Arthur Schopenhauer

Arthur Schopenhauer (1788 – 1860)
- základ vůle – vyústění skoro ateistické
- inspirace východními směry náboženství, vliv Goetheho (výrazný vliv i na Nietzscheho)
· Svět jako vůle a představa – klíčový text, souhrnný výklad
· Vůle v přírodě
· Základní problémy etiky
· O ženách
· Eristická dialektika čili umění dostat v každé rozpravě za pravdu

- bývá označován za pesimistu (někým mezi skeptikem a pesimistou)
- „svět je rozpálená pec a my celý život neděláme nic jiného než, že hledáme chladivý koutek“
- kritik kultury, odmítá pokrok („nepodstatné záležitosti“); náš život je stejně naplněn zcela utrpením a chvilkovou úlevu nám poskytuje umění, říká, že cennější je netrpět než trpět (nirvána/sebevražda je řešením)

Zdroje: platónská filozofie, védy – jsou východiskem i pro budhismus; považoval je za nejvznešenější produkt lidského ducha. Schopenhauer přispěl k tomu, že se začalo více zajímat o východní náboženství, více se přeneslo do našeho prostředí.
- Kant – kantova koncepce jevů – Schopenhauer interpretuje: my se setkáváme s empirickým světem věcí umístěných v čase a prostoru, pro nás svět jevů; podle S. – jestliže jsme odkázáni na smyslové zkušenosti, tak všechno to jsou jen představy (času...), celý svět tak, jak se nám jeví je představou, ryze subjektivní; naše vědomí dělá syntézy

Věci se nalézají v různé formě ve vztahu příčiny a účinku (kauzalita pro S. univerzální zákon), interpretace bytí se dá převést na kauzální vztah. Poznávání je odhalování příčin, v lidském poznání je příčinou chtění (nemusí být vždy uvědomělé). Existují věci o sobě, S. je přesvědčen, že jsou poznatelné pro výjimečné jedince.

Prapočátek všeho bytí – „temný materiál“ – něco, co ještě není rozčleněno, rozlišeno, něco, co pouze je
- vůle = chtění = to, co rozhýbe nehybno – projevuje se v lidském chování, které je promyšlené
- my nejsme ve svém jednání autonomní (my si to jen myslíme); vůle je něčím, co je nerozumné, závislé na rozumu.
- svět nemá racionální základ, svět je absurdní, nesmyslný, tragický
- vůle o sobě neví, seberealizuje se, jsme jejím projevem
- máme pocity, že nám něco chybí např. automaticky dýcháme, když zadržíme dech – nedostatek (utrpení)
- všichni trpíme, protože něco chceme, ale ani nevíme, že to chceme

Vůle – slepé puzení, nevědomé co chce a kam je puzeno, nerozumné, iracionální, ale počátek všeho (dříve spojeno s rozumem); trýzeň z nedostatku, neuvědomovaná touha
-sám svět nemá racionální základ
- vůle se postupně objektivizuje, proměňuje
- vznikají ideje – praformy věcí (nečasové, neprostorové, mimo kauzalitu)
- jednotliviny – prostorově, časově, kauzálně rozlišeny

Idea není shodná s pojmem
pojmy – abstrakce získané z jednotlivin, subjektivně; postupnou selekcí si z jednotlivin vybereme obecné rysy
idea – idea je pravá, dojde se k ní čistou intuicí (- poznání nezprostředkované – přímé sjednocení)

Krása – z idejí; je účelem umění
- nezobrazovat z jednotlivin, ale jít za věc – k idejím, dotkne se pravé krásy
- umění je cesta, jak se dotýkat podstat

Člověk – je vrcholem bytí; vůle se v něm sebeuvědomuje, objektivizuje, ALE jsme otroci kauzality, jevů
- základem sebeuvědomění není rozum, ale INSTINKT; základ člověka je iracionální
- vůle v nás prožívá maximum utrpení, věčnou nenaplněnost
- nevíme, co nám chybí, ale něco ano, to víme instinktivně

Schopenhauer je pesimistický filozof – to, co nám chybí nemůžeme poznat rozumem; „všechno bytí je utrpením, nemůžeme se z něj vymanit“