Pastorální, někdy také nazývaná praktická, teologie se zajímá o společnou oblast ostatních teoretických disciplin souvisejících s teologií. Je úzce spojená s praxí a proto se její pojetí s dějinným vývojem mění. Je samozřejmé, že se pastorální teologie neobejde bez spolupráce se společenskými vědami, jako jsou např. filozofie, sociologie, pedagogika podobně.
Pastorální teologie je obor teologie, který se zabývá různými aspekty pastoračního působení církve. Pastorální teologie se pokouší odpovědět na otázky po smyslu a směru pastýřské, kazatelské i sociální práce v církvi a ve společnosti. Jejím úkolem je vypracovat na základě biblického svědectví odpovědi na problematiku vedení Božího lidu. Pastorální teologie je středem praktické teologie a pomáhá pochopit její jádro a východisko jako teologie aplikované. Pastorální teologie je zásadní pro zakotvení a zasazení studia praktické teologie do kontextu Bible a teologického myšlení a vede k rozpoznání důležitosti spojení teologického myšlení s praxí.
Evangelium je přitom rozhodujícím bodem, o který se při řešení praktických otázek v pastoraci musí církev opírat.
2) Okolnosti vzniku
Základy pastorace ve Zjevení
Božským zjevením chtěl Bůh projevit a sdělit sám sebe i věčná rozhodnutí své vůle o spáse lidstva. Bůh zařídil, aby to, co zjevil ke spáse všem národům, bylo neporušeně předáváno z pokolení na pokolení. Z tohoto důvodu Kristus, v němž je celé Boží Zjevení dovršeno, udělil apoštolům Boží dary a přikázal jim hlásat všem lidem evangelium, slíbené skrze proroky. Aby však bylo evangelium církvi zachováno povždy celé a živé, zanechali apoštolové po sobě biskupy jako nástupce a předali jim svůj učitelský úřad. Co bylo Bohem zjeveno je zapsáno v Písmu svatém, a proto se má Písmo aktivně číst a vykládat pomocí Ducha.
Počátky pastorální teologie v českých zemích
Výuka pastorální teologie jako univerzitní disciplíny byla v našem zeměpisném prostoru ustanovena císařským dekretem Marie Terezie ze dne 18. X. 1777. Její zavedení vycházelo z konceptu návrhu pro reformu teologických studií, který zpracoval Franz Stephan Rautenstrauch. Podle Rautenstrauchovy osnovy pak byly zpracovávány první učebnice pastorálky m.j. Jiljím Chládekem v Praze, Franzem Giftschützem ve Vídni.
Pastorální teologie prošla od svého vzniku (jako univerzitní disciplína) dějinným vývojem.
3) Biblické obrazy pastýřské péče
Obraz pastýře a jeho péče o svěřené stádo ovcí patří k nejvýraznějším obrazům bible. Lid izraelský byl původně národ pastýřů. Tomu, co se týkalo péče o ovce, každý tam dobře rozuměl. Dobře se tam chápalo, jak je důležité, aby stádo mělo dobrého pastýře, neboť ovce samy by tváří v tvář nepředstavitelným problémům v dosti pusté krajině těžko přežily. A tak se tento obraz pastýře a stáda dosti samozřejmě přenesl – metaforou – i na sám národ izraelský.
V bibli se obrazu pastýře používá např. tam, kde se hovoří o Mojžíšovi - pastýři lidu izraelského při jeho vyjití z Egypta a cestě do země zaslíbené. Obdobně se hovoří i o jiných izraelských králích – např. o Davidovi – jako o pastýři izraelského národa. Vždy však je zde zřetelné a jasné povědomí o tom, že Hospodin je pastýřem pastýřů. O tom, že tomu tak skutečně je, svědčí i hlasy zdola - např. když slyšíme žalmistu, jak volá : My jsme pak lid tvůj, ovce pastvy tvé. Je zde i výrazné slovo naděje, že Hospodin pošle jim (i nám) dobrého pastýře (Jr. 3, 15, Jer. 23,4, Iz. 40, 11, Za 11, 16 atp.).
Ježíš Kristus je nazýván kníže pastýřů (1. Petrova 5,4 atp.) Pán Ježíš Kristus sám sebe označuje za dobrého pastýře a vede své učedníky k tomu, aby byli pastýři svěřených jim lidí - viz. třikrát opakované Ježíšovo slovo určené Petrovi: Pasiž ovce mé (J. 21, 15. a 16.) Hovoří o tom i výroky apoštolů - např. Paste stádo Boží (1.Petrova 5,2,), Abyste pásli církev Boží (Sk. 20, 28). Pastýřský úřad je plná moc, předaná církvi Kristem, nebo-li poslání vést a spravovat církev.
4) Pojem pastorace
Pastorace (čili péče o duchovní směřování) je soubor činností, jimiž církev navenek i dovnitř realizuje svoje poslání. Spočívá v působení na konkrétní lidi, ať už věřící, nebo nevěřící, v konkrétních životních podmínkách. Pastorační činnost se může týkat určité skupiny osob (např. pastorace mládeže) nebo určitých životních situací (např. pastorace v nemocnicích).
Pastorace je službou lidem a může spočívat v pomoci jak při hledání či upevňování víry, tak při řešení nejrůznějších životních situací, ale zahrnuje například i udílení svátostí. Problematikou pastorace se zabývá teologický obor označovaný jako pastorální teologie. Těžiště pastorační péče je ve farnostech; k její podpoře byly v římskokatolické církvi po roce 1990 zřízeny v jednotlivých diecézích na území České republiky pastorační střediska.
Pastorace znamená zabývání se lidmi v konkrétních životních podmínkách, tedy v určité zemi, v určité dějinné situaci, v určitém historickém a kulturním kontextu. Jejím posláním je řešit konkrétní problémy konkrétních lidí ve světle a síle evangelia. Má se tedy uplatnit to, co jako motto čteme na začátku konstituce Gaudium et spes: "Radost a naděje, smutek i úzkost lidí dnešní doby, zvláště trpících a chudých, je radostí i nadějí, smutkem i úzkostí učedníků Kristových..."
Pastorace tedy musí znát:
- problémy a očekávání lidí – odpověď evangelia – směr cesty, po níž máme lidi doprovázet – metody, kterými realizuje své úkoly
Aby se to mohlo stát je třeba následujících věcí:
- dobrá znalost lidí a jejich problémů s přihlédnutím k sociální situaci (město, venkov, pohraničí, diaspora, lidová církev) a osobní situaci (staří, mladí, konvertité, rozvedení)
- dobrá znalost současných odpovědí církve na problémy lidí, tedy znalost současné teologie, koncilových textů a pokoncilních dokumentů
- analýza minulosti a současnosti, poznání jací jsme, čím jsme ovlivněni, co si s sebou neseme jako bohatství i jako zátěž
- vize konkrétního života církve v různých oblastech naší země, z této vize a z tvůrčího zpracování analýzy se odvíjí poznání cest, po kterých je třeba jít
- teprve na konci celého procesu je třeba formulovat praktická, pastorační, právní a organizační opatření.
5) Základní pastorační zásady a činnosti v dějinách církve
Ježíš Kristus:
Dokonalým vzorem v hlásání evangelia je Ježíš Kristus. Ježíš hlásá dobrou zvěst o brzkém příchodu Božího království a vyzývá k pokání, obrácení a změně smýšlení. Hlásá osvobození od formálních a rituálních náboženských požadavků, aby podpořil jejich autentičnost, plnost a neokázalost v lásce k Bohu a k bližnímu. Ježíšova kritika není politická, nýbrž náboženská. Ježíš nadřazuje etické principy sounáležitosti a milosrdenství k bližním nad náboženské. Podporuje pokorné, upřímné, statečné, spravedlivé, utiskované, nemocné atd., a přitom hrozí pyšným, pokrytcům, lidem parazitujícím na náboženství k vlastnímu prospěchu. Klade důraz na milosrdenství, odpuštění, láska k nepřátelům, sebekritičnost, ukazuje smysl sebezáporu, utrpení a snášení obtíží. Jeho následovníci očekávali, že přinese spásu židům i ostatním národům. Svým učedníkům dává po své smrti příkaz: „ jděte do celého světa a kažte evangelium“ (Mk 16,15) – znamená to hlásat příchod Božího království na svět.
Svědectví apoštolů:
Jako doba apoštolská se označuje období po nanebevstoupení Ježíše Krista. Očití svědci a přímí posluchači hledají způsoby, jak dál hlásat spásu a zvěstovat radostné poselství (evangelium) o eschatologickém Kristově království. Jedná se o zakladatelskou epochu církve, která zahrnuje první a druhou generaci křesťanů. Prvním dokumentem zachycujícím toto období jsou Skutky apoštolů, sepsané evangelistou Lukášem.
Nejranějším spisem tohoto období je Didaché, (Učení apoštolů) datovaná do posledních desetiletí 1. století, která zachycuje způsoby hlásání evangelia a též i všední detaily života rané církve.
Druhé a třetí století
Je velmi náročné období pro hlásání evangelia. Nastupuje pronásledování Ježíšových vyznavačů; církev žije ve skrytosti, ale přitom má neobyčejnou vitalitu a schopnost šířit se do celého tehdejšího světa. Významnou úlohu v té době zastávají především apologeti, obránci víry. Historicky představují apologeté skupinu křesťanských spisovatelů tohoto období, kteří svou víru hájí v prostředí římské říše. Svými odbornými a filozoficky či právně fundovanými spisy se snaží obhájit křesťanství před právními a správními útoky, rovněž před námitkami filozofických škol a gnostiků. Mezi nejdůležitější apologety patří Athenagoras, Justin Mučedník, Irenej z Lyonu, Tertulian, Klement Alexandrijský a Origenes - vynikající kazatel. Jejich obhajoba víry je zároveň hlásáním evangelia.
Doba po Ediktu milánském:
Církev má konečně příležitost vystupovat veřejně a tedy evangelizovat. Nastupuje období bohaté na kazatelskou činnost. Je to doba takových velikánů jako Jan Zlatoústý, Efrém Syrský, Řehoř Naziánský, Bazil Velký, Ambrož a především Augustin, jehož kázání je hluboké jak co do obsahu tak i do vnitřní energie a dovede ovlivnit vyjadřovací ráz homilie na dlouhou dobu. V 6. století vynikají další významní kazatelé jako Petr Chryzolog (* kolem r. 380), Lev Veliký ( * kolem 400) a především Řehoř Veliký (* asi 540)
Křesťanský středověk (7. až 16. stol.):
Evangelium hlásané církví, která přebírá i moc politickou, začíná prokvašovat společnost v době po stěhování národů. I barbarské kmeny přebírají evangelium skrze velké muže té doby (sv. Kolumbán + 615 v Itálii; Beda Ctihodný * 672 v Anglii; Cyril a Metoděj * 826 a 815 v Soluni;). Scholastika pak vnáší do kazatelského poslání rozměr systematický, spekulativní. Teorie zde převažuje nad praxí, abstrakce nad konkrétností. Vzniká kazatelský řád „Ordo praedicatorum“- Dominikáni. Úkolem řádu bylo kázat, obracet na "pravou" víru, zpovídat věřící, a působit tak proti katarského herezi v jižní Francii. Kromě dominikánů vznikali i jiné řády zaměřené na lidová kázání (františkáni 1223, karmelitáni 1225, augustiniáni-poustevníci 1256)
Novověk:
(Za symbolický počátek novověku se nejčastěji považuje rok 1492, kdy Kryštof Kolumbus objevil Ameriku. Konec novověku ohraničuje začátek francouzské revoluce – konec 18. stol.)
V této době především protestantství velmi akcentovalo význam Božího slovo a jeho hlásání. Po Tridentském koncilu vyniká Karel Boromejský (* 1538) a zvláště pak řád Societa Jesu – Jezuité. Je to však také doba velkých rozporů v samotné církvi, což se projevilo na jejím oslabení a rozdělení. Ani v této době však svědectví evangelia nezaniká a šíří se dál i přes politickou nepohodu té doby.
Moderní dějiny:
(Počátek moderních dějin můžeme položit do období vypuknutí francouzské revoluce v r. 1789 až do vypuknutí 1. světové války)
Velká francouzská revoluce, Napoleonské války. Na udržení pořádku v Evropě měla dohlížet tzv. Svatá aliance - spolek Pruska, Rakouska a Ruska.
Absolutistického režimy byly ale v mnoha evropských zemích negovány revolucemi v letech 1830 a 1848 a následným vnitropolitickým vývojem až do začátku 20. století, během něhož došlo u mnoha státu k vytvoření konstitučního státního zřízení. Silný nacionalismus a zápolení mezi velmocemi o získání co největšího množství kolonií a vlivu na světový vývoj vedl k vypuknutí první světové války.
V první polovině 20. století zažívala západní civilizace značný rozkvět a ekonomickou prosperitu, pak krach na newyorské burze. Špatná hospodářská situace umožnila v Evropě vzestup nedemokratických režimů, mezi nimiž byl nejvýznamnější režim nacistů v tehdejším Německu. ------ Tento politický přehled je nutný k tomu, abychom si uvědomili složitost situace ve které se církev nacházela.
Osvícenství velmi rozvrátilo jednotu církve, zvláště ve Francii a negativně ovlivnilo i teologické myšlení té doby. Z univerzity v Tübingenu, která byla rozdělena na katolickou a protestantskou, se hlásalo zcela nekřesťanské učení. Bible byla dle tamního učení jen symbolické Boží zjevení a zmrtvýchvstání a zázraky Ježíšovy jenom mýty. Samozřejmě se s tímto učením odmítalo i papežství. Současně však vznikaly nové řády, které zastávali tradiční katolické učení (redemptoristé, trapisté, školští bratři). Vznikala též nejrůznější duchovní hnutí (úcta k Božskému Srdci). Svobody se církev dočkala až po porážce Napoleona v r. 1815.
Církev však brzy musela bojovat proti liberalismu, který se částečně inspiroval francouzskou revolucí a měl silně protikřesťanský ráz. Ke sporům mezi církví a státem docházelo především v Rakousku. Josefínský dohled nad církví zde pokračoval, ovšem ve ztenčené míře. Papež Pius VII. se nepřipojil k politickému bloku „Svatá aliance“, jehož cílem bylo poručníkování státu nad církví. Posílení liberálního hnutí po roce 1848 odsoudilo absolutismus k zániku, i když ten ještě jistou dobu přetrvával. Liberální hnutí a jeho nepřátelský postoj ke katolické církvi však vyvolalo nové problémy.
Za takové situace bylo sice hlásání Božího slova přehlušeno, ale ne zcela umlčeno.
Období po roku 1950:
Temná léta pro církve, ale zároveň houževnaté hlásání evangelia v prostředí pronásledování a nenávisti. Ani v této době nebyla církev umlčena a vždy dokázala najít cesty jak oslovit své věrné, ale i hledající. Nejčastější formou hlásání evangelia byly samizdaty a též literatura dovážená tajně ze západu. Veřejné hlásání Božího slova nebylo sice zcela zakázáno, ale návštěvníci bohoslužeb byli zastrašováni a někteří z nich i perzekuováni pro své náboženské přesvědčení. Hodně v této době vykonala i tzv. skrytá církev, omezující se na uzší okruh věřících. Rok 1986 otevřel znovu cestu k náboženské svobodě.
Sekularizace:
Evangelizace se v tomto moderním světě setkává s velmi nebezpečným jevem a to sekularizací.(sekularizace – zesvětštění, laicizace, omezování církevního vlivu) Benedikt XVI. ve svém poselství ke Světovému dni misií připomíná, že evangelizace je podstatným rozměrem Církve. V době sekularizace, která mnohé vede k životu, jako by Bůh neexistoval, je ještě naléhavějším úkolem než dříve hlásat Boží slovo. Úkol přinášet evangelium, píše papež, nikdy neztratil svou naléhavost a my nemůžeme zůstat klidní, pomyslíme-li na to, že po dvou tisíci letech ještě existují národy, které neznají Krista a dosud neslyšely jeho poselství naděje“.
Bohužel, pokračuje papež „rozšiřuje se zástup těch, kteří evangelium již slyšeli a přesto na něj zapomněli a opustili ho, a kteří v Církvi nevidí své místo. Také v tradičně křesťanské společnosti jsou dnes mnohá prostředí, která se uzavírají před slovem víry.“ Tolik Benedikt XVI. k situaci v dnešním světě.
!!!! Úkolem každého kdo byl křtem napojen na mystický vinný kmen kterým je Kristus, je svědčit svým životem o tomto tajemství a hlásat velké dílo spásy. Misijní poslání platí tedy pro všechny diecéze, farnosti, pro všechny křesťany.
6) Místní církev
Místní církev či partikulární církev je pojem z oblasti katolické teologie a kanonického práva, kterým se označuje jakékoliv samostatně konstituované církevní společenství, které je součástí katolické církve (ve smyslu církve sjednocené s Římem). Obvykle je definováno na základě určitého územního rozsahu.
Úkoly obecně:
- misijní zaměření církve – vysílání hlasatelů radostné zprávy
- příprava na křest, přivádí nové lidi k víře
7) Diecéze
Diecéze je správní jednotka církve, v jejímž čele obvykle stojí biskup. Vymezuje se většinou územně. Podřazenou jednotkou diecéze jsou obvykle farnosti či svazky farností (děkanáty, vikariáty). V diecézi vládne poměrná samostatnost, biskup není pouze vykonavatelem vůle vyšších církevních orgánů. Diecéze spolupracuje s farnostmi a s dalšími diecézemi = pastorační spolupráce.
Úkoly biskupů:
- biskupové mají pečovat o ty oblasti světa, ve kterých se Boží slovo dosud nehlásalo, připravují dobré kněží a pomocníky pro misie
- biskup pečuje o diecézi, pečuje o věřící a také o ty, kteří se odchýlili z cesty
- biskupové se rovněž starají o vystěhovalce, vyhnance, uprchlíky, letce, námořníky …
8) Farnost
Farnost funguje jako společenství lásky, jaké svátostné společenství, jako zpřítomnění Krista, jako vlastní místo Božího slova a jako zdroj misijní činnosti. Farní společenství je otevřené všem lidem světa. Funkcí farnosti je tvoři společenství víry, liturgie a křesťanského bratrství.
V čele farnosti stojí farář, jeho nejbližším spolupracovníkem je kaplan.
Kněz hlásá Boží slovo a z pastorálně teologického hlediska také musí vědět, kam má jeho kázání vést posluchače.
Úkoly:
- pastorační hodiny pro děti předškolního věku, pro děti ve věku přípravy k prvnímu sv. přijímání (poté děti od víry odpadají)
- osvobozování člověka (starého) od strachu před smrtí
- pastorační pohovory – upevnění ve víře, záchrana tělesná a duchovní, útěcha v těžkých chvílích života, duchovní a morální vedení umírajícího
- farář má věnovat slabým a nemocným, má mít zájem o rodinu, pečovat o nemocné a umírající
9) Hlavní adresáti pastoračního snažení: děti, mládež, staří, nemocní
Děti
- přizpůsobovat strukturu duchovního vlivu na dítě s fázemi jeho přirozeného vývoje
- již od útlého věku je zapojovat do církevního společenství (0 – 2 let)
- křest (0 – 2 let)
- zapojení do modliteb, aktivní účast dítěte (2 – 6)
- zapojení do skupiny věřících vrstevníků, společné hry, soutěže, napojení na širší církevní společenství, přijímání svátostí (6 – 13)
- puberta, děti hledají odpovědí na otázky, hledání cesty, biřmování (13 – 15)
Mládež (15 – 24 let)
- mladý člověk získává mnoho nových znalostí a dovedností a nachází cestu, jak prospět společenství vlastním úsilím
- mládež je pravou silou, která dává podnět obnovy, je ochotna také přijímat radostnou novozákonní informaci (o Ježíšovi) a sdělovat ji druhým
- církve musí za mládež bojovat, zejména v ateistických zemích, církev musí bojovat za duchovní obnovu mládeže
- je třeba chápavě přistupovat k zálibám a zájmům mládeže
- je třeba překlenout propasti mezi rodinou a církví (pokud rodina není věřící)
- ve skupině mladých lidí se mohou stát šiřiteli víry sami leadři skupiny, mohou se stát apoštoly pro své vrstevníky
- kněz se musí snažit se aktivně účastnit života mládeže, aby se uměl vcítit do jeho událostí, dokázal pochopit prostředí mládeže
Staří
- tvoří největší skupinu věřících, jejich víra se zaměřuje na tradiční struktury zbožnosti
- staří lidé se musí otevřít pro budoucnost, kterou má před sebou v nebi, musí se k tomuto bodu života blížit s nadějí a ne s hořkostí
- staří lidé se často cítí nepotřební, neužiteční, proto je třeba, aby se svou láskou podíleli na přátelství v životě druhých
- církev aktivně zapojuje staré lidi do svého života, každý má sloužit a pomáhat, mají pokračovat ve svém misionářském a apoštolském poslání
Nemocní
- zaslouží si právo na pravdu, jak je jejich nemoc vážná, poté je třeba podporovat psychiku člověka, je třeba se vyvarovat falešným optimistických frází
- eutanazie je mravně a nábožensky nepřijatelná, život je Boží dar
- kněz má vysvětlit lékařům mravní rozdíl mezi eutanázií aktivní a pasivní (přípustná, omezení a vynechání různých opatření, která jen prodlužují živoření nemocného)
- u vážně nemocných je třeba osobního nasazení jednotlivce (kněze, laika), je třeba udělat vše proto, aby nemocný poznal, že je milován, je hoden své lidské důstojnosti a poté je třeba, aby byla důstojná i jeho smrt
- kněz uděluje svátost pomazání nemocných, poskytuje útěchu příbuzným a aktivně se účastní na církevním pohřbu, vyprovázení duše zemřelého při zádušní mši
Žádné komentáře:
Okomentovat