Prvotní úvahy o duši a duševním životě
Psychologie má velice dlouhou minulost, jako věda je však poměrně mladá. Dříve než se stala vědou v dnešním slova smyslu, rozvíjela se jako součást filozofického myšlení. Prvotní názory na duševní život se začali objevovat již okolo čtyř tisíc let před naším letopočtem u nejstarších civilizací v Egyptě, Indii a Číně.
1) Egypt
Za centrum duševního života Egypťané považovali srdce, za oduševnělé však bylo považováno celé tělo, zvláště kosti a krev. Věřili v nesmrtelnost lidského ducha, a proto věnovali tolik pozornosti posmrtnému životu a přípravě na něj. Příprava se neprojevovala jenom v balzamování, ale i v textech, ve kterých Egypťané popisovali, jak si počínat po smrti. Okolo roku 2100 př. n. l. se začalo hovořit o individuální duši „Ba“, která se po smrti převtěluje, prochází všemi druhy pozemských tvorů, aby následně znovu vstoupila do těla člověka. Kromě ní pak ještě existovala „Ka“, jakési pojetí životní tvořivé síly božského původu.
2) Indie
Názory na duševní život člověka byly opět utvářeny v rámce náboženských a filozofických soustav (hinduismus a buddhismus). Také ve staroindickém myšlení vystupují dva principy „Ka“ a „Ba“ ( též lze chápat jako „jin“ a „jang“) a metodickou cestou tamní psychologie bylo jakési vnitřní zření spojené s meditací a koncentrací mysli. Snažili se o splynutí individuální psychiky se světovým duchem, které se projevovalo různými stupni vědomí a osvobození se z pozemského života.
3) Čína
I zde znovu platilo, že se psychologické názory vyvíjely především v souvislosti s náboženskými a etickými systémy (taoismus, konfucianismus, čínský buddhismus).
Následně se v rámci předvědeckého období psychologie dají vydělit dvě etapy. První etapa zahrnuje antické období a středověk a jejím obecným znakem je pojetí psychologie jako nauky o duši. Klíčovou postavou druhé etapy je francouzský filozof R. Descartes, který přešel od zkoumání podstaty duše ke zkoumání vědomých myšlenkových pochodů. V této době tedy duše začala postupně mizet z centra zájmu, jako cosi nekonkrétního a byla nahrazena něčím nesporným a zjevným – tedy vědomím.
První etapa – téma duše
Řečtí filozofové chápali duši ve dvojím významu. Jednak ji vnímali jako sílu oživující tělo. Odloučení těla od duše tedy znamenalo pád do říše mrtvých = smrt. Druhé chápání duše spočívalo v duši jako podstatě lidské bytosti, která dává lidskému životu smysl. Proto se shodli na tom, že je třeba dbát o čistotu duše, tedy žít život v dobru a pravdě. O vysvětlení duševních procesů se pokoušeli Thales, Empedokles, Anaxagoras, Demokritos,… Z úvah těchto filozofů se postupně dospělo k názoru, že sídlem duše (nous) není srdce, ale mozek. V této fázi ještě nevěděli, na jakém principu probíhají jednotlivé procesy, ale soustředili se na otázku, odkud pochází myšlenkový materiál.
• Alkmaion
Objevil souvislost smyslových orgánů a mozku. Přišel na to díky pitvám, v rámci nichž objevil nervový systém člověka. Uvědomil si při tom přímou souvislost nervového systému a duší, jež je podle něj usídlena v mozku. Jeho uvažování je základem epistemologie, nauky o osvojování si znalostí. Na Alkmaiona navázali Herofilos a Erasistratos, kteří popsali nervový systém a jako první odlišili senzitivní a motorické nervy.
• Pythagoras
Věřil v nehmotnost a nesmrtelnost duše a v její úděl. Úděl je odměnou nebo trestem, který si duše vyslouží během svého předchozího pozemského života. Pythagoras částečně navazoval na orfické učení, tedy věřil, že se duše může z těla osvobodit, že se očišťuje v podsvětí a může se neustále vtělovat. Pythagoras také zavedl pravidla duševní hygieny, které stavěl na přísné životosprávě a meditaci.
• Demokritos (smějící se filozof)
Demokritos se klonil k racionalistickému pojetí duševního života. Tvrdil, že veškeré dění, i psychické, je způsobováno mechanickým pohybem atomů, které se liší tvarem a velikostí. Duše je tvořena těmi nejmenšími a nejhladšími atomy. Z rychlosti myšlení vyvozoval, že tyto atomy mají povahu ohně. Zároveň se domníval, že všechny skutečnosti, jejichž znalosti jsou založené na vjemech, jsou relativní a subjektivní. Veškeré poznání je podle něj výsledkem vzájemného působení přenášených obrazů a mysli.
• Hippokrates
Hledal přirozené vysvětlení toho, proč je naše myšlení někdy čisté a jasné , jindy zmatené a nesoustředěné. Hledal tedy přirozené vysvětlení mentální dysfunkce. Empedoklovu teorii čtyř prvků aplikoval na lidské tělo a pomocí nich vysvětloval duševní zdraví a nemoc. Když jsou všechny čtyři prvky v rovnováze, vědomí a mysl fungují dobře. Dnes už je tato teorie považována za zpátečnickou, ale základ je správný: Osobnostní rysy a duševní zdraví spočívají v biologickém základu.
• Sokrates
Sokrates byl významnou postavou řecké filozofie. Podle Sokrata má člověk bohem daný vnitřní hlas (daimonion), který ho varuje před zlými činy. Je to tedy svědomí, které reguluje naše jednání, což později zdůraznil S. Freud. Myslel si, že existence vnitřního vědění dokazuje, že máme nesmrtelnou duši, která existuje nezávisle na mozku a těle. Sice jako hlavního činitele zdůrazňoval rozum (vůle je v podstatě praktickým rozumem), ale prostřednictvím daimonionu poukazoval na to, že se v jednání člověka uplatňuje ještě nějaký činitel.
K významným řeckým myslitelům, kteří se také zabývali psychologickými problémy, patřili Platon a zejména Aristoteles, který se problémům duševního života věnoval systematicky.
• Platón
Duše je podle něj uvězněna v těle, její pravý život nastává až mimo ně. Vlastní život duše nespočívá v tom, že se věnuje pozemskému životu kolem nás, spíše se filozofováním jaksi rozpomíná na svůj pravý život před vtělením a probouzí v sobě vidění světa idejí = spojuje se se světem pravdy, krásy a nepomíjivosti. Duše pro něj není jen netělesnou a nesmrtelnou, je také myslí. Nepodařilo se mu ale vysvětlit, jak se myšlení může odehrávat na netělesném základu. V lidské duši rozlišoval tři složky, rozumovou, kterou stavěl na nejvyšší úroveň, dále žádostivou vznětlivou.
• Aristoteles
Aristoteles je považován za prvního systematického psychologa. Na rozdíl od Platóna vycházel z přírodovědeckého pojetí duše. Měl zájem o konkrétní fakta, přímé pozorování reálných věcí považoval za základ porozumění. Snažil se pochopit proces vnímání. Na základě proměnlivých stavů věcí shledává, že veškeré dění se uskutečňuje na základě látky (hýlé) a formy(morfé). Duši (psýché) považuje za formu těla, která mu dává život a formu je ho. „Duše je podstatou přírodního těla, která má v možností život“, „je bytostí tohoto určitého těla.“Za sídlo duše pokládal srdce, mozek považoval za žlázu ochlazující „vnitřní teplo“ člověka. Se složkami lidské duše úzce souvisí čtyři mohutnosti mozku: vyživování, pohyb, vnímání a myšlení.
Aristoteles zároveň říkal, že rostliny mají duši vegetativní, zvířata senzitivní a specificky lidskou složkou duše je rozum (nús). V člověku je ale obsažena duše vegetativní i senzitivní. Tyto dvě duše po smrti zaniknou, nesmrtelný je pouze rozum.
Mezi Aristotelem a Tomášem Akvinským nastává „období spánku“. Nejedná se o úplný útlum, ale spíše se znovu probádává již řečené a nikdo nepřichází s převratnými názory.
V 1. až 4. st. po Kristu se psychologií soustavně zabývají patrističtí upravovatelé, kteří ji formovali na podporu své náboženské víry. „Každá duše je při narození nově stvořena a mysl novorozeného dítěte je tedy nedotčena.
• Augustinus Aurelius
Tvrdil, že mysl a duše živého člověka je totéž. Duše je ale nehmotná, nezničitelná, po smrti opouští tělo a stává se nesmrtelnou. Znalosti odvozené z vnímání považoval za nejisté.
• Tomáš Akvinský
Tomáše Akvinského řadíme mezi patristické smiřovatele. Výrazněji se hlásil k Aristotelovi. Zdůrazňoval spojitost člověka se světem přírody. Funkci psýché rozděloval na vegetativní (tělesné funkce), vnímající (vnímání chutě, schopnost pohybu) a racionální (paměť, představivost, rozum). Vegetativní a senzitivní složky neexistují před tělem, nýbrž vznikají současně s ním, duše rozumová je pak člověku vštěpována Bohem. Akvinský se snažil propojit Aristotelovu psychologii, která v podstatě nepřipouští posmrtný život, s křesťanskou naukou, která na něm trvá.
Hovořil i o vůli. Věřil, že svoboda vůle skutečně existuje. Rozum určuje, co je správné a vůle se snaží uspokojit touhu po daném předmětu. Našich choutek se nemůžeme zbavit a na základě svobodné vůle se rozhodujeme, co vlivem našich tužeb uděláme. Vůle ale stále zůstává podřízena intelektu, který určuje, oč usilovat a čeho se vyvarovat.
Akvinského vliv na psychologii lze tedy chápat jako pozitivní, ale i negativní. Charakterizoval sice smysly a rozum jako prostředky, jimiž si osvojujeme znalosti, a poskytl tak základ další psychologii, nicméně trval na tom, že některé vědomosti můžeme získat jenom vírou. Což není zpětně hodnoceno zcela kladně.
Druhá etapa – téma vědomí
Tato etapa je obdobím těsně před rozbřeskem moderní psychologie.
• Marulič
Poprvé písemně použil nově zaváděný termín „psychologia“.
• Jean Luis Vives
Sestavil rozsáhlý soupis způsobů, jimiž se představy a myšlenky v mysli spojují asociacemi. Na základě jeho poznatků bývá označován jako „otec moderní psychologie“.
• René Descartes
Byl prvním velkým psychologem moderního věku. Mnoho z lidského chování vysvětloval na základě mechanicko-hydraulické teorie. Mozkomíšní mok, který obklopuje mozek, považoval za životní energii. Říkal, že pohání trávení, krevní oběh, smyslové dojmy, touhy, choutky a dokonce i paměť. Za funkce duše považoval vědomí, myšlení a vůli. Když jsou tělo a duše během života spolu, ovlivňují se. Tělesné zážitky plodí v duši vášně, myšlení a vůle duše pak zpětně řídí proud životní energie.
Epifýza (šišinka) je stejně jako duše osamocena, a proto ji považoval za styčný bod lidské existence. Její sebemenší podněty mohou ovlivňovat tok energie a naopak. Prostřednictvím ní na sebe tedy působí tělo a duše. Tělo vyvolává v duši vášně, duše je zvažuje a rozhoduje se, zda bude reagovat. V úloze šišinky se Descartes sice mýlil, ale správně usuzoval, že tělo a duše jsou samostatné oddíly a jejich vzájemné soupeření je nejdůležitější stránkou lidské existence.
• Thomas Hobbes
Své názory na psychologické problémy vyjádřil v rámci své filozofie státu a politiky ve spise Leviathan. Jeho dílo je možné chápat jako jedno z prvních pojednání o sociální psychologii.
Do značné míry byl ovlivněn Galilem, tedy fyzikou a říkal, že všechno dění má svůj základ v pohybu. Všechny duševní aktivity jsou způsobeny pohybem atomů v nervové soustavě jako reakce na pohyb ve světě. Fyziku využíval k vysvětlení dojmů, vzpomínek, představ,… Jako první se tedy pokusil vysvětlit proměnu smyslových vjemů v duševní procesy.
• John Locke
Tento anglický myslitel v návaznosti na Descarta jako první navrhoval metodu „zkoumání toho, co probíhá v mysli“ ( tedy ve vědomí) , a nazýval ji introspekcí. Pomocí introspekce se pokoušel dospět k určení jakýchsi elementů neboli prvků vědomí, z jejichž spojování se skládá veškerý duševní – vědomý život. Rozlišuje dva druhy těchto prvků: počitky (mysl je přijme od smyslových orgánů, jsou to jednoduché ideje) a reflexe (odraz vlastních schopností vnímat, myslet a projevovat vůli). Spojováním počitků a reflexí vznikají všechny další, složitější ideje. Trval na tom, že vše, co se děje v mysli, je odvozeno od počitků a vjemů, bez nich by byla mysl prázdná. Odtud tedy pochází známý výrok: „Nic není v mysli, co nebylo dříve ve smyslech.“
• Immanuel Kant
Psychologií se soustavně nezabýval, ale přinesl řadu podnětných návrhů. Na jeho názory ohledně a priori daných schopností nazírání (vnímání a myšlení) navazuje zvláště kongnitivní psychologie.
Použitá literatura
HELUS, Z. Psychologie. 2. vyd. Praha: Fortuna, 1999. 22
MORTON, H. Dějiny psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 141
NAKONEČNÝ, M. Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN, 1995. 73
Žádné komentáře:
Okomentovat