5) POLITIKA
Pojem politika
Politika je relativně širokým pojmem. Rozumí se jí následující: umění řídit stát, resp. vztahy mezi státy; správa věcí veřejných; oblast společenské (veřejné) činnosti. Tak jak tak spočívá v účasti politických subjektů (tj. stran, skupin nebo jedinců) na státních záležitostech. Nástrojem k prosazení cílů těchto subjektů je politická moc (viz výše v textu), o jejíž získání usilují různými (násilnými, demokratickými) prostředky.
Politiku lze tedy definovat (také) jako uplatňování určitého způsobu řízení státu (či jeho samosprávného celku).
S ohledem na funkce státu (viz výše v textu) se také politika děli na vnitřní a zahraniční (vnější). Vnitřní politika se týká celé řady oblastí společenského života a jejich rozvoje. Podle konkrétního obsahu pak rozlišujeme politiku školskou, zdravotní, sociální, ekologickou, vojenskou a hospodářskou. Hospodářská politika se dále vnitřně dělí na finanční, průmyslovou, zemědělskou, obchodní, dopravní, bytovou a živnostenskou. (Srovnej konkrétní vnitřní politiky s názvy jednotlivých ministerstev.)
Úkolem zahraniční politiky je jak navazovat a udržovat vztahy s jinými státy, tak v těchto státech hájit zájmy vlastního státu a jeho občanů.
Politické strany
Již samotná existence politických stran je podstatným a charakteristickým rysem demokratického uspořádání společnosti (jinými slovy: jejich existence je dokladem o možnostech názorové plurality v té které společnosti). Na definici pojmu „politická strana“ však nepanuje obecná shoda. Lze hovořit pouze o typických znacích (charakteristikách) politických stran. Pak platí, že:
Politickými stranami se rozumí organizovaná a dobrovolná sdružení většího počtu osob, která se snaží vzájemnou konkurencí ve volbách získat politickou moc, převzít politickou odpovědnost a prosadit svou politickou vůli.
Ve výše uvedeném chápání je významným prvkem dobrovolnost členství: v podmínkách zastupitelské demokracie občan není povinen (nucen) mít nějakou stranickou příslušnost (a zpravidla jí také nemá).
V politických stranách se tedy sdružují pouze ti občané, kteří jsou ochotni angažovat se „více“ než ostatní a současně jsou připraveni zastávat stranou získané politické funkce (ať již na úrovni komunální (obecní), regionální nebo celostátní, popřípadě vnitrostranické).
Počátky „politických stran“ ve shora uvedeném smyslu lze spojovat s procesy nastavenými Francouzskou (buržoazní) revolucí (1789), jejich rozvoj pak spadá hlavně do 2. poloviny 19. až 20. století. V určitých obdobích vznikaly v Evropě politické strany stejného zaměření a podobnou (analogickou) organizační strukturou (např. po roce 1848 „socialistické“, po roce 1917 „komunistické“, v 80. letech 20. století „ekologické“ apod.). Jejich výsledná podoba v určitém státě však vždy závisela (a závisí) na historických podmínkách, tradicích apod.
Typy (typologie) politických stran
Typy (typologie) politických stran souvisí s procesem jejich konstituování (utváření, formování) a vývoje. Politické strany lze členit podle různých kritérií (hledisek). Těmi jsou nejčastěji (1) místo v politickém spektru na pravici a levici, (2) charakter členství v těchto stranách nebo (3) okruh oslovovaných voličů (šířka spektra oslovovaných voličů).
1) levice a pravice
Rozdělní stran na pravici a levici pochází z Francie 18. století, kde v tehdejším parlamentu seděli zástupci šlechty napravo od předsedajícího, zatímco zástupci demokratické části nalevo. V současné době je dělení na levici a pravici založeno spíše ekonomicky, tedy, je vyjádřením různého přístupu stran ke tvorbě bohatství a jeho rozdělování ve společnosti. Přestože je uvedené rozdělení považováno za překonané, používá se, hlavně pro svou jednoduchost, nejčastěji.
Tradiční rysy levice a pravice
levice pravice
priority
sociální politika,
sociální jistoty výroba, umožnění
podnikatelské aktivity
stát
sociálně odpovědný silný stát minimalizace kompetencí státu
spravedlnost
rozdělovací vyrovnávací
rovnost
výsledků příležitostí
svoboda
reálná formální
demokracie
zastupitelská, důraz na přímou demokracii zastupitelská
člověk
kolektiv jednotlivec
stát a společnost
tendence ke splynutí důsledné oddělení
společenský vývoj
rychlá změna: revoluce nebo reforma postupný vývoj: evoluce
stát a ekonomie, regulace trhu
státní ochranářství, regulace liberalizace
ekonomické priority
snížení nezaměstnanosti snížení inflace
V systému více než dvou politických stran by však bylo užívání pojmů levice a pravice zjednodušující. Levo-pravá osa představuje kontinuum, kde můžeme říci, že některá strana je více levicová nebo více pravicová než jiná. Uprostřed tohoto spektra se nachází centristická strana (strana středu), kterou lze jednoduše definovat jako stranu mezi levicí a pravicí. Její výhodou je, že může uzavřít koalici s levicovou i pravicovou stranou (má tzv. vysoký koaliční potenciál), aniž by přitom zklamala své voliče (například liberální FDP ve Spolkové republice Německo nebo v minulosti Liberálně demokratická strana ve Velké Británii).
Politické členění na levici a pravici nemusí být výstižné v mezinárodním měřítku: například politické spektrum ve Spojených státech amerických je celé posunuto více vpravo než ve Spolkové republice Německo nebo v České republice, kdy kritériem může být postoj politických stran k velikosti daňového zatížení nebo k rozsahu výdajů státu na sociální dávky apod.
Ty strany, které se vyskytují na levém či pravém okraji politického spektra a které současně usilují destruovat (zlikvidovat) politický systém volné soutěže, ve kterém působí, se nazývají strany antisystémové, respektive extrémistické, to pokud usilují o potlačení práv menšin (má např. antisemitské rysy). Obecně lze říci, že tyto strany jednají v rozporu s ústavou toho kterého státu. Mezi tyto strany patří nejčastěji strany komunistické (v levé části spektra) nebo fašistické (v pravé části spektra).
Dnes však výše uvedené antisystémové či extremistické politické strany neartikulují (nevyjadřují, neformulují) své požadavky tak silně jako v minulosti a od mnoha metod politického boje upustily. Přesto, především v evropských státech, existuje možnost politickou stranu rozpustit (v České republice takový návrh podává vláda, v případě nečinnosti vlády president republiky, u Nejvyššího soudu České republiky; příslušná strana ještě může požádat Ústavní soud České republiky o přezkum ústavnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu). V liberálním prostředí (jako například ve Spojených státech amerických) se otázka politického extremismu řeší spontánně: společnost, politické strany, média, sociální skupiny i jednotlivci jsou zde dostatečně silní, aby extrémy rozmělnili. V tomto smyslu může být přístup v Evropě považován za slabost. Minulá selhání občanů bránit demokracii před fašismem a komunismem však zakládají oprávněnost takového zásahu.
2) charakter členství
a) strany masové: jedná se především o západní demokratické politické strany, které se ucházejí o členy skrze třídní struktury a v nejvyšší možné míře; členství je otevřené každému; každý také může dobrovolně vystoupit;
b) strany kádrové: jde o ty komunistické strany, které se vyskytovaly (vyskytují) v komunistických totalitních režimech; jsou silně centralizované; strana si své členy – kádry většinou sama shora vytypovává a zajišťuje si jejich loajalitu (např. výměnou za lepší pozici v zaměstnání);
c) strany oddaných: v minulosti se jednalo po strany fašistického (nacistického) typu, dnes se strany tohoto charakteru vyskytují v některých rozvojových zemích; jde o strany soustředěné kolem osoby jednoho vůdce, kterého oddaně (fanaticky) podporují jeho stoupenci.
2) okruh oslovovaných voličů (šířka spektra oslovovaných voličů)
a) strany ideologicky úzké: jedná se o strany úzké ideologické, resp. světonázorové orientace (Weltanschaung, world view), které oslovují jen úzkou skupinu voličů, např. katolické strany katolíky, agrární strany zemědělce a farmáře, marxistické strany dělníky apod. Tyto strany byly typické před 2. světovou válkou, ale vyskytují se dodnes (např. Strana podnikatelů, živnostníků a rolníků)
b) „catch-all“ strany: strany, které usilují o podporu všech částí společnosti, které oslovují všechny sociální skupiny: dělníky i obchodníky, katolíky i protestanty; většinou se jedná o vládní, resp. dominantní strany (například Labouristická strana ve Velké Británii nebo SPD či CDU ve Spolkové republice Německo)
Systémy politických stran
Pojmem systém politických stran se rozumí souhrn všech (relevantních, tj. „majících co říci“) politických stran v jednom politickém systému a jejich vztahy (ať již na úrovni spolupráce (kooperace) nebo konkurence).
Podobně jako v případě typologie politických stran existuje celá řada kritérií (hledisek), podle nichž by bylo možno jednotlivé systémy definovat. Převažujícím hlediskem je hledisko počtu politicky relevantních stran. Na jeho základě rozlišujeme:
1) systém jedné strany
Jedná se o situaci, kdy jedna politická strana disponuje prakticky neomezenou politickou mocí, konkurence politických stran (tedy i názorová pluralita) je vyloučena, volby (pokud se vůbec konají), jsou pouze formální s předem daným vítězem. Jako takový je uvedený systém neslučitelný s demokratickou formou vlády. Je sporné, zda lze v tomto případě vůbec hovořit o nějakém stranicko-politickém systému.
2) systém dvou politických stran
Tento systém spočívá v tom, že dvě bipolárně vytvořené politické strany si navzájem konkurují ve volbách a střídají se u vlády. Tu pak vykonávají samostatně bez uzavírání koalice (účelového dočasného spojení dvou a více politických stran s příbuzným politickým programem). Tento systém sice nevylučuje existenci jiných politických stran, nicméně ty nejsou skutečnými soupeři dvou hlavních stran. Hlavními výhodami tohoto systému jsou stabilita vlády a možnost zásadní změny vlády, nevýhodou pak téměř nulové šance malých stran (tedy i menšinových názorů) uspět ve volbách. Příkladem jsou zejména Velká Británie (labouristická x konzervativní strana) a Spojené státy americké (demokratická x republikánská strana).
3) systém více politických stran
Tento systém bývá ještě vnitřně členěn na ohraničeně (umírněně) pluralistický (tři až pět stran) a extrémně pluralistický (šest a více stran). V těchto systémech je prakticky vyloučeno, aby jedna politická strana získala potřebnou většinu pro sestavení vlády. Z tohoto důvodu jsou často nuceny vytvářet koalice. V ohraničeně (umírněně) pluralistickém stranicko-politickém systému se zpravidla v rámci koalic vytváří určitá bipolarita a takový systém pak vykazuje poměrně značnou míru stability (například Spolková republika Německo). Naproti tomu extrémně pluralistický systém je velmi polarizovaný a vládní většina značně nestabilní (například Itálie).
Žádné komentáře:
Okomentovat