Období Velké Moravy
Před přijetím křesťanské víry usuzujeme podle latinských a řeckých zpráv, že Slované vyznávali náboženství na úrovni animismu. To znamená, že měli vědomí o duchovní podstatě lidského života (je tu nejasná víra v posmrtný život), a věřili v oživenou přírodu nadpřirozenými bytostmi, které je potřeba si získat. Takový náboženský stupeň přetrval až do konce 8. století.
Prvními hlasateli evangelia na našem území byli mniši z Bavorska. K nim se křesťanství dostalo díky iroskotským misiím v 7. století. První Bavorská misie pocházela z města Řezno, tím začalo křesťanství na území dnešních Čech kolem roku 800 zapouštět kořeny. Je to patrné podle způsobu pohřbu, který se změnil ze žárového ritu na ukládání do země. Další Bavorská misie pocházela z Pasova a jejím cílem bylo území Moravy, doklad spatřujeme opět ve změně stylu pohřbívání a také díky architektuře kostelů, které jasně zapadají pod vliv iroskotský. V první polovině 9. století se na Moravě usadilo pasovské duchovenstvo. Rostislav se za své vlády pokoušel vymknout kontrole z východofranské říše. Snažil se proto o nezávislost církve na jiných státech. Chtěl vytvořit církev spjatou s Velkou Moravou. S tímto cílem se obrátil na papeže, ten mu však nevyhověl. Zkusil tak štěstí u Byzantského císaře Michala. Ten na Moravu vyslal kněze Konstantina a jeho bratra jáhna Metoděje.
Příchod Konstantina a Metoděje
Na Moravě se lidé drželi křesťanského zákona, ovšem přetrvávaly zde pohanské představy, měli kostely a vystupovalo tu velké množství duchovenstva. Problém se ukazoval v otázkách disciplinárních, díky výskytu misií z různých církevních oblastí. K. M. přinesli na Moravu písmo hlaholici vytvořené podle vzoru malé řecké abecedy. Vytvořili Zákon sudnyj ljudem (Civilní zákoník), který napomáhá k doplnění existujícího řádu a narovnává disciplinární problémy např. asyl v kostelech, nerozlučitelnost křesťanského sňatku. Do slovanštiny přeložili Písmo svaté, nejdříve evangelia a postupně další části. Důležitým počinem bylo zavedení slovanského jazyka do bohoslužby(liturgie). Tato praxe byla ve východní církvi samozřejmá, ale na západě se uplatňovala pouze latina (u všech různých národů). Liturgie vycházela z východní tradice a postupně byla doplňována a obohacována západními prvky. Aby moravská církev fungovala i v budoucnu K. a M. se snažili o výchovu co největšího počtu moravských žáků. U výchovy kněžského dorostu nesmíme zapomenout i na školy zřizované bavorskou misií, ty ale nedosahovaly takové úrovně. Po politickém nezdaru Rastislava, kdy musel přijmout poslušnost králi Ludvíkovi, se vrátili na Moravu i franští kněží, kteří stěžovali práci soluňským bratřím. Roku 868 byla uznána slovanská liturgie papežem Hadriánem II. Metoděj byl roku 869 jmenován papežským legátem pro slovanské země. V roce 880 je povolena bohoslužba papežem Janem VIII a bulou Industriae tuae, jak ve slovanštině, tak i v latině. Po smrti Metoděje 885, byl doporučen k řízení moravské arcidiecéze Gorazd. Nový papež Štěpán V, byl však přesvědčen biskupem Wichingem, který zasával latinskou liturgii, že Metoděj a jeho liturgie je bludná. Na to vychází další bula Quia te zelo fidei, kde se zakazuje mše v slovanštině a jako arcibiskup má být jmenován Wiching.
Křesťanství v Čechách
Zásadním krokem je křest Bořivoje a Ludmily 874 z rukou velkomoravských kněží, tak vstupuje do Čech slovanská liturgie. V roce 895 se česká knížata poddala nadvládě východofranské říši, přicházeli na její území kněží ze západu s latinskou liturgií. Významný je rok 973, kdy vzniká pražské biskupství, prvním biskupem byl Dětmar. Svěcení přijal až v roce 976. Teprve teď můžeme mluvit o fungujícím biskupství. Druhý biskup byl Vojtěch Slavníkovec (982). Stál na straně clunyjské reformy (stavěla se proti úpadku církve, která byla způsobena nedostatkem ochrany nesvobody, popřípadě díky závislosti klášterů na světských a duchovních velmožích. Klášter v Cluny měl zajištěnou svobodu ve vlastních záležitostech uvnitř i navenek.) Biskup Vojtěch byl podporou při budování Polského církevního státu. Vojtěch byl latiník, ale neměl nic proti slovanské bohoslužbě, ta se v Čechách pěstovala díky Metodějovým žákům vyhnaných z Moravy. Důležitým místem v Čechách k udržení slovanské bohoslužby byl Sázavský klášter (1032) založený Prokopem.V roce 1055 – 1061 byli mniši nuceni odejít a nahradili je latinští. Po šesti letech se mohli vrátit. Setrvali zde do roku 1096, kdy se odborné církevní hnutí zasadilo o sjednocení liturgie a liturgických knih, které se lišila svým ritem od římské a nebyly psány latinsky, aby nedošlo k vloudění nějakého bludu.
Úsilí církve o emancipaci
Církev na našem území byla závislá téměř úplně na laické moci. Církevní majetky rostly vlivem darů, které jsou dány Bohu a kněží je pouze spravovali. Světští činitelé pořád z církevního majetku bohatly (vlivem ukládáním roboty církevním poddaným, zadržováním části církevních desátků za různé úkony, církevní poddaní také spadali pod vliv knížecího soudnictví), tím se ukazovalo, že vrchnost je nadřízená i moci duchovní. Církevní představení chtěli plně manipulovat svými poddanými. Začali se prosazovat tak zvané imunity, to znamenalo, že jejich statky byly zproštěny od feudálních zásad a právních zvyklostí. První takovou imunity si vyprosil olomoucký biskup Jindřich Zdík roku 1146. K němu se připojilo pár dalších klášterů, všeobecné výsady se však dosáhlo až ve 13. století. Dalším problémem bylo volení biskupů a opatů, které se dělo s panovníkovým souhlasem. Za Přemysla Otakara I. v roce 1207 se situace změnila v olomouckém biskupství, ale jen formálně. Změna nastala až za působení pražského biskupa Ondřeje, který přijal svěcení od papeže, necítil povinnost hájit královy zájmy ale spíše zájmy církve. Roku 1218 se dojednalo, že biskupové mohou dosazovat a sesazovat kněží a bylo jim umožněno soudit duchovní podle kanonického práva.Tato dohoda ale obsahovala dodatky, které měly jiný právní smysl než se domnívala kurie, takže vše zůstalo při starém. Roku 1221 byl vyhlášen konkordát (mezinárodní smlouva uzavřená mezi papežem a národním státem), kde se posvětily požadavky pocházející od Ondřeje. Tímto krokem dochází k emancipaci církve na našem území. Ve 13. století se k nám dostávají i nové řády. Mezi prvními byli Minorité – menší bratři sv. Františka z Assisi. Jejich sídlem byl klášter sv. Jakuba na Starém Městě. Dalším byli Křížovníci s červenou hvězdou, byl to špitální řád, který se zdržoval Anežčiným klášterem. Třetím významným řádem byli Dominikáni. Do Čech přišli díky krakovskému provinciálnímu převoru Gerardovi. Usídlili se při kostele sv. Klimenta v Praze. Dále vznikl řád Augustinských eremitů s kláštery v Pivoni a sv. Marii na Ostrově. Posledním řádem byli Magdalentinky: kajícnice sv. Máři Magdalény, které se usadily v Dobřanech u Plzně. Pečovali o padlé a mravně ohrožené ženy.
Za vlády Karla IV. se z pražského biskupství stalo arcibiskupství a vzniklo biskupství v Litomyšli.
husitství a reformace
České náboženské hnutí vzniklo za vlády Václava IV. Klíčovou postavou byl Jan Milíč z Kroměříže, hlásal a prováděl církevní nápravu. Cílem kritiky byly zásahy papeže při obsazování míst v církevních úřadech v jednotlivých státech. Někteří církevní hodnostáři v té době měli i několik úřadu na starost (u nás se používá výraz mnohoobročí), což bylo proti církevnímu kodexu. Dalšími osobnostmi byli Tomáš Štítný ze Štítného, Jan z Janštejna, Matěj z Janova (lidový proud). Jejich myšlenky se dostali k mladší generaci vychované na pražské univerzitě (učený proud). Náprava církve měla přijít díky reformě mravů duchovenstva a laiků v mezích církevní věrouky a mravouky. Nejvíce viditelným obhájcem náboženské a církevní nápravy byl mistr Jan Hus a jeho přátele Jeroným Pražská a Jakoubek ze Stříbra (jejich kritika byla také inspirována anglickým filozofem Johnem Wiclifem. Hus měl na začátku také podporu arcibiskupa pražského, který přijímal jeho názory o svatokupectví, mnohoobročnictví a nevázaném životu kléru. Situace se změnila po stížnostech německých mistrů, kteří vyučovali na pražské univerzitě, zaslaných papeži do Říma. Hus byl v cizině brán jako heretik. Hus pomalu směřoval k názoru, že v církvi není potřeba papeže. Pak přišla do Čech zpráva od papeže o vybírání desátek na válku, to byl poslední hřebíček do rakvi. Hus se proti téhle politice tvrdě obrátil a tím začaly vznikat jeho problémy se svatým stolcem. Na Prahu byla uvalena klatba (nemohly se provádět bohoslužby ani jiné církevní úkony), Hus raději Prahu opustil na venkov, kde se více věnoval psaní knih. Kostnický sněm pro něj znamenal možnost se obhájit a tak se tam vypravil. Po příjezdu byl uvězněn a obviněn z kacířství. Stejně tak byla odsouzena nauka Johna Wiclefa. Koncil Husa shledal viným a odsoudil ho k upálení. Výsledek jednání v Čechách vyvolal odpor. Začaly vznikat nové požadavky (svobodné hlásání slova Božího, přijímání pod obojí a zrušení světského panování kněžstva. V zemi se začala praktikovat lidová kostelní píseň, bohoslužby byly lidovější a dokonce došlo ke kompletní české mši. Pokles královské autority, selhání orgánů veřejné moci a odbojné chování šlechty, která se většinou přiklonila k hnutí, přispělo k revoluci. Husité požadovali uznání 4 pražských artikulí (přijímán pod obojí, svobodné hlásání slova Božího, konec světskému panování kněží, rozmluva o veřejných hříších a jejich potrestání.) Katolíci to prudce odmítli a vypukly války, nejdříve domácí, později války s křižáky obranné, posledním typem válek byly útočné do zahraničí. Husité měli možnost k jednání až v Basileji, kde však jejich požadavky nepřijali, pouze nabídli přijímání z kalicha v omezené míře. Další vlna reformace pocházela z Německa a Švýcarska. Husitští vyznavači se začali štěpit na strautrakvisty(sbližovali se s katolickou církví) a novoutrakvisty(přijímali Luterské názory). Nábožensko – politické zápasy v době Habsburků (od roku 1526) se vyznačovaly těmito daty 1575 složení společného vyznání novoutrakvistů a Jednoty bratrské, 1609 vyhlášení Rudolfova Majestátu – poskytoval náboženskou svobodu. Dalším důležitým faktem byla Třicetiletá válka. Měla velký vliv na náboženské poměry na našem území. V jejím průběhu i po skončení probíhala doba tvrdé protireformace ze strany Habsburků za pomoci jezuitského řádu.
barokní katolicismus
První protireformační dekrety směřovaly proti nekatolickému duchovenstvu. V první řadě proti kalvínům a českým bratřím. Z kostelů bylo odstraněno vše co připomínalo kalich. 4innost vlády se dotkla i pražské univerzity, která patřila k hlavním ústavům nekatolíků. Univerzita byla zbavena privilegií a předána do rukou jezuitů. Do jejich kompetence spadal i cenzura knih a dozor nad školstvím. Do městských stavů mohli být přijati jen katolíci a všichni jiného vyznání z něj byli vylučováni. Další patent byl vydán proti nekatolické šlechtě. Tzv. kacíři z řad šlechty nemohli užívat zemské desky, tedy neměli možnost právním způsobem kupovat, prodávat, dědit a odkazovat jakékoliv statky. Aby přiměli veškeré obyvatelstvo k upuštění od reformovaných církví zakázali je oddávat. Díky obnově Zřízení zemského (jediné uznávané náboženství je římskokatolická církev) se mnoho lidí vystěhovalo nejvíce z řad šlechty a měšťanstva.
Za vlády Ferdinanda III (1637 - 1657). byl nastaven ostrý postup proti nekatolíkům. Generálním vikářem se stal cisterciák s česko – španělskými kořeny, který postupoval proti heretikům velmi ostře. Používané praktiky ke změně vyznání byly odloučení manželů, odjímání dětí nebo trest smrti. Po Ferdinandovi nastoupil Leopold I. (1657 – 1705), byl původně vzděláván jako duchovní, to se projevilo i v jeho povaze. Násilný postup ve věcech víry se mu příčil. Kladl důraz na poučování lidu a pravidelnou duchovní správu. K obracení na víru sloužily nové misie, kromě jezuitů se jich účastnili i piaristé, premonstráti a cisterciáci. Došlo také k reorganizaci církevní správy. Vznikaly hlavně nová biskupství (Hradec Králové, Litoměřice). Pomalu pokračovala organizace nových far. Důvodem bylo nedostatek kněží. V první pol. 18. století se opět rozrůstá skupina nekatolíků, díky zřízení kostela v Těšíně, kde docházelo ke styku s evangelíky. Proto byl vydán patent, který byl proti dovozu nekatolických knih a snažil se o vyhledávání kacířských spisů. Důležitou postavou v tomto období je jezuita Antonín Koniáš, který sepsal příručku obsahující seznam závadných knih. Nesmíme však posuzovat vše ze strany násilného obracení. Důležitým prostředkem se stává i kázání, misie, církevní slavnosti, pouti a svěcení nových kostelů a klášterů. Rozkvétá i duchovní poesie Vznik katolického kancionálu. Vznikají české překlady modlitebních knih, asketických a biblických příběhů a katechismů. Došlo i k přeložení Bible přičiněním jezuitů. Pro pobavení lidí vznikaly i díla jako náboženská opera a činohra. Vzniká Mariánský kult, úcta svatých, poutě a procesí. Byla to doba rozkvětu klášterů. Jen v Praze jich vzniklo 40 a po Čechách na 200. Docházelo k rozvoji teologie a filosofie.
austrokatolicismus
Přes naše země se prohnal jeden z nejsilnějších duchovních proudů Josefinismus. Jeho základnou je osvícenství (přeceňování hodnot přirozených na úkor nadpřirozených. Rozhodující slovo v těžkých životních situacích přikládáme rozumu). Absolutistickému způsobu vedení státu ze strany panovníka se musí podvolit všechno i církev. Rakouský absolutismus udělal z katolické církve národní církev jako třeba v Anglii. Náboženství má tvořit mravní základ státu. Tento pojem pochází od Josefa II (1765 – 1790). Chtěl vytvořit z jednotlivých zemí jednotný centralistický řízený stát, k jehož jednotě mu měla pomoci katolická církev. Díky privilegiím, kterých se mu dostalo od Říma mohl zasáhnout hluboko do života církve.
Počátky můžeme hledat už u jeho matky Marie Terezie. Když nastoupila na trůn vedla války za udržení monarchie, proto musela v jistých oblastech státní správy šetřit, aby byla schopna financovat války. Církevního života se dotkla nařízeními omezením poutí a procesí, aby lidé více pracovali, zakázala vývoz peněz do ciziny, to zasáhlo řehole, klášterní statky postavila pod státní kontrolu. Marie Terezie přijala nařízení navržené Kounicem. Církev mohla svobodně hlásat evangelium, kult, udílet svátosti a dohlížet na vnitřní disciplínu. Věci smíšené přecházeli pod rozhodování státu. Došlo k zákazu uveřejňování a vyhlašování papežských bull bez svolení vlády. Správa církevního majetku byla pod dozorem státu, omezování zřizování nových klášterů, řeholní slib se mohl složit až po 24 roku, žebravé řády měli zákz sbírat almužny. V roce 1774 došlo ke zrušení jezuitského řádu. Profesorská místa jezuitů nahradili členové jiných řeholí. Nové pedagogické poznatky měly vést k novému stylu učení. Některá gymnasia po jezuitech přebrali piaristé na jiná byli přijati světští profesoři. Vyučovacím jazykem se stala němčina. Nižší školství se začínalo budovat, vznikaly triviální (na vesnicích), hlavní (krajská a jiná větší města) a normální (v Praze a v Brně).
Josef II. tempo dané jeho matkou ještě zrychlil. K provádění reforem zřídil úřad Dvorskou duchovní komisi, ta dávala nařízení biskupům a ti je posílali dále nižším orgánům a farářům. Důležitým faktem je vydání Tolerančního patentu 1781, kdy došlo k povolení náboženské svobody. To ovšem neznamenalo zrovnoprávnění nekatolických náboženství s katolickým, ale nekatolické konfese byly tolerovány. Bohoslužby byly neveřejné. S vyhlášením tolerance došlo i ke zmírnění cenzury. Josef II. se rozhodl k rušení klášterů. Z finančních prostředků, které vznikly rušením klášterů se vytvořil náboženský fond. Byly vytvořeny i fondy humanitní a sociální. Sem přitékaly peníze ze zrušených literárních spolků, bratrstev, kostelů a kaplí. Budovy byly využity k vojenským nebo úředním účelům. Vznikla nová diecézní a farnostní organizaci. U diecéz šlo o úpravu hranic. U farností se jednalo o navýšení jejich počtu, v Čechách o 250 a na Moravě o 300. Kněží z kazatelen oznamovali nařízení státu. Kněží získaly existenční minimum tím se nahradil systém desátků. Fary se tak staly nejnižšími jednotkami státní správy.
Za vlády Františka II. docházelo k ústupkům. Církev získat, aby činila státu pevnou oporu. Kvůli napoleonským válkám opět docházelo k sekularizaci církevního majetku. Zabavovaly se zlaté a stříbrné předměty. Docházelo i k persekucí některých osob spojených liberálním osvícenstvím např. Bernard Bolzano. Po napoleonských válkách došlo ke zmírnění josefinismu. Císař totiž vytušil vážnost papeže ve světě opět vzrostla. Roku 1820 se mohli vrátit jezuité, došlo k reformě řeholí. Revoluční rok 1848 měl vliv i na Rakouskou monarchii. Metternich byl propuštěn a Ferdinand slíbil vznik ústavy. Církev se za této situace snažila konat a sejmout ze sebe pouta josefinismu. Zaznívaly názory, že přišla doba, kdy si církev má sama spravovat majetek, byl vznesen i požadavek na zřizování nových farností a úpravě liturgických textů a uvedení jazyka do bohoslužeb. Oktrojovaná ústav zaručila církvi samostatně spravovat své záležitosti. Roku 1855 byl vydán konkordát, kterým se vraceli všechna práva a povinnosti církvi pře vládou Marie Terezie. O šest let později byl vydán Protestantský patent, tak se protestantství dostalo po právní stránce náboženské do rovnoprávnosti. Roku 1868 vyšel zákon, který zrušil závislost školy na církvi. Tak církev ztratila téměř všechny školy. V roce 1870 došlo k vypovězení konkordátu. Církevněpolitické poměry byly upraveny roku 1874 květnovými zákony, které silně připomínaly josefinismus. Církev se tak až do roku 1918 stala kontrolovanou a zneužívanou ke státním účelům.
pronásledování za komunismu
Únorem 1948, tedy nastolením komunismu v ČSR, vznikl státní režim, který měl ke křesťanství a římskokatolické církvi nepřátelský vztah. Existovala krátká etapa smířlivější politiky vůči církvi, ale spíše to byl výraz bezradnosti. Později se státní a straničtí představitelé pokusili o odříznutí církve od jejich mezinárodních kořenů a kontaktů zejména na Vatikán. Začala se projevovat snaha o likvidaci církevní reprezentace a inteligence, o státní podřízené národní církevní společenství sloužící k režimním cílům, o eliminaci vlivu, jaký měla církev na společnost. Tyto dané cíle se KSČ podařilo v podstatných rysech splnit do pěti let své vlády. V letech 1953 – 54 zůstala církev zcela ochromena, podobně na tom byly i jiné nekomunistické složky české občanské společnosti ve státě. K této situaci přispěla hlavní skutečnost, taktika KSČ v boji s třídním nepřítelem, boj proti selskému stavu na Moravě a zástupci Československé strany lidové. ČSL i církev byly zbaveny své původní reprezentace. Biskupové byli internováni a neměli možnost ke svobodnému veřejnému vystupování. Činnosti které zůstaly však byly napadeny komunistickou ideologií. To znamenalo, že se úmyslně zastírala a přizpůsobovala realita komunistickým mocenským zájmům za použití primitivní interpretace náboženství.
Zásahy v padesátých letech byly přesné a hluboké, tak že určily veřejný i skrytý život církve na dalších 40 let. Církevní příslušníci byli v neustálém ohrožení (šikana a dohled, někdy i pronásledování). I když byla církev jakkoliv organizačně ochrnutá plnila stále hrála významnou roli. Po personální stránce křesťané vytvářeli etickou alternativu komunistického režimu a v rovině společenské, kdy církev vlastnila prostory (kostely), které stát zcela neovládal.
Nejznámější případ vedený proti církvi byl tzv. číhošťský zázrak 1949 – 50. Při mši zde došlo k nachýlení kříže na pravou i levou stranu a později zůstal vychýlený. Tato zpráva se šířila po celé zemi. Církevní představitelé se k zázraku stavěli se skepsí i farář J. Toufar, který mši vedl. V lednu 1950 byl zatčen Josef Toufar a premonstrátský opat Bohumil Vít Tajovský za zinscenování zmiňovaného zázraku. J. Toufar v únoru toho roku podlehl zraněním při výsleších. Komunistická propaganda využila situace se zázrakem a natočila film o tom, jak ke všemu došlo pomocí drátků, gumiček a spirálových per. Ve filmu, který byl ještě v roce 1950 promítán, padla obvinění z přípravy zázraku na Wall Street, Vatikán, královehradecké biskupství, klášter Želiv a faráře Toufara. Objevilo se spiknutí, díky kterému došlo k přerušení diplomatických vztahů s Vatikánem.
V padesátých letech došlo k nařízení uzavírání sňatků občanskou formou až potom dodatečně se mohl uskutečnit v kostele. Národní výbory převzaly vedení matrik. Proběhla likvidace mužských a ženských řeholí. Teologické fakulty byly vyřazeny ze svazků univerzit, teologické učiliště a semináře zrušeny.
Šedesátá léta vedly k oteplení vztahů, byly vyhlášeny první amnestie, které se týkaly i lidí zatčených pro víru. Toto vyhlášení však plnilo jen propagandistické cíle. Mnoho vězňů ve vězení zůstalo a dokonce probíhaly nové procesy s náboženskými aktivisty. Před chystaným II. vatikánským koncilem došlo k obnovení dialogu mezi Vatikánem a komunistickými režimy v Evropě. Církev zastupovali vatikánští diplomaté a stát úředníci.
V době pražského jara došlo k obměně vedoucího Sekretariátu pro věci církevní při ministerstvu kultury, za bývalého Karla Hrůzu nastoupila církvím vstřícnější socioložka Erika Kadlecová. Tento krok byl ovšem dočasný v červnu 1969 se post vrátil zpět původnímu vedoucímu.
Biskupové napsali dopis vládě, kde požadovali uzavření právní dohody s Vatikánem, znovunastolení biskupů do úřadů, umožnění činnosti biskupské konference, zrušení překážek pro svobodnou pastorační činnost, nápravu křivd u obětí perzekucí atd. Mnoho z těchto požadavků bylo splněno. Za přispění pastorační rady F. Tomáška vznikla organizace Dílo koncilové obnovy. Největším úkolem bylo sjednocení roztříštěných snah o zavedení koncilových změn.
V období normalizace dochází k rozhovorů m s Vatikánem až v roce 1971, kdy však všechny vydobyté nápravy Pražského jara byly zlikvidovány nebo neutralizovány. Jedná se o kněžích v exilu a o tajném svěcení biskupů.
Politické procesy
První rozsáhlé vlny internace probíhalo ve stejném čase jako internace řeholníků. První proběhla v červnu 1950, kde se zatýkali většinou mladí pastoračně aktivní kněží. Další následovala v září a třetí v prosinci. Nejvíce z nich končilo v Želivě. Ve velkém procesu Zela a spol. bylo obviněno několik diecézních kněží k trestům od 10 – 25 let. Na tento proces navázala řada menších procesů s tzv. pomocníky. Jednalo se o sekretáře arcibiskupů a biskupů.
Omezení svobody kněžích mělo tři podoby. Za prvé internační táborech nucených prací (Želiv, Osek, Hájek, Broumov atd…), za druhé vojenská služba u pomocných tankových praporů a za třetí výkon trestu v některých z věznic. Často kněží procházeli všemi třemi stupni tzv. trojkombinace.
Felix M. Davídek byl odsouzen na 24 let za zřízení školy katolického Athenea. Zajistil studium lidem, kteří z politických důvodů nemohli studovat střední či vysokou školu.
Žádné komentáře:
Okomentovat