UNITÁRNÍ STÁT
- jednota státního území, občanství a právního řádu
- unitární státy ve svých ústavách zdůrazňují nedílnost státu (např. francouzská ústava – v ústavě se stanoví nepřípustnost zahájení změny ústavy)
- forma unitárního státu nevylučuje širokou regionální autonomii (příslušnost ostrovů)
- soustava státních organizací je hierarchicky uspořádána
- vnitřní územní uspořádání má územně správní řád a je určeno celostátním zákonodárstvím, kdežto ve federacích je územně správní systém záležitostí zákonných orgánů jednotlivých členských států (zemí).
PRÁVNÍ STÁT
= pojem evropské právní kontinentální kultury (v angloamerické tento pojem neexistuje, ale jeho zásady tam přijímají také; funguje tam rule of law = princip panství práva). Pojem právní stát souvisí s pojmy platného a přirozeného práva:
- Platné právo = vydávané státem (pozitivní); v dokumentech obsahujících toto právo - obsah
- Přirozené právo = soubor právních principů, které jsou východiskem pro platné právo. Zdroj přirozeného práva: církevní doktríny; přirozené právo je nadřazené platnému; nelze přesně určit jeho obsah. Přirozené právo reguluje stát při tvorbě platného práva. Omezení přirozeného práva: neurčitost X neznatelnost
- stát má monopol na vydávání státních předpisů = jakékoliv předpisy, které nevydá sám stát musí být vydány alespoň s jeho souhlasem
- vztah přirozeného a pozitivního práva – dualita existovala již v 18. století a byla spojena se snahou osvícenců o omezení moci státu. Osvícenská doktrína byla po revolucích postupně uvedena do práv jednotlivých států. Snížil se rozpor mezi přirozeným a pozitivním právem. Vývoj ve 20. století ukázal, že není vyloučeno zneužití přirozeného práva (Německo 1933-45; po r. 1945 = renesance přirozeného práva, v celém západním světě)
- Pojem právní stát vznikl v 19. století (méně používaný, více až po 2. sv. válce).
Základní znaky právního státu:
1. vázanost státu právem – v době absolutní monarchie – všichni jsou vázáni právem kromě panovníka. zákonodárce může měnit zákon, ale až podle předpisů, které jsou popsány v zákonech k tomu příslušných
2. existence určitého souboru základních práv a svobod – úplně nejzákladnější práva byla uznávána v celém období vývoje společnosti.
Ve vývoji základních práv rozeznáváme 4 generace práv z hlediska časového i z hlediska jejich uznávání. (magna charta libertatum = velká listina svobod).
práva politická (dvě generace základních práv) – prosadila se v průběhu 19. století (před 1. svět. válkou); třetí generace: sociálně ekonomická práva – jsou zakotvena v ústavní rovině různě; po 1. a zejména pro 2. světové válce, jsou zakotvena v běžných zákonech nebo precedentních ustanoveních.
čtvrtá generace: právo na zdravé životní prostředí, právo na informace apod.;
Od 1. ke 4. generaci klesá stupeň jejich elementárnosti, určitosti, stupeň jejich přesného vymezení v dokumentech (Ústava).
Politická práva = svoboda sdružovací, volební apod.
Hospodářská + sociální práva = právo na hmotné zaopatření v případě nemoci
4. generace práv zůstává z části v deklarativní rovině.
Stoupá nutnost rozvedení určitých práv v běžných zákonech:
1. rovina = práva jednoznačně stanovena v zákonodárství a nemohou být omezena (právo na život)
2. rovina = práva jednoznačně stanovena v zákonodárství ale mohou být omezena běžnými zákony (právo sdružovací)
3. rovna = práva vyžadující ke své realizaci zákon (volební právo, většina práv hospodářských a sociálních)
4. rovina = ústavní právo, není určité a není zakotveno v zákonodárství – právo zakládá povinnost státu vést politiku určitým směrem (např. aby se zlepšovalo životní prostředí)
Prostorové rozšiřování = zvětšuje se počet států, které toto právo uznávají. Nakonec se formuluje v mezinárodním právu; právo, které přijímá více států; Obecné mezinárodní právo = závazné pro všechny státy (spisované po 2. svět. válce). Dokumenty mezinárodního práva:
• všeobecná deklarace lidských práv 1948
• mezinárodní pakt o občanských a politických právech
• mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech
1. rovnoprávnost
2. existence hierarchie právních předpisů
3. dělba moci ve státě
4. nezávislost soudnictví
5. existence speciálních institucionálních záruk (ústavní a právní soudnictví)
6. existence určitých právních zásad
7. existence určitého společenského prostředí
Žádné komentáře:
Okomentovat