Humův zákon 2.
Hume považuje za nemyslitelné, aby výroky s „má být“ mohly být odvozovány z popisných výroků, které se od nich zcela liší. Tato logická nemožnost se proto označuje jako HUMŮV ZÁKON. Ten říká: žádný hodnotící nebo deontický výrok nemůže být platně odvozen z řady premis, která neobsahuje alespoň jeden hodnotící nebo deontický výrok.
Z čeho plyne Humův zákon? Z toho, že závěr úsudku je logicky správný jen tehdy, vyplývá-li z premis podle logických pravidel. Nesmí proto obsahovat žádné pojmy, které nejsou výslov-ně obsaženy v premisách.
Zdůvodňuje-li se Humův zákon tímto způsobem, pak mu ovšem již předchází rozhodující PŘEDPOKLAD, že mezi deontickými a hodnotícími predikáty na straně jedné a popisnými predikáty na straně druhé neexistují žádné analytické souvislosti, že tedy deontické a hodnotící predikáty nemohou být definovány predikáty popisnými.
(Analytický soud je ten, jehož pojmy spolu nutně souvisejí, analytický soud vykládá obsah pojmu, např. tělesa jsou rozlehlá. Syntetický soud spojuje pojmy, které spolu nutně nesouvisí, např. tělesa jsou těžká.)
Žádné komentáře:
Okomentovat