Daň z pozemků

– Předmětem daně jsou pozemky, které mohou poskytovat nějaký užitek. Jsou to tedy zejména
tyto pozemky: 1) Orná půda
2) Chmelnice, vinice, ovocné sady
3) Trvalé lesní porosty a rybníky
4) Stavební a ostatní pozemky

Daň ze staveb – Předmětem daně jsou stavby, které slouží k bydlení, rekreaci a podnikatelské činnosti bez
ohledu na jejich stavebně technické vybavení a stáří. Daňovou povinnost má každá fyzická nebo právnická osoba bez ohledu na její sídlo, která vlastní nebo má zřízeno právo hospodaření ke stavbě nacházející se na území ČR.

Daň silniční – Předmětem silniční daně jsou vozidla opatřena státní poznávací značkou, která jsou používána
k podnikatelské činnosti (vyjma vozidel jednostopých a tříkolových).

Daň dědická, daň darovací, daň z převodu nemovitostí – Daňová povinnost vzniká při zdědění majetku,
převzetí daru nebo převodu nemovitosti.

Daně k ochraně životního prostředí – zavedení těchto dní je experimentem, se kterým se uvažuje jako
s nástrojem nepřímého ovlivňování ekonomiky. Prozatím existuje systém poplatků za znečištění vody, ovzduší a půdy při emisi škodlivin.

Druhy daní

Daň z přidané hodnoty – Jde o daň, která souvisí s prodejem a s po¨skytnutím zboží nebo služeb. Základem

pro výpočet daně je přidaná hodnota. Daň z přidané hodnoty (DPH) obecně zatěžuje zboží, tedy vše co je předmětem obchodu. Jsou to tedy např. i polotovary určené k dalšímu zpracování v jiném podniku. Daň je tedy rozložena mezi všechny články procesu zhodnocování – od základní suroviny po produkt určený ke konečné spotřebě. Samotný princip výpočtu daně z přidané hodnoty je velmi jednoduchý. Podnik nakupuje potřebné suroviny a na dokladech o nákupu jsou uvedeny mimo jiné i jeho ceny bez daně z přidané hodnoty a příslušná daň.


Spotřební daň – Součástí daňové soustavy je v ČR i v jiných zemích spotřební daň, jejíž odvod souvisí

s prodejem vyjmenovaného zboží. V ČR podléhá spotřební dani toto zboží:

· Uhlovodíková paliva a maziva

· Líh a destiláty

· Pivo

· Víno

· Tabák a tabákové výrobky


Plátci daní jsou v ČR právnické a fyzické osoby, které uvedené zboží vyrábějí vyvážení nebo dovážejí.


Daň z příjmů fyzických osob – Základem pro výpočet daně jsou příjmy, snížené o výdaje (náklady) na jejich

dosažení a udržení a upravené o řadu připočítatelných a odpočitatelných položek. Poplatníkem daně je každá fyzická osoba (včetně soukromých podnikatelů), pokud má zdanitelné příjmy. Za zaměstnance je povinen tuto daň odvádět zaměstnavatel, a to zálohově.

Dani podléhají příjmy:

1) Ze závislé činnosti a funkční požitky
2) Z podnikání a jiné samostatné výděleční činnosti
3) Z kapitálového majetku
4) Z pronájmu
5) Ostatní

Od základu daně se odčítají nezdanitelné položky:
1) Na poplatníka
2) Na vyživované dítě
3) Na manželku
4) Na poživatele plného či částeč. invalid. důchodu
5) Na dary do daného limitu

Daň z příjmů právnických osob – Poplatníky daně jsou všechny osoby mimo osoby fyzické. Předmětem
daně pak jsou veškeré příjmy z činnosti právnických osob a z nakládání s veškerým majetkem. Základ daně vznikne tak, že se hospodářský výsledek před zdaněním upraví o řadu připočítatelných a odpočitatelných položek.

Daně z nemovitostí – Tato daně patří mezi daně reálné a vztahují se tedy na existující vlastnický nebo
uživatelský vztah k nemovitosti. V rámci daní z nemovitostí rozeznáváme daň z pozemků a daň ze
staveb.

Daňová soustava

Daňová soustava je vytvářena jako provázaný systém sestavený s cílem zabezpečit příjmy státního rozpočtu, popř. veřejných rozpočtů, vybíráním daní. Získané prostředky jsou pak používány na zabezpečení chodu státní správy a veřejného sektoru hospodářství. V moderním pojetí chápeme daně jako spoluúčast občanů a dalších ekonomických subjektů na státních veřejných výdajích. Daňová politika státu je součástí jeho hospodářské politiky.


Principy zdanění

Dnes uplatňované přístupy k vytváření daňové soustavy vycházejí z několika obecných principů. Především se uplatňuje princip daňové neutrality. Zdanění nemá ovlivňovat podnikatelské rozhodování. Zdanění ovšem je činitelem, který ovlivňuje rozhodování např. o tom, zda podnikat či nikoliv.

Princip daňové neutrality je doplněn principem univerzality. Cílem je to, aby zdanění platilo všeobecně, tedy prakticky pokud možno s co nejmenším počtem výjimek z daných pravidel. Hledisko příjmů státního rozpočtu (veřejných rozpočtů) je charakterizován principem dostatečné daňové výnosnosti. Jde o zabezpečení dostatečných, ale nikoliv přehnaných příjmů plynoucích z daní, tedy daňových výnosů.

Při stanovení výše daňového zatížení je nezbytné přihlížet k principu daňové pružnosti. Je jím vyjádřena nezbytnost přihlédnout nejen k výši daňových výnosů v daném roce, ale i v letech následujících. Měřítkem zde je tzv. daňová kvóta jako vztah mezi velikostí příjmů veřejných rozpočtů a hrubým domácím produktem (HDP). Další nutnou podmínkou při tvorbě daňové soustavy je dodržení principu daňové únosnosti. Posledním, avšak velmi důležitým principem je princip daňové spravovatelnosti. Daně, vybírané na základě platných zákonů a předpisů, nemusí být vždy zcela spravedlivé, musí však být spravovatelné.

Poplatníci a plátci daní

Výše uvedenými principy zdanění se řídí stát jako příjemce daňových výnosů při tvorbě daňové soustavy. Poplatník daně je ten, komu daň snižuje jeho prostředky, které má k dispozici. (zaměstnanec). Plátce daně je ten, který skutečně daň do státního rozpočtu nebo do jiného určeného veřejného fondu platí (zaměstnavatel).

Přímé daně - dopadají na důchod fyzických a právnických osob přímo.
Důchod je z národohospodářského hlediska chápán
· U fyzických osob, které podnikají (např. u soukromých podnikatelů), jako rozdíl mezi jejich příjmy a výdaji
· U právnických osob (např. u společností s ručením omezeným nebo u akciových společností) jako jejich hospodářský výsledek.

Nepřímé daně – dopadají na důchod fyzických nebo právnických osob nepřímo. Jedná se především o
daně, které jsou spjaty s prodejem a poskytnutím zboží nebo služeb.
Reálné daně – se nevztahují k důchodům poplatníka, ale ke skutečnosti, která existuje nezávisle na
tomto důchodu. Touto skutečností (realitou) může být např.
1) Vlastnický vztah - k movitému nebo nemovitému majetku
2) Uživatelský vztah - např. k půdě
3) Zaměstnavatelský vztah - vyjádřený počtem pracovníků, nebo objemem
hrubých mezd.

Z toho, že poplatník je povinen odvést daň nezávisle na svém důchodu, vyplívá např. nezbytnost uhradit reálné daně, i když podnik vykáže ztrátu. Konkrétně daně jsou součástí daňového systému, který představuje kombinaci daní přímých, nepřímých a reálných.

Automatické stabilizátory

Co jsou automatické stabilizátory? Především k nim patří:
1) Automatické změny v daňových příjmech – daňový systém se zakládá na progresivních osobních
daních a daních z důchodů korporací. (progresivní daně jsou daně, jejichž míra roste s růstem důchodů.) Co představuje progresivní zdanění pro stabilitu? Znamená, že jakmile se začíná důchod snižovat, začínají klesat i příjmy státu. Před sto lety autoři považovali stabilitu daňových příjmů za prospěšnou. Dnes si mnozí ekonomové myslí přesný opak. Máme tedy asi štěstí, že náš současný daňový systém téměř nezáměrně získal vysoký stupeň automatické pružnosti. Jeho příjmy mají tendenci růst v období inflace a klesat v období recese. Je to nový mocný faktor stabilizující ekonomiku a zmírňující hospodářský cyklus.
2) Pojištění v nezaměstnanosti, sociální a ostatní transfery – Brzy poté, co jsou pracovníci vysazeni
z práce, začínají dostávat pojištění v nezaměstnanosti. Když se vracejí do práce, platby končí. Pojištění v nezaměstnanosti tedy vhání peněžní fondy do ekonomiky nebo z ekonomiky anticyklickým, stabilizujícím způsobem.

Utváření fiskální politiky

Příliš zjednodušená keynesiánská analýza vedla k přesvědčení, že fiskální politika je kámen mudrců, odpověď na všechny prosby udržet pod kontrolou hospodářské cykly. Jestliže se šíří nezaměstnanost, jednoduše zvyšte výdaje nebo snižte daně. Hrozí-li inflace, udělejte opak.
Dnes nikdo takové nivně optimistické názory o vykázání hospodářského cyklu do učebnic historie nezastává. Hospodářský cyklus je stále s námi, aplikace fiskální politiky není v praxi tak snadná jako v teorii.
Fiskální politikou rozumíme proces utváření daňové soustavy a veřejných výdajů s cílem:
1) napomoci utlumit výkyvy hospodářského cyklu
2) přispět k zachování rostoucí ekonomiky s vysokou zaměstnaností bez vysoké a kolísavé inflace

Opatření fiskální politiky, která se zabývá daněmi a veřejnými výdaji, mají ve spolupráci s opatřeními monetární politiky za cíl rychlý ekonomický růst při vysoké zaměstnanosti a stabilních cenách.

Automatická politika či politika s volností rozhodování (diskreční politika)

Mohli byste získat dojem, že ekonomiku mohou ovlivnit pouze opatření fiskální politiky s volností rozhodování, která umožňují explicitní tvorbu a změny daní a výdajů. Politiky s volností rozhodování jsou takové politiky, při nichž politikové opatrně sledují trend, předpovídají budoucí vývoj a mění hospodářskou politiku, když ekonomika nefunguje uspokojivě. Soudobý fiskální systém má rovněž výrazné vnitřní vlastnosti automatické stabilizace.

Fiskální = rozpočtová politika

Využívá státního rozpočtu jako nástroje k ovlivnění politiky, k získání předem určených cílů v ekonomické a sociální oblasti.

Stručný státní rozpočet se skládá z rozpočtu strukturálního a cyklického.
1) Rozpočet strukturální – je ta část rozpočtu, která je ovlivněna vládou.
2) Rozpočet cyklický – je určen politickým cyklem a ovlivněn hospodářským vývojem

Rozpočtový deficit je tedy součtem deficitu strukturálního a cyklického.
1) Strukturální deficit – se projevuje zvyšováním vládních výdajů a snižováním daní.
2) Cyklický deficit – vzniká snižováním důchodů v období recese (příjmy daní jsou nižší), zvyšováním nákladů nezaměstnanosti a výdajů na transferové platby.

Ekonomický dopad – oba typy deficitů se vzájemně ovlivňují. Jestliže se sníží vládní výdaje, sníží se
strukturální deficit. Důsledkem toho je snížená agregátní poptávka, proto se snižuje výroba, ekonomika se dostává do recese a roste cyklický deficit.
K relativnímu vyrovnání působí ve fiskální politice automatické stabilizátory, Jsou to některé příjmové a výdajové položky rozpočtu, které působí anticyklicky = protisměrově. Když je státní rozpočet deficitní, musí stát tento schodek vyrovnat. Většinou to řeší dluhem.

Financování státního dluhu:

1)Vnitřní dluh – půjčky od našich občanů: stát vydá státní obligace a zvýší daně

2) Vnější dluh – půjčky ze zahraničí


Vlády používají rozpočet proto, aby kontrolovaly své fiskální záležitosti a vedli si o nich záznamy. Rozpočet pro daný rok ukazuje plánované výdaje a očekávané příjmy. Rozpočet bude obvykle obsahovat seznam specifických programů a rovněž zdroje z daní. V určitém roce obecně vláda dosahuje buď rozpočtových přebytů, nebo rozpočtových deficitů.

Rozpočtový přebytek – vzniká tehdy, přesahují-li všechny daně a ostatní příjmy vládní výdaje.

K rozpočtovému deficitu – dochází, když výdaje přesahují daně.

Vyrovnaný rozpočet – je tehdy, jsou-li si daně a výdaje rovny.


Máli vláda rozpočtový deficit, musí buď tisknout peníze, nebo si k zaplacení svých účtů půjčit od veřejnosti. Vládní dluh (občas nazývaný též veřejný dluh) se skládá z celkových nebo nashromážděných výpůjček vlády, představuje tedy celkovou dolarovou hodnotu vládních obligací vlastněných veřejností, tj. domácnostmi, bankami, firmami, cizinci a ostatními nefederálními subjekty.

Státní rozpočet a fiskální politika

Státní rozpočet je centralizovaný fond peněžních prostředků, které představují plánované příjmy a výdaje státu. Nabývá formu zákona, neboť je schválen parlamentem.

Příjmy státního rozpočtu:
Daně - Přímé
- Nepřímé
- Cla

Výdaje státního rozpočtu:
1) Vládní nákupy statků a služeb
a) výdaje na školství a zdravotnictví
b) výdaje na obranu
c) výdaje do ekonomiky (státní dotace a investice do odvětví, ve kterých si stát nechává majoritní postavení)
d) výdaje do státní správy
2) Transferové platby (stát za ně neobdrží žádné protislužby)

Ekonomickou transformaci lze úspěšně zahájit pokud je splněno několik podmínek:

1) Národnostní problém nebrání racionálnímu státoprávnímu uspořádání příslušného státu

2) Existuje politická strana (koalice stran) a jasně vymezenou posttranformační strategií

3) Nastolení právního státu a zaručení jistoty vlastnických práv

4) Vymezení jasných právních norem v oblasti hospodářského života

5) Budování „tržní infrastruktury“ tj. institucí obvyklých ve vyspělých ekonomikách = vytvoření nezávislé centrální banky, nepodléhající vládě a pečující o zdravou měnu, soustavy komerčních bank a jiných institucí peněžnictví a pojišťovnictví, kapitálového trhu

6) Vytvoření sociální „záchranné sítě“ pro tu část populace, která není vůbec či dočasně schopna se přizpůsobit tvrdým požadavkům tržní ekonomiky.


Okolnosti, které vážným způsobem zhoršují výsledky transformace všech postsocialistických zemí (do konce roku 1993 včetně):

1) Celosvětová ekonomická recese

2) Západoevropské zahledění se do své nové, velmi náročné fáze integrace, doprovázené navíc

vyčerpáním dosavadního růstového modelu a konkurenčním oslabením. Výsledkem je neotvírání,ale spíše uzavírání evropských trhů pro vývozy z postkomunistických zemí.

Transformace vlastnické struktury

– Je skutečným jádrem celého transformačního procesu a jejím cílem je
vybudovat svobodnou tržní ekonomiku. Konkrétně se jedná o dva vzájemné procesy:
1) Vytváření příznivých podmínek pro spontánní vznik soukromého sektoru
2) Privatizace, tj. transformace státního a družstevního majetku na majetek soukromý

Formy privatizace:
1) Restituce - majetku původním majitelům a jejich potomkům.
2) Malá privatizace – se z ekonomického hlediska neliší od tzv. velké privatizace, odlišné je čistě „technické“. Byl zvolen jiný privatizační postup pro oblast obchodu, služeb a řemesel. Smyslem této operace je převést státní majetek do rukou skutečného soukromého vlastníka.
3) Velká privatizace – jsou používány četné standardní privatizační metody, např. veřejná soutěž, prodej předem určenému vlastníku, prodej akcií v dočasném držení státu na kapitálovém trhu, kupónová privatizace, apod.
Základní problém VP je, že nelze použít jen standardní privatizační metody. Duchovní otcové kupónové privatizace, ekonomové Tomáš Ježek, Dušan Tříska, přišli na myšlenku: není-li možné získat kupce, je nutné majetek rozdat. Rozpracovali ji do použitelné podoby s využitím investičních kuponů. Myšlenka se zakládá na přesvědčení liberálních ekonomů, že důležitý není výnos z privatizace, ale že pravý smysl této operace spočívá ve vytvoření efektivní vlastnické struktury.
Kupónová privatizace v ČR sice získala masovou politickou podporu procesům transformace, ale byla vytvořena poněkud nepřehledná vlastnická struktura, ve které se vše točí kolem několika velkých postsocialistických bank a privatizačních fondů ne vždy jasného původu.
Kupónová privatizace a velký rozsah restitucí vedou k situaci, kdy stát po skončení privatizace bude chudý a nebude mít prostředky pro řešení nebo podporu řešení dlouhodobé věcné devastace ekonomiky.
4) Transformace majetku družstev – Z formálních družstev se vytvářejí družstva vlastníků, akciové či jiné společnosti a část družstevníků hospodaří jako individuální soukromí vlastníci.
5) Privatizace bytového fondu – Zde je předkupní právo dosavadních nájemníků zachováno. Podle M. Thatcherové – privatizace bytových fondů je význ. nástrojem vytváření sociální vrstvy odpovědných vlastníků.

Transformace české ekonomiky

Výchozí stav české ekonomiky – Na konci roku 1989 představovala čs. Ekonomika a celá společnost velice

rozporuplný systém, který ve srovnání s jinými zeměmi opouštějícími komunismus, vykazoval předností.


Faktory, které jsou spolu s rozumnou transformační politikou základem pro to, aby se česká ekonomika udržovala na vedoucí pozici transformujících se zemí:

1) Průmyslová a civilizační tradice země, která byla do roku 1938 až na krátké výjimky evropským průměrem a ostře se odlišovala od východní Evropy.

2) Kvalifikační úroveň obyvatelstva, jeho flexibilita a tradiční ochota vyrovnat se se změnou situace.

3) Inflace nikdy nepřesahovala vážnější problém.

4) Převis peněžní nabídky nebyl relativně veliký

5) Hrubá vnější zadluženost byla poměrně nízká

6) Státní rozpočet takřka vyrovnaný

7) Vládní dluh mizivý

Nízké úspory

Nízké úspory

Nízké důchody Nízké investice a akumulace

Nízká produktivita práce

Technologie - 1) Naučit se využít existující technologii
2) K technologii je třeba řídících pracovníků
3) Rovněž by se měla vytvořit vrstva domácích firem a managerů

V pořadí problémů, které musí rozvojové země řešit má prioritu zlepšování zdraví obyvatelstva a zvyšování vzdělanosti a odborné průpravy. Produktivní kapitál v chudých zemích se vytváří pomalým tempem, protože důchody jsou tak nízké, že jen malá část může být uspořena pro budoucnost. Z toho problému se mnoho zemí snažilo dostat tím, že v 70. Letech financovaly ambiciózní programy rozvoje čemuž se však zadlužily natolik, že toto velké zadlužení trvá dodnes.

Jak se tedy vůbec mohou ekonomicky rozvíjet tyto země? Existují 3 teorie:
1) Metoda startu – „Start“ je poháněn vůdčími sektory tam, kde se rozvíjí exportní trhy. Když začnou růst dostavuje se zisk a ten se znovu investuje.
2) Teorie zaostalosti – tyto země by měly přebírat nové technologie od vyspělých zemí a
využívat jejich odborníků.
3) Teorie vyváženého růstu – říká, že všechny země postupují stále vyváženě vpřed („jako želvy“)

Ekonomika rozvojových zemí

Základní charakteristika rozvojových zemí:

· Nízký HDP ve srovnání s HDP v průměrně vyspělých zemích (až 40x)

· Nízká úroveň vzdělání (až 50% negramotných)

· Vysoká zaměstnanost v zemědělství (až 70%)

· Vysoká porodnost – populační problém

· Vysoká úmrtnost – nízký průměrný věk (45 let)

· Nedostačující zdravotnictví

· Špatná kvalita dopravy a spojů

· Nejasnosti v politické oblasti – nezájem zahraničních investorů


Populační problém – Vysoký přírůstek obyvatelstva je způsoben tím, že chudoba nutí rodiče plodit další děti,

aby jim pomohly zajistit obživu. Jenže špatná sociální základna způsobuje vysokou úmrtnost ve velmi nízkém věku, což je příčinou nízkého průměrného věku. Pro veliké množství obyvatelstva není možné také zajistit dostatek pracovních příležitostí, takže mnoho lidí umírá na existenční problémy (hlady). Nefunkčnost zdravotnictví a malá osvěta způsobují i neznalost antikoncepce a narození dalších nechtěných dětí, které později umírají na již zmíněné existenční problémy.

Možná řešení:

1) Zlepšení sociální základny
2) Dostatek pracovních příležitostí
3) Osvěta a zajištění informací
4) Poskytnout prostředky pro život (peníze)

Strategie hospodářského rozvoje

Lidské zdroje –
1) Nutnost klást důraz na kvalitu než na množství, tzn. zlepšit sociální základnu
2) Zamezit úniku mozků (intelektuálních lidí)

Přírodní zdroje -
1) Optimálně využít přírodních zdrojů
2) Přechod na soukromé vlastnictví půdy

Kapitál -
1) Umět si zajistit investice z průmyslově vyspělých zemí
2) Kapitál použít na vybudování infrastruktury
3) Nutnost prolomit bludný kruh akumulace peněz

Podnik vytváří tyto fondy:

1) Fond rozvoje

2) Rezervní fond

3) Fond kulturních a sociálních potřeb

4) Fond odměn

5) Účelové fondy tvořené z nákladů

6) další fondy


Podnik je povinen vést účetnictví, sestavovat roční závěrku, poskytovat ji zakladateli a příslušným orgánům státní správy. Roční účetní závěrku přezkušuje auditor. Vnitřní organizace je ve výhradní působnosti podniku. Podnik je povinen chránit životní prostředí před škodlivými vlivy, které jsou jeho činností vyvolávány, a zejména dbát toho, aby neohrožoval zdraví občanů.

K rozdělení, sloučení nebo splynutí podniku dochází na základě rozhodnutí zakladatele.

Rozdělený podnik zaniká a jeho majetek a závazky přecházejí na nově vzniklé, popřípadě přejímající podniky. Slučovaný podnik zaniká a jeho majetek a závazky přecházejí na přejímající podnik.

Při splynutí podniků dosavadní podniky zanikají a jejich majetek a závazky přechází na nově vzniklý podnik. Zánik nastává dnem výmazu podniku z obchodního rejstříku.

Rozdělování zisku

– Z vytvořeného zisku musí podnik zaplatit daně a zbytek zisku (tzv. použitelný zisk) rozděluje podle potřeby na zajištění své další činnosti.


Zákon o státním podniku


Podnik je výrobcem zboží, který svou podnikatelskou činnost provozuje samostatně na základě hospodaření na vlastní účet, přitom na sebe bere přiměřené hospodářské riziko. Podnik hospodaří s věcmi a majetkovými právy, svěřenými mu při jeho založení, a dále s věcmi a majetkovými právy nabytými v průběhu jeho podnikání. Věci s nimiž podnik hospodaří, jsou ve státním vlastnictví. Podnik má právo majetek držet, užívat jej a nakládat s ním v souladu s právními předpisy. Čistá hodnota majetku svěřeného podniku při jeho založení tvoří jeho kmenové jmění.

Podnik hradí své potřeby a náklady z příjmů získaných především ze své podnikatelské činnosti. Ze svého zisku hradí podnik odvody a daně státu. Zisk pro provedení odvodů a daní využívá podnik samostatně. Odpisy zůstávají podniku.

Státní podniky

Státní podniky zřizuje stát. Jejich zakladatelem může být buď příslušné ministerstvo nebo orgány místní samosprávy (obecní úřad). Podnik je právnickou osobou, vystupuje svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplívající. Podnik vzniká na základě rozhodnutí zakladatele dnem zápisu do obchodního rejstříku. Zákon o státním podniku rozlišuje dva typy státních podniků:
1) Podniky zaměřené na podnikatelskou činnost
2) Podniky pro uspokojování veřejně prospěšných zájmů. Tyto podniky nejsou obvykle ziskové.

Státní podnik zřizuje zakladatel vydáním zakladatelské listiny a žádostí o zápis do obchodního rejstříku. Datum zápisu je dnem vzniku státního podniku.
Ručení – podnik ručí za své závazky svým majetkem. Za závazky podniku stát neručí!
Kompetence řízení a kontrola – Státní podnik řídí ředitel, který také zastupuje podnik navenek jako statutární orgán. Jmenuje ho zakladatel. Poradním orgánem je dozorčí rada (funkční období je 5 let), která:
1) Projednává základní otázky koncepce rozvoje podniku
2) Dohlíží na hospodaření podniku
3) Projednává roční účetní uzávěrku a rozdělení použitelného zisku
4) Může doporučit zakladateli odvolat ředitele
5) Vyjadřuje se k rozdělení, sloučení a zrušení podniku.

Základními výdaji jsou:

1) Dotace podnikům
2) Transfery domácnostem – důchodové a nemocenské zajištění, politika zaměstnanosti a rekvalifikace
3) Veřejná spotřeba obyvatelstva – školství, zdravotnictví, kultura
4) Transfery do zahraničí – závazky vůči mezinárodním organizacím
5) Bytová politika – příspěvky na stavební spoření
6) Kapitálové výdaje – investice do ekologie, školství, dravotnictví a dopravy
7) Vládní úvěry (české plynárenské)

Monetární politika – zahrnuje regulaci peněz, úvěru a bankovní soustavy centrální bankou (ČNB)
Nástroje monetární politiky: 1) Diskontrní politika – Centrální banka může poskytovat komerčním bankám úvěry, tyto poskytuje při tzv. diskontní úrokové sazbě.
2) Operace na volném trhu – centrální banka nakupuje nebo prodává státní cenné papíry.
3) Politika minimálních rezerv – stát může uložit komerčním bankám povinnost uložit část svých aktiv u centrální banky na bezúročný běžný účet.

Obchodní zahraniční politika – každá země může ovlivňovat svůj obchod prostřednictvím obchodní
politiky. Ta se skládá z cel, kvót dovozních depozit a dalších nástrojů, které omezují nebo podporují vývoz a dovoz. Dalším nástrojem je regulace měnového trhu.
Nástroje: 1) Doložka nejvyšších výhod – rovnost v oblasti mezin. hospodářských vztahů.
2) Používání cel, subvencí jako nástrojů regulace volného obchodu
3) Zákaz dovozu nebo vývozu (embargo)
4) Změna kurzu měny

Důchodová politika – Přesněji je označována jako mzdová a cenová politika, projevující se v cenové a
mzdové regulaci.

Vláda plní v ekonomice především tyto funkce:

1) Vytváří rámec pro fungování ekonomiky
2) Určuje makroekonomickou stabilizační politiku směřující proti nezaměstnanosti, inflaci, stagnaci apod.
3) Ovlivňuje racionální rozdělování zdrojů v zájmu zvyšování ekonomické efektivnosti.
4) Vytváří sociální programy.

Hospodářská politika ovlivňuje hospodářský proces státu. Nástroji hospodářské politiky jsou:
1) Fiskální politika – měnová
2) Monetární politika
3) Obchodní politika
4) Důchodová politika

Fiskální politika – čili rozpočtová je dána výdaji a příjmy státního rozpočtu. Státní rozpočet může
být : s přebytkem, vyrovnaný nebo také se schodkem (deficitní).

Základní příjmy jsou:
1) Daň z přidané hodnoty
2) Spotřební daň
3) Daň z příjmu
4) Silniční daň
5) Daň dědická, darovací a z převodu nemovitostí
6) Clo
7) Sociální a zdravotní pojištění
8) Nedaňové příjmy (soudní a jiné poplatky, kolky)

Funkce vlády

– Ekonomie v posledních letech vyvinula disciplínu nazývanou veřejná volba. Ta studuje jak se vlády rozhodují a jak řídí ekonomiku. Ptá se, jaké statky vlády kupují, komu jsou rozdělovány přínosy z vládních programů, jak se tyto vládní statky a služby vyrábějí. Jaké hlavní ekonomické funkce vláda v soudobé smíšené ekonomice vykonává? Jsou čtyři:

1) Vytváření právního rámce tržní ekonomiky

2) Stanovení makroekonomické stabilizační politiky

3) Ovlivňování alokace zdrojů s cílem zvýšit ekonomickou efektivnost

4) Zavádění programů, které ovlivňují rozdělování důchodů.


Právní rámec – Ve své první funkci, vymezování právního rámce, vláda určuje pravidla ekonomické

hry, které se zúčastňují domácnosti, firmy a dokonce i vlády. Tato pravidla zahrnují definici vlastnictví, zákony pro uzavírání smluv a hospodářské podnikání, vzájemné závazky zaměstnanců a zaměstnavatelů a řadu ustanovení, která upravují způsob vzájemného chování jednotlivých subjektů společnosti.


Stát

Stát je organizační soustava lidské společnosti, která má své ohraničené území, občany (obyvatelstvo), řídící orgány, administrativní aparát a ozbrojenou moc. Stát je představován prezidentem, parlamentem, vládními orgány státní moci, což je sama vláda a ministerstva. Patří zde však i místní orgány státní správy – obecní, městská a okresní zastupitelstva.

Ve vývoji národních ekonomik hraje vláda stále významnou roli. Názory na tuto skutečnost nejsou vždy jednoznačné. Úloha státu v ekonomice zůstává nesporná, protože pro chod ekonomiky je nutno vytvářet určitá pravidla a stanovovat hlavní směry vývoje.

Úloha vlády v moderní ekonomice

Nástroje vládní politiky – Pro dosažení veřejných politických cílů je zapotřebí, aby si vlády obstarávaly
příjmy, utrácely peníze a vydávaly příkazy k regulaci ekonomické aktivity. Mezi hlavní nástroje, jimiž vlády ovlivňují ekonomickou aktivitu náleží:
1) Daně – které snižují soukromé výdaje (např. na automobily či stravování) a tím uvolňují
prostor pro veřejné výdaje (na statky jako nákl. Auta nebo potraviny pro armádu).
2) Výdaje – které podněcují firmy nebo zaměstnance k výrobě jistých statků nebo služeb a
transfery (jako je zabezpečení) které skýtají duchovní podporu.
3) Regulace – či zásahy, které obyvatelům dávají pokyny, aby vykonávaly či nevykonávaly
jisté ekonomické aktivity.

Daňová a výdajová aktivita – v každém krizovém období – v každé válce, každé depresi, v každé vlně
vzedmutého znepokojení nad chudobou a nerovností – se aktivita vlády zvětšuje. Když ale naléhavost pomine, výdaje se patrně nikdy nevrací na předchozí úroveň.

Růst vládních zásahů a regulace – Zvyšování kolektivních výdajů je pouze jednou stránkou vývoje. Vedle
rychlého růstu výdajů a daní se také obrovsky rozmnožily zákony a regulace související s ekonomickými záležitostmi.

Obchodní domy

– obchodní domy zajišťují prodej pod jednou střechou. Vznikly již v 19. stol. A jsou i dnes
zákazníky oblíbeny. Představují soubor specializovaných prodejen s možností komplexního nákupu. Prodejní plocha zaujímá rozlohu mezi 2500 – 20 000 m2. Prodejní plocha je vždy situována ve větším počtu podlaží. V jednotlivých podlažích je provoz obchodního domu často organizován formou uzavřené samoobsluhy. Takové uzavřené podlaží s vymezenými vstupy pro zákazníky a s výstupem přes inkasní zónu nazýváme etážovou samoobsluhou.
Obchodní domy mohou být:

1) Univerzální – nabízejí široký a poměrně hluboký sortiment potravinářského a nepotravinářského zboží.
2) Specializované – nabízejí většinou nepotravinářské zboží.

Odborné velkoprodejny – pro tyto prodejní jednotky je typická samoobslužná forma prodeje v samostatném,
většinou jednopodlažním objektu. Jsou vybaveny parkovištěm. Např.: OBI, BAUMAX…

Prodejní stánky – pevné stánky a kiosky jsou součástí stálého obchodního vybavení určité oblasti.
Přenosné a pojízdné stánky se využívají dočasně při různých příležitostech zvýšeného zájmu o určité zboží. Využívají se např. při sportovních příležitostech, poutích, srazech a shromážděních.

Pojízdné prodejny – prodej v pojízdných prodejnách – autobusech se uskutečňuje v řídce osídlených oblastech
venkova a někdy se používá i k zásobování podniků a odloučených pracovišť. Pojízdné prodejny nejčastěji prodávají potravinářské zboží, případně smíšený sortiment. Prodej bývá řešen jako samoobslužná forma nebo prodej s obsluhou. Nevýhodou jsou vysoké provozní náklady (pohonné hmoty), což vede k vyšším cenám zboží.

Supermarkety

– prodejní jednotka je zaměřena na potravinářské a nepotravinářské zboží denní a časté
poptávky. Samoobslužný prodej je doplněn individuální obsluhou. Prodejní plocha je v jednom podlaží samostatného provozního objektu, velikosti minimálně 400 m2. Supermarkety jsou velkokapacitní prodejny. Jejich umístění je velice široké – centra měst, centra městských čtvrtí, dopravní uzly, ale i jako součást obchodních domů.

Hypermarkety – takto jsou označovány velké prodejní jednotky se samoobsluhou, které mají za základ vždy
plný potravinářský sortiment a velký rozsah nepotravin. Ve všech hypermarketech je zajištěno občerstvení. Oproti supermarketům jsou větší, s prodejní plochou od 3 do 15 tis. m2. Hypermarket je umísťován většinou na okraji měst a je vždy doplněn velkou parkovací plochou, bývá také zřizován samostatně u dálničních tahů.

Diskontní prodejny – slouží jako centra levného nákupu.Jsou to samoobslužné prodejny s jednoduchým
vybavením, které nabízejí potravinářské zboží a průmyslové zboží denní spotřeby za nižší než obvyklé ceny. Nižších cen, zajišťujících rychlou obrátku zásob je dosaženo úsporou provozních nákladů, zejména: 1) Prodejem zboží převážně přímo z balení (palet, kartonů). K informaci o cenách slouží
výrazné cenovky nad prodejním místem.
2) Vyloučením obslužných úseků
3) Omezením nebo úplným vyloučením sortimentu, vyžadujícího technicky náročné
prodejní zařízení.

Diskontní prodejny zpravidla nevedou plný sortiment, ale jejich nabídka bývá omezena na 600 – 800 položek. Zařízení je jednoduchého skladového typu. Samoobslužný regálový prodej je doplněn prodejem z palet a rolltejnerů.

Běžné prodejny

– jsou to prodejny potravinářské i nepotravinářské nabízející souborný nákup zboží. Jejich
prodejní plocha může být od 30 – 2500 m2 . Jsou umisťovány v přízemí a v prvním patře
obytných budov. Podle šířky a hloubky nabízeného sortimentem se člení na:
Plnosortimentní jednotky – prodejna potravin
Smíšené jednotky – jejich sortiment zahrnuje jak potraviny tak i nepotraviny, je široký,ale mělký.

Specializované prodejny – např. prodejna sklo – porcelán. Sortiment je široký a hluboký.
Úzce specializované prodejny – jsou to prodejny s poměrně úzkým, ale hlubokým záběrem sortimentu. Podobně jako specializované prodejny jsou umisťovány do městského centra. Příkladem mohou být prodejny se zbožím investičního charakteru, které si zákazník kupuje jednou za život. Případně kombinované jednotky

V současné době se u nás rozvíjí tzv. diskontně orientované jednotky. Jsou to supermarkety, hypermarkety a diskontní prodejny. Mají některé společné znaky. Především to jsou nízké provozní náklady, protože prodej je uskutečňován na velkých plochách s použitím mechanizace. Rozsah služeb je omezen. Prodej je zaměřen na zboží s rychlou obrátkou.

Základní maloobchodní síť

– funguje pravidelně po celý rok a má relativně stálý okruh zákazníků v příslušné oblasti. Obchodně provozní jednotky mají pevné stanoviště.

Doplňková maloobchodní síť – je tvořena jednotkami používanými pro nabídku při krátkodobém a místním

zvýšení poptávky.


Z hlediska typu osídlení, kde maloobchodní síť působí, lze rozlišit maloobchodní síť městskou a venkovskou.


Městská maloobchodní síť – nabízí veškerý obchodní sortiment vyskytující se na trhu spotřebním zbožím.

Poptávka po zboží je v jejím teritoriu vysoká. Konkurenční prostředí je výraznější, neboť zákazníci při relativně krátkých docházkových vzdálenostech mohou snadno přesunout své nákupy do jiné prodejny.

Venkovská maloobchodní síť – musí počítat s nižší hustotou osídlení a s nižší poptávkou po zboží.



Uspořádání maloobchodní sítě


Obchodní síť má svým uspořádáním a strukturou zajišťovat nejen rozvoj (prosperitu) provozujících obchodních firem, ale i prosperitu občanské vybavenosti určitého regionu. Maloobchodní síť má bezprostřední vliv na životní úroveň a způsob života obyvatelstva. Při vytváření maloobchodní sítě mají hlavní slovo obchodní firmy. Ty rozhodují o umístění svých provozoven. Nicméně státní a samosprávné orgány dohlížejí a regulují proces využívání území. Rozhodnout kam umístit svou prodejnu je pro obchodníka složitý proces. Co vše musí obchodník při tom zvažovat:

1) Počet obyvatelstva obce nebo města

– hustota obyvatelstva v určité lokalitě působí na zvyšování nebo

snižování potenciálních zákazníků určité maloobchodní jednotky.

2) Akční rádius prodejny – znamená prostředí, v němž jednotka působí a je schopna zajistit nákupní

podmínky pro svůj okruh zákazníků a které potřebuje na zajištění své existence. Akční rádius maloobchodní jednotky je dán charakterem sortimentu, hustotou obyvatelstva, docházkovou vzdáleností, nákupním spádem atd…

3) Docházkovou vzdáleností – je označována dosažitelnost provozní jednotky pro zákazníka v přijatelném

čase.


Druhy prodejen

Prodejny se od sebe liší šířkou a hloubkou nabízeného sortimentu, rozsahem poskytovaných služeb, velikostí, formou prodeje atd. Každá prodejní jednotka má jiný charakter. Hlavní typy prodejen, se kterými se v současné době setkáváme, můžeme seřadit do třech skupin:

1) Stacionární jednotky – prodejny stálé s pevným stanovištěm

2) Ambulantní prodejny – provozní jednotky se stanovištěm pohyblivým

3) Objednávkové provozní jednotky – firmy, které zajišťují prodej zákazníkům podle katalogů, kdy zboží je mu dodáno přímo do domu.

Ze vztahu mezi prodejcem a dodavatelem vyplívají tyto povinnosti:

b) Povinnosti dodavatelů
1) Informovat odběratele o novém zboží
2) Průzkum trhu
3) Návrh objednávkového a rozvozního plánu
4) Složení zboží
5) Převzetí obalů

Objednávání zboží prodejnou má tyto formy:
1) Písemnou objednávku
2) Telefonicky
3) Prostřednictvím obchodního zástupce
4) Osobně

Maloobchodní síť

Soubor prodejních jednotek, které zásobují obyvatelstvo spotřebním zbožím, označujeme jako maloobchodní síť. Provozní jednotky jsou vzájemně provázané co do sortimentu, typů i organizace provozu. Z hlediska působení v místě či oblasti lze maloobchodní síť členit na základní a doplňkovou.

Formy velkoobchodní činnosti

Většinu velkoobchodních zařízení tvoří velkoobchodníci – zprostředkovatelé mezi výrobci a maloobchodním nebo průmyslovým sektorem.


Formy činností velkoobchodníků:


1) Zprostředkovatelská forma – nezadržuje žádné zásoby, shromažďuje objednávky od odběratelů a

předává je výrobcům a dodavatelům – přímá zásilka zboží.

2) Zásilková forma – katalogy a propagační literatura, možnost vybrat zboží podle přání a objednat je

písemnou formou.

3) Regálová forma – zprostředkovatel dodá obchodu stojany, naplní je zbožím, maloobchodník platí

smluvní cenu za prodané zboží.

4) Samoobslužná forma – tzv. „zaplať a odvez“ (cash carry), velký výběr zboží, platba v hotovosti

nebo šekem.

5) Prodejní forma – v prodejní kanceláři jsou vystaveny výrobky podniku, nejsou zde zásoby

6) Kompilátorská forma – (kompilace = práce vzniklá sestavením různorodých prvků) shromažďování

zboží, balení do krabic nebo konzervace, dodávka do maloobchodů.


Pracovní činnost a operace ve velkoobchodě

Provoz ve skladu musí být organizován, aby proces skladování včetně příjmu, ukládání, přípravě k expedice, vlastní expedici a rozvoz zboží tvořil ucelený řetěz. Proces musí proběhnout s nejmenšími ztrátami na zboží a s nejvyššími úsporami lidské práce.

Provoz dělíme na:

1) Nákup a příjem zboží

2) Skladování zboží

3) Prodej a expedice zboží


Dodavatelsko – odběratelské vztahy

1) Kontakt s prodejnou – Na základě smlouvy o dodávkách zboží informuje dodavatel prodejny o nových

druzích zboží a předkládá vzorky. Ve spolupráci s prodejnou může velkoobchod provádět průzkum poptávky.

2) Zásobování prodejen – Základem je aktivní přístup dodavatele. Zásobování prodeje musí být plynulé

v potřebném množství, struktuře, sortimentální skladbě a kvalitě.


Ze vztahu mezi prodejcem a dodavatelem vyplívají tyto povinnosti:

a) Povinnosti odběratelů

1) Sledování pohybu zásob

2) Přehled o nákupní činnosti podniku

3) Přehled činnosti dodavatelů

4) Sledování nových druhů zboží

5) Včasné předkládání objednávek

6) Respektovat rozvozní plán

Členění velkoobchodních skladů:

2) Z hlediska funkce v zásobovacím systému:

a) Nákupní – soustřeďování zboží od výrobců a jeho následné odeslání prodejci

b) Rozdělovací a třídící – třídí se zde velké zásilky pro maloobchod

c) Pro sezónní a dlouhodobé skladování

d) Obchodní – základní funkcí kromě skladování je i změna sortimentu

e) Odbytové – umístěny u výroby, jeden výrobce mnoho odběratelů

f) Veřejné a nájemné – skladování zboží pro zákazníka

g) Tranzitní – v místech velké překládky zboží (přístavy, nádraží…)

h) Konsignační – odběratel zřizuje u dodavatele, odebírá dle spotřeby a platí

v časovém odstupu.


3) Z hlediska sortimentu: a) Sortimentální – pro jednu skupinu zboží

b) Univerzální – pro větší sortiment zboží

c) Úzce specializované – pro části sortimentu


4) Podle stupně mechanizace:

a) Automatizované – část pohybu zboží je zajištěna automaticky

b) Plně automatizované – téměř všechny nebo všechny manipulační procesy jsou

automatizované

c) Mechanizované – mech. Prostředky netvoří celek a řeší pouze část pohybu

d) Vysoce mechanizované – progresivní technologie, s prvky automatizace při

příjmu, skladování, vyskladňování spolupracuje

člověk

e) Sklady ruční

Velkoobchod

Význam a základní funkce velkoobchodu:

1) Zásobuje maloobchodní síť, překonává časový rozpor mezi výrobou a spotřebou.

2) Vyrovnává rytmus výroby s rytmem dodávek zboží do maloobchodní sítě, soustředění a skladování zásob ve velkoobchodních skladech.

3) Zlevňuje přiblížení zboží místu spotřeby

4) Vykonává a řídí řadu operací, které jsou přímým pokračováním výroby zboží – přesun zboží z výroby do skladu. Vnitřní přeprava, manipulace, přeprava do maloobchodu

5) Přetváří úzký výrobní sortiment na sortiment spotřební, kompletování zásilek, příprava sortimentu k expedici, dohotovení zboží (dozrávání ovoce)

6) Propagace zboží např. na výstavách a veletrzích.


Členění velkoobchodních skladů:

1) Z hlediska výstavby: a) Sklady otevřené – oplocená plocha s úpravou podkladu. Dobré

přístupové podmínky.

b) Polootevřené – Zastřešená plocha bez bočních stěn

c) Uzavřené – Chrání výrobky proti všem atmosférickým vlivům

d) Výškové – Uzavřené sklady s výškou do 8m

e) Halové –

f) Etážové –

Úkol maloobchodu

– Jeho hlavním úkolem je tudíž uspokojení poptávky obyvatelstva po zboží. Tato činnost

se uskutečňuje v maloobchodních jednotkách. Základní maloobchodní jednotkou je prodejna. Ve velkoobchodě i maloobchodě se uskutečňují tyto hlavní skupiny činností:

1) Nákup zboží

2) Udržování přiměřených zásob zboží

3) Prodej zboží

4) Průzkum trhu


Zásady obchodní činnosti

K zásadám úspěšného obchodního podnikání patří:

1) Zásada služby – Obchod nevznikl, aby sloužil obchodníkovi, ale je službou lidem. Jeho smysl a

lidské poslání spočívá v hledání cest, jak pomoci svému zákazníkovi k dobrému a

levnému zboží.

2) Zásada poctivosti – Obchod není živ ze šizení zákazníků, ale odměny za poskytovanou službu. Tuto

odměnu představuje rozdíl v ceně, za kterou jednotku zboží kupuje a prodává.

3) Zásada růstu – Každý obchodník by se měl snažit svou činnost rozšiřovat jednak na další území (tj.

získávat další zákazníky). Jednak na poskytování dalších služeb. Z toho vyplívá, že

dosažený zisk by měl především znovu vkládat do rozvoje své obchodní základny.


Příkladem dodržování uvedených zásad je u nás tradičně firma BAŤA, která si postupně budovala i svou obchodní síť. Její prodejny nebyly nijak přepychové, aly vyznačovaly se čistotou, přehledným uložením poměrně levného zboží, ochotou a čestností prodavačů. Firma velmi rychle rozšiřovala své prodejny i do zahraničí.

Přispěly k tomu tyto skutečnosti:

· Malovýroba se změnila ve velkovýrobu, uskutečňovanou ve velkých podnicích specializovaných na úzký druh výrobků. Tyto podniky vyrábějí pro stále větší okruh spotřebitelů, kteří se mnohdy nacházejí za hranicemi státu, kde výrobek vznikl. Obchod dnes zprostředkovává směnu na ohromné vzdálenosti a stal se do jisté míry mezinárodním.

· Objem směny zprostředkované obchodem je dnes mnohonásobně vyšší než v minulosti, protože velkovýroba produkuje velké množství výrobků, které se téměř všechny směňují. Předmětem směny zprostředkované obchodem jsou kromě výrobků např. i nemovitosti nehmotné výtvory, služby.

· Rozvojem dopravy a spojů se obchod velmi zrychlil

· Předmětem směny zprostředkované obchodem jsou i složitá technická zařízení.

· Zákazník je dnes daleko náročnější a nekoupí vše. Má individuální přání. Obchod musí tato individuální přání odhadovat a snažit se zákazníkovi vyjít vstříc.


Z uvedených vyplývá, že dnešní společnost by bez obchodu a jeho dobré spolupráce s výrobou nemohla existovat a zanikla by.


Členění obchodu – Obchod dnes tvoří významnou složku národního hospodářství a zahrnuje různorodé

činnosti.

Můžeme ho členit z různých hledisek:

1) Podle jeho územního zaměření rozeznáváme:

· Obchod vnitřní

· Obchod zahraniční


2) Podle ekonomického určení:

· Obchod se spotřebitelskými předměty

· Obchod s kapitálovými statky


3) Podle funkce, kterou v oběhu zboží plní

· Velkoobchod

· Maloobchod


Funkce velkoobchodu a maloobchodu

Základní úkol obchodu, tj. zprostředkovávat směnu, je platný pro každou jeho dílčí složku. Konkrétní obsah jednotlivých obchodních činností se liší podle toho, jde-li o obchod vnitřní nebo zahraniční.


Úkol velkoobchodu – Velkoobchod má na jedné straně vztah k výrobním podnikům, od nichž ve velkém

kupuje výrobky, na druhé straně k maloobchodu nebo k jiným výrobním podnikům, jimž toto zboží prodává. Maloobchodní jednotky jsou ve srovnání s výrobními podniky malé, je jich mnoho, protože musí být blízko spotřebitele, zvláště, jde-li o zboží časté poptávky. Nabízejí spotřebitelům mnoho druhů zboží, které bylo vyrobeno ve velkém počtu výrobních podniků. Proto hlavním úkolem velkoobchodu je přeměňovat úzký výrobní sortiment v široký sortiment spotřebitelský a ten dodávat do maloobchodu. Tato činnost se uskutečňuje ve velkoobchodních skladech, kde se vytvářejí i potřebné zásoby k zajištění plynulého zásobování maloobchodu. Maloobchod se tak může rychle přizpůsobovat změnám ve spotřebitelské poptávce.

Vznik obchodu a jeho význam

Příčiny vzniku obchodu – Obchod jako lidská činnost existuje od pradávna. Souvisí s dělbou práce a rozvoje

směny. Vznikem peněz směna nabyla podoby koupě a prodeje. Peníze velmi napomohly jejímu rozvoji, protože umožnily časově a prostorově prodej a koupi oddělit. I když směna měla stále místní charakter, začala se soustřeďovat do určitých míst (tržišť). Postupně se zde začalo obchodovat i s výrobky, které nebylo možné v daném místě vyrobit, které přiváželi kupci z jiných zemí. Do směny tak postupně vstoupil kupec, předchůdce obchodníka, jako zprostředkovatel. Výrobcům pomáhal nacházet nové zákazníky. Spotřebitelům objevoval nové výrobky a tím přispíval k lepšímu uspokojování jejich potřeb. Z uvedeného vyplívá, že obchod jako zprostředkovatel mezi výrobou a spotřebou vznikl na určitém stupni rozvoje dělby práce z potřeby pomáhat rozvoji směny.


Význam obchodu v dnešním světě – I když obecný úkol obchodu jako zprostředkovatele mezi výrobou a

spotřebou zůstává v dnešní společnosti stále platný, konkrétní obsah této činnosti a její význam pro společnost se výrazně změnil.