Emotivismus, David Hume 1. část

Emotivismus

Autory emotivistické teorie jsou Alfred Jules Ayer [elfrid džúls ér] (1910 – 1989) a Charles Luis Stevenson [čárlz stývnsn] (1908), ze starších filosofů už David Hume [deivid júm] (1711 – 1776).

David Hume 1. část

David Hume zkoumá mravní život na základě empirických dat. Empirickým faktem je, že lidé pronášejí mravní soudy. Co je (posledním) základem těchto soudů? Někteří soudí, že se zakládají na rozumu, a proto že jsou stejné pro každou rozumovou bytost. Podle jiných se zakládají na mravním smyslu či cítění, jehož základem je struktura a konstituce lidského druhu. Argumenty lze uvést pro obě mínění.

Na jedné straně můžeme říci, že v obyčejném životě i ve filosofii často probíhají diskuse o dobru a zlu, o tom, co je správné a nesprávné. A tyto diskuse uvádějí důvody pro své různé názory. A jak by se tyto diskuse mohly konat a jak by mohly být přijímány jako normální a rozumné činnosti, kdyby mravní diskuse nevyplývaly z rozumu?

Na druhé straně lze argumentovat, že esencí ctnosti je být příjemná či láskyhodná a esencí neřesti je být odporná. A přisouzení takových přívlastků je nutně výrazem afektu neboli citu, které se zakládají na původní konstituci člověka. A dále: cílem morálního uvažovávaní je činnost, konání povinnosti. Ale samotný rozum nemůže hýbat k činnosti. Pramenem jednání jsou tedy „vášně“ neboli afekty.