Kant - Autonomie vůle

Kant

Autonomie vůle

Naše vůle je buď určována něčím mimo sebe (zákony mimo sebe) a pak je heteronomní, nebo je určována zákony, které jsou v nás samých, a pak je autonomní. Heteronomní jsou podle Kanta všechny etické teorie, které zakládají mravnost na vztahu k nějakému (vnějšímu) dobru, jako je blaženost, nejvyšší dobro, dokonalost apod.

Podle Kanta k nim patří i eudaimonismus. Kantova etická teorie je autonomní. Vyplývá to z povahy mravního zákona. Vůle není určována žádným vnějším dobrem, ale určuje sama sebe, je zákonem sama sobě.

Požadavek autonomie vede k tomu, že ve struktuře etiky a v mravním životě nemá u Kanta místo absolutní poslední cíl člověka. Konkrétně Bůh nemá v této oblasti žádnou úlohu. Jeho existence je sice postulátem praktického rozumu, ale do etiky Bůh vstupuje, až když je celý systém konstituován.

Je to nedokázané tvrzení, které (spolu s postulátem svobody vůle a nesmrtelnosti duše) praktický rozum požaduje pro celkovou harmonii a jednotu systému. Není předmětem vědění, ale víry v tom smyslu, že tento postulát přijímáme pouze ve jménu požadavků mravního jednání.