Vymezení pojmu Pastorální teologie
Pastorální teologie – praktická teologie = teologie církevní praxe.
Definice: Pastorální teologie pojímá teologickou reflexi o seberealizaci církve jako spasitelného Božího jednání vůči světu. Snaží se popsat jak se tento děj uskutečňoval, uskutečňuje a bude uskutečňovat na základě trvalé podstaty církve a vzájemným vztahem církve se světem.
Pastorální teologie není jen teoretickou vědou, ale i praktickým zkoumáním problémů v různých oblastech lidského jednání. Spolupracuje s ostatními společenskými vědami např. sociologie, psychologie, pedagogika, apod.
Pastorace – tento pojem je spojován s činností kněží a jejich nejbližších pomocníků. Náplní pastorační činnosti je přijímat nauku církve, věrně ji uchovávat a předávat. Prvním cílem je pomoci člověku k poznání sebe sama a vidění se ve světle víry a tak najít cestu k Bohu. Druhý cíl je šířit evangelium k lidem, kteří zatím do církevního společenství nenašli cestu.
Druhý vatikánský koncil (1962 – 1965)
Cílem koncilu bylo reagovat na aktuální potřeby doby. Největší význam měl na obnovu liturgie a v sebepochopení církve. Byl iniciován papežem Janem XXIII.
Konstituce: Gaudium et spes (7. 12. 1965) – radost a naděje
Vyjadřuje poměr církve k člověku a k dnešnímu světu. Nechybí v ní ani naukový záměr směřovaný k pravdám, o které se člověk může opírat a brát je vážně.
O této konstituci se mluví vzhledem k jejímu přínosu zásadní změny v chápání pastorace a tedy i pastorální teologie. Obvykle se to vyjadřuje slovy, že celé působení církve je v zásadě pastorální, že nauková a pastorální činnost nestojí vůči sobě jako protiklady nebo varianty.
Slovo pastorální má charakterizovat celé poslání církve ve světě, vycházející jak z chápání církve jako communia, tak z teologické pozice, která vidí lidstvo a tedy každého člověka povolaného k životu s Bohem.
„Pastorální“ může jako zkratka vyjadřovat poslání Ježíše Krista - dobrého pastýře, který „pracuje“ pro všechny, nikoho předem nevylučuje, ale jehož konečný cíl všeho konání pro člověka je eschatologický, byť je spása přítomna už zde, v tomto světě, v pozemském životě člověka.
Tato konstituce učí a také vyžaduje, aby se pastorální teologie a činnost církve vůbec zabývala skutečnými problémy lidí. Ty jsou dílem všude stejné, dílem velmi rozdílné.
Konstituce GS je inspirací pro pastorální teologii:
• ve svém přístupu ke světu (v přístupu a vztahu církve ke světu, který je v ní zastáván),
• v metodologii teologické práce,
• v řadě konkrétních pastoračních témat.
V jednotlivých kapitolách je použité totožné schéma: 1. nejdříve se učiní rozbor problému,
2. situace se posoudí z všeobecného hlediska a pak z pohledu,
3. nakonec vyplynou důsledky, které je třeba vyvodit.
Vztah křesťanů k ostatním lidem
Tento postoj bychom mohli stručně vyjádřit jako solidaritu se světem, která neznamená ani zásadní opozici vůči tomu, co je „za hranicemi církve“, ani splynutí se světem. Církev sebe samu nechápe jako světu vzdálenou či striktně od jeho problému oddělenou. Pokud zde sebe samu prezentuje jako společenství Kristových učedníků, pak se hlásí k postoji vůči lidem trpícím i radujícím se, který měl sám Ježíš Kristus.
Solidarita předpokládá dialog a vede k záchraně člověka
Další charakteristikou je dialogický postoj, dialog se světem a to ve smyslu péče o svět ze síly evangelia. Tato péče o svět není abstraktní, ale je směřována k člověku. Ten je viděn konstitucí jako nejdůležitější objekt Božího zájmu:
konstituce vyjadřuje zásadní zájem o člověka a to každého, ne jen člověka-křesťana.
Úkol církve v měnícím se světě
Církev má za úkol neustále zkoumat znamení doby a vykládat je ve světle evangelia, aby mohla způsobem každé generaci přiměřeným odpovídat na věčné otázky, které si lidé kladou .
Místo člověka v pastoračním pohledu na poslání církve
Důraz na centrální postavení člověka není zesílen pouze zvýrazněním významu člověka v dějinách světa, ale důrazem na vtělení, které ukazuje teprve v plné míře Bohem chtěný rozměr lidství, velikost člověka.
Vztah mezi církví a světem:
Svět není pro konstituci nepřátelská síla, ale je to svět lidí, kde je zájem o člověka prvořadý: Církev není viděna ani jako veličina, stojící „mimo svět“, ani jako nerozlišená součást světa
Církev i svět si mohou a mají navzájem prospívat
Církev nemá svět jen poučovat a napravovat, ale má od něj přijímat dobré výsledky snah lidí, které mohou být důležité pro její vlastní život. Směrem ke světu je posláním církve pomáhat člověku a lidstvu k realizaci povolání k životu s Bohem, který je skutečně důstojný člověka.
Nakonec konstituce vybízí k dalšímu rozvíjení a aplikování své nauky v měnících se skutečnostech světa:
Výpovědi jsou projevem magisteria, ale koncil je nepovažuje za konečné, neschopné dalšího rozvoje. Naopak, konstituce sama vybízí k pokračování v rozvíjení podané nauky a také k adaptaci mnohého na časové a místní podmínky.
Shrnutí - zásadní inspirace:
Církev:
Má být ochotna svět vidět a vnímat jaký je, ne jen jaký by měl být. Poznání světa je zásadní předpoklad! To je výzva pro každou pastorální teologii, která by se chtěla zabývat jen vnitřním životem církve bez ohledu na to, v jakém prostředí žije a co je živými otázkami křesťanů ve světě.
Vztah církve ke světu má být solidární, porozumivý, odpovědný – ne antagonistický, ale také ne se světem splývající. To je opět výzva k poznávání světa a k hledání odpovědí a inspirací evangelia na časové, ne jen věčné otázky.
Má vnímat člověka jeho jedinečnosti. Mít k němu postoj vstřícný, chápající jeho strasti a obtíže, současně ale mající vysoké mínění o člověku a jeho důstojnosti, která netkví jen v něm samém, ale v Bohu – stvořiteli a ve vykupitelském díle Kristově.
Církev má své místo ve světě, ne mimo svět, ale ne jako pouhá jeho součást. Má úkol sjednocující – pastorace, která vede k mentalitě gheta musí být pastorální teologií kritizována.
Pro pastorální teologii z toho plyne:
Nemůže si odpustit práci či snahu porozumět světu a tomu, co se v něm děje. Proto také má spolupracovat s jinými humanitními vědami.
Vnímá-li důležité aktuální změny či jevy ve světě, má hledat odpověď k jejich plnějšímu porozuměni a řešení v evangeliu, musí se tedy zabývat také základními teologickými disciplínami.
Má být vůči lidské společnosti dialogická, tedy ne jen vůči ní antagonistická nebo s ní splývající. To vyžaduje jak vnímavost a otevřenost, tak jasné chápání a prezentování vlastních stanovisek.
Má vycházet z všeobecného povolání lidí k životu s Bohem. Proto se bude snažit pochopit, jak v dané době napomáhat realizaci tohoto povolání, ne jen jak se postarat o ty, kteří se hlásí ke křesťanství.
Musí se zabývat člověkem a jeho proměnou, kterou přináší vykoupení.
Aby neulpěla na povrchu jevů nebo se nestala další „světskou“vědeckou disciplinou, neobejde se bez stálé snahy o mystagogický charakter.
Protože církev žije ve společnosti, která je pluralitní kulturně a hlavně nábožensky, nemůže křesťanskou víru předpokládat jako u všech či ve všem samozřejmou a proto se neobejde bez fundamentálně-teologické složky své práce a bez misijního (evangelizačního) hlediska.
Musí udržovat v adekvátní rovnováze zájem o církev a o svět jako takový.
Jejím úkolem je odkrývat a realizovat dogmatické rysy pastorace a odkrývat v dogmatice její pastorační rozměry.
Odkaz na celé znění:
http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_const_19651207_gaudium-et-spes_cs.html
Dekret: Apostolicam actuositatem (18. 11. 1965) – o apoštolátu laiků
Dekret vznikl na II. Vatikánském koncilu. Zasedající jej sepsali, aby zintenzivnili apoštolskou činnost Božího lidu. Laický apoštolát vyvěrá z jejich křesťanského povolání. Toto povolání vzniklo díky neustále se zvyšujícímu počtu lidí, vědeckému a technickému pokroku a sbližování vztahů mezi lidmi. K laické službě dopomáhá i neustálé působení Ducha svatého, který ukazuje na vlastní odpovědnost laiků a je pobízí k službě Kristu a církvi.
V dekretu koncilní zasedání objasňuje povahu, ráz a rozmanitosti apoštolátu laiků. Vyslovuje základní zásady a poskytuje pastorační směrnice k účinnému konání.
Cíle apoštolátu laiků:
Apoštolát církve a všech jejich členů, aby skrze slova a skutky byl svět informován o Kristově poselství a k poskytnutí Kristovy milosti. V životě laiků se k této činnosti vyskytuje mnoho příležitostí. Nejde jen o svědectví života jednotlivých laiků. Jde i o předávání slova Božího nevěřícím, nebo k povzbuzení, utvrzení či poučení věřících k horlivějšímu životu ve víře.
Realizace laického apoštolátů může vznikat na různých místech. Pomoc v Charitě plně koresponduje s evangeliem. Důležitou pomocí je i angažovanost v místních farnostech.
Nová evangelizace
Tento termín poprvé vyřkl papež Jan Pavel II. v roce 1985, bohužel však nevyšel žádný oficiální dokument nesoucí tento název.
Evangelizace je na světě neustále přítomna od okamžiku, kdy J.K. řekl svým učedníkům, aby šli do celého světa a hlásali slovo Boží. Od té doby po staletí pokračovala až do dnešní doby. Novou evangelizaci potřebujeme, kvůli naprosté změně vedení života lidí. Ti hledají své štěstí v majetku a požitkářství, ovšem brzy dojdou ke zklamání a beznaději. Proto je důležitá nová evangelizace, která člověku ukáže cestu k trvalému štěstí, starý způsob je totiž pro mnoho lidí nesrozumitelný a možná i trochu nabubřelý.
K nové evangelizaci je potřeba použití nových metod. Evangelizace nesmí být domýšlivá. Církev se musí odvážit znovu a s pokorou malého semínka odevzdat Bohu a čekat na to, kdy a jak bude růst. Nová evangelizace se nesmí zaměřovat pouze na zisku moci a rozšiřování instituce, ale musí sloužit dobru lidí a celému lidstvu k ponechání prostoru tomu, kdo je cesta pravda a život.
Inkulturace
Církev má za úkol hlásat evangelium všem národům, ale často se v minulosti setkávala s problémem, jak toto poslání splnit, aby bylo přijato bez odporu ba dokonce s láskou.
Pojem inkulturace se začal používat v 50. letech minulého století k vystižení dynamického vztahu mezi vírou a kulturou. Víra se v určitém kulturním prostředí musí zasít jako semeno. Objevit zde sebevyjádření, které z dané kultury vychází a touto kulturou prokvasit kvasem evangelia. To znamená, že křesťanství:
• se musí zbavit vazby na západní kulturu,
• musí vyjádřit náboženství pomocí příslušných mimoevropských kultur,
• následně tvůrčím způsobem proměnit a očistit existující kultury, které by byly základem kultury nové.
Tímto pojmem se začaly označovat způsobí hlásání evangelia doporučené II. Vatikánským koncilem, v dekretu Ad gentes (7. 12. 1965) – o misijní činnosti církve.
Princip spočívá v mottu: „brát druhé vážně a mluvit jejich jazykem“.
Inkulturace se netýká jen nezápadních kultur, ale je důležitá i pro vztah k původní kultuře západního světa, který je zasažen vlivem modernosti. Poslední slet staletí a modernost vytvořila odlišný model civilizace , jež církev pomíjí, někdy je i dokonce proti ní. Nemůžeme však mluvit jen o osvojení nového moderního životního stylu v misijní rovině má i teologický rozměr.
Ukázkou jak šířit evangelium a jak pracovat pro spásu lidstva, nám ukazuje papež Jan Pavel II. ve své encyklice Redemptoris missio 7.12.1990 (Poslání Vykupitele)
Zdůrazňuje osobní odpovědnost každého věřícího za šíření evangelia a misionářskou podstatu Církve. Potvrzuje právo každého na radostnou zvěst. Klade důraz na hlásání evangelia činy stejně jako slovy. Zmiňuje se o chápání evangelia v souladu s kulturou a jejím prožíváním ve světle radostné zvěsti.
Žádné komentáře:
Okomentovat