Kant - Poznámka k autonomii 2.
Tento proces interiorizace je dvojí: interiorizace rozumem a interiorizace láskou. Autonomie lidské bytosti znamená plnit zákon – zákon někoho jiného – který přijala za svůj rozumem a láskou.
Když jsem pochopil, že zákon je spravedlivý a dobrý, pak když poslouchám zákon, poslouchám svůj vlastní rozum. Proto je rozum bezprostředním pravidlem lidských skutků. To je první stupeň autonomie. Ale tento stupen nevylučuje služebnost, pokud naše srdce zůstává špatné a naše vůle fakticky obrácená ke zlu. Přijal jsem tento zákon rozumem za svůj, ale ze strachu, a zákon mi působí nátlak, protože nedělám, po čem touží mé srdce a k čemu má sklon má vůle.
Existuje však druhý stupeň autonomie, který vzniká interiorizací zákona láskou. Láska působí, že ten, koho milujeme, se stává naším druhým já, proto láska i ve svých nejskromnějších formách přináší určitou svobodu.
Člověk, který se zříká své vlastní vůle a plní vůli někoho druhého, protože ho miluje – a miluje-li ho opravdově – má více skutečné autonomie – ať je jakkoli malá – než člověk, který by poslouchal kategorický imperativ z úcty k zákonu a bez jakékoli lásky.
Ale jde-li o lásku v její nejvyšší podobě, o lásku k absolutnímu poslednímu Cíli, který milujeme více než sami sebe, pak autonomie ruší veškerou služebnost a láska s sebou nese úplnou svobodu.
Člověk pak koná to, co předpisuje zákon, z lásky k zákonu a k Původci zákona, a tak sleduje nejhlubší touhu své bytosti. Zákon, dokonale interiorizovaný láskou, se pro něho stal sourodý, už není pod zákonem, ale koná to, co miluje. Nedostal se nad zákon, ale nad nutící imperativ, který zákon ukládá.
Žádné komentáře:
Okomentovat