Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

NÁROČNÉ ŽIVOTNÍ SITUACE, DEPRIVACE 2. ČÁST

NÁROČNÉ ŽIVOTNÍ SITUACE, DEPRIVACE 2. ČÁST

- při kontaktu se stresorem dochází ke kompletní fyziologické reakci = mobilizace rezerv = vyčerpání zásob adaptační energie = psychosomatické choroby

- zvládnutí („coping“) - zvládnutí působícího stresoru – nasazení sil k boji se stresem (uplatňuje se jednota osobnosti a jejího životního prostředí
- boj s vnějšími stresory („coping strategies“) – např. student obávající se těžké zkoušky studuje mnoho hodin
- boj s vnitřními stresory („defensive strategies“ – jsou nevědomé) – např. jiný student v téže situaci tráví večery v hospodě, hodně pije, zapomene si natáhnout budík a zaspí

tři způsoby zvládnutí:

1. Zaměření na změnu nebo odstranění vnějších podmínek
vyvolávajících stres (instrumentálně orientované zvládnutí)

2. zaměření na vnitřní změnu, na eliminaci či reinterpretaci
negativních emocí (emocionálně orientované zvládnutí)

3. zaměření na změnu významu pro jedince, na přehodnocení
situace (zaměření zvládnutí na přecenění)

- čistě racionální řešení stresové situace je vždy jednostranné, subjekt je vždy angažován emočně, důležitá je podpora sociálního okolí

- symptomy stresu: zvýšená vzrušivost nebo utlumenost, křečovitost, nesoustředěnost, neschopnost uvolnit se psychicky i fyzicky, svalový třas nebo ochablost, přeskakující a „přiškrcený“ hlas, projevy zkratkovitého jednání, zvýšení nebo snížení aktivity, netrpěli-vost, narušená soudnost a myšlenková plynulost, chybné úkony, roztržitost, zhoršená koordinace všech funkcí, zvracení, průjem a nutkání k močení

NÁROČNÉ ŽIVOTNÍ SITUACE, DEPRIVACE 1. ČÁST

NÁROČNÉ ŽIVOTNÍ SITUACE, DEPRIVACE 1. ČÁST

DEPRIVACE – protahovaná frustrace, dlouhodobé neuspokojování, vede ke vzniku neurózy až psychózy

Stres
- je to silná frustrace, která vzniká tehdy, působí-li na člověka silný podnět dlouhou dobu, nebo ocitne-li se v nesnesitelné situaci, které se nemůže vyhnout, a setrvává-li v ní
- má za následek nadměrné vzrušení, na které organismus odpovídá nejprve poplachovou reakcí, která přechází v pokus o adaptaci a nepodaří-li se, pak ve vyčerpání

- poplachová reakce vyvolává fyziologické změny (zvýšenou srdeční činnost a krevní tlak, pokles teploty kůže, hormonální změny atd.), které jsou provázeny emocemi neklidu a ohrožení a dalšími negativními pocity

- při neschopnosti individua vyrovnat se se stresem dochází k vyčerpání a v extrémních případech i ke smrti
- vyčerpává zásoby adaptační energie

- vztah stresu a frustrace: stres je frustrací silné motivace ( žije-li jedinec v nadměrně hlučném prostředí nebo v nešťastném manželství a nemůže z těchto situací vystoupit, je tím vlastně frustrována jeho potřeba vyhnout se takovým nesnesitelným situacím, které ho stále iritují.

Nachází se v situaci trvale silné frustrace, ve stresové situaci, v níž není možná adaptace)
- negativní vlivy působící ve stresových situacích =stresory (fyzické, sociální resp. psychické)

NÁROČNÉ ŽIVOTNÍ SITUACE, FRUSTRACE 2. ČÁST

NÁROČNÉ ŽIVOTNÍ SITUACE, FRUSTRACE 2. ČÁST

- základní poznatky o reakcích na frustraci byly získány experimentální cestou, jsou v podstatě totožné s obrannými mechanismy (ego-defenzivními mechanismy):

- frustrovaný jedinec se snaží rozbít překážku nebo napadnout zdroj frustrace
- kompenzace (stanovení náhradního objektu)
- bagatelizace (znehodnocování nedosažitelného cíle)
- regrese (infantilní kompenzace, např. útěk k osobě s mateřským chováním)
- racionalizace („vysvětlování“ neúspěchu nebo selhání)
- v reakcích na frustraci je nejčastější agrese, dále různé druhy sebeklamů
- frustrační tolerance – způsobilost individua odolávat frustrující situaci ( děti mají nižší frustrační toleranci, tj. podléhají snáze důsledkům frustrace než dospělí)

- kolektivní frustrace (války, hospodářské krize) jsou snesitelnější, než frustrace individuální

- je patrné, že protahovaná frustrace (deprivace) může vést až ke vzniku neurózy (případně psychózy)

- dvojí zaměření agrese: proti jiným osobám-hetropunitivita (krajním případem je vražda), proti sobě samému – autopunitivita (krajním případem je sebevražda); autopunivita může mít nejrůznější formy nevědomé autodestruktivity – je-li frustrací vyvolán silný pocit viny, jedinec se trestá nevědomě sám (nevysvětlitelné havárie)

NÁROČNÉ ŽIVOTNÍ SITUACE, FRUSTRACE 1. ČÁST

NÁROČNÉ ŽIVOTNÍ SITUACE

Frustrace 1. ČÁST

- vzniká, jestliže se zacílenému chování individua postaví do cesty překážka, vzniká situace bariéry, tedy situace frustrace

- znakem je zmaření nějakého uspokojení nebo vyhlídky na uspokojení
- různé významy pojmu frustrace – vnější situace vyznačující se blokádou uspokojení
- vnitřní psychický stav vyvolaný touto situací
- vnější projevy frustrace, frustrované chování
- intrapsychický stav frustrace - je důsledkem frustrující situace, jeho podstatou je nedosažení cíle
- frustrované chování – projev vnitřního stavu frustrace, je předmětem studia psychologie
- druhy frustrujících situací:

1. vnější překážka - fyzická (zamčená místnost) nebo psychická (zákaz kina) překážka
2. vnitřní překážka – zábrana (např. morální) realizovat uspokojení nějaké potřeby
nutnost rozlišení frustrující a problémové situace – problémová situace je otevřená, sub-jekt hledá řešení, frustrující se stává tehdy, když řešení nenalezne

a.drobné každodenní frustrace (překážení druhých, ztracené předměty atd.)
b.významné životní frustrace (nedostatek lásky, pomoci, atd.)
c.existenciální frustrace (ztráta smyslu života, životních perspektiv) – může vést až k rezignaci na život a sebevraždě; zavedl Frankl
d.sociální frustrace – ztráta a omezování svobody, když je čl. vystaven nátlaku,nazýváme též
- reaktance – zvláštní případ sociální frustrace – reakce na ztrátu a omezování svobody (různé podoby: od situace, kdy je nakupující člověk přemlouván prodavačem, až po sku-tečnou ztrátu svobody)

- konfliktové frustrace – vyplývají z oddalování rozhodnutí pro určité jednání, je pozasta-veno dosažení cíle, může vést k neuróze (např. není-li jedinec schopen řešit konfliktní soužití)

NÁROČNÉ ŽIVOTNÍ SITUACE, KONFLIKT


NÁROČNÉ ŽIVOTNÍ SITUACE (KONFLIKT,FLUSTRACE,STRES)


KONFLIKT
- přirozeným založením člověka

A. vnitřní konflikt – volba mezi dvěma či více neslučitelnými cíli, staví subjekt před volbu, rozhodnutí se pro jednu z tendencí

B. vnější konflikt – střetnutí zájmů, postojů, motivů dvou či více osob

Charakteristika K.
1. konflikt apetence: volba mezi dvěma příjemnými věcmi
2. konflikt averze: rozhodnutí se pro objekt, který je současně přitažlivý a odpudivý, při tomto rozhodování většinou člověk hledá náhradní řešení, nebo si vybere z ambivalence

TYP K.
1. unikový
2. kopletitivní (své cíle)
3. přizpůsobivý
4. kooperativní (obou stranná výhra)
5. kompomisový

NEOPSYCHANALÝZA, PŘEDSTAVITELÉ, E.FROMM, H. SULLIVAN


NEOPSYCHANALÝZA

E.FROMM

- psychologie musí spolupracovat s antropologií
- člověk je bytost PŘÍRODNÍ A SOCIÁLNÍ, uvědomuje si svoji rozporuplnost, žije v protikladech
- člověk vytváří obraz zápasícího jedince, který je odsouzený hledat svou identitu

ORIENTACE čl:
a) křečkovská
- orientace na shromažďování majetku, bojí se ztráty

b) receptivní
- být akceptován, milován

c) tržní

X proti těmto stojí LÁSKA, jediný pravý zdroj seberealizace

H. SULLIVAN
-interpersonální teorie osobnosti
- člověk strádá, když nemůže uspokojit svoje potřeby způsobem naučeným v dětství
- potřeby lze uspokojit jen v INTERPERSONÁLNÍCH VZTAZÍCH,ty ovlivňují osobnost

ÚZKOST: nejlidštější vlastnost, řeší interpersonální vztahy od dětství k dospělost

NEOPSYCHANALÝZA, PŘEDSTAVITELÉ, K.HORNEYOVÁ



NEOPSYCHANALÝZA

PŘEDSTAVITELÉ

- k představitelům NEOPS.hnutí patří vedle K.HORNEYOVÉ, také H.SULLIVAN, H.MURRAY a E.FROMM

K.HORNEYOVÁ (1882-1952)
- nahrazuje místo BIOLOGISMU v psychoan. SOCIOLOGISMUS
- lidská psychika je determinována SPOLEČENSKÝMI POMĚRY
- vychází z analýzy vnitřní konfliktnosti člověka, objevuje jeho neurotické založení dané vlivem poměrů v industriální společnosti a dospívá k identifikaci „NEUROTICKÉ OSOBNOSTI NAŠÍ DOBY“, určujícím činitelem je konflikt člověka s civilizací – ten objevil Freud r.1930

- podle K.H. nejde však již o frustraci sexu, ale o širší pojetí KONFLIKTU, který má kořeny nejen v biolog.pudu, libidu, ale v selhávání člověka v podmínkách soutěživého života naší kultury, ve strachu z neúspěchu, v nedůvěře vůči jiným, ale zejména v neurotickém pojetí lásky

TOTO POJETÍ LÁSKY je paradoxní v tom, že láska se stává spíše prostředkem zbavování se úzkosti a pocitu méněcennosti, usiluje o neustálé důkazy, které objekt lásky zotročují a nakonec ho ze zotročení paradoxně obviňují.

- při odhalování příčin NEURÓZ je třeba se zaměřit na sociální prostředí, které podmiňuje chování pokládané za neurotické. Všichni neurotici se vyznačují neschopností přizpůsobit se rychle se měnícímu prostředí.
- ukazuje na kulturní vliv
- neurózy nejsou jen sexuální příčiny = zdroj neurózy = člověk není schopen obstát
- člověk si idealizuje svoje JÁ, ztrácí kontakt s realitou a vytváří si neurotické postoje (neurotická láska, která zotročuje)

NEOPSYCHANALÝZA, VZNIK NEOPS.



NEOPSYCHANALÝZA


VZNIK NEOPS.
- název lze použít především pro směry pocházející z USA, které pod vlivem kulturních a sociálních fenoménů věnovali pozornost interpersonálním vztahům

- tyto směry vznikají koncem 30.let, těsně před II.světovou válkou, a to zejména vlivem německých emigrantů, židovského původu, kteří zaměřili svůj zájem na mezilidské vztahy a situaci člověka ve světě, který je především světem kultury a sociálních mikrostruktur, jako je např. rodina

- tento nový směr se ODVRACÍ od Freudova BIOLOGISMU, vychází ze SOCIÁLNÍ situace člověka a studuje zvláštnosti jeho sociálních vztahů. Cení si i přesto zvláště Freudových objevů fce nevědomí a za hlavní nástroje terapie považuje Freudovy POSTUPY, které měly jedinci pomoci uvědomit si své KOMPLEXY

V určitém smyslu tedy navazuje NEOPS na FREUDA.

PSYCHOANALÝZA a neopsychoanalýza, KONFLIKT

PSYCHOANALÝZA a neopsychoanalýza

KONFLIKT: 3 možnosti

a) střední síla pudu – dobrý útlum – to vede k vytlačení primárních pudů z vědomí
b) pud má převahu – potlačení selže – vede k patologické fixaci, vážnější porucha
c) silná pudovost – silný útlum – neuróza
d) Význam Psa:
= zdůraznění, že na začátku neuróz bývá ÚZKOST, určité napětí v člověku, které je nevybité a neodreagované a člověk má určité obranné systémy, kterými se může bránit:

potlačení
izolace
racionalizace
projekce

Tyto mechanismy potom uplatňujeme během života jako techniku, kterou se vyrovnáváme s životní skutečností, která je pro čl.obtížná.

= zásadní význam pro vznik neurózy má úzkost, která nás provází od narození (porodní úzkost), jako intenzivní negativní zážitek, který nemohl být zpracován.

= neurotické poruchy vznikají z nějakého psychického TRAUMATU, kdy byl vyvolán silný afekt a jehož projev byl zadržen. Afekt zůstává a je odreagován v neurotických či jiných příznacích. Cílem psa bylo odhalit takový traumatický zážitek, který byl často nevědomý přivést jeho obsah do vědomí a umožnit mu tak odreagování.

Život člověka je dle Freuda ovlivněn 2 ontologickými principy:

a) princip slasti – tendence čl. vyhýbat se nelibosti a nabývat libost
b) princip reality –tendence přizpůsobovat se prostředí

= princip slasti je biologicky starší a ovládá dětský duševní život. Později se dostává do konfliktu s principem skutečnosti, ten jej sice potlačuje, ale nevyhlazuje.

LIBIDO se může uplatnit 3 způsoby:
a) buď je ukojeno
b) nebo zatlačeno do nevědomí – odtud zasahuje v maskované formě, sny, chybné úkony, neurotické symptomy
c) dojde k sublimaci – využití ke kulturní činnosti, psa chápe pohádky, mýty, náboženské, mýty, nábož. symboly libida

PSYCHOANALÝZA a neopsychoanalýza, KOMPLEX

PSYCHOANALÝZA a neopsychoanalýza

KOMPLEX – tyto konflikty nejsou většinou řešeny na vědomé úrovni a nepříjemné představy jsou VYTLAČENY z vědomí do nevědomí. Aktivní zapomenutí nebo aktivní vytěsnění VYTVÁŘÍ – KOMPLEX, ten vzniká tam, kde požadavky, které na člověka klade okolí jsou s potřebou uspokojit určitý pud.

Freud rozlišuje dva základní komplexy: Oidipův a Elektřin – vztah dítěte k rodičům se vyznačuje rivalitou a nevědomou sexualitou.

TECHNIKA volných ASOCIACÍ = slovo, které nás napadne na nějaké podnětové slovo, mohou být blízké či vzdálené podnětu. Na jejich základě můžeme rekonstruovat myšlenkový proces člověka a dospět k určitému závěru.
= Freud říká, že asociace mají určitou ZÁKONITOST, měří se za jak dlouho člověk odpoví a co řekne

PŘENOS: identifikování se s osobou, která léčí, ale také může přenášet na člověka určité vlastnosti (X opačně probíhá protipřenos). Můžeme např. někomu někoho připomínat a pak se ovlivní jeho chování k nám. Často třídíme lidi podle PRVNÍCH DOJMU.

SUBLIMACE: energie se může projevit přímo nebo se transformovat, přeměnit. Veškerá kultura, která u nás vznikla, vznikla dle Freuda sublimací. Např. agresivita může být pro společnosti přijatelná, stane-li se člověk vojákem. SUBLIMACE = je předpokládaný NEVĚDOMÝ DĚJ v psychice, kterým bývají potlačeny neřestné pudy a představy, přenášeny do oblasti umělecko-náboženské.

PSYCHOANALÝZA a neopsychoanalýza, teorie osobnosti, neuroza

PSYCHOANALÝZA a neopsychoanalýza

TEORIE osobnosti

Osobnost (dle Freuda) se skládá se 3 částí:

ID – biologické pudy a potřeby (princip slasti)
EGO – já, centrem osobnosti, vědomá oblast duševního život (princip reality)
SUPER EGO – nad já, složka, která se vyvíjí a která obsahuje určité normy a ideály jaké má člověk (princip dokonalosti)

= mezi těmito složkami může docházek k určitým STŘETUM, KONFLIKTU a ten může být vyřešen na určité úrovni nebo může být potlačeny a to vede k NEUROZE.

NEUROZA – chronické neuropsychické poruchy, vznikající jako reakce na nepříznivé psychologické nebo sociální vlivy.

= konflikt, který je potlačen se dostane do oblasti NEVÉDOMÍ a projevuje se symbolickým způsobem ve SNECH nebo CHYBNÝCH ÚKONECH. Sny hrají u Freuda velkou roli. Sny jsou projevem různých tužeb a přání, ke kterým nedáváme souhlas rozumem z etický, náboženských či jiných důvodů.

V našem bdělém myšlení se projevuje CENZURA, něco si připouštíme, něco si nepřipustíme a ve spánku je CENZURA MÍRNÁ nebo POTLAČENÁ. V rámci mírné cenzury se přání projeví symbolicky. Zpracování PŘÁNÍ do SYMBOLU je SNOVÁ PRÁCE.
= nevědomá přání se mohou projevit i v běžném životě – řekneme něco co si myslíme, aniž by jsme to chtěli říct

PSYCHOANALÝZA a neopsychoanalýza, Fáze vývoje


PSYCHOANALÝZA a neopsychoanalýza

Fáze vývoje
:

I. orální – prvním centrem libých pocitů jsou ústa, dítě slasti sáním, kousáním, cucáním…

II. sadisticko-anální – zachování čistoty ve vývoji jedince, zdrojem slasti je zadržování a vypuzování výkalů, primární zdroj agrese, vztah k vyměšování. Doba učení k určitým aktivitám, osobnímu ovládání…

III. falická – zhruba kolem 3 roku dítěte, slast je spojena s pohlavními orgány, zdrojem slasti je manipulace s vlastními pohl.orgány, do tohoto stádia patří i počátek sex.vztahů k druhým, hlavně k rodičům

IV. latence – od 5 let do puberty, důležité období pro výuku, od vlastního těla směřuje dítě k činnostem zvládajícím okolí, obrat nastává až s nástupem tělesného dospívání
V. genitální – od puberty, kdy se zdrojem slastí stává pohlavní ústrojí, ale se zaměřením na partnera opačného pohlaví

= pokud fáze neproběhnou úspěšným způsobem, dochází k USTRNUTÍ V URĆITÉ FÁZI, např. v první fázi – silní narkomani, ve druhé fázi – nadměrné hromadění majetku. Další poruchou kromě FIXACE je REGRESE, tj. návrat k dřívějším návykům a způsobům chování.

= pozdější nástupci Freuda (psychosexuální fáze), zejména ERIKSON hovoří o PSYCHOSOCIÁLNÍCH STÁDIÍCH. Zdůrazňuje vliv sociálního prostředí na každé stádium. Pro každé stádium je typický určitý způsob překonávání vývojové fáze. Úspěšné překonání krizí vede nakonec k dosažení identity osobnosti.

PSYCHOANALÝZA a neopsychoanalýza


PSYCHOANALÝZA a neopsychoanalýza


Psychoanalýza = tendence nezkoumat člověka z vnějšku, ale ze vnitř, analýza duchovního života.
= rozbor duševních jevů vzhledem na jejich skrytý podklad (nevědomé duševní jevy)
= klasická Psa je spojena se jménem SIGMUNDA FREUDA (1856-1939), narozen v moravském Příboru, žil ve Vídni. Je považován za zakladatele Psa a také moderní psychote-rapie; metody, kterou se mají ovlivňovat různé duševní poruchy. Vycházel z psychiatrie a psychopatologie. Vyčítá se mu, že vše vztahoval na sexualitu
= psa z křesť.hlediska se zabývá jezuita IGNÁC LEPP.

1) FREUD – rozlišuje vědomí, předvědomí a nevědomí

1. vědomí
- zvláštní stav mysli, v jehož obsahu se odráží vnější a vnitřní skutečnosti
2. nevědomí
- má značnou samostatnost a jeho obsahy nejsou vědomí přímo přístupné, ale mají velký vliv na jednání. Nevědomí považuje za nejsilnější faktor. Obsahem jsou pudové tendence a ty mají rozhodující význam pro rozvoj osobnosti a pro vznik lehkých duševních onemocnění – neuróz, vytěsnění
3. předvědomí
- určité duševní jevy, které nejsou uvědomované, ale snadno je lze převést na vědomí (v podstatě dlouhodobá paměť)

2) Základní pudové síly jsou dvě:

EROS – pud života, směřuje k zachování života
THANATOS – pud smrti, vede ke smrti jako klidovému stavu

GESTALT, HUMANISTICKÁ PT

GESTALT
- nejdůležitější zákon FIGURA - POZADÍ, jednu věc vnímáme více než druhé

- zákony, které ovlivňují chování:
zákon dobrého tvaru (jako tvar můžu vidět něco, co odráží pozadí)
zákon uzavřenosti (orámované plochy vidíme jako celek)
stejnosti
blízkosti (sousedí s prvky vnímání jako sounáležící)
stability (stabilní se stává figurou a nest.pozadím)
symetrie (všímáme si toho co je symetrické, otázka pozornosti)

Přínos: objevy v oblastní vnímání , zákon figura-pozadí a další z.

Gestalterapie=člověk je veden k tomu, aby věnoval pozornost celkovosti prožívání, jak tělesného tak duševního

Základní teze:
- existuje „primát tvaru“ – tj. existují vnitřní tendence nebo zákony strukturování, které determinují vztahy k podnětům
- kriticky se stavěli k behaveorismu
- cenili si fenomenologické metody = diskriptivní terie VNÍMÁNÍ A PROŽÍVÁNÍ
struktury, do nichž je organizováno vnímání a prožívání světa, jsou primární=dány, ale současně se vyvíjí k určité vyhraněnosti

HUMANISTICKÁ PT
- MASLOW
- zaměření se na prožívání osoby, vnitřní zážitek
- pozornost věnována tématům – láska, spontánost, tvořivost, hra

TOPOLOGICKÁ – VEKTOROVÁ psychologie K.LEWINA



TOPOLOGICKÁ – VEKTOROVÁ psy. K.LEWINA
, navazuje na gestalt

= chování osoby se uskutečňuje v určitém životním prostoru, poli, kde působí potřeby jako vycházející z osoby a okolí(pobídky)
= životní prostředí je fce osoby a jejího prostředí. Chování si lze představit jako pohyb indivi-dua v určitém poli, kde působí odpudivé a přitažlivé síly. Pohyb individua nazývá Lewin PSYCHOLOGICKOU LOKOMOCÍ. V poli jsou přítomny různé objekty s různou relativní valencí, které buď přitahují nebo odpuzují

TOPOLOGIE = nejobecnější věda o prostorových vztazích

KOHLER = TEORIE VHLEDU - učení se neuskutečňuje podmiňováním, pokusem a omy-lem, ale vhledem. Vhled závisí na minulé zkušenosti. Předpokládá SUMU ZKUŚENOSTI A TENDENCI K tvořivému myšlení. ( Kohlerovy pokusy s opicí a banánem, banán je mimo dosah, na zemi je tyč a bednička, opice se nejprve snaží dostat banán paží, pak ustane a přitáhne si ho tyčí).
TEORIE řešení VZHLEDEM = něco jakoby člověka napadlo, mluvíme o KOGNITIVNÍ RESTRUKTURACI

KOFFKA
= 3.základní prvky tvarové psychologie

a. má se dít na základě introspekce
b. psycholofyzická neutralita (paralelně se objevují fyz. a psych. jevy, nějak si odpovídají, ale my rezignujeme na to vědět jak)
c. metodologické zvýraznění celku /celek je více než suma částí/

GESTALT A NEOGESTALT, CH.VON EHRENFELS, M.WERTHEIMER


GESTALT A NEOGESTALT

„ tvar, útvar“
- jako reakce na atomismus, vznik koncem 19.století

CH.VON EHRENFELS = nazval celky, které se nemění GESTALTY, myslel tím změny cel-ků, při kterém si celky zachovávají svou zvláštnost / melodie zahraná v různých tóninách /

M.WERTHEIMER = celek není suma částí + vlastnost celku, ale něco jiného než suma částí, je to komplexní kvalita
- psychické děje jsou celky, duš. dění je proces strukturování, tvoření celků, je organizová-na v určitých strukturách
- tendence, že prožívání a zkušenost je nastavena do předem daných struktur
- fce.jsou určitými strukturami = myšlení a cítění se uskutečňuje jako pohyb psychického uvnitř daných struktur

GESTALT: zdůrazňuje význam vnímání celých objektů nebo forem. Některé objekty se při vnímání seskupují = principy SDRUŽOVÁNÍ:

a) p.blízkosti
b) dotváření – tendence dotvářet formy do ucelených celků
c) nepřerušené pokračování – tendence sdružovat objekty, kt. tvoří nepřerušený obrys
d) podobnosti

ŚKOLY:
a) berlínská = gestaltpsychologie ( Werheimer, Kohler)
b) lipská – celostní psychologie (Wellek)
c) štýrskohradecká (Lewin)

WELLEK = zpracoval hierarchické pojetí struktur (rodina, národ, lidstvo) – dění je prefor-mováno podle těchto struktur

BEHAVIORÁLNÍ PT, KOGNITIVNÍ PT, KOMUNIKAČNÍ PT, GESTALT TERAPIE

BEHAVIORÁLNÍ PT
- poruchy chování různého typu jsou vlastně nauč. reakcemi, kt. lze přecvičit a odučit
- základní techniky:

1) cílevědomá volba podnětů
2) sebekontrola
3) sebeodměňování
4) sebetrestání

KOGNITIVNÍ PT
- využívá rac.-logické argumenty (přesvědčování)

KOMUNIKAČNÍ PT
- Watzlawick, vychází z teorie komunikace
- zaměřuje se na jedince a jeho interakce k okolí
- techniky: předepisované chování, změna rámce komunikace

GESTALT TERAPIE
- PERLS
- zaměřená na přítomnost, na prožívání a vyjadřování emocí
- problémy lidí vznikají z nedostatku uvědomování si pocitů. Proto se terapeuti zaměřují na zvýšené klientovo uvědomování.

DYNAMICKÁ A INTERPERSONÁLNÍ PT


DYNAMICKÁ A INTERPERSONÁLNÍ PT


1. HORNEYOVÁ - neurotické chování pramení z poruch v lidských vztazích, především v situacích v rodině
- neurotické poruchy mají kořen v přísném nebo odmítavém chování rodičů k dítěti
- klade důraz na soc.faktory a součas.prob. v interpersonálních vztazích

2.SULLIVANN - důraz na interpersonální chování, zdůraznění potřeba uspokojení a bezpečí

c) ROGEROVSKA PT
- PT zaměřena na člověka
- vychází z klienta a podněcuje samostatný rozvoj
- terapie důvěrným otevřeným rozhovorem
- empatie vcítění, akceptování pacienta, vřelost, kongruence (soulad mezi psychoter. a člověkem), prožívání, opravdovost

V dosavadním vývoji rogerovské PT lze popsat 4 etapy:

1) terapie nedirektivní – terapeut zabezpečí vhodnou atmosféru, kt. podporuje pac.sebeobjasňování (1940-1950)
2) terapie reflektivní – (50-57) – terapeut je aktivnější, snaží se o empatii
3) terapie prožitková (57-70) – ter.projevuje svoje pocity
4) od r. 70, ter. se zaměřuje na intenzivní citové prožitky vzájemně

METODY PT, SMĚRY PT- HLUBINNÁ PT


METODY PT:


1. direktivní a nedirektivní terap.rozhovor (indiv.)
2. hypnoterapie a hypnotické abstrakce (indiv)
3. relaxační trénink
4. psychodrama
5. skupiny setkání (skup)

SMĚRY PT:

a) HLUBINNÁ PT
- vych.z psychoan.Freuda, Adlera a Junga
1. psychoanalýza – s pomocí ter.si pac. uvědomí nerozumnost svého konfliktu, kt. vedl k potlačení určité tendence a k vystoupení neurotických příznaků
- dochází k uvědomění neuvědomovaného
- technika volných asociací

2. adlerovská PT – individuální, pro lidský život jsou nejdůležitější soc.prostředí a životní cíl člověka
- dává význam rodinné konstelaci
- postavení mezi sourozenci
- NEURÓZA = útěk do nemoci
- 3. hlavní zásady:

a) poznat pac. nerealistický životní plán
b) vést pacienta ke změně život. stylu
c) dodávat odvahu
- používá se v poradenství, při práci s mládeží
- přenáší praktické poznatky jak pro výchovné tak pro manželské poradenství

3. jungova PT – PT má 7 stupňů
a) snížení prahu vědomí, aby si mohly vynořovat obrazy nevědomého
b) vynořování obsahů nevědomí ve snech a představách
c) zachycení a uchování těchto obsahů ve vědomí
d) prozkoumává a pochopení smyslu jednot.obsahů
e) začlenění tohoto smyslu do celk.vědomí jedince
f) přivlastnění a zprac.nalezeného smyslu
g) organické včlenění probl. do celkové psychiky člověka

Psychoterapeutické směry


Psychoterapeutické směry


PSYCHOTERAPIE = léčba, zmírnění či odstranění potíží, poruch u anomálního prožívání a chování pacienta, pomocí psychoterapeutických prostředků

CÍL PT:
A) odstranění chorobných příznaků
B) redukce resocializace, reorganizace, integrace pacient.osobnosti

Druhy PT:
1. v širším smyslu – psychologický vliv terapeut.prostředí (pracovní, výtvarné, rozhovory s rodiči, kulturní…)
2. v užší smyslu – záměrné a cílevědomé terapeut.působení. Buď to formu práce s jedincem nebo se skupinou

DĚLENÍ:
a) individuální – na jednotlivce
b) skupinová – dynamika vztahů mezi členy
c) hromadná – terapeut.působení na některé věci hromadně

a) symptomatická – na odstranění pouhých příznaků
b) kauzální – na odstranění příčin těchto poruch

a) direktivní – příkazy, hodnocení terapeuta
b) nedirektivní – terapeut se vyhýbá vlastním interpretacím, nenápadně vede pacienta k projevení se

a) racionální – na pac.působí přesvědčování, rozum.argumentací, vysvětlováním
b) sugestivní – technikou sugesce (působí na city a touhy pac.)

Pozdní dospělost 2.

Pozdní dospělost 2.

- stírání psychických rozdílů mezi mužem a ženou (menší hormonální odlišnosti), u žen maskulinizace, u mužů feminizace osobnosti

- neznamená pokles sex. aktivity
- ubývají mozkové buňky, klesá funkčnost CNS, zpomaluje se řeč, duševní pochody a fce, proces učení se zhoršuje, snížená schopnost abstrakce a generalizace, méně pružné řešení problémů
- převládá introvertnost, sklon k sebepozorování, klesá odolnost řešit a přizpůsobovat se
- nová role – prarodič, kompenzace odchodu a separace vlastních dětí (potřeba lásky, citové odezvy)

- pracovní aktivita, vrchol kariéry, společenské a pracovní uplatnění, zvýšení sebevědomí a utority, vykonávání činností důkladněji, pečlivěji než tvořivě

- mezi 50. – 60.: myšlenky na důchod, individuální variabilita reakcí (důl. dobré rodinné zázemí, realizované záliby, dobrý zdravotní stav)

Kulminační perioda je etapou vrcholu života, ale i počátků stárnutí a ubývání sil. Přes-tože vyplňuje velkou část našeho života (zhruba 40 let), patří k málo propracovaným úsekům ontogeneze.

V dospělosti dosahuje osobnost plné intelektuální, citové a volní zralosti. Stává se individualitou, sebou samým, oproštěna více než kdy předtím od sociálních modelů a autorit. Úbytek energie a zpomalování životních fcí se daří hodně kompenzovat

Pozdní dospělost 1.


Pozdní dospělost (46 – 60, 65 let)


- inter = uprostřed, aevum = věk
- zralý, střední věk, počátek sestupu, odpoledne života, rané stáří
- nejtěžší úsek života (krize manželství, počínající zdravotní problémy) X prožití v poměrném klidu a pohodě (odchod dětí z rodiny, úbytek starostí) - velká interindividuální variabilita v prožívání

- převaha procesů involučních (ubývá energie v důsledku metabolických změn), výška těla je menší, snižuje se schopnost termoregulace, úbytek pigmentu, snižuje se zraková akomodace, sluchová ostrost, zhoršuje se percepce řeči, nedslýchavost

- klimaktérium – doba přechodu u žen, začátek: změny menstruace, menopauza – období,kdy menstruace přestává trvale, zakončení plodnosti, počátek ovlivněný dědičností, zeměpisnou polohou, způsobem života,..., doprovázeno nepříjemnými tělesnými změnami (bolesti prsou, hlavy, nespavost, pocení,...) a psychickými obtížemi (depresivní nálady, fóbie, úzkost, podrážděnost, sluchové i zvukové halucinace) X mužské klimakterium nelze zcela prokázat – často nedochází ke ztrátě plodnosti, nejčastější příznaky: únava, bolesti svalů a kloubů, bolesti srdce, nespavost, podrážděnost, deprese

Střední dospělost


Střední dospělost (30 – 45 let)


- vrchol života, plató
- vyrovnávají se evoluční a involuční procesy
- dosažení plné těl. zralosti, struktura a činnostž mozku se stabilizují, mění se činnost pohlav-ních žláz (klesá produkce testosteronu, pokles mužské pohlavní aktivity)
- menší pružnost kůže - vrásky, zhoršuje se pružnost kloubů
- menší citlivost smyslových orgánů, tělesné pochody se zpomalují (čl. se rychleji unaví), odolnost vůči infekcím je nižší

- stále velmi dobré psychické výkony (intelekt, paměť) a schopností koncentrace, převažuje analytické zaměření, vrcholí tvořivost čl. a produktivnost v oblasti vědeckých, technických a uměleckých činností, prodlužuje se doba rozhodování, snižuje se schopnost učení (X závisí to na zkušenostech, osvojených způsobech učení, logice zapamatovaného)

- emoce a city: stabilizují se a diferencují, méně hluboké a intenzivní, klesá schopnost čelit zátěžovým situacím
- druhá manželská krize: po 40., postihuje příliš uzavřená manželství, navazování mimomanželských vztahů u obou partnerů, vyvolává nebo uspišuje ji odrůstání dětí

- krize středních let: mezi 35 – 40 lety, čl. hodnotí a bilancuje čeho dosáhl, co se mu nepoda-řilo (manželství, rodičovství, oblast profesní úspěšnosti, osobní spokojenosti,...) to souvisí s involučními změnami, mírným poklesem fyzických a duševních sil

- strach ze smrti (nejv. mezi 40. a 45.), krize více u mužů
- dokonalá profesionalizace X ne u fyzicky náročných povolání

- konflikt rodina – zaměstnání: především u žen, může vést ke vzniku neuroz

Mladá dospělost


Mladá dospělost (20-30 let)


- dvě odlšné vývojové fáze ohraničené 25. rokem života
- doba energického životní startu, nadějí a optimismu
- !!! výběr profese a realizace manželské a rodičovské role
- 20. léta = vyvrcholení fyzického růstu (ustaluje se výška, zvětšuje se váha kostí a svalů
- 25. rok – největší svalová síla zralost mozku, nárůst mozkové tkáně (růst dendritů)

- u smyslových orgánů známky stárnutí (slábne pružnost čočky, sluch, menší citlivost na vysoké tóny, snižuje se kvalita hmatu, čichového čití) X dokonalejší poznávací činnost mozku, větší schopnosti analyzovat a diferencovat, lepší orientace v čase a prostoru, přibývají další informace a poznatky, nové zkušenosti

- zrychlení psychické (intelektuální) operace, zdokonaluje se koncentrace pozornosti, větší intelektualizace psychiky (paměti, fantazie, učení)

- projevuje se výrazně tvořivost (psychická činnost, kt. přináší nové, dosud neexistující výtvory, je protikladem stereotypní a šablonovité činnosti, psychická pružnost, senzitivita k problémům, vynalézavost, originalita, postihování neobvyklých prvků či vztahů), je ovliv-ňována fantazií, zkušenostmi a tvořivým myšlením

- pamětní schopnosti: nezvyšují se X schopnost učit se vrcholí
- harmonizace a citová stabilizace, nejvyšším citem je láska, jejím základem je sexuální pud, u dvacetiletých se objevuje autosexualita, polygamie souvisí s nezralostí osobnosti, ta je vystřídaná monogamním vztahem
- manželství: významný mezník, uspokojení sexuálních a intimních citových potřeb, o úspěšnosti rozhoduje mimojiné i psychosexuální zralost, zkouška osobní integrity, vyzrálosti osobnosti
- profesionalizace: vyžaduje dlouhodobou a systematickou práci na sobě samém, další sebevzdělávání a zdokonalování
- období přizpůsobivosti, tvořivosti
- 30. rokem končí mládí – dynamická a variabilní perioda života, nastává klidnější a stabilizovanější fáze

Kulminační období – dospělost


Kulminační období – dospělost ( 20 – 60 let)


- tuto fázi lid. života studuje adultopsychologie – psychologie dospělosti
- málo dynamické období, bez výraznějších psychických změn X dochází k tvořivému rozvoji psychiky a organismu (do 30. roku) - období relativního klidu – plató (do 45ti let) - involuce ( ubývání psychických a fyzických sil)

- periody dospělosti:
I. časná dospělost (20 – 30, 32 let) – mecítma
II. střední dospělost (30 – 45 let) – adultium
III. pozdní dospělost (45 – 60, 65 let) – intervium
- úplná fyzická, psychická a sociální zralost, identifikace s rolí dopělého, budování nezávis-losti, autonomie, aktivní hledání životních cílů

- charakteristické znaky dospělosti: (V. Příhoda)
1) dosažení konečné velikosti
2) získání plné síly pro vykonávání životní činností, fcí
3) samostatné vykovávání zákl. fcí (včetně reprodukčních)

- znaky dosp. podle P. Říčana:
1) existenční soběstačnost, vykonávání produktivní pracovní činnosti
2) schopnost spolupracovat, podřizovat se vedení
3) samostatné hospodaření, ekonomická nezávislost
4) zralé jednání bez impulzivnosti
5) reálnost plánů (vzhledem k zájmům a sklonům)
6) samostatné bydlení
- dosp. = kulminace života, dosažení a překročení životní vrcholu, max. produktivita čl., projevům tělesné aktivity a síly, dosažení vrcholné psychické výkonnosti (hl. v oblasti myšlení a tvořivosti)

Problém dospívání a dospělosti, Adolescence 2.

Problém dospívání a dospělosti, Adolescence 2.

- budování individuální identity - dosažení dospělosti
- introvertní zaměření, sebepoznání je nutný předpoklad pro sebeformování, autoregulaci, nadměrný zájem o sebe sama souvisí s adolescentním egocentrismem, stabilizuje se charakter a ostatní osobnostní vlastnosti

- postkonvenční morálka – je v souladu s vlastními postoji a morálními názory
- mravní perfekcionismus – kritické hodnocení chování dospělých pod úhlem mravních norem
- ukončení procesu oddělení od rodiny, potřeba intimních osobních kontaktů a potřeba hetero-sexuálního vztahu, sexualita se stává významnější, Říčan – adol.= polygamní stádium sexuál-ního vývoje (jedinec získává sexuální zkušenosti s různými partnery a současně poznává sám sebe, své možnosti), trvalé citové vztahy k druhému pohlaví se obvykle nevytvářejí
- poměrně klidné vývojové období, bez velkých problémů

- hlavní vývojové úkoly adolescence:
1. přijetí vlastní fyzické struktury a role svého pohlaví
2. vytvoření nových vztahů k vrstevníkům obojího pohlaví
3. emocionální nezávislost na rodičích a ostatních dospělých
4. získání jistoty a ekonomické nezávislosti
5. výběr povolání a příprava na ně
6. příprava manželství a rodinný život

- objevují se někdy psychopatologické symptomy – neurotické projevy, obsedantní a hyste-rické poruchy, toxikomanie, u dívek mentální anorexie, bulimie, okolo 15. roku kulminují suicidální tendence, depresivní reakce, endogenní deprese

Problém dospívání a dospělosti, Adolescence 1.

Problém dospívání a dospělosti

Adolescence 1.
= synonymum mládí, vrchol integračního období, životní úsek mězi dětstvím a dospělostí

- fáze:
1. preadolescence 10 - 12 let
2. raná adolescence 13 – 16 let postpubescence 15 – 20 let
3. pozdní adolescence 17 – 21 let
- stabilizace fyzického a psychického vývoje, proces adaptace v oblasti sexuální, sociální, ideové a profesionální

- G.S. Hall – období bouří a konfliktů (Strum und Drang)
- úkolem je najít sebe sama
- tělesný vzhled: předmět pozornosti, těl. složka je důležitou součástí sebepojetí, spokojenost, základ pocitů jistoty
- motorika stabilizová a hormonizovaní, organismis se snadno vyrovnává se zátěží, je na vrcholu fyzické výkonnosti, ad. je nejzdravější období v životě, postoj k budoucnosti je spíše optimistický

- intersexuální rozdíly: dívky zrají tělesně a psychicky rychleji až o 2 roky, více se realizují prostřednictvím vztahů k lidem, oreintují se více na kooperaci X chlapci se realizují svými výkony a dosaženou sociální pozicí, tedy spíše soupeřením a dominencí

- intelektuální vývoj: ukončen, myšlení je pružné, samostatné, tvořivé, inteligence n a vr-cholu, používání netradičních způsobů řešení, úvahy o smyslu života, stabilizace náboženské a politické orientace

Gestaltterapie, Existenciální PT, Humanistická PT a další směry


Gestaltterapie

- Perls - převzal myšlenky gestaltismu, ale jen částečně
- celek rozumu a citu
- důraz na přítomnost, respekt k individualitě
- vychází z toho, že existuje nedostatečné uvědomování si pocitů
- člověk má různé polarity (top - under dog)
- dávají přednost aktivitě před vyprávěním = dramatické pržívání si zážitků
- neukončené zážitky v nás zůstávají - potřeba nějakým způsobem je ukončit

Existenciální PT
- jedinečnost osobnosti, důležitost osobního růstu
- seberealizace, uskutečňování životního poslání
- některé přístupy zaměřené: k člověku, k hodnotám, k schopnosti podat se dojmům
- logoterpie, Binswanger

Humanistická PT
- v USA
- Rogers, gastalt
- "3.síla" - důraz na svobodu, seberegulaci, potenciál osobnosti

Další směry

Transpesonální PT (mimozem. civilizace....)
Na proces orientovaná PT (taoismus, sny...)
Satiterapie (budhismus - vých. směry)
Bioenergetika (Lowen)
Ekleptická PT - kombinace různých metod
Integrativní PT - různé psychoterapie - snaha vytvořit jednu základní teorii
Syntetická PT - snaha vytvořit střední cestu mezi různými směry

Racionálně emoční PT,


Racionálně emoční PT


- člověka neznepokojují samotné věci, ale mínění o nich
- zpracování názorů a postojů člověka
- akceptace, ale kritika názorů a chování; dávání úkolů, nácvik situací, přesvědčování
- Ellis - člověk musí získat takový životní postoj, aby měl minimální požadavky na sebe a pro sebe a maximální toleranci k druhým

Kognitivně behaviorální PT
- význam subjektivních dějů i chování
- rozvíjí kognitivní a behaviorální PT

Komunikační PT
- Bateson, Hailey, Watzlawik
- zaměřuje se na aktuální interakce jedince s okolím (hlavně současnou rodinu)
- používá různé manipulace a strategie (matení, triky, neupřímnost, provokování) - provokací je pacient uveden do kognitivního zmatku a tak vzniknou orientační body, se kterými je možné dále pracovat = rekonsturkce,
změna způsobů chování atd.; terapeut musí odhadnout správnou míru (účelnou, účinnou, ale ještě snesitelnou)

- 3 vztahy:
symetricky (kamarád)
komplementární (učitel - žák)
nekomplementární (zdánlivě slabší může řídit vztah, protože ve skutečnosti je silnější)
- jak chápat obsah verbálního sdělení (tón hlasu, výraz....)

- metakomunikace může být v nesouladu s verbálním obsahem = dvojná vazba (např. u matky a dítěte - matka předstírá, že má dítě ráda = schizofrenie)
- digitální komunikace (logika, rozum, věcnost)
- analogová komunikace (obrazná, intuitivní)

Behaviorální PT



Behaviorální PT


- veškeré poruchy chování jsou naučené - dají se odnaučit za vhodných podmínek
- důraz na techniky
- jednání změní myšlení
- 2 principy:

1. klasické podmiňování - organismus produkuje reakci jemu vlastní
2. operantní (instrumentální) podmiňování - musíme udělat něco konkrétního, aby reakce nastala
- pozitivní zpevňování je účinnější, je-li nepravidelné; negativní musí být pravidelné
- za stejných okolností může organismus reagovat různě - reciprocita
- jedinec není jen pasivní produkt, ale i aktivní účastník

Kognitivní PT
- hlavní pozornost věnována poznávacím procesům (myšlení); menší pozornost dynamickým - x psychoanalýze
- různé směry; mají společnou orientaci na vědomou činnost, důraz na přítomnost
- snaha překonat automatické myšlenky a tendence k nečinnosti
- Beck

Dynamická PT



Dynamická PT

- odvozuje svůj vznik od psychoanalýzy
- společné: nevědomá psychická činnost intrapsychické konflikty zážitky z dětství
- odlišné: proti vlivu sex. pudu důraz na sociální faktory a současnost
- problémy, které se opakují - není to otázka jen situace, ale i osobnosti, která reaguje stále stejným způsobem = vztahy mezi jednáním a minulými zážitky; musíme dosáhnout náhledu, prožití emočně korektivních zkušeností např. negativní zkušenost (autoritářský otec) - zkušenost s jinou "dobrou" autoritou - i autority mohou být dobré
= i situace, které dříve neřešitelné se na základě nových postojů dají vyřešit

- K. Bornyová - neurotické poruchu mají základ v chování rodičů vůči dítěti; z beh. - učení; většina reakcí je naučená = měnitelná; chování je vlastní určité kultuře a době (otázka zvyklostí) - např v současnosti určitý projev chování nepokládáme za neurotický jako třeba ve středověku

- Sullivan - všechny poruchy vznikají v důsledku konfliktů mezi lidmi
- F.Alexander, French - v procesu psychoterapie musíme zvýšit pacientovu schopnost k uspokojení subjektivních potřeb tak, aby byl jedinec uspokojen a bylo to akceptováno okolím; korektivní emoční zkušenost; podstatný je emoční zážitek
- Mjasiščev - žák Bechtěleva (reflexelogie); vyvinul patogenetickou psychoterapii; jeho žáci - osobnostně

Orientovaná PT (obdoba dynamické); vztah je aktivní svazek jednice s vnějším prostředím, k poruchám dochází, není-li možné racionálně produktivní řešení a jedinec se zároveň není schopen svých přání vzdát; "chci, ale nesmím", "nedokážu a nemohu se přání vzdát"

- Rogersovská PT - terapie rozhovorem (gesprächstrapie); vychází z klienta a podněcuje jeho samostatný rozvoj;
terapie otevřeným rozhovorem; vcítění se, respekt, klient se cítí dobře - není odmítán; sebeuskutečňování - snaha o duchovní růst; člověk se zdokonaluje vztahy, kreativitou; člověk je orientován na vnitřní autoregulaci; je vrozeně dobrý; pokud mu poskytneme dobré podmínky, rozvílí svůj potenciál kladným směrem, pokud toto člověku umožníme, není nutný žádný násvik; důležitá je empatie, akceptace a kongruence (začlenení pocitů) - vytvoření vztahu příznivého pro terapii; pokud se pacient přijme takový, jaký je, integruje se, není závislý na mínění druhých

Adler, Jung


Adler

- považuje nevědomí za důležité, ale pro lidský vývoj není důležitý sexuální pud, ale životní cíl
- 2 potřeby:

1. potřeba začlenění
2. potřeba uplatnění
- pokud jedna z potřeb není naplněna - neuróza
- čl. je společenský
- veškeré jednání je určeno cílem, kterým je převaha, moc, přemožení druhého
- pocit méněcennosti - potřeba kompenzace; pokud je kompenzace neúspěšná - neuróza (zamezí tomu, aby komplex na čl. působil destruktivně)
- význam raného věku (jako Freud), ale zaměřuje se na tzv.rodinnou konstelaci (úplnost, sourozenci)

Jung
- analytická psychologie
- hl.úkol PT je objasňování nevědomých skutečností
- kompenzační fce.snů - z nevědomí se dostanou určité skutečnosti do vědomí
- komplementarita (vše, co probíhá mezi dvěma extrémy) - např. extroverze x introverze - úplně čistý typ neexistuje (nebo minimálně) - vždy se přibližuje k extroverzi (introverzi) - říkáme, že je "převážně extrovertní"
- jeho postoj k člověku je optimističtější než u Freuda
- člověk je bytost přirozeně náboženská
- 1.pol. života je extrovertní (probíhá socializace)
- 2.pol. života směřuje k interakci všech složek (seberealizace)

- všímá si osob středního a starších věku
- orientuje se na subjektivní prožitky, fantazii, sny, mytologii, náboženství...., protože zde nalézáme řadu věcí z nevědomí
- kolektivní nevědomí - zkušenosti celého lidstva a kultury
- archatypy - nevědomé obrazy a vzorce, ve ntrých se nevědomí projevuje

Psychoanalýza, fFREUD


Psychoanalýza


- 3 složky osobnosti:

vědomí
podvědomí - může něco vytěsnit do nevědomí
nevědomí - oblast. která není přímo dostupná vědomí, ale má vliv na jednání; obsahem
jsou pudové tendence, které mají rozhodující význam pro vznik neuróz

Freud
- např. oidipovský (élektřin) komplex - souvisí s kulturou; vývojem společnosti dochází k menšímu postižení tímto komplexem

- pudy (např.sexuální) jsou v rozporu s kulturou, proto je potřeba je ovládnout pomocí vědomí, jsetliže se takovýto komplex vytěsní, může dojít k neuróze
- nevědomý konflikt se může projevovat ve snech nebo chybných úkonech
- vytěsněný konflikt - snaha dostat jej do vědomí a racionálně zvládnout
- rané konflikty ( z dětství) jsou nebezpečnější, protože v nevědomí zůstávají delší dobu a celou dobu působí (dynamika), pokud se v průběhu živaota nevyřeší - v dospělosti - léčení (získání náhledu) - zpracování negativního zážitku (máme ho jen pro informaci) - neutralizace

- psychoanalytická terapie má konflikty najít a odstranit, může to trvat i několik let
- kritika: dochází k přeceňování role nevědomí, nevědomí má vliv, ale ne absolutní
- vědomí - citlivá složka, která nás odličuje od živočichů

Základy psychoterapie 2.

Základy psychoterapie 2.

Specifika
- záměrné plánovité působení ma psychiku a tím i na celý organismus
- cíl - odstranění nebo zmírnění potíží i příčin, rozvoj nebo integrace osobnosti
- dochází ke změně postojů a chování
- PT může být složitější nebo jednodušší - soc.pracovník,lékař,psycholog, psychoterapeut

Klasifikace PT
1. direktivní - terapeut usměrňuje pacientovo myšlení nebo chování pomocí rad, příkazů, úkolů
2. nedirektivní - terapeut je neutrální, vyvtáří se příznivá atmosféra pro projevy pacienta, nenásilně veden k změnám
3. symtomatická - odstranění chorobného příznaku (ne příčiny) pomocí metod nácviku; používá se u normálních
osobností s pouze jedním příznakem
4. kazuální - snaží se zjistit a odstranit příčinu
5. podpůrná - nemění osobnost, ale poskytuje pomoc, podporu, porozumění
6. rekonstrukční - přestavba osobnosti
7. akční - přímé zvládání problémů, nácvik situací
8. náhledová - porozumění vlastním problémům do hloubky

Další dělení:
- podle zúčastněných osob
1. individuální (1+1) - psychoterapeut+ klient(pacient)
2. skupinová - využívá dynamiku vztahů ve skupině
3. hromadná - schází se celá komunita (např. v psychiatrické léčebně)

Klasifikace směrů

1. dynamická PT - pozotrnost na vliv minulých zážitků a nevědomých procesů na současné problémy a potíže;
věnuje se dynamickým procesům
2. kognitivně behaviorální PT - člověk získává vhůed do svých problémů a nacvičuje vhodné chování
3. humanistická PT - seberealizace, rozvoj vnitřního prožívání a vlastních možností

Základy psychoterapie 1.


Základy psychoterapie 1.


PT = léčebné působení na nemoc, poruchu nebo anomálii psychologickými prostředky
= záměrné a plánovité upravování narušené činnosti organismu psychologickými prostředky
= užití psychologické vědy k léčbě různých nemocí

PT se používá i u lidí, kteří jsou v normě k výchově, jedna z metod mentální hygieny. Pomocí psychoterapie se můžeme dále rozvíjet - pokud člověk zná sám sebe, může se dále zlepšovat.

PT je
1.obor
2.aktivita
- je klinický obor: 1.obecná část - teorie, metody výzkum
- 2. speciální část - aplikace na jednotlivé druhy poruch
- empirická věda - opírá se o poznatky získané zkušeností
- aplikovaná věda - směřuje k využití poznatků v praxi

- není jednotná (9 základních směrů), eklketický postup vychází z toho, že každý je jiný - pro každého se využívá jiný směr (postup léčby), integrativní postup používá různé směry (jako eklektický), ale snaží se najít společné prvky a vytvořit jednotnou teorii
- PT - léčebná činnost
- podpůrná činnost
- specializovaná metoda
- souhrn metod

SOCIÁLNÍ SKUPINA, STYLY vedení, SKUPINOVÉ VEDENÍ


SOCIÁLNÍ SKUPINA

STYLY vedení:


1) autoritativní – velká závislost na vůdci, napětí, agrese
2) demokratické – respekt, dobrovolnost, aktivita, spokojenost, stabilita
3) liberální – malá organizovanost, volnost, slabá výkonnost

SKUPINOVÉ VEDENÍ:
- vědomí MY, vědomí hranic oproti jiným skupinám
- skupinové symboly (oblékání, vlajka …)
- skupinové konflikty (vědomí odlišnosti, mezi skupinami)

SPOLEČNOST
= org.seskupení lidí v kontaktu se společ.cíli a tendencí ke společ.názorům, postojům a způ-sobům jednání. Je to seskupení dle věku, pohlaví…

INSTITUCIONALIZOVANÉ S
= nakolik se S stává institucí, nezanikla neformální struktura, ale začala existovat i formální

PLURALITA ČLENSTVÍ
= čl je členem vždy několika skupin

SOCIÁLNÍ MARGINACE
= čl. nemá možnost stát se členem nějaké skupiny, ale je s ní vnitřně ztotožněn

SOCIÁLNÍ SKUPINA, ZÁKLADNÍ ZNAKY SOC.SKUPINY


SOCIÁLNÍ SKUPINA

ZÁKLADNÍ ZNAKY SOC.SKUPINY
:

1. interakce
2. existence společných cílů
3. vědomí soudržnosti a vzájemné závislosti
4. určitá organizovanost – každá své místo
5. společné hodnoty
6. skupinová disciplína
7. časté soc.kontakty
8. relativní soběstačnost
9. lidé jsou si vědomí svého členství

SKUPINOVÁ STRUKTRURA
- specifický systém rolí a pozic, diferenciace rolí

ROLE: souhrn charakterizující určitou pozici, má určitý obsah, standart, je to chování, které S očekává, každý čl. má konkrétní roli a S by měla specifikovat v čem ta role spočívá.
- vůdce, kritik, intelektuál,extrovert, organizátor…

TYPY členů – deviant (ze zásady odporuje), nestálý (často mění své názory), ideální (ve sho-dě se skupinou)

PRESTIŽ – místo jedince v hierarchii S, uplatňuje se tu potřeba pro uznání

STYL VEDENÍ S:
4.situace rozhodování:

a) situace mocí
b) situace kompromisu
c) hlasování
d) integrace – sjednocení na jednom stanovisku

SOCIÁLNÍ SKUPINA, KONFORMITA, NORMY


SOCIÁLNÍ SKUPINA

KONFORMITA
:
- do jaké míry se čl.identifikuje se skupinou, závisí na atraktivitě skupiny, je to otázka sankcí a aktivity

NORMY
- pravidla chování ve skupině, které je pokládáno za více či méně vhodné, každá S má ur-čitý žebříček hodnot

VZTAH k normám S – záleží na interiorizaci norem, rozlišujeme KONFORMITU, AKOMODACI-akceptace norem, ale vnitřní nesouhlas, DEVIACI – odchylka od normy, pokus o korekci normy, opuštění S

Typologie:
+ + Psych.členství: S má urč.přitažlivost, jedinec je výrazně uznáván S
- - Psych.nečlenství: slabá přitažlivost, slabé uznávání jedince
+ - Preferenční vztah: silná přitažlivost, slabé uznávání jedinec
- + Marginální – jednostranný: slabá přitažlivost, silné uznávání jedince

NORMY S:
jsou někdy kodifikovány a také existuje něco jako PRAVDA SKUPINY – všichni věří, že něco je pravda a tedy to pravda je
- plnění norem by mělo přiblížit k cílům S
- dohled S na plnění norem – systém odměn a trestů

SOCIÁLNÍ SKUPINA, POTŘEBY A CÍLE, SKUPINOVÁ IDEOLOGIE A ATMOSFÉRA

SOCIÁLNÍ SKUPINA

POTŘEBY A CÍLE:
- snaha uspokojit potřeby skupiny
- žádná skupina nemůže uspokojit všechny potřeby čl., každý čl.může být ale členem různých skupin
- existuje určitá specializace skupin, které mají určité cíle a účely

Cíle:
- zjevné
- skryté
- deklarované
- nevyřčené
- čl.se připojí ke skupině, která nejvíce plní jeho potřeby

SKUPINOVÁ IDEOLOGIE A ATMOSFÉRA

- ideologie=společné názory, hodnoty, normy
- společné potřeby mají za následek podobnost cílů
- důležitá je odbornost vůdce, která je dána potřebami a cíli skupiny
- odolnost skupinových názorů: názory se mění málo, jsou-li názory stejné, pokud má něk-do odlišný názor je nucen k tomu, aby přijal názor skupiny nebo ji opustil

IDENTIFIKACE – se skupinou může být různého stupně, malá až absolutní – naopak v rodině by měla být co největší, mohu se identifikovat se skupinou, jejímž členem nejsem, ale vnitřně se cítím integrován, napodobuji jí, přál bych si být jejím členem = referenční skupina

ATMOSFÉRA:
a) autoritativní – vše se odehrává ve vůdci, mezi podřízenými není vztah
b) demokratická – všichni ovlivňují všechny
c) liberální

SOCIÁLNÍ SKUPINA, DĚLENÍ

SOCIÁLNÍ SKUPINA

DĚLENÍ SKUPINY:

1. dobrovolná X povinná

2. formální X neformální

3. psychologická X společenská X diáda

- psychologická = vztahy jednotlivců jsou navzájem závislé, odpovídá potřebám jedinců
- společenská = organizace; má cíl, který by měla realizovat
- diáda = nejjednodušší, méně stabilní, více příznaků napětí, relativně málo omezená rozpa-dem

4. malá X velká
- malá – 2-40 členů, stabilní hierarchie, neformální komunikace
- velká – 100 a více, složena z malých psychologických skupin

5. vlastní X cizí
- vlastní-tendence připisovat se ke skupině, určité stejné znkay
- cizí – oni

6. dynamická X nedynamická
- dynamická – přizpůsobení se potřebám a cílům členů, otevřená, snadný vstup i výstup, otevřená jiným myšlenkám, názorům
- nedynamická – uzavřená

7. primární X sekundární
- primární – intimní kontakt a spolupráce, mívá formální vliv, malá skupina, dominuje důvěrnost, preferuje osobní cíle (rodina)
- sekundární – formální, méně trvalá, vzniká náhodně, větší neosobnost, cíle jsou společné

8. členské X referenční
- členské – členství nemusí být formální, např.rodina
- referenční – volíme si ji, záleží na atraktivitě, pozitivní – chci být členem, negativní – nechci, osvojuji si hodnotový systém S

9. podskupiny a frakce
- vznikají oddělením od základní S, silné frakce ohrožují S

10. závislé X nezávislé

SOCIÁLNÍ SKUPINA (KLASIFIKACE, PROBLÉMY, PŘÍSTUPY)


SOCIÁLNÍ SKUPINA (KLASIFIKACE, PROBLÉMY, PŘÍSTUPY)


DEFINICE:
= je sociální jednotka dvou či více jednotlivců, kteří mají společné normy, hodnoty a přesvěd-čení a cíle a mají ke druhé implicitně definované vztahy, takže chování jednoho ovlivňuje chování ostatních

MÁ:
= socializační rozměr, zespolečenštění člověka, má vzorce chování

FUNKCE:
= něco co nás chrání proti ohrožení
= k uspokojování potřeb společenského života, uznání a úspěchu
= skupina víc uspokojuje dominantní členy, čím je čl.dominantnější, tím větší má zájem na stabilitě skupiny
= obsahuje určitou organizovanost

VZNIK S. :
a) rozkazem
b) uměle
c) přirozeně
d) stačí prostorová blízkost, společné zájmy a potřeby

C. G. Jung - racionální myšlení a cítění, iracionální čití a intuice


C. G. Jung

V lidské psychice rozlišil 2.základní funkce:


a) racionální myšlení a cítění
b) iracionální čití a intuice

MYŠLENÍ = je proces hodnocení prostřednictvím poznatků
CÍTĚNÍ = je hodnocení prostřednictvím emocí (příjemné-nepříjemné)
ČITÍ A INTUICE = pracují s dojmy bez hodnocení
RACIONALITA, IRACIONALITA = se vzájemně doplňují, je-li jedinec vědomě racionální, je i nevědomě iracionální

V PRUBĚHU analýzy se bytostné JA buduje a otevírá. Na cestě k bytostnému JÁ se naše vědomé já setkává s tím, co J.nazval PERSONA (naše vnějšková, veřejná osobnost), STÍN (potlačená, zdánlivě méně důležitá a záporná osobnost) a prvek opačného pohlaví ANIMA a ANIMUS.

= při jednotlivých setkáních s těmito postavami cítíme nejen vliv na nás, ale také vliv obecnější odlišnosti, jež se nás dotýká prostřednictvím něčeho psychického, co je specificky odlišné
= dosahujeme bytostné JÁ, které se postupně osvobozuje od dozoru persony, zaujetí stínu a vlády anima či animy, během procesu postupného setkávání se s vnitřními a vnějšími odlišnostmi.

Jungova TEORIE ARCHETYPU, JUNGOVA TYPOLOGIE osobnosti, TEORIE KOMPLEXU

Jungova TEORIE ARCHETYPU je podporována nálezy, které byly objeveny při srovnávání mnoha kultur
– byly tedy nalezeny určité symboly, které poukazují na společné psychické kořeny lidstva
– studiem archetypů objevil J. pozoruhodné souvislosti lidského duševního života s transcendentními dimenzemi bytí

JUNGOVA TYPOLOGIE osobnosti:

a) EXTROVERZE – člověk zaměřený ven na lidi. U extravertů energie navenek, na jejich okolí.

b) INTROVERZE – člověk obrácený dovnitř, vnitřní svět, jeho zájmy, uzavřený člověk. U introvertů je psych.energie zaměřena dovnitř, na ně samé

TEORIE KOMPLEXU
- tyto komplexy jsou něco jako tíživé zážitky „cizí tělesa“ tkvící v osobním nevědomí a tak ovlivňuje chování jedince
= RELATIVNĚ samostatný SOUBOR TENDENCÍ, PŘEDSTAV, MYŠLENEK.

INDIVIDUÁLNÍ PSYCHOLOGIE – C.G. JUNGA - DUŠEVNÍ KRIZE, KRITIKA



INDIVIDUÁLNÍ PSYCHOLOGIE – C.G. JUNGA

DUŠEVNÍ KRIZE

v dospělosti často pramení z tíživého pocitu nesmyslnosti. Životní styly a vidiny vědomého já se dnes u mnoha lidí hroutí pod tíhou marnosti. V krajních případech se hroutí do vážné deprese.

KRITIKA Martin Buber kritizoval J., že vykázal transcendentního Boha do území lidské psychiky, a tak podřídil náboženství PSYCHOLOGII.

- Člověk se ocitá v různých konfliktech (konflikty svědomí, erotické…)
- snaží se porozumět těmto skutečnostem a hledá cestu ke svému autentickému, sjednocujícímu já, to je proces INDIVIDUALIZACE (jedinec se tak vyrovnává s protikladnými stránkami své osobnosti a dospívá k vnitřní jednotě – komplementarita racionál. a iracionálních stránek osobnosti, např. u muže vyrovnání se s nevědomým ženstvím, s archetypem aminy)

INDIVIDUÁLNÍ PSYCHOLOGIE – C.G. JUNGA - ARCHETYPY 2.

INDIVIDUÁLNÍ PSYCHOLOGIE – C.G. JUNGA - ARCHETYPY 2.

Někteří teologové ho obvinili s PANTEISMU a přehnaného HUMANISMU hraničící s pýchou. Podle J. je hlavním náboženským SYMBOLEM PSYCHIKY každého člověka bytostné JÁ (= to je centrálním a nejhlubším bodem nevědomí. Jelikož je středem autonomní, objektivní psychiky, vždy zůstane mimo hranice rozumu, který by se ho snažil definovat či detailně popsat. Jelikož přesahuje jakýkoliv popis, může být vystiženo pouze obrazně.

Bytostné JÁ je prvotním symbolem INDIVIDUACE, procesu získávání větší osobní celosti pomocí postupného sbližování protikladů. Bytostné JÁ vystupuje jako jednotící princip, který nám pomáhá překonávat jednostranné tendence v naší osobnosti, vede nás k plnějšímu využití našich schopností).

INDIVIDUÁLNÍ PSYCHOLOGIE – C.G. JUNGA - ARCHETYPY 1.


INDIVIDUÁLNÍ PSYCHOLOGIE – C.G. JUNGA

ARCHETYPY
:

- jsou pozůstatky zkušenostního dědictví živočišného druhu
- prostřednictvím těchto obrazů se jednotlivci mohou vztahovat ke společenské skupině, mohou se socializovat. PROCES SOCIALIZACE může nabývat mnoho forem v závislosti na kulturních podobách formování archetypu, jako je matka, dítě, otec, Bůh. V tomto KULTURNíM formování A vidí Jung nebezpečí.
- obával se, aby se lidé nestali otroky skupiny, otroky arch.obrazů, které jim budou vnucovat mocichtivý vůdcové ve svém sobeckém zájmu.

Člověk, který dosáhl větší ROVNOVÁHY mezi vědomým JÁ a bytostným JÁ, bude odolnější vůči masovým ideologií.
BYTOSTNÉ JÁ – SELF = objevil zahalené v symbolické formě. Jeho popisy bytostného JÁ připomínají popisy v nitru přebývajícího BOHA. JUNG HOVOŔIL o bytostném JÁ jako o vnitřním OBRAZU BOHA.

Jungovo myšlení se tedy posunulo směrem i IMANENTNÍMU chápání božské síly či Boží přítomnosti ve středu lidské psychiky.

INDIVIDUÁLNÍ PSYCHOLOGIE – C.G. JUNGA 2.

INDIVIDUÁLNÍ PSYCHOLOGIE – C.G. JUNGA 2.

2) Jeho klíčovým konceptem je KOLEKTIVNÍ NEVĚDOMÍ - Jung tvrdil, že nábož.symboly v člověku pramení z nejhlubších vrstev nevědomí. Podle něj je NEVĚDOMÍ člověka HLAVNÍM ZDROJEM NÁB.POZNÁNÍ. SYMBOL nás spojuje s poměrně neznámou VNITŘNÍ SKUTEČNOSTÍ.

3) Pro Junga představovaly symbolické obrazy (přítomné ve snech pacientů, v jejich představách) vědomé realizace nevědomí OSOBNÍHO, tak KOLEKTIVNÍHO.

4) Jungovo hromadné či kolektivní nevědomí znamená přítomnou druhovou přítomnost v JEDINCI

5) SYMBOL je tedy energizující zpráva, která propojuje nevědomý a vědomý život.
(Na rozdíl od Freuda zastával Jung názor, že symbolická aktivita nevědomí má mnohem širší a pozitivnější úlohu než jenom zakrývat skutečnosti potlačené v dětství, F.vidí nevědomí jako potlačení jen osobní zkušeností).

= symboly mají kompenzující a tvořivou funkci, pomáhají lidem překonávat jednostrannost a směřují k plnějšímu vyvážení psychických protikladů.
= symbolické obrazy pocházejí z nevědomí a mají teologickou fce podněcovat člověka, aby si v životě vytyčoval cíle a hledal smysl.
= dynamickými prvky tohoto J.nevědomí jsou tzv. ARCHETYPY, reprezentující zkušenosti lidstva s klíčovými životními objekty a událostmi (mateřství, ženství, božství, hledání, bloudění).

Reprezentují věcná témata lidské EXISTENCE a projevují se v obsahu mýtů, pohádek a v některých druzích snů jako praobrazy, které mají vliv – jako INSTIKTY na emoce a IMAGINACI člověka.

INDIVIDUÁLNÍ PSYCHOLOGIE – C.G. JUNGA 1.


INDIVIDUÁLNÍ PSYCHOLOGIE – C.G. JUNGA /1895-1961/


- od psa hnutí se odloučili 2 významní zakladatelé – Rakušan Adler, Švýcar C.G.Jung
- jejich psych.školy nikdy nedosáhly takového věhlasu a rozšíření jako ortodoxní F.psa
- přispěly však významně k rozvoji psychologie

1) JUNG – nejlepší F. žák se stavěl proti jednostrannému pojetí LIBIDA, tvrdí, že v LIBIDU je kromě SEXUÁLNÍ energie také energie DUŠEVNÍ, a tím dochází k jeho vlastnímu pojetí psychiky, která bývá označována jako ANALYTICKÁ PSYCHOLOGIE.

= IP Junga byla celá léta zdrojem komentářů i konverze v teologických kruzích. Nejvíce teology přitahovala vidina propojení hlubin duše s náboženským smyslem.
= jung.přístup se zabývá dlouholetou ot. jak vnitřně propojit dávné náboženské dědictví s individuálním a společenským vývojem v době vědeckého myšlení.
= Jung byl obviněn z toho, že redukuje náboženství na psychologii a náboženský život na psychoterapii.
= RELIGIO – označuje ZNOVUNAVÁZÁNÍ nebo ZNOVUPŔIPOJENÍ. Symbolické obrazy z nevědomí nám umožňují vnitřní setkání, znovuspojení s numinozními hlubinami v nás samých (numinozní – přitažlivý a zároveň vzbuzující bázeň)

Školní věk a jeho základní charakteristiky, ŠKOLNÍ selhávání, FAKTORY,

Školní věk a jeho základní charakteristiky

ŠKOLNÍ selhávání:

a. absolutní školní neúspěšnost
- nedostatečně rozvinuté intelektové schopnosti

b. relativní školní neúspěšnost
- mimointelektové příčiny, dočasně snížená motivace, krizová, stresová situace

FAKTORY:
I. SOCIÁLNĚ psycholog.faktory šk. neúspěšnosti:
- závady a nedostatky v rodinném či školním prostředí
- vliv má bytová situace
- socioprofesní zařazení rodičů
- kulturní úroveň rodiny
- jazyková kultura

II. BIOLOGICKÉ faktory
- záchvatovitá onemocnění – epi
- řečové vady
- smyslové vady

III. INTRAPSYCHICKÉ příčiny
- záporný vztah žáka k učení, k učiteli
- vše závisí na postoji žáka,
- intelekt. pasivita=nejsou motivováni k využívání své mentální kapacity

Školní věk a jeho základní charakteristiky, Pubescence 2.

Školní věk a jeho základní charakteristiky, Pubescence 2.

- pohlavní znaky projevující se v dospívání: primární (vývoj pohl. org.), sekundární (vzhledové odlišení muže a ženy), terciální (činnost srdce, mozku apod.), kvatrérní (psychosexuální založení čl., odlišné zaměření psychiky u obou pohlaví)
- období hledání vlastní identity, doprovázené pocity nejistoty a pochybnostmi
- tělesná aktivita je významnou hodnotou, pomáhá uvolnit napětí, zvýšit citovou stabilitu
- nespokojenost s tělesným vzezřením častěji u dívek - tělesné já se podílí na sebepojetí a tvorbě identity

- hormonální změny - variabilita emočního prožívání - období emoční lability, konfliktů a afektů, obd. bouří a hněvu, vulkanismu, druhého vzdoru
- neadekvátní podrážděnost, citlivější, negativní emoce (mrzutost, nelibost) X zlepšuje se sebekontrola

- rozvoj poznávacích procesů, zdokonaluje se zrakové vnímání, představy jsou obecnější, ztrácí se eidetismus, učební činnosti velmi efektivní, oživuje se fantazie a imaginace (pubertální snění, zamilovanost, pubertální tvorba), vývoj intelektu se blíží vrcholu, myšlení pružné, tvořivé, důsledné, systematické - myšlení formálně logické – kritické posuzování a hodno-cení světa i sebe sama (hyperkritičnost, pubertální radikalismus – snaha mnohé změnit, odpor proti kompromisům)

- subjektivní zjednodušování problémů (nezralost osobnosti, nedostatek zkušeností), ego-centrické zaměření
- krize rodičovské autority – odmítání závislosti na rodině, hledání opory ve skupině vrstevníků
- potřeba přátelství a intimního vztahu posílení sebeúcty a sebevědomí
- mohou se objevit nutkavé neurozy, depresivní stavy, neurastenický syndrom u dívek, sebevražedné tendence

Školní věk a jeho základní charakteristiky, Pubescence 1.


Školní věk a jeho základní charakteristiky
1.

Pubescence (11-15 let)

- nejkritičtější a nejdynamičtější období v lidském životě
- pubescere = obrůstat chmýřím, vousy, dospívat
- nápadné změny v biologické, psychické oblasti
- začátek dán změnami v pohl. fcích, konec plnou pohlavní zralostí
- fáze: prepubescence (11-13 u dívek u chlapců + 2 roky) – první symptomy pohlavního do-zrávání až po vznik menstruace (poluce)
- pubescence (13-15) – do dosažení reprodukční schopnosti

- vývojové změny jsou variabilní, nakupeny do krátkých časových úseků, průběh má indivi-duální charakter, výrazné rozdíly v dozrávání jednotlivých procesů (biologických, emočních)

- možné variace:
- intraindividuální (jednotlivé stránky osobnosti dozrávají nestejnoměrně)
- intersexuální – dány odlišností obou pohlaví, u dívek nástup puberty dříve, klidnější proces, snadněji se přizpůsobují, společenštější X chlapci: nevyvážené reakce, výkony
- interindividuální – dané odlišností individua, jeho genotypem, specific-kými životními podmínkami, sekulární akcelerace – dlouhodobé zrychlení tělesného vývoje (v minulém století menstruovali dívky cca. o 5 let později než dnes) X decelerace – zpomalování psychosociálního vývoje v období dospívání (prodlužování školní docházky - sociální a ekonomická závislost na rodičích)

- přechodné období mezi dětstvím a dospělostí ( přechod od závistlosti k nezávislosti, od vnější motivace k vnitřní, k autoregulaci osobnosti)

Kant - Mravní dobro 2.

Kant - Mravní dobro 2.

Pojem mravního dobra má dva aspekty či implikace:

První aspekt je aspekt hodnoty (v mravní linii). Je to mravní dobro jakožto vnitřní kvalita lidského skutku.
Druhým aspektem pojmu mravního dobra je aspekt cíle (v mravní linii). Je to dobro jakožto to, k čemu člověk směřuje, co si bere ve své mravní činnosti jako cíl; dobro, pro které se děje činnost člověka jakožto svobodného činitele.

Jde tu o dva různé aspekty, nikoli o dvě různé věci. Každá (pozitivní) hodnota je potenciálně cílem, protože každá (pozitivní) hodnota znamená vnitřně dobrou kvalitu nějakého úkonu nebo nějaké věci. A každý cíl má hodnotu. Je to věc perspektivy: tyto dva pojmy patří do dvou různých řádů: do řádu specifikace a do řádu provedení.

Řád specifikace je řád toho, co specifikuje mravní skutek (činí ho takovým, jaký je). Hodnota patří do řádu specifikace. I cíle uvažované v perspektivě jejich vnitřní kvality jsou uvažovány jako hodnoty.

Řád provedení je řád samotného vykonání skutku. Jde tu o cílové zaměření, o dobro jako cíl. I hodnoty uvažované v perspektivě provedení jsou uvažovány jako cíle.

Kant - Mravní dobro 1.


Mravní dobro
1.

Každé jsoucno je ontologicky dobré, ale každé jsoucno není mravně dobré. Mravní dobro nemá stejný rozsah jako dobro ontologické. Je to zvláštní případ ontologického dobra. Je to dobro v určité oblasti, ve zvláštním řádu: v řádu naplnění lidského bytí, pokud jde o užívání svobody.

Dobro je, jak jsme řekli, to, co odpovídá přirozenosti jako takové, co ji zdokonaluje a uspokojuje její potřeby, krátce: co odpovídá jejímu cíli. Vlastním a specifickým dobrem člověka tedy bude to, co odpovídá jeho rozumové a svobodné přirozenosti, co mu rozum ukáže jako odpovídající jeho hlubokým tendencím, onomu nezadržitelnému pohybu k většímu bytí, jež ho přitahuje a v němž jedině může nalézt naplnění hlubokého „nedostatku“ své bytosti.

Kant - Každé jsoucno je dobro, Jsoucno a dobro jsou zaměnitelné. Ens et bonum convertuntur.


Kant

Každé jsoucno je dobro


Každé jsoucno je dokonalost pro ně vhodná. Ale to, co je dokonalost pro něco vhodná, je pro ně dobrem. Tedy každé jsoucno je pro sebe dobrem.

Každé jsoucno má nutně dokonalost, jíž je vnitřně konstituováno (tj. reálnou esenci). Ale dokonalost, jíž je jsoucno vnitřně konstituováno, je vhodná dokonalost, a nic mu více neodpovídá ani není pro ně více žádoucí. Proto jsoucno nemůže žádat nic, co nesměřuje ke zdokonalení této přirozenosti. Činnost totiž nemůže směřovat k ničemu jinému ani usilovat o něco jiného kromě toho, co odpovídá přirozenosti.
Potvrzuje to zkušenost, která ukazuje, že všechna jsoucna se ustavičně snaží zachovat sebe v bytí a zdokonalovat se.

Tedy každé jsoucno je dobré, tj. schopné být milováno, být předmětem lásky v té míře, v jaké je. Je to tzv. ontologické dobro. Ontologické dobro je věcně totéž co jsoucno, liší se jen v pojmu. Proto staří filosofové formulovali princip

Jsoucno a dobro jsou zaměnitelné. Ens et bonum convertuntur.

Nejsou to synonyma: jsou to odlišné předměty myšlení. Ale jsou konvertibilní, protože tyto předměty pojmů jsou věcně totožné.

Kant - Dobro je bytostně věc (jsoucno), nakolik zdokonaluje žádajícího (nakolik je dokonalostí žádajícího)


Kant

Dobro je bytostně věc (jsoucno), nakolik zdokonaluje žádajícího (nakolik je dokonalostí žádajícího)
.

Dokonalé je to, čemu nechybí nic, co náleží k jeho přirozenosti. Zdokonalující je to, co má dokonalost vhodnou pro žádajícího, co tedy odpovídá jeho snaživosti a je příčinou jeho doko-nalosti. Můžeme tedy usuzovat takto:

To, co je žádáno, má povahu cíle. Ale to, co má povahu cíle, nutně znamená dokonalost od-povídající žádajícímu. Tedy to, co je žádáno, je nutně dokonalostí žádajícího.

K první větě: To, co je žádáno, dává pohyb tím, že přitahuje. Ale to, co dává pohyb tím, že přitahuje, má povahu cíle. Tedy to, co je žádáno, má povahu cíle.

K druhé větě: To, co má povahu cíle, je předmětem tendence. Ale takový předmět nutně předpokládá vhodnost neboli úměrnost pro žádajícího: není totiž myslitelné, že přirozenost by měla sklon k tomu, co by ji odporovalo a nebylo jí úměrné. Tak pokrm je dobrý pro živočicha, protože je nutný pro jeho zachování; stejně voda pro rostlinu, kyslík pro vodík.

Kant - Dobro je to, co si všichni žádají


Kant

Dobro je to, co si všichni žádají
.

Lze to ukázat dvojí úvahou: Jde-li o rozumové bytosti, tj. o nás lidi, je patrno, že jsme činní jen tehdy, jsme-li uváděni v pohyb nějakým předmětem, který jsme postřehli svými smysly nebo rozumem jako užitečný, vhodný, odpovídající našim přirozeným tendencím a který nás takto přitahuje. Ale takový předmět, nakolik přitahuje vůli a je vůlí žádán, všichni nazývají dobrem. Naopak to, co po této stránce takto nepřitahuje, ale spíše je s to vyvolat odpor, se nazývá zlem.

Jde-li o nerozumná jsoucna, organická i neorganická, pozorujeme v nich přirozené tendence k tomu či onomu předmětu, které svědčí o tom, že tento předmět jim odpovídá (instinkty, chemická afinita). Ale předmět, který odpovídá takovým tendencím a snahám se jako takový nazývá dobrem.

Tedy jako dobro se chápe to, co si všichni žádají, a něco se nazývá dobrem jen potud, pokud je předmětem nějaké tendence.
Pojem dobra nevyžaduje, aby něco bylo aktuálně žádáno, ale aby mohlo být žádáno. Nevyža-duje se také, aby to byla rozumová snaživost neboli vůle, může jít o žádání v nejširším slova smyslu, tedy o jakoukoli tendenci k dokonalosti, která věci odpovídá.

Je však otázka, čím je dáno, že dobro vyvolává pohyb žádosti, a co tedy je podstatou dobra. Něco totiž není dobrem proto, že je to žádoucí, ale naopak je žádoucí proto, že je dobrem. Tedy žádoucnost neustavuje dobro, ale z dobrosti vyplývá a předpokládá ji. Na tyto otázky odpovídá věta

Ontologické dobro


Ontologické dobro


Pojem dobra má – jako všechny pojmy – původ ve zkušenosti: dobré ovoce, dobré počasí, dobrý spánek. V tomto čistě zkušenostním stadiu tento pojem znamená něco příjemného, uži-tečného, dokonalého, co můžeme zkušenostně prožívat.

Zvířata nemají ideu dobra, obecný pojem dobra. Mají pouze smyslovou představu, vždy konkrétní, nikdy vyjádřenou v ideji. Např. s určitým souborem představ je spojen příjemný pocit (při příjímání potravy) nebo pocit bolesti (popálení ohněm) a tak se určitá věc vnímá konkrét-ně jako dobrá nebo špatná.

Lidé mají ideu dobra, obecný, rozumový pojem dobra. Ale nejprve je spojen se smyslovou zkušeností, není ještě zbaven čistě smyslových konotací. Je třeba uchopit rozumový obsah obsažený ve smyslové představě a vytvořit ideu, která není závislá na zkušenosti, není s ní spojena. K tomu dochází, když rozumově postřehneme zásadní totožnost mezi dobrem a jsoucnem (bytím).

Kant - Poznámka k autonomii 2.

Kant - Poznámka k autonomii 2.


Tento proces interiorizace je dvojí: interiorizace rozumem a interiorizace láskou. Autonomie lidské bytosti znamená plnit zákon – zákon někoho jiného – který přijala za svůj rozumem a láskou.

Když jsem pochopil, že zákon je spravedlivý a dobrý, pak když poslouchám zákon, poslouchám svůj vlastní rozum. Proto je rozum bezprostředním pravidlem lidských skutků. To je první stupeň autonomie. Ale tento stupen nevylučuje služebnost, pokud naše srdce zůstává špatné a naše vůle fakticky obrácená ke zlu. Přijal jsem tento zákon rozumem za svůj, ale ze strachu, a zákon mi působí nátlak, protože nedělám, po čem touží mé srdce a k čemu má sklon má vůle.

Existuje však druhý stupeň autonomie, který vzniká interiorizací zákona láskou. Láska působí, že ten, koho milujeme, se stává naším druhým já, proto láska i ve svých nejskromnějších formách přináší určitou svobodu.

Člověk, který se zříká své vlastní vůle a plní vůli někoho druhého, protože ho miluje – a miluje-li ho opravdově – má více skutečné autonomie – ať je jakkoli malá – než člověk, který by poslouchal kategorický imperativ z úcty k zákonu a bez jakékoli lásky.

Ale jde-li o lásku v její nejvyšší podobě, o lásku k absolutnímu poslednímu Cíli, který milujeme více než sami sebe, pak autonomie ruší veškerou služebnost a láska s sebou nese úplnou svobodu.

Člověk pak koná to, co předpisuje zákon, z lásky k zákonu a k Původci zákona, a tak sleduje nejhlubší touhu své bytosti. Zákon, dokonale interiorizovaný láskou, se pro něho stal sourodý, už není pod zákonem, ale koná to, co miluje. Nedostal se nad zákon, ale nad nutící imperativ, který zákon ukládá.

Kant - Poznámka k autonomii 1.



Kant

Poznámka k autonomii


Podle Kanta je praktický rozum neboli čistá rozumová vůle absolutně autonomní, tj. není podřízen jinému zákonu než zákonu, který si sám dává. Jinými slovy, důstojnost lidské osoby je taková, že osoba může poslouchat jen sama sebe. Kant nepochybně zaslouží veliké uznání pro to, že ve svém systému zdůraznil důstojnost lidské osoby, je však otázka, zda autonomie pojatá takto absolutně odpovídá skutečné povaze člověka.

Člověk jakožto osoba jistě je autonomní bytostí a má svou autonomii neustále rozvíjet. Ale je-li stvořenou bytostí, nemůže si jako mravní bytost činit nárok na absolutní autonomii. Získává svou autonomii postupně a vždy tak, že je podřízen zákonu někoho druhého, zákonu, který nezávisí na něm, ale na jeho přirozenosti a na Původci přirozenosti.

Ale tato heteronomii není svou povahou služebností, protože onen zákon stanovený někým jiným je zákon naší vlastní přirozenosti – žádá od nás, abychom jednali jako lidé neboli podle toho, čím bytostně jsme, a odpovídá touze naší vůle po dobru. Tato heteronomie se stává služebností teprve tehdy, když se naše vůle obrací ke zlu. Na druhé straně není tato heteronomie neslučitelná s autonomii, protože autonomie mravní bytosti se uskutečňuje interiorizací (přijímáním za své) zákona.