Po druhé světové válce dochází k rozvoji veřejné městské dopravy, v jejímž důsledku pokračuje výstavba i na území mimo dosah železnice a rychlodrah. Zástavba se stává „celistvější“, cena pozemků stoupá a brzy jsou vyčerpány všechny volné plochy a opět jsou prodlužovány trasy rychlodrah. S raketovým rozvojem individuální automobilové dopravy poznávají obyvatelé tehdy nový fenomén – kongesce a vliv silniční dopravy na životní prostředí. Proto se začínají stěhovat na okraj města a nedalekých obcí, přes které je protažena železniční trať nebo rychlodráha (zde již příměstská). V dosahu zastávek rychlodrah a železnice vznikají nové sídelní jednotky – tzv. satelitní útvary. Rychlodráha také je protažena až k moderním letištím, protože spojení letiště s centrem města prostřednictvím autobusové dopravy a vozů taxi je již zcela nevyhovující.
Tímto se dostáváme k současnosti. Silniční síť v příměstské aglomeraci je stále více zahlcována, proto se klade důraz na rozvoj dopravy kolejové a vyloučení individuální automobilové dopravy z center měst.
2. POŽADAVKY NA ORGANIZACI PŘÍMĚSTSKÉ DOPRAVY
Příměstská doprava, bez ohledu na odlišné podmínky v jednotlivých regionech, by měla splňovat následující body:
1. Počet příměstských dopravních prostředků by měl zajišťovat plné uspokojení přepravních potřeb obyvatelstva v aglomeraci a to nejen z hlediska celkových přepravních požadavků cestujících během 24 hodin, ale zejména v jednotlivých špičkách s ohledem na jednotlivé dny týdne.
2. Dopravní prostředky musí být provozovány účelně pro zajištění pravidelné přepravy nejen v tzv. silnějším přepravním směru, ale i ve směru opačném.
Žádné komentáře:
Okomentovat