V devatenáctém století se s rozvojem železnice a využitím jejich předností (vyšší rychlost, klidná jízda a stálá trasa) předpokládalo, že zvýší svůj podíl na dopravním trhu na úkor ostatních druhů dopravy. Obrat v tomto způsobil vynález a zdokonalení spalovacího motoru a pneumatik, což způsobilo zvýšení operativnosti pozemní dopravy. Důvodem bylo rovněž ta skutečnost, že hromadná doprava je výhodnější za předpokladu, pokud je třeba přepravit větší tzv. dávku cestujících z výchozího místa do jiné úzce ohraničené oblasti (v tomto případě je hromadná doprava podstatně více racionálnější než doprava individuální).
Pro hromadnou přepravu osob na velké vzdálenosti je stále nejvýhodnější železniční doprava. Aby toto ve srovnání s individuální automobilovou dopravou platilo i pro krátké vzdálenosti, musí být zajištěno vedení dopravní cesty rozhodujících dopravních prostředků zcela segregovaně v tzv. vnitřním městě. Rozsah výroby nových vozidel IAD je vyšší (jejich počet nelze nijak omezit) než rozsah výstavby nových a více kapacitních komunikací (zejména v městských aglomeracích se v některých případech již všechny možnosti vyčerpaly).
Řešení problémů pozemní hromadné městské dopravy ve všech světových velkoměstech proto vede k rozšiřování jejich sítě nebo k budování nových tratí rychlodrah. Od vzniku první rychlodráhy v dnešním pojetí byla několikrát revidována hlediska a kritéria pro nutnost prostorového odloučení jednotlivých druhů doprav, tj. vedení kmenových dopravních prostředků mimo síť městských ulic. Jedním z kritérií může být například počet obyvatel města nebo městské aglomerace, dále potom průměrný počet přepravených osob za sledované období apod.
Žádné komentáře:
Okomentovat