Výše uvedenými principy zdanění se řídí stát jako příjemce daňových výnosů při tvorbě daňové soustavy. Poplatník daně je ten, komu daň snižuje jeho prostředky, které má k dispozici. (zaměstnanec). Plátce daně je ten, který skutečně daň do státního rozpočtu nebo do jiného určeného veřejného fondu platí (zaměstnavatel).
Přímé daně - dopadají na důchod fyzických a právnických osob přímo.
Důchod je z národohospodářského hlediska chápán:
· U fyzických osob, které podnikají (např. u soukromých podnikatelů), jako rozdíl mezi jejich příjmy a výdaji
· U právnických osob (např. u společností s ručením omezeným nebo u akciových společností) jako jejich hospodářský výsledek.
Nepřímé daně – dopadají na důchod fyzických nebo právnických osob nepřímo. Jedná se především o daně, které jsou spjaty s prodejem a poskytnutím zboží nebo služeb.
Reálné daně – se nevztahují k důchodům poplatníka, ale ke skutečnosti, která existuje nezávisle na tomto důchodu. Touto skutečností (realitou) může být např.
1) Vlastnický vztah - k movitému nebo nemovitému majetku
2) Uživatelský vztah - např. k půdě
3) Zaměstnavatelský vztah - vyjádřený počtem pracovníků, nebo objemem hrubých mezd.
Z toho, že poplatník je povinen odvést daň nezávisle na svém důchodu, vyplívá např. nezbytnost uhradit reálné daně, i když podnik vykáže ztrátu. Konkrétně daně jsou součástí daňového systému, který představuje kombinaci daní přímých, nepřímých a reálných.
Žádné komentáře:
Okomentovat