Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

10, Season of the Year, Weather

We have 4 seasons – spring, summer, autumn, winter (all take about 3 months)

SPRING
Begins in the 21th of March – time of Easter.
Nights are shorter and days longer, more sunshine, first flowers and green grass appear, trees come into blossom.
Weather changes a lot and it often rains.

SUMMER
Begins on the 21th of June – time of harvest in the field.
Summer holidays begin for pupils and students, people take their vacation, sky is clear and bright, it´s sunny.
Temperature rises up to 30 degrees and summer storms occur quite often .

AUTUMN
Begins on the 23rd of September – time of harvest in the garden.
School year begins, temperature falls down, trees became bare.
It often rains and sky is often cloudy.

WINTER
Begins on the 21th of December – time of Christmas and New Year celebrations.
People take their winter vacation and go to the mountains to practise winter sports (skiing, ice-skating, built snowman, sledging ...)
Temperature falls down below zero, it snows, there´s hard frost.


Adjectives – Přídavná jména a jejich stupňování

☺ mají jediný tvar – pro všechny rody a obě čísla
☺ stejné jako u stupňování příslovcí, akorát ve třetím tvaru se dává předložka THE


-

9, Invitation to the Czech Republic

9, Invitation to the Czech Republic

Many various types of restaurants:
1, luxury restaurants
2, pubs
3, alehouses (pivnice)
4, wine-rooms and wine-cellars
5, tea-rooms, cafés
6, pizzerias
7, cafeterias
8, fast – foods

A typical Czech restaurant: offers pork, cabbage and dumplings with beer; beef sirloine with cream sauce and dumplings, wiener schnitzel with potatoe salad etc.
National restaurants – offer national cuisines, very popular in our days is e.g. Chinese, Italián, Greek, Indian etc.
Fast-foods – McDonald´s – they offer many types of burger e.g. cheesburger, hamburger, chickenburger etc. , KFC, Burger King ….popular especially with zouny people
We can order melas – á lá carte
- according the daily Orfee
- according menu
We begin with warm or cold starter then soap follows (vegetable, chicken, potato, mushroom, cabbage…). Then we can order main course with side-dish and desert plus coffee.
Beverages: 1, non-alcoholic – mineral water, juice, soda…
2, alcoholic – beer, wine, spirits
When we come to a restaurant – a waiter show us our table and takes our orders, then he serves us. At the end we pay our bill including a tip.


Conditional – Podmiňovací způsob

1, PRESENT
should (v 1.osobě) / would (v celém časování) + infinitiv bez „to“
- I should/would go there. You would go there.
should v 2. a 3.osobě = „měl bys“
- You should go there. Měl bys tam jít.

2, PAST
should / would + minulý infinitiv bez „to“
- You would have gone there. = Býval bys tam šel.
- You should have gone there. = Býval bys tam měl jít.

8, Holidays in the Czech Republic

8, Holidays in the Czech Republic

Traditional holidays:
1, Christmas – Christmas Eve is the most important , we decorated tree, fried carp with potato
salad, we gave gifts, baked sweet...
2, Easter – We decorated eggs, Christains celebrate Christ´s death and his return to life
(ressurection)
3, New Year´s Eve – big celebration, drink alcohol...

Holiday during the year which we remember/celebrate:
14th February – St. Valentine´s Day – people in love send each other Valentine cards and
small gifts

5th May – Prague Uprising (povstání)

8th May – the end of World War II. in Europe

2nd Sunday in May – Mother´s Day – children give their mother small gifts or cards

5th July – Jan Hus – a preacher in the Bethlem Capel and o professor of Prague University, he was condemned to death as a heretic and burnt in 1415.

6th July – Apostles of Sloves – Cyril and Methodins – they came to Great Moravia to spread
Christianity, involved Slovanic alphabet

28th October – 1918 – Czechoslovakia came into existence as an independent state

1968 – Cz. became a federation of 2 equal states

17th November – 1939 – anti-naci demonstrations – Czech universities and collages were closed

1989 – Velvet Revolutions


Minulé časy: Prostý, Průběhový a Opakování děje v minulosti

☺ minulý čas vždy vyjadřuje ukončenou minulost

SIMPLE: konstatování minulé skutečnosti (otázka a zápor pomocí DID)
a) –ed (pravidelná slovesa) – I aksed him. Did you ask him?
b) 2 tvar (nepravidelná slovesa) – He bought it. Did he buy it? He didn´t buy it.
CONTINUOUS: was/were + ing – He was playing. They were reading.
a) vyjadřuje děj, který proběhl v určitém okamžiku nebo od-do
Yesterday I was playing tennis from 5 to 6.
b) 2 nebo více dějů probíhalo současně (when, while)
While I was sleeping he was reading a book.
c) 1 děj probíhal, jiný minulý děj do něj zasáhl.
When I was walking in the park I met my friend
OPAKOVANÝ DĚJ V MINULOSTI: used to – I used to go there every week.

7, Prague

7, Prague

The largest and the oldest city in the Czech republic.
The capital city of the Czech republic.
The seat of the President, the Parliament and the Goverment.
About 1,2 million inhabitants.
Skreads on the both banks of the Vltava river.
Prague is divided into a number of discricts.
The oldest part: The Old Town, The Lesser Town, Hradčany, Josefov, Vyšehrad.
Prague is economics and business centre – a lot of banks, offices, institutions...
Prague is centre of education and science – many schools, colleges, libraries etc. (Charles
university – 1348, founded by Charles IV.)
Prague is centre of sports – stadions, swimming pools, sport clubs...
Prague is centre of culture – theatres (the National theatre, the Estate theatre, the Open House,
Small-form theatres), cinemas, concert halls (The House of Artists, The
Smeatana´s halls), music clubs, exhibition halls, galleries, museums (The
National museum, The Technical museum).
Many culture events – e.g. Prague Spring Festival – a lot of artists all over the world,
International TV Festival „Golden Prague“ etc.
Prague is especially rich in sights and monuments – Prague Castle, St. Vitus Cathedral,
Basilique of St. George, Golden Line...

VYŠEHRAD – the first seat of Czech Kings
OLD TOWN SQUARE – the city hall with astronomical clocks (marching apostles),
monument of Jan Hus
CHARLES BRIDGE – founded by Charles IV., decorated with baroque status by Matyáš
Braun and Jan Brokoff
CHURCHES: St. Nicholas Church in the Old Town Square and in the Lesser Town Square
MODERN ARCHITECTURE: Dancing House, Congres Centre


World Order – Pořádek slov ve větě

☺ je pevný a nelze ho měnit – je významotvorný
Oznamovací věta: (PUČ) – podmět – přísudek – předmět – příslovečné určení (Z,M,Č) – (PUČ)
(Every day) I buy coffee in this book shop (every day).
Otázka: pomocné sloveso – Do you buy coffee in this shop every day ?
tázací výraz – Where do you buy coffee every day ?
kladná podmět. otázka – bez pomocného slovesa – Who buys coffee ?
Frekvenční příslovce: ta, která vyjadřují jak často se děj odehrává – always, sometimes, never,
usually, often, seldom (zřídkakdy)
I am always at home. I have never seen it. – za „to be“ pomocné sloveso
I never come late. – před významové sloveso

6, The Czech Republic

6, The Czech Republic

Consists of 3 parts: Bohemia, Moravia, Silesia.
Borders with Germany, Poland, Slovakia and Austria.

Area: about 800 000 square km

Population: more than 10 millions inhabitants

Capital city: Prague (more than 1 million people)

Other big cities: Brno, Plzeň, Ostrava...
Major nationalities are the Czech and the Moriavians.

Menority groups: the Slovaks, the Poles, the Roms, the Ukrainians, the Russias...
The highest mountain is Sněžka (in the Giant mountains).
Bohemia and Moravia are quite rich in mineral springs – there is lot of spas (Františkovi
Lázně, Karlovy Vary, Mariánské Lázně) – many tourists from all over the
world visit them every year.

Political system: republic, the head of the state is President, Parliament (the Senate and the
House of Representatives), head of goverment is Prime Minister.

Main political parties: Civic Democratic Party and Social Democratic Party.

Economy: main part of industry – engineering (cars, tractors, agricultural machines), glass
industry (cut glass as well as china), chemical industry, main products of
agriculture are wheat, fruit, hips (famous Czech beer)

Culture: a long cultural tradition – music (Smetana, Dvořák), literature (J. Seifert – Nobel
Prize Winner), film (Forman, Svěrák – Oscar Winners).

Festivals: Prague Spring, Golden Prague, International Film Festival in Karl´s Bad

Sport: hockey, football, javeline throw, shooting...

A member state of the European Union (we came in in May 2004).
The temperature difference between summers and winters is relatively high (hot summers and
cold, cloudy winters, usually with snow).


Question Tags – Tázací dovětky

☺ je-li výchozí věta kladná, dovětek je záporný a naopak:
1, He´s at home, insn´t he ?
2, He insn´t at home, is he ?
Příklady: He has got much work, hasn´t he ?
They will come, won´t they ?
She must do it, mustn´t she ?
Významové sloveso “to do” – He lives in Prague, doesn´t he ?
They came in time, didn´t they ?
She doesn´t know him, does she ?
I am late, aren´t I ?

ZÁKLADY SPOLEČENSKÝCH VĚD 5) POLITIKA

5) POLITIKA

Pojem politika

Politika je relativně širokým pojmem. Rozumí se jí následující: umění řídit stát, resp. vztahy mezi státy; správa věcí veřejných; oblast společenské (veřejné) činnosti. Tak jak tak spočívá v účasti politických subjektů (tj. stran, skupin nebo jedinců) na státních záležitostech. Nástrojem k prosazení cílů těchto subjektů je politická moc (viz výše v textu), o jejíž získání usilují různými (násilnými, demokratickými) prostředky.

Politiku lze tedy definovat (také) jako uplatňování určitého způsobu řízení státu (či jeho samosprávného celku).

S ohledem na funkce státu (viz výše v textu) se také politika děli na vnitřní a zahraniční (vnější). Vnitřní politika se týká celé řady oblastí společenského života a jejich rozvoje. Podle konkrétního obsahu pak rozlišujeme politiku školskou, zdravotní, sociální, ekologickou, vojenskou a hospodářskou. Hospodářská politika se dále vnitřně dělí na finanční, průmyslovou, zemědělskou, obchodní, dopravní, bytovou a živnostenskou. (Srovnej konkrétní vnitřní politiky s názvy jednotlivých ministerstev.)

Úkolem zahraniční politiky je jak navazovat a udržovat vztahy s jinými státy, tak v těchto státech hájit zájmy vlastního státu a jeho občanů.


Politické strany

Již samotná existence politických stran je podstatným a charakteristickým rysem demokratického uspořádání společnosti (jinými slovy: jejich existence je dokladem o možnostech názorové plurality v té které společnosti). Na definici pojmu „politická strana“ však nepanuje obecná shoda. Lze hovořit pouze o typických znacích (charakteristikách) politických stran. Pak platí, že:

Politickými stranami se rozumí organizovaná a dobrovolná sdružení většího počtu osob, která se snaží vzájemnou konkurencí ve volbách získat politickou moc, převzít politickou odpovědnost a prosadit svou politickou vůli.

Ve výše uvedeném chápání je významným prvkem dobrovolnost členství: v podmínkách zastupitelské demokracie občan není povinen (nucen) mít nějakou stranickou příslušnost (a zpravidla jí také nemá).

V politických stranách se tedy sdružují pouze ti občané, kteří jsou ochotni angažovat se „více“ než ostatní a současně jsou připraveni zastávat stranou získané politické funkce (ať již na úrovni komunální (obecní), regionální nebo celostátní, popřípadě vnitrostranické).

Počátky „politických stran“ ve shora uvedeném smyslu lze spojovat s procesy nastavenými Francouzskou (buržoazní) revolucí (1789), jejich rozvoj pak spadá hlavně do 2. poloviny 19. až 20. století. V určitých obdobích vznikaly v Evropě politické strany stejného zaměření a podobnou (analogickou) organizační strukturou (např. po roce 1848 „socialistické“, po roce 1917 „komunistické“, v 80. letech 20. století „ekologické“ apod.). Jejich výsledná podoba v určitém státě však vždy závisela (a závisí) na historických podmínkách, tradicích apod.


Typy (typologie) politických stran

Typy (typologie) politických stran souvisí s procesem jejich konstituování (utváření, formování) a vývoje. Politické strany lze členit podle různých kritérií (hledisek). Těmi jsou nejčastěji (1) místo v politickém spektru na pravici a levici, (2) charakter členství v těchto stranách nebo (3) okruh oslovovaných voličů (šířka spektra oslovovaných voličů).


1) levice a pravice

Rozdělní stran na pravici a levici pochází z Francie 18. století, kde v tehdejším parlamentu seděli zástupci šlechty napravo od předsedajícího, zatímco zástupci demokratické části nalevo. V současné době je dělení na levici a pravici založeno spíše ekonomicky, tedy, je vyjádřením různého přístupu stran ke tvorbě bohatství a jeho rozdělování ve společnosti. Přestože je uvedené rozdělení považováno za překonané, používá se, hlavně pro svou jednoduchost, nejčastěji.


Tradiční rysy levice a pravice

levice pravice
priority
sociální politika,
sociální jistoty výroba, umožnění
podnikatelské aktivity

stát
sociálně odpovědný silný stát minimalizace kompetencí státu

spravedlnost
rozdělovací vyrovnávací

rovnost
výsledků příležitostí

svoboda
reálná formální

demokracie
zastupitelská, důraz na přímou demokracii zastupitelská

člověk
kolektiv jednotlivec

stát a společnost
tendence ke splynutí důsledné oddělení

společenský vývoj
rychlá změna: revoluce nebo reforma postupný vývoj: evoluce

stát a ekonomie, regulace trhu
státní ochranářství, regulace liberalizace

ekonomické priority
snížení nezaměstnanosti snížení inflace


V systému více než dvou politických stran by však bylo užívání pojmů levice a pravice zjednodušující. Levo-pravá osa představuje kontinuum, kde můžeme říci, že některá strana je více levicová nebo více pravicová než jiná. Uprostřed tohoto spektra se nachází centristická strana (strana středu), kterou lze jednoduše definovat jako stranu mezi levicí a pravicí. Její výhodou je, že může uzavřít koalici s levicovou i pravicovou stranou (má tzv. vysoký koaliční potenciál), aniž by přitom zklamala své voliče (například liberální FDP ve Spolkové republice Německo nebo v minulosti Liberálně demokratická strana ve Velké Británii).


Politické členění na levici a pravici nemusí být výstižné v mezinárodním měřítku: například politické spektrum ve Spojených státech amerických je celé posunuto více vpravo než ve Spolkové republice Německo nebo v České republice, kdy kritériem může být postoj politických stran k velikosti daňového zatížení nebo k rozsahu výdajů státu na sociální dávky apod.

Ty strany, které se vyskytují na levém či pravém okraji politického spektra a které současně usilují destruovat (zlikvidovat) politický systém volné soutěže, ve kterém působí, se nazývají strany antisystémové, respektive extrémistické, to pokud usilují o potlačení práv menšin (má např. antisemitské rysy). Obecně lze říci, že tyto strany jednají v rozporu s ústavou toho kterého státu. Mezi tyto strany patří nejčastěji strany komunistické (v levé části spektra) nebo fašistické (v pravé části spektra).

Dnes však výše uvedené antisystémové či extremistické politické strany neartikulují (nevyjadřují, neformulují) své požadavky tak silně jako v minulosti a od mnoha metod politického boje upustily. Přesto, především v evropských státech, existuje možnost politickou stranu rozpustit (v České republice takový návrh podává vláda, v případě nečinnosti vlády president republiky, u Nejvyššího soudu České republiky; příslušná strana ještě může požádat Ústavní soud České republiky o přezkum ústavnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu). V liberálním prostředí (jako například ve Spojených státech amerických) se otázka politického extremismu řeší spontánně: společnost, politické strany, média, sociální skupiny i jednotlivci jsou zde dostatečně silní, aby extrémy rozmělnili. V tomto smyslu může být přístup v Evropě považován za slabost. Minulá selhání občanů bránit demokracii před fašismem a komunismem však zakládají oprávněnost takového zásahu.


2) charakter členství

a) strany masové: jedná se především o západní demokratické politické strany, které se ucházejí o členy skrze třídní struktury a v nejvyšší možné míře; členství je otevřené každému; každý také může dobrovolně vystoupit;

b) strany kádrové: jde o ty komunistické strany, které se vyskytovaly (vyskytují) v komunistických totalitních režimech; jsou silně centralizované; strana si své členy – kádry většinou sama shora vytypovává a zajišťuje si jejich loajalitu (např. výměnou za lepší pozici v zaměstnání);

c) strany oddaných: v minulosti se jednalo po strany fašistického (nacistického) typu, dnes se strany tohoto charakteru vyskytují v některých rozvojových zemích; jde o strany soustředěné kolem osoby jednoho vůdce, kterého oddaně (fanaticky) podporují jeho stoupenci.


2) okruh oslovovaných voličů (šířka spektra oslovovaných voličů)

a) strany ideologicky úzké: jedná se o strany úzké ideologické, resp. světonázorové orientace (Weltanschaung, world view), které oslovují jen úzkou skupinu voličů, např. katolické strany katolíky, agrární strany zemědělce a farmáře, marxistické strany dělníky apod. Tyto strany byly typické před 2. světovou válkou, ale vyskytují se dodnes (např. Strana podnikatelů, živnostníků a rolníků)

b) „catch-all“ strany: strany, které usilují o podporu všech částí společnosti, které oslovují všechny sociální skupiny: dělníky i obchodníky, katolíky i protestanty; většinou se jedná o vládní, resp. dominantní strany (například Labouristická strana ve Velké Británii nebo SPD či CDU ve Spolkové republice Německo)


Systémy politických stran

Pojmem systém politických stran se rozumí souhrn všech (relevantních, tj. „majících co říci“) politických stran v jednom politickém systému a jejich vztahy (ať již na úrovni spolupráce (kooperace) nebo konkurence).

Podobně jako v případě typologie politických stran existuje celá řada kritérií (hledisek), podle nichž by bylo možno jednotlivé systémy definovat. Převažujícím hlediskem je hledisko počtu politicky relevantních stran. Na jeho základě rozlišujeme:

1) systém jedné strany

Jedná se o situaci, kdy jedna politická strana disponuje prakticky neomezenou politickou mocí, konkurence politických stran (tedy i názorová pluralita) je vyloučena, volby (pokud se vůbec konají), jsou pouze formální s předem daným vítězem. Jako takový je uvedený systém neslučitelný s demokratickou formou vlády. Je sporné, zda lze v tomto případě vůbec hovořit o nějakém stranicko-politickém systému.

2) systém dvou politických stran

Tento systém spočívá v tom, že dvě bipolárně vytvořené politické strany si navzájem konkurují ve volbách a střídají se u vlády. Tu pak vykonávají samostatně bez uzavírání koalice (účelového dočasného spojení dvou a více politických stran s příbuzným politickým programem). Tento systém sice nevylučuje existenci jiných politických stran, nicméně ty nejsou skutečnými soupeři dvou hlavních stran. Hlavními výhodami tohoto systému jsou stabilita vlády a možnost zásadní změny vlády, nevýhodou pak téměř nulové šance malých stran (tedy i menšinových názorů) uspět ve volbách. Příkladem jsou zejména Velká Británie (labouristická x konzervativní strana) a Spojené státy americké (demokratická x republikánská strana).

3) systém více politických stran

Tento systém bývá ještě vnitřně členěn na ohraničeně (umírněně) pluralistický (tři až pět stran) a extrémně pluralistický (šest a více stran). V těchto systémech je prakticky vyloučeno, aby jedna politická strana získala potřebnou většinu pro sestavení vlády. Z tohoto důvodu jsou často nuceny vytvářet koalice. V ohraničeně (umírněně) pluralistickém stranicko-politickém systému se zpravidla v rámci koalic vytváří určitá bipolarita a takový systém pak vykazuje poměrně značnou míru stability (například Spolková republika Německo). Naproti tomu extrémně pluralistický systém je velmi polarizovaný a vládní většina značně nestabilní (například Itálie).

ZÁKLADY SPOLEČENSKÝCH VĚD 4) DĚLBA STÁTNÍ MOCI

4) DĚLBA STÁTNÍ MOCI

Rozdělení státní moci

Aby se zabránilo koncentraci (soustředění) státní moci v rukou jedné osoby nebo orgánu, je ve většině států s demokratickým režimem vlády (státní moc) rozdělena na několik (na sobě) nezávislých složek. Teoreticky tento princip formuloval francouzský filosof Charles Montesquieu (1689-1755) ve spise „O duchu zákonů“, kde hovoří o oddělení státní moci na zákonodárnou (legislativa), výkonnou (exekutiva) a soudní (jurisdikce). V České republice tento systém dělby moci upravuje především Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.


Moc zákonodárná (legislativa)

Hlava II. Ústavy České republiky definuje dvoukomorový Parlament (tedy Poslaneckou sněmovnu a Senát). Tyto komory jsou voleny na různá funkční období a odlišnými volebními systémy (Poslanecká sněmovna, jíž tvoří 200 poslanců je volena na 4 roky podle zásad poměrného volebního systému; Senát, jejž tvoří 81 senátorů, pak na 6 let (přičemž se každé dva roky volí 1/3, tj. 27 senátorů) a podle zásad většinového volebního systému).

Za přesně vymezených podmínek může Poslaneckou sněmovnu rozpustit prezident republiky. Do doby, než bude opět zvolena, vykonává její pravomoci Senát. V případě smrti nebo abdikace (vzdání se úřadu prezidenta republiky) prezidenta přebírá jeho pravomoci vláda a Poslanecká sněmovna.

Legislativní proces (tj. proces tvorby práva, zde konkrétně zákona) může zahájit (iniciovat) poslanec nebo skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územně správního celku (tj. kraje). Zákonodárnou iniciativu nemá prezident republiky, ani jednotliví senátoři.

Zákon je projednáván nejprve ve výborech Poslanecké sněmovny, poté Sněmovnou jako celkem. K jeho schválení je potřebná nadpoloviční většina přítomných (nikoli všech) poslanců a poté nadpoloviční většina přítomných (nikoli všech) senátorů. Jedná-li se o zákon ústavní, pak se jedná o 3/5 většinu všech poslanců (121) a 3/5 většinu přítomných senátorů.

Je-li návrh zákona zamítnut Senátem (či vrácen (vetován) prezidentem republiky) počet hlasů pro přijetí návrhu se určuje z nadpoloviční většiny všech členů Sněmovny (tj. 101 poslanců).


Moc výkonná (exekutiva)

Hlava III. Ústavy České republiky upravuje moc výkonnou (exekutivu), která je tvořena vládou a prezidentem republiky. Vrcholným orgánem exekutivy je vláda, která podléhá kontrole Poslanecké sněmovny.

Prezident republiky je volen na společné schůzi obou komor, ale není jimi odvolatelný. Jeho funkční období je pětileté a táž osoba může být do této funkce zvolena nejvýše dvakrát za sebou. Má právo tzv. suspenzivního veta (tj. veta s odkladným účinkem) a pravomoc rozpustit Poslaneckou sněmovnu. Další pravomoci prezidenta republiky lze rozdělit do dvou skupin: na ty, které vykonává samostatně a na ty, které vyžadují souhlas (v podobě tzv. kontrasignace, tj. spolupodpisu) předsedy vlády. Prezident republiky jmenuje soudce, má právo udělovat milosti a (se souhlasem předsedy vlády) vyhlašovat amnestie apod.


Moc soudní (jurisdikce)

Hlava IV. Ústavy České republiky vymezuje moc soudní, která je tvořena Ústavním soudem a soustavou soudů.

Hlavním úkolem Ústavního soudu (se sídlem v Brně) je dohled nad dodržováním ústavního pořádku České republiky. V jeho kompetenci je zrušení (derogace) zákona či jiných právních předpisů (resp. jejich částí, tj. právních norem), zejména pokud shledá jeho (jejich) rozpor s ústavním pořádkem České republiky.

Soustava soudů je v České republice čtyřstupňová a je tvořena Nejvyšším soudem (se sídlem v Brně), dvěma vrchními soudy (v Praze pro Čechy a v Olomouci pro Moravu), dále soudy krajskými a okresními. K této soustavě náleží také Nejvyšší správní soud.


Územní samospráva

Hlava VII. Ústavy České republiky upravuje územní samosprávu, která je chápána jako dvoustupňová: jejím základem jsou obce (první stupeň) a vyššími celky pak země nebo kraje (druhý stupeň). Význam územní samosprávy spočívá v její relativní právní nezávislosti na státu ve věcech regionálního (místního) významu. Oba stupně územní samosprávy jsou spravovány zastupitelstvem, které je voleno

ZÁKLADY SPOLEČENSKÝCH VĚD 3) DEMOKRATICKÝ STÁT

3) DEMOKRATICKÝ STÁT

Demokracie přímá a nepřímá

Ve státech s demokratickou formou vlády (demokratickým režimem) o veřejných záležitostech občané rozhodují buďto sami nebo prostřednictvím svých zástupců, volených na určité období. Z tohoto hlediska se tedy demokracie rozlišuje na: přímou a nepřímou (zastupitelskou). V současnosti se přímá demokracie realizuje vzácně (přežívá nejčastěji ve formě referenda, tradičně uplatňovaného ve Švýcarsku nebo ve Spojených státech amerických), převažuje demokracie nepřímá (zastupitelská). Základním předpokladem pro její uplatnění jsou spravedlivé volby.

Demokratické volby

Pojmem volby se v podmínkách zastupitelské demokracie rozumí akt, při kterém volí právoplatní voliči své zástupce (reprezentanty) do určitých funkcí nebo orgánů. Rozlišujeme volby parlamentní (tj. v České republice do Poslanecké sněmovny a do Senátu), prezidentské a komunální (volba poslanců do místních samospráv v obcích).

(Kromě voleb se lze v některých případech setkat také s jinými způsoby určování toho, kdo bude vykonávat funkce nebo zastávat úřady: jmenování (např. vlády prezidentem), rotace (např. předsedající země Evropské unie), losování (zejména v případě rovnosti získaných hlasů), výjimečně též dědictví (např. některých mandátů v Britské Sněmovně lordů).)

Volby se ve státech s demokratickou formou vlády konají podle zásad všeobecného (právo volit mají všichni občané, kteří dosáhli předepsané věkové hranice), rovného (jeden občan = jeden hlas o stejné váze), přímého (volen přímo zástupce, nikoliv volitel zástupce: opak viz volby prezidenta Spojených států amerických) a tajného volebního práva (nesmí být zjistitelné, zda a jak občan volil).

Rozlišuje se zde tzv. aktivní a pasivní volební právo. Aktivní volební právo znamená právo volit (omezeno v podstatě pouze státním občanstvím a dosažením určité věkové hranice). Pasivní volební právo pak znamená právo být do určité funkce zvolen (zde existuje více omezení: vedle státního občanství a věkové hranice také výkon trestu odnětí svobody apod.).

Volební systémy

Volebním systémem se rozumí právním předpisem (Ústavou, resp. příslušným zákonem) stanovený způsob voleb do zastupitelských sborů. Rozlišují se dva základní volební systémy: systém poměrného zastoupení (proporcionální) a systém většinového zastoupení (majoritní).

Podle zásad poměrného volebního systému voliči neodevzdávají hlasy přímo kandidátům (fyzickým osobám), ale volí kandidátní listinu (tedy seznam kandidátů sestavený politickou stranou, hnutím nebo koalicí). Výsledkem voleb jsou poměry počtu hlasů pro jednotlivé politické organizace. Poměr těchto hlasů je následně (podle různých matematických modelů) přepočítán na mandáty (křesla), které obsadí již konkrétní osoby, a sice v pořadí, na jakém byli uvedeni na kandidátní listině. V České republice jsou takto voleni členové Poslanecké sněmovny Parlamentu.

Podle zásad většinového volebního systému se volí přímo kandidáti (fyzické osoby). Vítězem voleb je zde ten, kdo obdržel nadpoloviční (či prostou) většinu hlasů. V České republice jsou takto voleni členové Senátu Parlamentu.

ZÁKLADY SPOLEČENSKÝCH VĚD 2) FORMY STÁTŮ

2) FORMY STÁTŮ

Formou státu je chápán způsob organizace státní moci a režim jejího fungování.

Organizace státní moci odráží jak účast obyvatel státu na správě veřejných záležitostí (pak se hovoří o formě vlády), tak vztahy mezi ústředními a místními (oblastními, regionálními) orgány státu (pak se hovoří o učlenění státu). Formy vlády lze dále členit jak podle nejvyšších státních orgánů a jejich vzájemných vztahů, tak podle vztahů orgánů státu k obyvatelstvu.


Formy vlády (podle nejvyšších státních orgánů a jejich vzájemných vztahů):

Co do forem vlády rozlišujeme monarchie, republiky a ostatní (jiné).

Monarchií se rozumí forma státu s panovníkem jako hlavou státu (převážně dědičný titul a doživotní výkon funkce) bez politické odpovědnosti a s osobními privilegii. Panovník (ať už je titulován jakkoliv: král, kníže, vévoda apod.) je současně výlučným nositelem státní suverenity.

Ačkoliv se monarchie může jevit jako archaická („zastaralá“, „zpátečnická“, „reakční“) forma státu, je zřejmé, že v zemích s dlouholetou tradicí (viz monarchie v Evropě) je do politického systému pevně zasazena. Základní dělení pak rozlišuje monarchie konstituční (moc panovníka omezena (vymezena) konstitucí, tj. ústavou) a absolutní.

Ostatní formy státu jsou pak ne-monarchiemi, tedy zejména republikami. V republice je hlavou státu volený orgán (prezident) s omezeným funkčním obdobím, bez osobních privilegií a bez politické odpovědnosti a nositelem státní suverenity je lid. V současnosti je republika převládající formou státu. Lze je dále třídit podle různých hledisek.

Historie však přinesla také jiné, zvláštní typy forem státu, kde nelze hovořit ani o monarchii, ani o republice. Zde se jedná především o fašistická zřízení, kterým je vlastní takzvaný vůdcovský princip.


Formy vlády (podle vztahů orgánů státu a obyvatelstva):

Mnohotvárnost forem státu se promítá do diferenciací (rozdílů) nejen ve formách vlády a učlenění státu, ale také do režimu fungování státní moci (vztahu této moci k obyvatelstvu).
Základní dělení forem vlády podle tohoto hlediska rozlišuje dvě hlavní skupiny:

1) demokratická forma vlády

Původně (starověká řecká polis v 6.-4. století př. n. l.) „vláda lidu“ v tom smyslu, že veškerá státní moc vychází z lidu (občanů). V současnosti chápána jako taková forma vlády, kdy rozhodování o záležitostech státu je založeno na zásadě podřízení menšiny většině za současného zajištění (garance) základních práv a svobod občanů (obyvatelstva).

2) nedemokratická forma vlády (tj. jednovláda nebo samovláda (autokracie) skupin)

hlavními příklady jsou: monokracie / aristokracie (určujícím kritériem je rodový původ)
plutokracie (určujícím kritériem je výše majetku)
oligarchie (určujícím jsou jiná než výše uvedená kritéria)


Učlenění státu:

Podle vztahů mezi ústředními a místními (oblastními, regionálními) orgány státu se rozlišují státy unitární (jednotné) a složené. Unitární státy jsou dále děleny na centralizované a decentralizované, složené státy pak na federace a reálné unie (konfederace).

Unitární (jednotný) stát tvoří jeden celek s jediným řídícím centrem a jednoduchou strukturou Příkladem je Česká republika.

Složený stát je svazkem dvou (a více) státních celků se složitou organizační strukturou a více řídícími centry.

Podle toho, zda si členské státy složeného státu zachovávají (v rámci tohoto svazku) samostatnost, je složený stát buď federací nebo reálnou unií (konfederací).

Federací se rozumí pevné spojení států (státy sdružené ve federaci nemají suverenitu, nejednají a nevystupují v mezinárodních vztazích samostatně, tj. například neuzavírají smlouvy s jinými státy). Vůči jiným státům je federace pouze jedním státem (jediným subjektem mezinárodního práva). Příkladem jsou Spolková republika Německo a Spojené státy americké.

Reálná unie (konfederace) je volné spojení států (členské státy si zde zachovávají svou suverenitu, v mezinárodních vztazích vystupují samostatně). Příkladem jsou některé státy bývalého SSSR (ve formě Společenství nezávislých států).

ZÁKLADY SPOLEČENSKÝCH VĚD 1) STÁT

OBČANSKÁ VÝCHOVA – ZÁKLADY SPOLEČENSKÝCH VĚD

TEORIE STÁTU A PRÁVA



Tematické okruhy:

1) Stát
2) Formy států
3) Demokratický stát
4) Dělba státní moci
5) Politika


1) STÁT

Pojem státu

Stát je (právem institucionalizovaná) forma organizace společnosti, která má na daném území suverénní (nejvyšší) moc nad státním územím i obyvatelstvem.

Z uvedené definice vyplývají tři základní definiční znaky státu:

1) státní moc (tj. schopnost státu prosazovat na svém území obecnou vůli, vyjádřenou v právním řádu, včetně prostředků donucení)

2) státní území (tj. prostor, v němž stát vykonává svou suverénní moc)

území státu zahrnuje: suchozemský povrch uvnitř státních hranic

vnitřní (vnitrozemské) vody (řeky, jezera, přehrady)

pobřežní (teritoriální) vody (užívá se také názvu pobřežní moře, tj. pás mořských vod, který bezprostředně přiléhá k pobřeží a vnitrozemským vodám; jeho šíře se pohybuje obvykle mezi třemi až dvanácti námořními mílemi)

prostor pod i nad (vzdušný prostor státu) suchozemskou i vodní částí státního území (horní hranice vzdušného prostoru je upravena obyčejovým právem: jedná se vzdálenost cca 100-120 kilometrů nad zemským povrchem, což jsou nejnižší oběžné dráhy kolem Země; území pod zemským povrchem je vymezeno v kuželovitém zúžení až do středu Země)

další prostory, upravené ustanoveními mezinárodního práva (území diplomatických misí v zahraničí, paluby lodí a letadel apod.)


3) obyvatelstvo (tj. osoby, které se na území státu nacházejí)

dělí se do tří skupin:
státní občané (též státní příslušníci)
cizinci (státní občané jiného státu)
bezdomovci (osoby, které nemají státní občanství žádného státu) a uprchlíci (osoby, kterým byl poskytnut azyl)


Symboly státu (státní suverenity)

Jedním z projevů státní suverenity je používání státních symbolů. Těmi jsou zpravidla státní vlajka, státní znak a státní hymna.

Ustanovení Článku 14 Ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, upravuje, že státními symboly České republiky jsou: velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky (prezidentská standarta), státní pečeť a státní hymna (celkem tedy sedm státních symbolů). Vedle právě uvedených jsou významnými, i když neoficiálními symboly české státnosti české korunovační klenoty, zejména pak Svatováclavská koruna ze 14. století.

Podobu státních symbolů České republiky upravuje Zákon č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, ve znění pozdějších předpisů (nedílnou část tohoto zákona představuje přílohy s vyobrazením jednotlivých státních symbolů.)

Způsob užívání státních symbolů České republiky upravuje Zákon č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů. Porušení tohoto zákona je chápáno jako správní delikt (přestupek) se sankcí ve formě uložení pokuty až do výše 15 000 Kč.


Funkce státu

Tak jako jsou pro stát charakteristické určité znaky a symboly, jsou pro něj charakteristické také hlavní směry jeho činnosti. Ty jsou označovány jako funkce státu.

Funkce státu lze dělit podle různých hledisek. Nejčastější je dělení na funkce vnitřní a vnější, a dále na materiální a formální.

vnitřní a vnější funkce státu:

funkce vnitřní :zdokonalování ekonomiky (hospodářství) státu a zvyšování její (jeho) výkonnosti
zabezpečování individuálních potřeb příslušníků společnosti
rozvoj národních a kulturních tradic a hodnot
organizace a výstavba veřejného zdravotnictví, školství, umění, kultury, sociální péče, sportu apod.
tvorba a ochrana životního prostředí

funkce vnější:
ochrana státu před napadením
vytváření podmínek mírového soužití a realizace integračních procesů
mezinárodní pomoc a spolupráce (hospodářská, kulturní, politická, sportovní apod.) s jinými státy


materiální a formální funkce státu:

funkce materiální: zabezpečení reprodukce (jak zabezpečení funkce reprodukce mocenských struktur, tak zabezpečení funkce veřejné moci )

funkce formální: vydávání zákonů, uskutečňování státní správy a soudnictví


Vznik státu

V rámci úvah o vzniku (původu) států se rozlišuje prvotní a druhotná tvorba států.

Prvotní tvorba států:

Jedná se o zakládání států vůbec, jde o nejstarší známé státy (doloženy již cca 4 tisíce let př. n. l.). Nejsou přitom známy důvody, které k prvotní tvorbě státu vedly (zpravidla se udává „přirozená lidská společenská povaha“, „obrana společenství proti vnějšímu nepříteli“ nebo „stanovení a ochrana pravidel soužití členů společenství“, popřípadě kombinace uvedeného).


Druhotná tvorba států:

Jedná se o procesy vzniku, změn a zániku (již existujících) států. Důvody druhotné tvorby států jsou různé, nejčastěji k nim dochází válkami a revolucemi (viz rozpad bývalé Jugoslávie). Mírový proces je velmi vzácný (viz rozpad SSSR či rozdělení ČSFR na samostatnou Českou a Slovenskou republiku).


Vztah mezi státem a právem

Řízení společnosti ve většině států zpravidla probíhá prostřednictvím práva.

Zpočátku (ještě před samotnou prvotní tvorbou států) platilo právo nepsané (obyčejové). To se šířilo (tradovalo) se ústně a jednalo se zejména o právo trestní. Později, hlavně v souvislosti s (prvotní i druhotnou) tvorbou států docházelo k tzv. kodifikaci (zapsání) právních předpisů a stanovením, kdo a jakým způsobem může právní normy vytvářet a publikovat.

Systém práva, tedy systém právních norem, které obsahují zákazy, příkazy a dovolení, sice na jednu stranu svobodu (obyvatel) omezuje, na stranu druhou určitou oblast svobod nejen vymezuje, ale díky vynutitelnosti práva státními orgány – také garantuje (zaručuje). Do takto právně vymezené svobody pak nemůže zasahovat žádný subjekt (stát nevyjímaje).

5, Holidays and Travelling

Holidays
Time when we need not to go to school or work.
People have various ideas about their holidays – to go to the seaside, swim and sunbathe, to visit foreign countries and go sightseeing, to go to the cottage and work in the garden, to stay at home and simply relax, to practise sports and hobbies …
Usually conected with summer – pupils and students have 2 month holidays.
But also during school year – Christmas, winter and spring holidays – people usually go to the mountains and practise winter sports – down-hill and cross-country skiing, sledging, snowboarding, skating…

Means of transport:
1, bus – quite chlap but not very comfortable, especially for long distances
2, train – more comfortable but more expensive
3, plane – the fastest and the most comfortable way of travelling
4, car – has many adventiges: you can direct your journey – to stop when and where you
want, to have a rest where you need

Accomodation
A lot of various types: hotels, motels, botels, caravans, tents, boarding houses, cottage, bungallows, private accomodation.

Travel documents
When you travel abroad: passport, valid visa (if it necessary), vaccination card – especially for ecotic countries, international driving licence, travel insurance

Journey, trips
1, private
2, organized by a travel agency – it arranges for you everything


Future – Budoucí čas

1, SIMPLE
☺ konstatuje budoucí čas
☺ „shall“ v 1.osobě a „will“ v celém časování – infinitiv bez „to“
I shall/will do it. – You will do it.
☺ „shall“ v 2.a 3.osobě = máš
You shall do it. – Máš to udělat.
☺ „will“ v 2.osobě v otázce = zdvořilá žádost
Will you bring the book? – Přines prosím tu knihu.

2, CONTINUOUS
☺ děj bude probíhat od-do nebo po nějakou dobu nebo v určitý okamžik
☺ shall/will be + ing
I will be watching TV all evening.

3, OPISNÉ VAZBY
a) „going to“ – úmysl – I am gong to buy a new car.
- děj určitě nastane – It is going to rain.
b) přítomný čas průběhový – blízká budoucnost – He is leaving tonight.


Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
Holidays - You can spent holidays in many ways.
Travelling, going on holiday, transport
Články na hledaný výraz "Travelling, holidays" naleznete na bezuceni.cz

4, Shopping

For most women it´s an everyday duty – have to buy necessary food.
Usually once a week they do bigger purchase for the weekend.
From time it´s necessary to buy other things – e.g. clothes, shoes, household, equipment, books etc.
Men usually hate doing shopping but women like it very much.
I like to buy clothes and cosmetics very much.

Types of shops:
a) small specialized shops with more familiar atmosphere (food grocer´s, green grocers´s, butcher´s, baker´s, dairy, compectionary, tobaconist´t, florist´s, chemist´s, toyshop, bookshop…).

b) department stores and supermarkets - there you can buy almost everything – from food to furniture
☺ usually operate on the „serve – yourself“ system – you go in, take a basket or trolley, walk round the shop and chaose what you want
☺ at the exit there´s a cashdesk where you pay for all goods together – in cash or with credit card

c) open air markets – especially with fruits and vegetable

d) stalls in the streets and squares – they sell fast food, souvenirs, flowers, cigarettes and newspaper etc.

e) second-hand shop – with used foods, mainly clothes and books

f) highly specialized shop – e.g. jewelery, electrical, appliences, various, boutiques, sportwear etc.


Vyjádření záporu

☺ v anglické větě smí být pouze jeden zápor !
☺ a) jmenný zápor (=záporné zájmeno nebo příslovce) – I met nobody there.
☺ b) slovesný zápor (=zápor „not“ u slovesa) – I didn´t meet anybody.


-

3, My daily Programme, my Hobbies

On working days

I get up at 6 o´clock and I do my morning hygiene – I clean my teeth, have a shower, do hair and make-up my face.
Then I have breakfast – mostly it´s something sweet like cookies or cornflakes.
After I go to school by bus and underground. My journey to school takes 40 minutes.
The lesson starts at 8 o´clock and finish every day otherwise. Our subjects are for example ekonomy, czech language and international business.
I have lunch at the school canteen and then I go home or somewhere with my friends.
In the afternoon I help my mum at home, walk with my dog and sometimes I study for the next day. On Monday and Wednesday I have training – I do fitbox.
In the evening I have dinner, watch TV, play on computer or read.
I go to bed at 10 o´clock.

At the weekend

I get up at 11 o´clock and again I do my morning hygiene – I clean my teeth, have a shower, do hair and make-up my face.
Then I have large breakfast – bread with cheese and ham and something sweet.
After I do something on computer and then we have good family lunch.
At the weekend I have more time for hobbies and my friends. My hobbies are sport – especially tennis, squash and bowling, reading novel and short stories, going to the cinema and so on.
On saturday I go to the pub or disko with my friends. We chatting, drinking and enojing it.
Sometimes I spend my weekend at the cottage in Orlík with my family and grandma. We go to the woods, pick up mushrooms and the we cook.
Sometimes in winter I spend my weekend in the mountains and I skiing and sledge.



Tvoření otázek, otázky přímé a nepřímé, podmětné otázky

☺ pomocí slovesa „to be“ nebo pomocí modálního slovesa – změna slovosledu
He´s at home. – Is he at home ?
They will come late. – Will they come late ?
He must do it. – Must he do it ?
☺ významové sloveso – přidáním pomocného slovesa „to do“ v příslušném tvaru
☺ přímé otázky: He goes to school. – Does he go to school ?
They come late. – Did they come late ?
☺ nepřímé otázky: He asked where I lived. (slovosled oznamovací věty)
☺ podmětné otázky: tvoří se bez pomocného slovesa – Who lives there ?


-

2, My Plans for future

PERSONAL

☺ to find a good partner for life
☺ to have family, children
☺ to build a house with garden
☺ to travel as much as possible
☺ to have enough time for friends and hobbies

My opinion is that the most important for my future is have a loving family with 2 or 3 children.
I want to have a nice house with big garde nand swimming pool for my children.
Very important for me is have a good work and be successful in my field.
I want to travel as much as possible too because I love getting to know new culture and place. Every country has something groove what be worth to see it.
And of course I want to have a good friends in my future because without friends it won´t do.

PROFESSIONAL

☺ the first and the most important –to pass school-leaving exams
☺ to continue studies at the university
☺ to find a good and well-paid job
☺ to improve language knowledge, to knot more foreign language because now it´s very important
☺ to become skilled and sucessful at work


Modal Verbs

☺ v každé osobě stejný tvar

Sloveso Přítomný čas Opisný infinitiv Přít. čas Min. čas Bud. čas
CAN (moci) I cannot, can´t to be able to I am (not) able to I was able to I will be able to
MUST(muset) I need not, needn´t to have to I have to (I don´t have to) I had to I will have to
MAY (smět) I must not, mustn´t to be allowed to I am (not) allowed to I was allowed to I will be allowed to


1, My CV, Family, Friends, Pets

1, My CV, Family, Friends, Pets

My name is Simona Valentová.
I was born on the 18th of December 1989 in Prague.
I study at the business academy and now I try to pass my schoul-leaving exams.
After I want to continue my studies at the economic university.
My mother´s name is Jana Valentová. She´s 44 years old and she works as a nanny because she loves babies. Her hobbies are sport and reading.
My father´s name is Roman Valenta. He´s 45 years old and he works as a businessman – he collects stamps. His hobbies are his job, tennis and friends.
I have one sister called Martina. She studied at this school too and now she studies at university. She´s 20 years old and she lives with her boyfriend.
I have two grandma called Eva and Marcela and they are pensioner. Unfortunately I don´t have any grandpa.
My mum´s has one sister – my aunt Marcela. And that´t all because my father is the only child.
I live with my parents in a family house. We have got big garden with swimming pool and many flower and trees. That´s great in summer. I love it. We have many rooms there and I have my own room.
We have got a cottage in Orlík. I go there for holiday with my grandma. We often go to the forest and pick up mushrooms and then we cook many foods. I spent childhood there and it was the best times for me.
We have got great neighbours too – they are our close friends. We celebrate birthday with them.
We have got three pets too: dog – yorkshire terrier called Kenny. He´s 6 years old and I very
like go to walk with him and I very love him.
parrot – called Honzík – he´s 12 years old but he can´t speak.
and rat called Beanny.
I have got a lot of friends and I really love them. We meet at discos or pubs. We go together to the cinema, clubs and trips. I really enjoy it with them.


Přítomný čas – rozdíl mezi použitím prostého a průběhového času

1, simple – konstatování skutečnosti, opakovaný děj; 3 os.č.j. – S
☺ otázka a zápor – pomocné sloveso „do“ („does“)
He goes to school everyday.
Does h ego to school everyday ?
He doesn´t go to school everyday.

2, continuous – děj probíhá v tomto okamžiku – I am watching TV now.
- blízká budoucnost – He´s leasing tonight.
☺ „to be“ v příslušném tvaru + ingové příčestí
Otázka: změna slovosledu – Are you watching TV now ?
Zápor „not“: They are not watching TV now.

15. Charakterizujte trh kapitálu na mikroekonomické úrovni a pojednejte o úloze úspor a investic v ekonomice

Kapitál
- pojem kapitál má v ekonomické teorii různých význam proto, že jde o výrobní faktory, jejichž forma je různá, mají však některé společné vlastnosti
- obecně lze definovat kapitál jako tržní hodnotu, která je vynaložena v přítomné době za účelem získání toku důchodů (zisků) v budoucí době

Formy kapitálu
a) reálný kapitál neboli kapitálové statky
b) peněžní kapitál, zpravidla soustřeďovaný v bankovních institucích v podobě vkladů a jimi používaný jako zúročené půjčky neboli úvěry
c) cenné papíry, které jsou na rozdíl od úvěru prodejné na trzích cenných papírů

Reálný kapitál neboli kapitálové statky
- reálný kapitál tvoří výrobní faktory, které jsou samy vyráběny a slouží v procesu výroby k výrobě finálních statků
- tvoří je výrobní zařízení závodů (stroj a ostatní zařízení), provozní budovy a inventář (vybavení budov), zásoby na skladech (hotových výrobků, surovin a materiálu)
- existence reálného kapitálu je podmíněna charakterem výroby statků – výroba finálních statků je nepřímou výrobou neboli výrobou oklikou
- nepřímá výroba neboli výroba oklikou znamená, že část disponibilních zdrojů v přítomném čase není použita k výrobě finálních statků a služeb (zejména pro běžnou , přítomnou spotřebu obyvatelstva), ale je použita k výrobě reálného kapitálu, který v dalším, budoucím období bude sloužit k budoucí výrobě finálních statků (k budoucí spotřebě)
- smysl výroby oklikou je naplněn tehdy, když vytvořený reálný kapitál, vzniklý odložením neboli úsporou části běžné spotřeby, povede k vyšší efektivnosti výroby budoucích statků, ke zvýšení přírůstku produkce, tím i ke zvýšení budoucí spotřeby
- z výše uvedeného plyne, že rozhodování o tvorbě reálného kapitálu je spojeno s obětí neboli s úsporou části běžné spotřeby ve prospěch jejího budoucího růstu; obsahuje v sobě momenty časové preference, které plynou z tzv. nepřímé výroby (výroby oklikou) a jsou spojeny s prémií za úsporu, tj. úrokem

Peněžní kapitál
- úspory domácností a nebankovních firem se soustřeďují ve speciálních institucích (bankách) ve formě vkladů
- tyto úspory jsou bankami využívány k nabídce v podobě tvorby zúročených půjček (úvěrů)
- bankovní firmy se řídí ziskem jako rozdílem mezi vyplacenými úroky z vkladů a přijatými úroky z úvěrů i z jiných služeb
- existence úroků je i v tomto případě prémií (odměnou) za časovou preferenci
- je jednak prémií za zřeknutí se části běžné spotřeby či výhod ve prospěch vkladů z úspor a je spolu s tím též prémií za poskytnutí peněžních vkladů bankami v přítomné době v podobě úvěrů k tvorbě reálného kapitálu nebankovním subjektům
- nebankovní subjekty získají výhodu tím, že nemusejí čekat na budoucí čas, v němž si vytvoří vlastní úspory

Cenné papíry
- soustřeďování a používání peněžních úspor domácností a firem nemusí probíhat prostřednictvím peněžních institucí jako vklady a úvěry, ale též cestou emise (vydávání) obligací (prodejných dluhopisů) a akcií (spoluvlastnických práv)
- hospodářské subjekty, které je vydávají (emitenti), mohou jimi financovat nákupy reálného kapitálu
- na rozdíl od vkladů a úvěrů jde o cenné papíry, které jsou obchodovatelné
- dlužní závazky firem v podobě obligací jsou zcizitelné na trhu obligací prostřednictví koupě a prodeje na základě mechanismu nabídky, poptávky a tržní ceny
- spoluvlastnická práva firem v podobě akcií jsou zcizitelná na trhu akcií stejným mechanismem
- i zde existují výnosy plynoucí z časové preference v podstatě odložením běžné spotřeby či běžných výnosů ve prospěch budoucích výnosů CP na straně jedné, nebo z disponování peněžními zdroji získanými z prodeje cenných papírů k obchodní aktivitě v běžné době namísto čekání na budoucí shromáždění vlastních úspor na straně druhé
- CP tvoří alternativy, tj. náklady příležitosti dlouhodobého rozhodování jak ve vztahu k peněžními kapitálu tak i ve vztahu k reálnému kapitálu
- tento vztah je vzájemný, neboť výnosy reálného kapitálu (vnitřní úrok) a z peněžního kapitálu (úrok z vkladů a úvěrů) tvoří zpětně alternativy-tj. náklady příležitosti k výnosům CP

Trhy kapitálu jsou úzce propojeny. Vytváří se různá struktura úrokových výnosů, které se navzájem ovlivňují, jsou si navzájem alternativními náklady (náklady ze ztracené výhody)

Zdroje tvorby reálného kapitálu z hlediska jedné firmy
• vlastní zdroje firmy – jsou tvořeny z úspor firem z vlastních zdrojů, jde o dva základní zdroje:
a) z ročních odpisů
– z již zaměstnávaného reálného kapitálu (ze strojů, zařízení a budov), které jsou závislé na době životnosti zařízení ve smyslu fyzického opotřebení nebo (zpravidla) morálního opotřebení
– odpisy jsou soustřeďovány po dobu životnosti reálného kapitálu do fondů, kterým se říká amortizační fondy, které slouží k obnově vyřazeného reálného kapitálu

b) z části zisku firmy, která tvoří nerozdělený roční zisk
- shromažďování nerozděleného zisku se nazývá akumulací reálného kapitálu
- v absolutní podobě lze soustřeďování nerozděleného zisku (na účtech či v pokladnách) nazvat akumulačním fondem firmy – z něho je hrazeno rozšiřování reálného kapitálu o nové nástroje, zařízení a provozní budovy, o dodatečný kapitál
• cizí zdroje firmy – tvoří jednak úvěry jako půjčené peněžní prostředky cizích firem (zpravidla bank) na úrok, jednak emise obligací firmou a jejich prodej cizím subjektům se zúročením a emise akcií, zajišťující cizím subjektům – kupcům – spoluvlastnické právo a nárok na část rozdělované zisku firmy (dividendy).
Použití vlastních a cizích zdrojů k opatření si reálného kapitálu říkáme INVESTOVÁNÍ. Částkám použitým na nákup reálného kapitálu říkáme investice. Pokud investice slouží k obnově reálného kapitálu náhradou za vyřazený, jde o obnovovací neboli restituční investici (Ir). Pokud investice je použita k rozšíření reálného kapitálu resp. k jeho zkvalitnění, jde o čistou investici neboli investici netto (IN). Obnovovací investice a investice netto tvoří tzv. hrubé investice, investice brutto (IB).


Společné vlastnosti kapitálových forem
- volba kapitálu má některé společné vlastnosti:
• Všechny kapitálové formy vznikly tvorbou úspor a jejich přeměnou v investici za účelem získání toků zisků v budoucích obdobích
• Součástí zisků všech forem kapitálových investic je úrok jako „odměna“ resp. „náklad“ plynoucí z hodnocení preference času budoucího toku zisků; preference času může být chápána ve dvojím významu:
- zřeknutí se běžné výhody, zpravidla běžné spotřeby statků a služeb ve prospěch tvorby úspor – investice – za účelem získání budoucího toku zisků; v tomto smyslu je úrok cenou úspor, která je „odměnou za zdrženlivost“
- využití úspor, vytvořených některými subjekty; subjekty, které využívají cizích úspor, tím získávají možnost použít je v přítomné době k investicím, aniž by museli čekat na vlastní budoucí úspory. I v tomto smyslu je úrok cenou úspor, která je „platbou za netrpělivost“ placenou investory tvůrcům úspor (náklad)
• Úspory použité k tvorbě různých forem kapitálových investic mají obvykle formu peněžních úspor. Universální kupní síla peněz umožňuje jejich umístění mezi různé sféry užití kapitálu (různá odvětví) a mezi různé formy kapitálu (reálný a finanční kapitál). Alternativní náklady jako náklady ztracených příležitosti, měřené ztrátou hodnoty výhod zamítnutých alternativ, mají při rozhodování o umístění (alokaci) kapitálu určující úlohu.
• Rozhodování o alokaci a výši kapitálových investic vychází obvykle z porovnávání tržní ceny jednotky investic s oceněním přítomné hodnoty budoucího toku zisků úrokovou mírou jako cenou jednotky časové preference (cenou jednotky úspor). K ocenění přítomné hodnoty budoucího toku zisků z investic se používají různé metody, nejčastěji metody diskontování budoucího toku zisků

Teorie úroku jako platby (odměny) za službu kapitálu
- obecná úloha úroku jako odměny resp. platby plynoucí z preference času:
a) statek může být kupcem placen výrobci v čase t a spotřebován kupcem (dodán výrobcem) v čase t+1
- jde o případ „zdrženlivosti“ kupce a „netrpělivosti“ výrobce
- v tomto případě bude statek koupen kupcem za cenu nižší o úrokovou srážku r než tržní cena statku:
P- = P . (1/1+ r)

b) statek může být výrobce dodán a kupcem spotřebován v čase t, ale placen kupcem až v čase (t+1)
- jde o případ „netrpělivosti“ kupce a „zdrženlivosti“ výrobce
- v tomto případě bude statek koupen za cenu vyšší než tržní cena o přirážku úroku r:
P+ = P . (1+ r)
- v obou případech je úrok r jako prémie za časovou preferenci vztažen k jednotce období – je nazýván úrokovou mírou

Teorie úroku a úrokové míry v klasické ekonomii
- klasická teorie úroku vychází ze dvou předpokladů:
a) úspory v ekonomice slouží k vytváření reálného kapitálu, jsou zdrojem investic
- proto v ekonomice existuje rovnost úspor (S) a investic (I)
- poptávka po investicích je poptávkou po úsporách

b) úspory a investice jsou závislé na úrokové míře (i), neboť úrok je cenou úspor
- čím vyšší je úroková míra („odměna“ za jednotku úspor), tím větší je nabídka úspor
- čím vyšší je úroková míra („platba“ za jednotku úspor), tím nižší je poptávka po úsporách, tím i po investicích
- úroková míra je pak tržní cenou jednotky úspor za jednotku času, která vzniká na trhu úspor vlivem nabídky úspor a poptávky po investicích (= poptávky po úsporách)
- funkcí úrokové míry v tržní ekonomice je vyrovnávat nabídku úspor s poptávkou po investicích (po úsporách): S(i) = I (i)

Keynesova teorie úroku a úrokové míry
- vychází z předpokladu, že úspory a investice nejsou určovány úrokovou mírou, ale jsou určovány jinými, navzájem odlišnými, vlivy
- úspory jsou tvořeny jako pasivní přebytek důchodů subjektů nad spotřebními výdaji, investiční poptávka firem je závislá na stavu ekonomiky - proto nemusí v tržní ekonomice docházet k vyrovnávání nabídky úspor s poptávkou po investicích: S≠I
- funkcí úrokové míry je vyrovnávat poptávku po penězích s nabídkou peněz na peněžním trhu

Soudobé teorie úroku a úrokové míry
- soudobé teorie úroku a úrokové míry jsou víceméně syntézou klasické a Keynesovy teorie
- klasická teorie je považována za teorii úroku a úrokové míry platnou v dlouhém období, neboť dříve či později musí docházet k vyrovnávání nabídky úspor s poptávkou po investicích
- Keynesova teorie úroku a úrokové míry je pak považována za teorii platnou v krátkém období, neboť v krátkém období nemusí docházet z různých příčin k vyrovnávání nabídky úspor s poptávkou po investicích, ale musí být vyrovnávána poptávka po penězích s nabídkou peněz
- úroková míra plní krátkodobě funkcí tržní rovnovážné ceny peněz na peněžním (bankovním) trhu
- úroková míra v dlouhém období plní funkci ceny úspor, vyrovnávající nabídku úspor s poptávkou po investicích

tags for english: best home equity loans, equity loans


Článek podporuje:
plastové ohebné hadice pro chladící kapaliny

14. CHARAKTERIZUJTE NEDOKONALOU KONKURENCI, JEJÍ JEDNOTLIVÉ FORMY A PODMÍNKY KRÁTKODOBÉ A DLOUHODOBÉ ROVNOVÁHY FIRMY V JEDNOTLIVÝCH TYPECH NEDOKONALÉ

CHARAKTERISTIKA NEDOKONALÉ KONKURENCE (Mikro od str. 149)
vyplývá z nedodržení jednotlivých podmínek dokonalé konkurence:
- omezený počet firem = přirozená monopolizace - velké firmy v odvětvích s rostoucími výnosy z rozsahu výroby (↓ AC, MC) – hutní, strojní, chemický průmysl, veřejné služby
- omezení vstupu nových firem do odvětví – plyne z:
o vlastnictví přírodních zdrojů (minerální prameny, naleziště přírodních bohatství)
o velký kapitál k založení firmy včetně vstupních nákladů (reklamních)
o administrativní překážky určené legislativními normami státu vydanými vládou, parlamentem a vládními institucemi: patentové zákony, licence a celní omezení
o dohody a úmluvy firem – o cenách, odbytu, rozdělení trhu kvótami a regionálně , tzv. kartelové dohody a úmluvy
- heterogenní statky (služby) vlivem vzniklých rozdílů v preferencích spotřebitelů vzhledem k výr. a sl. jednotlivých firem – mezi diferencovanými statky existuje omezená substituce = výrobky různých firem nejsou plně srovnatelné → spotřebitel má rozdílné preference → rozpad celkové poptávky na dílčí poptávky
o preference:
- prostorová – rozdílná vzdálenost místa prodeje od spotřebitele
- časové – vhodná délka doby prodeje statku či služby
rychlost vykonané služby či statku
- věcné – preference odlišností ve vlastnostech st. či sl. při uchování základních funkčních vlastností výrobku: vzhled, tvar, barva, vůně
- osobní – vztah spotřebitelů k osobám reprezentujícím firmu

MONOPOL

- v odvětví jedna firma - v odvětví nejsou konkurenční firmy, bere se v úvahu pouze poptávka kupců
- homogenní nezastupitelný statek či služba (nemá substituty)
- vlivem různých překážek je znemožněn vstup nových firem do odvětví
- typy – technický – vznikne jako výsledek příznivých technických podmínek → velká firma → rostoucí výnosy z rozsahu výroby
– administrativní – ze zásahu vlády, dané zákonem (patenty, licence)

- maximalizace zisku – MR=MC – Cournotův bod – průsečík v podmínkách monopolu s vlastnostmi P>MC při MR=MC
- nabídka monopolu – dle funkce očekávané celkové tržní poptávky a očekávaného příjmu při dané funkci celkových nákladů

Dlouhé období
- neexistence vstupu nových firem do odvětví vede ke stírání rozdílů v chování monopolu v krátkém a středně dlouhém období,
- typické pro monopol (=velkou firmu s rostoucími výnosy z rozsahu) = přirozený monopol
- je snižování AC a MC jako důsledek dlouhodobě degresivní funkce celkových nákladů
- vlivem růstu kapacity tržní poptávky se posune poptávková funkce vpravo
→ na základě toho bude uchována existence P>MC a zpravidla i existence ekonomických zisků (P>AC) jako důsledek monopolní podmínky MR=MC

MONOPOLISTICKÁ KONKURENCE

- vytvoření různých preferencí spotřebitele ve vztahu k produktu či službě jednotlivých firem – celková poptávka se rozpadá na dílčí podle jednotlivých firem – každá firma může ovlivňovat tržní cenu na svém segmentu trhu změnami své nabídky
- relativně velký počet výrobců, menších a středních firem, které mají jen velmi malý vliv na celkový trh odvětví – poptávka po výr. není nekonečně pružná (dolů skloněná křivka), vysoká substituce statků, musí brát v úvahu konkurence – polypolní chování (firma změnami spolupůsobí)
- volný vstup/výstup firem do/z odvětví


Modely chování firmy na monopolistickém trhu:

1. Model tržního chování firem se vstupy firem
- krátké období – firma se chová jako čistý monopol, nebere v úvahu existenci konkurentů tzn. MR=MC – firmy realizují ekonomický zisk P>MC>AC, to podnítí firmy ke vstupu do odvětví v dlouhém období do chvíle kdy se P=AC>ACmin – bod dotyku:MR=MC>P=AC → dlouhodobá rovnováha = tangenciální – platí v ní: P=AC>ACmin při MR=MC>P=AC
- dlouhé období – vlivem vstupu firem do odvětví se chování firmy přibližuje dokonalé konkurenci

2. Model cenové konkurence
- ve výchozím období každá z firem vychází ze své očekávané funkce poptávky při volbě P a Q (aniž by znala P a Q konkurenta),
- maximalizuje zisk dle MR=MC,
- na chování firmy působí dvě odlišné poptávkové funkce:
a) funkce očekávané poptávky – s vyšší cenovou pružností s určitým počtem zákazníků, podle které se volí P a Q

b) funkce skutečné poptávky – s nižší cenovou pružností a nižším počtem kupujících, která obsahuje vliv konkurenčních firem na záměry firmy
- firma musí opravit svou funkci poptávky – korekce očekávané funkce poptávky:
• firma sníží svůj odhad počtu zákazníků – snižuje se parametr a
• firma koriguje očekávanou cenovou pružnost poptávky změnami parametru b – změnami sklonu funkce
→ důsledek bude, že očekávaná funkce poptávky se rovná skutečné funkci poptávky firmy (projeví se vliv konkurence) – MR=MC rovnováha firmy vyvolaná účinkem konkurence
- vstupy nových firem vytvoří potom tangenciální rovnováhu firem
- cenové přizpůsobení – může vést k P=AC

3. Model prostorové diferenciace
- předpokladem je homogenní produkt
- prodavači nabízejí kupcům, kteří nežijí v prodejním centru - kupci platí tržní cenu+rozdílné dopravní náklady: N=n1+n2, Pn=P+t*n, P1+t1*n1=P2+t2*n2
- konkurenční hranice – vymezuje prostor, ve kterém je pro kupce výhodné kupovat statek od 1. nebo 2. prodavače

OLIGOPOL

- existence několika málo velkých firem v odvětví
- omezený vstup nových firem z různých důvodů: vysoké náklady na zavedení nové firmy, patentová omezení, preference spotřebitelů v relaci k existujícím firmám, úmluvy a dohody existujících firem
- možnost každé firmy činit reálné odhady o reakcích a akcích konkurentů
- homogenní statky → homogenní oligopol
- heterogenní statky → heterogenní oligopol

Modely oligopolního chování
• založeny na vzájemných vztazích dvou firem (duopol)
• vycházejí ze shodné reakce obou firem
1. Cournotův předpoklad blízký polypolnímu chování – firma plánuje množství odbytu při očekávané tržní ceně, přitom očekává, že na změnu množství odbytu nebude konkurent reagovat (a také, že sama nebude reagovat na změnu množství konkurenta)

2. Bowleyho předpoklad – firma plánuje množství odbytu při očekávané tržní ceně P1, přitom očekává reakci konkurenta na změnu jejího množství Q1, firma sama bude také reagovat na změnu Q2 konkurenta

3. Bertrandův a Edgeworthův předpoklad – firma plánuje tržní cenu P1 s očekávaným množstvím odbytu Q1, očekává, že konkurent nebude reagovat cenou P2 na změnu P1, sama nebude reagovat na změnu P2 změnou P1

4. firma plánuje tržní cenu P1 při očekávaném množství Q1, očekává, že konkurent na změnu ceny bude reagovat, sama bude stejně reagovat na změnu ceny konkurenta
a) změna ceny P2 konkurenta = změna ceny P1 (∂P2 / ∂P1 > 0)
b) Chamberlinův předpoklad – konkurující firmy budou kopírovat tržní ceny konkurenta a dosazovat je do funkcí své očekávané poptávky (∂P2/∂P1=∂P1/∂P2=1)
c) Sweezyho předpoklad – firma očekává, že konkurence nebude reagovat na zvýšení její tržní ceny, ale bude reagovat na snížení její tržní ceny snížením
(∂P2 / ∂P1 = 0 P1 > P1A
∂P2 / ∂P1 > 0 P1 < mr =" MC" ha =" stav," cena =" průměrné" koluze =" tajná" dohody =" většinou" firmou =" vzniká" mc =" MR" lem =" skupina" p =" AR"> AC


Článek podporuje:
lisovna, vstřikování plastů , plastové reklamní předměty

13. CHARAKTERIZUJTE TRH DOKONALÉ KONKURENCE, POSTAVENÍ FIRMY NA TOMTO TRHU A SROVNEJTE S POSTAVENÍM MONOPOLU.

CHARAKTERISTIKA DOKONALÉ KONKURENCE (Mikro od str. 135)
- v odvětví existuje velký počet firem s nízkou, zhruba stejnou, koncentrací výroby,
- firmy produkují homogenní produkt,
- všichni účastníci trhu jsou dokonale informováni o situaci na trhu s možností pružné reakce výrobců a kupujících na změněné podmínky, poptávka po produktu jedné firmy je tedy dokonale pružná a na trhu se vytváří jednotná cena,
- existuje volný vstup/výstup firmy do/z firmy, výroba je málo kapitálově náročná.

PŘÍJMOVÁ FUNKCE FIRMY
- celkový příjem (R) závisí na ceně(P), za kterou svůj produkt prodává a na množství (Q) realizovaného produktu → R = P * Q
- tržní cena je určena zvenčí trhu jako daná konstanta
- množství produktu je proměnnou, se kterou může firma operovat
- průměrný příjem (AR) je příjem, který firma dosahuje z jedné jednotky produktu: AR = R/Q → R = P*Q → AR = P*Q / Q = P → AR = P
- mezní příjem (MR) vyjadřuje změnu příjmu firmy, kterou vyvolá změna množství produktu o jednotku:
MR = ∆R / ∆Q → ∆R = P * ∆Q (P= konst.) → MR = P * ∆Q / ∆Q = P

KRÁTKÉ OBDOBÍ
- firma může měnit rozsah pouze variabilních výrobních faktorů (suroviny, energie, práce)
- rozsah výrobního zařízení (výrobní kapacity) firmy se nemění
- v důsledku toho výnosy z faktorů klesají a mezní náklady a průměrné náklady jsou od určitého množství produktu rostoucí
- není možný vstup/výstup firem do/z odvětví

Zisk firmy a jeho maximalizace
- cílovou funkcí firmy je zisk (л), který je kvantitativně rozdílem mezi celkovým příjmem a celkovými náklady: л = R – C = P*Q – C(Q)
- pásmo ziskovosti firmy – firma dosahuje zisku, je-li rozdíl mezi příjmy a náklady větší nebo je-li rovný nule: P*Q – C(Q) ≥ 0 → P ≥ ACmin (P=ACmin – firma nabízí se ziskem; P
- minimální a maximální Q – je-li nabízené množství uvnitř intervalu, firma dosahuje ekonomického zisku (s rostoucí cenou se ziskový prostor rozšiřuje)

Maximalizace zisku firmy
- firma hledá optimum: takové množství produktu (Q*), při kterém je zisk maximální.
- maximum ziskové funkce je při množství produktu, při němž je prvá derivace rovná nule:
∂л / ∂Q = P - ∂C / ∂Q = 0 → P = ∂C / ∂Q → P = MC
- optimálním množstvím produktu je to množství, při kterém se MR = MC a protože v dokonalé konkurenci platí P = MR, platí pro bod optima, že P = MC


Nabídková funkce firmy
- vyjadřuje vztah funkční závislosti očekávané ceny a nabízejícího množství – funkcí nabídky firmy je tedy funkce mezních nákladů MC,
- je odvozena z rostoucí části funkce mezních nákladů za určitých předpokladů:
o v odvětví existuje dokonalá konkurence
o jedná se o krátké období, ve kterém obvykle působí zákon klesajících výnosů
o firma maximalizuje celkový zisk

STŘEDNĚ DLOUHÉ OBDOBÍ
- možnost vstupu/výstupu nových firem do/z odvětví
- možnost firem měnit rozsah všech používaných výrobních faktorů, což se projevuje výnosy z rozsahu výroby

Vstup/výstup firem do/z odvětví
- východiskem pro nalezení podmínky rovnováhy je cílová funkce firmy – zisk
- jestliže firmy v krátkém období dosahují ekonomického zisku, je to stimul pro vstup nových firem do tohoto odvětví, tento stimul existuje do doby, dokud se tržní cena P nesníží na úroveň minimálních průměrných nákladů v odvětví → vytvoří se cena P2=ACmin = podmínka rovnováhy – zisk je nulový (dosahuje pouze normálního zisku) → výstup firem z odvětví. (Vstup firem do odvětví a výstup z něho redukuje ekonomické zisky na nulu a vede i k redukci ekonomických ztrát. Průměrné firmy dosahují pouze normální zisky.)

VÝHODY DOKONALÉ KONKURENCE
- v krátkém období firmy pružně, podle svých funkcí mezních nákladů, reagují na změny tržní situace v odvětví,
- tendence ceny ve středně dlouhém období vyrovnávat se s minimálními průměrnými náklady vede k tomu, že produkty jsou vyráběny s nejnižšími náklady; zisková motivace navíc stimuluje firmy náklady snižovat,
- důsledkem ziskové motivace je efektivní alokace (rozdělení) výrobních zdrojů mezi odvětví; do odvětví, ve kterých se dosahuje ekonomického zisku, se přesunují zdroje z odvětví, ve kterých převažuje ztrátová výroba; protože podmínkou ziskovosti je P ≥ ACmin a cena je určená vztahem nabídky a poptávky, přemisťují se zdroje podle vztahu nabídky a poptávky na trhu.

12. Charakterizujte teorii produkce a teorii nákladů a jejich základní kategorie a vysvětlete jejich vzájemný vztah

Produkce resp. produkční funkce je vztah mezi vyrobeným množstvím produkce (Q) a výrobními faktory použitými na tuto produkci. Proto se obecně produkční funkce zapisuje vztahem Q = f (F1,F2,……Fn), kde F jsou výrobní faktory. Pokud se zamyslíme, co jsou výrobní faktory, zjistíme, že to jsou: půda, práce, kapitál a know-how.
Průběh funkce je charakterizován změnami množství statku v závislosti na změnách množství jednoho faktoru, při konstantním množství ostatních faktorů. Změny jsou vyjádřeny funkcemi průměrného a mezního produktu faktoru.
Průměrný produkt faktoru (AP) je množství faktorem vyrobeného produktu na jednotku množství spotřebovaného faktoru. . Průměrný produkt měří průměrnou výkonnost faktoru tzv. průměrnou produktivitu.
Mezní produkt faktoru (MP) je charakterizován jako přírůstek množství vyrobeného produktu na poslední jednotku přírůstku množství spotřebovaného faktoru při konstantním množství ostatních faktorů. . Mezní produkt měří mezní výkonnost poslední jednotky přírůstku faktoru, tzv. mezní produktivitu faktoru.
Celkový produkt (TP) nebo-li Q je celkové množství produkce vyrobené při použití určitého množství výrobních faktorů.

Produkční funkce dle průběhu průměrných a mezních produktů tvoří 4 typy závislostí množství Q na množství faktoru Fi (Xi), ostatní faktory konstantní.
Lineární produkční funkce – roste-li množství faktoru X (ostatní faktory konstantní) může množství produktu Q (TP) růst proporcionálně k růstu množství X. Pak platí funkce , kde a = parametr proporcionality změny Q na jednotku změn X. Jak je vidět, v případě lineární produkční funkce platí MP = AP

Progresivně rostoucí produkční funkce – je charakterizována tím, že růst množství faktoru povede k rychlejšímu růstu množství produktu v relaci k růstu faktoru. Produkční funkce je pak popsána vztahem . Jestliže si ze vzorce produkce vyjádříme AP a MP dostaneme vztah . Proto bude platit, že MPX>APX pro každé množství X.
Degresivně rostoucí produkční funkce – je charakterizována tím, že růst množství faktoru vede k menšímu růstu množství produktu v relaci k růstu faktoru. Produkční funkce je pak dána vztahem



Progresivně – degresivní produkční funkce – tento tvar je prakticky nejčastější. V krátkém období, kdy se mění pouze variabilní faktory (množství práce, surovin, energie, materiálu), zatímco jiné faktory (výrobní kapacity firem, tj. stav strojů, zařízení, provozních objektů) jsou konstantní, je typická progresivně – degresivní produkční funkce. Příkladem takovéto funkce je například produkční funkce zapsaná rovnicí .
Bod, kdy se progresivní funkce mění na degresivní nazýváme inflexním bodem. Progresivně – degresivní tvar produkčních funkcí ukazuje, že dříve nebo později při růstu množství faktoru, za předpokladu, že ostatní faktory jsou konstantní, vznikne tendence ke klesající produktivitě faktoru, neboli ke klesajícím výnosům faktu, s klesajícími průměrnými a mezními produkty faktoru, ačkoli množství produktu roste.

V produkční funkci existuje substituce mezi výrobními faktory. Množství faktoru Xi můžeš být nahrazeno množstvím jiného faktoru Xj, aniž by se množství vyráběného produktu Q změnilo. Všechny možné substituční kombinace mezi množstvím dvou faktorů výroby, jimiž se vyrobí stejné množství produktu, leží na křivce, která se nazývá izokvanta.

Produkční funkce ve středně dlouhém období – Při dané úrovni techniky lze předpokládat, že v delším období se všechny faktory mění proporcionálně, čili předpokládá se substituce faktorů. Mějme produkční funkci ve tvaru (modifikovaná CD funkce). V tomto středně dlouhém období pak dojde ke zvýšení množství použitých výrobních faktorů a-krát.
Pokud bude součet parametrů , bude ; Q vzroste krát více zatímco faktory vzrostou a-krát. Množství produktu poroste rychleji než množství faktorů vlivem výnosů z rozsahu. Půjde o odvětví s rostoucími výnosy z rozsahu.

Pokud součet parametrů alfa + beta bude roven 1, jedná se o odvětví s konstantními výnosy z rozsahu. V případě, že součet parametrů alfa a beta bude menší než 1, jde o odvětví s klesajícími výnosy z rozsahu, nebo-li množství produktu růstem velikosti firmy poroste pomaleji než množství faktorů (vlivem klesajících výnosů z rozsahu).

Produkční funkce v dlouhém období – technický pokrok zvýší produktivitu každé jednotky faktorů při jakémkoliv jejich množství. Vytvoří tendenci k dlouhodobě rostoucím AP a MP. Jakmile se nová úroveň techniky stane konstantní (vstřebání výsledků nového technického pokroku) může opět vzniknout období, v němž budou působit klesající výnosy faktorů na nové technické základně.

Nákladové funkce firmy
Ekonomické náklady na výrobu firmy lze definovat jako peněžní výdaje firmy na spotřebované výrobní faktory, potřebné k vyrobení určitého množství produktu (explicitní náklady) plus normální zisk firmy (implicitní náklady). Peněžní výdaj na spotřebované výrobní faktory je pak určen jednak množstvím spotřebovaných faktorů v naturálních jednotkách, jednak tržními cenami těchto faktorů. Nákladová funkce má pak tvar: .
Náklady lze pak členit podle různých hledisek, zejména pak:
a) podle toho, zda jde o náklady plynoucí z použití věcných výrobních faktorů, tzv. materiálové náklady, nebo práce, tzv. pracovní náklady.
b) Podle toho, zda jsou závislé na množství vyráběného produktu (VC), nebo zda existují i když je množství produktu nulové (FC).

Variabilní náklady (VC) – obsahují ty nákladové složky, které se při změnách množství produktu mění. Při růstu množství produktu roste též množství VC. Jde o materiálové náklady a pracovní náklady.

Fixní náklady (FC) – zahrnují ty nákladové složky, které jsou – v krátkém období – konstaní, nezávislé na změnách v množství produktu. Patří sem:
- odpisy (z materiálových nákladů)
- nájemné, platby a poplatky, které plynou ze smluvních závazků firmy případně z legislativních norem veřejné správy (pevné daně), splátky z půjček
- platy a mzdy některých kategorií kmenových zaměstnanců firmy
- normální zisk – implicitní náklad firmy určený hodnotou ztraceného zisku ze zamítnutých alternativ (úrok z kapitálu, přirážka za riziko příp. odměna za podnikatelskou aktivitu).
Celkové náklady (TC) – součet variabilních a fixních nákladů firmy. TC = VC + FC

Průběh funkce celkových nákladů a jejich nákladových složek (FC a VC) lze – podobně jako u produkčních funkcí – charakterizovat průměrnými a mezními náklady na jednotku množství produktu.

Průměrný celkový náklad (AC) – celkový náklad na jednotku produktu.
Mezní náklad – je definován přírůstkem celkového nákladu na poslední jednotku přírůstku množství produktu. Matematicky je charakterizován u spojité funkce celkových nákladů její prvou derivací. .

Vztah mezi produktem a náklady
Mezi průměrným a mezním nákladem variabilního faktoru a průměrným a mezním produktem faktoru existuje inversní vztah. Průměrné a mezní technologické náklady faktoru jsou inverzními funkcemi průměrných a mezních produktů faktorů, pokud tato inverzní funkce existuje, což je zpravidla pro kladné Q a kladné X splněno.
Lineární produkční funkce faktoru má inversní lineární funkci technologického nákladu
Lineární produkční funkce faktoru je určena relací . Funkce technologického nákladu faktoru jako inversní produkční funkce má relaci .
Progresivně rostoucí produkční funkce má inversní degresivně rostoucí funkci technologických nákladů
Degresivně rostoucí produkční funkce má inversní progresivně rostoucí funkci technologického nákladu faktoru
Progresivně degresivní produkční funkce má inversní degresivně progresivní funkci technologického nákladu

Při konstantních výnosech z rozsahu a konstancích průměrných a mezních produktech budou mít inverzní nákladové funkce konstantní průměrné a mezní náklady.
Při klesajících výnosech z rozsahu a klesajících AP a MP, budou mít inverzní nákladové funkce rostoucí AC a MC, přičemž MC poroste rychleji než AC.
Při rostoucích výnosech z rozsahu a rostoucích AP a MP, budou mít inversní nákladové funkce klesající AC a MC, přičemž MC bude klesat rychleji než AC.

V dlouhém období má technický pokrok vliv na růst AP a MP a tím pádem bude dlouhodobě působit na snižování hodnoty AC a MC faktorů, při rychlejším poklesu MC ve srovnání s AC.

11. Charakterizujte chování spotřebitele a vysvětlete formování individuální a tržní poptávky

Pro volbu spotřebitele je klíčová teorie užitku.
1) Každý statek musí být použitelný pro spotřebitele (objektivní užitečnost), ale musí mít i subjektivní užitek (např. vzhled)
2) Cíl – záleží na cíli, kterého chce spotřebitel dosáhnout, neboť na základě cíle si spotřebitel kupuje statky
3) Užitek ze statku se mění se spotřebou toho statku

Kardinalistické pojetí užitku
- říká, že užitek je možno vyjadřovat a lze ho i měřit
Celkový užitek – množství statku, které se spotřebovává, ale by byly uspokojeny celkové potřeby
Mezní užitek (MU) – vyjadřuje změnu celkového užitku (TU), jestliže se změní poptávané množství o jednotku. Každá další spotřebovaná jednotka statku zvyšuje užitek statku tím, že zvyšuje míru nasycenosti (uspokojení) jeho potřeby. Čím vyšší je míra nasycenosti množství spotřeby statku, tím méně je tato jednotka vzácnější v relaci ke každé předchozí spotřebované jednotky.

Individuální cena poptávky je rovna meznímu užitku statku oceněnému v peněžních jednotkách.

Ordinalistická teorie užitku
- vychází z předpokladu problematičnosti měření užitku,
- tvrdí, že můžeme vytvářet vzájemné vztahy mezi statky z hlediska jejich užitečnosti a utvářet tak preferenční stupnice
Volba spotřebního koše v ordinalistické teorii
Volba spotřebního koše je jednak výběrem sortimentu statků s různými kvalitativními vlastnostmi, jednak výběrek kombinací množství těchto statků z množiny možných kombinací dle preference spotřebitele a z ní zvolené dostupné kombinace dle rozpočtových omezení spotřebitele jeho důchodem a tržními cenami statků.
Ordinalistická teorie používá určitá východiska – axiómy – která vymezují pravidla ordinalistického (pořadového) uspořádání množiny možných kombinací podle preferenčních relací. Jde o 5 axiómů:
- axióm úplnosti preferencí (žádný statek nepřináší nulový užitek – každý přináší větší nebo menší užitek),
- axióm tranzitivnosti preferencí (přenos zjištěných relací jedné dvojice kombinací na další různé dvojice kombinací),
- axióm „větší množství je lepší než menší“,
- axióm konvexity indiferentních kombinací na dané hladině užitku,
- axióm kontinuity přechodu od jedné křivky indiference k druhé.

Při volbě spotřebního koše se snaží spotřebitelé maximalizovat svůj užitek, ale přitom jsou omezeni rozpočtem – volí optimální kombinaci.
V dvouvýrobkovém modelu volby spotřebního koše existují některé základní modely funkce užitku.
a) Model s omezenou substitucí statků – funkce užitku má v tomto případě tvar . Ze vzorce je patrné, že kdyby množství jednoho statku bylo nulové, byl by užitek kombinace nulový. Proto žádný statek nelze zaměnit druhým statkem neomezeně. (např. potraviny x oděvy – musí být obojí)

b) Model s neomezenou substitucí obou statků – funkce užitku v tomto případě má tvar . Tento model připouští neomezenou záměnu obou statků, proto v některých kombinacích může být jen jeden ze statků.

c) Model s omezenou substitucí statku 1 (nezbytného) a neomezenou substitucí statku 2 (zbytného) – funkce užitku má v tomto případě tvar . Jak vyplývá z této rovnice, je-li množství nezbytného statku q1=0, bude celkový užitek záporný, což rozhodně není cílem spotřebitele. Proto nezbytný statek nesmí chybět v žádné kombinaci.

Jak bylo řečeno výše, nemůže spotřebitel maximalizovat pouze svůj užitek volbou kombinace statků. Bohužel je omezen svými rozpočtovými možnostmi, nebo-li je omezen svým peněžním důchodem a tržními cenami statků. Za této situace se snaží maximalizovat svůj užitek.
Závěrem tedy řekneme, že při daných preferencích spotřebitele, charakterizovaných mapou indiferentních křivek, a při daných rozpočtových omezeních, charakterizovaných přímkou rozpočtových možností, probíhá volba optimální kombinace podle kritéria maximalizace celkového užitku spotřebního koše.
Optimální kombinace přitom musí splnit dvě podmínky:
- musí ležet na přímce rozpočtových možností
- musí být současně zvolena z množiny indiferentních křivek, dostupných rozpočtovým omezením, ta indiferentních křivka a ta kombinace na ní ležící, která poskytne co největší celkový užitek.

Spotřebitel je v rovnováze, pokud poměry mezních užitků statků k tržním cenám jsou si rovny. V tomto případě spotřebitel maximalizuje užitek spotřebního koše a nemá pak při daném důchodu a tržních cenách žádný důvod ke změně kombinace statků.
V případě změny reálného důchodu spotřebitele dochází k posunu rozpočtové linie, a proto spotřebitel nachází optimum na jiné indiferentní křivce s vyšším užitkem. V případě změny ceny některého statku lze celkový efekt ze změny ceny 1 ze statků lze rozložit na důchodový efekt a na substituční efekt. Celkový efekt se projeví ve změnách množství statků neboli ve změnách poptávky po statcích spotřebního koše.
Individuální funkce poptávky spotřebitele po statcích
Funkce individuální poptávky je v podstatě funkcí mezního užitku. Odborněji řečeno, je funkce individuální poptávky po jednom statku při volbě spotřebního koše určena účinkem změny tržní ceny statku jako nezávisle proměnné na změny v jeho množství jako závisle proměnné v optimální kombinaci při dané funkci užitku, daném důchodu, daných tržních cenách ostatních statků a při konstantním množství ostatních statků.
Individuální poptávka se tedy formuje z výše popsaných modelů.
V případě modelu omezené substituce je funkce poptávky po statku q1 určena vztahem . Uvědomme si tedy, že funkce užitku v tomto modelu byla popsána vztahem a rozpočtové omezení spotřebitele je dáno vztahem . Jestliže spotřebitel maximalizuje užitek a je v rovnováze, platí vztah . Když si z tohoto vztahu vyjádříme buď q1 nebo q2 a dosadíme do rovnice rozpočtového omezení spotřebitele, tedy a opět vyjádříme q1 nebo q2 dostaneme vzorec individuální poptávky po statku q1: . Pro q2 je funkce individuální poptávky . Stejný způsob vyjádření individuální poptávky po statku se používá i v modelu neomezené substituce a modelu omezené substituce 1 statku a neomezené substituce druhého statku.
V modelu neomezené substituce je pak funkce poptávky po
a v modelu omezené substituce statku 1 a neomezené substituce statku 2 je funkce individuální poptávky popsána vztahy

Teorie poptávky spotřebitele vychází z předpokladu, že chování jednotlivých spotřebitelských subjektů působí přímo na chování všech spotřebitelských subjektů na trzích dílčích statků. Tržní poptávka všech spotřebitelských subjektů po určitém statku je pak chápána jako prostý součet individuálních poptávkových funkcí jednotlivých subjektů.