"Křesťanství je u konce svých sil jako historický fenomén", říká Hejdánek (1998), filosofické světlo Evangelické teologické fakulty. Jde však jen o krizi křesťanství? S nadhledem historika náboženství charakterizuje naši situaci ve své slavné knize Mircea Eliade (1964). Člověk moderních společností podle něj ztratil – v míře naprosto nebývalé – smysl pro posvátno. Jeho žitý prostor i čas, jeho tělo, celá jeho zkušenost jsou desakralizovány, profanizovány. Je zbaven religiozity, "jeho Kosmos se stal neprůhledný, mrtvý, němý: netlumočí žádné poselství" (ib.,s. 124). Nenáboženský člověk "někdy dokonce pochybuje o smyslu existence" (ib., s. 141). "Jiné velké kultury minulosti znaly také nenáboženské lidi, ... ale teprve v moderních západních společnostech se nenáboženský člověk plně rozvinul ... Člověk se tvoří sám a tvoří se úplně pouze v míře, v níž se desakralizuje a v níž desakralizuje svět. Posvátno je překážkou par excellence jeho svobodě. Nestane se sám sebou, dokud nebude radikálně demystifikován. Nebude opravdu svobodný, dokud nezabije posledního boha" (ib.,s. 142).
Faktorů prožitkově oslabujících náboženství, "zabíjejících posvátno", vidí psycholog v moderním způsobu života celou řadu: ztráta bezprostředního kontaktu s přírodou, skrývání smrti, nemoci a jiné lidské bídy za zdmi institucí, znalost zákonitostí jevů dříve přičítaných bohům (praotec bohů Hrom!), rostoucí prediktabilita mnoha jevů, počínaje počasím, všeobecná přesycenost podněty, často vysoce atraktivními, nedostatek ticha a samoty, oslabení představivosti v důsledku inflace psaného slova, růst komfortu, možnost působit na vlastní tělo i duši plastickou chirurgií, anaboliky a stále pestřejším spektrem psychofarmak a dalších psychotropních látek atd. – K tomu přistupuje zastarávání obrazu světa, na nějž je vázáno výrazivo tradičních náboženských nauk: vertikála nebe – země – podsvětí, démoni, králové atd. I otcovství, ústřední obraz zejména monoteistických náboženství, mění svou podobu a jeho význam slábne.
Eliade vidí ovšem i druhou stránku věci. Nenáboženský člověk je "potomkem člověka náboženského ... Poznává sám sebe pouze natolik, nakolik se 'osvobozuje' a 'očišťuje' od 'pověr' svých předků" (ib.,s. 142). Tento život z opozice ho přinutil "postavit se do protikladu k chování, jež ho předcházelo, a toto chování pociťuje v té či oné podobě stále, hotové reaktualizovat se v hlubinách jeho bytosti" (ib.,s. 143).
Jaké jsou podle Eliadeho důsledky odnáboženštění společnosti? K úplné ztrátě religiozity dospívají i dnes jen výjimeční jedinci. Snad jich bude přibývat, prozatím však shledáváme i u lidí programově nenáboženských "kamuflovanou mytologii a četné upadlé ritualismy" (ib.), nevědomé náboženské reminiscence. Nenáboženský člověk "vězí často hluboce v celé magickonáboženské změti, upadlé až na úroveň karikatury, a proto též obtížně rozpoznatelné" (ib.,s. 144). Jako příklad připomíná Eliade mytologickou strukturu a eschatologický smysl komunismu: "Marx přejímá a rozvíjí jeden z velkých asijskostředomořských mýtů, totiž mýtus o výkupné roli Spravedlivého ('vyvoleného', 'pomazaného', 'nevinného', 'posla'; za našich časů proletariátu), jehož utrpení je povoláno k tomu, aby proměnilo ontologický status světa" (ib.). "Zastřené či úpadkové formy náboženského chování ... lze najít i v nudismu nebo v hnutích za absolutní sexuální svobodu, což jsou ideologie, v nichž můžeme dešifrovat stopy 'nostalgie po Ráji', ... kdy nebylo roztržky mezi blažeností těla a vědomím" (ib.,s. 145).
Jaká bude ve vztahu k náboženství další cesta lidstva? Eliade ví z děl C. G. Junga, že i existence nenáboženského člověka "se z velké části živí tepem, který vychází z hlubin jeho bytosti, z oné oblasti, která byla nazvána nevědomím", přičemž "obsahy a struktury nevědomí vykazují udivující podobnosti s mytologickými obrazy a postavami“ (ib.). Řečeno jungovskými pojmy: Náboženská funkce, která je antropologickou konstantou, byla vytěsněna z vědomí podstatné části západních lidí, do značné míry tedy z kolektivního vědomí, do nevědomí, kde žije a působí v primitivní, nekultivované, barbarské podobě a odkud tu a tam proráží připomínajíc sopečné výbuchy.
Odnáboženštění, resp. degenerace náboženství, k níž došlo v našem sociokulturním okruhu, se v současné době globalizuje. Po celém světě přibývá - přinejmenším mezi rozhodující intelektuální elitou - jedinců, kteří se odvracejí od tradiční náboženské kultury. Dálnicemi elektronických médií se nezadržitelně šíří masová pakultura západního původu a konzumní ideologie, která je "zakódována" jak v této pakultuře, tak v celé organizaci výroby a spotřeby. Odpor proti tomuto zhoubnému procesu, zjevný zejména v islámských zemích (viz Mendel, 2001) nabývá někdy razantních forem (bojovný fundamentalismus á la Taliban, cenzura atd.), je však vnitřně slabý a křečovitý. Jak jinak než jako strašné náboženské křeči rozumět teroristické svaté válce bin Ladina?
Ostře vidí současnou duchovní krizi Neubauer (2000, s. 143): "Zapomněli jsme otázky, na něž tradiční formy náboženství byly odpovědí, natolik pádnou a přesvědčivou, že ji ještě po celá staletí celé zástupy mučedníků byly hotovy dosvědčit svým životem. Pozbyli jsme kontext, který tyto otázky činil tak naléhavými ... Nejsou to naše otázky. Nemůžeme vydávat svědectví o pravdivosti odpovědi na otázku, kterou vůbec neznáme." Žije však i naděje: "Duchovní a náboženská zkušenost lidstva a naprosté fiasko snahy racionalistické osvěty o důslednou profanaci a racionalizaci světa musí i zarytého neznaboha přesvědčit, že potřeba stoupat nahoru po duchovních cestách patří k naší podstatě a je zásadně neoddělitelná od lidské přirozenosti" (ib.).
Žádné komentáře:
Okomentovat