– naprostá roztržka (1054) – patriarcha Michal nechal uzavřít latinské kostely v Konstantinopoli (odveta za snahu papeže Lva IX. získat pod svou jurisdikci J Itálii), poté ho papež proklel, patriarcha zase proklel jeho a dosud formálně jednotná církevní organizace se rozdělila na dvě části, Z církev (nazývaná též římská, latinská nebo katolická) uznávala za svoji hlavu papeže a středisko měla v Římě, V církev (pravoslavná či ortodoxní), byla podřízena konstantinopolskému patriarchovi a středisko měla v Konstantinopoli a po jeho pádu v Rusku
– k prohloubení rozporů výrazně napomohly křížové výpravy a zvláště vyplenění Konstantinopole čtvrtou křížovou výpravou, v průběhu 2. tisíciletí došlo k několika neúspěšným pokusům o znovusjednocení církve (např. 2. lyonský koncil)
- křížové výpravy – měly náboženskou podstatu, cílem znovudobytí Svaté země a boj proti islámu, důvodem dobytí Jeruzaléma Turky (1071) a stížnosti poutníků na jejich přístup k nim, sílící tlak na Konstantinopol a žádost císaře Alexia I. směrem k Z o pomoc, papež Urban II. vyzývá v Clermontu k pomoci V křesťanům a k osvobození země, kde žil Kristus
- 1. křížová výprava (1096-99) – před vlastní výpravou vypuklo neorganizované tažení selských zástupů, kt. se po cestě dopouštěly četných násilností, většinou zahynuli cestou, zbytek poražen při prvním útoku Turků, rytířům se ale podařilo dobýt Jeruzalém (1099), ve kt. ale rozpoutali krvavý masakr, výsledkem této křížové výpravy založení jeruzalémského království
- 2. křížová výprava (1147-49) – vedl ji něm. (Konrád III.) a fr. král (Ludvík VII.), ale skončila hroznou katastrofou a porážkou, Jeruzalém byl zase ztracen
- 3. křížová výprava (1189-92) – v čele křižáků císař Fridrich Barbarossa, Richard Lví srdce a Filip II., porážka Turků, ale dobýt Jeruzalém se nepodařilo, uzavřeli s Turky příměří, kt. zaručovalo křesťanům nerušenou návštěvu Jeruzaléma
- 4. křížová výprava (1202-04) – vyzval k ní papež Inocenc III., pod vlivem obchodních zájmů Benátčanů výprava ale zamířila do Konstantinopole, kt. dobyli, zpustošili a zřídili tam latinské císařství (1204-61) – tento akt ještě více prohloubil trhlinu mezi Z a V církví
- křížová výprava dětí (1212) – neúspěšnost křížových výprav vzbudila na Z pochybnosti a názor, že je lepší využít děti a panny, než krvelačné útočníky, výprava skončila tragédií, řada dětí prodána v Alexandrii do otroctví
- 5. křížová výprava (1228-29) – soukromá akce císaře Fridricha II., vyjednáváním dosáhl toho, že Jeruzalém byl navrácen křesťanům, 1244 ale bylo město definitivně ztraceno
- 6. křížová výprava (1248-54) – fr. král Ludvík IX. chtěl nejdřív porazit Egypt a pak dobýt Svatou zemi, vojsko bylo ale poraženo a král zajat, 1270 podnikl Ludvík další výpravu, ale i ta ztroskotala a 1291 zanikl poslední zbytek křižáckých států (křižácké státy – po 1. křížové výpravě vznikly na Blízkém V: Edesské hrabství, Antiochijské knížectví, Hrabství Tripolis a Jeruzalémské království
po 3. křížové výpravě vzniklo na Kypru Kyperské království ; po 4. křížové výpravě a dobytí Byzance vzniklo v Řecku Latinské císařství a na něm formálně závislé Achajské knížectví, Athénské vévodství a Soluňské království, na Kykladských ostrovech vzniklo Vévodství Naxos)
- význam křižáckého hnutí – výpravy rozšířily evropský obzor a stykem s orientální a byzantskou kulturou podpořily rozvoj vědy
– vznik rytířských řádů (VIZ střed. a novověk. mnišství)
- papežské schizma (1378 - 1417) – papež Bonifáce VIII. odmítl korunovat francouzského krále Filipa Sličného císařem, což bylo považováno za nepřátelský akt církve proti světské moci, po smrti papeže násilně přesídlil Filip úřad papeže z Říma do Avignonu (1309), aby měl dohled nad jeho jednáním, tento akt nazýván avignonským zajetím papežů (1309 - 1377)
– římští církevní hodnostáři nemohli unést ztrátu papežského stolce v Římě, a proto roku 1377 donutili papeže Řehoře XI. k návratu do Říma, papež však záhy (1378) umírá, nově zvoleným římským papežem se stal Urban VI., v Avignonu si část kardinálů odštěpených díky avignonskému zajetí zvolila za svého papeže Klementa VII. – papežské dvojvládí
– dvojvládí vnímáno jako významný symbol zkaženosti tehdejší církve, tím spíše, že oba papeži se vzájemně exkomunikovali, kritika poměrů v církvi a neschopnost církve jí čelit postupně vyústila v několik významných nápravných hnutí (např. husitství, vznik protestantských církví)
– 1409 svolán koncil v Pise, kde měli oba papeži dobrovolně odstoupit ihned po volbě papeže nového, tím zvolen Alexandr V., dosavadní dva papeži (Benedikt XIII. a Řehoř XII.) ovšem odmítli a nový papež musel zůstat v Pise → krátké období, kdy úřad papeže zastávali najednou tři papežové
– 1414 svolán koncil do Kostnice (Zikmund Lucemburský), kt. se měl zabývat otázkou schizmatu, nový papež Martin V. (zvolen 1417), dosáhl uznání celé křesťanské Evropy a papežské schizma bylo ukončeno
- reformace – k dalšímu rozdělení církve došlo v 15. a 16.st. vlivem reformace, kdy se od řím. církve oddělily církve protestantské (evangelické – zakládají se jen na evangeliu) – husité, luteráni, helvetská církev (Jan Kalvín), anglikánská církev (1531 odtržena od Říma)
– Německo – M. Luther – zakladatel protestantismu, jeho nejvýznamnějším dílem je překlad Bible do němčiny, po vysvěcení na kněze působí na univerzitě ve Wittenbergu a také zde káže, 1517 uveřejnění 95 tezí, kt. zejména kriticky reagovaly na praxi odpustků, Luther dále také popírá neomylnost papeže a koncilů, jeho spisy veřejně spáleny, poté on pálí papežskou bulu → exkomunikován, jeho myšlenky se mezitím lavinovitě šíří a vyvolávají v celé zemi bouřlivé přijetí, se svým spolupracovníkem Philippem Melanchthonem pokládá základy nové, evangelické církve (Melanchthonovo Augsburské vyznání z roku 1530)
– zpočátku neusiloval o založení nové církve, ale o reformu stávající církve na základě těchto principů: Sola scriptura: Autorita Písma je vyšší než autorita církve
Sola fide: Člověka ospravedlňuje jeho víra, nikoliv dobré skutky
Sola gratia: Boží milost je dar, není možné si ji nijak zasloužit či koupit
– jeho myšlenky se šíří, na venkově selská válka (1524-26) – v čeleTomáš Müntzer a M. Gaismar), 1526 sněm ve Špýru rozhodl, že se volba náboženství přenechává autonomii zeměpánů, na sněmu 1529 se toto právo opět zrušilo, evangeličtí stavové protestují (odtud protestanti) opuštěním jednání
– 1530 předkládají evangelíci na sněmu v Augsburgu Melanchthonovo Augsburské vyznání = pokus o přiblížení katolické straně (zdůraznění společných rysů víry) a zároveň první evangelické vyznání nové víry, katolické stavy toto dílo odmítají a císař hrozí protestantům represemi, evangelické stavy na svou obranu zakládají šmalkaldský spolek, po porážce protestantů ve šmalkaldské válce (1546-1547) následuje pronásledování protestantů, 1555 uzavřen augsburský náboženský mír – zrovnoprávnění obou náboženství na území Německa a faktické uznání rozdělení církve
– z Něm. se luteránství rozšířilo do Pobaltí a Skandinávie, do Polska, Slovenska a slezských a českých měst
– Švýcarsko – 1522 začíná reformace v Curychu pod vedením Ulricha Zwingliho, jeho snahou odstranění všech ceremonií a žehnání, odstranění obrazů z kostelů, zrušení mše, klášterů, napjatá náboženská situace ve Švýcarsku vyústila v občanskou válku
– v Ženevě působí Jan Kalvín, zavádí radikální reformaci, důraz na lidskou pracovitost, zákaz veřejných zábav, nakrátko je vypovězen, po návratu pokračuje v budování teokracie (propojení náboženství s politikou), Kalvínovo učení o predestinaci (předurčení člověka ke spáse nebo zavržení) Lutheráni neuznávali, 1566 uzavírají kalvinisté a luteráni společné vyznání víry (helvetská konfese), vzniká jednotná švýcarská reformovaná církev, vliv kalvinismu v Anglii (puritáni), Francii (hugenoti), S Ameriku
- dalším rozkolem v církvi vznik anglikánské církve – v Anglii reformace otázkou politickou, Jindřich VIII. se rozešel s katolíky kvůli dynastickým potřebám, z prvního manželství s Kateřinou Aragonskou neměl dědice a papež odmítl rozvod – Jindřich provedl odluku od Říma a prohlásil se hlavou církve v Anglii – 1534 vznik anglikánské církve
Středověké a novověké mnišství
= způsob hledání Boha, způsob života, jenž má pomoci jedinci získat bližší vztah a blíže následovat příklad Ježíše Krista, než je prakticky možné pro křesťana žijícího obyčejný život
- mnišství vzniklo v Egyptě (konec 3.st.) a je spojeno s postavou svatého Antonína, který se rozhodl opustit svůj majetek a odejít do pouště, první společenství mnichů, kteří žili pospolu, založil svatý Pachomios, již zde tak můžeme vidět dvě hlavní podoby mnišství – život poustevníků (eremitů) a život společný
- pro V mnišství má primární význam řehole sv. Basila Velikého, pro Z mnišství je rozhodující vliv hl. sv. Benedikta z Nursie – kláštery, řídící se jeho řeholí a hlavním principem spojení modlitby a práce (ora et labora), jsou typické pro celý evropský středověk, na základě jeho řádu se utvořily nové řehole (hl. ve 13.st). – cisterciáci, bernardini, kartusiáni, premonstráti
- řády žebravé – karmelitáni, augustiniáni, dominikáni, františkáni, minorité, kapucíni, servité, atd.
- řády rytířské – vznik za křížových výprav, kromě obvyklých slibů chudoby, čistoty a poslušnosti přijali závazek sloužit poutníkům a chránit posvátná místa proti nevěřícím
– johanité (černý plášť s bílým křížem, vznik v Jeruzalémě, potom sídlo na Maltě → název maltézský řád), templáři, (bílý plášť s červeným křížem, 1311 padl za oběť intrikám fr. krále Filipa Sličného a byl zrušen), němečtí rytíři (bílý plášť s černým křížem, založeni původně jako špitální bratrstvo, sídlo přesunuli do Prus a šířili křesťanství v oblasti baltského moře)
- v 16.st. vznikají jezuité, barnabité, piaristi, milosrdní bratři
- kláštery ženské volily obyčejně řeholi sv. Benedikta, samostatnými řády byly magdalenky, brigitky, milosrdné sestry, anunciátky, salesiánky, voršilky a salvátorky
- po boku řádů existovala náboženská bratrstva – jsou to jednoty světských osob, kt. konají určité zvláštní pobožnosti a dobré skutky; tím, že žijí ve světě, liší se od řádů řeholních, jejichž členové žijí v odloučenosti společně vázáni slibem čistoty, chudoby a poslušnosti
– sahají do středověku (prastará jsou bratrstva k pochovávání mrtvých a k ošetření nemocných), byly zřizována zejména při klášterech, konala časté průvody na poutní místa
Žádné komentáře:
Okomentovat