Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

1) Teorie předpokládá dokonalé informace

– jinak bychom nenalezli optimální body X ve skutečnosti subjekty nemají dokonalé informace, nemohou najít jedno optimum, protože pro rozhodování existují různé alternativy, tzv. omezené racionalita – nemůže vybrat nejlepší řešení – vybírá druhé nejlepší. Rozhodování v nedokonalých podmínkách, za rizika, nejistoty, asymetrické informace.

2) předpoklady vstupů do odvětví a jejich různé aspekty X situace nevyvíjí tak plynule jako v modelech (předpokládají okamžitou reakci), např. klesne P… rostou náklady… neefektivní náklady … nepropouští okamžitě zaměstnance.

3) pojetí času X čas nelze chápat jako souhrn nezávislých časových okamžiků, spotřebitel se snaží o max. zisku v čase a ne v každém krátkém období ® max. zisku v každém krátkém čase není dostatečnou podmínkou pro max. zisku v dlouhém období


Jako reakce na kritiku – vlna obhajob – marginalistická kontroverze:

Každý se v daném momentě chová jako vlastník, v konečném důsledku se rozhodují podle mezních veličin, dokonalé informace je možné předpokládat, činnost musím rozložit na časové okamžiky a musím se snažit o vyrovnanost.

® neustálé střídání kritik a jejich vývoj.

Alternativní cíle firmy

Vzhledem ke komplikovaným vlastnickým vztahům a zájmové struktuře je tradiční teorie firmy považována za nedokonalou. S cílem překonat statičnost teorie firmy vznikly dynamické teorie, např. koncepce předpokládající, že cílem firmy je max. toku zisku za určité období, což se vyjadřuje pomocí současné hodnoty očekávaných zisků. Jednou z hlavních námitek proti jednoduchému modelu max. zisku je nedostatek informací v souvislosti s rizikem a nejistými výsledky z rozhodování.

Další teorie předpokládající jiné cíle:

- dosažení určitého podílu na trhu,

- snaha dlouhodobě přežít,

- růst a expanze firmy,

- teorie uspokojení – nehledáme jeden optimální objem produkce, ale ptáme se, zda daný objem produkce a ceny zabezpečí uspokojivou výši zisku.

- Manažerské teorie – zdůrazňují oddělení vlastnictví (akcionáři) a řízení (placení manažeři). Obě skupiny sledují své vlastní zájmy, které mohou být konfliktní. Cíl firmy řízené manažery je jiný než max. zisku, např.

a) jednoduchý manažerský model – cílem firmy kontrolované manažery je max. jejich užitku, užitek je dán jeho postavením ve firmy, proměnnými manažerské fce užitku jsou zisk, vedlejší výhody a příjmy manažerů,počet a úroveň podřízených.

a) Baumolův model firmy maximalizující obrat

– vychází z předpokladu, že cílem manažerů je maximalizace obratu fce (TR=P*Q), předpokládá nedokonalou konkurenci a existenci vstupu do odvětví, poptávka není dokonale elastická a cena proto není nezávislým parametrem obrat tudíž nemusí vždy růst s objemem výroby, max. je v bodě MR=0. Současně s max. obratu nesmí zisk klesnou pod jistou úroveň , tzv. minimální požadovaný zisk. (Březinová: model bere v úvahu i akcionáře, jeho cílem je max. majetku a hodnoty firmy ® cílem je tedy max. výnosů z prodeje a zvětšování hodnoty firmy.)

b) Marrisův model – max. cíle je dosažena max. výnosů z prodeje

- Behavioristické teorie firmy – se zaměřují na rozhodovací a vyjednávací procesy a vytváření koalic uvnitř firmy, podle těchto teorií může mít firma cílů několik a cíle se mohou měnit.

- Model zaměstnanecké firmy – cílem je max. důchodu na zaměstnance, důchod má dvě složky: mzdu a podíl na zisku.

Ve většině alternativních teorií firmy má zisk význam pro rozhodování firmy, většinou jako minimální požadovaný zisk. To je dáno jednak nutností zohlednit zájmy vlastníků a jednak významem zisku jako jednoho ze zdrojů rozvoje firmy.


Kritika marginalismu
= kritika neoklasické teorie, která není schopna odpovídat na stále zvětšující se množství otázek.. Základní prvky neoklasické teorie, které podléhají kritice:

1) pojetí vlastníka jako podnikatele X manažerské teorie firmy

2) zisk jako cíl firmy X podíl na trhu, snaha dlouhodobě přežít, růst a expanze

3) podmínka zisku MR=MC X

a) v důsledku nedokonalých informací nejsme často schopni zjistit, jaké jsou MR, MC,

b) mnozí výrobci se podle tohoto pravidla nerozhodují, klíčovým rozhodnutím firmy je tvorba ceny na základě různých principů,

c) pokud firmy rozhodují o ceně, nereagují na každou změnu na trhu, snaží se být stabilní, ceny zvyšuje např. k určitému období – od 1.1.

Cournotův model (duopol)

Základem modelu je předpoklad, že firmy přijímají rozhodnutí současně a každá z nich považuje výstup svého konkurenta za fixní. Obr. 8, první firma předpokládá že výstup druhé bude nulový, chová se proto jako monopol, vychází z MR=MC, jeli MC=0, pak při nulovém MR1 bude realizovat 100 jednotek. Druhá firma, chce změnit svůj dosud nulový výstup, výstup první fy (100) považuje za fixní a z toho vyvozuje že její d2 = tržní D mínus 100, rovnost MR2 a MC nastává při 50 jednotkách (optim. výstup 2.firmy).První fa považuje v dalším rozhodování tento objem za fixní, tzn. že její d1´= D-50, z d´ odvodíme MR´ a z rovnosti MR1´=MC optimální výstup 75, pokud by tímto způsobem pokračovalo rozhodování obou firem, výstup první by postupně klesal, druhé by rostl a obě by směřovaly k produkci stejného objemu výstupu 133,3 za cenu 66,7. (V DK by výstup byl 200, v monopolu 100). Þ optimální výstup duopolu bude menší než v podmínkách DK, ale větší než u monopolu. Cena stanovená oligopolem by byla nižší než u monopolu, aby vyšší než v DK.


Stackelbergův model oligopolu
Vychází ze stejných předpokladů jako Cournotův model s výjimkou vzájemné reakce firem: jedné z firem se podaří zjistit, jak bude druhá firma reagovat na její vlastní změny výstupu. Tato firma potom bude realizovat výhodu v podobě většího zisku.

Oligopol s cenovým vůdcem

Situace, kdy jedna firma v odvětví přebírá iniciativu při stanovení cen a ostatní firmy tuto cenu přebírají.

a) Cenové vůdcovství s dominantní firmou

Dominantní firmou je firma, jejímiž jedinými konkurenty jsou četné menší firmy na tzv. konkurenčním okraji, neschopné svými rozhodnutími o výstupu či ceně zásadně ovlivnit trh. Malé firmy se chovají jako DK firmy, za P určenou dominantní firmou mohou prodat jakýkoliv objem Q a jejich individuální poptávková křivka je při dané P horizontální (jejich nutnou podmínkou max. zisku je P=MCi(qi)). Obr. 9 – stanovení optimálního výstupu – dominantní firma předpokládá že tržní poptávková křivka je DT a že výstup nabízený malými firmami bude představován křivkou SKO (součet částí křivek MC jednotlivých firem ležících nad úrovní AVC každé z nich), dominantní firma určuje velikost svého Q jako rozdíl mezi DT a SKO, při P1 (a vyšší) firmy mohou pokrýt celou DT a výstup dominantní fy by byl nulový, při P2 je tržní poptávka P2C jednotek, z toho P2B nabízejí malé firmy, a část BC dominantní. Bod A na individuální křivce poptávky po produkci dominantní firmy DD při P2 dostaneme = P2C – P2B (BC=P2A), postupujeme-li stejně u každé ceny vznikne série bodů, jejichž spojením dostaneme individuální poptávkovou křivkou po produkci dominantní firmy DD , pokud klesne cena pod P3, výstup každé z malých firem je nulový, DT je totožné s DD. Optimální výstup a cenu odvozuje dominantní firma z rovnosti MCD=MRD, průsečíku odpovídá QD a PD, při této ceně nabízejí malé firmy QKO a celkový výstup je QT (QT =QD + QKO).

a) Barometrické cenové vůdcovství

Předpokládá měnící se firmu v pozici cenového vůdce. Taková firma uskutečňuje jako první cenové změny a plní pro ostatní firmy úlohu jakéhosi barometru tržních podmínek. Zda ostatní firmy v odvětví její strategii budou nebo nebudou následovat, záleží na tom, jako dalece tato strategie odráží tržní podmínky společné pro ostatní firmy.


Model se zalomenou poptávkou křivkou – obr.10
Vysvětluje rigiditu (strnulost) cen v některých odvětví s oligopolní strukturou, vychází z předpokladu, že firmy vyrábějí diferencovaný produkt. Základem modelu je myšlenka, že pokud jedna z firem oligopolu sníží cenu, učiní tak i ostatní firmy. Pokud však jedna z firem přistoupí ke zvýšení ceny, ostatní firmy tento krok nenásledují. Výsledkem je zalomená poptávková křivka složená ze dvou částí: jedna její část vyjadřuje reakci konkurentů na snížení ceny jednou firmou, druhá část absenci reakce konkurentů na zvýšení ceny jednou firmou. V důsledku tohoto specifického tvaru poptávkové křivky není křivka MR spojitá, tato vlastnost MR pak umožňuje, že i při určité změně MC zůstávají cena i výstup nezměněny.


Modely oligopolu založené na teorii her
Strategické rozhodování v podmínkách oligopolu se dvěma firmami je analogické s rozhodováním dvou soupeřů hrajících spolu šachy, proto ekonomická teorie využívá k analýze oligopolu některé poznatky teorie her. Základními prvky všech her jsou hráči, strategie a výsledky.

Nashova rovnováha je stav, kdy je strategické rozhodnutí každého hráče optimální vzhledem k volbě jeho konkurenta.

Dominantní strategie je strategie optimální z hlediska jednoho hráče bez ohledu na činnost konkurenta.

Vězňovo dilema představuje hru dvou hráčů, v níž nejpreferovanější výsledek je až druhým nejlepším výsledkem. Navíc je nestabilní, tento nedostatek však může být překonán vzájemnou kooperací, dohodami nebo vynucováním.

Obr. 5 optimální výstup v krátkém období

Firma vychází při určení optimálního výstupu z křivky d, z rovnosti MC=MR odvodí výstup Qd1 a cenu P1, v krátkém období existuje fixní počet firem, neprodá žádná z nich více, než odpovídá jejímu podílu na skutečné poptávce D, tzn. za P1 neprodá Qd1 ale jen QD1. Za cenu P1 teď prodávají všechny firmy, křivka d se posunuje doleva na d´ a protíná D v jejím bodě daném kombinací P1QD1. Proces se znovu opakuje a ustane tehdy, když firma nebude mít důvod snižovat cenu své produkce, tj. při P3, optimální výstup je odvozený z d´´ odpovídá velikosti jejího skupinového podílu Q D3=Q d3.

Obr. 6 optimální výstup v dlouhém období

Firma realizuje nulový ekonomický zisk jako důsledek volného vstupu firem do dané výrobkové skupiny. Musí platit, že:

- křivka LAC se dotýká křivky d,

- křivka D protíná bod dotyku d a LAC.

Dlouhodobý optimální výstup Q firma prodává za P, protože P=LAC, bude ekonomický zisk = 0.

Prostorový model
Řeší konflikt mezi rozmanitostí potřeb a růstem nákladů spojených s diferenciací výrobků. Vychází ze dvou postulátů:

- o koupi výrobku spotřebitele nerozhoduje pouze cena, ale i transakční náklady (čas, délka jízdy za výrobkem, přepravní náklady)

- existují dané zdroje a různorodé potřeby, pokud můžeme výrobky vyrábět ve velkém rozsahu, šetříme náklady díky úsporám z rozsahu. Pokud se výrobce chce trefit do různorodých potřeb spotřebitelů má větší náklady, ale šanci mít větší tržby. Mezi těmito dvěmi stránkami hledá optimální stav.

Modely řeší např. kolik je třeba vyrábět typů TV, aby byly uspokojeny potřeby spotřebitelů s různými nároky.

Efektivnost monopolistické konkurence

Výrobní efektivnost – je nižší v porovnání s DK, důvodem je převis výrobní kapacity, protože LAC je v minimu při větším výstupu, než je z hlediska firmy optimální, firmy nevyrábějí s min. jednotkovými náklady. Daný výstup by mohl být vyroben menším počtem firem vyrábějících s nejnižšími výrobními náklady.

Alokační efektivnost – monopolistická firma disponuje monopolní silou, která jim umožňuje stanovit P nad úrovní MC, tzn. alokační neefektivnost v podobě ztráty mrtvé váhy.

Þ přesto je tento typ tržní struktury považován za žádoucí, žádná z konkurujících si firem nemá zpravidla podstatnou monopolní sílu, ztráta mrtvé váhy by měla být malá, vysoká elasticita D křivek bude působit ve směru zmenšení převisu výrobní kapacity.


Oligopol
Je tržní struktura charakterizovaná relativně malým počtem firem v odvětví a poměrně vysokým stupněm vzájemné závislosti jejich rozhodování. Rozhodování firem v oligopolu je proto rozhodováním strategickým – každá firma musí vzít v úvahu, jak budou na její volbu velikosti výstupu nebo výše ceny reagovat ostatní firmy v odvětví.

Předpoklady oligopolu:

- relativně malý počet výrobců v odvětví

- charakter vyráběného produktu může být jak homogenní (čistý oligopol), tak diferencovaný. Rozdíly mezi výrobky jednotlivých firem nejsou zpravidla podstatné, jde o blízké substituty.

- Mohou existovat bariéry vstupu do odvětví (úspory z rozsahu, právní restrikce), řada bariér je však překonatelných.

Základní východiska modelů oligopolu:

- fixní počet firem n, identický firmy s identickými náklady, totožné objemy optimálních výstupů

- výstup firem q, výstup odvětví Q,

- fce poptávky po produkci celého odvětví vyjadřuje za jakou cenu jsou tito spotřebitelé ochotni koupit měnící se objem výstupu P = f(Q)

- výstup odvětví je dán souhrnem výstupů jednotlivých firem P = f(q1 + q2 + …+ qn)

- každá z firem max. zisk bude max. rozdíl mezi TR a TC p = TR(q) – TC(q)


Kartel
Představuje tzv. koluzivní neboli smluvní oligopol, kdy je odvětví reprezentováno skupinou několika firem chovajících se jako monopol s mnoha závody. Cílem K je max. celkový zisk daného odvětví (rozdíl mezi TR kartelu a úhrnem TC všech jeho členů). Nutnou podmínkou je, aby přírůstek TR kartelu (MR(Q)) byl stejně velký jako přírůstek TC každé členské firmy (MC(q)). Obr.7. MR(Q) je odvozen z tržní D, Suma MC je horizontálním součtem MC firem, v průsečíku MC a MR(Q) platí rovnost MR=MC1(q1)=MC2(q2), optimální výstup je Q* , společná úroveň ceny bude PK a její výši respektují obě firmy. Problémy:

- neochota firem poskytnou pravdivé údaje o nákladech,

- tendence firem tajně zvyšovat výstup,

- zákonodárce zakazuje podobné dohody výrobců, protože omezují konkurenci

6) OCEŇOVÁNÍ NA NEDOKONALE KONKURENČNÍCH TRZÍC.

MONOPOLISTICKÁ KONKURENCE A OLIGOPOL. PŘEDPOKLADY MODELŮ. NÁKLADOVĚ A PŘÍJMOVÉ FUNKCE TĚCHTO TRŽNÍCH SUTUKTUR. PODMÍNKY ROVNOVÁHY. CENOVÁ POLITIKA FIREM. ALTERNATIVNÍ TEORIE FIRMY. MARGINALISTICKÁ KONTROVERZE.


Znaky monopolistického trhu
- velký počet výrobců, jejichž výrobky jsou velmi blízkými substituty. Velký počet firem způsobuje, že každá z firem předpokládá, že její vlastní rozhodování o výstupu a ceně neberou ostatní firmy v úvahu, takže její činnost je na chování ostatních firem nezávislá,

- diferenciace produktu (ve výši ceny, umístění firmy, kvalitě produktu) – z ní vyplývá monopolní síla výrobce, monopolistická firma tak v určitém velmi omezeném smyslu může být cenovým tvůrcem, značný počet firem způsobuje, že diferenciace mezi produkty jednotlivých firem je malá – proto i cenová diferenciace je malá (křížová i cenová elasticita jsou vysoké),

- vstup do odvětví připomíná dokonalou konkurenci, neexistují žádné bariéry bránící firmám do odvětví vstoupit, ale určité překážky díky diferenciaci vznikají – nová fa se musí etablovat na trhu a získat zákazníky.

Maximalizace zisku monopolistické firmy v krátkém období

Diferenciace produktu je příčinou klesající individuální poptávkové křivky po produkci firmy – sníží-li jedna z firem cenu, zvýší to objem jejích prodejů více než proporcionálně (odláká zákazníky firmám, které cenu nesnížily).

Individuální poptávková křivka je velmi elastická, cenová elasticita je ovlivněna diferenciací výrobků a počtem firem v odvětví (čím více má daný prvek substitutů a čím více je firem na trhu, tím je více elastická).

Při volbě optimálního výstupu a ceny vychází firma ze “zlatého pravidla maximalizace”: MR = MC, tj. na obr. 1 bod Q*, kdy dosahuje největšího rozdílu mezi TR a TC, celkový ekonomický zisk by tak dán plochou (AR-AC) x Q*. v Q1 nebo Q2 by došlo k TR=TC (nebo AR=AC) a firma zde realizuje nulový ekonomický zisk. Monopolní síla nad produktem firmě umožní stanovit cenu nad úrovní MC (P>MC).


Minimalizace ztráty pokračování ve výrobě obr. 2
Pokud krátkodobě převažují TC nad TR, je pro rozhodování firmy o tom, zda pokračovat ve výrobě, nebo výrobu ukončit, určující vztah mezi TR a VC (resp. mezi P a AVC). Na obr. 2a TR převyšují VC mezi Q1 a Q2 (tzn. že částka TR převyšujících VC může být použita k hrazení FC), ztráta je nejmenší při Q*, přestože fa realizuje ztrátu pokračuje ve výrobě.

Uzavření firmy – obr. 3 Pokud je TR

Maximalizace zisku monopolistické firmy v dlouhém období

Proces formování optimálního výstupu firmy je analogický dokonalé konkurenci. Realizuje-li firma krátkodobý ekonomický zisk, dochází k přílivu nových firem do odvětví, bariéry vstupu lze snadno překonat, poptávku tak zabezpečuje větší počet firem, na každou z nich připadá menší část trhu, což se projevuje v posunu poptávkové křivky doleva, ta se bude posouvat tak dlouho, dokud se nevyrovná P s AVC. Snadný vstup do monopolisticky konkurenčního odvětví vede k prosazování tendence k nulovému ekonomickému zisku.


Chamberlinův model monopolistické konkurence
Pracuje s pojmem “výrobková skupina” a s větším počtem křivek poptávky. Výrobková skupina – skupina firem vyrábějících podobné výrobky, předpoklady:

- velký počet firem vyrábějících diferencovaný produkt,

- rozhodovací nezávislost firem,

- totožnost nákladových a poptávkových křivek všech firem ve skupině.

Model pracuje s dvěma typy poptávkových křivek: obr. 4

- d – odráží předpoklad, že ostatní firmy ve skupině na rozhodnutí jedné firmy o změně ceny nebudou reagovat (jedna firmy cenu sníží, ostatní ne, ta která snížila odláká některé zákazníky ostatních), d je tedy velmi elastická,

- D – všechny ostatní firmy mění ceny současně s tou firmou, která ke změně ceny přistoupila jako první (jedna sníží a ostatní ji následují, růst jejich objemů bude menší než 1), D je méně elastická než d.

Sníží-li firma cenu z P1 na P2 a neučiní-li to ostatní, prodá Qd2, pokud ji ale ostatní firmy následují, vzroste její množství jen na QD2. Křivka D je tedy skutečnou poptávkovou křivkou, zatímco křivka d pouze jakousi očekávanou poptávkou.

Regulace tajných dohod a fúzí

Cílem této regulace je zabránit akumulaci tržní síly, uzavření tajné dohody nebo převzetí jedné firmy druhou je nelegální, jestliže podstatně snižuje konkurenci v odvětví.

Velké firmy mají ale řadu předností:

- mohou vyčlenit prostředky na výzkum a vývoj,

- mohou využívat úspory z rozsahu, což jim snižuje AC a bylo by neefektivní takovou firmu rozdělit,

Velké firmy však mohou být nositelem značné neefektivnosti. Při rozhodování je zapotřebí srovnávat náklady na regulaci a prospěch, který z regulace očekáváme. Nedílnou součástí protimonopolní regulace je ochrana malých firem.


Měření monopolní síly

Jedním z předpokladů efektivnosti protimonopolní regulace je schopnost státních institucí prokázat, že daná firma má monopolní postavení.

a) měření stupně koncentrace v odvětví vychází z podílu prodejů dané fy na trhu,

b) Lernerův index: (P – MC) / P

c) Srovnání míry zisku firmy s průměrnou mírou zisku v odvětví.


Dynamizace modelu monopolu


1) změna poptávky na trhu – monopol reaguje na vývoj tržní D různě, viz. obr. 13,14,15,16;

2) změna FC, VC – obr.17,18 – aby se posunuly AC, musel by být posun FC moc velký, změna VC se však okamžitě projeví v MC, VC rostou o stejnou délku jako MC, u DK je změna P a Q větší než u monopolu

3) změna zdanění

a) paušální daň – jako FC

b) jednotková – VC

c) daň ze zisku – jako FC – monopol přenáší břemeno v menší míře než v DK

d) daň z korporací – přenáší se ve větší míře na spotřebitele

Náklady monopolu – obr. 7

Situace charakterizována křivkou AC1 – monopol dosahuje monopolního zisku dlouhodobě, protože neexistují překážky vstupu do odvětví.

Křivka AC2 – monopol max. zisk dosahuje pouze normální míry zisku,

Křivka AC3 – při žádném objemu D nemůže firma pokrýt své AC, proto nemá důvod u takové činnosti setrvávat.


Alternativní cíle monopolu Obr. 8

- monopol max. zisk bude nabízet Q1 za P1, rovnováha u něj nastává za podmínky, že MC = MR.

- Monopol max. celkové příjmy bude nabízet Q2 za P2, rovnováha u něj nastane jestliže MR = 0

- Monopol max. obrat nabízí Q3 za P3, rovnováha u něj nastává jestliže P = AC.


Alokační efektivnost monopolu obr. 9

Ve srovnání s DK je monopol alokačně neefektivní. Prodává menší Q za vyšší P než DK odvětví.

Obr.9a) DK, výstup by byl Q*, odvozen z MR = MC. Společenský přínos (rozdíl mezi celkovou užitečností –plocha ABQ*0 a celkovými náklady – plocha BQ*0C) je plocha ABC (plocha P*BC je přebytek výrobce, plocha ABP* je přebytek spotřebitele). Výstup DK trhu je odvozen z rovnosti P = MC, tzn. že pokračujícím obchodem nelze dosáhnout žádných zlepšení – existuje Paretovsky optimální alokace zdrojů.

Obr. 9b) Monopol, přebytek spotřebitele se zmenšil (AFP*), zvětšil se přebytek výrobce (P*FEC), část přebytku spotřebitele přeměnil monopol ve svůj zisk (P*FGH), celkový přínos pro společnost je AFEC, je menší než u DK. Tzn. že M je alokačně neefektivní – to vyplývá z poklesu přínosu pro společnost – plocha FBE – označována jako ztráta (náklady) mrtvé váhy. U monopolu je výstup odvozen z převisu P nad MC, M brání dalším směnám, které by vedly ke zlepšení Paretovsky chápané efektivnosti. Pokud by M uplatňoval některou z forem cenové diskriminace, může dojít ke zmenšení jeho alokační efektivnosti, ale na úkor spotřebitelů, protože část jejich přebytku přeměňuje ve svůj zisk.

Výrobní neefektivnost monopolu – obr. 10

Je dána výrazným převisem výrobní kapacity, neboť firma vzhledem ke svému výsadnímu postavení na daném trhu nevyrábí s min. LAC. Proto Q*, které vyrábí je menší než Q´, vyrobený s min. LAC.


Bilaterální monopol – obr. 11

Pokud je tržní nabídka představována výstupem jediné firmy (monopol) a poptávka jediným kupujícím (monopson). Monopol na základě vyrovnání MR a MC chce vyrábět Q1 a prodávat ho za P1. Monopson vychází z průsečíků mezních výdajů ME (změna celkových TE kupujícího způsobená změnou kupovaného množství o jednotku) s poptávkovou křivkou, požaduje Q2 za P2. Skutečná cena je potom důsledkem vzájemného střetnutí síly monopolu a monopsonu, bude mezi P1 a P2.

Regulace monopolu


Monopol je chápán jako neefektivní, neschopný dosáhnou alokační efektivnosti, kromě toho je monopolní zisk někdy viděn jako “příliš vysoký”, a to vše vyvolává nutnost regulace. Proto M existují dvě základní námitky:

1) námitka z hlediska efektivnosti – týká se ztrát v nákladech mrtvé váhy tj. plocha EFB v obr. 9b, při stejných zdrojích by KF firmy nabízely větší objem Q při nižší P.

2) námitka z hlediska regulérnosti – se týká plochy P*FGH v obr. 9b – monopolní zisk vzniká odčerpáním části spotřebitelského přebytku, M zisk tedy musí zaplatit spotřebitel ve vyšší ceně.

Regulace přirozeného monopolu

Přirozený monopol je odvětví, kdy je z hlediska dosahování ekonomické efektivnosti nejracionálnější, aby danou D uspokojovala jedna firma (příčiny: zajištění kontroly nad produkcí určitého druhu, vysoká zátěž na ŽP, nejčastěji jsou to nákladové podmínky v odvětví). Přirozený M je schopen zajišťovat celý trh při ceně nižší než více firem, dosahuje totiž úspor z rozsahu bez ohledu na to, jak velký výstup vyrábí (energetické rozvodné sítě, metro).


1) Základní formou regulace je regulace ceny, a to buď stanovením max. ceny, určením dynamiky růstu ceny, zavedením oznamovací povinnosti o zvýšení ceny. Častým způsobem řešení je stanovení regulované ceny na úrovni MC (P=MC), tedy aplikace DK.obr. 12, pokud by M nebyl regulován, vyráběl by Q1 za P1, jeho zisk by byl P1 ABC. Při regulované ceně P2 je poptáváno Q2, přičemž MC=P, ale křivka MC leží pod AC, M tak realizuje ztrátu, plocha EFGP2, protože žádná firma nemůže dlouho vyrábět se ztrátou, vzniká otázka, zda by měl stát v této situaci firmy dotovat nebo odstoupit od regulovaných cen na úrovni MC, jedním z řešení je umožnit M stanovit P nad úrovní MC tak, aby mohl realizovat alespoň tzv. “služnou” míru výnosu (kterou si pak přičte k AC)

2) Státní vlastnictví nebo řízení státem – pak mohou orgány státu uplatňovat přímou kontrolu a regulaci (může vést i k neefektivnost kvůli absenci stimulů k efektivnosti)

3) Regulace míry návratnosti – viz. 1)je-li zisk příliš vysoký může jej stát regulovat buď pomocí stanovení max. ceny nebo stanovením max. míry zisku, kterou si pak firma přičte k AC

4) Exkluzivní kontrakty pro přirozený monopol – stát je jediným odběratelem určitých statků, stát dodavatele vybírá na základě konkurzu a uzavírá s ním smlouvu o podmínkách výroby a poskytování produktu, tím může firmu do značné míry kontrolovat.

5) Protimonopolní zákony – tvoří legislativní rámec.

6) Politika laisser-faire proti přirozenému monopolu – nechat firmu vyrábět kolik chce a za cenu, jakou trh unese, také nebránit vstupu zahraniční konkurence.

1) Cenová diskriminace třetího stupně obr.6

Představuje diskriminaci podle spotřebitelů. Její podstatou je rozdělení spotřebitelů na dvě nebo více skupin, z nichž každá má svou vlastní poptávkovou křivku a z ní odvozenou křivku MR. Tato forma je nejčastější, její realizace vyžaduje určité podmínky:

a) kritériem rozdělení spotřebitelů do různých skupin jsou výrazné rozdíly v cenové elasticitě poptávky po daném produktu,

b) není možný vzájemný prodej mezi spotřebiteli.

Rozhodování M je determinováno:

- výstup M rozděluje mezi jednotlivé skupiny tak aby jeho MR každé skupině byl stejný MR1 = MR2

- MR z prodeje každé skupině je stejný jako MC … MR1 = MC = MR2

Obr. 6 – při rozhodování o rozdělení QT vychází M z rovnosti MRT z prodeje oběma skupinám a MC. MRT je horizontálním součtem MR1 a MR2. Protože platí MR1 = MC = MR2, nakreslíme ve výši průsečíku MRT a MC vodorovnou přímku a z průsečíků s křivkami MR1 a MR2 odvodíme úroveň Q1 a Q2 prodávanou jednotlivým skupinám. M porovnává relativní ceny s elasticitou poptávky a vyšší cenu stanoví skupině spotřebitelů s nižší elasticitou poptávky. Diskriminace 3.stupně může uplatnit např. kino v podobě zlevněných vstupenek pro důchodce.


1) Další formy cenové diskriminace

a) diskriminace v čase – v různém čase jsou spotřebitelům, rozděleným do skupin v závislosti na elasticitě jejich D, stanoveny různé ceny.

b) Stanovení cen ve špičkách – v důsledku kapacitních omezení v období zvýšené spotřeby dochází k růstu MC, proto jsou ve špičkách zvyšovány i ceny.


Článek podporuje:
plastové ohebné hadice pro chladící kapaliny

Nemožnost příchodu na daný trh je spojena s tzv. překážkami (bariérami) vstupu do odvětví, které se tak stávají zdrojem monopolní síly:

a) Úspory z rozsahu - AC firmy dosahují svého minima při větším výstupu, než žádá tržní D (P je větší než AC, tzn. fa realizuje zisk. Výrobní technologie jim umožňuje vyrábět s relativně nízkými náklady. Kdyby danou D zabezpečovalo více firem, křivky jejich D by rostly, rostly by AC, ve snaze snížit AC by zvýšily Q a snížily P a vítězem cenové války by byl monopol. Případ, kdy tržní poptávku může uspokojovat svou produkcí jedna firma s nižšími AC, než kdyby bylo v odvětví více menších firem – přirozený monopol (protože k jeho vzniku vedou přirozené síly konkurence).

b) Kontrola nad klíčovými vstupy – výrobce má jako jediný přístup k určitému VF,

c) Vládní licence – stát může udělit určité firmě výsadní právo vyrábět daný statek, cenou, kterou firma za toto právo bývá zpravidla souhlas s regulačními opatřeními státu.

d) Patenty, ochranná práva autorů – firma si nechá patentovat určité technické řešení, nezbytné k výrobě, aby je nemohl použít nikdo jiný.


Volba optimálního výstupu monopolu – obr. 1

Optimální výstup odvozuje M ze zlatého pravidla max. zisku, tj. z rovnosti MR a MC (nebo max. rozdílu mezi TR a TC). MR < mr="MC),">MR). Q* není vyráběn s min. AVC.

Stanovení ceny monopolem

Úroveň P, za kterou bude prodávat optimální Q, je dána ochotou poptávajících tuto P zaplatit. Obr. 1, monopol bude Q* prodávat za P* . P* bude převyšovat jak MR ,tak MC odpovídající optimálnímu výstupu M. Převis P nad MC nepřímo úměrně závisí na elasticitě poptávky. Z toho plyne:
- M by měl vyrábět pouze tak velký Q, kterému odpovídá elastická část D křivky (u neelastické D, by MR byl záporný a nerovnal by se MC),

- čím elastičtější bude tržní D, tím menší bude převis P nad MC.


Monopolní zisk

M může realizovat zisk i v dlouhém období, na rozdíl od DK se zde neprojevuje tendence k nulovému ekonomickému zisku (protože zde existují překážky vstupu do odvětví). Monopol ale může realizovat nulový ekonomický zisk (obr.2a) nebo ztrátu (2b). V krátkém období M minimalizuje ztrátu pokračováním ve výrobě pouze za předpokladu, že P > AVC.


Křivka nabídky monopolu – obr. 3

Křivku nabídky monopolu nelze sestrojit. V podmínkách monopolu neexistuje jediný vztah mezi P a nabízeným Q. obr. 3a monopol nabízí stejný výstup Q za cenu P1 i za P2. obr. 3b za P1 nabízí Q1 nebo Q2.

Cenová diskriminace

Cílem cenové diskriminace je získání přebytku spotřebitele a jeho přeměna v dodatečný zisk firmy. Podstatou cenové diskriminace je stanovení rozdílných cen stejných výrobků, aniž by k tomu vedly nákladové důvody.

1) Cenová diskriminace prvního stupně obr. 4

Představuje víceméně teoretickou situaci diskriminace podle spotřebitelů, kdy M stanoví každému spotřebiteli max. cenu, kterou je ochoten zaplatit za každou koupenou jednotku, tím M získá pro sebe celý přebytek spotřebitele. V praxi ale:

firma nezná max. cenu, kterou je každý ze spotřebitelů ochoten za jednotku zboží zaplatit, i kdyby se dotazovala každého spotřebitele, nezíská pravdivou odpověď, protože zájmem spotřebitelů je, aby cena byla co nejnižší.

Obr. 4 – čtyři spotřebitelé, každý je ochoten zaplatit jinou P (13,12,11,10). Pokud by M neužíval diskriminace, stanovil by cenu 10 (TR = 40, přebytek spotřebitelů je 3+2+1+0=6), užije-li diskriminace bude každému spotřebiteli prodávat za cenu, kterou je ochoten zaplatit (TR=13+12+11+10=46, přebytek spotřebitelů je nulový). M by vyráběl až do Q´, kde se P kterou je ochoten zaplatit poslední zákazník rovná MC monopolu.

2) Cenová diskriminace druhého stupně obr. 5

Spočívá ve stanovení různých cen za různá kumulovaná množství daného statku (diskriminace v závislosti na prodaném zboží). Obr. 5 – kdyby M nediskriminoval, stanovil by P* a vyráběl Q*, místo toho rozdělí vyrobené množství na bloky za něž stanoví rozdílné ceny. Tím odebere spotřebitelům část jejich přebytku (který byl rozdílem mezi P* a odpovídající částí D). M nezíská celý přebytek jako u 1. stupně. Odvětví elektrické energie, každá domácnost potřebuje určité min. množství elektřiny –stanoví cenu P1, za druhý blok cenu P2, za třetí cenu P3.

5) TEORIE MONOPOLU. PŘÍČINY VZNIKU MONOPOLU.

PŘÍJMOVÉ A NÁKLADOVÉ PODMÍNKY MONOPOLU. NABÍDKA MONOPOLU. ROVNOVÁHA MONOPOLNÍ FIRMY. ALTERNSTIVNÍ CÍLE MONOPOLU. DYNAMIZACE MODELU. PŘIROZENÝ MONOPOL. PROBLÉM EFEKTIVNOSTI. TEORIE PROTIMONOPOLNÍ REGULACE. CENOVÁ DISKRIMINACE. BILATERÁLNÍ MONOPOL.


Nedokonalá konkurence – situace, kdy je na trhu alespoň jeden prodávající nebo kupující, který může ovlivnit tržní cenu.

Monopol – jeden výrobce, který ovládá trh, určuje podmínky, za nichž bude danou produkci nabízet (cenu a množství). Je to firma vyrábějící produkt, k němuž neexistují blízké substituty. Existence monopolu jako jediného nabízejícího proto současně znamená neexistenci monopolu. Firma primárně volí velikost výstupu, která ji umožní max. zisk a od tohoto optimálního množství a tržní D odvozuje výši tržní P, kterou stanoví. Cenová pružnost D v DK je nekonečná (mírný růst P znamená ztrátu Q), monopol má významnou kontrolu nad cenami (v DK je D vodorovná, u M dolů směřující). Protože monopol je jediným výrobcem v odvětví, je totožná individuální a tržní poptávková křivka, M si může zvolit jakoukoliv kombinaci Q a P podlé křivky D, kterou považuje za nejziskovější, jeho činnost je pouze omezena charakterem poptávky. Na rozdíl od DK (kde výrobce rozhoduje pouze o výši Q), M volí současně i výši P.

Dynamizace modelu – změny nákladů

a) měníme fixní náklady – obr. 10 -fixní náklady nemají přímou vazbu na MC, ale ovlivní TC, to se projeví na vzdálenosti mezi AVC a ATC, ATC porostou až dosáhnou ceny, pokud fixní náklady porostou tak, že ATC budou větší než cena, firma se rozhoduje, zda bude dál pokračovat

b) mění variabilní náklady – obr. 11, VC souvisí s objeme produkce, růst VC zn. růst ATC i MC, křivka MC se posunuje na MC´, nemění-li se cena, změní se objem produkce z Q* na Q´, posune se S na trhu na S´, to způsobí změnu ceny na P´, (změna ceny je menší než změna nákladů), při klesající D si výrobce nemůže dovolit promítnout celou změnu nákladů do změny ceny.


Dynamizace modelu – změny daní

a) paušální daně – nezávislé na výšce objemu produkce – důsledky jako u fixních nákladů,

b) jednotková daň (DPH) – důsledky jako variabilní náklady,

c) daň ze zisku – zdaňujeme rozdíl mezi AVC a P (účetní zisk), protože musím odvést daň, zbude mi méně ze zisku, s TAC se dostávám skoro až k ceně, jsou-li TAC větší než cena – ekonomický zisk je záporný.

Pavučinový teorém

Cenová pružnost nabídky – je podíl procentuální změny nabízeného množství produktu ku procentuální změně ceny. Tzn. že ukazuje jak firmy reagují na změny ceny produktu. Žádná firma se nemůže v odvětví dlouhodobě udržet, jestliže má výraznější vyšší náklady než ostatní, takže rozdíl v cenové pružnosti nabídky se netýká individuální, ale tržní nabídky, tedy neporovnáváme mezi sebou jednotlivé firmy, nýbrž jednotlivá odvětví. Cenová pružnost, jak u nabídky tak u poptávky, předpokládá zpravidla okamžitou reakci nabízejících a poptávajících na změnu ceny. Blíže realitě je ale předpoklad, že D i S reagují na změnu P s určitým zpožděním. Spotřebitelé mohou reagovat poměrně rychle, výrobci jsou v reakci obvykle pomalejší, protože musejí přeskupit výrobní zdroje. Ve velmi krátkém období je A nepružná v reakci na změnu P. Po přizpůsobení se D a S změněné P se na trhu obnovuje rovnováha.. obnova rovnováhy závisí na trhu a sklonu nabídkové a poptávkové křivky, na velikosti změny ceny, a na pružnosti D a S. Tyto souvislosti vyjadřuje teorém pavučiny (dynamický model vysvětlující zpoždění). Obr. 12, vycházíme z bodu A, D se zvýší z D1 na D2, množství Q1 už nestačí uspokojit zvýšenou D. Výrobci budou nejdříve prodávat Q1 při D2 za cenu P2(bod B), tato P je stimuluje ke zvýšení produktu, až přeskupí své výrobní faktory, aby mohli vyrábět více budou nabízet množství Q2 (bod C). Ale ani toto množství není rovnovážné (je zřejmě vyšší), a proto i při zvýšené D se P2 jeví spotřebitelům jako příliš vysoká - část produktu by se při této ceně neprodala, proto má cena tendenci klesnou. Nižší cena pak vede výrobce k rozhodnutí vyrábět v příštím období méně , atd. rozvíjením této úvahy dojdeme postupně do bodu rovnováhy, který představuje dlouhodobou stabilní rovnováhu.

Obr.13 – různé druhy pavučinových modelů, které se odlišují pružností D a S:

13a) konvergující pavučina – křivka S má prudší sklon než D. D je pružnější než S (D je schopna v poměrně velkém rozsahu reagovat na snížení P a vstřebá vyrobený objem Q), V takové situaci se kolísání stále snižuje, až zanikne, systém vykazuje silnou tendenci k rovnováze, v níž setrvá, dokud nepřijde z vnějšku další narušení.

13b) divergující pavučina – křivka S je více plochá než křivka D, pavučina diverguje směrem ven k většímu kolísání. Trh má tendenci k nerovnováze způsobenou tím, že S je pružnější než D, firmy ve velkém rozsahu reagují na zvýšení P, vyrobí takové množství Q, že ani při značném poklesu P není strana D schopna dostupný objem Q skoupit.

13c) dokonalá pavučina – vzniká, jestliže v bodě rovnováhy mají D i S stejnou pružnost, podle toho, jak velké jsou síly, které vyvolají výkyv z rovnováhy, bude trh neustále oscilovat v různé vzdálenosti kolem bodu rovnováhy.

13c) nelineární oscilace – D a S křivka mohou mít i jiný tvar než přímku, podle průběhu nákladové a poptávkové křivky se bude lišit rozsah výkyvu z bodu rovnováhy, ale protože trh má tendenci směřovat k rovnováze, lze říci, že existuje určitá max. výchylka, která je v grafu vymezena bod ABCF. Když trh utrpí nějaký vnější náraz, který vychýlí P z rovnováhy, trh se rozkmitá, ale když dosáhne toto rozkolísání určitého maxima, převáží síly, které budou tento trh směřovat zase znovu k rovnováze.

Teorém pavučiny je užitečným nástrojem pro analýzu chování poptávajících a nabízejících na dílčím trhu, pomůže nám osvětlit reakci dílčího trhu na vnější nárazy. Tento model je ale zjednodušený, předpokládá racionální chování, nebere v úvahu spekulativní nákupy, napodobování.

V případě:

- odvětví s konstantními náklady, kdy LIS je dokonale elastický, bude hodnota koeficientu rovna nekonečnu, protože ke zmenšení nebo zvětšení Q může dojít, aniž by se změnila tržní P,

- odvětví s rostoucími náklady, kdy LIS je rostoucí, s růstem tržní P roste Q, koeficient dosahuje kladných hodnot,

- odvětví s klesajícími náklady, kdy LIS je klesající, k růstu Q dochází s klesající tržní P, koeficient má zápornou hodnotu.


Dlouhodobé optimum firmy v případě změn cen vstupů

Přesný efekt zvýšení cen vstupů na optimální výstup firmy bude záviset na relativním rozsahu posunů křivek průměrných a mezních nákladů.

Změny dlouhodobé rovnováhy odvětví jsou spojeny se změnou počtu firem na daném trhu.


Efektivnost mechanismu dokonalé konkurence


Výrobní efektivnost (=výstup je vyroben s min. náklady) – volný pohyb mezi odvětvími vede k tomu, že v DK každá firma vyrábí výstup, jehož LAC jsou minimální. Pro celé odvětví v dlouhodobé rovnováze platí, že výstup je vyráběn s min. LAC.

Alokační efektivnost (=firmy vyrábějí takový Q, který si spotřebitelé nejvíc přejí) – křivka D je odvozena z užitku, který spotřebiteli přinese poslední jednotka koupeného statku, tzn. je dána tím, kolik je ochoten spotřebitel zaplatit za tuto poslední jednotku (P=MU). V bodě kde se protínají křivka S a D platí MC=MU, tzn. že při rovnovážné P a množství jsou stejné náklady firmy na výrobu poslední jednotky a užitek, který plyne spotřebiteli ze spotřeby poslední jednotky. Firma nemůže realokací vstupů výstup více zvětšit stejně jako spotřebitel nemůže realokací svých zdrojů zvýšit svou užitečnost. Ekonomika je tedy ve stavu alokační efektivnosti.

a) Křivka LIS v podmínkách klesajících cen vstupů – obr. 9

V některých odvětvích může docházet s růstem výstupu ke snižování nákladů v dlouhém období, příčinou mohou být vnější úspory (např. v důsledku rozvoje celého odvětví dochází ke zdokonalování dopravní sítě, což může přispět ke snížení firemních nákladů). Výchozím bodem je A, při rovnovážné ceně P1 bude každá firma vyrábět Q1. Dojde-li k růstu D na D´, krátkodobé zvýšení ceny na P2 umožní stávajícím firmám realizovat ekonomický zisk při výrobě Q2, do odvětví přicházejí nové firmy, to vyvolá pokles nákladů. Nákladové křivky firem se posunou dolů, optimální výstup firmy už nebude při ceně P2 Q2, ale Q2´, ekonomický zisk bude podnětem pro příchod nových firem, ten ustane až doprava se posunující krátkodobá křivka S´ stlačí P na úroveň LAC každé firmy, takže ekonomický zisk = 0, to je při P3 a QT2 – bod B. spojením bodů A a B získáme klesající křivku LIS. Při dosahování dlouhodobé rovnováhy v odvětví s klesajícími náklady je tedy růst výstupu odvětví doprovázen poklesem cen.


Pozn. a) až c) patří k dynamizaci modelu – změna poptávky


Elasticita tržní nabídky v dlouhém období

Křivka LIS odráží jak vnitřní přizpůsobování firem změnám cen, tak měnící se počet firem v odvětví a charakter nákladových podmínek. Tyto všechny prvky obsahuje ukazatel dlouhodobé elasticity nabídky – vyjadřuje poměr procentní změny dlouhodobého výstupu odvětví a procentní změny ceny.

Tržní P se v dlouhém období po dočasném zvýšení vrací na -

-původní úroveň (P1) a výstup odvětví roste (z QT1 na QT2). pozitivní ekonomický zisk firmy se mění na nulový a výstup klesá zpět na Q. LIS (vznikla spojením A a B) má tvar přímky rovnoběžné s osou x (její vzdálenost od osy x je dána úrovní P, která = min LAC. DK odvětví je v dlouhodobé rovnováze, jestliže fy max. zisk necítí potřebu z odvětví odejít nebo do něj vstoupit (v situaci kdy každá fa realizuje optimální dlouhodobý výstup kde P=LMC=LAC, a LAC jsou min.)

Odvětví s konstantními náklady – růst odvětví nevede k růstu P vstupů, tzn., že příchod nových firem do odvětví v dlouhém období nezpůsobí růst nákladů existujících firem. Skutečnost, že výstup odvětví může být zvětšován, aniž by rostly náklady znamená, že objem produkce odvětví lze neustále zvyšovat, růst však naráží na omezení daná tržními podmínkami, zejména poptávkou.

Charakteristickým rysem odvětví s konstantními náklady je tedy růst, resp. pokles výstupu v dlouhém období, aniž by se změnila tržní cena.


a) Křivka LIS v případě rostoucích cen vstupů – obr.8

Odvětví s rostoucími náklady – původní a nové firmy kupují vstupy, jejichž množství je omezeno, a tlačí tak cenu nahoru. Větší počet firem může vyvolat dodatečné vnější náklady (např. se znečištěním ŽP). Obr.8, vycházíme z dlouhodobé rovnováhy v bodě A, firma při P1 vyrábí Q1. dojde-li k růstu D na D´, vznikne krátkodobá rovnovážná P2, každá z firem zvyšuje Q podél křivky MC až do Q2 (kde P2=MC), současně realizuje ekonomický zisk, který je impulsem pro příchod nových firem. Roste-li počet firem v odvětví, roste D po vstupech a roste jejich P, rostou náklady každé z firem, posouvají se nákladové křivky nahoru, firma nebude vyrábět Q2, ale Q2´, i ten ji umožňuje realizovat ekonomický zisk, příliv firem do odvětví bude trvat tak dlouho, dokud doprava posouvající se křivka tržní nabídky nesníží rovnovážnou tržní cenu na úroveň, kde je ekonomický zisk nulový – bod B. spojením bodů dlouhodobé rovnováhy odvětví získáme rostoucí křivku LIS.

Faktory ovlivňující tržní D:

- změny důchodu spotřebitelů,

- preference a očekávání spotřebitelů

- ceny substitutů a komplementů.

Změna rovnovážné P a Q bude ovlivněna elasticitou S (bude-li tržní S neelastická, bude růst tržní D znamenat podstatný růst P a jen malý růst Q)


Rozhodování firmy o výstupu v dlouhém období

V dlouhém období je optimální výstup firmy ovlivněn volným vstupem či odchodem firem do a z odvětví. Pokud budou firmy realizovat ekonomický zisk, bude to impuls pro příchod nových tzn. větší objem výstupu, růst nabídky, dojde k poklesu ceny a zisku. Příchod nových firem do odvětví bude pokračovat tak dlouho, dokud cena neklesne na úroveň LAC a ekonomický zisk na nulu, v této situaci již do odvětví nepřichází žádná firma.

V DK odvětví tedy není možné, aby TR dlouhodobě převyšovaly TC , stejně jako aby byly TR dlouhodobě menší než TC. V dlouhém období fa směřuje k vyrovnanosti TC a TR neboli k nulovému ekonomického zisku – bod zvratu.

(nulový zisk není cílem firmy, ale firmy jsou nuceny ho akceptovat jako důsledek jejich volného přechodu mezi odvětvími.

Obr. 6 – optimální výstup DK fy v dlouhém období:

- fa vyrábí krátkodobý optimální výstup, při němž se MR = MC, protože P=MR, současně platí P=MC. Firma nemá tendenci výstup ani snižovat ani zvyšovat.

- SAC na výrobu zvoleného optimálního výstupu jsou na úrovni mil. LAC. (min. SAC = min LAC)

- Firma nemá tendenci přestat vyrábět a z odvětví odejít, jestliže se při výrobě optimálního výstupu jak LAC tak SAC rovnají P (P=LAC=SAC) a její ekonomický zisk je nulový.

Křivka nabídky firmy v dlouhém období je potom totožná s tou rostoucí částí křivky dlouhodobých mezních nákladů, jejíž spodní hranicí je min. LAC.

Nabídka DK odvětví v dlouhém období

V dlouhém období jednotlivé firmy reagují na změn P a na existenci či neexistenci pozitivního ekonomického zisku příchodem (odchodem) do odvětví, takže Q je v čase značně variabilní (nabídku odvětví proto nemůžeme získat horizontálním sečtením individuálních křivek S). Křivku nabídky DK odvětví – LIS – získáme jako soubor dlouhodobých rovnovážných bodů odvětví vznikajících v průsečících (min. potřebujeme 2) posunující se D křivky a krátkodobých křivek S. Výchozí tržní rovnováha představuje jeden průsečík, druhým je nově vzniklá rovnováha, která je důsledkem změn v tržní D a následnou reakcí firem. V krátkém období firmy reagují na změnu tržní D změnou nabízeného Q na základě vyrovnávání P s MC. V dlouhém období firmy do odvětví přicházejí nebo z něj odcházejí, což způsobuje posun krátkodobé tržní S a formování nové rovnovážné P, při které firmy realizují nulový ekonomický zisk.

a) Křivka LIS v případě konstantních cen vstupů – obr. 7

Východiskem je rovnováha v bodě A, firma při ceně P1 vyrábí optimální výstup Q1 (P=SMC), Q1 představuje současně dlouhodobé optimum firmy (P=LMC) a je dodržena vlastnost dlouhodobého optima P = LAC. Ekonomický zisk je = 0, a počet firem je stabilizován. Dojde-li k růstu tržní D na D´, vyvolá to:

- v krátkém období, kdy je počet firem konstantní, dojde k růstu tržní P na úroveň P2, výstup každé z firem se zvýší na Q2, a bude realizovat ekonomický zisk (P2 – SAC)*Q2.

- v dlouhém období vede existence ekonomického zisku k přílivu nových firem, to způsobí růst S odvětví a posun S na S´. P bude klesat tak dlouho, dokud firmy nebudou realizovat nulový zisk (to bude v bodě B).

Rozhodování firmy o výstupu v krátkém období

Optimální výstup firmy je možné zjistit:

- rozdílem mezi TR a TC,

- na základě rovnosti MR = MC

obr. 2, zisk je maximální při takovém Q, kde je největší rozdíl mezi TC a TR, to nastává když obě křivky mají sejnou směrnici, (směrnice TR je MR, směrnice TC je MC). Tzn , že optimální výstup je v průsečíku MR a MC, tj. bod Q* (je zde dodržena i postačující podmínka, fce MC je rostoucí, ta není v bodě Q´). Kdyby fa vyráběla výstup mezi Q1 a Q*, realizovala by zisk (TR>STC), ale nikoliv maximální.

Protože dokonale konkurenční fa maximalizující zisk vychází při volbě výstupu z MR = MC a protože pro ni jako pro firmu přebírající cenu platí MR = P, bude v krátkém období vyrábět výstup, jeho MC = P.


Nabídka DK firmy v krátkém období
Bude-li docházek ke změně P, která je totožná s MR, bude se měnit i nabízené množství každé firmy. Rostoucí P bude znamenat posun průsečíku MR a MC po křivce MC směrem nahoru, což bude implikovat rostoucí nabízené množství.

Křivka nabídky firmy v krátkém období je tvořena rostoucí částí křivky MC.

Obr. 3 Jestliže se fa v krátkém období (kdy musí hradit fixní náklady i když je objem výstupu nulový)dostane do situace, kdy její TR jsou menší než TC (AR

Def. křivky nabídky firmy:

křivka krátkodobé nabídky firmy vyjadřuje závislost mezi měnící se cenou výstupu a množstvím výstupu, které firma vyrábí. V případě DK firmy přebírající cenu výstupu je krátkodobá křivka nabídky firmy tvořena rostoucí části křivky mezních nákladů, jejíž spodní hranici je min AVC.



Nabídka DK odvětví v krátkém období


V důsledku specializace firem je každý daný produkt vyráběn omezeným počtem firem – odvětvím – agregací nabídkových křivek všech firem vyrábějících daný statek potom vzniká křivka nabídky odvětví (křivka tržní nabídky). Ta je dána horizontálním součtem krátkodobých křivek nabídky všech firem v odvětví při jakékoliv ceně. Obr. 4v důsledku rostoucí fce MC každé jednotlivé firmy bude mít rostoucí charakter i křivka nabídky celého odvětví.

Faktory ovlivňující křivku nabídky DK odvětví v krátkém čase:

- počet firem v odvětví,

- velikost výstupu firem,

- determinanty MC každé firmy (vroste-li P, firmy budou chtít zvětšit svůj výstup, najmou více vstupu – variabilního, to vyvolá růst ceny variabilního vstupu, vzrostou náklady každé firmy, posun MC nahoru, křivka nabídky odvětví by tak byla strmější než za předpokladu neměnných vstupů.

Elasticita nabídky v krátkém období – míra, v jaké firmy v odvětví reagují uměnou svého výstupu na změnu tržní ceny ePD = (dQ/Q) / (dP/P)

Rovnováha DK odvětví v krátkém období

Rovnováha nastává, jestliže je trh vyčištěn, tzn. při krátkodobé rovnovážné ceně P* se rovná poptávané a nabízené množství daného statku (Q*), obr.5b. Ani poptávající, ani nabízející nemají zájem tato množství měnit. Tržní nabídka S i tržní poptávka D vznikají horizontálním součtem individuálních křivek S, D. Kombinace P*Q* vyjadřuje rovnováhu mezi poptávkami všech jednotlivců a náklady všech firem. P* plní dvě fce:

- je signálem pro výrobce při jejich rozhodování o velikosti vyráběného výstupu. Firmy max. zisk budou vyrábět takový výstup, pro který platí P* = MC. Vystup odvětví bude Q*.

- je signálem pro kupující jednotlivce. Při tržní rovnovážné ceně P* se jednotlivci max. užitek rozhodují, jakou část svého důchodu vynaloží na nákup daného statku. Tržní poptávané množství bude Q*.

obr. 5a – vliv rovnovážné cen na rozhodování DK reprezentativní firmy – firma přebírá cenu P* a vyrábí Q1, P* je větší než AC, fa realizuje zisk, vzroste-li D, posune se na D´, zvýší se cena P´ a rovnovážné množství Q´, současně vzroste nabízené množství jednou firmou Q2. nová rovnovážná cena P´ tak umožní každé z firem realizovat vyšší zisk..

Faktory ovlivňující tržní S:

- změny cen vstupů,

- změny technologií,

- očekávání výrobců,

- změna počtu firem na daném trhu.

Vliv posunu tržní S na změnu rovnovážné P a rovnovážného Q bude záviset na elasticitě tržní D (u velmi neelastické tržní D, způsobí posun tržní křivky S směrem doprava dolů velký pokles rovnovážné P a malý růst rovnovážného Q).

4) OCEŇOVÁNÍ NA TRZÍCH DOKONALÉ KONKURENCE.

RACIONALITA A MAXIMALIZACE PREFERENČNÍ FUNKCE. KRÁTKODOBÁ A DLOUHODOBÁ ROVNOVÁHA FIRMY. NABÍDKOVÁ FUNKCE FIRMY A ODVĚTVÍ V KRÁTKÉM A DLOUHÉM OBDOBÍ. BOD DOČASNÉHO UZAVŘENÍ VÝROBY. EFEKTIVNOST DOKONALÉ KONKURENCE. DYNAMIZACE MODELU – ZMĚNY POPTÁVKY, NÁKLADŮ A DANÍ. PAVUČINOVÝ TEORÉM.


Hlavní cíl firmy je maximalizace zisku
Ekonomický zisk je rozdíl mezi účetním ziskem a příjmem z alternativního užití zdrojů. Nulový ekonomický zisk znamená, že vstupy svým fungováním přinášejí tolik, kolik by přinášely svým nejlepším alternativním užitím. Ekonomický zisk je rozdíl mezi celkovými příjmy a celkovými náklady (explicitními i implicitními), účetní zisk je rozdíl mezi TR a explicitními náklady (nerozlišuje normální míru zisku jako minimální úroveň zhodnocení vloženého kapitálu).

p = TR - TC, p = P*Q - w*L - r*K

Ekonomický zisk bude maximální při výrobě takového objemu produkce, kdy dodatečný přírůstek výstupu nepovede ke změně dodatečného zisku. Tzn. nutnou podmínkou optimálního výstupu, je položení první derivace funkce zisku rovnou nule Þ MR = MC … tzv. zlaté pravidlo maximalizace zisku – aby firma maximalizovala zisk, měla by zvolit takový výstup, aby se při jeho výrobě rovnaly mezní příjmy mezním nákladům.postačující podmínkou je záporná hodnota druhé derivace funkce zisku podle množství odrážející se v požadavku na rostoucí charakter fce MC. (pro výstup, který je menší než optimální, musí být zisk rostoucí, pro výstup větší než optimální musí být zisk klesající)

Pravidlo převrácená elasticity

– čím elastičtější bude poptávka po produkce fy, tím menší můžeme očekávat rozdíl mezi cenou a MC. Fa maximalizující zisk by měla vyrábět takový výstup, který pro ni znamená pohyb podél elastické části individuální poptávkové křivky.


Předpoklady modelu DK:

- všechny statky jsou homogenní (abychom mohli různé fy mezi sebou porovnávat),

- na každém trhu existuje velký počet kupujících a prodávajících, z nichž žádný není natolik silný, aby mohl ovlivnit cenu nebo výstup odvětví (firmy jsou příjemci dané ceny),

- na všechny trhy je volný vstup a výstup (neexistují překážky vstupu do odvětví),

- všichni výrobci a spotřebitelé mají dokonalé informace o cenách a množstvích směňovaných na trzích (to vede k nutnosti prodávat produkt za stejnou cenu, poptávka po výrobcích jednotlivé firmy je dokonale pružná),

- existuje dokonalá mobilita (zaměnitelnost) výrobních faktorů (L a K),

- firmy usilují o maximalizaci zisku, spotřebitelé o maximalizaci užitku.


V DK existuje velký počet malých firem, každá tvoří jen minimální část celkového produktu, takže její vlastní činnost nemůže ovlivnit tržní cenu. Tzn. že poptávka po její produkci je dokonale elastická (rovnoběžka s osou x, obr.1).

Zisková rovnice

Firma maximalizující zisk maximalizuje rozdíl mezi TR a TC

p = TR – TC

zlaté pravidlo maximalizace zisku: MR = MC

aby firma maximalizovala zisk, měla by zvolit takový výstup, aby se při jeho výrobě MR=MC (kdy dodatečný přírůstek výstupu nepovede ke změně dodatečného zisku)


Úspory z rozsahu (obr.23)

- jestliže fa realizuje rostoucí úspory z rozsahu, má to vliv na její náklady, objem produktu roste rychleji než náklady, průměrné a mezní náklady klesají,

- má-li konstantní úspory z rozsahu – pak objem produktu roste stejně rychle jako náklady, a AC a MC se nemění,

- má-li fa ztráty z rozsahu (klesající úspory) – náklady rostou než objem produktu, AC a MC rostou.


Moderní teorie nákladů

Rozvíjí klasickou teorii o nové prvky

1) týkající se průběhu křivky LAC

a) u klasické teorie – LAC klesají, pak nastává optimum, poté LAC rostou (ztráty z rozsahu, tzv. managerská neefektivnost)

b) u moderní teorie – LAC stále klesají, existují totiž neustále možnosti technického pokroku a růstu produkce, i když roste managerská neefektivnost, náklady jsou kompenzovány vyšší produktivitou práce, takže LAC klesají

1) Náklady s rezervní kapacitou

a) Klasická - fa uvažuje o dosažení optima, automaticky se předpokládá, že VF se využívají plně

b) Moderní – v praxi nakupujeme VF s rezervou, protože poptávka kolísá, kdybychom využívali VF plně a poptávka by vzrostla, museli bychom dodat nové VF. Jestliže máme rezervy – zvýší se nám AC, ale můžeme diktovat vyšší cenu. Optimální poskytování dané služby často není možné při plném využití VF, jeden z prvků se jeví jako překážka pro využívání dalších VF (př. hotel, optimálně využívá VF na 40%, jinak musíme čekat, to je kompenzováno cenou)

3) Inženýrské náklady – firma může usilovat o co nejnižší náklady, ale nejde to udělat paušálně, každá výroba je složená z celé řady technologických kroků s neurčitými náklady. Technologický proces musíme rozdělit na řadu kroků, ke kterým přiřadíme náklady. TC jsou sumou jednotlivých nákladů. Pak zjistíme, kde nám utíká nejvíce peněz (který krok je nejdražší) a zda-li se náklady dají snížit.

Příjmy firmy

Představují sumu peněžních prostředků, které firmě plynou z realizace její produkce. Na DK trhu cenu ovlivnit nemůže, na nedokonalém ano.

Celkové příjmy TR – je celková částka, kterou firma získá prodejem svých výrobků. TR = P*Q

V DK – nemá fa možnost ovlivnit výši ceny, křivka TR je fcí Q – tj. rostoucí polopřímka (obr.19)

V nedokonalé konkurenci – P není konstantní, ale s růstem Q klesá a poptávková křivka je proto klesající.TR může mít různou podobu (obr.20) Na konkrétní tvar křivky TR má vliv elasticita poptávky: obr.20

- je-li poptávka elastická (< -1), pak procentní růst prodaného množství je větší než procentní pokles cena a TR roste, - je-li jednotkově elastická (= -1), pak procentní růst prodaného množství je stejný jako procentní pokles ceny, TR se nezmění, - je-li neelastická (> -1), pak je procentní růst prodaného množství menší než procentní pokles ceny a v důsledku toho TR klesá.


Průměrný příjem AR – je příjem plynoucí firmě z jedné prodané jednotky

AR = TR/Q = P. V podmínkách DK je křivka AR totožná s křivkou individuální poptávky (poptávka po produkci jedné firmy), je rovnoběžná s osou x, ve výši odpovídající ceně, obr.21. V podmínkách nedokonalé konkurence je klesající.

Mezní příjem MR – je změna celkového příjmu v důsledky změny objemu prodaných statků o jednotku. MR = dTR / dQ.

V DK je křivka MR rovnoběžná s osou x, takže splývá s křivkou AR.

V NDK křivka MR klesá 2x rychleji než křivka poptávky (AR), obr.22:

- je-li poptávka elastická, MR je kladný a TR je rostoucí,

- je-li poptávka jednotkově elastická, MR=0, TR se nemění,

- je-li neelastická, MR je záporný, a TR klesá.

Obr. 14

– fa vyrábí menší Q s rostoucími výnosy z rozsahu a větší Q s klesajícími výnosy z rozsahu, LTC vychází z počátku – absence fixních nákladů.

Obr. 15, LAC – dlouhodobé průměrné náklady s růstem Q klesají a pak rostou. Minimum mají u Q1, kde je přímka z počátku tečnou LTC (LAC jsou směrnicí úsečky z počátku do bodu na LTC)

LMC – dlouhodobé mezní náklady – do Q2 vyrábí fa rostoucí Q s pomaleji rostoucími LTC, tzn. klesající LMC, od Q2 rostou LTC rychleji, tzn. LMC budou růst. Až do Q1 se firmě daří vyrábět s menšími LMC než LAC, LMC leží pod LAC.


Vztah mezi krátkodobými a dlouhodobými náklady

Náklady v krátkém období bývají vyšší než v dlouhém, příčinou je existence SFC , které neumožňují firmě optimalizovat kombinace vstupů při měnícím se výstupu. Krátkodobé náklady tedy nepředstavují minimální náklady na měnící se Q. V dlouhém období může firma vyrábět rostoucí Q s měnící se kombinací vstupu. Analýza dlouhodobých nákladů předpokládá minimalizaci nákladů firmou, tzn. pohyb podél její křivky výstupu.


Obalová křivka – obr. 16

Zapojujeme-li do výroby další jednotky K (K1,K2,K3) spojené s FC1, FC2,FC3. STC jsou větší než LTC, výjimkou bodů A,B,C (Výstupy, při nichž umožňuje dané fixní množství kapitálu minimalizovat LTC). Spojíme-li je – vytvoří se křivka celkových nákladů v dlouhém období jako spodní obal jednotlivých křivek celkových nákladů v krátkém období (podél obalové křivky fa vyrábí měnící se Q s minimálními LTC).

Obalová křivka LAC – obr. 17

SAC a LAC jsou stejné při výrobě takové velikosti Q při které použité množství fixního kapitálu umožňuje minimalizovat celkové náklady. Množina bodů, pro které platí SAC = LAC pro měnící se úroveň výstupu, je označována jako obalová křivka LAC.

LMC a SMC se rovnají při výrobě takového Q, při kterém množství fixního kapitálu umožňuje minimalizovat celkové náklady (průsečíky SMC a LMC)

Bod minima obalové křivka LAC ( v tomto bodě se LAC=LMC=SAC2=SMC2), pouze v tomto bodě platí LAC = min SAC, pří výrobě Q větším než Q2, rostou LAC pomaleji než SAC.


Optimální velikost závodu obr.18

Firma si může vybírat z nekonečného počtu velikostí závodů. Křivka LAC je tvořena částmi SAC, které představují minimální náklady na výrobu daného Q. LAC je vnějším obalem SAC. LAC není tvořena min. body křivek SAC (výjimka SAC4). Když se prosazují rostoucí výnosy z rozsahu a LAC klesá, je LAC tvořena body dotyku s SAC vlevo od jejich minima (tzn. že pro firmu je ekonomičtější vyrábět požadovaný Q ve větším závodě a nevyužívat zcela jeho výrobní náklady, např. Q2 je výhodnější vyrábět v závodě 2 s SAC odpovídajícími bodu B než v menším závodě 1 s vyššími SAC v bodě A).


Vliv změny cen vstupů na náklady firmy

Růst cen používaných vstupů způsobí posun nákladových křivek. Rozsah tohoto posunu bude ovlivněn:

- významem daného vstupu ve výrobním procesu (čím více se bude podílet na TC, tím výraznější se zvýší TC při růstu jeho ceny),

- mírou vzájemné nahraditelnosti vstupů (čím více je nahraditelný vstupem, jehož cena se nezměnila, tím méně vzrostou TC).

Mezní náklady

SMC = dSTC/dQ = dVC/dQ … přírůstek TC vyvolaný zvětšení Q o jednotku. (V krátkém období se FC s růstem Q nemění)

SMC = (w*dL)/dQ = w/MPL

Výstup menší než Q1 je vyráběn s rostoucími výnosy z variabilního vstupu, tzn. že MPL roste, při konstantní w, musí SMC klesat. Při Q větším než Q1 se prosazují klesající výnosy z variabilního vstupu L, SMC budou růst.

Pozn. Vyrábí-li fa rostoucí výstup s nižšími dodatečnými náklady, než jsou náklady průměrné, průměrné náklady klesají. Naopak, při výrobě rostoucího výstupu s dodatečnými náklady vyššími než průměrnými budou průměrné náklady růst. Fce průměrných nákladů je protínána v bodě svého minima zespoda rostoucí fcí mezních nákladů. V tomto bodě jsou mezní a průměrné náklad na výrobu dané velikosti výstupu stejně vysoké.


Náklady v dlouhém období

V dlouhém období jsou variabilní všechny vstupy, firma může měnit jako objem L, tak objem K.

Celkové náklady – LTC – tvar křivky LTC je determinován výnosy z rozsahu (tvar STC byl ovlivněn výnosy z variabilního faktoru)

a) u konstantních výnosů z rozsahu – budou LTC růst stejným tempem jako výstup – křivka LTC bude rostoucí

b) u rostoucích výnosů z rozsahu – bude křivka LTC růst s růstem Q klesajícím tempem

c) u klesajících – bude růst LTC rychleji než výstup.

Náklady v krátkém období

Celkové náklady – TC = suma nákladů na práci a kapitál TC=w*L + r*K

Náklady na kapitál jsou konstantní – fixní - FC (existují i v případě, že je objem výstupu nulový)

VC – variabilní náklady – mění se s růstem výstupu, je-li výstup nulový, jsou nulové i VC

Celkové náklady v krátkém období STC = VC + FC ….obr.12

Pro vývoj STC je podstatný vývoj VC. Prosazují-li se výnosy z variabilního faktoru (každá dodatečná jednotka práce vytvoří větší přírůstek výstupu než předcházející jednotka práce) potom, při konstantní ceně práce budou STC růste pomaleji než výstup (do výstupu Q1), pro výstup větší než Q1 rostou STC rychleji než Q.

Průměrné náklady – SAC = STC / Q obr. 13, do výstupu Q firma najímání dalších jednotek variabilního vstupu L stále více využívá kapacitu fixního kapitálu, takže SAC klesají, od Q se fixní množství K stává brzdou dalšího zvyšování mezní produktivity L, takže SAC rostou. Za předpokladu nejprve rostoucí a potom klesajících výnosů z variabilního vstupu a konstantních cen má SAC tvar písmene U.

SAC = STC/Q = FC/Q + VC/Q

Průměrné fixní náklady AFC = FC/Q = (r*K)/Q = r/APK

AFC s růstem Q klesají, křivka AFC se přibližuje ose x

Průměrné variabilní náklady AVC = VC/Q = (w*L)/Q = w/APL

Za předpokladu konstantní w, budou AVC klesat bude-li produktivita práce klesat, budou AVC růst. Křivka AVC má tvar písmene U.

SAC = AFC + AVC.. jelikož AFC s růstem Q klesají, SAC a AVC se přibližují.

Pozn. Úspory z rozsahu

Pozn. Úspory z rozsahu jsou v této souvislosti širším pojmem než rostoucí výnosy z rozsahu (vycházejí ze stabilní proporce mezi vstupy), protože znamenají růst výstupu v důsledku jakékoliv změny kombinace vstupů. Rostoucí výnosy z rozsahu znamenají sice větší růst výstupu než růst vstupů, ale proporce vstupů jsou stabilní.


Technický pokrok

a) v krátkém období (u jednofaktorové fce) posun TP směrem nahoru, obr.11a),tzn. že se stejným množstvím výrobního faktoru můžeme vytvořit větší produkt.

b) V dlouhém období tzn., že stejný objem produkce (Q1=Q1´) můžeme vytvořit s menším množstvím výrobních faktorů., takže izokvanta Q1 se posunuje doleva dolů na Q1´.


Náklady firmy


Účetní chápání nákladů:

explicitní náklady – jsou veškeré reálné výdaje spojené s výrobou určitého statku.

Ekonomické hledisko:

a) explicitní náklady

b) implicitní – jsou náklady, které firma reálně neplatí. Představují výnosy, o něž firma přichází tím, že užívá omezené zdroje právě určitým a nikoliv jiným způsobem.

Cenou práce – je mzdová sazba w

Cenou kapitálu – je nájemné r

Zapuštěné náklady – výdaje, které nemůže firma žádným způsobem získat zpět

Nákladová fce – vyjadřuje vztah mezi náklady firmy a vyrobeným výstupem.Tvar nákladové fce je přímo ovlivňován charakterem příslušné produkční fce, množstvím a cenami vstupů. TC = f(Q,w,r). Nákladová fce vyjadřuje minimální náklady firmy při výrobě různých velikostí výstupu a při použití různých kombinací práce a kapitálu.

Tvary izokvant:

a) dokonalé substituty obr.3, s = ¥, jedna jednotka K vytvoří stejný Q jako jedna jednotka L.

b) dokonalé komplementy obr.4 , s=0, izokvanty mají tvar písmene L, vstupy nejsou vzájemně nahraditelné


Ekonomický region produkce (snad – pole produkce) obr. 5

Ukazuje, že při dané efektivnosti zdrojů lze využít jen určitou kombinaci K a L. spojili jsme body, kde izokvanty jsou rovnoběžné s osami (MRTSK,L = 0), ekonomický region produkce – je ta část činnosti, firmy, kterou můžeme analyzovat.


Rozpočtové omezení

Izokosta obr.6 – přímka obsahující všechny kombinace L a K, které mohou být pořízeny za dané celkové náklady TC = w*L + r*K. Směrnice izokosty (w/r)je závislá na relativních cenách vstupů.


Optimální kombinace vstupů

Rovnováha výrobce nastává tam, kde se daná izokosta dotýká nejvyšší možné izokvanty.obr. 7. Tzn. míra, ve které je firma technicky schopná nahradit kapitál prací (MRTS) se rovná míře, v níž je schopná tuto substituci na trhu uskutečnit (w/r).

Nákladové optimum: MRTS = w/r, může být představováno:

a) pravidlo nejnižších nákladů – firma bude minimalizovat své náklady, jestliže bude mezní produkt z jedné Kč vynaložené na nákup vstupů u všech používaných vstupů stejný.

b) Optimální kombinací vstupů, která firmě umožňuje vyrábět s danými náklady max. výstup

Křivka růstu výstupu (dráha expanze)

Když se ceny vstupů nemění a firma má zájem zvyšovat svůj výstup, pak bude pro každý výstup zjišťovat min. náklady na jeho výrobu. Obr. 8. Spojíme-li body A, B, C představující min. náklady pro jednotlivé úrovně výstupu – získáme tzv. křivku růstu výstupu – představuje soubor kombinací vstupů, při kterých firma minimalizuje náklady při výrobě různých objemů výstupu.

Tvary drah expanze: obr. 9

9a) růst výstupu je spojen s relativně větším použitím kapitálu

9b) náklady na růst výstupu jsou minimalizovány zvětšením obou vstupů ve stejné proporci

9c) růst výstupu je spojen s relativně větším zapojením práce než kapitálu


Výnosy z rozsahu


Vyjadřují vztah mezi změnami vstupů a změnou výstupu. Ukazují, jak se změní výstup, změní-li se proporcionálně vstupy, které firma k jeho výrobě používá.

1) konstantní výnosy z rozsahu – výstup se mění ve stejné proporci jako vstupy, obr. 10a). Vzdálenosti mezi izokvantami se nemění.

2) Rostoucí výnosy z rozsahu – je-li procentní růst výstupu větší než procentní růst vstupu, obr. 10b). Izokvanty se vzájemně přibližují.

3) Klesající výnosy z rozsahu – je-li procentní růst výstupu menší než procentní růst vstupů, obr. 10c). Izokvanty se navzájem vzdalují.

Výrobní stádia v krátkém období obr.1

1. výrobní stádium – do bodu B. Po celé jeho trvání roste AP, efektivnost fixního vstupu roste (APK=Q/K, Q roste, K je fixní), efektivnost variabilního vstupu roste také, do bodu A roste Q než objem práce (MPL je rostoucí), do bodu A se projevuje zákon klesajících výnosů z variabilního vstupu, ale MPL je kladný a vyšší než APL. Fa v tomto stádiu má tendenci zvyšovat počet zapojených jednotek variabilního vstupu, jejím cílem je dosáhnou maximálního APL.

2. výrobní stádium – růst výstupu z bodu B do bodu C na produkční fci. Efektivnost fixního vstupu roste (roste objem výstupu, K je fixní). Efektivnost variabilního vstupu klesá (Q roste, ale pomaleji než variabilní vstup, MPL klesá, ale je kladný, dodatečná jednotka L zvyšuje efektivnost K, ale snižuje efektivnost L). V bodě C je max. krátkodobý výstup.

3. výrobní stádium – od bodu C, růst objemu zapojené L vede k poklesu Q, což vede k poklesu APL i APK. MPL nabývá záporných hodnot.

ý optimální je 2. stádium.


Výroba v dlouhém období

Všechny vstupy jsou variabilní. Dlouhodobá produkční fce zachycuje vztah mezi změnou objemu obou používaných vstupů a následnou změnou výstupu.

Q = f(K,L) … dvoufaktorová produkční fce, nástrojem zkoumání tohoto vztahu je izokvantová analýza

Základními vlastnostmi produkční fce jsou:

- substituce vstupů,

- výnosy z rozsahu vstupů

Izokvanta

– křivka, která je tvořena všemi kombinacemi vstupů vedoucími k tvorbě stejného objemu produktu. Obr.2. Úroveň výstupu roste s tím, jak se posunujeme doprava nahoru. Čím je izokvanta dál od počátku, tím vyšší objem produktu představuje.

Mapa izokvant – nás informuje o maximálně dosažitelném výstupu při jakékoliv kombinaci vstupů (alternativní způsob popsání produkční fce).

Vlastnosti izokvant:

- izokvanta bližší počátku představuje kombinace vstupů vedoucí k nižšímu Q než izokvanta vzdálenější od počátku,

- izokvanty jsou seřazeny z kardinálního hlediska (výstup je přímo měřitelný),

- izokvanty se neprotínají,

- jsou klesající a konvexní k počátku.


Mezní míra technické substituce MRTS

Vyjadřuje míru, ve které firma může nahrazovat kapitál prací, aniž by se změnila velikost výstupu. Je tečnou dané izokvanty v určitém bodě (obr.2) MRTS = - dK / dL = MPL / MPK (záporné znaménko je důsledkem nahrazování jednoho vstupu druhým a negativní směrnicí izokvanty).


Elasticita vzájemného nahrazování vstupů

Elasticita substituce s – je procentní změna poměru vstupů (K/L) dělená procentní změnou MRTS s= [d(K/L) / /K/L)] / (dMRTS / MRTS)

Výroba v krátkém období

Předpokládá se, že používané množství K je fixní a mění se pouze objem použité L a objem výstupu Q. vlastností produkční funkce v krátkém období jsou výnosy pouze z jednoho variabilního výrobního faktoru (L).


Celkový produkt (TP) – představuje výstup, který je vyroben danými vstupy (TP=Q). Křivka TP vyjadřuje různé úrovně výstupu, které lze vyrobit kombinacemi různých množství variabilního vstupu s konstantním množstvím vstupu.

Průměrný produkt (AP) – představuje výstup na jednotku vstupu APL = Q / L (=průměrná produktivita)

Mezní produkt (MP) – představuje změnu celkového produktu v důsledku změny vstupu o jednotku za předpokladu konstantního množství ostatních vstupů. MPL = dQ / dL, MPK v krátkém období není definován, K je fixní.

Obr.1 – celkový, průměrný, mezní produkt, bod A (A´) – do tohoto bodu výnosy z variabilního vstupu (MPL) rostou, výstup roste rychleji než variabilní vstup L, od dobu A MPL klesá. Dodatečná jednotka variabilního vstupu způsobuje podstatně menší zvětšení dodatečného výstupu, tzv. zákon klesajících výnosů – jestliže jsou do výrobního procesu přidávány stále stejné přírůstky variabilního vstupu, přičemž optimální množství ostatních vstupů se nemění, výsledné přírůstky celkového produktu budou od určitého bodu klesat, tj. bude klesat mezní produkt variabilního vstupu. V bodě A´ MPL dosahuje maxima, směrnice =0. V bodě B (B´) je APL maximální, křivka APL je protínána v bodě svého maxima shora klesající křivkou MPL. V bodě C je dosahováno max. výstupu, jakýkoliv další růst variabilního vstupu povede jen k poklesu TP, směrnice TP (MP) je rovna nule, tzn. i MP = 0.

3) TEORIE VÝROBY

PRODUKČNÍ A NÁKLADOVÉ FUNKCE FIRMY. IZOKVANTOVÁ ANALÝZA. TEORIE NÁKLADŮ – KLASICKÁ A MODERNÍ. ZISKOVÁ ROVNICE – ANALÝZA NÁKLADŮ A PŘÍJMŮ FIRMY. POLE PRODUKCE. ZÁKONY VÝROBY. ÚSPORY Z ROZSAHU. TECHNICKÝ POKROK. EFEKTIVNÍ ALOKACE ZDROJŮ.


Výroba

Firma je obvykle charakterizována jako subjekt specializující se na výrobu, tj. přeměnu zdrojů (vstupů) ve statky (výstup). Firma přijímá tři základní rozhodnutí – Co, Jak a Pro koho vyrábět.


Produkční funkce
Je abstraktním modelem výroby. Vyjadřuje kvantitativní vztah mezi množstvím vstupů (práce, kapitál, půda), které byly použity ve výrobě v daném období, a maximálním objemem výstupu, který vstupy svým fungováním v daném období vytvořily.

Q = f (K,L)

Vlastnosti produkční fce:

- výstup může být vyroben různými kombinacemi vstupů,

- vychází z dané úrovně technologie (tzn. exis. technologická omezení výroby)

- nepředpokládá zbytečné a neefektivní výrobní procesy

Směrnice

– mezní míra substituce mezi současnou a budoucí spotřebou – udívá o kolik jednotek může spotřebitel zvýšit svou budoucí spotřebu statku, jestliže sníží svou současnou spotřebu o jednu jednotku při konstantním příjmu a cenách.

Změna reálné úrokové sazby (přerušovaná čára na obr. 2), její zvýšení, sníží současnou hodnotu příjmu spotřebitele (bod J´ je blíže k počátku) a zvýší budoucí hodnotu (bod H´ je dále od počátku).


Optimum spotřebitele
Je místo dotyku indiferenční křivky a linie tržních příležitostí (omezení spotřebitele).obr.3. v bodě A současný příjem vynaloží na současnou spotřebu, očekávaný příjem na budoucí spotřebu, nepůjčuje si, ani nepůjčuje., dosahuje užitku na IK U0.pokud omezí svou současnou spotřebu a převede část svého příjmu do budoucnosti, dosáhne v bodě E vyššího užitku než v A. V bodě E je směrnice nejvyšší dosažitelné IK shodná se směrnicí linie tržních příležitostí. t = r. mezní míra časových preferencí se rovná reálné úrokové míře.

Rozhodnutí spotřebitele o výši současné a budoucí spotřeby závisí na:

- mezní míře jeho časových preferencí (určují tvar IK)

- velikosti reálné úrokové míry (určuje směrnici linie tržních příležitostí)

- velikosti současného a budoucího příjmu spotřebitele a výši cen statku C v obou obdobích (určuje polohu výchozího bodu A).


mezičasový výběr – Fischer – zohledňuje čas. Tvoří hranici mezi mikro a makro. Přijmeme-li předpoklad, že všichni spotřebitelé se v čase chovají stejně.

- když spotřebu odkládají a spoří – zkoumáme, jak to ovlivní kapitálový trh, investování, agregátní poptávku

- když spotřebovávají více – jak to ovlivní monetární politiku, agregátní poptávku

Faktor času

- úvěrové omezení – spotřebitel se nemůže dostat na vyšší IK

- v čase se mění potřeby a preference

- rozhodování za rizika a nejistoty – čím dále do budoucnosti se rozhodujeme, tím méně informací má, aby se rozhodl dobře, snaží se zajistit proti riziku

- hraje roli i v pružnosti poptávky – jaký čas mají spotřebitele na přizpůsobení se, jiné je to v krátkém a jiné v dlouhém období

- peníze mají v čase jinou hodnotu

- Modiglianiho hypotéza životního cyklu – spotřebitel se rozhoduje v čase, i jaký má majetek z minulosti W a očekávaný příjem v budoucnosti

(W + R*Y) : T R… práce – počet let, Y … roční příjem, T … doba života

- Friedmanova koncepce permanentního důchodu

Y = YP + YT YP … permanentní (očekávaný, tendence spotřebovávat)

YT … proměnlivý (tendence jej uspořit)


Zbytek viz. otázka č. 1

2) DYNAMIZACE MODELŮ CHOVÁNÍ SPOTŘEBITELE.

VLIV ZMĚNY CENY STATKů A DůCHODU NA ROVNOVÁHU SPOTŘEBITELE. FAKTOR ČASU V TEORII CHOVÁNÍ SPOTŘEBITELE. MEZIČASOVÝ VÝBĚR, PREFERENCE A PRUŽNOSTI V ČASE. ÚSPORY. DůCHODOVÉ KONCEPCE


Mezičasový výběr – proces rozhodování ekonomických subjektů o výši jejich současné a budoucí spotřeby. Spotřebitel může příjem vynaložit okamžitě na nákup statků, tj. na součastnou spotřebu nebo může spořit, tj. tvořit úspory. Příjem ekonomických subjektů se tudíž rozkládá na dvě části: na spotřební výdaje a na úspory (I = C + S). Jeden z motivů vedoucí spotřebitele ke tvorbě úspor je snaha zvýšit svou budoucí spotřebu.

Rozhodování spotřebitele závisí na:

- jeho preferencích mezi současnou a budoucí spotřebou statku,

- velikosti jeho příjmu,

- výši statku v obou obdobích.


Indiferenční křivky
Celkový užitek spotřebitele je funkcí objemu současné (C0 ) a budoucí spotřeby (C1 ) statku C. U= f(C0,C1). Každá IK udává takovou kombinaci současné a budoucí spotřeby statku C, která přináší spotřebiteli stejnou výši celkového užitku (obr.1). Směrnice udává poměr, v němž je ochoten spotřebitel nahradit současnou spotřebu jedné jednotky statku C za (1+t) jednotek budoucí spotřeby při zachování konstantní úrovně svého celkového užitku. Veličina t (směrnice IK) – mezní míra časových preferencí.

Časové preference spotřebitele

Spotřebitel obvykle požaduje více jednotek budoucí spotřeby statku C za to, že se vzdá jedné jednotky současné spotřeby. Aby byl typický spotřebitel ochoten se vzdát současné spotřeby, musí získat určitou výhodu – musí v budoucnu mít možnost dosáhnout vyšší spotřeby statku C (o t jednotek) – tj. tzv. netrpělivost spotřebitele (tendence dávat přednost současnosti před budoucností).


Linie tržních příležitostí
Spotřebitel zná výši svého současného příjmu a tak ví, že při určité ceně statku C si bude moci dnes koupit c0 jednotek výrobku C. protože neexistuje riziko, zná i výši svého budoucího příjmu a ví, že v budoucnu bude nakupovat c1 jednotek (pokud nebude využívat služeb kapitálového trhu, nebo si sám doma neuspoří) bod A na obr.2. přihlédneme-li k existenci kapitálového trhu, pak spotřebitel nevynaloží celý současný příjem okamžitě a nákup, ale část ho uspoří (a tím sníží svou dnešní spotřebu) a použije úspory společně se svým příjmem, který získá v budoucím období, ke zvýšení budoucí spotřeby (kombinace na úsečce HA. Půjčka mu umožní zvýšit jeho současnou spotřebu statku C, avšak ji bude muset splatit ze svého příjmu v budoucnu. Kromě splacení půjčky bude muset spotřebitel též zaplatit věřiteli úrok ve výši r jednotek, tím se sníží jeho budoucí spotřeba (kombinace na úsečce AJ). Celá přímka HJ představuje linii tržních příležitostí – udává kombinace současné a budoucí spotřeby zboží C dostupné spotřebiteli při určité současné a budoucí ceně statku C a při dané výši jeho celkového příjmu.

Úsek HA – vystupuje jako věřitel

Úsek AJ – pozice dlužníka

Bod H – spotřebitel se vzdal veškeré své současné spotřeby na úkor své budoucí spotřeby

Bod J – spotřebitel se vzdal budoucí spotřeby a příjem z obou období používá pro svou současnou spotřebu statku.

Princip minimální diferenciace

– předpokládá, že programy politických stran bud

Teorém středního voliče – říká, že politická strana bude prosazovat politiku, která maximalizuje čistý prospěch středního voliče.
To by znamenalo, že politické strany budou nabízet stejné volební programy. Rozdíly však vznikají zejména v otázkách rozdělování a přerozdělování důchodů a bohatství společnosti.

Analýza přerozdělovacího modelu středního voliče:

Čím větší je objem přerozdělovaných důchodů, tím menší je podnět pracovat a zároveň se tím snižuje průměrná úroveň všech důchodů. Realizuje se princip rovnosti, tj. všichni mají víceméně stejný, ale nízký důchod.

Dva protichůdné efekty:

- důchod středního voliče se může zvýšit – část nadprůměrných příjmů se prostřednictvím daní a transferů přesune k osobám s podprůměrnými příjmy,

- důchod středního voliče se může snížit – otupuje se podnět pracovat, volit preferuje transferovou platbu.

To, který z efektů převáží, závisí na rozsahu přerozdělování. Při nízkých daních jsou destimulační účinky malé (oplatí se pracovat) při vysokých daních jsou účinky vysoké.

Existuje určitá velikost daňových sazeb a rozsah rozdělování, které jsou z pohledu středního voliče správné. Právě rozsah přerozdělování, který maximalizuje důchod středního voliče, může být možnou politickou rovnováhou.


ou vzájemně podobné.

Jak se tvoří kolektivní rozhodnutí?

- jednohlasnost – by byla velice výhodná a nenákladná, musel by však každý souhlasit s kolektivním rozhodnutím, což je nereálné,

- většinové pravidlo – musí souhlasit více než 50% voličů, nelze dosáhnout Paretova zlepšení, postavení určité skupiny se zlepší, ale jiné zhorší (tyranie většiny)

- dvoutřetinové (2/3) pravidlo – s daným rozhodnutím musí souhlasit více než 60% voličů, vede to k tzv. „volebnímu paradoxu“ – ten nastane, jestliže se nepodaří pro žádné rozhodnutí získat většinovou podporu proti všem ostatním. – tj. tzv. cyklické hlasování, které nevede k žádnému výsledku. Velmi zde záleží na hlasovacím počátku a na manipulaci s ním

- „jánabráchismus“ (logrolling)- protože v důsledku cyklického hlasování by se mohlo stát, že ani jeden návrh neprojde, skupiny poslanců se spojí („ty budeš hlasovat pro můj návrh a já pak pro tvůj“), tím se naruší cykličnost hlasování a oba návrhy mohou být přijaty, zainteresovaným stranám přinesou prospěch, který však může být nepodstatný ve srovnání se ztrátou, kterou utrpí společnost jako celek.

Arrowův teorém – neexistuje žádný hlasovací mechanismus, založený na většinovém principu, který by zaručoval přijetí efektivního rozhodnutí a zároveň respektoval individuální preference voličů a nebyl jinak závislý na hlasovacím počátku (jednací agendě). Cyklickému hlasování se nedá zabránit i kdybychom se snažili najít a uplatnit hlasovací mechanismy jakkoli důmyslné.

Teorie veřejné volby

-vychází z předpokladu, že vlády se chovají tak, aby získaly maximální počet hlasů v následujících volbách a zůstaly i nadále u moci. Vlády se snaží aktivně hospodářský cyklus ovlivňovat v zájmu svého znovuzvolení (po volbách – restriktivní politika – pokles inflace, růst nezaměstnanosti, před volbami – expanzivní politika – růst inflace, pokles nezaměstnanosti) – střídání těchto makroekonomických hospodářských politik v souvislosti s volebním cyklem – tj. tzv. politické cykly.

Konkurence mezi politickými stranami – voliči podporují tu stranu od níž očekávají maximalizaci svého důchodu, bohatství. Strany usilují o volební vítězství. V krátkém období mohou důchody voličů měnit intenzitou využívání existujících zásob kapitálu a práce. V dlouhém období je složitější vytvořit nový důchod. Platí, že ekonomická výkonnost a blahobyt v budoucnu musí být částečně vykoupeny omezením spotřeby a blahobytu dnes. – to vede k tomu, že vlády předkládají volební programy s krátkodobým efektem.


Mechanismus veřejné volby
Veřejná volba – proces, kdy jsou tisíce a milióny individuálních preferencí kombinovány a slučovány do kolektivního rozhodnutí. Přijatá rozhodnutí jsou navíc nedělitelná (platná pro celou společnost)

Obr. 1 hranice produkčních možností, bod E – vláda nezasahuje do hospodářského života (např. nestaví), kolektivní akce (podpora zemědělců) mohou posunou příjmy všech směrem k hranici.

3 skupiny kolektivních rozhodnutí:

a) škodlivá (W) – zhorší postavení všech (vláda neposkytne prostředky na očkování,

b) přerozdělovací (R,R´) – vede k přesunu prostředků od jedné skupiny obyvatel k druhé (diferencované zdanění podle počtu dětí v rodině)

c) efektivní (P) – tzv. Paretova – zlepšují postavení všech, nic nezhoršují

Decelerační politika – 2 součásti

a) týká se firem, odvětví, regionů, které jsou v potížích (dočasný charakter), např. platební neschopnost, strukturální změny v regionu

b) firmy nebo celá odvětví, která zanikají

vznikají otázky – pomoc státu firmy v dočasných potížích ? efektivnosti – renomovaná firma si dokáže pomoci sama,

potíže díky neschopnosti managementu – když pomůže stát, zakonzervuje je – lepší by bylo, kdyby firmu koupil někdo jiný a vyměnil by je,

- pomáhá se velkým firmám, jejichž zánik by způsobil dominový efekt

- opatření – možnost rekvalifikace, vznik nových pracovních míst

Neutrální politika – nesměřuje adresně, ale má vytvářet taková ekonomická opatření, která celkově podporují rozvoj: zdokonalit legislativní systém, zlepšit podmínky (úvěry, vlastnická práva), tyto politiky jsou uplatňovány v souvislosti se čtyřmi přístupy.


S mikroekonomickou politikou souvisí Ekonomie práva – každému přijetí nějakého zákona předchází ekonomická analýza – zda je to efektivní (u nás se to nedělá)


Problémy hodnocení účinnosti mikroekonomické politiky
a) problém identifikovat případy tržního selhání

b) problém, jaká opatření přijmout (adekvátní k řešení daného problému), opatření mohou být různá z hlediska nákladů a přínos (je složité odhadnout míru zátěže (např. laciné opatření si pak vyžádá další náklady protože bylo řešeno komplexně)

c) problém uplatnění nástrojů – zpoždění

d) problém hodnocení zlepšení chodu v ekonomice – složité – výsledky nelze kvantifikovat

2 hodnocení mikroekonomické politiky je složité.

Teorie veřejné volby

Představuje rozhodnutí činěná skupinou nebo v její prospěch. Většinou se tato rozhodnutí týkají alokace zdrojů. Teorie tvrdí, že chování státního sektoru ekonomiky je výsledkem individuálních rozhodnutí voličů, politiků a úředníků, kteří se setkávají na politickém trhu.

Předmětem teorie veřejné volby – je způsob, jakým se tato kolektivní rozhodnutí realizují a také alokace zdrojů, které je takto dosaženo.

Teorie veřejné volby předpokládá, že chování člověka je motivováno :

1) egoismem, 2) racionalitou, 3) snahou o maximální užitek


Funkce vlády:

1) legislativní – vytváření právního rámce pro tržní ekonomiky, definuje vlastnictví

2) stabilizační – pro stabilizační fci využívají vlády monetární a fiskální politiku, roli hraje i centrální banka

3) alokační – spočívá v rozmístění zdrojů a prezentuje mikroekonomickou stránku hospodářské politiky vlády (důvody – diskriminace některých skupin, nedokonalá konkurence)

4) přerozdělovací – přerozdělování důchodů prostřednictví daní a transferových plateb mezi skupinami.


Subjekty politického trhu
a) občané – voliči – očekávají, že jimi volení představitelé budou prosazovat a přijímat rozhodnutí vedoucí k naplnění předvolebních slibů

b) politici – maximalizují svůj užitek, usilují o své zvolení či znovuzvolení

c) byrokracie – podporuje a volí takové politiky a strany, které zajistí růst veřejného sektoru,

d) zájmové skupiny (lobby) – hájí určitý společný zájem

Přístupy k mikroekonomické politice

1) Přístup Laissez faire – máme velkou důvěru k tržním silám a jejich schopnosti nastolovat tržní rovnováhu

- zásahy spíše brzdí,

- stát přijímá opatření, která na první pohled nemají s ekonomikou nic společného, ale která umožňují, aby trh efektivně fungoval (vynutitelnost smluv)

2) Podpůrný přístup – opatření státu jsou rozsáhlejší (daňové úlevy, úvěrové podmínky), trh má velkou samoregulující schopnost,

3) Aktivní přístup – předpokládá, že samoregulační schopnost trhu není příliš vysoká ® nutné zásahy: aktivní opatření (odvětvová politika, rozvojové programy, vytváří podmínky pro technický rozvoj, útlumové programy

4) Plánovací přístup – podniky více svazuje, malá samostatnost


- na základě těchto přístupů: 3 základní typy mikroekonomické politiky:


Akcelerační politika – týká se rozvojových programů, podpora některých vybraných odvětví, regionů – má zrychlit ekonomický vývoj

- problémy s uplatnění – ekonomika nemá zdroje, aby podpořila vše – výběrová politika – problémem jsou kritéria výběru (prosazování skupinových zájmů), zda tam vůbec stát má vstupovat (jinde ty prostředky budou chybět) – nerovnoměrný růst

ad 1) Určení vlastnických vztahů...

v oblasti vymezení pravidel chování tržních subjektů vláda musí usilovat zejména o co nejzřejmější určení vlastnických vztahů, neboť se tak zabrání plýtvání vzácnými výrobními faktory a za určitých podmínek – jak je vymezuje Coaseho teorém - i vzniku externalit.

Coaseho teorém – říká, že bez ohledu na počáteční rozdělení vlastnických práv bude konečný výsledek v tržní rovnováze efektivní – za podmínek, že počáteční zákonné rozdělení vlastnictví je dobře definováno a že transakce týkající se obchodu vlastnickými právy mají nulové náklady.

Státní regulace přichází v úvahu v podmínkách nedokonalé konkurence. Stát reguluje ceny, které jsou určeny ke kontrole růstu monopolů a k ochraně konkurentů před nežádoucími praktikami monopolních firem.

Antimonopolní politika – programy, které jsou určeny ke kontrole růstu monopolů a k ochraně konkurentů před nežádoucími praktikami monopolních firem (speciální slevy pro privilegované zákazníky, nižší ceny s úmyslem eliminovat konkurenci). Antimonopolní opatření se realizují většinou na základě soudních rozhodnutí.

Ad2) daně ovlivňují rovnováhu na trhu (mění zde realizované rovnovážné množství produkce a rovnovážnou cenu), daně obvykle dopadají nerovnoměrně na jednotlivé tržní subjekty (tj. nedochází k přesunům daňového břemene mezi jednotlivými subjekty) a snižují alokační efektivnost trhu (což je vyjádřeno dodatečným daňovým břemenem)

Volba mezi subvencemi (na odstranění záporných externalit) a poplatky (za znečištění ŽP) závisí na zvážení pozitivních i negativních účinků obou možných opatření na rovnováhu na dílčím trhu a na objem externalit.


Selhávání státu má své příčiny ve dvou oblastech:

- nedokonalé rozhodování státních orgánů, důvodem může být např. informační zpoždění nebo poměrně dlouhý rozhodovací proces státních orgánů.

- Státní orgány mohou také zvolit opatření, která v konečném důsledku působí na hospodářství nepříznivě.

/ nikdy neexistuje absolutní záruka toho, že státní zásahy povedou k dosažení Paretova optima a blahobytu, a stejně tak jako selhává trh, může selhat i vláda.

12) TEORIE MIKROEKONOMICKÉ POLITIKY STÁTU.

PŘÍČINY EXISTENCE MIKROEKONOMICKÉ POLITIKY. VZTAH EKONOMICKÉ TEORIE A MIKROEKONOMICKÉ POLITIKY. PŘÍSTUPY K MIKROEKONOMIKCKÉ POLITICE A JEJÍ HLAVNÍ TYPY. EFEKTIVNÍ ROZSAH UPLATŃOVÁNÍ MIKROEKONOMICKÉ POLITIKY STÁTU. TEORIE VEŘEJNÉ VOLBY. EFEKTIVNOST VEŘEJNÉ VOLBY. AROWŮV TEORÉM.


Hospodářská politika – souhrn cílů, nástrojů, rozhodovacích procesů a opatření státu v jednotlivých oblastech hospodářské reality. V obecném povědomí je spjata s makroekonomickou činností státu (fiskální, monetární politika), ale stát svými opatřeními působí na chování mikroekonomických subjektů. Mění podmínky, za nichž se tyto subjekty rozhodují, a ovlivňuje tak rovnováhu na jednotlivých dílčích trzích i všeobecnou tržní rovnováhu.


Příčiny mikroekonomické politiky

1) snaha státu napomáhat trhu v efektivní alokaci výrobních faktorů i finální produkce – nedokonalá konkurence, externality, neúplné informace subjektů o trhu. Činnost státu v mikroekonomické přístupu nabývá např. formy antimonopolní regulace, makroekonomický přístup může být založen např. na státní strukturální politice, společnost nemusí považovat rozdělení příjmů tak, jak se vytvořilo na trzích, za sociálně přijatelné. Stát může měnit existující rozdělení např. daňovou politikou, transfery. Přerozdělením příjmů se mění postavení subjektů na trzích finální produkce a VF a tím se mění situace na dílčích trzích (mikro) i vzájemné postavení jednotlivých ekonomických sektorů (makro).

2) Konflikt mezi efektivitou a hodnotových systémem společnosti

Stát může ochraňovat hodnotový systém společnosti, to může přinést negativní účinky na efektivní alokaci hospodářských zdrojů (prohibice vedla k omezování vysoce efektivní výroby alkoholických nápojů).

1) Další důvody – zájem státu na udržení vnější hospodářské stability země, na ekonomickém růstu (makro), snaha některýchs subjektů získat monopolní zisk – vyhledávání renty (mikro).


Nástroje mikroekonomické politiky

Stát disponuje několika skupinami nástrojů k prosazení záměrů své mikroekonomické politiky:

1) určuje pravidla chování jednotlivých tržních subjektů a tím působí na optimální alokaci zdrojů, rozdělování příjmů ve společnosti – definování vlastnických práv ve společnosti, v antimonopolním zákonodárství, státní regulace cen.

2) Nástroje související s fiskální politikou

– daňová politika jako hlavní forma získávání rozpočtových příjmů, mění chování jednotlivých subjektů na trhu.

– Rozpočtové výdaje – mění rozdělení příjmů ve společnosti

– Stát může vystupovat na trhu VF jako jeden z tržních subjektů

3) další nástroje

- nabídka produkce státních podniků na jednotlivých trzích

- změnami v rozsahu nabídky státních podniků se mění rozsah tržní nabídky a rovnovážné stavy těchto trhů

Kritéria společenského blahobytu

1) Smithovo kritérium růstu HNP (národního produktu) – vzroste-li HNP, roste W, vyrábí se více statků, efektivněji využíváme VF, zvyšuje se zaměstnanost, rostou příjmy, máme více statků ke spotřebě.

Problém – klasická buržoazní teorie – rozdělení statků mezi lidmi je podle určitých zákonitostí, které jsou věčné, růst efektivnosti můře blahobyt snížit.


2) Benthamovo kritérium – W roste, je-li nejvíce statků je rozdělováno mezi nejvíc subjektů.

U = UA + UB + UC

300 = 200 + 50 + 50

zvýšíme-li 400=220+90+90 ….. W se zvýší

ale 400= 300+50+50 …. W nevzroste, není rozděleno mezi nejvíce subjektů


3) Kardinalistické kritérium –vychází z klesající mezní užitečnosti, užitečnost ve společnosti j souhrnem užitku jednotlivých členů U = UA + UB + UC

Původně 400 = 200+100+100, i když nevytvoříme více statků, ale rozdělíme je jiným způsobem, tak už podle toho došlo ke zvýšení blahobytu 400=100+150+150, vada – dovedeme-li to do důsledku – vznikne rovné rozdělení.


4) kritérium kompenzace – vychází z toho, že zpravidla když se přijímá nějaké opatření, které má zvýšit společenský blahobyt, souvisí to s přerozdělením, situace jedněch se zhorší, druhým zlepší.Při procesu přijímání opatření se každá prosadit svá přání. Ti, co mají ztratit, jsou ochotni vzdát se takové částky, o kterou by přišli, kdyby rozhodnutí nebylo přijato. Ti, co získávají jsou ochotni dát tolik, kolik by mohli získat (dobývání renty). Zjednodušení – ti, co mají vydělat jsou ochotni uhradit předpokládanou škodu těm, kteří na tom ztrácejí, mají-li z toho ještě užitek … zvýšení blahobytu.


5) Paretovo kritérium – pokud dochází k zlepšení jednoho, aniž by se zhoršila situace druhého … zvýšení společenského blahobytu. Vada – neumí posoudit přerozdělovací procesy, vztahuje společenský blahobyt k ekonomické efektivnosti – ta ale nemusí být společensky efektivní

6) Bergssonovo kritérium – vychází z 5), definuje fci společenského blahobytu, dokazuje, že, aby ve společnosti byl dosahován společenský blahobyt, musíme určit jakých užitečností dosahují subjekty. Podle jejich užitku se vytvoří společenská indiferenční křivka. Obálková křivka – úhrnná hranice možností užitečnosti–vzájemné rozdělení užitku subjektů při daných VF. obr. 9, kde se obálková křivka dotýká nejvyšší společenské indiferenční křivky.

Podmínky pro dosažení celkové rovnováhy:

a) mezní míra technické substituce každého výrobního faktoru za každý jiný výrobní faktor by měla být stejná pro všechny statky,

b) mezní míra substituce každého statku za každý jiný statek by měla být stejná pro všechny spotřebitele,

c) společná mezní míra substituce by se měla rovnat společné mezní míře transformace pro všechny páry statků.


Dosažení všeobecné rovnováhy

Složitou ekonomiku vede do bodu celkové rovnováhy cenový systém, a to přesto, že se firmy pouze snaží maximalizovat své zisky a spotřebitelé maximalizují svůj užitek vzhledem ke svému příjmu. Všeobecná rovnováha nastává v okamžiku, kdy se spotřebitelé i výrobci setkávají se stejnými cenami a přijímají je. Firmy porovnávají relativní ceny s relativními mezními náklady výroby a spotřebitelé porovnávají relativní ceny s relativními mezními užitky obou produktů.

Bod rovnováhy odpovídá jak maximalizaci zisku konkurenčních firem, tak maximalizaci užitku spotřebitelů. Leží na křivce hranice výrobních možností, představuje plnou zaměstnanost na trhu práce a plné využití kapitálu. Množství dvou statků, které firmy chtějí vyrábět, je právě tím množstvím, které spotřebitelé při těchto cenách chtějí spotřebovávat. V tomto případě jde tedy o rovnováhu na všech trzích – tedy celkovou rovnováhu.

Monopolní síla, informační bariéry, externality a veřejné statky – překážky pro dokonalou efektivní alokaci.

Efektivní alokace – kdy není možné přerozdělení, které by někomu polepšilo, aniž by poškodilo kohokoli jiného

Spravedlivá alokace – je spojena se spravedlivým rozdělováním příjmů a bohatství.

Teorie společenského blahobytu – je zaměřena na nalezení těch alokací, které jsou současně efektivní i spravedlivé.

Křivka hranice dosažitelného užitku – UPF

– obr. 7 znázorňuje různé kombinace užitku dvou spotřebitelů, které jsou dosažitelné za předpokladu fixního množství spotřebovávaných produktů (efektivní alokace zdroj). Každá kombinace užitku, která leží uvnitř křivky UPF – např. bod C je neefektivní v tom smyslu, že užitek může být jednoznačně zvýšen např. posunem do kteréhokoliv bodu na oblouku C1 C2.


Kritéria spravedlnosti

a) Egalitární standard rozdělování požaduje naprostou rovnost všech členů společnosti, oba vy měli užívat stejnou úroveň bohatství.

b) Standard „společenského svědomí“ v rozdělování je založen na myšlence vzájemné závislosti užitku spotřebitelů v tom smyslu, že blahobyt jednoho spotřebitele závisí nejen na jemu připadajícím množství statků, alt také na množství statků dostupného pro ostatní spotřebitele.

c) Rozdělování podle standardu „pod psa“ požaduje zvyšování podílu nižších příjmových skupin na celkovém důchodu společnosti. Vyžaduje definování hranice chudoby a zvýšení příjmů těch, kteří se nacházejí pod touto hranicí.


Křivka společenského blahobytu W – obr.8 – spojuje různé kombinace užitku dvou spotřebitelů, které představují stejnou úroveň společenského blahobytu.

Bod B – situace, kdy je dosaženo maxima společenského blahobytu, kdy se křivka dosažitelného užitku dotýká nejvyšší dosažitelné indiferenční křivky

Bod B – bod blaženosti

Konflikt mezi efektivností a spravedlností způsobuje, že se bod blaženosti stává nedosažitelným. Jsme v bodě M, snaha dosáhnout bodu B může oslabit motivy k práci a tak snížit efektivnost, tak můžeme dosáhnout pouze bodu N.

Ve skutečnosti existuje mnoho bodů, které jsou preferovány před body efektivními. Jestliže je optimální alokace nedosažitelná, může být společenským zájmem vybrat neefektivní alokaci zdrojů.

1) Alokace vstupů mezi firmy

Má-li ekonomika fixní zásobu zdrojů, potom je další podmínkou celkové efektivnosti výroby efektivní rozmístění těchto zdrojů mezi jednotlivé firmy.

2. alokační pravidlo – druhou podmínkou efektivnosti výroby je taková alokace fixního množství práce a kapitálu mezi obě firmy, při níž je mezní produkt obou výrobních faktorů pro oba vyráběné statky stejný. Graficky : křivky MPL (nebo MPK) dvou firem vyrábějící stejný produkt – obr.3, výchozí stav L1 dělníků u 1.firmy, L2 u 2. firmy. MPL u 1.fy. je větší než u 2.fy. Alokační pravidlo navrhuje, aby byla práce přemístěna z 2. do 1. fy., je přemístěn 1 pracovník, šrafovaná plocha znázorňuje rozšíření výroby pomocí tohoto dodatečného pracovníka. Když je MPL při výrobě určitého statku u různých firem různý, může být celkový produkt zvýšen přemístěním zdrojů mezi firmami.


1) struktura výstupu firmy

firmy musí vyrábět efektivní kombinaci produktu.

3. alokační pravidlo – třetí podmínkou efektivnosti výroby je taková struktura výroby obou statků, při níž je mezní míra transformace produktu u obou firem stejná. Obr.4. Hranice výrobních možností PPF představuje různé kombinace efektivně vyráběného produktu, ale pro určení efektivní struktury výroby a tedy odvození společensky efektivního bodu na křivce PPF musíme do analýzy zahrnout spotřebu (preference spotřebitelů)

I) Efektivnost ve směně

Rozdělení fixního množství statku je (Paretovsky) efektivní, jestliže jeho přerozdělením nemůže být ani jednomu spotřebiteli polepšeno, aniž by současně nebyl poškozen jiný spotřebitel. Nezbytnou podmínkou je, že MRSC mezi jakýmikoliv dvojicemi statků musí být pro všechny spotřebitele stejná.

Obr.5, krabicové schéma směny, dva spotřebitelé A,E, dva statky X, Y. krabicové schéma směny znázorňuje všechny možné způsoby rozdělení dvou statků mezi dva spotřebitele. Např. bod F představuje neefektivní rozdělení výrobků, protože je možné jiné rozdělení, které přinese oběma větší spokojenost, bod G, který pro oba znamená posun na vyšší IK, nebo přinejmenším jednomu polepší a druhému nepohorší – bod H.

Smluvní křivka směny CC – je množinou bodů, které představují efektivní alokaci dvou výrobků mezi dva spotřebitele, spojuje všechny body, v nichž se dotýkají IK spotřebitelů. Sklon IK je mezní míra substituce jednoho statku za druhý (MRSC). pro efektivní směnu musí platit MRSC(A) = MRSC(E).


I) Výrobně spotřební efektivnost
K zajištění celkové efektivnosti potřebujeme určitým způsobem sladit preference spotřebitelů s výrobními možnostmi. Podmínkou výroby správné kombinace statků je: poměr, ve kterém jsou dva statky nahraditelné ve spotřebě, se musí shodovat poměrem, v němž jsou nahraditelné ve výrobě MRSC = MRPT. Obr.6 zachycuje IK obou spotřebitelů uvnitř krabicového schématu a smluvní křivku, která je souborem bodů, v nichž se IK obou spotřebitelů dotýkají. Má-li být produkt rozdělen tak, aby uspokojení potřeb obou spotřebitelů bylo maximalizováno, musí být mezní míra transformace shodná s mezní mírou substituce. Optimální rozdělení obou statků mezi spotřebitele by mělo být představováno tím bodem na smluvní křivce, ve kterém směrnice jejich indiferenčních křivek je shodná se směrnicí křivky hranice výrobních možností v bodě R. tato podmínka je splněna v bodě G.