Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

MILAN KUNDERA (1929)

dokončil Filmovou fakultu AMU, ale 1970 ztratil zaměstnání a stal se hostujícím profesorem na francouzské univerzitě v Rennes
1979 byl zbaven státního občanství, francouzské získal 1981; dnes žije v Paříži
dnes je již automaticky řazen k postmodernistickým autorům
prvotina v próze:10 povídek ve třech sešitech Směšných lásek (Směšné lásky, 1963, Druhý sešit směšných lásek, 1965 a Třetí sešit směšných lásek, 1969) – povídky na téma odlidštěnosti lidských vztahů; vždy je překročena hranice, kdy se pouhý žert mění v tragikomický či dokonce tragický závěr; Kunderovi jsou vlastní sarkasmus, humor, ironie a erotika; př. povídka Falešný autostop = obrovský čtenářský úspěch, filmové adaptace
snesla se na něj vlna obvinění z antifeminismu, z pohrdání a manipulace ženou
Prvním románem byl Žert (1967). Na začátku je nevinný vtip studenta Ludvíka Jahna, který pošle dívce Markétě, idealistické svazačce, pohlednici s provokativním textem: „Optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!“ Dívka však pohled předá fakultní svazácké organizaci a Jahn je nakonec vyloučen ze studií. Jahn skončí jako tzv. pétépák, hroutí se mu i osobní život. Po letech přijíždí zpět na slavnost Jízdy králů. Připraví si složitý plán, jehož cílem je svést manželku hlavního strůjce jeho vyloučení ze školy, bývalého svazáka Zemánka. Hra se však opět obrací proti strůjci – Jahn sice Zemánkovu manželku svede, ta ale již se svým manželem intimně nežije, a tak svedením Heleny Zemánkovi vlastně poslouží. Navíc ze Zemánka již není stalinista, ale liberální komunista, který obhajuje stejné názory jako Jahn. Kniha Žert není jen dokumentem doby, je především lidským dramatem 50. let.

27)Česká poezie po 2. svět válce (mimo Seiferta)

Vývoj:
1945-48 – radost z konce války a osvobození od fašismu, poezie se snaží zachytit dějiny národa v posledních letech, hold osvoboditelům, patos, monumentalizace, estetická rovina mnohdy ustupuje politické aktuálnosti, katoličtí básníci oproti ostatním nejsou optimističtí, předjímají hrůznost nástupu socialismu, který spojovali s duchovní záhubou národa, obavy z budoucnosti jsou však i v Hrubínovi
1948-pol.50.let –stalinský kult a dogmatismus- budovatelská tématika v oficielní literatuře
pol.50.let-1968-postupné uvolňování (až do r. 1968)
70. a 80. léta – normalizace, tři proudy v lit. 1)oficielní
2)exilová
3)samizdatová
po r. 1989- konec cenzury
Poezie v letech 1945-1968:
*Reakce na válku-radost z nově nabité svobody (Halas, Závada, Seifert, Holan, Hrubín), znepokojení a obavy o budoucnost (Hrubín), poezie oslavující poválečnou dobu a politické osobnosti (Skála, Nezval), tématika rodného kraje a rodiny (Seifert, Závada, Kainar)
*Literární skupiny:
-Skupina 42 (1942-1948)-Kolář, Kainar, Blatný…-tato skupina umělců vznikla již během okupace, inspirace velkoměstskou civilizací a periferíí, v protikladu k meditativní poezii
-Skupina Ohnice (1939-1945)- Bednář…-úzkost, zklamání, existencionalismus
-Skupina Rudého práva (1945)- Skála…
-Skupina Mladé fronty (1947)- Listopad, Fikar…-program dynamoarchismu (vláda síly –dynamis)
-Skupina surrealistů(1938-48)- Effenberger…
-Skupina Ra (1942-48)- Kundera…-vznik během okupace, výtvarníci, literáti, surrealistické tendence- nedůvěřují ovšem čistému psychickému automatismu, promyšlené kompozice
-Kulturní kádr Českého svazu mládeže- Kohout…
-Katoličtí básníci- Reynek, Zahradníček, Renč, Rotrekl, Slavík…
-Brněnská skupina kolem časopisu Host do domu (od pol. 50.let)-Mikulášek, Skácel…-v 60.letech velký význam při prosazování demokratických principů
-Skupina kolem časopisu Květen (1955)- Florian, Holub, Šiktanc, Šotola, Kundera…-poezie všedního dne
-Skupina kolem časopisu Tvář (1963-1969 v letech 66-68 pod názvem Sešity)- Havel, Gruša, Lopatka, Topol…

KAREL PTÁČNÍK ( 1921)

prozaik skupiny Květen, tzv. autor jedné knihy
zúročil své válečné zážitky, když byl po maturitě nasazen v Německu a musel odklízet trosky po náletech
Ročník jedenadvacet (1954) – podle deníkových záznamů, téma nucených prací v Německu; příběh lásky českého chlapce Honzíka k Němce Käthe; reportážní prvky i lyrické pasáže; stálé ohrožení života → zkouška charakterů; tytéž postavy vystupují i v románech z poválečného moravského pohraničí – Město na hranici, Noc odchází ráno, Šestapadesátý
JAN OTČENÁŠEK (1924 – 1979)
Občan Brych (1955) – o osobním rozhodování právníka Brycha, který váhá, zda přijmout, či odmítnout politické uspořádání těsně po únorovém převratu roku 1948
Romeo, Julie a tma (1958) – baladicky milostná novela z doby heydrichiády. Shakespearovský příběh lásky mezi studentem Pavlem a Židovkou Ester, který svou tragikou a opravdovostí prožitku vystavuje do kontrastu hrůznou nelidskost fašismu. Do popředí se dostává větší míra psychologické analytičnosti, vůle po zobecnění a snaha nalézt souvislosti mezi prožitky válečné minulosti a současností.
Kulhavý Orfeus (1964) – částečně autobiografický román o válečných zážitcích generace totálně nasazených mladých lidí, kteří tvoří rádoby odbojovou skupinu Orfeus, jejíž konec je tragický.
filmové scénáře – Milenci v roce jedna, Byl jednou jeden dům, Lásky mezi kapkami deště
filmové adaptace – Občan Brych (O.Vávra, 1958), Romeo, Julie a tma (J.Weis, 1959)
JOSEF ŠKVORECKÝ (1924)
Zbabělci (1958) – román zachycuje osm květnových dnů v roce 1945 ve městě Kostelci (pomyslný Náchod). Vypravěčem je gymnazista Danny Smiřický. Je prototypem pocitů mladé generace, která osvobozování Kostelce vnímá odlišnýma očima než jejich rodiče (polemika s ideologickým pojetím doby)
3.vlna jeho tvorby: v 70 letech – válka ze zorného úhlu odstupu

OTA PAVEL (1930 – 1973)

vl. jménem Ota Popper, stal se synonymem pro Berounku a křivoklátské lesy
otec Žid, harmonické dětství skončilo okupací – otec a bratři museli do koncentračního tábora, po válce sportovní redaktor
1964 onemocněl těžkou duševní chorobou – střídal léčbu s intenzivním psaním, nakonec zemřel na srdeční infarkt
velice autobiografické – 2 zdroje věčné inspirace: otec Leo a zmiňovaná příroda
dva soubory povídek: Smrt krásných srnců (1971) – zachycen svět dětství a Jak jsem potkal ryby (1974) – Pavlovy zážitky z přírody (oboje zfilmováno) → později vyšlo v souboru Zlatí úhoři
ZDENĚK PLUHAŘ (1913 – 1921)
prominentní autor komunistického systému
Opustíš-li mne (1957) – román je příběhem 3 mladých lidí (podnikatel, student medicíny a typograf), kteří roku 1948 emigrují. Zachycení drsných poměrů v utečeneckém lágru. Tento protiemigrantský román zneužil ve svém názvu verš z Dykovy básně Země mluví (podle Pluhaře vede emigrace k degradaci).
2. tzv budovatelský román
próza poznamenaná režimem; navazuje na předválečný a venkovský román – popis prostředí, schematické postavy ( pozitivní hrdinové = dělníci a funkcionáři, negativní = rozkolísaní intelektuálové, špióni); třídní srážky a sabotáže, obraz znárodňování, budování, združstevňování vesnice, osídlování pohraničí po odsunu Němců
VÁCLAV ŘEZÁČ (1901 – 1956)
po roce 1945 vyměnil uměleckou kvalitu za ideologickou popularitu a politickou kariéru
Nástup (1951) – román, důkaz o deformování literatury. Na osudu několika postav jsou líčeny dramatické epizody prvního poválečného roku v severočeském pohraničí, které zůstalo opuštěno po odsunu Němců = je to čítankový příklad jak nemá dobrá literatura vypadat
Bitva (1954) – román, volné pokračování Nástupu, umělecky ještě větší propad
3. psychologická próza
odvrat od schematických občanských postojů, pozornost věnována vnitřnímu životu člověka – Edvard Valenta (1901 – 1989), Jdi za zeleným světlem – psychologické drama a ideovém zrání spisovatele Karla Šimona - za okupace nucen po soukromém životním zklamání odejít z Prahy; pocit samoty, účast v odboji, po skončení války zahynul; metoda psychologické analýzy, úvahy o smyslu lidského činu; střídání ich-formy s přítomností vypravěče

JIŘÍ MUCHA (1915 – 1991)

syn malíře a grafika Alfonse Muchy, za války důstojníkem letectva v západním odboji a válečným zpravodajem BBC, po válce vězněn → válečná témata
v díle autobiografická zkušenost – román Most (1946), knihy reportáží Oheň proti ohni (1947) a román Spálená setba (1948), v nichž zobrazil zážitky vojáků na západní frontě a jejich pocity po návratu domů
psychologický román Pravděpodobná tvář (1963) – sleduje nespravedlivé šikanování novináře
Studené slunce (1968) – deníková próza, kde zachytil svou vězeňskou zkušenost
z 80.let např. próza Podivné lásky – román v dopisech o vztahu B. Martinů k dirigentce Vítězslavě Kaprálové
LADISLAV GROSMAN (1921 – 1981)
Humanistická próza Obchod na korze (1964) – vynikající psychologická studie člověka, jenž je svědkem tragického osudu Židů ve slovenském městečku roku 1942. Místní funkcionář Hlinkovy strany věnuje svému chudému švagrovi, truhláři Tonovi Brtkovi, arizační dekret na židovský obchod staré vdovy Lautmanové. Dobrácký Tono není schopen vysvětlit nechápající ženě skutečný stav věcí či jí zachránit před odsunem do vyhlazovacího tábora. Narůstající výčitky svědomí nakonec Tono neunese.
filmová adaptace – Obchod na korze (1964, J. Kadár a E. Klos) – vynikající přepis, získal roku 1966 Oscara
4. nejvýraznější kritické hodnocení skutečného stavu tehdejší společnosti
LUDVÍK VACULÍK (1926)
vychovatel, spisovatel, novinář, redaktor, zakladatel samizdatové edice Petlice (1972)
nebojí se přímo říct, co cítí a co si myslí, ostré vyjadřování někdy posouvá jeho texty do polohy nepříjemné i dnes oficiálním místům, ale není v nich faleš a především, nejsou hloupé
svým projevem na Sjezdu spisovatelů roku 1967 a především autorství textu Dva tisíce slov (červen 1968) si získal značnou popularitu
odmítnutí dominantní komunistické strany a výzva k samostatné aktivitě bez jakékoliv vedoucí úlohy měly za následek 20letý zákaz psaní
projevil se také hlavně v 70., 80 i 90. letech
Rušný dům (1963) – román z prostředí učňovského internátu
Sekyra (1966) – román, který je považován s Kunderovým Žertem za nejvýraznější kritické hodnocení skutečného stavu tehdejší společnosti. Český novinář vzpomíná na mládí svého otce, nemajetného komunistického tesaře, který svými idealistickými sny naráží na realitu. Kniha o ztrátě ideálů, o deziluzi.

ADOLF BRANALD (1910)

náměty z ochotnického prostředí, ale i z období,kdy byl zaměstnancem železnic
romány Severní nádraží, Lazaretní vlak, – z vlastní zkušenosti železničáře a z Pražského květnového povstání
Vizita – filmové adaptace – Pozor, vizita a Sestřičky (oboje r. K. Kachyňa)
MARIE PUJMANOVÁ (1893 – 1958)
spolu s Majerovou představovala nerozlučnou dvojici v prezentaci děl socialistického realismu
zázemí v pražské intelektuální rodině – osobní kontakty s levicovými intelektuály
přes knihy blízké červené knihovně (Pacientka doktora Hegla, 1931) se vypracovala až po románovou trilogii Lidé na křižovatce (1937), Hra s ohněm (1948) a Život proti smrti (1952)
téma koncentračních táborů a vězení :
JULIUS FUČÍK (1903 – 1943)
novinář, literární kritik, autor jedné z nejpolemističtějších próz v našich literárních dějinách
1929 inicioval manifest na podporu Gottwaldova vedení KSČ, několikrát pobýval v tehdejším Sovětském svazu – odtud kniha reportáží V zemi, kde zítra již znamená včera
popraven 8. 9. 1943 pro ilegální činnost v komunistických organizacích
Reportáž psaná na oprátce (1945) – je sestavená z motáků, jež psal Fučík roku 1943 ve vězení gestapa v Praze ne Pankráci – ihned po svém vydání se stala modlou komunistických ideologií a z Fučíka samotného se stala legenda. Teprve po listopadu 1989 vyšla Reportáž úplná a bez cenzurních zásahů – potvrdila se domněnka, že celá Reportáž není autentickou výpovědí, ale uměle sestavený text psaný s předem jasným záměrem.
židovská tématika:

JIŘÍ WEIL (1900 – 1959)

žurnalista, překladatel z ruštiny
roku 1942 byl jako Žid povolán do transportu, kam však nenastoupil; během války se skrýval a v 50. letech byl pracovníkem Státního židovského muzea v Praze
jako vůbec první ztvárnil vznik a tvrdé prosazování Stalinovy diktatury v tehdejším SSSR ( vše poznal díky svým častým cestám )
Moskva – hranice (1937) – protikomunisticky zaměřené
Život s hvězdou (1949) – autobiografický román (odmítnutí nastoupit do transportu, pásmo vzpomínek a reflexí)
Na střeše je Mendelssohn (15.3. – okupace)
2. vlna: přelom 50. a 60. let – větší míra psychologické analýzy, v popředí subjekt člověka ve vztahu k době, ne události v širších souvislostech
ARNOŠT LUSTIG (1926)
prozaik, publicista a scénárista, jehož celoživotní dílo bylo poznamenáno zkušeností z koncentračního tábora
pražský rodák, musel již v 15 letech opustit z rasových důvodů školu a o rok později byl poslán do Terezína
prošel koncentračními tábory v Osvětimi a Buchenwaldu a když v roce 1945 uprchl z vězeňského transportu, skrýval se až do osvobození v Praze
stal se novinářem, poté byl rozhlasový a časopisecký redaktor a filmový scénárista
roku 1968 odjel do Jugoslávie a nakonec emigroval do USA, kde dostal místo na Americké univerzitě ve Washingtonu
všechny texty ovlivněny drastickými zážitky z koncentračních táborů, svědectvím o osudu Židů za nacismu
Lustig je umělecky nejpřesvědčivější ve chvílích, kdy se v příběhu zdánlivě nic neděje, a přesto jsou to okamžiky, kdy se rozhoduje o životě a smrti
své starší prózy neustále přepracovává, takže jeho texty existují v několika verzích i pod jinými názvy
povídkové soubory: Noc a naděje, Démanty noci – obyčejní hrdinové; mravní podstata člověka v mezní situaci; přesvědčivost okamžiku; dramatičnost detailu; fyzicky – oběti násilí, morálně – vítězi nad mučiteli; „bezbranní vítězové“
Dita Saxová – novela, příběh židovské dívky, která přežila koncentrák. Tato zkušenost jí vzala veškeré iluze o životě, nemůže překonat pocit životní prázdnoty a nepomáhá ani emigrace do Švýcarska, ukončí své trápení dobrovolným pádem z ledovce
novela Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (1964) – vzpoura mladé polské Židovky (zastřelí v umývárně před plynovou komorou německého důstojníka) a oproti tomu pasivita ostatních vězňů
povídky Hořká vůně mandlí, román Miláček, Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. – příběh dívky z Terezína, která byla nucena živit se prostitucí…
filmové adaptace: Transport z ráje, Démanty nocí, Dita Saxová

NORBERT FRÝD (1913 – 1976)

autor židovského původu, vězněn v Terezíně, Osvětimi a Dachau
autor prózy o koncentračním táboře, současně autor pohádek a dobrodružné prózy
autobiografický román Krabice živých (1956) – Román o „životě“ v německém koncentračním táboře na sklonku 2.světové války, v jehož centru je příběh pražského intelektuála Zdeňka Roubíka, který v táboře zastává funkci pomocníka vězeňského písaře. Mimo jiné má na starosti kartotéku vězňů (to je ona krabice živých). Zdeňkova touha přežít se pomalu přeměňuje v uvědomělou pomoc jiným i za cenu vlastního ohrožení – mnohé z vězňů zachraňuje před smrtí.
román má charakter varovného mementa
trilogie Vzorek bez ceny a Pan biskup, Hedvábné starosti, Lahvová pošta – memoárová literatura, dokumentárnost, osudy vlastní rodiny, hromadné vraždění, psychologie vězňů
LADISLAV FUKS (1923 – 1994)
prozaik, autor válečných a psychologických próz
pracoval v papírnách poté v památkové správě – v NG až do 1963
sahá do nejskrytějších koutů lidské psychiky – hlavními hrdiny jsou lidé nějakým způsobem psychicky deformovaní (např. schizofrenie, fobie, nenávist k rodičům…)
klíčovými tématy jeho tvorby: strach, vědomí blížícího se nebezpečí, úzkost – to vše umístěno nejčastěji do nekonkretizovaného prostředí
charakteristické rysy: precizně promyšlená stavba a logika příběhu, často je užívaná metoda tzv. opakování motivů, prózy částečně prolnuty až groteskní absurdností, fikcí nebo tajuplností → magický realismus
Pan Theodor Mundstock (1963) – osud pražského Žida za války, degradován na metaře, čeká na transport do koncentračního tábora; plánovitě a detailně se připravuje, promýšlí všechny situace (=groteskně tragická příprava na smrt, ale dává naději); nový způsob zpracování konfliktu lidské bezbrannosti s brutálním násilím: neepicky založená úvodní situace – setkání se stínem (Mon) = niterní přízrak, odštěpená část Mundstockova nitra, partner dialogu, podobně i dialog se slípkou v bytě; neucelenost děje, nedůležité vnější okolnosti, ale postižení hloubky a intenzity prožitku (tápání, trýzeň, zápas, smrt); prolínání časových rovin (protektorát i průhledy do předválečné doby = kontrast zvrácenosti a normálního života). Mundstockovo úsilí je absurdní jako totální moc nad člověkem. Iluzorní klid Mundstocka je groteskní a neskutečný v poměru s tím, co ho v koncentračním táboře čeká. Fuks proto ani nemohl napsat jiný závěr – pan Munstock, připravený na koncentrák, umírá pod koly německého auta, když přechází ulici před shromaždištěm na odsun.
cyklus povídek Mí černovlasí bratři – vztahy 5 chlapců z gymnazijní třídy (3 z nich Židé)
Spalovač mrtvol (1967) – psychologický horor, chladnokrevné vyprávění o přeměně prostého člověka ve vraha. Spořádaný pan Kopfrkingl, zaměstnanec pražského krematoria, v sobě během okupace odhalí kapku německé krve. Pod vlivem nacistického přítele se vnitřně zcela změní, udává své spolupracovníky, a když je mu nabídnuta závratná kariéra, chladnokrevně vraždí své nejbližší. Román končí Kopfrkinglovým šílenstvím.
filmové adaptace – Spalovač mrtvol (J. Herz, 1968)

26.a) 50. a 60. léta v Čechách

a) 50. a 60. léta v Čechách
Charakteristika období (1945 – 1969):
politické čistky a likvidace inteligence, procesy a popravy v 50. letech, zákazy v oblasti tisku, „čistky“ v knihovnách, psychický teror a emigrace
Próza v letech 1945 – 1969:
válečné prožitky (Drda, Fučík…)
kronikářský román s dokumenty (Pujmanová, Branald…)
budovatelský (výrobní) román – zúžené pojetí socialistického realismu (Řezáč, Říha…)
historický román (Pujmanová, Neff…)
psychologický román (Valenta, Mucha…)
vzpomínkové prózy (Hrubín)
reportážní próza (Majerová, Pujmanová, Olbracht…)
1. Válečná próza
1. vlna: beletrie i dokument, faktografičnost, reportážní prvky, očité svědectví:
JAN DRDA (1915 – 1970)
rodák z Příbrami;
po komunistické revoluci zastával významné funkce v kulturním i politickém životě, z pozic své moci rozhodoval přímo i nepřímo a osudech mnoha spisovatelů
renomé lidového autora obnovil až roku 1968
osobitý vypravěč – doménou prolínání skutečnosti a fantazie
atributy jeho textů – štiplavý a vlídný humor, nakažlivý optimismus a fantazie
vstup do literatury za války – Městečko na dlani
po válce soubor povídek Němá barikáda (1946) – hrdinství prostých lidí v období okupace a v období Květnového povstání (postavy mají spíše úlohu typizační, trpí povrchní psychologií a chvílemi je jejich hrdinství účelově zideologizované )
př. povídka Vyšší princip - latinář Málek
dramata s pohádkovými náměty – Hrátky s čertem; Dalskabáty, hříšná ves, aneb Zapomenutý čert

26.a) 50. a 60. léta v Čechách

a) 50. a 60. léta v Čechách
Charakteristika období (1945 – 1969):
politické čistky a likvidace inteligence, procesy a popravy v 50. letech, zákazy v oblasti tisku, „čistky“ v knihovnách, psychický teror a emigrace
Próza v letech 1945 – 1969:
válečné prožitky (Drda, Fučík…)
kronikářský román s dokumenty (Pujmanová, Branald…)
budovatelský (výrobní) román – zúžené pojetí socialistického realismu (Řezáč, Říha…)
historický román (Pujmanová, Neff…)
psychologický román (Valenta, Mucha…)
vzpomínkové prózy (Hrubín)
reportážní próza (Majerová, Pujmanová, Olbracht…)
1. Válečná próza
1. vlna: beletrie i dokument, faktografičnost, reportážní prvky, očité svědectví:
JAN DRDA (1915 – 1970)
rodák z Příbrami;
po komunistické revoluci zastával významné funkce v kulturním i politickém životě, z pozic své moci rozhodoval přímo i nepřímo a osudech mnoha spisovatelů
renomé lidového autora obnovil až roku 1968
osobitý vypravěč – doménou prolínání skutečnosti a fantazie
atributy jeho textů – štiplavý a vlídný humor, nakažlivý optimismus a fantazie
vstup do literatury za války – Městečko na dlani
po válce soubor povídek Němá barikáda (1946) – hrdinství prostých lidí v období okupace a v období Květnového povstání (postavy mají spíše úlohu typizační, trpí povrchní psychologií a chvílemi je jejich hrdinství účelově zideologizované )
př. povídka Vyšší princip - latinář Málek
dramata s pohádkovými náměty – Hrátky s čertem; Dalskabáty, hříšná ves, aneb Zapomenutý čert
ADOLF BRANALD (1910)
náměty z ochotnického prostředí, ale i z období,kdy byl zaměstnancem železnic
romány Severní nádraží, Lazaretní vlak, – z vlastní zkušenosti železničáře a z Pražského květnového povstání
Vizita – filmové adaptace – Pozor, vizita a Sestřičky (oboje r. K. Kachyňa)
MARIE PUJMANOVÁ (1893 – 1958)
spolu s Majerovou představovala nerozlučnou dvojici v prezentaci děl socialistického realismu
zázemí v pražské intelektuální rodině – osobní kontakty s levicovými intelektuály
přes knihy blízké červené knihovně (Pacientka doktora Hegla, 1931) se vypracovala až po románovou trilogii Lidé na křižovatce (1937), Hra s ohněm (1948) a Život proti smrti (1952)
téma koncentračních táborů a vězení :

Sophiina volba - William Styron

Hirošima, má láska (Margerite Durassová, Alain Resnais - režisér)
prolínání dvou milostných příběhů:
1)r.44,Francie,Denvers - hl.hrdinka se zamiluje do německého vojáka,toho na konci
války obyvatelé města zabijí a dívce ostříhají vlasy za vlastizradu
2)r.57 hluboce poznamenaná hrdinka se o 13 let později se při návštěvě Hirošimy už
nedokáže zamilovat na celý život
stálé prolínání rovin, obraz Neversu a Hirošimy po atomové bombě
postavy-On a Ona, neznáme je jménem - ve skutečnosti jsou to Hirošima a Nevers
téma atomové bomby - nejčastěji v japonské literatuře:
zprvu jen věcné záznamy faktů, zkušeností
později námět důsledků náletu, chování lidí, úvahy
dokumentární literatura:
vznik vojenského románu, psán téměř výhradně bývalými vojáky
Winston Churchill - 6dílné válečné paměti Druhá světová válka (odměněn Nobelovkou)
Joseph Goebbels - Deníky, říšský ministr propagandy
Adolf Hitler - Mein Kampf
Skupina 47 - německá poválečná literatura
- politická angažovanost, kritičnost
Gunter Grass- Plechový bubínek - navazuje na tradici pikareskního románu
- fyzicky zakrslý Oskar,ve 3 letech se rozhodnul, že přestane růst = zachová si
odstup od dospělých; groteskní až absurdní
Norman Mailer - Nazí a mrtví - chování lidí v extrémních válečných podmínkách
- nemá hlavního hrdinu, psychologie mnoha vojáků
- metoda „stroje času“ - v podstatě proud vědomí,soukromé vzpomínky
Joseph Heller - Hlava XXII - velmi úzce souvisí s absurdní literaturou
- sám autor říká, že se pokouší o analýzu absurdní instituce
= předpisů (§22-voják může požádat o propuštění z armády,jen je-li blázen; když si to
uvědomuje, pak je normální, nemůže být propuštěn)
- nesmyslnost a zbytečnost zabíjení
- hl.hrdina Yossarian - chce si udržet odstup od absurdity=)chová se jako blázen
- velmi realistický, mozaika absurdních situací (bez hlavní dějové koncepce)
- přirovnáváno ke Švejkovi - oba se snaží uniknout z absurdity válečného světa

shrnutí:

po otřesech války - zprvu dokumentární styl
poté rozčarování (původně humanismus,antropocentrismus - vše pro blaho člověka; pak
nelidské vraždy, extrémní podmínky,…)
vykořeněnost, nejistota, odcizení, nepochopení, neschopnost komunikace =) existencialismus
postup autorů - tzv. „deheroizační“, forma grotesky =) absurdita (a jsme u absurdní lit.že :o)
existencialismus
vznik po 1.sv. válce v Německu, rozmach ve 40.letech
„Jak má člověk žít ve světě společenských katastrof?“
hl.tématem je člověk - zkoumán odděleně od ostatních
motivy: 1) pocity - osamocenost, bezmocnost(nemožnost zvrátit situaci), beznaděj,
zoufalství, nuda = životní postoj =) pocit hnusu (Sartre, Moravia - Nuda)
2) otázka svobody - „Člověk je odsouzen ke své vlastní svobodě“ - Sartre
- přemíra svobody je někdy omezující
3) konflikt mezi jedincem a davem
4) mezní situace - rozhodování buď/nebo (život/smrt)
5) touha po činu
6) otázka viny - vinen jsi jen tehdy, pokud vinu sám cítíš
Jean Paul Sartre - nihilismus, popření boha, absolutní svoboda, beznaděj, Bytí a nicota
Hnus - deníková forma, individualistický hrdina, proud vědomí, sebepozorování)
Zeď - novely, Zeď = symbol oddělení odsouzenců na smrt, symbol popravy vězňů,
= vzájemné oddělenosti lidí a symbolem absurdity bytí
- závěr absurdní - díky náhodě získá hrdina „milost“ = odklad smrti
drama: Mouchy - navazuje na Oresteiu, vzor klasicistních dramatiků,Orestes se vzepře bohům
Za zavřenými dveřmi (S vyloučením veřejnosti)
družka Simon de Beauvoir - esej Druhé pohlaví (předchůdkyně feminismu)

Albert Camus

- drama Caligula, Stav obležení, romány Cizinec, Mor
- soubor esejů Mýtus o Sisyfovi („Samo snažení dostat se na vrchol naplňuje
lidské srdce“ - viz Hemingway - Stařec a moře)
neorealismus - dokumentární forma, syrové zobrazení pravdy, téměř žádná fabulace, za drsné
životní podmínky si lidé mohou sami, zachycení lidových vrstev
- sociální či mravní problémy (nezaměstnanost, chudoba, prostituce)
- bez sentimentu
- obyčejný, každodenní život
Moravia - téma zajištěných lidí, spoutaných společenskými konvencemi, životní pocit nudy,
žijí jen pro sebe, své radovánky, únava a nuda, nedokáží se z ní vymanit; Římanka
- Horalka, Konformista, Nuda, Marné ctižádosti, Voyeur aneb Muž, který se dívá
ve filmu - Vittorio de Sica (Zloději kol, Zázrak v Miláně, Střecha
Federico Fellini - Silnice - postavy charakterizovány jen pomocí vzhledu,gest,
předmětů = ) přiblížení atmosféry, mimika
- Zkouška orchestru - v kapli se schází orchestr, každého
charakterizuje jeho nástroj, nacvičují, náhlý nesoulad, vnitřní
anarchie, koule prorazí stěnu,…?
Luigi Visconti - smrt v Benátkách - o osudech skladatele Mahlera, zjišťuje
svou homosexualitu, zamiluje se do chlapce, chce vypadat mladší, nechá si černit vlasy a obočí, bělit tvář =)v potu na pláži se mu vše rozteče, je strašný a zdrcený, chlapec odjíždí
Paolo Pasolini - Oidipus král - 20.st.mladík fixován na matku,bojí se dívek -
prolíná se s antikou a Sofoklovým dílem Oidipus
- Cinéma verité - požadavek pravdy
absurdní literatura:
zobrazuje nelogické, nesmyslné vztahy
vyjadřuje pocit absurdity, jemuž člověk v přetechnizovaném světě propadá
často se prolíná s existencialismem
motivy: absurdní situace (Čekání na Godota)
jedinec uprostřed cizího, nepřátelského světa
nemožnost opravdové komunikace mezi lidmi
člověk manipulován skrytými silami vysoce organizované společnosti(Kafka)
člověk se podřizuje
forma: ignorování tradičních postupů (brechtovské epické divadlo)
porušení logických souvislostí (magický realismus)
nepřítomnost děje
neexistuje psychologická motivace jednání
devalvace jazyka - ztrácí sdělovací schopnost
vzniká antiútvar - antidrama
- antiromán = francouzský nový román (Nathalie Sarrautová)
- antipoezie - Morgenstern (Košilela)
groteska - grota=jeskyně, cosi skrytého; humoristický útvar založený na
nelogickém ději
nonsensy - Morgensternovy nesmysly
černý humor
předchůdci: Morgenstern, Kafka,Alfred Jarry- Král Ubu,B.Brecht,Appolinaire-Prsy Tireziovy
dramatici: Beckett, Ionesco, Durrenmatt, Albee, Havel, Vyskočil

ruský realismus:

Maxim Gorkij - prozaik,dramatik; povídky a romány - psychologické, socialistickorealistické
Boris Pasternak - Doktor Živago
Michail Šolochov - 4dílný Tichý Don (o osudu Kozáků za 1.sv.války a po ní)
- Osud člověka (téma války a poválečného světa)
anglický realismus:
Galsworthy - Sága rodu Forsythů (pozvolný rozpad měšťanské rodiny; od konce 19.st.-
1.sv.v.-30.léta; zachycení společenského vývoje)
G.B.Shaw - Pygmalion; Joyce- Dubliňané, Odysseus (viz otázka č.20)
H.G. Wells, Joseph Conrad
americký realismus =) naturalismus, sociální kritika ve všech dílech, protest ztracené generace
Ernest Hemingway
Theodor Dreisser - Sestřička Carrie, Americká tragédie
- lidé v touze po bohatství obětují svou čest, cit a lásku; stanou se z nich
cyničtí, rozervaní, nešťastní lidé
- úpadek „amerického snu“
John Steinbeck - O myších a lidech - zdramatizovaná novela, 2 chudáci hledají domov
- Hrozny hněvu - rodina vyhnána z vlastní půdy =)tábory, strašné poměry,…
- Pláň Tortilla, Na východ od ráje
William Faulkner - obraz amerického jihu, sociální a rasové problémy
- mnoho odboček od děje - komplikované ke čtení
Henri Miller - Obratník raka, Obratník kozoroha - sexuální otevřenost
F.S. Fitzgerald, Eugene O´Neil, Upton Sinclair - Jatky - naturalismus, Sinclair Lewis - Babbit
2. světová válka
Osvětim, Hirošima, vyhlazování ras
nejpůsobivější ztvárnění - pouhým výčtem strohých faktů =) proto se používá žánr nebeletristický/polobeletristický, dokumentární, vzpomínkové, publicistické (téměř lit.faktu)
Deník Anny Frankové - Anna, Židovka,2 roky před deportací do koncentráku,kde zemřela;
fiktivní kamarádka Katty, jíž adresuje své zápisky; reflexe a sebereflexe
Schindlerův seznam (Thomas Keneally) - Oskar Schindler - nacista a podnikatel, zachránil
1200 Židů před plynem tím, že je koupil jako prac.sílu do své fabriky
- dokumentární zpracování, ale domyšleny rozhovory
- zfilmováno Spielbergem
Přelíčení - Peter Weiss - předloha=proces s osvětimskými zločinci; hra - formální podoba
procesu; bez emocionality, věcně,konkrétně;rozlišení postav: ty,jenž mají jména,jsou obžalovaní(symbol tehdy vlivných lidí), bezejmenné - svědci(vězňové, masy z táborů)

25)Proměna válečného tématu v existenciální, absurdní lit.

válečné události zpracovány
realistickou metodou – popis hrůz války, objektivně (Jiskra života,Oheň, Sbohem,armádo )
- cíl - všestranné, hluboké, celistvé poznání a zachycení skutečnosti
- zachovává kritický pohled (viz 19.st.), vždy protiválečné
- nově - zachycuje i duševní stavy, citový život
- zaplétá do děje sociální, civilizační problémy (např. Na západní frontě klid – hrdina zemře, ale smrt je brána jako pozitivum – nebyl by stejně schopen zapadnout do norm. společ. po prožitých hrůzách; američtí autoři – zborcení „amerického snu“;… )
- politické názory - autoři se často přiklánějí k socialismu(levicově orientovaní)
(např. Rollandova Okouzlená duše – hl.hrdinka z měšťanské rodiny, stane se aktivní členkou
levicové strany; dále Louis Aragon)
-historická témata - paralela k současnému dění
francouzský realismus: snaha o proniknutí do lidského nitra
Anatole France - Ostrov tučňáků - alegorický román, parodie na fr.dějiny, deformace společnosti
Bohové žízní - o Velké fr.revoluci,nebezpečí polit. fanatismu
Romain Rolland
- Jan Kryštof - „román řeka“ - prvky ze života Beethowena
řeka=symbol zániku(opilý otec se utopí v řece), osudu(naplňuje se jako řeka),
Jan stojí nad Seinou a přemýšlí o sebevraždě;jeho láska probíhá na lodi)
- Okouzlená duše - „román řeka“ - Anette Rivierová
- Dobrý člověk ještě žije - Petr a Lucie
Henri Barbusse - Oheň (Deník bojového družstva) - nemá ústřed.hrdinu
André Gide - Návrat z SSSR - upozornil na negativní jevy stalinismu (Neumann-Anti-Gide)
- Penězokazi
německý realismus: demokratický, protiválečný
Heinrich Mann - Profesor Neřád - satira na císařské Německo,gym.profesor Raat-typ despoty)
- Mládí a Zrání krále Jindřicha IV (historické)
Thomas Mann - Bratři Buddenbrockové - úpadek měšťanstva
- Doktor Faustus - filozofický román (hudebník, přesvědčen o úpadku
evrop.hudby,kompromis s ďáblem-chce schopnost tvořit, píše disharmonická díla,negace Beethovenovy Deváté, zešílí ), pozadí: Německo až k nacismu
Arnold Zweig - Spor o seržanta Gríšu
Stefan Zweig - románové biografie - Balzac,Amok-povídky,psychologické stavy,až nenormál.
L.Feuchtwanger - Žid Sus - o židovském obchodníkovi, popraven za nacistů
- historické romány - Židovka z Toleda, Židovská válka
E.M.Remarque - ztracená generace
- Na západní frontě klid,Tři kamarádi,Vítězný oblouk,Jiskra života,Čas žít,čas
Werfel, Meyrinc („Magická Praha“, dílo Golem,…) umírat

60. léta

od r. 1955 rozkvět divadla malých forem
Reduta – text-appealy J. Suchého a Ivana Vyskočila
Divadlo Na zábradlí – činohra a pantomima (Lad. Fialka, I. Vyskočil, Ljuba Herrmannová)
Semafor (Sedm malých forem) – r. 1959
hudebně zábavné divadlo autorské dvojice Jiří Suchý – Jiří Šlitr
hry Člověk z půdy, Zuzana je sama doma, Jonáš a tingl-tangl
od 60. let také Jiří Grossmann a Miroslav Šimek
revuální sbor Rokoko, satirické divadlo Večerní Brno, brněnský soubor Husa na provázku
L. Smoček – grotesky Bludiště, Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho
F. Pavlíček – Zápas s andělem
M. Uhde – satira Král Vávra a Děvka z města Théby
M. Kundera – Majitelé klíčů, Ptákovina
absurdní drama – obraz člověka, který ztratil smysl života
J. Topol – absurdní dramata Slavík k večeři, Hodina lásky
Václav Havel (1936)
Dramatik, esejista, publicista. Celá šedesátá léta byla jeho činnost dramatika spojena s Divadlem Na zábradlí. Zahradní slavnost bude patrně nejlepší hra tohoto období, jak pro svůj humor, tak i pro přesný pohled na nesmyslné a znelidšťující mechanismy v soukromém i veřejném životě. Po roce 1968 se stal vůdčí osobností disidentského hnutí. Svými esejemi perfektně analyzoval společenskou situaci, vytrvale vystupoval proti mocenské zvůli a několikrát byl uvězněn. Svou zásadou žít život v pravdě získal vysoký morální kredit v zemi a byl zvolen naším 9. prezidentem. Svět oceňuje jeho rétorické schopnosti a snahu vnést do politického života etický řád. Jeho hry se hrají na celém světě.
Intenzivní zájem o divadlo projevoval Václav Havel už v době vojenské služby. Hrál i tvořil. V Kohoutově hře Zářijové noci sehrál tak dokonale zápornou postavu jednoho důstojníka, že byl za to velitelem potrestán.
z recese napsal hru z vojenského prostředí Život před sebou, teoretické studie o divadle
aktovka Rodinný večer (1959)
s Ivanem Vyskočilem hra Autostop (1961)
s Milošem Macourkem kabaretní hra Nejlepší rocky paní Hermanové (1961)
celovečerní hra Zahradní slavnost (1963)
hry Vyrozumění (1965) a Ztížená možnost soustředění (1968)
zpřeházená struktura hry a chaotické dějové pásmo o Puzukovi, přístroji, jemuž je dán úkol vědecky identifikovat člověka, měly za následek menší diváckou úspěšnost
Hry 1970-1976 – soubor her Spiklenci, Žebrácká opera, Horský hotel, Vernisáž a Audience
80. léta - tři celovečerní hry: Largo desolato, Pokoušení a Asanace

70. - 90. léta v našem dramatu

oficiální
poznamenáno normalizací, ale i hodnotnější hry
Oldřich Daněk (1927)
Válka vypukne po přestávce, Vévodkyně valdštejnských vojsk, Zpráva o chirurgii města N.
Karel Steigerwald (1945)
Neapolská choroba
prvky grotesky a absurdního divadla
tragikomedie o nebezpečí totality
Dobové tance
komedie z dob Bachova absolutismu
Jiří Hubač (1929)
Stará dobrá kapela – TV inscenace Nezralé maliny
Ikarův pád
Daniela Fischerová (1948)
Hodina mezi psem a vlkem – o Villonovi
vliv Čs. televize v oblasti dramatické tvorby – Jaroslav Dietl (1929 – 1985)
nová divadla malých forem, neprofesionální divadla
Studio Ypsilon, HA-divadlo, Divadlo Na provázku, Divadlo Járy Cimrmana, Divadlo Na okraji, Sklep, Semafor, Činoherní klub, Reduta
autoři – Z. Svěrák, L. Smoljak, B. Polívka, M. Horníček, J. Suchý, M. Šimek, J. Krampol, Vyskoči
Zdeněk Svěrák (1936)
Původně učitel češtiny, je všestrannou osobností: píše písňové texty, divadelní, rozhlasové a televizní hry, filmové scénáře, působí jako herec, publikoval i krátké povídky a básně. Patří k nejúspěšnějším poválečným českým humoristům, přičemž jeho práce si nachází příjemce bez ohledu na věkové, sociální i vzdělanostní diference. Výrazně se prosadil jako protagonista Divadla Járy Cimrmana (s L. SMOLJAKEM napsal řadu „cimrmanovských“ her a „seminářů“, např. Hospoda Na mýtince, Dlouhý, Široký a Krátkozraký, Posel z Liptákova aj.).
Postava nedoceněného českého génia se zrodila v duchovně uvolněné atmosféře 60. let jako kolektivní mystifikace. Svěrák spolu s L. Smoljakem obohatili výchozí dadaisticky hravý nápad o mnohostrannou kritickou reflexi českého provincionalismu a češství vůbec a zároveň jej přetvořili z takřka výlučně intelektuálské produkce v oblíbenou lidovou zábavu. V 80. letech vznikla i filmová podoba cimrmanovské mystifikace (Jára Cimrman ležící, spící), a také s Obecnou školou stylově korespondující film Vesničko má středisková (1985, režie J. MENZEL). Dále Svěrák mj. dokončil J. BRDEČKOU rozepsaný scénář vycházející z pohádky J. Wericha Tři veteráni (1983, režie O. LIPSKÝ). Školní prostředí se objevuje i v televizní hře Případ Platfus (1985). Velmi úspěšné jsou Svěrákovy práce pro mládež, např. pohádka Tatínku, ta se ti povedla (1991), rozhlasová hra Kolo se zlatými ráfky (1988), písňové texty, televizní pořady apod. Posledním úspěchem je oscarový film Kolja.
samizdatové
většina her zůstala v čtené podobě nebo inscenována v zahraničí
domácí divadlo Vlasty Chramostové (též bytové divadlo)
soukromé inscenace na Havlově Hrádečku
autoři – P. Kohout, V. Havel, Jos. Topol, I. Klíma, M. Uhde, Karol Sidon, P. Landovský, M.Kundera

Alfréd Radok

navázal na Buriana
i u něj nacházíme základ moderního režisérství
vychoval celou řadu českých režisérů - Menzel, Forman, Chytilová
autor Laterny magiky
- kromě linie klasického dramatu u nás vznikla i druhá linie:
Kabaretní divadlo:
vzniklo z commedie del’arte, charakteristické pro klasicismus
drama nižší třídy
typizované postavy: Pierot, Harlekýno, Colombino, Esmeralda či Dotóre
snaha oslovit nejširší vrstvy, zábavnost
všestrannost - hudební, taneční až artistní, improvizace
commedie del’arte se vyvinula
1) PANTOMIMA - později němý film
2) REVUÁLNÍ PÁSMA
Hašler - zesměšňoval pivní vlastenectví
Hašek - založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona
intelektuální zábava (účastnili se i Kyš, Kafka, Gellner)
Arthur Longel - Červená sedma - kabaretní spolek, hráli Rokoku, vystupoval zde i Vlasta Burian
od herců se vyžadovalo naprosto vše - aby uměli hrát, zpívat, tančit a v prvé řadě improvizovat
kabaretních divadel u nás vznikalo velké množství
zásadou byla naprostá aktualizace na veřejné dění
OSVOBOZENÉ DIVADLO
bylo hodně podporováno uměleckým spolkem Devětsil - hlavní tvůrčí osobnosti byli Jiří Voskovec (1905 – 1981), Jan Werich (1905 – 1980) a hudební skladatel Jaroslav Ježek (1906 – 1942)
pře jejich příchodem v roce 1927 se zde hrály například Apollinairovi Prsy Tiresiovy, Jarryho Král Ubu nebo Cocteauův Orfeus
brzy zde zdomácněl žánr divadelní revue
stavělo své hry na dramatickém základu (ale jen na kostře)
spojovaly mluvené slovo s hudbou - naprostá improvizace, písně (Ježkovy) - dělalo si legraci ze všech nešvarů doby (z měšťáctví, z parlamentarismu, jakobyvzdělanosti, z nastupujícího fašismu)
vytvářeli i nová slova, jazzová hudba
forbíny - začali je používat náhodou (nešla jim vytáhnout opona)
předscény na aktuální témata (většinou na politiku, ale i na obecně špatné vlastnosti - maloměšťáctví, snobismus)
jejich první představení - vycházely z recese - nevybíravá, bezostyšná, spontánní, nechce být zásadní kritikou, ale spíše zesměšňovat
přáli si, aby se lidé bavili (chechtali)

Film:

paralelní vývoj s avantgardním dramatem
specifické postupy (střih, montážní kompoziční princip)
souvislost se světovou avantgardní produkcí (Ch. Chaplin, Griffith, Bunuel aj.)
významné tvůrčí činy v 30. letech
režiséři (Gustav Machatý, Martin Frič, Otakar Vávra, Václav Wasserman)
často spolupracovali na scénářích se spisovateli
původní filmová díla spisovatelů (např. K. Nového a I. Olbrachta Marijka Nevěrnice)
- s těmito kecy nesouhlasím, ale pro jednoduchost to postačí (pozn. kompilátora Stanislava)!
Drama v době okupace
- mnohé soubory musely opustit budovy svých stálých scén, hrají se klasické tituly
- D 40-41 uvádí dramatizaci Krysaře a Manon Lescaut
- listopad 1944 – zakázána veškerá divadelní produkce
Drama v letech 1945 - 1968
Po válce
doznívání okupační tendence s jinotaji
Jan Drda – pohádkové hry (Dalskabáty, hříšná ves)
obnoveno D-46 – pod vlivem totalitní ideologie
Divadlo Voskovce a Wericha (uzavřeno 1948) – hra Divotvorný hrnec
50. léta
zánik satirické tvorby – nástup komedie oficiálního optimismu (výsměch „třídnímu nepříteli“)
téma vesnice za války a po ní – Miloslav Stehlík
téma historie – Vojtěch Cach, Milan Jariš
budovatelská tématika – Vašek Káňa
tzv. generační hry
dialog příslušníků několika generací o smyslu života
úsilí o pozitivního hrdinu
Pavel Kohout – Taková láska
forma inscenovaného soudního procesu
dramata V. Nezvala (Dnes ještě zapadá…), Fr. Hrubína (Srpnová neděle, Křišťálová noc)
Josef Topol (básník ze skupiny Tvář)
Jejich den – hra o současných mladých lidech
Konec masopustu – metaforické drama s poetickými prvky

Divadlo ve dvacátých letech

promyšlenější organizace českých představení na scéně Stavov. div.
profesionální herecký sbor pod vedením dramaturga Jana Nepomuka Štěpánka
náměty z minulosti - rytířské hry nízké umělecké úrovně, historická dramata z národ. dějin
veselohry ze současnosti
Jan Nepomuk Štěpánek (1783 - 1844)
veselohry, situační komedie (Čech a Němec)
hry historické (Obležení Prahy od Švédů, Břetislav I., Český Achilles)
Václav Kliment Klicpera (1792 - 1859)
historické hry Blaník, Jan za chrta dán
pohádkové motivy, hry ze současnosti
veselohry Divotvorný klobouk, Zlý jelen
Každý něco pro vlast - konverzační hra, satira na soudobou společnost
Josef Kajetán Tyl (1808 - 1856)
od r.1842 řídil česká představení na vedlejší scéně Stavovského divadla v Růžové ulici
dramata:
ze současného života (Pražský flamendr, Paličova dcera, Fidlovačka)
historické hry (Jan Hus, Kutnohorští havíři)
dramatické báchorky (Strakonický dudák, Jiříkovo vidění)
adaptace
Fidlovačka - píseň Kde domov můj? - slepý houslista Mareš (hudba - Fr. Škroup)
Kutnohorští havíři - první sociální drama
Strakonický dudák - dudák Švanda - vlastnosti čes. člověka
Drama od poloviny sedmdesátých let
Ve výběru her pro Prozatímní divadlo i letní scény (arény) převažovaly zábavné a konverzační hry, často s drsným humorem a komikou, nebo romantizující historické tragédie plné intrik, podivných tajemství, krevní msty, s andělskými nebo ďábelskými postavami apod.
Josef Jiří Kolář (1812 - 1896)
tragédie Pražský žid, historická hra Smiřičtí
František Věnceslav Jeřábek (1836 - 1893)
Služebník svého pána - tragédie, zachytil rozpor mezi prací a kapitálem
Syn člověka čili Prusové v Čechách roku 1757 - vztah mezi láskou k vlasti a k lidstvu
Emanuel Bozděch (1841 - 1889)
divadelní kritik a dramaturg, zmizel za záhadných okolností
historické veselohry Z doby kotiliónů, Zkouška státníkova, Světa pán v županu
historické tragédie Baron Goertz, Dobrodruzi

Drama v období realismu

1883 - definitivní otevření Národního divadla - středisko českého divadelního života
Ladislav Stroupežnický (1850 - 1892)
veselohra Naši furianti - spor o místo ponocného ve vsi, ironický postoj k vztahům mezi lidmi na vesnici
další hry Zvíkovský rarášek, Paní mincmistrová, Na valdštejnské šachtě
Gabriela Preissová (1862 - 1946)
otřesné tragédie ze slovácké vesnice Gazdina roba, Její pastorkyňa - lidské vztahy ovládány majetkem a pokrytectvím
hudební zpracování: J.B.Foerster: opera Eva, L.Janáček: opera Její pastorkyňa
Alois (1861 - 1925) a Vilém (1863 - 1912) Mrštíkové
realistická tragédie Maryša - ze slovácké vesnice, obraz sociálních rozdílů, úlohy peněz na vesnici a síly předsudků v tehdejším životě
kompozice dramatu podle vzoru antické tragédie (expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa)
funkce slováckého nářečí - charakteristika postav a prostředí
České drama a divadlo první poloviny 20. století
přelom století - Šrámek (Měsíc nad řekou, lyrické drama)
vliv moderního světového dramatu (Ibsen, Čechov)
v první polovině 20.století bylo u nás velké množství divadel:
Národní divadlo, Německé divadlo, Vinohradské divadlo, Burianovo divadlo (Vlasta Burian), Divadlo K, Divadlo D 34-41
Režisérské divadlo:
a) impresionistické, vitalistické a poetistické prvky
pojetí inscenace jako uměl. celku
vzrůst úlohy režiséra a režie (vliv Stanislavského z MCHATu)
J. Kvapil (Princezna Pampeliška – herečka H. Kvapilová, libreto k Rusalce)
- měl blízko k impresionismu (iluzivní nálada, světlo a stín, kulisy)
Fr. Šrámek (Měsíc nad řekou, Léto, Zvony, Soud)
V. Nezval (Milenci z kiosku)
Jiří Mahen (Ulička odvahy, filmová libreta Husa na provázku)

a)psychologie postav

vliv Ibsena
omezení přemíry zápletek v ději
Jaroslav Hilbert (Vina – mravní problém svedené dívky)
Otokar Fischer (Otroci, Orloj světa)
historické drama
realistické
A. Jirásek
symbolistní
J. Hilbert (Falkenštejn)
Jiří Mahen (Jánošík)
hledání smyslu života
Stanislav Lom (Vůdce, Děvín)
Arnošt Dvořák (Král Václav IV., Husité)
vážné drama
F. Langer (Periférie lidé na okraji společnosti, Dvaaosmdesátka, Jízdní hlídka, Vítězové)
expresionismus (jevištní)
prudká, křečovitá gesta
K.H. Hilar (režisér ve Vin. a v Nár. div.)
ostatní
V. Dyk (Zmoudření dona Quijota)
F.X. Šalda (Zástupové, Dítě, Tažení proti smrti)
J. Wolker (Nejvyšší oběť)
Čapek - Loupežník (lyrizované drama), Ze života hmyzu (bajka, ne dějová vazba, spíše myšlenková), R.U.R. (klasické realistické drama), Věc Makropulos (postaveno jako činohra), Adam stvořitel (hra s jedním hercem), Bílá nemoc (klasické realistické drama), Matka (hra s jedním hercem)
- režiséři:
Emil František Burian (1904 – 1959)
založil Divadlo dada (později D 34)
nesmírně nadaný dramatik a režisér
vycházel z realistického dramatu
přístup k divadlu jako ke koncertu - chtěl, aby výkony herců byly v harmonii
od herců žádal, aby ze sebe vydali maximum
zastával názor, že divadlo je kolektivní práce - není malých rolí (každá role se musí zahrát naplno)
zdůrazňoval, že divadlo je celek - výkon herců musí být sladěn
po osmačtyřicátém roku upadl v nemilost a nemohl tvořit tak, jak by si přál - napsal Láska a smrt, Vojna (1935) - zpracovaná lidová slovesnost

Edward Albee (1928)

Americký dramatik, narodil se ve Washingtonu. Byl adoptován divadelními podnikateli, manžely Albeeovými. Věnuje se lit. tvorbě, žije v New Yorku. Obdržel Pulitzerovu cenu.
Jako představitel absurdního dramatu se představil nejprve v Evropě než v USA. Zdůrazňuje, že styl a forma se podřizují námětu a funkci. Rád vyzdvihuje výchovné poslání dramatu a divadla, protože jeho prostřednictvím se mohou lidé dozvědět pravdu o sobě i o společnosti. Chápe tedy dramatickou tvorbu jako výzvu divákům. Hry vycházejí často z autentické reálné zkušenosti.
Stalo se v zoo (1958) – o narušené komunikaci mezi lidmi (jen 2 muž. postavy, dějištěm lavička v parku)
Smrt Bessie Smithové (1960) – tragické důsledky rasismu
Pískoviště (1960) – aktovka, špatné vztahy mezi nejbližšími (babička)
Americký sen (1961)
Kdo se bojí Virginie Woolfové (1962)
Balada o smutné kavárně (1963) – s psychoanalytickými postupy
Křehká rovnováha (1965)
Všechno je v zahradě (1968)
Divadelně adaptoval proslavený román Vladimíra Nabokova Lolita.
Kdo se bojí Virginie Woolfové
Proslulé absurdní drama o 3 jednáních. V čes. překladu i pod názvy Kdopak by se Kafky bál nebo Kdopak by se vlka bál.
Jednotlivé akty (Radovánky a hry, Valpružina noc, Zažehnávání zlých duchů) předvádí průběh rodinného večírku dvou manželských dvojic. Stárnoucí vysokoškolský učitel historie Jiří s ženou Martou, rektorovou dcerou, pozvali na návštěvu mladého univerzitního kolegu, biologa Nicka s manželkou Drahunkou. V průběhu večírku obě bezdětné dvojice v rámci her typu “hupky na hostitelku” či “hurá na hosty” postupně ztrácejí zábrany a dochází k odhalení komplexů, úzkostí a nenávistí frustrovaných jedinců. Jiří nesplnil Martina ani tchánova očekávání a jeho manželství s Martou se stalo kolbištěm vnitřního zápasu. Manželský vztah udržují silou zvyku a vysněnou představou neexistujícího syna. Jiří se sebetrýzní vinou za smrt svých rodičů. Drahunka trpí neurotickými stavy, které se v minulosti projevily pseudotěhotenstvím. V nepřítomnosti opilé Drahunky Nick vyhoví vyzývavé Martě, mnohem starší než on, a vyspí se s ní. Jiří po Martině návratu boří jejich společnou iluzi zprávou, že fiktivní syn zahynul při autonehodě. Nick je těmito událostmi otřesen a odvádí zděšenou Drahunku, zatímco Marta a Jiří, zbaveni vysněné představy, stojí na začátku formování nové podoby svého vztahu.
Hra, jejímž tématem je bezohledné odhalení vnitřní sterility a prázdnoty zdánlivě úspěšných jedinců, je kombinací absurdního a tradičního dramatu jednoty místa, času a děje a psychoanalytických postupů. Absurditu situací prohlubuje stránka dialogů prostoupených bezobsažnými frázemi, vulgarismy a nonsensy. Název hry je odvozen od metody proudu vědomí, který autor použil a který je typický pro angl. moderní prózu, jejíž představitelkou je právě Virginie Woolfová. Tato metoda je ve hře dovedena do krajních důsledků (protagonisté na sebe prozradí vše). Rozbíjí sen o americké rodině a vyspělé americké civilizaci a na jevišti stojí lidé prázdní a vzájemně odcizení (svět kafkovský pro čes. diváka).

24.A Divadelni tradice v našich zemích

Vývoj českého dramatu do konce 19. století
Počátky čes. dramatu v době Karlově
České drama je náboženského původu a jeho počátky sahají až do konce 12.stol., kdy se v některých klášterech dramatizovaly latinské texty evangelií, vyprávějící o událostech spojených s Kristovou smrtí a jeho vzkříšením. Tyto partie zpívali v kostele kněží, ale postupem doby si brali na pomoc i osoby světské. Výjevy předváděly původně scénu, jak tři zbožné ženy (tři Marie) hledají v hrobě Krista, aby pomazaly jeho tělo vonnými mastmi, a setkávají se s andělem, který jim oznamuje, že Kristus vstal z mrtvých. K těmto vážným výjevům byl později přidán komický živel, který do nich vnikal spolu s národním jazykem (střídání latiny a češtiny). Zesvětštění dovršila scéna s mastičkářem, u něhož tři Marie nakupují vonné masti. Církev poté vykázala dramatické výstupy z kostelů na volná prostranství a do krčem.
Dramatické skladby:
Mastičkář (pol. 14.stol.) – zlomek
tři Marie - živel náboženský
mistr Severín, jeho žena a sluhové Rubín a Pustrpalk - lidový komický živel
věrně zachycuje prostředí středověkého trhu
zesměšnění středověkého povolání lékaře
chce hrubozrnnou komikou pobavit obecenstvo
Hra veselé Magdalény – zlomek
předváděna o vánocích nebo velikonocích
světice je představena jako lehká žínka
hra obsahuje dvě lidové písně
Divadlo v počátcích národního obrození
josefínské reformy - vznik novočes. divadla
od 1738 němec. divadlo s činohrou i operou
od 1783 Stavovské divadlo
1771 - první pokus o čes. hru (Kníže Honzík) v divadle v Kotcích
později se hrálo česky i ve Stavov. div.
založení dřevěné Boudy na Václav. nám (1786 - 1789)
skupina Václava Tháma
vlastenecké hry z národních dějin (Vlasta a Šárka, Břetislav a Jitka)
Prokop Šedivý
frašky z pražského lidového prostředí (Masné krámy, Pražští sládci)
po zániku Boudy se hrálo ve Stavov. div. a přechodně také v divadle U Hybernů

Tennessee Williams (vl. jm. Thomas Lanier Williams) (1914-1983)

Americký dramatik, básník a prozaik. Narodil se v mississippském Columbusu v rodině obchodního cestujícího a puritánky. Traumatické zážitky z dětství, kdy onemocněl záškrtem s těžkými následky a vážnou srdeční chorobou, předurčily jeho celoživotní hypochondrii a strach ze smrti. V době univerzitních studií a po nich pracoval jako úředník, číšník, liftboy a filmový, scenárista. Od r. 1944, kdy se umělecky prosadil, se věnoval literární tvorbě. Zemřel v Ruthefordu ve státu New Jersey. Dvakrát získal Pulitzerovu cenu.
Studoval psychologii (Freud, Jung), snaží se dostat až na dno lidského osudu. Navazuje na předválečné drama psychologické (O'Neill). Typičtí jsou lidé, kteří si vytvářejí iluze, a potom jsou zklamaní. Nejprve psal dramata s příchutí naturalismu, poté inklinoval k expresionismu. Kořeny jeho dramatu sahají až k Ibsenovi, Čechovovi a Strindbergovi. Po povídkách, básních a jednoaktovkách se sociálními náměty (např. Kejklíři, Americké blues) se uplatnil jako autor psychologických dramat:
Bitva andělů (1940) – přepracované jako Sestup Orfeův (“jižanské drama”)
založeno na kombinaci 2 mýtů (Orfeus a Ježíš Kristus)
Skleněný zvěřinec (1944)
Tramvaj do stanice Touha (1947)
Tetovaná růže (1951)
Kočka na rozpálené plechové střeše (1955)
Sladké ptáče v mládí (1959)
Noc s leguánem (1961)
Významná je i jeho novela Římské jaro paní Stoneové (1950).

TRAMVAJ DO STANICE TOUHA

Psychologické drama o třech dějstvích z r. 1947.
Zneurotizovaná jižanská kráska Blanche Du Boisová prchá ze zchátralého sídla ke své sestře do New Orleansu, aby tu našla východisko z traumatu nešťastného manželství. Primitivní švagr Stanley Kowalski však všechny iluze nešťastné Blanche zničí a nakonec ji brutálně znásilní. Otřesená Blanche je odvezena do ústavu choromyslných, neboť její sestra nechce uvěřit, že Stanley znásilnil vlastní švagrovou.
Hra považovaná za jeden z vrcholů amerického psychologického dramatu je zevrubnou analýzou krutého zborcení iluzivních představ o minulosti, které vedou až k sebeklamu. Zároveň je přesvědčivým vyjádřením toho, jak přízemnost, hrubost, násilí a brutalita ničí lidské touhy a naděje. Drama s četnými symbolickými významy se opírá o autorovy zážitkové zdroje a navazuje na tradici děl Strindbergových, O'Neillových a Lawrencových. Symbolický název hry vyvolává z názvu tramvajové zastávku v neworleánské čtvrti.
SKLENĚNÝ ZVĚŘINEC
Komorní hra, odehrává se během jednoho odpoledne a večera (dodržuje trojí jednotu děje, místa a času.
Příběh vypráví o rodině s dvěmi dětmi a matkou Amandou, kterou opustil manžel, čímž se nemůže smířit. Děj se točí kolem dcery Laury, která pro svou tělesnou vadu nemůže najít místo mezi souvrstevníka. Trpí proto pocity naprosté nechápavosti a to vede k tomu, že se uzavře sama do sebe. S tím ale nesouhlasí její matka, která žádá svého syna Toma, aby na večeři přivedl nějakého svého kamaráda. Touhou tohoto bratra je odejít z rodiny k námořnictvu a tak rád matce vyhoví - pozve Jima. Jim s Laurou se nejprve chovají ostýchavě, ale po čase si Laura uvědomí, že Jim je její dávná láska. Zlomí se v ní samota a pocítí k Jimovi obrovskou náklonnost. Vypráví Jimovi o skelněných figurkách, ke kterým se často uchylovala odtud název hry). Rozhovoří se a cítí se šťastná. Očekávám happy-end, ale Jim jí prozradí, že je už zasnouben a nemůže si ji vzít. Matka a dcera mají tedy nakonec podobný, tragický osud.
Konec je oproti Čechovovým hrám výrazně krutější.
KOČKA NA ROZPÁLENÉ PLECHOVÉ STŘEŠE
Snad nejúspěšnější Williamsova hra. Hra obměňuje základní autorova témata smrt, emocionální a nervovou labilitu a nevyrovnanost postav.
Ústřední hrdinkou je opět ženská postava – Maggie, která je velmi krásná a ambiciózní. Její manžel je upoután na lůžku a ona se o něj stará. Do toho se plete švagrová, která jí přeje její osud, protože nepochází ze stejné společenské vrstvy a do rodiny se přiženila. Spouštějí se intriky o dědictví, protože se zjistí, že starý pán má rakovinu. Maggie a její manžel nemají děti, zato zlá švagrová jich má kupu. Maggie nakonec také otěhotní. Starý pán jí má raději.
Hra je komponována podle aristotelské zásady jednoty času, místa a děje.

István Orkény (1912 – 1979)

Maďarský dramatik, psal grotesky.
Kočičí hra (1963), Hledači klíčů (1975), Pokrevní příbuzní (1974)
Americké poválečné divadlo a drama vykazují široké spektrum stylů, žánrů, osobností a center. Velmi proslulá jsou hlavně divadla na Broadwayi, proslulá hlavně svými muzikály (My Fair Lady, Funny Girl, West Side Story, Vlasy, Fantóm opery, Kočky nebo Jesus Christ Superstar).
Typické bylo lyrické, čechovské drama – děj je potlačen, zachycuje buď konflikty postav s prostředím, nebo mezi sebou. Většina autorů se inspiroval Čechovem, Ibsenem či Strinbergem.
Thornton Wilder (1897 – 1975)
Americký romanopisec a dramatik. Byl vychován v Číně, kde jeho otec působil jako americký generální konzul. V roce 1914 se vrátil do USA, studoval na Yaleské univerzitě, poté na Americké akademii v Římě. Ve 30. letech působil jako profesor anglické filologie na univerzitě v Chicagu. Během 2. svět. války sloužil v Africe a v Itálii. Po válce se věnoval tvorbě a přednáškové činnosti. Stal se trojnásobným nositelem Pulitzerovy ceny a dalších cen za literaturu.
těžištěm tvorby jsou žánrově různorodé prózy:
Most Svatého Ludvíka krále (1927)
Březnové Idy (1948) - historický román o Juliu Caesarovi
Osmý den (1967) - rodinná kronika s detektivní zápletkou
Devět měst (1973) - román s autobiografickými rysy
je také autorem řady dramatických děl:
Naše městečko (1938)
Jen o chlup (1942) - alegorické drama
Dohazovačka (1954) - komedie, která později dosáhla světové proslulosti ve své muzikálové podobě pod titulem Hello, Dolly!

Arthur Miller (1915)

Americký dramatik a publicista. Narodil se v New Yorku v židovské podnikatelské rodině vystěhovalce z Rakouska. Dětství prožil v židovské enklávě v Brooklynu. Vystudoval Michiganskou univerzitu. Od studentských let se věnuje soustavné literární činnosti jako autor divadelních a rozhlasových her, filmový scenárista a publicista. Veřejně vyjadřuje humanistické postoje a prosazuje demokratické názory (v 50. letech byl vyšetřován Výborem pro neamerickou činnost), v 70. a 80. letech byl čelným účastníkem protitotalitních akcí představitelů světové kultury (např. se zasadil o propuštění Václava Havla). Manžel M. Monroe (1956-60).
Je autorem psychologických divadelních her (tradice her Ibsenových a O’Neillových) převážně s aktuální společenskou tematikou:
Všichni moji synové (1947)
Smrt obchodního cestujícího (1949)
Zkouška ohněm (1953) (uváděna i pod názvy Hon na čarodějnice, Čarodějky ze Salemu, Hrdelní pře) – salemský proces proti čarodějnicím ze 17. stol.
vnímána světovou veřejností jako hon na některé skupiny intelektuálů
Pohled z mostu (1956)
Po pádu (1964) – manželství s M. Monroe
Incident ve Vichy (1964)
Cena (1968)
román Ohnisko nenávisti – hrdina nepravý Žid
povídka Ztracenci - základem scénáře k filmu Mustangové (1961)
SMRT OBCHODNÍHO CESTUJÍCÍHO
Proslavené psychologické drama z r. 1949.
Dvouaktová středostavovská měšťanská tragédie s epilogem (Rekviem) předvádí životní příběh stárnoucího obchodního cestujícího Willyho Lomana s jeho existenčními a existenciálními starostmi. Zestárlý Willy Loman, který po celý život pracoval pro rodinu - manželku Lindu a dva syny, Biffa a Happyho -, je stále více unaven. Obchody se mu nedaří, je roztržitý, mívá automobilové nehody. Před rodinou svou situaci zatajuje a dostává se tak do životní krize. Nepřizná si pravdu o sobě a předstíranou automobilovou nehodou, která je ve skutečnosti sebevraždou, umožní rodině získat kapitál z životní pojistky.
V rodinném dramatu autor obnažuje generační i sourozenecké konflikty (např. s Biffem, který si váží matky a má rozpory s otcem mezi Lindou, která Willyho vřele miluje a chápe, a syny, mezi Happym, který otce hájí, a Biffem). Přes odlišná stanoviska k otcovým názorům a činům rodina zůstává i v tragickém závěru soudržnou jednotkou a jeho smrtí trpí. Willy Loman je obětí vlastních slabostí, především však, jak potvrzuje autor, společenského systému, který neumožňuje, aby jedinec svobodně rozhodl o svém osudu a v řadě věcí je bezbranný.
Hra nevymykající se tradici dramat Ibsenových a O'Neillových je charakteristická uplatněním moderních tvůrčích postupů. Volně řazené obrazy s měnícím se místem děje a rozdílnými vzájemně se prolínajícími časovými rovinami (čas imaginární, přítomný a minulý) jsou inspirovány moderní metodou proudu vědomí a realizovány technikou filmového střihu. I z tohoto důvodu byla několikrát úspěšně zfilmována.

PLEŠATÁ ZPĚVAČKA

Jednoaktové absurdní drama z r.1952, autorova dramatická prvotina, která ho světově proslavila.
K netradičně pojatému dramatickému konfliktu této antihry autora inspirovala konverzační příručka angličtiny. Nudící se manželé Smithovi očekávají ve svém domě na londýnském předměstí návštěvu manželů Martinových. Banální konverzační obraty, které si nejdříve s návštěvou vyměňují, v průběhu hry nabývají na agresivitě a ztrácejí stále více komunikativní charakter. Do rozhovoru vpadne velitel hasičů, aby uhasil požár, který má vypuknout na několika místech ve městě. Po ujištění, že nikde nehoří, všechny postavy, včetně služky, která se vydává za Sherlocka Holmese, pokračují ve fantasmagorickém přívalu slovních nesmyslů. V závěru hry vše náhle ustane, Martinovi sedí jako Smithovi na začátku hry a říkají totéž, co Smithovi v první scéně. Absurdní stereotyp se opakuje.
Hra, v níž se uplatňuje návaznost na Jarryho a dadaismus, koncentrovaně vyjadřuje situaci soudobé společnosti, ve které opakováním týchž slov a banálních frází dochází k odvádění pozornosti od podstaty problémů a k mystifikaci veřejnosti. Jazyk jako základní komunikativní prostředek se tak stává příčinou lidského nedorozumění.
Friedrich Durrenmatt (1921 – 1990) Švýcarský německy píšící dramatik, prozaik a esejista. Studoval teologii, filosofii a literaturu. Od 70. let se věnoval pouze literární tvorbě.
Zpočátku jej ovlivnil expresionismus a brechtovské epické drama. Představitel absurdního dramatu. Zpravidla vyostřuje konflikty, aniž je dovádí k řešení.
Psal rozhlasové hry (Herkules a Augiášův chlév, Malér), povídky (Slib – film L. Wajdy Stalo se za bílého dne, dvojnovela Soudce a jeho kat - povýšil detektivku na hodnotnou literaturu, zločiny Gastmana jsou absurdní a nelogické). Divadelní hry:
Návštěva staré dámy (1956) – dramatická polemika s antickou tragedií
“manželé umírají, sluhové zůstávají”
krutost zbohatlé Kláry při pomstě proti Ilovi
Frank Pátý (1960)
Fyzikové (1961)
Achterloo (1983) – drama historické
Dramaty vcházející z tematiky velkých dramatiků minulosti:
Shakespearův Král Jan (1968)
Strindberg – Play Strindberg (1969)
Goethe – Urfaust (1970)

FYZIKOVÉ

Dvouaktová komedie s detektivní zápletkou z psychiatrické léčebny, uvedená v r. 1961. Autor připojil k dramatu 21 myšlenek absurdního dramatu, např.:
“Příběh je doveden do konce, když nastane obrat k nejhoršímu.”
“Čím plánovitěji si počínají postavy, tím účinněji zasáhne náhoda.”
“Drama o fyzicích musí být absurdní, jeho cílem není obsah, ale důsledky fyziky.”
“Důsledky fyziky se týkají všech lidí a tedy každý pokus jednotlivce vzepřít se musí ztroskotat.”
Leitmotiv: “A proto může dnes každý osel rozsvítit žárovku nebo přivodit výbuch atomové bomby.”
Následuje podrobný popis sanatoria, ale to je k ničemu, protože se děj odehrává jen v jedné hale. V přepychovém soukromém sanatoriu staropanenské doktorky Mathildy von Zahnd, která je zároveň šéflékařkou ústavu, se “léčí” tři “šílení” fyzikové: Herbert Georg Beutler (Newton), Ernst Heinrich Ernesti (Einstein) a Johann Wolfgang Mobius. Každý z nich zavraždí postupně jednu ošetřovatelku. Důvodem k vraždám jsou zjištění, že ošetřovatelky přistupují jejich šílené představy a oni se domnívají, že budou prozrazeni. Všichni tři jsou totiž normální. Newton je Kilton, Einstein Eisler – oba dva fyzikové, ale především agenti tajné služby dvou mocností, kteří přišli do sanatoria pod záminkou choroby, aby získali pro svou zemi geniálního Mobia. Ten žije v ústavu již 15 let a jeho výzkumy by umožnily ovládnout svět a ohrozit lidstvo. Všichni tři se posléze domluví a volí doživotní pobyt v blázinci. Ukáže se však, že jejich obět je zbytečná, neboť šéflékařka, která zešílí, odhalí tajemství svých klientů, získá kopie Mobiových záznamů a vybuduje trust, jehož clem je ovládnout planetu.
Drama, napsané v klasické formě jednoty místa, času a děje, kombinuje detektivní příběh s fantastickými a groteskními prvky. Komediální žánr vyjadřuje napínavé podobenství o současné vědě a politice a nastoluje závažný aktuální problém morální odpovědnosti vědců a mocenského zneužití vědy.

Harold Pinter (1930)

Angličan, původně žid z Maďarska. Nejvýznamnější představitel anglického absurdního dramatu.
Líčí hrůzu, člověka v ohrožení. Píše grotesky krutosti, agresivity a násilí. Hry vynikají logicky brilantními dialogy absurdního obsahu. Jeho tvorba se vyvíjí v linii Becketta, Ionesca, ale i Kafky. Působivost her spočívá v tom, že jeho hrůzné grotesky jsou velmi konkrétní, jakoby vzaté ze života, v němž vládne absurdita. Inspirace i u Čechova - používá zámlky a pomlky.
Pokoj (1957)
na scéně je jedna místnost a dveře - lidé se stále cítí ohroženi (nevědí, kdo těmi dveřmi vejde)
neuvěřitelné, iracionální
Oslava narozenin (1958)
člověk je unesen v den svých narozenin
hra silně vzpomíná na Kafkův Proces
nejvíce ho proslavila
Správce (1959)
ke 2 bratrům na návštěvu přijde tulák, ale oni se chovají jako malé děti (stále se proti sobě i proti němu spolčují) - nakonec tuláka vyhodí
pocit odcizení
Návrat domů (1965)
ve stř. a vých. Evropě se absurdní drama, zvláště groteska, nejvíce prosadilo v lit. české a polské
rysy “východního dramatu” – větší konkrétnost a akcentování spol. a polit. témat a problémů
Slawomir Mrozek (1930)
Nejvýraznější představitel polského absurdního dramatu.
V jeho absurdních groteskách se ocitáme ve svébytném světě a kontextu lit. absurdity, vnímáme v nich inspirativní blízkost s prózami Kafkovými, ale i současných absurdních dramatiků.
Policajti (1958)
námět ze státu, v němž zatýkání, vězeňství, slídičství apod. bylo rozšířeno nebývalou měrou
všechny postavy se navzájem zatknou
Karel (1960)
tématem této jednoaktovky je pronásledování a likvidace
připomíná Čekání na Godota, Proces a Oslavu narozenin
Striptýz (1961)
v této jednoaktovce proměřuje možnosti lidské svobody
Na širém moři (Trosečníci, 1961)
kanibalistická groteska

1.FILM

paralelní vývoj s avantgardním dramatem
specifické postupy (střih, montážní kompoziční princip)
souvislost se světovou avantgardní produkcí (Ch. Chaplin, Griffith, Bunuel aj.)
významné tvůrčí činy v 30. letech
režiséři (Gustav Machatý, Martin Frič, Otakar Vávra, Václav Wasserman)
často spolupracovali na scénářích se spisovateli
původní filmová díla spisovatelů (např. K. Nového a I. Olbrachta Marijka Nevěrnice)
Poválečné evropské a americké drama
Evropské poválečné drama a divadlo lze charakterizovat několika tendencemi. Zatímco pro dramatiku sovětskou byly typické tzv. optimistické tragedie, v záp. a stř. Evropě se rozvíjelo hlavně drama absurdní (v souvislosti s existencialismem), modelové groteskní a paradoxní drama durrenmattovské, epické drama a divadlo brechtovské, ritualizované divadlo genetovské aj.
Samuel Beckett (1906-1989)
Francouzský prozaik a dramatik irského původu. Narodil se v Dublinu, kde vystudoval francouzštinu a italštinu. Působil jako lektor angličtiny v Paříži a lektor francouzštiny, v Dublinu. Byl přítelem J. Joyce. Od r. 1937 trvale žil ve Francii. Za války se účastnil francouzského odbojového hnutí. Psal převážně francouzsky a svá díla překládal do angličtiny. Zemřel v Paříži. V roce 1969 bylo jeho dílo oceněno Nobelovou cenou.
Psal romány, povídkové hry a eseje. Jako čelný představitel absurdní literatury byl autorem 36 divadelních her:
Čekání na Godota (1952)
Konec hry (1957) – představa konce světa
lidstvo představují 4 postavy, z nichž tři jsou neschopné pohybu
pohybovat se může jen sluha, který v závěru odchází a tím jen stvrzuje osamocení bezmocných lidí
Poslední páska (1959) – tématem je hledání identity poslechem magnetofonových pásek
Šťastné dny (1963) – marnost čekání a marnost poznat sebe sama
Hra (1964) – stálá redukce lidství
Pojď a jdi (1966)
Katastrofa (1980) – dedikoval ji Václavu Havlovi

ČEKÁNÍ NA GODOTA

Klasické absurdní drama z r.1952, nejznámější autorovo dílo. Hra o dvou jednáních se odehrává v neurčitém čase a prostoru.
Na venkovské cestě s jedním stromem se setkávají dva tuláci, Vladimír a Estragon, kteří čekají na jakéhosi Godota, jenž by měl změnit jejich osud. Neustále se opakující dialog o možném Godotově příchodu přeruší dvojice pána Pozza s bičem a jeho otrockého sluhy Luckyho, uvázaného jako pes na provazu a vlekoucího kufr, stoličku a koš s jídlem. Vladimír s Estragonem navazují s Pozzem absurdní rozhovor, který se týká mj. i Godota a nemluvícího Luckyho. Po odchodu Pozza a Luckyho vstupuje do hry chlapec, který přináší vzkaz, že pan Godot dnes večer nepřijde, ale určitě prý zítra. Druhé dějství se odehrává nazítří v touž dobu a na stejném místě. Je v podstatě opakováním prvního jednání s tím rozdílem, že Pozzo přichází osleplý a je tudíž závislý na Luckym i na obou tulácích. V závěru hry přicházející chlapec opět sděluje, že pan Godot dnes nepřijde, ale určitě se dostaví zítra. Vladimír s Estragonem se chtějí oběsit, ale provaz z kalhot se předtím přetrhne, rozhodují se odejít, ale zůstávají nehybně stát.
Hra o čekání, které nepřináší výsledek, je vyjádřením absurdní situace soudobého světa, v kterém mizí minulost, přítomnost je nehybná - v kruhu se opakující a budoucnost se ztrácí. Tragická bezvýchodnost protagonistů hry, prosvětlovaná groteskními klaunskými scénami pádů, obouvání a zouvání bot (slovo godillot z něhož prý je odvozeno jméno Godot, je francouzský slangový výraz pro botu), padání kalhot, žvatlavých dialogů apod., symbolizuje smutnou komedii postmoderní civilizace.
Jean Genet (1910 – 1986)
Franc. dramatik. Jeho prozaická tvorba je blízká existencialismu. Pro jeho svět jsou typické existencialistické polohy osamělosti, samoty, úzkosti či svobodné volby. Genet svět krutosti, násilí a zla neodsuzuje, ale naopak estetizuje a povyšuje do polohy osobité morálky a poetiky. Jeho hrdina na sebe bere hříchy druhých, pobývá ve vězeních, adoruje galeje atd. Jeho hry jsou silně obrazné, alegorické, symbolické až rituální. Kladen je důraz na dekorace, kostýmy a scénické prostředky.
Služky (1947), Balkon (1956), Černoši (1958) a Paravány (1966)
Eugéne Ionesco (1912)
Francouzský dramatik a esejista rumunského původu. Narodil se v Slatině jako syn Rumuna a Francouzky. Dětství prožil v Paříži. kde také studoval. V rodném Rumunsku působil jako gymnaziální profesor a literární a divadelní kritik. Od r.1938 trvale žije v Paříži, kde byl nakladatelským úředníkem.
Do literatury vstoupil v třicátých letech rumunsky psanou sbírkou básní a knihou literárních esejů. Jako tvůrce absurdního dramatu napsal již francouzsky řadu rozsahem nevelkých tzv. antiher, které ho světově proslavily:
Plešatá zpěvačka (1950)
Židle (1952) – podstatou hry je naplňování jeviště židlemi, na něž usedají fyzicky nepřítomné osoby
Nosorožec (1960) – symbol tupé stádnosti, konformity, setrvání v lidství
Král umírá (1962) – agrese smrti, umírání, rozpadu

Alfréd Radok

navázal na Buriana
i u něj nacházíme základ moderního režisérství
vychoval celou řadu českých režisérů - Menzel, Forman, Chytilová
autor Laterny magiky
- kromě linie klasického dramatu u nás vznikla i druhá linie:
KABARETNÍ DIVADLO
vzniklo z commedie del’arte, charakteristické pro klasicismus
drama nižší třídy
typizované postavy: Pierot, Harlekýno, Colombino, Esmeralda či Dotóre
snaha oslovit nejširší vrstvy, zábavnost
všestrannost - hudební, taneční až artistní, improvizace
commedie del’arte se vyvinula
1) PANTOMIMA - později němý film
2) REVUÁLNÍ PÁSMA
Hašler - zesměšňoval pivní vlastenectví
Hašek - založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona
intelektuální zábava (účastnili se i Kyš, Kafka, Gellner)
Arthur Longel - Červená sedma - kabaretní spolek, hráli Rokoku, vystupoval zde i Vlasta Burian
od herců se vyžadovalo naprosto vše - aby uměli hrát, zpívat, tančit a v prvé řadě improvizovat
kabaretních divadel u nás vznikalo velké množství
zásadou byla naprostá aktualizace na veřejné dění

OSVOBOZENÉ DIVADLO

bylo hodně podporováno uměleckým spolkem Devětsil - hlavní tvůrčí osobnosti byli Jiří Voskovec (1905 – 1981), Jan Werich (1905 – 1980) a hudební skladatel Jaroslav Ježek (1906 – 1942)
pře jejich příchodem v roce 1927 se zde hrály například Apollinairovi Prsy Tiresiovy, Jarryho Král Ubu nebo Cocteauův Orfeus
brzy zde zdomácněl žánr divadelní revue
stavělo své hry na dramatickém základu (ale jen na kostře)
spojovaly mluvené slovo s hudbou - naprostá improvizace, písně (Ježkovy) - dělalo si legraci ze všech nešvarů doby (z měšťáctví, z parlamentarismu, jakobyvzdělanosti, z nastupujícího fašismu)
vytvářeli i nová slova, jazzová hudba
forbíny - začali je používat náhodou (nešla jim vytáhnout opona)
předscény na aktuální témata (většinou na politiku, ale i na obecně špatné vlastnosti - maloměšťáctví, snobismus)
jejich první představení - vycházely z recese - nevybíravá, bezostyšná, spontánní, nechce být zásadní kritikou, ale spíše zesměšňovat
přáli si, aby se lidé bavili (chechtali)
Vest Pocket Revue (1927)
řada komických výstupů, písní a tanečních vystoupení soustředěných kolem jednoduchého děje
vliv poetismu (uvolněná stavba)
východisko z chaosu poválečné doby
komické novotvary (napnelismus), stud. slang
Smoking Revue (1928) – navázali na úspěšnou prvotinu
Sever proti Jihu (1930) – poprvé využívají historické prostředí
Don Juan (1931), Golem (1931)
Caesar (1932) – politická satira proti fašismu, později typická pro V a W
Osel a stín (1933) – označována za nejlepší hru
námětem se stal soudní spor ze starého Řecka o tom, komu patří oslův stín – majiteli osla nebo jeho pronajímateli
opět satira proti narůstajícímu fašismu
Kat a blázen (1934) – napadá společenské poměry, které umožňují, aby z prostého a ustrašeného úředníčka vyrostl nelidský diktátor
Balada z hadrů (1935) – středověký básník Fr. Villon je pojat jako tribun lidu
v této době museli V a W na čas opustit budovu divadla, ale pokračují pod názvem Spoutané divadlo
Těžká Barbora (1937) a Pěst na oko (1938) – reagují na poměry ve státě
činnost divadla ukončila okupace, všichni odjíždějí roku 1939 do USA
po roce 1945 se dvojice rozchází Voskovec se koncem 40. let vrátil do USA
v 50. letech působil Werich jako ředitel divadla ABC, kde s úspěchem uvedl opravené verze Caesara (1955), Balady z hadrů (1957) a Těžké Barbory (1959)
místo jeho partnera zaujal Miroslav Horníček

České drama a divadlo první poloviny 20. století

české drama se rozvinulo v Národním obrození, kde bylo představováno Tylem a Klicperou
dále se rozvíjelo v 2.polovině 19.století - bratři Mrštíkové (Maryša), Stroupežnický, G. Preisová (Její Pastorkyňa, Gazdina roba), Vrchlický a Zeyer (Radůz a Mahulena)
přelom století - Šrámek (Měsíc nad řekou, lyrické drama)
vliv moderního světového dramatu (Ibsen, Čechov)
v první polovině 20.století bylo u nás velké množství divadel:
Národní divadlo
Německé divadlo
Vinohradské divadlo
oficiální, režisérská divadla
Burianovo divadlo (Vlasta Burian)
Divadlo K
Divadlo D 34-41
a mnoho dalších
REŽISÉRSKÉ DIVADLO
repertoár:
impresionistické, vitalistické a poetistické prvky
pojetí inscenace jako uměl. celku
vzrůst úlohy režiséra a režie (vliv Stanislavského z MCHATu)
J. Kvapil (Princezna Pampeliška – herečka H. Kvapilová, libreto k Rusalce)
- měl blízko k impresionismu (iluzivní nálada, světlo a stín, kulisy)
Fr. Šrámek (Měsíc nad řekou, Léto, Zvony, Soud)
V. Nezval (Milenci z kiosku)
Jiří Mahen (Ulička odvahy, filmová libreta Husa na provázku)
psychologie postav
vliv Ibsena
omezení přemíry zápletek v ději
Jaroslav Hilbert (Vina – mravní problém svedené dívky)
Otokar Fischer (Otroci, Orloj světa)
historické drama
realistické
A. Jirásek
symbolistní
J. Hilbert (Falkenštejn)
Jiří Mahen (Jánošík)
hledání smyslu života
Stanislav Lom (Vůdce, Děvín)
Arnošt Dvořák (Král Václav IV., Husité)

a)vážné drama

F. Langer (Periférie lidé na okraji společnosti, Dvaaosmdesátka, Jízdní hlídka, Vítězové)
expresionismus (jevištní)
prudká, křečovitá gesta
K.H. Hilar (režisér ve Vin. a v Nár. div.)
ostatní
V. Dyk (Zmoudření dona Quijota)
F.X. Šalda (Zástupové, Dítě, Tažení proti smrti)
J. Wolker (Nejvyšší oběť)
Čapek - Loupežník (lyrizované drama), Ze života hmyzu (bajka, ne dějová vazba, spíše myšlenková), R.U.R. (klasické realistické drama), Věc Makropulos (postaveno jako činohra), Adam stvořitel (hra s jedním hercem), Bílá nemoc (klasické realistické drama), Matka (hra s jedním hercem)
- režiséři:
Emil František Burian (1904 – 1959)
založil Divadlo dada (později D 34) - v souboru měl voiceband (nastudoval s ním např. Máchův Máj, Puškinova Oněgina)
vynikl hlavně dramatizací lit. děl (Švejk)
hrál se také Krysař (od Dyka) a Manon Lescout (od Nezvala)
expresionistické hry - Bertolt Brecht - Žebrácká opera
dramatická tvorba avantgardních umělců z okruhu Devětsilu
lyrizace dramatického textu
život je hra, vše je podřízeno hře
např V. Nezval (Depeše na kolečkách, Schovávaná na schodech, Milenci z kiosku), Vančura (Učitel a žák, Nemocná dívka, Jezero Ukereve - protifašistické)
nesmírně nadaný dramatik a režisér
vycházel z realistického dramatu
přístup k divadlu jako ke koncertu - chtěl, aby výkony herců byly v harmonii
od herců žádal, aby ze sebe vydali maximum
zastával názor, že divadlo je kolektivní práce - není malých rolí (každá role se musí zahrát naplno)
zdůrazňoval, že divadlo je celek - výkon herců musí být sladěn
po osmačtyřicátém roku upadl v nemilost a nemohl tvořit tak, jak by si přál - napsal Láska a smrt, Vojna (1935) - zpracovaná lidová slovesnost

Eugen Gladstone O'Neill (1888-1953)

Americký dramatik, nositel Nobelovy ceny. Narodil se v New Yorku v rodině herce irského původu. Nedokončil vysokoškolská studia, žil bohémským životem, živil se příležitostně jako zlatokop, námořník, herec a reportér. Během léčby tuberkulózy v sanatoriích začal psát jednoaktovky. Ve dvacátých letech se jeho hry uplatnily na Broadwayi a od té doby se trvale věnoval dramatické tvorbě. Zemřel v Bostonu.
Jeho dramata silně ovlivněná expresionismem patří k zakladatelským dílům moderního světového divadla. K nejvýznamnějším ze 48 her patří:
Anna Christie (Chris Christoferson)
Milionový Marco
satira, pseudohistorická hra (kontrast s Orientem)
historické postavy mají rysy a mluvu současných lidí
Smutek sluší Elektře
Ach, ta léta bláznivá
Tak trochu básník
Měsíc pro smolaře
Cesta dlouhého dne do noci
SMUTEK SLUŠÍ ELEKTŘE
Trojdílná tragédie z r. 1931 parafrázující Aischylovu Oresteiu.
Děj se odehrává po skončení války Severu proti Jihu. V prvním dílu - Návrat - se generál Ezra Mannon vrací z války domů. Jeho žena Kristina, která se zamilovala do námořního kapitána Branta, nemilovaného manžela otráví. Ezrova a Kristinina dcera Lavínie, která miluje otce a nenávidí matku, zločin odhalí.
V druhém dílu - Štvanice - obě ženy zápasí o Ezrova syna Orina, který se těžce zraněn a psychicky rozpolcený vrací z války. Lavínie podněcuje Orina, závislého na matce, k pomstě. Ten, když se ujistí, že Brant je matčiným milencem, kapitána zabije. Kristina poté spáchá sebevraždu.
V třetím dílu – Přízraky - se Orin s Lavínií vracejí z cest, na nichž se pokoušeli vymanit z rodových zločinů a vin. Lavínie dožene bratra k sebevraždě a sama se pohřbívá zaživa v domě mannonovských předků s přízraky mrtvých, aby čekala na smrt, která ukončí prokletí jejich rodiny.
O'Neillovo klíčové drama o nenávistných rodinných vztazích a antagonistickém sváru dvou pohlaví inspiroval vedle Oresteie i Strindbergův Tanec smrti. Novodobé pojetí tragična ve hře, vyplývající z neodolatelné síly instinktů, pudů a vášní, bylo nesporně ovlivněno Jungovým a Freudovým učením o psychoanalýze, jejich pojetí a oidipovského vztahu syna a matky, rivalského soupeření dcery a matky, osvobození dcery ze závislosti na matce a převzetí její role. Hra, na níž autor intenzivně pracoval v letech 1929 - 1931 (existuje 5 verzí, je i určitost reflexí na první světovou válku. Válka, která zasáhla do osudů hrdinů, se výrazně podílela na zničení jejich hodnotové orientace a kladného vztahu k životu.

Bertolt Brecht (1898 – 1956)

Německý dramatik, básník, divadelní teoretik a režisér, tvůrce tzv. epického divadla. Pocházel z dobře situované měšťanské rodiny v Augsburgu. Po studiu medicíny se věnoval dramatické, dramaturgické a režisérské činnosti v Mnichově a v Berlíně. Po nacistickém převratu žil v Rakousku, Švýcarsku, Francii, Dánsku a za války v USA. Tam se stal po válce pro marxistické názory nežádoucí osobností a přes Prahu se vrátil do Berlína. V NDR měl možnost ve vlastním divadle Berliner Gnsemble završit svou uměleckou činnost. Zemřel v Berlíně.
Literárně začal tvořil pod vlivem expresionismu. Jeho hry inspirované skutečnými událostmi i literárními díly reagovaly na aktuální i nadčasové společenské problémy:
Třígrošová (Žebrácká) opera, Matka Kuráž a její děti, Kavkazský křídový kruh
zdramatizoval s E. Piscatorem Haškova Švejka: Osudy dobrého vojáka Švejka za druhé světové války
písňové texty (songy) v hrách jsou dokladem jeho básnického talentu, který uplatnil i v samostatných sbírkách
psal i povídky, významné jsou i teoretické práce o divadle
MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI
Drama z třicetileté války o 12 obrazech z r. 1939, klíčové dílo epického divadla.
Hra, která je pojata jako dramatická kronika vychází z povídky Poběhlice Kuráž od německého barokního autora H.J.CH. Grimmelshausena. Příběh markytánky Anny Fierlingové, zvané Matka Kuráž, a jejích dětí, němé Katrin, staršího Eilifa a mladšího Švejcara, začíná v r. 1624, kdy Eilif vstupuje přes její odpor do vojska. Matka Kuráž se švédskými vojsky odchází do Polska, v několika taženích projde Německem a Polskem, několikrát ztrácí majetek, dostane se do zajetí, bojí se o život dětí. První těžkou ranou je pro ní smrt Švejcara. Když se ze ztráty syna vzpamatuje a i obchod se jí daří, přichází o Eilifa. S kramářským vozem Kuráž a Katrin táhnou za obživou dále. V r. 1636 je němá Katrin zastřelena, když se snaží bubnováním přivolat pomoc pro ohrožené děti ve spícím městě. Matka Kuráž za zvuků vojenského pochodu vleče svůj vůz dál, neboť válka ji živí.
Brecht prostřednictvím zcizujících efektů (songy, komentáře před jednotlivými obrazy), vyjádřil nesmyslnost válek výmluvným příběhem, v němž podle jeho slov "dramatikovi nezáleží na tom, aby učinil Kuráž v závěru vidoucí... záleží mu na tom, aby viděl divák".
princip epického divadla (také vypravovací, Brechtovo), zcizující efekty:
zavedení role vypravěče (vypráví příběh) – divadlo vypráví
také herci přestávali hrát a něco vyprávěli (vystoupili z postavy)
přestavování jeviště bez zatažené opony
rekvizity polepené současnými novinami, plakáty – dobová atmosféra
kombinace s filmovou projekcí (např. promítání mezititulků)
divadlo nemá diváka napínat, ale má ho vést hlavně k pozorování a reflexi
důležitá také byla scénická hudba (dnes je už obvyklá)

SKŘIVÁNEK

Dějový střed dramatu tvoří inkviziční proces s Janou, která je obžalována z kacířství. V průběhu soudního jednání vyvstávají jednotlivé rysy hrdinčina jedinečného charakteru. Venkovská dívka, inspirovaná hlasy z nebe, se postaví do čela vojska, bojujícího s anglickou okupační armádou, vede vojsko do bitev a dosáhne korunovace dauphina Karla za franc. krále. K smrti unavená Jana se v závěru procesu podrobí církevnímu rozhodnutí. Opuštěna hlasy, které ji dosud vedly, pochopí, že zradila vše, co ji přivedlo na její cestu, a nezbývá jí než smrt na hranici. Do scény upálení paradoxně vstupuje reminiscence na korunovaci, v níž Jana hraje velkou roli.
Jevištní poetika “divadla na divadle” obzvláštňuje prostřednictvím antiiluzivních postupů nadčasový rozměr střetnutí s mocí a aktuálnost její hrdinné oběti.
Jean Cocteau (1889 – 1963)
Francouzský básník, prozaik, dramatik, filmový scénárista a režisér, herec. jeden z předních organizátorů poválečné avantgardy.
Psal scénáře k dramatům a tzv. mimodramata (pro akrobaty či žongléry). Později vznikly jednoaktovky jako Svatebčané na Eiffelovce, volně komponovaný celek mluveného slova, pantomimy, tance, hudby a výtvarných dekorací. Důležitým prvkem je divákova imaginace. Její česká premiéra se konala roku 1927 v pražském divadle Dada (režie Jiří Frejka).
George Bernard Shaw (1856-1950)
Anglický dramatik, kritik a esejista irského původu. Ve dvaceti letech odjel z Irska do Londýna, kde si v čítárně Britského muzea doplňoval vzdělání. Zde se seznámil s divadelním kritikem W. Archerem, který ho zasvětil do tvorby H. Ibsena (ten ho výrazně ovlivnil, napsal o něm esej Podstata ibsenismu). Stal se hudebním a divadelním kritikem a tačal psát divadelní hry. Spolu se spisovatelem H.G. Wellsem založil Fabiánskou společnost, která šířila svéráznou teorii "fabiánského socialismu", spoléhajícího na pozvolné sociální reformy, jež by šly ruku v ruce se samovolným umíráním kapitalismu. V roce 1925 obdržel Nobelovu cenu za literaturu.
Uznání si získal především jako mistr vtipu a paradoxu a svým nekompromisním ironizujícím postojem ke společenským konvencím a předsudkům i lidským slabostem.
sociální orientace jeho dramat z počátečního tvůrčího období
Živnost paní Warrenové (1893) - ovlivněna kritickým realismem a naturalismem z konce století
následoval cyklus her, odsuzujících pokrytectví, bigotnost a militarismus
hry s historickými náměty
Caesar a Kleopatra (1901)
dramatické utopie
Člověka a nadčlověk (1903)
Androkles a lev (1912) - groteska na pronásledování křesťanů
Pygmalión (1914) - jeho nejpopulárnější hra
pod dojmem 1. světové války napsal dramata Dům zlomených srdcí (1917), Zpět k Metuzalémovi (1921) a Svatá Jana (1924)

SVATÁ JANA

Pojednává o francouzské národní hrdince Janě z Arku, která se za války mezi Anglií a Francií v 15. stol. postaví do čela francouzského vojska, aby osvobodila zemi od vetřelců a uvedla na trůn franc. krále. Je ale zajata Angličany, postavena před církevní soud a jako kacířka odsouzena a upálena. Epilog hry, který se přenáší do času vzdáleného od vylíčených událostí, shromažďuje všechny účastníky děje a ti se dovídají o její rehabilitaci, a dokonce o tom, že byla svatořečena církví (v roce 1920).
Ústřední hrdinka dramatu je prostá dívka z lidu a v dramatikově podání je zbavena hrdinského patosu. Shaw ji představuje jako moderní ženu, jejíž životní tragedie spočívá v tom, že přerostla svou dobu. Jde vlastně o podobenství o střetnutí výjimečného jedince s mocí.
PYGMALION
Proslulá pětiaktová komedie z r. 1912, inspirovaná antickým mýtem o kyperském sochaři Pygmalionovi, který vyřezal ze slonové kosti tak krásnou dívku, že se do ní zamiloval a uprosil bohyni Afroditu, aby jí vdechla život a řeč.
Londýnský profesor fonetiky Henry Higgins, starý mládenec, uzavřel sázku se svým přítelem, plukovníkem Pickenngem, že z nevzdělané pouliční květinářky Lízy Doolittlové vychová za půl roku dámu s dokonalou spisovnou mluvou a výslovností. Díky péči Higginsovy hospodyně, paní Pearcové, vybranému chování plukovníka Pickeringa a Higginsově výuce se v kultivovaném měšťanském prostředí ze zanedbané dívky stane půvabná žena s vybraným chováním, okouzlující vznešenou společností. Svým přirozeným a kultivovaným půvabem předčí zkostnatělé vystupování a jednání Higginsovo. Oblíbí si ji i profesorova matka, která ji přijme do svého domu. Lízin otec, popelář Doolittle, získá na Higginsovo doporučení z nadace peníze a svérázně se přizpůsobuje panskému životu. Higgins po dívčině odchodu plně ocení její osobnostní kvality a navrhuje, aby v jeho domácnosti zůstala. V epilogu, který není součástí hry, Líza odmítá a dává přednost mladíku Fredymu Eynsford-Hillovi, který se do ní zamiloval.
Dvojznačný závěr hry zdůrazňuje Lízinu emancipovanost a morální převahu nad vzdělaným, ale citově ustrnulým Higginsem který dlouho není schopen překročit bariéry svého omezeného pojetí ženské individuality.
Proslulost hry, vedle vykreslení jedinečných charakterů z různých vrstev londýnské společnosti, vytváří břitký vtip dialogů a využití rozdílných řečových vrstev (zejména tzv. cockney - jazyka londýnské spodiny).
Muzikálová podoba – My Fair Lady.

Federico García Lorca (1898 – 1936)

Španělský básník a dramatik. Pocházel z rodiny statkáře a učitelky. Po studiu filosofie, literatury a práv se věnoval umělecké činnosti. Měl rád hudbu, hodně cestoval. Po vyhlášení republiky v roce 1931 založil kočovné studentské divadlo. Za občanské války byl popraven fašistickou policií poblíž Granady.
Ovlivnil ho surrealismus a folklór Andalusie (Cikánské romance). V dramatické tvorbě figurují tragédie.
Krvavá svatba (choreograf – K. Saura)
Dům doni Bernardy
pozornost na vyhroceném konfliktu postav, který znemožňuje naplnění milostného citu
tragické rozuzlení
sugestivnost – přítomnost prvků lyriky
Jean Anouilh (1910 – 1987)
Francouzský dramatik. Po studiích práv pracoval v nakladatelství, později se věnoval převážně divadlu. Je také autorem rozhlasových a televizních her a filmovým scénáristou.
hry “růžové” – dobro vítězí
Ples zlodějů, Dostaveníčko v Senlis
hry “černé” – zlo a sobectví vítězí
Kruté štěstí, Antigona, Médea
hry “brilantní”
komedie Pozvání na zámek
hry “kostýmové” a “historické” – řada etických problémů
Euridyka
Skřivánek – o Janě z Arku (viz. také G.B. Shaw)
Beckett aneb čest boží
Mladík a lev (o Rolandovi a Karlovi Velikému)

Luigi Pirandello (1867 – 1936)

Italský prozaik, dramatik a divadelní režisér, nositel Nobelovy ceny. Pocházel z podnikatelské rodiny v sicilském Agrigentu, studoval literaturu a filosofii na univerzitách v Římě a Bonnu. Byl univerzitním učitelem literatury, po první světové válce režisérem a divadelním ředitelem. Hodně cestoval a stranil se politiky. Zemřel v Římě.
Po nevalných básnických pokusech vynikl v próze a v dramatu. Výrazně ovlivnil evropskou dramatickou tvorbu 20. stol., ve dvacátých a třicátých letech i českou. Pojem – pirandellovské drama. Hlásil se k pragmatismu.
romány:
Nebožtík Matyáš Pascal, Staří a mladí, Jeden nikdo, sto tisíc
novely:
Lásky bez lásky, Novely, pro jeden rok
hlavně však dramata:
Sicilská komedie
Šest postav hledá autora
Jindřich IV.
Nahé odívati
Každý má svou pravdu
Dnes večer improvizujeme
ŠEST POSTAV HLEDÁ AUTORA
Podtitul "hra, kterou je třeba udělat". Z roku 1921, vrcholné autorovo dílo.
Pod vedením režiséra za přítomnosti ředitele, inspicienta, vrátného a herců probíhá na jevišti divadelní zkouška. Tu přeruší příchod šesti postav - příslušníků jedné rozvrácené rodiny (Otce, Matky, Syna, Nevlastní dcery, Holčičky a Chlapce), které se domáhají nalézt pro svůj životní příběh autora. Odcizené vztahy mezi otcem, matkou a dětmi z prvého a druhého manželství se střídavě vyjevují vyprávěním a hereckým ztvárněním, které následně režisér zkouší s herci. Do zkoušky pak skutečné postavy zasahují. Mizí tak rozdíl mezi živou skutečností a divadelní iluzí. V dialozích se vyjasňují vztahy mezi autorem a režisérem i mezi postavami a herci, kteří je na jevišti ztvárňují. Osudy postav jsou však otevřeny i divákovu domýšlení a dotváření.
Hra plná překvapivých a paradoxních situací vypovídá o komplikované filozofii moderního světa, o neschopnosti vzájemné komunikace mezi lidmi a o rozpadu mravních hodnot. Pirandello jako zkušený, dramatik a divadelní praktik využil tradičních prostředků improvizované commedie del'arte, osvědčených postupů "divadla na divadle", i filozofických dialogů mezi Režisérem a Otcem k neobvyklému dramatickému tvaru, který ovlivnil další vývoj světového divadla a přispěl k zrušení vzdálenosti mezi jevištěm a hledištěm.

VIŠŇOVÝ SAD

Drama o 4 jednáních, poslední hra A. P. Čechova.
Aristokratka Ljubov Andrejevna Raněvská přijíždí na své venkovské sídlo v Rusku z Paříže, kam před lety odcestovala po smrti mladšího syna Gríši s dcerou Aňou. Usedlost, na níž hospodaří nevlastní dcera Raněvské Varja, je bez prostředků. Jako možnost záchrany se jeví prodej pozemků pro stavbu letních bytů, což doporučuje Varjin nápadník, kupec Lopachin, pocházející z nevolnické rodiny, která na panství dříve žila. Prodejem pozemků by byl ovšem likvidován starý višňový sad, což je pro Raněvskou a jejího bratra Ganěva nepřijatelné. Rodina však prostředky nezíská a v dražbě panství získá Lopachin. Ten, veden vidinou budoucího zisku z prodeje pozemků dává příkaz višňový sad vykácet. Pro Raněvskou a Ganěva to znamená nostalgické rozloučení s minulostí, Varja se s Lopachinem rozchází. Raněvská doprovázená komorníkem Jašou se vrací do Pariže. V domě, z něhož všichni odjíždějí a který má být demolován, zůstává starý nemocný sluha Firs jako symbol zániku starého světa. Jedině Aňa a její nápadník, student Péťa Trofimov, bývalý domácí učitel Gríšův, věří tomu, že Lopachin bude pánem majetku jen dočasně, neboť “lidstvo jde k nejvyšší pravdě, k nejvyššímu štěstí, jaké je na zemi možné”.
Lyrické drama je prostoupeno symbolikou postav, vztahů a prostředí. (Raněvská, Gajev - pasivní odcházející svět feudální aristokracie, Lopachin - aktivní nástup činorodého měšťanstva, Trofimov, Aňa - mlhavé vize šťastné budoucnosti. Rodinné, milostné a stavovské vztahy symbolizují konec patriarchálních poměrů a nové sociální vztahy, višňový sad - symbol rodové tradice a spojení s půdou apod.). Žánrově využívá autor tragikomických prvků, pracuje s groteskní nadsázkou a s parodijním opakováním některých motivů.
Znaky lyrického, čechovského dramatu:
příběh není dramaticky nejdůležitější
v popředí jsou lyrické partie, emocionálnost
drama nemusí mít protagonistu (viz Tři sestry), výjimkou je Ivanov
bez dramatické ekonomie
jde o zachycení všedního života
účast s lidským osudem

August Strindberg (1849-1912)

Švédský dramatik, prozaik a básník. Narodil se ve Stockholmu, v obchodnické rodině. Studoval přírodní vědy, medicínu a filosofii. Byl učitelem, hercem, novinářem, úředníkem a často pobýval v cizině. Povahový neklid se projevil i v trojím manželství a významně ovlivnil celé jeho dílo. V roce 1970 založil ve Stockholmu vlastní scénu Intimní divadlo, pro niž napsal mnoho her. Autor malířské metody pointilismu.
Jeho tvorba se vyvíjela od romantismu a kritického realismu k naturalismu a symbolismu a předjímala poetiku expresionismu. V dramatickém díle převládá tématika historická, jejímž prostřednictvím se autor vyjadřoval k individuálním lidským i společenským problémům.
romány:
Červený pokoj - kritika společnosti
“vyprávění ze života umělců a spisovatelů”
Syn služky - čtyřdílný, autobiografie
“historie vývoje jedné duše”
oba se vyznačují detailním zachycením prvních třiceti let autorova života a zevrubným popisem společenského klimatu období
Gotické pokoje, Černé prapory - ostrá společenská kritika
symbolické komorní hry:
Blýskavice, Spáleniště, Sonáta příšer, Pelikán, Černá rukavička
historická dramata:
Mistr Olof, Gustav Adolf, Karel XII., Kristina
vztah muže a ženy v dramatu:
Choť pana Bengta, Otec, Slečna Julie, Hra s ohněm, Tanec smrti

TANEC SMRTI

Dvoudílné drama z r. 1901 o vztahu muže a ženy jako stále se rozhořívajícího souboje dvou pohlaví.
Na malém ostrově v izolovanosti od ostatního světa žije již 25 let dělostřelecký důstojník Edgar s manželkou Alicí, bývalou herečkou. Jejich vztah je bezvýchodnou směsicí setrvalé rodinně pospolitosti a převažující nenávisti. Pevnost, v níž žijí a ze které Alice téměř nevychází, je symbolem jejich života-vězení. Alici spojuje s okolím pouze telegrafní přístroj, který se naučila tajně ovládat. Po patnácti letech manžele navštíví Alicin bratranec Kurt, který je před pětadvaceti lety seznámil. Alice mu vyjevuje tragiku svého postavení - trpí izolací a odcizením, neboť se postupně zbavili příbuzných, kteří s nimi v pevnosti žili, dvě děti jim zemřely, druhé dvě žijí ve městě. Východisko spatřuje jedině v manželově smrti. Edgarův srdeční záchvat, od něhož si žena slibuje vysvobození z osudového pouta, však pomine a kolotoč výčitek, podezírání a nenávisti pokračuje dál. Rozpory jsou oživovány i náznaky dřívějších i současných sympatií Alice a Kurta.
V II. dílu vstupuje do hry Edgarova a Alicina dcera Judita a Kurtův syn Allan. Jejich milostnému vztahu brání Edgar, který Allana, jehož je poručníkem, posílá na vojenskou službu do vzdáleného Norlandu a Juditu hodlá provdat za starého plukovníka. Judita se vzepře a sděluje plukovníkovi, že nebude jeho ženou. Po této zprávě a plukovníkově výroku, že navždy ruší s rodinou styky, Edgar raněn mrtvicí umírá. V posledních chvílích jeho života vzájemná nenávist obou manželů zběsile vrcholí. Otcův konec nechává chladnou i Juditu. Teprve poslední slova umírajícího: “Odpusť jim, neboť nevědí, co činí”, znamenají zvrat v Alicině chování. Vzpomíná na mladistvou lásku k mrtvému a usmířeně oceňuje jeho hodnoty.
Drama, které vyjadřuje složité peripetie manželských a rodinných vztahů, spojených s vazbami sociálními (hrdinové neřeší jen psychologii vztahu muže a ženy, ale i otázky etického a ekonomického uplatnění), analyticky dešifruje okolnosti jak autorova života, tak obecné problémy konce minulého století, zároveň však odpovídá i na mnohé aktuální otázky soudobé společnosti. Toto pojetí prázdnoty života a deziluze ze vztahu mezi mužem a ženou inspirovalo mnoho moderních dramatiků (E. O’Neill, T. Williams, W. Albee, F. Durrenmatt - ten téma Tance smrti parafrázoval v tragikomedii Play Strindberg)

Alfred Jarry (1873-1907)

Francouzský dramatik a prozaik. Narodil se v měšťanské rodině v Lavalu. Již během středoškolských studií se věnoval literatuře. Vedl bohémský život, který byl sledem výstředností, výtržností a mystifikací. Zemřel v bídě na tuberkulózu v Paříži.
Jeho osobitá tvorba má blízko k surrealismu a uplatňuje některé postupy absurdní literatury. Psal dramata (Poláci César Antikrist, Ubu králem, Ubu spoutaný, Ubu na homoli, Ubu paroháč), groteskní romány (Messalina, Nadsamec), parodistická vyprávění (Skutky a názor doktora Faustrolla, patafyzika) a básně.
UBU KRÁLEM
Satirická hra z r. 1896, jíž Jarry rozvinul vlastní studentskou loutkovou grotesku Poláci z r.1888 která byla karikaturou profesora fyziky a parodii na hrdinská dramata uváděná velkými divadly.
Dragounský kapitán zvaný otec Ubu, který byl údajně v minulosti aragonským králem, se na přání své manželky, matky Ubu, rozhodne zabít polského krále Václava a zmocnit se tak trůnu. Za pomoci zrádného kapitána Obruby je při vojenské přehlídce královská rodina likvidována. Zachrání se jen syn Hromoslav, jemuž se na útěku zjevují předci a vyzývají ho k pomstě. Ubu se prohlásí králem, potírá šlechtice, úředníky a finančníky a rozhoduje o výši daní, které sám vybírá. Obruba jenž nedostal slíbenou odměnu, prchá k ruskému carovi a ten vyhlásí otci Ubu válku. Novopečený král odchází s vojskem do boje a svěřuje správu země matce Ubu. Tu však vyžene Hromoslav v čele povstání nespokojených Poláků. Matka Ubu se setká s manželem který byl mezitím poražen ruskou armádou, a společně utíkají do jiných krajů.
Panoptikální groteska paroduje schémata Shakespearových tragédií a romantických rytířských her. Děj probíhá přímočaře bez jakékoli psychologické motivace. Jednotlivé postavy šablonovitě symbolizují určité typy chování. Otec Ubu zosobňuje svým jednáním a redukovaným slovníkem plným vulgarismů cynismus, nenasytnou chamtivost a zbabělost, pro něj “finance, finanční kniha a finanční hák” jsou symbolem života.
pokus o nalezení svébytnosti moderního dramatického textu učinil především: