Humův zákon 1.
Jednoduchou možnost zdůvodnění morálních vět představuje zdůvodnění empirickými deskriptivními výroky. Kdyby se to osvědčilo, bylo by možno morální otázky rozhodovat pomocí empirických věd. Ale je možné z deskriptivních výroků vyvozovat morální výroky? Tohoto problému se týká tzv. Humův zákon.
Na jednom místě svého Pojednání o lidské přirozenosti Hume píše:
„V každém systému morálky, s nímž jsem se dosud setkal, jsem si vždy povšiml, že jeho autor po nějakou dobu postupuje běžnými úvahami a ustavuje existenci Boha, nebo vyslovuje svá pozorování ohledně lidských věcí, když pojednou jsem překvapen zjištěním, že na místo běžných spon výroků jako „je“ a „není“ se nesetkávám s žádným výrokem, který by nebyl spjat pomocí „má být“ nebo „nemá být“.
Tato změna je stěží zaznamenatelná, má však rozhodující důsledky. Jelikož toto „má být, nemá být“ vyjadřuje nějaký nový vztah či tvrzení, je nutné, aby tento vztah byl prozkoumán a vysvětlen a zároveň aby bylo vysvětleno to, co se zdá docela nejasné – jak tento nový vztah může být odvozen z jiných, které jsou od něho zcela odlišné.“ (III, 1, 1)
Žádné komentáře:
Okomentovat