Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

5. Krajské úřady

5. Krajské úřady

Kraj

Vyšší územně správní celek, který na svém území pečuje o rozvoj v oblastech sociální péče, dopravy, spojů, výchovy a vzdělání, kulturního rozvoje, rozvoje zdravých životních podmínek, ochrany veřejného pořádku.
V ČR je čtrnáct krajů.
Může vydávat obecně závazné vyhlášky, popř. rada kraje může vydávat nařízení kraje. Zásadní podmínka je, že tyto právní předpisy musí být v souladu se zákony. Právní předpisy krajů se vyhlašují ve Věstníku právních předpisů kraje, který musí být pro každého dostupný ve všech krajských i obecních úřadech v kraji.
Vykonává i státní právu v rozsahu stanoveném právními předpisy, usneseními vlády a směrnicemi. Ústřední správní orgán.

Orgány kraje

Zastupitelstvo
- Má podle počtu obyvatel kraje 45-65 členů volených v komunálních volbách na 4leté funkční období. Je to nejdůležitější orgán kraje. Vydává obecně závazné vyhlášky (OZV) kraje, schvaluje programy kraje, jejich realizaci a kontroluje jejich plnění.
- Schvaluje rozpočet a závěrečný účet kraje, zřizuje a ruší příspěvkové organizace.
- Schvaluje základní dokumenty obchodních společností zakládaných kraje.

Rada
- Výkonný orgán kraje odpovídá za součinnost zastupitelstva.
- Tvoří ji: hejtman, jeho zástupce, další členové vedení zastupitelstva.
- Celkový počet členů rady je stanoven podle počtu občanů na 9-11.

Hejtman
- Musí být občanem ČR.
- Zastupuje město navenek, on i jeho zástupce jsou voleni zastupitelstvem.
- Po předchozím souhlasu ministra vnitra má právo jmenovat ředitele krajského úřadu.
- Vykovává úkoly, kterými ho pověří zastupitelstvo nebo rada.

Krajský úřad

Plní především úkoly svěřené zákonem. Má např. pravomoc ukládat sankce, přezkoumávat některá rozhodnutí okresních úřadů, organizuje kontroly u kontrolních úřadů a předkládá vládě nebo i ministerstvu návrhy na potřebné opatření.
V čele stojí ředitel, jmenovaným hejtmanem jemuž je také ze své činnosti odpovědný. Nesmí být poslancem nebo senátorem parlamentu ČR nebo členem zastupitelstva obce nebo kraje ani nesmí vykonávat funkci v politické straně nebo hnutí (organizován v politické straně však může být). Řídí činnost ostatních pracovníků a určuje jejich pracovní náplň.

Výbory

Jsou iniciativní orgány zastupitelstva, v jejich čele stojí vždy člen zastupitelstva. Plní úkoly, kterými ho zastupitelstvo pověří a jsou mu ze své činnosti odpovědni.
Povinně jsou zřizovány výbory finanční, kontrolní a pro výchovu, vzdělání a zaměstnanost. Může být zřízen i výbor pro národnostní menšiny.

Komise

Zřizuje jako své iniciativní orgány rada a té je také komise ze své činnosti odpovědna.

Kraje byli zřízeny 1.1.2002.

4. Správní právo

4. Správní právo

Správní právo, obec

Zahrnuje právní předpisy o výkonné státní moci a veřejné správy, tj. o organizaci a činnosti státního administrativního aparátu a o územní samosprávě.
Státní administrativní aparát tvoří jednak ústřední orgány státní správy, např. ministerstva, jednak orgány místní správy a samosprávy, např. obecní úřady.
Působnost orgánů státního administrativního aparátu (SAA) se týká rozmanitých oblastí života společnosti, které spolu navzájem málo souvisejí, např. veřejného pořádku, zdravotnictví, stavebnictví, sociální péče, péče o životní prostředí atd.
Správní právo je souhrnné velkého počtu různých právních předpisů. Občanům nejbližší úřady veřejné správy jsou obce. Proto je výuka o obcích základní.

Obce

Obec = právnická osoba, vystupuje v právních vztazích samostatně svým jménem a na svoji odpovědnost.
Každá obec má jméno a může mít svůj znak a obecní prapor. Má svůj majetek a finanční zdroje s nimiž samostatně hospodaří podle svého rozpočtu.
Finanční zdroje obce tvoří výnosy z obecního majetku, z obecní podnikatelské činnosti, místní daně a poplatky, podíly na daních odváděných do státního rozpočtu, dotace ze státního rozpočtu, dary, výnosy sbírek, loterií atd.
Celé území ČR se člení na obce. Území každé obce se skládá z vnitřní části určené k bydlení a k zásobě a z vnější části, kterou tvoří pole, louky, lesy, cesty, rybníky apod.
Vnitřní část – intravilán
Vnější část – extravilán
Až na výjimky přísluší každá část státního území k některé obci, která je povinna se o ni starat. Výjimkou jsou např. vojenské prostory.
Podle velikosti se rozlišují obce, města, statutární města a hlavní město.
Zákon o obcích označuje jmenovitě 17 velkých měst jako statutární města (Brna, Ostrava, Olomouc, Liberec, Ústí nad Labem…) jejichž území se může členit na městské obvody nebo části s vlastními samosprávnými orgány.
Obce mohou vytvářet dobrovolné svazy obcí, mohou spolupracovat s obcemi jiných států a být členy mezinárodních sdružení místních orgánů.
V činnosti každé obce se rozlišuje samostatná působnost tj. správa vlastních obecních záležitostí neboli obecní samospráva a přenesená působnost tj. výkon státní správy.

Orgány obce

V rámci samostatné působnosti pečují o hospodářství, sociální a kulturní rozvoj obce, ochranu zdravého životního prostředí a všestranné uspokojování potřeb občanů, při tom nepodléhá žádnému nadřízenému orgánu.
Přenesená působnost je podíl obce na výkonu státní správy. Při této činnosti obce podléhá nadřízeným státním orgánům. Orgány obce např. rozhodují o právech a povinnostech občanů a právnických osob podle zákonů o ochraně zemědělského půdního fondu, o správních poplatcích stavebních řádů atd.
Občany obce jsou všechny fyzické osoby, které mají v obci trvalý pobyt nebo jim bylo uděleno čestné občanství. Zletilí občané jsou oprávněni k účasti na zasedání obecního zastupitelstva, k podávání písemných návrhů orgánům obce a podle zvláštních zákonů k hlasování v místním referendu a k účasti při volbách obecních úřadů.

Orgány obce jsou:
- zastupitelstvo obce (ve městech zastupitelstvo města)
- rada obce (rada města)
- starosta (ve statutárních městech primátor)
- obecní (městský) úřad

Zastupitelstvo obce (ZO)
- je nejvyšším orgánem obce
- podle počtu občanů obce má 5-55 členů volených občany
- rozhoduje o nejdůležitějších záležitostech obce, např. schvaluje její rozpočet a vyúčtování hospodářství
- volí členy rady obce, starostu a jeho zástupce

Rada Obce (RO)
- je výkonným orgánem obce
- má 5-13 členů
- tvoří ji – starosta, jeho zástupce a další radní
- nevolí se v obcích, které mají méně než 15 členů

Starosta
- zastupuje obec navenek, svolává a řídí schůze rady obce a zasedání zastupitelstva obce.

Zástupce starosty
- zastupuje starostu v době jeho nepřítomnosti

Rada obce zřizuje komise jako své iniciativní a kontrolní orgány, vždy musí zřídit komisi finanční a komisi kontrolní.

Obecní úřad (OÚ)
- Tvoří jej starosta, zástupce starosty a zaměstnanci OÚ. Ze zaměstnanců lze zřídit odbory, pro jednotlivé úseky činnosti. Má-li obecní úřad alespoň 2 odbory, tajemník obecního úřadu řídí práci zaměstnanců.

3. Ústavní právo, Ústava ČR, Listina základních práv a svobod

3. Ústavní právo, Ústava ČR, Listina základních práv a svobod


Ústavní právo

Odvětví ústavního práva, tvoří je souhrn právních norem upravující především:
a) formy a druhy moci
b) oblast státní moci
c) rozdělení a výkon státní moci
d) základní práva a povinnosti občanů

Prameny ústavního práva jsou ústavní zákony. Mají největší právní sílu.
Ústava je nejvyšší zákon státu.
Ústavní zákony Ústavu mění a doplňují.
Hlavní prameny ústavního práva ČR jsou:
a) ústavní zákon č. 1/1993 Sb. Ústava ČR
b) Listina základních práv a svobod č. 2/1993 Sb.

Ústava ČR

Obsahuje preambuli (úvodní prohlášení) a 113 článků rozdělených do 8 částí nazvaných hlavy, které jsou nadepsány:
1) Základní ustanovení
2) Moc zákonodárná
3) Moc výkonná
4) Moc soudní
5) Nejvyšší kontrolní úřad
6) Česká národní banka
7) Územní samospráva
8) Přechodná a závěrečná ustanovení

Ad 1) Základní ustanovení Ústavy ČR obsahují mimo jiné charakteristiku ČR jako:
a) svrchovaného
b) jednotného
c) demokratického právního státu, v němž lid je zdrojem a vykonavatelem státní moci. Vykonává ji prostřednictvím orgánů státní moci:
a) zákonodárné
b) výkonné
c) soudní


Listina základních práv a svobod

Je součástí ústavního pořádku ČR.
Vznikla na základě Všeobecné deklarace lidských práv, přijaté a vyhlášené Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. 12. 1948.
ČR se řadí mezi demokratické právní státy, které nezacházejí se svými občany libovolně, ale respektují přirozená základní lidská práva a svobody.

Patří mezi ně např.:
a) právo na život, nepřípustnost trestu smrti
b) právo na osobní svobodu, takže každý může činit, co nemá zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá
c) svoboda pohybu, pobytu, myšlení, svědomí, náboženského vyznání, vědeckého bádání a umělecké tvorby, což znamená, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodu překročení zákona a zákonným způsobem, nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo při jeho náboženských vyznání
d) každý má právo vlastnit majetek, zaručuje se dědění majetku
e) mezi politická práva patří zejména nepřípustnost
f) právo svobodně se sdružovat a podílet se na správě veřejných věcí buď přímo anebo svobodnou volbou svých zástupců
Nikdo nemůže být zbaven proti své vůli státního občanství.

Listina základních práv a svobod také obsahuje práva:
a) hospodářské
b) sociální a kulturní
c) národnostních menšin
d) na soudní a jinou právní ochranu

Hospodářská a sociální práva jsou např. právo na svobodu a volbu povolání, podnikat, sdružovat se zájmových a odborových organizacích, na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky, na hmotné zabezpečení při stáří a při nezpůsobilosti k práci, ochranu zdraví, právo žen, mladistvých a osob zdravotně postižených na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky.
Za kulturní práva se považují např. právo na vzdělání, zákonná ochrana práv k výsledkům tvůrčí dušení činnosti, právo přístupu ke kulturním bohatstvím právo na příznivé životní podmínky.
Občanům tvořícím národnostní menšiny je mimo jiné zamčena možnost sdružovat se v národnostních sdruženích, rozvíjet vlastní kulturu, rozšiřovat a přijímat informace ve svých mateřských jazycích.
Právo na soudní a jinou právní ochranu spočívá v možnosti domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu popř. U jiného státního orgánu. Každý má také právo na právní pomoc v řízení před soudy a jinými státními orgány.Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jimiž se vede jednání, má právo na tlumočníka.

Listina základních práv a svobod obsahuje celkem 44 článků. Většina z nich je stručná, počítá se s tím, že podrobnosti stanoví jednotlivé zákony.

2. Pojem fyzická a právnická osoba

2. Pojem fyzická a právnická osoba

Fyzické osoby (lidé)

Mají dvojí právní způsobilost:
1) právní subjektivitu
2) způsobilost k právním úkonům

Právní subjektivita umožňuje jedinci být účastníkem právních vztahů, mít z nich práva a povinnosti, např. mít vlastnické právo.
Právní subjektivita člověka vzniká jeho narozením a zaniká úmrtím nebo prohlášením za mrtvého (soudní cestou), jestliže nezvěstná osoba s největší pravděpodobností již nežije, např. proto, že je pohřešována v souvislosti s havárií letadla, kterou nikdo z účastníků letu nepřežil.
Právní subjektivitu má i počaté dítě, narodí-li se živé, takže i dítě dosud nenarozené už může, např. zdědit majetek a mít jej ve vlastnictví.

Způsobilost k právním úkonům, to jest vlastním jednáním zakládat, měnit a rušit své právní vztahy, nabývat práva a zavazovat se k povinnostem. Na rozdíl od právní subjektivity vzniká v plném rozsahu až zletilostí, tj. dosažením věku 18 let, popř. uzavřením manželství jestliže soud mladistému staršímu než 16 let povolí uzavřít manželství.
Nezletilí jsou způsobilí pouze k právním úkonům přiměřeným rozumové vyspělosti odpovídající jejich věku (např. jsou platné jejich kupní smlouvy o drobných nákupech).
Soud může fyzické osoby ze závažných důvodů (např. pro duševní poruchu) zbavit způsobilosti k právním úkonům (svéprávnosti) nebo jejich způsobilost omezit. Za nesvéprávné a nezletilé osoby jednají jejich zákonní zástupci.

Právnické osoby

Právnické osoby jsou uměle vytvořené subjekty, složené z lidí a z majetku, které se stejně jako fyzické osoby účastní právnických vztahů.
Právnických osob je mnoho a velmi se od sebe liší svými organizačními strukturami a zaměřením své činnosti.
Podle činnosti lze rozlišit právnické osoby zaměřující se na:
1) podnikání (např. obchodní společnost s ručením omezeným nebo akciová společnost)
2) právnické osoby, které se uplatňují mimo oblast hospodářského života (např.různé spolky a organizace kulturní, sportovní, zájmové, charitativní…)

Za právnické osoby se považují pouze takové organizační celky, které vznikly zákonným způsobem. Většinou vznikají na základě písemných smluv nebo zakládacích listin zápisem do evidence, tj. do obchodního nebo jiného rejstříku, zanikají po vymazání z této evidence zpravidla po likvidaci.
Právnické osoby jsou při právních úkonech zastupovány osobami fyzickými, které za ně jednají jejich jménem a na jejich účet buď přímo jako jejich orgány nebo nepřímo na základě písemné plné moci jako jejich zástupci.
Také fyzická osoba může být při svých právních úkonech zastupována zplnomocněným zástupcem, např. advokátem.
Právnickou osobou je i stát a jiné samosprávné územní celky (např. obce).


Právní skutečnosti

Právní skutečnosti jsou všechny okolnosti, s nimiž právní normy spojují vznik změny nebo zánik právních vztahů. Jde buď o události ovlivňující právní vztahy samočinně nebo o různá jednání, jimiž se na právní vztahy působí záměrně.
Podle toho se rozlišují právní skutečnosti:
a) objektivní
b) subjektivní

Právní skutečnosti objektivní
Jsou jimi různé události, které vyplývají z přírodních zákonitostí a ovlivňují vztahy (právní) nezávisle na vůli účastníků těchto vztahů, takovou událostí je např. narození dítěte (vzniká právní vztah mezi rodiči a dítětem), úmrtí člověka (zanikají rodinné vztahy, vznikají dědické vztahy), přírodní katastrofa (vzniká povinnost pojišťovny k plnění na základě této pojistné události), uplynutí času (dítě dosáhne zletilosti a končí jeho právní zastupování zákonnými zástupci).

Propadnutí, promlčení a vydržení práva

Uplynutí času je nejdůležitější právní skutečnost, protože se s ním spojují různé důležité právní následky, patří mezi ně:
a) propadnutí
b) promlčení
c) vydržení práva

ad a) Propadnutí
Trvání některých vztahů je omezeno lhůtami. Není-li subjektivní právo uplatněno ve stanovené lhůtě, dochází k jeho propadnutí neboli prekluzi, tím právní vztah zaniká, např. prekluzívními lhůtami jsou omezeny doby trvání nároků zodpovědnosti za vady koupených věcí. Po uplynutí lhůty (záruční doby) nárok už neexistuje. Došlo totiž k zániku práva na bezplatnou opravu.

ad b) Promlčení
Prekluzi se podobá promlčení práva. Uplynutím promlčecí doby však subjektivní právo nezaniká, pouze se oslabuje možnost jeho úspěšného prosazení, např. v majetkoprávním vztahu mezi věřitelem a dlužníkem promlčený dluh existuje stále. Věřitel však nemůže vynutit soudní cestou jeho splnění jestliže dlužník v soudním řízení uplatní námitku promlčení. Obecná promlčecí doba jsou 3 roky.

ad c) Vydržení práva
Při vydržení má uplynutí doby opačný účinek než při prekluzi nebo při promlčení. Nepřetržitým držením věci po stanovenou vydržecí dobu nabývá vlastnické právo tzv. oprávněný držitel. To je osoba, která se zřetelem ke všem okolnostem je v dobré víře, že jí věc po právu patří. Např. nepravý dědic, který neví, že měl dědit někdo jiný.

Právní skutečnosti subjektivní

Jsou jimi právní úkony nebo jiné projevy vůle, jimiž se právní vztahy zakládají, mění nebo ruší záměrně a uvědoměle, např. uzavřením pracovní smlouvy.
Člověk svým jednáním vyvolává vznik, změnu nebo zánik určitých událostí.

Systém práva

Je to obsahové uspořádání právního řádu tak, že se právní předpisy podle obsahu zařazují do příslušných právních odvětví.
Obsahové roztřídění právních předpisů slouží především ke studijním účelům. Podle toho systému se zpracovávají učebnice a studují se jednotlivá právní odvětví.

Přehled a charakteristika nejdůležitějších právních odvětví:
1) Ústavní právo – jsou to ústavní normy o uspořádání a řízení státu, o nejvyšších orgánech státní moci a správy.
2) Správní právo – upravuje organizace a činnost státního administrativního aparátu.
3) Občanské právo – zahrnuje právní normy o majetkových záležitostech fyzických i právnických osob.
4) Obchodní právo – zahrnuje právní normy o podnikatelských a majetkových vztazích.
5) Pracovní právo – souhrn právních norem o pracovních vztazích a o vztazích, které s výkonem práce souvisejí.
6) Rodinné právo – upravuje vztahy mezi manželi, mezi rodiči a dětmi a vztahy při náhradní výchově dětí.
7) Trestní právo – vymezuje, která jednání jsou trestné činy a jaké tresty se za ně ukládají.
8) Finanční právo – upravuje peněžní záležitosti (velmi rozsáhlé vztahy ke státu).
9) Soudní právo – zahrnuje procesní právo ústavní, občanské, trestní a správní v trestním právu i postup vyšetřování trestných činů před zahájením soudního řízení.
10) Správní soudnictví – je přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů soudem.


Právní teorie

Rozlišujeme právo:
a) veřejné
b) soukromé

ad a) Veřejné právo tvoří právní předpisy vydané v zájmu celé společnosti (např. Ústavní právo, Správní právo, Trestní právo)

ad b) Soukromé právo tvoří předpisy vydané v zájmu jednotlivců (občanské, obchodní, rodinné, pracovní právo)

1. Pojem právo, právní řád a právní předpisy

1. Pojem právo, právní řád a právní předpisy

Právo a stát

Právo je soubor pravidel (předpisů), podle kterých se organizuje a řídí život lidské společnosti.
Právní předpisy závazně určují, jak se členové organizované pospolitosti mají chovat, aby byl soulad v jejich vzájemných vztazích i v jejich právech a povinnostech ke společenské autoritě, která právní předpisy tvoří a vydává.
Historický vývoj práva dospěl od nepsaných právních obyčejů k soudobé písemné formě právních předpisů až v souvislosti se vznikem států.
Stát je organizační soustava lidské společnosti, která má své ohraničené území, občany (obyvatelstvo), řídící orgány, administrativní aparát a ozbrojenou moc.
Stát prostřednictvím svých řídích orgánů vydává všeobecně závazná pravidla (předpisy), jimiž usměrňuje chování obyvatelstva, různých organizací, státního administrativního aparátu (státních orgánů). Tato pravidla jsou právem příslušného státu.
Stát svým právem organizuje život na svém území a chrání zájmy jednotlivých obyvatel i celé společnosti.

Právní řád

Právní řád je souhrn všech právních předpisů ve státě. Každý stát má svůj právní řád a vyžaduje jeho dodržování nejen od svých občanů, ale i od cizinců, kteří na území státu se zdržují. Naproti tomu každý je vázán právním řádem svého státu i při pobytu v zahraničí, pokud se tím nedostává do rozporu s právním řádem hostitelského státu.
Stát určuje svými zákony a jinými právními předpisy jak se obyvatelé, organizace a státní orgány mají chovat ve svých vzájemných vztazích.
Zákony a jiné právní předpisy jsou objektivní právo. Objektivní právo tedy všeobecně upravuje společenské vztahy. Subjektivní právo je oprávnění (nárok) účastníka upraveného vztahu zákony a jinými právními předpisy (právního vztahu). Subjektivní právo vyjadřuje míru právní možnosti chování účastníka právního vztahu. Vyjadřuje tedy, co ten, kterého se právní předpis týká může nebo nemůže dělat.
Vztah mezi objektivním a subjektivním právem je vztahem mezi abstraktním a konkrétním pojetím práva.
Objektivní právo je souhrn abstraktních norem seskupených do právních předpisů (např. zákonů). Abstraktní jsou proto, že nejsou adresovány určité, konkrétní osobě, ale blíže neurčenému množství osob.
Naproti tomu subjektivní právo je vydanými právními předpisy (abstraktními), zajištěná moc konkrétní osoby, žádat a vynutit splnění právní povinnosti (např. moc konkrétního pronajímatele vůči svému určitému nájemci neplatícímu řádně nájemné).

Výklad právního řádu

Právní řády soudobých vyspělých států jsou velmi obsáhlé, zahrnují tisíce předpisů. Všechny předpisy však nejsou stejně důležité. Jejich důležitost, neboli právní síla vyplývá z toho, který státní orgán je vydal, a jak se nazývají. Parlamentem odhlasovaný zákon má větší právní sílu, než vyhláška vydaná ministerstvem k provedení některého zákona.
Na základě poznatků o různé právní síle jednotlivých předpisů je založena descendenční, neboli sestupná teorie právního řádu. Podle ní je právní řád uspořádán stupňovitě a můžeme si jej představit jako pyramidu.

Na jejím vrcholu jsou předpisy nejvyšší právní síly:
1) ústava
2) ústavní zákony

Nad nimi mohou být jen ustanovení mezinárodního práva, vyplývající z mezinárodních smluv.
Myšlenky obsažené v ústavě a ústavních zákonech rozvádějí zákony a zákonná opatření navazující na ústavní právní předpisy.
V demokratických státech vydávají všechny tyto základní právní předpisy nejvyšší volené zastupitelské orgány.
V České republice je tímto orgánem Parlament.
Některé zákony jsou tak stručné, že musí být doplněny nižšími podzákonnými předpisy, které podrobně rozvádějí obsah zákonů. Za tím účelem vydává vláda vládní nařízení a její členové (ministři) vydávají vyhlášky. Obdobné nižší předpisy mohou v souladu s ústavou a se zákony vydávat uvnitř státu ve své územní působnosti i obce a jiné územní samosprávné celky.

Přehled právního řádu podle descendenční (sestupné) teorie

Ústava a ústavní zákony předpisy zákonné (základní)
Zákona a zákonná opatření (vydává parlament)
Vládní nařízení předpisy
Vyhlášky ministrů podzákonné
Vyhlášky nižších státních orgánů (např. obcí) (prováděcí)

Jednotnost a vývoj právního řádu

Právní řád každého státu tvoří jednotný myšlenkový a logicky uspořádaný celek, ve kterém všechny právní předpisy spolu souvisejí navazují na sebe a navzájem se doplňují.
Nesmějí mezi nimi být rozpory.
Každý zákon musí být v souladu s ústavou a žádný prováděcí předpis nesmí odporovat zákonu nebo vybočit nad rámec zákona. V pochybnostech přezkoumává vztahy mezi právní předpisy, Ústavní soud, který může zrušit ustanovení odporující právnímu předpisu vyšší právní síly.
Každý právní řád se vyvíjí podle měnících se potřeb státu a jeho občanů. Zařazují se do něj nové právní předpisy a ruší takové, které již nevyhovují současným potřebám.

Dodržování právního řádu

Právní stát je charakterizován tím, že má svůj právní řád, a že občané i státní orgány jej dodržují.
Jeho dodržování je nesnadné, protože je příliš obsáhlý, složitý, nepřehledný a často se mění, aby člověk obstál ve svých právních vztazích, měl by znát alespoň nejpotřebnější základní ustanovení. Nikdo se nemůže naučit celý právní řád, protože jeho obsah mnohonásobně přesahuj kapacitu lidské paměti.
Máme-li problémy v záležitostech jejichž právní úpravu neznáme je nutné umět se orientovat v právních předpisech a případ od případu si vyhledat a prostudovat ta ustanovení, která povedou k pochopení daného případu.

Právní normy

Právní řád se skládá z právních předpisů (zákonů, vyhlášek) a každý předpis se skládá z právních norem.
Právní normy jsou základními jednotkami právního předpisu a celého právního řádu, jako jsou cihly základními jednotkami stavby domu.
Právní norma je závazné pravidlo chování vydané příslušným státním orgánem v předepsané formě (písemné).
Dodržování právní normy je vynutitelné státní mocí (sankcí).

Sankce

Má dvojí účel:
1) preventivní (předcházející)
2) represivní (odvetný)

ad1) Preventivně dodává právní normě větší důraz a závažnost. Měla by působit tak, aby představa možných nepříjemných následků odvracela každého od porušování právní normy.

ad2) Represivně se uplatňují důsledky, když už k porušení normy došlo, má být pokud možno obnoven neboli restituován porušený právní stav.


Vztah mezi právními a morálními normami

Život organizované lidské společnosti se řídí normami různého druhu. Jde o normy právní, náboženské, morální popř. o normy společenského chování. Právní normy jsou z nich nejdůležitější, z toho důvodu, že jsou všeobecně závazné, a že jejich dodržování většinou vynucují státní orgány. Právními normami se upravují pouze společenské vztahy tak důležité, že je nutné v nich poskytovat právní jistotu a ochranu fyzickým i právnickým osobám.
Ve vztazích neupravenými právními normami se jedná většinou podle morálních (etických) norem. I když za porušování morálních norem nikomu nehrozí právní sankce provinilce mohou stihnout za nemorální jednání také závažné důsledky (např. opovržení společnosti, nebo ztráta přátel)


Druhy právních norem

Rozlišují se podle několika třídících hledisek.

Velmi důležité je rozeznávání norem:
1) donucujících
2) podpůrných a to podle jejich závaznosti

ad1) Normy donucující neboli kogentní jsou bezvýhradně závazné a nepřipouštějí odchylky (např. normy ukládající povinnosti účastníkům silniční dopravy)

ad2) Normy podpůrné neboli dispozitivní jsou relativně nezávazné, používají se pouze v případech, kdy si účastníci právního vztahu sami neupraví své právní vztahy jinak, např. je mnoho právních norem pro uzavírání různých smluv (kupních, nájemních…)Tato ustanovení jsou většinou dispozitivní, ponechávají účastníkům možnost, aby si vyjednali obsah smluv odlišně.

Právní předpisy

Právní předpisy tvoří a vydávají státní orgány uzákoněným postupem a v předepsané písemné formě, např. Ústava ČR stanoví, jak se parlament usnáší na zákonech ČR.
Tvorba právních norem se nazývá legislativa.
Neznalost právního předpisu nikoho neomlouvá v situaci, kdy nesplnil nějakou právní povinnost a postihují ho sankce, protože se od každého vyžaduje dodržování právních předpisů, musí být občanům umožněno prostudovat si v právním řádu to, co musejí znát. Za tím účelem vychází Sbírka zákonů ČR, ve které se uveřejňuje Ústava, Ústavní zákony, zákony, zákonná opatření, důležité vyhlášky, mezinárodní smlouvy a další důležité informace, např. nálezy Ústavního soudu.
Uveřejňované předpisy jsou v každém ročníku Sbírky zákonů číslovány pořadově za sebou kromě čísla názvu a data vydání, v záhlaví je také uvedeno, který státní orgán předpisy vydává. Při citaci se uvádí název předpisu a jeho číslo lomeno rokem vydání, např. zákon o silniční dopravě č. 111/1994 Sb.
Text předpisů je členěn do odstavů označených číslovanými paragrafy. Podle čísel paragrafů se citují ustanovení z obsahu předpisů. Obsah bývá uveden zdůvodněním účelu vydání potom následují jednotlivá ustanovení a v závěru se stanoví, které právní normy nebo celé předpisy se novým předpisem ruší tzv. derogují.
Derogační klauzule = zrušovací ustanovení
Někdy se dosavadní předpis pouze mění a doplňuje, takové změny doplňování se nazývají novelizace právních předpisů.
Poslední věta právního předpisu obsahuje ustanovení o účinnosti. Zní např. Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. 1. 2001.
Do Sbírky zákonů ČR mohou občané nahlížet a pořizovat si z ní výpisy u státních orgánů, např. obecních úřadů. K usnadnění orientace je u každého ukončeného ročníku sbírky zákonů pořadový seznam uveřejněných předpisů a věcný rejstřík.

Platnost, účinnost a působnost právních předpisů

Právní předpis je platný ode dne vydání, datum platnosti je uvedeno v záhlaví (datum vydání = platnost).
Platnost znamená, že předpis byl vytvořen předepsaným způsobem příslušným státním orgánem a stal se součástí právního řádu. V poslední větě se uvádí kdy nový předpis nabývá účinnosti.
Účinnost znamená povinnost předpisem se řídit, dodržovat jej. V některých právních předpisech je uvedeno, že nabývají účinnosti dnem vyhlášení. V takových případech se datum účinnosti shoduje s datem platnosti.
Častěji však účinnost nastává později, protože je nutné vyhradit přiměřenou dobu nastudování předpisu a v organizačních přípravách na jeho uvedení do praxe.

Právní vztahy

Právní vztahy jsou společenské vztahy upravené právními normami. V organizované lidské společnosti každého provází po celý život spleť rozmanitých právních vztahů. Jedinec vstupuje do právních vztahů rodinných, pracovních, daňových a mnohých jiných. Uzavírá mnoho různých smluv, při nichž často jde o zařizování pouze krátkodobých záležitostí (např. smlouvy kupní, přepravní atd.)