-německý autor spojován hlavně s hermeneutikou, novohegeliánstvím
Uvedení ve vědy duchové
Výstavba dějinného světa v duchovních vědách
Zážitek a poesie
O německé poesii a hudbě
- hledání společenského vědního zdroje; poznámky vztahující se k umělecké tvorbě
- kritika historického rozumu, duchovní vědy, aby byla potřebná pro další vývoj duchovědních disciplín
- hledá za společenskými vědami ducha; při pokusech o poznání společnosti, dějin používá přírodovědecké metody (na uchopení historie nevhodné) = odmítá naturalistickou tendenci
2 cíle:
1. chce dokázat, že i společnost a dějiny lze zkoumat vědecky
2. chce prokázat, že duchovní vědy jsou nadřazeny nad přírodními vědami. Přírodověda je omezena jen na přírodu, ale duchovní věda zahrnuje i člověka (je úplnější, komplexnější, konkrétnější).
- úvaha o tom, že tato doba, ve které autor žije je v něčem zlomová
- výpověď o dějinách = výpověď o člověku
- věda omezena jen na přírodu (nevhodná přírodní metodologie)
- ukazuje se nový význam duchovních věd
- „Poznat síly, které působí ve společnosti, příčiny,..prostředky.., staly se životní otázkou pro společnost“
Civilizace – stav, ve kterém lidstvo dospělo k ovládání světa = jako konání, činnost (program)
Určitá historická etapa – následný stupeň po divošství a barbarství (nyní ještě civilizace nikde není)
D. je přesvědčen, že pokrok nelze odvíjet od přírody, ale od duchovních věd, dosud je však uznávána jen přírodověda. Dějiny nejsou jen pokračováním přírody, chce, aby duchovním vědám byl přidělen status, potřebují specifickou metodologii. Vyjadřuje se o přírodě znechucujícím způsobem, chápe ji jako utváření těles v utváření prostorovém a časovém, ale bez duchovních záležitostí. Jsou to jenom věci; přírodní zákony mají matematickou povahu (jsou vypočitatelné a matematicky oddělitelné – na základě kauzality).
-je přesvědčen, že vespod společnosti dějin je psychika
- vztahy mezi jednotlivci nejsou jen lhostejné vztahy, společnost se skládá z jedinců a ten je vždy ve společnosti i v dějinách. „Kdo nemá dějiny, ten je nucen je prožít znovu“
- psychicky degradovaní lidé patří spíše do přírody a berou se jako věci než lidé.
- člověk je vždy nějak svobodný a svébytný (autonomní), i když jsme zapojeni do společnosti = nelze dělat tak jasné soudy jako v přírodních vědách.
- přirovnává člověka k Leibnizovské monádě: společnost – účel, příroda – příčina
- společnost je svobodná říše duchů, v přírodě jsou pouze příčiny, jednotlivci vytvářejí společenskou strukturu
- skutečnost, společenská realita je založena na psychice – duchovní povahy – život v pravém slova smyslu, život jako psychická kvalita, která není převeditelná na fyzikální , přírodní zákony
- „Zabíjíme, abychom pitvali“, v tomto případě už není život, ale pouze věc.
- společnost je programem života, zatímco příroda je pouze agregát
- celek není nahodilé uspořádání součástek, ale uspořádání organizované, je vždy více než souhrn částic; části musí být vždy nějak vztahově propojeny
- celek je kvalitativně rozrůzněn, je dynamický; člověk je aktivní
- jsme motivováni hodnotami a to je účelné, účely se mohou ve společnosti vstřebávat
- intencionalita – klademe si životní cíle (motivace účelu); lidé usilují o naplnění cílů
- popírá, že by v přírodě existovaly nějaké objektivní zákony, odmítá v podstatě pokrok a vývoj (objektivizaci historie)
- dějiny se odehrávají jako vývoj po spirále (např. móda se vrací, opakuje), kvalitativní vývoj vzniká z epochy
- přírodověda vytváří představu a konstruování zákonů, ale na základě této konstrukce jsou potom fakta vnímána jako kuriózní zákony
- přírodověda = vysvětluje
- duchověda = rozumí
Jak je možný duchovní typ věd – člověk má ke společnosti a dějinám velice intimní vztah. My rozumíme lidským záležitostem už pře vědou (neboť my sami jsme lidé).
Pro duchovní vědy Dilthey doporučuje dějiny. Přírodní vědy usilují o vysvětlení. Duchovní vědy se snaží porozumět tomu, co je předmětem jejich zájmu. Rozdíl mezi směřováním k obecnému rozumění a mezi intimním vztahem, který je skutečným porozuměním je podle D. možný právě z toho důvodu, že člověk (tedy jedinec, ze kterého se společnost skládá) tvoří dějiny a má k historii a ke společnosti velice intimní vztah. Může rozumět lidským záležitostem společnosti, jako např. kultura, dějiny už předtím, než se jich začne zmocňovat systematicky.
Jsou to lidské, spirituálně zaměřené záležitosti a proto jim můžeme rozumět lépe než přírodě. Ta je pro nás cizí.
Duchovní vědy jsou založeny a strukturovány jinak než přírodověda. Neobjevují jednotu, spíš se vztahují k jednotě, která je už předem dána. Tady napřed rozumíme a pak zvolna poznáváme. Oproti přírodní vědě má komplex duchovních věd poněkud jiný cíl. Nejde mu o vyhledávání nebo odhalování kauzality zákonů jako jednotlivých vytržených vztahů ze souvislostí, ale jde o přístup ke skutečnosti, která je jednotná, singulární a jako takovou se ji duchovní vědy snaží pojímat.
Možná se to dá vysvětlit tak, že to je důvod – ten rozdíl přístupu proč můžeme přírodní vědy klasifikovat do tolika různých typů – o živé přírodě, o neživé přírodě... každá z těchto disciplín zkoumá ten svůj úzký výsek reality.
Vědy, které se týkají lidských záležitostí mají celostnější přístup. Je v nich průsečíkem to lidské, to lidské je základem společnosti, jejího fungování a jejich dějin.
Žádné komentáře:
Okomentovat