Prvopočátky Cizince sahají dle Camusových Zápisníků až k dubnu 1937, kdy si Camus poznamenal: „Příběh - člověk, který se nechce ospravedlnit. Představa, kterou si o něm druzí dělali, má přednost ním samým. Umírá, sám s vědomím své pravdy - Marnost této útěchy.“[1]; či o čtyři měsíce později: „Muž, který hledal život v tom, do čeho bývá vkládán (sňatek, postavení, atd.), a který zničeho nic zjistí při čtení módního katalogu, nakolik je svému životu (život, jak je pojímám v módních katalozích) cizí.“[1]. Vlastní práce však vyvrcholila v kritickém roce 1942, v době okupace Francie s profašistickou vládou ve Vichy, kdy Camus pracoval i na svém druhém vrcholném díle období „revolty“, Mýtu o Sisyfovi, s jehož pomocí lze Cizince osvobodit od nánosu ať již podružných, zavádějících či dokonce mylných dezinterpretací, když namísto životního postoje, k jemuž lze, byť jen velmi neobratně, hledat paralely spíše ve východní filozofii, kdy Mersault svou navenek neuvědomělou a neproklamovanou životní filozofii, ve které se vzdal veškerých žádostivostí (snad jen s krátkou výjimkou Marie, po které fyzicky toužil ve svém počátečním období zatýkací vazby), ambicí i plánů, kterými překypoval za dob svého studia (v celém Cizinci není sice ani v náznaku zmíněn Mersaultův věk, ale lze se domnívat, že má kolem 25), v mnohém připomíná postoje osvícených duchovních mistrů, je v souvislosti s Cizincem vyzdvihována absurdita, relativizace lidských hodnot potažmo náboženství či dokonce zmíněná justiční vražda (Mersault byl dle všech hledisek vrah a jeho poprava byla dle tehdejších zákonů zcela spravedlivá) anebo rasismus (Camus nazývá postavy francouzského původy jmény, zatímco ostatní jen jako Araby či Maury, což ovšem lze jen ztěží interpretovat jako Camusův projev rasismu, ale spíše v kontextu své doby, což ostatně ilustruje i soudní proces, kdy Mersaultův advokát i jeho přátelé zcela nepochybují, že Mersault bude za vraždu, kdy obětí není Francouz, ale Arab, osvobozen - okolnosti vraždy nejsou nikterak důležité, když je zabitý člověk jiné než bílé pleti), zatímco opomíjeny zůstávají skutečné důvody, pro které byl Mersault v soudním procesu usvědčen jako nejsprostší člověk bez náznaku lidskosti - jako důkazové břemeno žalobci neslouží vlastní okolnosti vraždy, jež by měl být veden v kontextu surové vraždy kontra nutná sebeobrana, ale na Mersaulta je vytažen pohřeb jeho matky, kdy se při pohřbu, a ostatně ani soudním přelíčení, Mersault nesnaží předstírat, že ke své zesnulé matce již mnoho roků necítil zhola nic a její smrt, kdy je Mersault srovnán nejen se životem ale i se smrtí tak, že vlastní pohřeb naň nedolehl ani v souvislostí s vlastním strachem ze smrti, proň byla znamenala nutnost, kterou vykonal z čistě společensky formálních důvodů - u soudu je Mersault v konečném důsledku odsouzen k trestu smrti nikoliv pro spáchanou vraždu, ale proto, že si při nočním bdění u těla mrtvé matky zapálil cigaretu, v noci usnul na židli, ráno si dal bílou kávu, po pohřbu neprodleně odcestoval a druhý den se šel na pláž koupat, kde navázal milostný vztah s Marií.
Mersault je odsouzen k smrti a to nikoliv za vraždu či za pohřeb své matky, který ostatně prokurátorovi jen posloužil k medodramatickému divadlu na porotce, kterým dokázal nikoliv Mersaultovu skutečnou vinu, ale jeho „duši zločince“, nýbrž pro své vnitřní přesvědčení, které mu nejen bránilo lhát, ale dokonce i upravovat pravdu dle momentálních okolností - přitom nebylo nic jednoduššího, jež prohlásit, že Araba zabil v sebeobraně (ten naň skutečně vytáhl nůž) a další tři střely do ležícího těla vypálil ze strachu či pro svou neovladatelnost v slunečním žáru (při střelbě měl skutečně úpal a nebyl schopen plně kontrolovaného jednání), či při soudním vyšetřování předstírat své obrácení se ke Kristu (, jak mnoho sprostých zločinců, kteří před ním tuto komedii na vyšetřujícího soudce zahráli) nebo přinejmenším prozradit plné okolnosti svého jednání i myšlení. Mersault však zůstává věrný nejen pravdě, ale zejména sám sobě - to, že neuvedl prakticky nic na svou obhajobu, lze interpretovat vlastní neuchopitelností své niterné filozofie, kterou neměl ani sám pro sebe zasazenou do teoretického pozadí.
Závěrečná pasáž, kdy Mersault opakovaně odmítal přítomnost vezeňského kněze, protože myšlenky na Boha, jsou jen plýtváním času, kterého už mu příliš nezbývá, je pak důkazem Mersaultova konečného osvobození se ode všech materiálních závislostí (ano, Bůh je v kontextu Mersaultova myšlení materiální podstaty, která je proň v souvislosti s absencí strachu, ať již ze života tak ze smrti, zbytečná).
Dodejme, že Camusova interpretace Mersaulta jako oběti na oltáři pravdy, neuchopitelnosti své osobnosti i společenského pokrytectví, byla v pozdějších letech přehlížena, což nemusí nutně znamenat nalezení hlubších souvislostí (právě naopak mnohé z pozdějších výkladů Cizince sklouzávají po povrchu), jako vývojem evropské společnosti, jež přistoupila právě na pravidla, za které byl Mersault odsouzen - tedy za cynismus, egoismus i ztrátu lidství, zatímco Mersaultova skutečná životní filozofie se dnešnímu průměrnému člověku ještě více vzdálila (byť se to při povrchním výkladu Cizince může zdát zcela opačně).
Žádné komentáře:
Okomentovat