Poutní tradice a lidová zbožnost

- putování na svatá, posvátná nebo místa spojená se zázračnou událostí patří odedávna ke společným jmenovatelům světových náboženství, křesťanské náboženství je provázeno poutěmi od svých počátků až do dnešní doby
- poutě měly různé zaměření a charakter – prosebné, děkovné, kajícné; vykonáním pouti se mnozí křesťané snažili o pokání za své hříchy, posvěcení svého života a jeho duchovní obohacení
- poutníci nosili na šatech nebo za kloboukem různé poutní odznaky nebo medaile s obrazem Krista, P. Marie nebo některého světce
- když Turci dobyli Palestinu a uzavřeli přístup do posvátných míst, začaly poutě do Říma k hrobu sv. Petra a Pavla, do Compostelly ve Španělsku (hrob sv. Jakuba), do Lorety v Itálii k svatému domu – to byly hlavní poutě + se putovalo i do jiných, bližších míst, kt. byla považována za posvátná (poutě vedlejší), návštěva těchto míst se dobrému věřícímu přímo ukládala, a tak rozkvetlo poutnictví nejvíc v v zemích románských a v J Německu
- rozmach putování do velkých dálek v období křížových výprav, nejznámějším poutníkem té doby u nás olomoucký biskup Jindřich Zdík
- stará proslulá poutní místa – Řím, Montserrat (Španěl.), Cáchy (Něm.), Maria Zell (Štýrsko), Czestochowa (Pol.)
→ frekvence poutí do Říma se zvýšila roku 1300, kdy byl poprvé vyhlášen svatý rok
- Čechy – (celkem 150 poutních míst) Praha, St. Boleslav, Sv. Hora u Příbrami, Sedlec u Kutné Hory, Zbraslav u Prahy, Doudleby
- Morava – (celkem 100 poutních míst) Sv. Hora u Olomouce, Velehrad, Sv. Hostýn, Tuřany, Vranov, Křtiny, Lechovice
- (Slezsko 100 míst)
→ ve středověku dominovala v Čechách úcta k zemským patronům, hl. kult sv. Václava – poutě do místa jeho zavraždění, na Moravě pak cyrilometodějská tradice, Nejsvětější Trojice a v baroku mariánský kult
- duchovenstvo se pilně staralo o rozmnožení a rozhlášení slávy poutních míst hlavně literaturou (lat.), o rozkvět poutních míst se staraly řády a bratrstva
- ve 14.st. se poutě konaly jednotlivě, od konce 16.st. v průvodech
- v 16.st. v Čechách patrný útlum poutí (husitská revoluce, něm. luterská reformace), v 17. a 18.st. nastává zlatý věk poutí, největší rozkvět poutí a všech projevů lidové zbožnosti (na mnoha místech obnova, přestavba, výstavba poutních chrámů, zvláštní pozornosti se těšily prameny a studánky, kt. byla připisována zázračná uzdravení), poutě v této době organizovali hl. jezuité
- období rozkvětu přibrzdil nástup osvícenských panovníků (rušení klášterů, redukce poutí), v 19. a 20. st. se tradice dále udržovala, ale negativně se na ní podepsaly politické události