ZNAKY PRÁVNÍHO STÁTU
1. vázanost státu právem
2. existence určitého okruhu základních práv, svobod, povinností
3. Rovnoprávnost občanů – vztah mezi rovnoprávností a rovností:
a) rovnoprávnost – rovnost v právech a povinnostech, v právním státě je v principu dosažitelná. Rovnoprávnost může za určitých okolností posilovat nerovnost – stejné podmínky i v případě rozdílů, např. příležitostí. Právo reaguje na rozdíly a pokouší se narušit princip rovnoprávnosti z hlediska přiblížení k principu rovnosti = korekce, Pozitivní diskriminace, např. při poskytnutí určitých práv a výhod někomu, kdo je v postavení, které jej znevýhodňuje (menšina, sociálně slabší, může se jednat i o nerovnost z hlediska biologického). Nejméně konfliktně je vnímána pozitivní diskriminace týkající se biologické nerovnosti (invalidé), obtížněji jsou přijímány korekce nerovností sociálních (skupiny obyvatelstva, které mají problém vyrovnat se s požadavky společnosti, menšiny). Pozitivní diskriminace by neměla narušit princip rovnoprávnosti – konkrétní zvážení podmínek v určitém případě.
Negativní diskriminace = prohlubování přirozené nerovnosti, je zásadně neslučitelné s právním státem. Odchylka od rovnoprávnosti je povolena v právním státě pouze pokud se stát snaží přiblížit se principu rovnosti.
b) rovnost není pojem právní, jako taková není lidskou společností dosažitelná. Právo může zabezpečit rovnoprávnost, nikoliv rovnost.
Výsady, imunity, zvláštní povinnosti
jde o další korekci rovnoprávnosti, nesouvisí se vztahem rovnoprávnosti a rovnosti, ale s jinými okolnostmi. Imunita ve smyslu právním = částečné nebo úplné vynětí určitého subjektu z právního řádu dotyčného státu. Tato imunita bývá poskytována za účelem umožnění výkonu určité funkce, nebo povolání, které by bylo jinak velmi ztíženo; imunita se člení na:
a) diplomatická: nejrozsáhlejší, spočívá v úplném vynětí z veřejného práva dotyčného státu a také části soukromého práva za účelem umožnění výkonu práce diplomatických zástupců bez konfliktů ve státě akreditace – založeno na mezinárodních konvencích, Vídeňské úmluvě; není výrazněji zpochybňována.
b) poslanecká – méně rozsáhlá, než diplomatická, týká se pouze odpovědnosti za trestné činy, někde i přestupky. V některých státech je trvalá, jinde omezená na dobu výkonu poslanecké funkce. Důvod vzniku: atmosféra konfliktu mezi zákonodárnou a výkonnou mocí v 17. – první pol. 19. století – revoluční období – konflikty mezi svrchovaností lidu a absolutní mocí panovníka; v důsledku toho potřebovali zákonodárci ochranu (mezi mocí zákonodárnou a výkonnou vždy existuje určité napětí, dnes povaha konfliktu mezi vládou a opozicí). Rozsah této imunity: v ČR formulována jako trvala a v širším pojetí (= včetně přestupků). Není ale imunitou absolutní, vždy je podmíněna možností zákonodárného sboru vydat poslance k trestnímu řízení.
c) Poslanecké imunitě jsou příbuzné některé imunity speciální: hlavy státu, ústavních soudců, příp. i jiných soudců.
Výsady, privilegia znamenají poskytnutí určitého práva, které nemají jiné subjekty, nikoliv však vyjmutí z právního řádu. Jsou spojeny s výkonem určité funkce; nároky na zvláštní ochranu, bez které by byl její majitel vydán určitým útokům.
Rubem výsad příslušníků určitého povolání, funkce jsou zvláštní povinnosti nebo omezení určitých práv, včetně práv základních. To souvisí s výkonem práce soudců, policistů, státní správa, lékaři – 1. pomoc atd. Omezení spočívají nejčastěji v omezení práva na stávku možnost podnikání; dříve časté omezení volebního práva, dnes již není obvyklé.
Omezení rovnoprávnosti je vždy podmíněno výkonem určité funkce nebo povolání, v právním státě přípustné je v rozsahu, který umožňuje výkon této funkce či povolání. Musí se vztahovat na všechny nositele dané profese nebo povolání stejně.
Základní princip rovnoprávnosti je zajištěn tam, kde je zmíněn přímo v Ústavě, v ústavním pořádku; platí i v ostatních případech, ale pokud není povaha rovnoprávnosti výsledkem vyjmenovaném v ústavním zákoně, lze ji uplatnit jako důvod k nepřijetí či přijetí určitých opaření.
Další znaky právního státu souvisí s hierarchií právních aktů: právní stát předpokládá rozlišení aktů zákonodárné a výkonné moci. Zákony zákonodárné moc mají nadřízené postavení nad zákony výkonné moci (především v kontinentálním právu). z hlediska vstupu běžných zákonů a ústavy se uznává tzv. rigidní ústava = je měnitelná obtížněji, než obyčejný zákon (opakem je flexibilní).
Normy nadústavní, z hlediska právní státu neměnitelné: existují pouze podmíněně, neměnitelnost ústavních ustanovení, která vyjadřují základ demokratického zřízení a nejzákladnější práva a svobody – přesahuje meze platného práva, souvisí s právem přirozeným.
Praktická povaha: v některých státech existuje “právo na odpor” – vlastní nebo cizí státní moc na určitém území porušuje hromadně základní práva; toto právo je formulováno jen v některých zemích.
Vztah zákona a mezinárodních smluv: z hlediska hierarchie právních aktů se považují mezinárodní úmluvy o lidských právech za privilegované = mají přednost před zákonem, ústava neurčuje, zda jsou na úrovni ústavního zákona, ale praxe taková je. Úmluvy o mezinárodních právech mají dokonce postavení privilegované před ústavou, kterou lze změnit spíše, než mezinárodní úmluvu.
Hierarchie podzákonných právních předpisů není bezpodmínečným požadavkem právního státu; výstavba právního řádu. Nařízení vlády mají přednost před vyhláškou ministerstev, ale není to nezbytné; současný český právní řád nezná takové členění. Pokud je to nutné z hlediska právního, je hierarchie stanovena.
Dělba moci patří mezi základní znak právního státu. Znamená vymezení určitého prostoru pro zákonodárnou, výkonnou a soudní moc. touto dělbou moci je omezeno také delegované zákonodárství. V souladu s principem zákonodárné dělby moci je používání blanketních norem = odkazy na bližší úpravu právní moci pod předpisem bez uvedení přímo příslušného práva a povinnosti.
Narušení ve vztahu k moci soudní: pokud je narušená nezávislost soudů nebo pokud si soud osvojuje zákonodárnou pravomoc (neplatí pro ústavní soudce); ústavní soud nemůže zákonodárnou úpravy neslučitelnou s ústavou nahradit jinou - novou úpravou, ale Parlament je vázán určitou lhůtou ke změně takového předpisu, pokud lhůta vyprší, zákon pozbude platnosti. Dělba moci je založena na systému vzájemné kontroly moci.
Dalším znakem je nezávislost soudnictví: patří mezi nejdůležitější předpisy právního státu, spočívá v tom,že soudci jsou při rozhodování nezávislí a nesmějí být ovlivňováni pokyny subjektů ani institucemi výkonné moci a peticemi občanů – úkol soudu je rozhodnout, zda určité jednání je v souladu s právem, nevyjadřuje tedy názor většiny. Nezávislost soudců je omezena zákony; soudy se jimi musí řídit. Podzákonné předpisy nemají takovou moc, jako zákony, ale přibližují se k nim. Soud sám posuzuje souladnost příslušných právních předpisů se zákonem; pokud je souladnost, právní předpis může být aplikován.
1. Aplikace podzákonného práva předpisem v konkrétním případě (vyřeší soud sám).
2. Posouzení souladnosti zákona s ústavou – nemůže běžný soud řešit sám – ústavní soud rozhodne, obecný soud dá pouze podnět.
3. rušení právních předpisů: soud nemůže provádět ani v případě podzákonného předpisu.
Existuje činnost soudců na kterou se nevztahuje soudcovská nezávislost – organizační a personální činnost. Nezávislost soudců musí být garantována. Garanci zajišťují kromě ústavního a zákonného zakotvení ještě další mechanismy –jmenování ústavních soudců na velmi dlouhou dobu, nebo na doživotí. Soudci ostatních sudů mohou být také jmenováni na doživotí, ale ne vždy, například až po splnění určité praxe. Soudce nelze zbavit výkonu jeho funkce, leda za podmínky kárného disciplinárního řízení, které provádějí soudci sami (závažné provinění) – není možná běžná odvolatelnost soudců.
Imunita, omezení určitých práv: výkon funkce soudců je zejména spojen se zákazem výkonu jiné výdělečné činnosti kromě práce literární, pedagogické, umělecké – ale stále slučitelné. Postavení soudců musí být náležitě materiálně zajištěné – zabránění úplatkům. Objektivní nestrannost soudců se od nezávislosti liší rozhodnutím soudů z hlediska objektivního zhodnocení, nezaujaté hledisko; prvním předpokladem nestrannosti je nezávislost. Nejzávažnější ohrožení nestrannosti je vydání se vnějšímu či vnitřnímu nátlaku.
Znak státu = existence specializovaných institucionálních záruk fungování právního státu – existence ústavního a správního soudnictví. Ústavní a správní soudnictví umožňuje soudní kontrolu moci zákonodárné (ústavní) a výkonné (správní). V nedemokratických státech existují obecné soudy, ale neexistuje tam správní soudnictví, nebo má omezené kompetence (totéž ústavní soudnictví). Ústavní soudnictví má 2 základní funkce:
1. rozhodovat o souladnosti zákona a ústavy
2. rozhodovat o ústavních stížnostech – žalobách jednotlivých osob na porušených jejich základních práv.
Ústavní soudy mají i další funkce – rozhodování různých kompetenčních sporů mezi orgány státu, ústavní ochrana samosprávy při nerespektování kompetencí;
Základní funkce soudnictví správního je rozhodování ve smyslu přezkoumávání rozhodnutí orgánů veřejné správy – zda je v souladu s právem, či nikoliv. Různá hlediska rozsahu tohoto zkoumání:
1. rozsah aktů veřejné správy, které podléhají přezkoumání (nepodléhá oblast ochrany a bezpečnosti státu)
2. z hlediska funkce správního soudnictví je důležité, zda toto soudnictví pracuje v úplné jurisdikci – právní rozhodnutí lze měnit – posouzení ne jen formální, ale i skutkové stránky
3. postižitelné jsou uskutečněné akty,ale i případ nečinnosti orgánů veřejné správy při povinnosti konání
Žádné komentáře:
Okomentovat