• Řád menších bratří neboli františkáni (v užším smyslu) či observanti (latinsky Ordo Fratrum Minorum, OFM)
• Řád menších bratří kapucínů neboli kapucíni (latinsky Ordo Fratrum Minorum Capucinorum, OFMCap)
• Řád menších bratří konventuálů neboli minorité (latinsky Ordo Fratrum Minorum Conventualium, OFMConv)
Řád menších bratří (latinsky Ordo Fratrum Minorum, OFM, jehož členové jsou nazýváni františkáni v užším smyslu nebo observanté) je jednou z větvífrantiškánů, žebravého řeholního řádu založeného sv. Františkem z Assisi v roce 1209 a později rozděleného na tři větve (kromě observantů jde ještě okapucíny a minority).[1] K rozdělení řádu došlo kvůli odkazu sv. Františka – chudobě, nepřijímání privilegií, zdůrazňování poustevnictví či spíše působení ve městech a vzdělávání bratrů. Členové řádu se soustředí především nakazatelskou a misijní činnost.[1]
Patrony řádu jsou Panna Marie, sv. František z Assisi, sv. Antonín Paduánský,sv. Bonaventura, sv. František ze Solana (patron františkánských misií).[2]
Řádový oděv tvoří tmavohnědý hábit s volnou kapucí přepásaný bílým provazovým cingulem se třemi uzly, kněží nemají kolárek a nenosí biret. Jako obuv slouží převážně kožené sandále.[3]
Základ františkánské řehole vychází ze společného života a chudoby. Františkáni se snažili žít jako apoštolové s možností přebývání v klášterech. Františkova řehole byla zaměřena na život podle evangelia a chudobu jak mnichů, tak i klášterů. Pojetí chudoby vytvořilo rozkol mezi mnichy, řád se rozdělil na observanty a konventuály.[4] V letech 1317-1318 rozhodl papež Jan XXII. ve prospěch umírněnější verze řehole a povolil korporativní (společné) vlastnictví. Rozhodnutí papeže pobouřilo množství observantů, kteří se jím odmítli řídit a raději opustili kláštery.[2]
Než byla přijata umírněná řehole, starali se o finance řádu a kláštera světské osoby přímo spojené se Svatým stolcem. Tyto světské osoby se nazývaly apoštolští syndikové. Byli u každého řádu a jako odměnu mohli obdržet všechna duchovní dobrodiní.[2]
Jedním ze základních prvků františkánské spirituality je fraternita (bratrství), která je podle sv. Františka z Assisi všude tam, kde jsou bratři shromážděni kolem Ježíše.[2]
Řád má svoji sekulární (světskou) větev, označovanou jako terciáři.
Řád nemá specifické zaměření na určitou činnost. Studium teologie původně zabíralo jen malou část františkánského života, většinou se zaměřovali na pomoc a osvětu. Kromě misií a kázaní pomáhají mniši ve špitálech, věznicích, při duchovní správě a při pohřbívání. Jako privilegium má řád právo na svěcení křížových cest.[5]
Sám sv. František se zasloužil o uznání svého způsobu života u papeže Inocence III. v roce 1209.[6] O vytvoření řádu se však ještě nejednalo. Až v roce 1223 byla vytvořena a schválena oficiální řehole papežem Honoriem III.[7] V tom samém roce byl představen Františkův třetí pokus o vypracování pravidel pro řád, ve kterém bylo zakázáno vlastnictví řádového domu a kontakt s penězi. Tato pravidla musela být na žádost řádu z praktických důvodů zmírněna papežem Řehořem IX. v roce 1230. [7]
Postupem času došlo k rozdělení řádu, následně se však částečně sjednotil. Hlavním faktorem rozdělení řádu byla právě řehole sv. Františka či spíše doslovný způsob jejího dodržování. Řád byl v základu rozdělen na konventuály a observanty. Zatímco observanté se snažili dodržovat Františkovu řeholi nezměněnou i s pevným základem v důsledné chudobě a odmítání veškerých majetků, konventuálové přijali smířlivější postoj. Papež Lev X. nakonec rozdělil řád na františkány (observanty), minority a kapucíny.[4]
Řád menších bratří kapucínů (z latinského Ordo Fratrum Minorum Capucinorum, zkratka OFMCap, hovorově kapucíni) je řeholní řád, jedna ze tří větví františkánského řádu.
Jeho členové jsou hovorově označováni jako kapucíni (z italského capucio) - toto označení vzniklo z původně posměšné přezdívky ("ti s kapucí"), která reagovala na výrazně dlouhou a špičatou kapuci na řeholním hábitu, která je odlišuje od zbývajících dvou větví františkánského řádu, minoritů a observantů. Do Českých zemí přišli kapucíni přes Vídeň 13. listopadu 1599 na pozvání pražského arcibiskupa Zbyňka Berky z Lipé a Dubé a usadili se v Praze. Skupinu prvních bratří přivedl sv. Vavřinec z Brindisi. V doběkomunistické diktatury byl řád rozehnán (viz Akce K) a jeho členové vězněni, po propuštění pokračovali v řeholním životě v ilegalitě. V současné době najdeme bratry kapucíny v klášterech v Praze na Hradčanech a Novém Městě, v Olomouci, Brně a v Sušici.
Řád menších bratří konventuálů (latinsky Ordo Fratrum Minorum Conventualium, zkratka OFM Conv.) je řeholní řád, jedna ze tří větví františkánského řádu. Jeho členové jsou lidově nazýváni minorité.
Žebravý řád minoritů byl založen roku 1209 sv. Františkem z Assisi a jeho řeholi potvrdil v tomtéž roce papež Innocenc III. Již od poloviny 13. století se začal řád štěpit na přísnější a mírnější observance (ustanovení řehole). Sami minorité časem zmírnili původní řeholi, ale až do roku 1443 trvala jednotná organizace. Mezi zastánce přísnější observance patřili sv. Bernardin Sienský (bernardini), sv. Petr z Alcantary (alkantarini) a i v Čechách působící Jan Kapistrán. Od roku 1443 byli ustanoveni dva vikáři: předalpský a zaalpský. V čele řádu stál generál. Roku 1519 však došlo při generální kapitule k rozštěpení na dva samostatné řády – minority (řád menších bratří konventuálů) a františkány. Papež Lev X. (1513-1521), z jehož popudu se generální kapitula konala, vydal pak pro minority roku 1517 bulu, podle níž měli minorité právo volit vlastního generála. Generálovi pomáhá sekretář, asistent a prokurátor.
Řád se dělí na provincie v čele s provinciálem. Provincie se dále dělí na kustodie řízené kustodem, do nichž vždy patří několik konventů. V čele konventu stojí kvardián, jenž má někdy zástupce – vikáře. Řád má kněze a laické bratry a členy III. řádu sv. Františka (terciáři). Novicmistr je představený noviců. Řád koná generální, provinční a konventní kapituly, na nichž volí řádové funkcionáře. Definitoři jsou zvláštní funkcionáři v provincii. Řád udržoval až do počátku 20. století tzv. „affiliaci“, podle níž byl člen po složení slibu přičleněn (afiliován) k některému konventu, do něhož byl pak jako starý přeložen.
Hlavním úkolem tohoto žebravého řádu bylo žít v naprosté chudobě a odříkání a věnovat se službě Bohu, kázání, misiím domácím i zahraničním a duchovní správě. Zvláště byl řád zaměřen na lidové vrstvy. Vedle toho však vynikali někteří jeho členové v teologii, filozofii a v jiných vědách. Generální kapitula se schází v Římě za předsednictví apoštolského delegáta a generálních definitorů, všech provinciálů a jednoho voleného zástupce za každou provincii a volí generála. Jemu ku pomoci se volí čtyři asistenti. Spolu s řádovým prokurátorem tvoří radu generála. Funkční období je šestileté. Provinční kapitula volí funkcionáře na tři léta. Provincie má mít nejméně šest konventů a třicet bratří, kustodie tři konventy. Po rozdělení řádu roku 1517 bylo asi 20-25 tisíc minoritů v 34 provinciích. Roku 1935 bylo 20 provincií a 5 komisariátů s 302 domy a 4 359 členy. V roce 1971 pak byly 604 domy s 4 104 členy.
Žádné komentáře:
Okomentovat