= svrchovaná vláda řím. biskupa nad katolickou církví, má základ v učení, že sám Kristus ustanovil apoštola Petra svým nástupcem na zemi, a tím i nejvyšší hlavou církve (to je ale chybný výklad bible) – prvním skutečným papežem Lev I. (od 440) – přiměl Huny po jejich vpádu do Itálie (451) k odchodu, udržoval pořádek v církvi
– papežskou moc ještě více posílil Řehoř Veliký (6.st.), kt. posílil pořádek v církvi, žil v přísné kázni a prostotě a totéž požadoval od všech kněží
– boj o investituru – (z lat. Investicio – oblékat roucho) dlouholetý spor mezi církevní a světskou mocí o vliv na jmenování církevních hodnostářů (probíhal na přelomu 11. a 12. století), vyvrcholil papežem Řehořem VII. a císařem Svaté říše římské Jindřichem IV.
– počátky sporu je třeba hledat v tzv. clunyjském hnutí, jehož reformní snahy vedly k tomu, že se papež Lev IX. a následně i Mikuláš II. postavili proti laické investituře (tj. dosazování církevních hodnostářů světskou mocí)
– Řehoř vydal tzv. „Dictatus papae“ (1075), kde prosazoval požadavky církve (hl. právo odvolávat světské panovníky), dále zakázal císaři udílet biskupům investituru, ten neuposlechl a proto na něj papež uvalil klatbu, čímž zprostil něm. knížata poslušnosti císaři a ta poslechla, Jindřich se musel podrobit, papež pobýval právě na hradě Canossa v S Itálii, nechal císaře bosého stát 3 dny v lednu na nádvoří a teprve pak z něj sňal klatbu (1077); zatím si část něm. knížat zvolila jiného krále, Jindřich ho přemohl a vypravil se znovu do Itálie pomstít se papeži, tam dal zvolit nového papeže (Kliment III.) a od něj přijal císařskou korunu (1084), Řehoř musel utéct z Říma a zemřel ve vyhnanství
– spor byl dočasně ukončen konkordátem wormským (1122), podle kt. měl panovník nastupujícím biskupům udílet jen žezlo jako odznak vlády nad církevními statky, ne ale berlu a prsten (odznaky duchovní moci), kt. je pověřoval papež
– největší moci dosáhlo papežství za Inocence III. (13.st.) – naprostý pán církve, dosazoval a sesazoval biskupy, určoval učení církve, celé řadě panovníků udílel vládu jako svým vazalům (i Přem. Otakar I.)
– od té doby, co se papežům dostalo světského panství, začali usilovat více o světskou moc než o boží slávu, peníze si opatřovali např. prodáváním duchovních hodností (simonií), svatokupectvím, faráři často ani nežili na farách, ale ve městech v nepravostech a hýření, čímž budili velké pohoršení, ale světská moc neměla právo proti nim vystoupit (podléhaly církevním soudům, kt. to přehlížely), pohoršení vyvrcholilo zvolením dvou papežů (1378), z nichž jeden měl sídlo v Římě a druhý v Avignonu (navíc se dali vzájemně do klatby)
– renesanční papežové – snaha zdobit Řím uměleckými výtvory, rodinná politika
– Kalixtus III. (1455-58) z rodu Borgiů přijal z lásky ke svému rodu do kardinálského kolegia své dva synovce, mj. morálně zkaženého Alexandra VI., kt. pak jmenoval kardinálem bratra své milenky, který posléze nastoupil na papežský stolec jako Pavel III. a také jmenoval dva ze svých synovců kardinály → vrchol tzv. nepotismu = systém obsazování funkcí, v němž jsou preferováni příbuzní proti ostatním, často lépe kvalifikovaným kandidátům
– Alexandr VI. znamenal nejhlubší úpadek papežství, vše podřizoval svým polit. cílům, žil nemravně, měl nemanželské děti, dostal se do sporu s Girolamem Savonarolou – dominikán usilující o reformu církve, byl ale uvězněn, mučen a odsouzen k smrti jako kacíř
- clunyjské hnutí – nejvýznamnější reformní mnišské hnutí středověku (10. – 12.st.), vzešlo z Cluny, jehož klášter získal v té době nevídanou svobodu na světském pánovi a stal se místem přísného zachovávání benediktinské řehole a askeze, mohli také svobodně volit opata, vyznačoval se přísným zachováním benediktinské řehole, přísnou askezí, poslušností opatovi
– základní body – podpora celibátu a zpřísnění způsobu života v klášterech
církev podřízena pouze papeži
samostatnost klášterů
– postupně se přidávaly další kláštery, zakládané podle clunyjského statutu
- koncily – shromáždění prelátů katolické církve, kt. jsou svoláni k rozhodování o otázkách víry, mravů a církevní disciplíny, straší termín je synoda
– ekumenický koncil = složen z biskupů celé církve, kt. svolal a kt. předsedá papež, rozhoduje o záležitostech týkajících se celé křesťanské obce
– 21 koncilů (8 na Východě, 13 na Západě)
– 1. nikajský (325), sv. Silvestr a Konstantin I., definoval božskou podstatu Krista; 2. konstantinopolský (381) definoval božství Ducha svatého a učení o Trojici; 7. II. nikajský (787) odsoudil obrazoborectví; 9. I. lateránský (1123, Řím) upravil otázku investitury podle konkordátu wormského; 11. III. lateránský (1179) upravil papežskou volbu, kt. svěřil pouze kardinálům; 14. II. lyonský (1274) zavedl konkláve jako pravidlo papežské volby, stanovil dočasné smíření s V církví; 15. viennský (1311-12, Francie) zrušil řád templářů;
16. kostnický (1414-18) ukončil schizma Z církve; 19. tridentský (1545-63) odsoudil protestantskou reformaci a definoval různá dogmata víry, kt. pak umožnila protireformaci; 20. I. vatikánský (1869-70) definoval neomylnost papeže
Žádné komentáře:
Okomentovat