S vůlí úzce souvisí pozornost. Je to zvláštní psychický jev (akt) doprovázející jiné jevy a procesy při dobře známé činnosti zvané pozorování (samozřejmě včetně pozorování introspektivního). Pozornost znamená výběr: z představ, citů, myšlenek, především však z vjemů nejrůznějšího druhu, jež jsou v dané chvíli v naší mysli, zaměříme pozornost na některé z nich, jež budou v důsledku toho v centru vědomí, zatímco ostatní se dostávají na periferii vědomí. Jde-li o sledování podnětů z okolí, mluví se většinou rovnou o pozornosti věnované vnímaným předmětům a dějům.
Odlišujeme pozornost úmyslnou (spíše aktivní) a bezděčnou (spíše pasivní). Příkladem první může být sledování automobilů při přecházení ulice, příkladem druhé sledování napínavého filmu. V obou případech je přítomna snaha setrvat u předmětu pozorování, v prvním případě je přítomen i vědomý záměr. Zvláštním jevem je „číhavá“ pozornost zaměřená nikoli na určitý předmět či děj, nýbrž na cokoli, se by se mohlo objevit v zorném poli, v mysli apod.
Koncentrace pozornosti na určitý předmět či děj má velký praktický význam pro vyučování i pro mnohé pracovní činnosti. Proto se psychologie věnuje výzkumu věkových a individuálních rozdílů ve schopnosti krátkodobé i dlouhodobé koncentrace pozornosti (a praktickému testování této schopnosti), vlivu únavy, drog a jiných činitelů, metod, jak získat a udržet pozornost atd.
V psychologii náboženství nás v souvislosti s pozorností zajímají především meditační praktiky spočívající v její plánovité koncentraci na vybrané předměty (obrazy, slova) i na vlastní psychické jevy, zejména představy, nebo na vlastní tělo a jeho funkce, nejčastěji na dech. Účinek spočívá často v tom, že takovým soustředěním se naopak uvolní vědomá, zejména racionální kontrola nad jinými psychickými jevy a procesy, jež se pak mohou spontánně rozvinout a stát se více vědomými (viz 19.3.).
Žádné komentáře:
Okomentovat