AUTONOMIE
= ve státě se vytváří jeden nebo více autonomních útvarů, které mají zvláštní postavení. Základní znaky unitárního státu: existence 1 státnosti a 1 státní suverenity; v rámci autonomního útvaru neexistuje jedna státnost.
Postavení autonomního útvaru upravují dva dokumenty:
• ústava unitárního státu
• statut autonomního útvaru (ústava) – upravuje práva a povinnosti, sdílení parlamentu unitárního státu příslušným sborem autonomního útvaru – bez jeho souhlasu nelze měnit autonomní statur.
Speciální zákonodárné, soudní, vládní a výkonné státní orgány: při existenci autonomních útvarů – mají své vlastní orgány. Zákonodárná moc autonomního státu je podřízena zákonodárné moci unitárního státu.
V rámci správy autonomního útvaru: - správa unitárního státu - bezprostředně
- prostřednictvím orgánu autonomního útvaru
- správa autonomního útvaru
3 formy správy unitárního státu:
- správa unitárního státu vykonávaná bezprostředně jeho orgány
- správa kterou z jeho pověření vykonávají orgány unitárního útvaru
- správa vlastního autonomního útvaru vykonávaná na vlastní odpovědnost
V rámci autonomního útvaru: biularismus – právo unitárního státu
- právo autonomního útvaru
Vnitřní členění autonomního útvaru: obecné zásady stanoví ústava, vymezení konkrétních územních jednotek je věcí autonomního útvaru.
Hranice mezi decentralizací v unitárním státu se stírají. Základní odlišnost autonomního útvaru od členského státu federace: nedisponuje vlastní suverenitou, nemá právo na vystoupení z unitárního státu.
Druhy autonomie:
1. politická
2. správní (politická správní), decentralizace státu
Tyto dvě formy jsou dnes již překonané.
1. generální – všechny součásti státu mají postavení obdobné autonomnímu útvaru (vlastní vláda, vlastní právo, vlastní zákonodárné orgány), představuje další vývojový stupeň silné decentralizace státu
2. speciální – klasická, jedna nebo více součástí státu má toto zvláštní postavení
1. unifikovaná – všechny autonomní útvary ve státě mají stejné postavení
2. diferencovaná – postavení se liší – různý stupeň autonomie. Diferencovaná autonomie je zpravidla generální.
1. teritoriální – vydělení určité části státu se specifickým postavením (sociálním, odlišnost ve způsobu života)
2. národní – národnostní složení obyvatel autonomního útvaru se odlišuje od zbytku státu. Často odstředivá tendence vystoupení z daného státu (mezinárodní právo neuznává oddělení autonomního útvaru od státu).
Konkrétní případy autonomií:
Itálie, Španělsko – silné postavení autonomních útvarů, generální a diferencované; diferencovaná autonomie – zaměření na vyšší stupeň autonomie (Baskicko, Katalánsko); také Finsko, Vojvodina v Jugoslávii (dřívější Kosovo), německá menšina v Belgii odpovídá principům autonomie, Skotsko, Wales v GB.
SLOŽENÝ STÁT
= federace, spolek. Někdy se označení spolek používá pro označení federálního zřízení, např. Německo, Rakousko, kde je tento název častější (také Švýcarsko, kde je patrnější federativní postavení států). Probíhají neustálé politické konzultace, pokusy o zdokonalení federálního mechanismu vyžaduje trpělivost
Základní znaky federace se dají odvodit od znaků unitárního státu, do jisté míry se jedná o přesný opak:
- dvojí státnost: federace a členských států
- členské státy federace mají určitou suverenitu, část z ní je dobrovolně poskytována federaci = dělená suverenita (jiná teorie – členské státy se vzdávají suverenity a základ je suverenita federace)
- výlučnost státu: na témž území ve federaci může působit moc federace i moc členských států – vše je podřízeno federální ústavě.
- Dvojí státní občanství: federace a členského státu, otázka primárnosti je řešena různě: ve volnějších federacích je základní občanství členského státu a občanem federace je každý, kdo je občanem některého z členských států.
- území federace je tvořeno územím členských států a dále územími, která nejsou součástí žádného členského státu – hlavní města = federální distrikt.
- federace je charakterizována existencí dvojího práva – biularismem, 2 koncepce:
1. právo federace ruší právo členského státu (např. SRN)
2. právo federace i právo členského státu je na stejné úrovni; rozhoduje se, kdo se více držel ústavnosti.
- dvojí zákonodárná moc: parlament členského státu, parlament federace. Dvojí je i systém výkonné moci, dvě soudní soustavy
- struktura zákonodárného sboru ve federaci: vždy je dvoukomorový, výjimečně jednokomorový; bikameralismus = 2 komory, je i v unitárních státech, ale je to věcí politické úvahy, ne podmínka.
- obě komory mají výrazně rozdílnou funkci: první komora = všeobecně demokratický princip; volí se na celém území federace dle stejného principu (více obyvatel části federace – větší zastoupení); druhá komora = rovnoprávnost členských států federace, počet zástupců je stejný bez ohledu na velikost členského státu.
- rovnoprávnost členských států ve federaci – uplatňuje se tzv.parita = stejné zastoupení, uplatňuje se ve složení druhé komory a dále při obsazování některých funkcí (při složení různých výborů).
- ve vládě nejsou členské státy zastoupeny stejně ani se neuplatňuje princip parity – větší zastoupení členskými státy s větším počtem obyvatel; nehledí se na příslušnost ministrů k jednotlivým členským státům
- SOUDY – nejvyšší soudnictví existuje na úrovni federace i členských států;
- dělba kompetence – působnosti – působnost federace v oblasti zákonodárné je širší, než v oblasti moci výkonné. uznává se výlučné působení federace, výlučné působení členských států a dále i jejich společné působení: výlučná působnost federace = zahraniční politika, obrana, měna (vnější vztahy federace,
udržení jednoty hospodářské a politické)
výlučná působnost členských států = základní, střední školství, kultura, regionální rozvoj
společná působnost = ostatní otázky (musí být uplatňované na obou úrovních): finance, otázky dopravy, vysoké školství, průmysl a obchod atd.
- zásadní zákonodárné úpravy – federace zásadně neupravuje postavení federálních zákonů;
- konkurující zákonodárství – federace může přijímat zákonodárnou úpravu, ale i členské státy mohou upravit věc v plném rozsahu (je možné také v opačném smyslu)
- ve prospěch členských států svědčí zbytková klauzule – pokud federální ústava nesvěřuje něco výlučně federaci, náleží pravomoc členskému státu; nelze provádět opačně.
- kompetence v oblasti výkonné – i zde je možné působení federace, členských států výlučně i společné působení; v některé sféře mohou působit orgány federace i členských států společně , ale působnost je rozdělena (průmysl): Federace = výkon různých koordinačních pravomocí; správa federace je vykonávána
orgány federace nebo z pověření federace orgány členských států. Z pověření –
orgánům federace jsou pak orgány členských států podřízeny.
Správa členských států = federální ústavou přímo, nebo na základě zbytkové klauzule
určeno do kompetence členských států, žádná podřízenost federaci
- kompetence v oblasti soudní – federální soudy, soudy členských států tvoří dvě zvláštní celé soustavy, případně se tato soustava sjednocuje na úrovni nejvyššího soudu federace. V některých federacích je pouze nejvyšší soud federace, všechny ostatní soudy jsou soudy členských států. Soudy federace = vojenské + některé jiné, různé principy dělby kompetence. Úloha federálního soudnictví je v jednotlivých federacích rozdílná.
- ústavní soudnictví – ústava je základem fungování federace a členských států. Federální ústavní soud rozhoduje spory mezi federálními orgány a orgány členských států. Ústavní soudy členských států jsou ve srovnání s federálním ústavním soudem méně významné.
DRUHY FEDERACE
Dle počtu členů:
1. dvoučlenné: spíše výjimečné, větší nároky na vytvoření funkčního mechanismu, větší tendence k rozpadu, vyžaduje výraznější uplatnění parity, zákaz majorizace
2. vícečlenné: častější forma
Z hlediska základu na kterém byly federace vytvořeny:
1. teritoriální základ
2. národní základ
Ve členském státě federace je státnost členského státu federace hlavní státnost národa. Národně založené federace mají tendenci k větším kompetencím členských států, snadněji se tyto federace rozpadají. Některé federace jsou založeny na kombinaci těchto dvou základů (Švýcarsko).
Z hlediska federálního mechanismu:
1. pevné – více integrovány, znakem je primárnost federálního občanství, menší význam a menší kompetence členského státu
2. volné - opačné rysy, mírně integrované, primárnost občanství členských států, neexistence zásady právo federace vyšší než právo členských států atd.
V rozdílných právních kulturách jsou rozdílné integrální prvky (v Evropě právo, řešení právních otázek na území celé federace, v USA velké rozdíly v různých právních řádech členských států).
Konkrétní případy federací ve světě:
• USA, SRN, Rakousko, Švýcarsko, Belgie, Jugoslávie, Austrálie, Brazílie, Mexiko
• Kanada, Indie: spíše federální uspořádání, ale nejde o čistou federaci.
• bývalé federace: ČSR, Sovětský svaz
• spíše volné federace: Švýcarsko, USA, Belgie
• spíše pevné federace: SRN, Rakousko – přechod mezi federálním a unitárním uspořádáním
Právo na vystoupení z federace se uznává více u založení na národním základě. V pevných federacích častěji uspořádání územní správy již v ústavě, ve volných federacích je členění územní správy v ústavách členských států.
KONFEDERACE, UNIE
Federace = složený stát; konfederace = společenství států, společně řeší některé otázky např. zahraniční politika, obrana; každý stát si ale zachovává vlastní svrchovanost. Členské státy si zachovávají mezinárodně právní subjektivitu (u federace ji má jen celek, nikoliv členské státy). Konfederace dnes téměř neexistují, všechny se rozpadly, některé se přeměnily ve federace (USA, Švýcarsko). Obdobný stupeň integrace ale i s jinými prvky se dnes dosahuje v případě některých mezinárodních seskupeních: EU (integrace ne na shodě v oblasti zahraniční politiky, ale na shodě v oblasti právní).
Unie – různý význam, vždy je třeba tento termín upřesnit:
a) mezinárodní organizace
b) označení pro federativní stát (v minulosti se užívalo pro USA: Americká unie)
c) označení politických stran
V oblasti státoprávního uspořádání označuje nejčastěji federaci; 2 zvlášní druhy unií:
1. reálná: 2 subjekty jsou spolu spojeny osobou společné hlavy státu a dále mají společné některé další orgány a některé další kompetence se svěřují společně (zahraniční politika); blíží se volné federaci (bývalo Rakousko-Uhersko)
2. personální: 2 samostatné státy jsou spojeny jen hlavou státu, jinak vlastní orgány, vlastní suverenita; spíše historické vazby: Britské kolonie.
Žádné komentáře:
Okomentovat