Proč Kant odmítá jakýkoliv vztah k objektivnímu dobru? 2.
Kant definuje blaženost jako vědomí rozumové bytosti o příjemnosti života, která nepřetržitě provází celou její existenci. Principem, který se snaží učinit motivem vůle blaženost, je sebeláska.
Každá bytost touží po štěstí, štěstí je nutným motivem jejího žádání. Ale blaženost nemůže být mravním zákonem, protože obsah blaženosti lze poznat jen empiricky. Pojem blaženosti je sice vždy základem vztahu předmětů k žádání, ale sám neurčuje nic specificky.
To, do čeho má každý vkládat svou blaženost, závisí na zvláštním cítění libosti a nelibosti každého člověka a i v jednom a tomtéž subjektu je to podmíněno rozmanitostí jeho potřeb. Tedy subjektivně nutný zákon (ve smyslu přírodního, ne mravního zákona), je objektivně úplně náhodný princip. Mravní zákon musí obsahovat rozumový motiv vůle, který je pro všechny stejný.
Žádné komentáře:
Okomentovat