Kant - Poznámka k mravní motivaci

Kant

Poznámka k mravní motivaci

V realistické filosofii se mravní skutek uvažuje na dvou rovinách: Předně na rovině specifikace (tzv. formální kauzality): skutek má svou vlastní hodnotu na základě své shody s pravidlem mravnosti.

Zadruhé na rovině provedení (tzv. účelové kauzality): na ní závisí jeho definitivní existenciální hodnota, protože i cíl musí být dobrý. V tradiční křesťanské morálce dobrý člověk koná to, co je dobré neboli shodné s mravním pravidlem, pro lásku k subsistujícímu Dobru (finální kauzalita).

Je možná podřazenost v řádu cílů: dobrý čin může být motivován láskou k sobě a osobním zájmem, láskou k sociální skupině atd. a to vše je podřízeno nejvyšší motivací, jíž je láska k Bohu. A je možná podřazenost také ve specifikaci: rozum je nejbližší pravidlo lidských skutků, ale je sám podřízen přirozenému zákonu a ten zase věčnému zákonu.

Ale Kant konstruoval svůj morální systém pouze v řádu formální kauzality a zcela vyloučil řád cílové kauzality. Zachovává sice pojem motivace (který sám o sobě patří do řádu cílů), ale převádí ho do roviny formální kauzality: Je to jediný rozumový „cit“, bezprostředně vyplývající z pojmu zákona, totiž úcta k zákonu. S vyloučením řádu cílů mizí také podřazenost cílů.Úcta k zákonu zaujímá v Kantově etice místo, které má v tradiční křesťanské etice láska k Bohu nade všechno.