David Hume 2. část
Podle Huma rozum nemůže mít vliv na jednání, základním zdrojem činnosti jsou vášně a afekty. A tak se Hume přiklání k druhé teorii, tj. k teorii mravního smyslu neboli cítění.
Zároveň však nemá v úmyslu popírat, že rozum má v mravnosti svou úlohu. Tak Hume říká, že „rozum a cit jsou přítomny v téměř všech mravních soudech a závěrech. Poslední věta, která prohlašuje charaktery a jednání milými a odpornými, chvályhodnými či zavržitelnými… je pravděpodobné, pravím, že tato poslední věta závisí na jakémsi vnitřním smyslu či cítění, které přirozenost učinila obecným v celém druhu.
Ale k tomu, aby byla připravena cesta pro takové cítění a aby byl jasně viděn jeho objekt, je (podle našeho názoru) často nutné, aby předcházely takové úvahy rozumu, aby byla učiněna jasná rozlišení, vyvozeny správné závěry, formulována srovnání, prozkoumány složité vztahy a stanoveny a zjištěny obecné fakty.“ Zkoumáme např. jednání z různých jeho aspektů a ve vztahu k různým okolnostem a srovnáváme ho s jednáním, jemuž se prima facie podobá. Ale když máme jasný pohled na jednání: to co v posledku ovlivní naše chování, je cítění, které máme ve vztahu k tomuto jednání.
Žádné komentáře:
Okomentovat