Ekumenizmus- z řeckého oikúmené, „celek obydleného světa“, je hnutí za sbližování, spolupráci, případně i sjednocování zejména křesťanských církví. Začalo mezi protestantskými církvemi už v 19. století, roku 1918 se české protestantské církve spojily v Českobratrskou církev evangelickou, roku 1948 vznikla Světová rada církví a nový impulz dal ekumenismu Druhý vatikánský koncil (1962–1965).
1910 vzniklo ekumenické hnutí. Konference v Edinburgu (katolická církev nepozvána)
1921 – Mezinárodní misijní rada – má za úkol sbližovat církve podílející se na misijích.
1925 – Stockholm – hnutí za praktické křesť., sbližování národů, život a práce křesť. ve společnosti.
1937 vznikla Světová rada církví – přerušeno válkou – definitivní vznik 1948 v Amsterodamu. Koordinuje ekumenické úsilí, ne život církví. Katolická církev není součástí SRC – protože je velice silná, kdyby byla v SRC, ostatní církve by přehlasovala. Zabývá se různými oblastmi – mezinárodní vztahy, mír a lidská společnost; spravedlnost, mír a stvoření; misie a ekumenický rozvoj; víra a úřad
Druhý vatikánský koncil jde o dosud poslední svolaný ekumenický koncil, svolal ho papež Jan XXIII. Zasedal v letech 1962-1965. Cílem koncilu bylo reagovat na potřeby doby. Sám papež se vyslovil tak, že chtěl spojit katolickou církev s ostatními církevními společenstvími a společně jednat a skončit s rozděleními. Podstatnou složkou pro ekumenickou orientaci koncilu bylo ustanovení Sekretariátu pro jednotu křesťanů – 1960. Sekretariát neměl za úkol pouze podporovat jednotu křesťanských církví, dorozumění se s Židy a náboženskou svobodu, ale měl zkoumat všechny texty a návrhy dané koncilu.
Nejvýznamnější ekumenickou událostí bylo zrušení vzájemné exkomunikace (vyloučení z církve) mezi Východem a Západem, události z roku 1054 měly být zapomenuty. 1054 – došlo k velkému schizmatu – rozštěpení církve na Západní a Východní.
Nejvýznamnější ekumenické výpovědi jsou v dogmatických konstitucích O církvi, o Božím zjevení, dále v dekretu o ekumenismu, v deklaraci o nekřesťanských náboženstvích, v deklaraci o náboženské svobodě.
Ekumenické mezníky
Leuenberská konkordie (dohoda) – prohlášení reformačních (protestantských) církví v Evropě, díky kterému vzniklo společenství slova a svátostí (1973) – protestantské církve jsou zde jednotné, kazatel může sloužit bohoslužbu jiné protestantské církve.
Dohoda o křtu, večeři Páně a ordinaci – dokument z roku 1982, multilaterální dokument (více církví). Dialog v otázkách křtu, eucharistie, církevního úřadu. Nebylo jasno, jestliže je křest pro jinou církev nebo jen v jedné církvi (křtí se jednou za život). Není řečeno, jestli můžeme chodit k přijímání u jiné církve. Má-li být církev církví, potřebuje vedení – Ježíš Kristus. Blíží se k jednotě v církvích.
Společné prohlášení k učení o ospravedlnění – 1999 – jednání mezi katolíky a luterány. Dohoda vyjádřila shodu v základních pravdách o ospravedlnění.
Evangelická církev: v evangelické oblasti na přelomu 18-19.st konference v NY, - ekumenismus se stal výrazem smýšlení, které má na mysli šíření křesťanství a pojem sounáležitosti všech křesťanů sahající za všechny hranice národa. (1900 NY ekumenická konference)
Pravoslavné církve a její ekumenické snahy:
Charakteristika pravoslavných církví – autonomie (společenství samostatných církvi), které za hlavu uznali Krista vykupitele a jsou řízeny Episkopalem Konstantinopolským
Ideál církevního společ. vidí v situaci 1. tisíciletí - nauka víry se opírá o tzv. tradici (písmo, krédo, nauka prvních 7 ekumenických koncilů, spisy církevních otců, liturgie), - 7 svatostí, - důraz na liturgii prožívané tajemství
Pravoslavné církve jsou nadále definovány jako církve zemské, mají svou autokefalitu, vždy jako církve národní. Základ ekumenického přesvědčení je, že pravá církev byla uskutečněná v době raně církevních koncilů. Sjednocení je proto možné jen na základě staré církve.
Dialog o přiblížení se vede na různých úrovních: 3 stupně dialogu:
S pravoslavnými: je dialog na nejvyšší úrovni a zdá se, že by tyto církve mohly splynout v jednu. Ale pravoslavní mají strach, že by přišli o svou pravomoc, mají silný sklon ke konservatismu, nové věci nechtějí moc přijímat - nemají např. ve stejném pojetí neomylnost papeže a církve. Je tady taky problém řecko-katolictví. Kladou za vinu katolíkům proselytismus /tj. přetahování, lanaření věřících/ Mají problém s jurisdikční pravomocí papeže
S anglikány: následník trůnu je u nich hl. představitel církve. Museli by přijmout platné svěcení /tady ta jsou silně pochybná - /hlavně u Low church/ - Lev XXIII. Je prohlásil za neplatná. Museli by přijmout papežský primát, u ženatých duchovních je tu i otázka celibátu, který však papež odůvodněně promíjí.
S protestanty: nejproblematičtější, i když i oni se v mnohém přibližují kat. pojetí, otázka primátu se zdá největším problémem, to je diskutováno nejvíce, pokroku v některých otázkách bylo již dosaženo -jakýsi konsensus je zakotven v Limském dokumentu /Peru - r. 1982/, za velký pokrok lze označit podepsání společného prohlášení k nauce o omilostnění.
Žádné komentáře:
Okomentovat