Diferenciální psychologie

Motto:
 Každý rozdíl je hoden lásky už proto, že rozmnožuje život.
                                                                                                            K. Čapek

1.    Diferenciální psychologie jako věda o člověku
Podobnost mezi lidmi a jejich individuální odlišnosti jsou pouze zdánlivě protichůdnými charakteristikami. Lidé dokáží být současně takoví, jako ostatní, a zároveň naprosto odlišní, jedineční a neopakovatelní. Člověk je v něčem stejný jako ostatní lidé, v něčem podobný a v něčem jako nikdo jiný. Diferenciální psychologie tedy upíná svoji pozornost k odlišnostem a zvláštnostem mezi lidmi. Na rozdíl od obecné psychologie má blíže ke konkrétnímu člověku. Je v úzkém kontaktu s vědami souvisejícími s medicínou – fyziologickou psychologií, psychofyziologií, lékařskou psychologií a klinickou psychologií. V současnosti spolupracuje i s psychologií osobnosti.

2.    Pojem a zařazení diferenciální psychologie
Diferenciální psychologie je základní teoretický přístup k poznání lidské psychiky, zajímající se o primární zákonitosti utváření individuálních rozdílů, neodmyslitelný komponent všeobecně psychologického přístupu, s kterým je neustále v interakci.

    3.  Předmět diferenciální psychologie
Diferenciální psychologie navazuje na obecnou psychologii v tom smyslu, že vždy hledá rozdíly v tom, v čem obecná psychologie staví všeobecné principy. Diferenciální psychologie také doplňuje poznatky obecné psychologie o svá specifická hlediska. Pro nejznámější představitelku diferenciální psychologie A. Anastasiovou znamená „oblast psychologie koncentrovanou na na individuální a skupinové rozdíly v chování.“

Diferenciální psychologie se ubírá dvěma směry:
a)    rozdíly v jednotlivých funkcích
V popředí zájmu stojí funkce, nikoliv individuum.
b)    rozdíly mezi skupinami
Např. rozdíly mezi rasami, příslušníky sociálních tříd, pohlavími…
 
Prakticky jedinou disciplínou, kde se diferenciální psychologie zaměřuje pouze na individuum, je měření individuálních rozdílů – testování.
Sledování skutečných individuálních rozdílů v chování a zážitcích člověka, v jejich životní dynamice, pomalých a náhlých změnách, zejména v širších osobnostních funkcích je úlohou současné diferenciální psychologie.

4.   Metody diferenciální psychologie
Hovoří se o dvou metodách:
a)    metody, kterými získáváme základní údaje
b)    metody, kterými takto získané údaje zpracováváme

a)    Způsoby, kterými získáváme údaje, jsou podobné jako v jiných psychologických 
      disciplínách. Patří sem zejména:
    systematické pozorování
    experiment
    testování ( testují se zejména funkce – percepce, pozornost, inteligence)

b)    Kategorie metod, kterými základní údaje zpracováváme, představuje určitý plán
       řešení psychologických problémů a postoj k němu.
      Podle W. Sterna sem řadíme 4 základní metody:
a.    Variace – pokud zkoumáme jeden znak (funkci) u více individuí
b.    Korelace – pokud zkoumáme dva nebo více znaků na mnoha 
                         individuích s ohledem na to, jak spolu znaky souvisí
c.    Psychografie – zkoumá individualitu ve vztahu k více znakům
d.    Komparace – srovnávání dvou nebo více individualit

Testy znamenají významnou pomoc pro badatele v oblasti lidské psychiky a jejích individuálních rozdílů. Jejich adekvátní vuzžití předpokládá důkladné poznání teorie, o kterou se testy opírají. Test sám o sobě není dobrý ani špatný, takovým ho dělá pouze správné či nesprávné použití. V žádném případě testy nemohou úplně vyčerpat celý proces psychologického diagnostikování. Nebezpečí pro diagnostiku může být v absolutizování testů, ve fetiši získaných výsledků, v psychometrice, a také v nedostatku pochopení samotného psychologa.

5.    Příčiny individuálních rozdílů
a)    dědičnost a prostředí
Poznání vlivu dědičnosti a prostředí na jednotlivé charakteristiky člověka nám umožňuje hlubší pohled  na vývin osobnosti, a tím i na vývin rozdílů mezi individui. Dědičnost poskytuje individuu určité možnosti i hranice vývinu, totéž činí i celkové sociální prostředí se svými podporami a překážkami v rozvoji jeho schopností. Oba faktory se projevují vždy jen ve vzájemné interakci. Navzdory těmto  determinantům zůstavá pro jednotlivce ještě stále dost velký prostor pro samostatný výběr a rozhodování, dost místa pro sebezdokonalování. Poznání procesů dědičnosti a vlivů prostředí by ho mělo dělat prozíravějším, poznání jejich možných modifikací by ho mohlo dělat odvážnějším při seberealizaci.

   b)   fyzické charakteristiky a osobnost
          Vztah mezi fyzickými charakteristikami a psychologickými jevy se nazývá somatopsychologie. Psychologie se zajímá o fyzické podmínky zejména kvůli tomu, že fyzické činitele jsou důležitými determinanty chování, podmínkami reakcí člověka na okolí i vlivu okolí na člověka.
          Dá se říci, že fyzické neovlivňuje psychické přímo, ale vždy pouze ve složitém 
  kontextu životní situace individua. Význam určité tělesné struktury pro psychický život
  nebo osobnostní vývin  jednotlivce bude záviset na jeho postojích, které se utvářejí ve
  specifické sociální situaci.

  c)    věk a učení
        Otázku, zda se individuální rozdíly věkem nebo uením a praxí zvětšují či zmenšují, není možné zodpovědět jednoznačně a s všeobecnou platností. Závisí na složení skupiny, podstatě úlohy i délce celé činnosti – praxe. Neobyčejně obtížné je předpovídání budoucích výkonů. Ukazuje se. Že přesnost předpovědí stoupá s věkem  a je závislá na množství faktorů. Také procesy stárnutí mají své výrazné individuální osobitosti. Dá se říct, že je třeba korigovat hypotézy o zmenšování schopností s věkem.





 6.   Projevy individuálních a skupinových rozdílů  
Dostáváme se k nejkonkrétnější a nejzajímavější části diferenciální psychologie, ke konkrétním rozdílům mezi jedinci.

      a) individuální rozdíly v inteligenci
Měření inteligence je nejlépe propracovanou oblastí psychologické diagnostiky, zejména co se týče normy a subnormy ( zkoumá hodnoty IQ, jaké hodnoty patří do normy či subnormy, retardaci, genialitu, vlivy na inteligenci…) Můžeme rozlišit psychometrickou inteligenci, která je měřitelná testy, a biologickou inteligenci, což je základní kapacita nrvové a mentální organizace, kterou nervový systém přispívá k přežití individua. Důležité je, že i když inteligence roste s věkem, IQ zůstává poměrně stálé.
K měření inteligence se vztahuje také zkoumání tvořivosti. V dnešním smyslu slova znamená poznání a invenci a je charakterizována novostí nebo originalitou v řešení problému a relevantní akcí. Bylo postaveno pět kritérií tvořivosti – kritérium souvislosti (kombinační aktivita), kritérium originality ( pojem novosti, umělecké jedinečnosti..), kritérium neracionality (nevědomé operace), kritérium sebeaktualizace, kritérium otevřenosti.

b)    psychologické rozdíly mezi mužem a ženou
        Ve výzkumu této problematiky vydělujeme 3 období, které trvají od počátku 20. století dodnes. V první třetině století se výzkum zaměřoval na dokázání rovnocennosti ženy s mužem, zejména intelektovou rovnost. Od roku 1930 probíhaly výzkumy zaměřené na biologicky podmíněné rozdíly v emocionalitě a jinách vlastnostech osobnosti. Po roce 1950 se výzkum koncentroval na problém utváření sexuálních rolí.
Měření je v tomto případě velmi složité, často zkreslené zažitými stareotypy. Některé testy jsou konstruovány tak, že vylučují rozdíly mezi pohlavími.
        Pohlaví se navzájem liší  v anatomických, fyziologických a biochemických činitelích, které mohou mít vliv na utváření psychiky. Rostou s věkem a jsou ovlivněny kulturou a prostředím. Další rozdíly jsou v schopnostech a výkonu –muži jsou lepší v hrubé motorice, ženy mají vyvinutější jemné pohyby rukou a jejich koordinaci se zrakovým vnímáním.
        Co se týče intelektových funkcí, není možné hovořit o převaze jednoho pohlaví nad druhým. Dokonce se tvrdí, že muži se nejen chovají jinak než ženy, ale také jinak myslí.
         V oblasti verbálních schopností jsou síly obou pohlaví téměř vyrovnané, předbíhají se pouze v různých věkových etapách.
        V oblasti matematických schopností se ukazuje, že dívky se naučí počítat dříve, chlapci jsou lepší v řešení matematických problémů a jejich aritmetické schopnosti rostou rychleji.
        Ve schopnostech pracovat s prostorovými vztahy jsou od 5. roku života podstatně lepší muži. Používají analytický způsob vnímání při řešení problémů daleko častěji než ženy.
         Co se týče tvořivosti bývají lepší ženy, ovšem v dětství se lépe uplatňují chlapci.
Velké rozdíly jsou sledovány v osobnosti. Můžeme rozlišit mužské a ženské zájmy:
Mužské zájmy zahrnují–   1. věda a technika
2.    fyzické a dobrodružné aktivity
3.    právo, politika, vojenská povolání
4.    obchodní činnosti
5.    zábava, pití, kouření, šachy
6.    preferují venkovní činnost před prací uvnitř

Ženské zájmy  se dotýkají –    1.   umělecké aktivity
                                                   2.   literární činnost
3.    nešťastní a někomu nesympatičtí lidé
4.    oblékání, rozhovory, filmy se společenskou aktivitou
5.    administartivní práce
6.    vyučování
7.    sociální práce

Dále se dá měřit stupeň maskulinity a femininity na základě odpovědí v dotaznících.
Náš svět je světem obou pohlaví a je třeba podporovat konkrétní nadání každého z nich i specifické nadání obou.

c)    rozdíly mezi rasami
Můžeme hovořit o dnes již překonané teorii geografického determinismu. V rámci této teorie byl rozlišován severský  a  jižanský typ temperamentu.
Severský typ – lidé vysocí, štíhlí, bledí, světlovlasí, málomluvní, uzavření, přísní, střízlivě 
                         uvažující, tiší, zamyšlení
Jižanský typ – lidé menšího vzrůstu, silnější postavy, opálení, pohybliví, extrovertní, rádi se
                        baví, upovídaní, spontánní
Vlastnosti byly odvozeny podle přírodního prostředí, ve kterém lidé žijí.

Literatura:
PhDr. Ivan Štúr, CSc. Základy diferenciálnej psychológie. Vydavatelství Osveta, 1975