ALFRED ADLER, Sangvinik, Cholerik

ALFRED ADLER (1890 – 1937)

Adler zamítal význam sexualit, vysvětlovat tvorbu charakteru a neuróz výlučně lidskou vůlí k moci a potřebou kompenzovat konstituční méněcennost.

Sangvinik

je člověk, který má radost ze života, neřekne: „To je těžká věc“, s ničím si neláme hlavu, vybere si na všem tu nejkrásnější a nejpříjemnější stránku věci, ve smutných okamžicích je smutný, ale nehroutí se, a ve šťastných chvílích pocítí radost, ale nijak zvlášť nevzplane. Podrobné vylíčení by neobjevilo nic jiného, než že jde o více či méně zdravé jedince, u nichž se nesetkáváme s vyššími stupni poškození. Což o ostatních třech typech říci nemůžeme.

Cholerik

je podle jednoho starého básnického podobenství ten, kdo se chápe kamene, který mu překáží v běhu, soptí vztekem a vrhá jej stranou, zatímco sangvinik kolem něj bezstarostně projde. Přeloženo do jazyka individuální psychologie, je cholerik tím, jehož touha po moci je tak vypjatá, že musí pořád dělat velké pohyby, vydávat sílu, nejraději by všechno svým přímočaře agresivním způsobem smetl z cesty. Dřív se spojoval tento temperament se žlučí a mluvilo se o žlučovitém temperamentu. I dnes říkáme o některých lidech, že nám „hnuli žlučí“. Ve skutečnosti jde však o jedince velmi aktivní, čehož je možné si povšimnout již v raném dětství, kteří nechtějí toliko mít pocit síly, nýbrž si tohoto pocitu chtějí také užít a demonstrovat ho.