Xenofanés z Kolofónu
(asi 569 – 477 př. Kr.)
je předchůdcem elejské školy. Byl ostrým kritikem antropomorfního náboženství (ve kterém mají bozi podobu lidí). Xenofanés se prezentuje názorem, že skutečný bůh, má-li být neomezený, musí být pouze jeden (dva by se již navzájem omezovali), všeprostupující a nehybný (kdyby se hýbal, musel by vedle boha být ještě volný prostor), působící svým myšlením.
Parmenidés z Eleje
(asi 540 – 470 př. Kr.)
dospěl k náročné tezi, že „nebytí není“ a že jest pouze bytí. Jsoucno, aby bylo plně jsoucí (neměnné a trvalé) musí být jedno a všeobsáhlé. Kdyby existovalo nebytí, existoval by vlastně prázdný prostor, do kterého by se jsoucno mohlo přelévat, proměňovat se v něm – a tak vlastně plně nebýt. Je-li jsoucno, nemůže tudíž být žádný prázdný prostor, ani pohyb, změna a mnohost věcí. Náš rozum tedy logicky dokazuje neexistenci pohybu, naše smysly však tvrdí opak: vnímají pohyb a mnohost věcí. Parmenidés si byl tohoto rozporu vědom a řešil jej nekompromisně: Jde-li nám o pravdu, je třeba se řídit jednoznačnou logikou rozumu a nikoli smyslovým zdáním.
Zénón Elejský
(asi 490 – 430 př. Kr.)
Parmenidův žák Zénón z Eleje obhajoval mistrovo učení logickými paradoxy (aporiemi), v nichž dokazoval nemožnost pohybu. Nejznámější jsou aporie půlení, Achilles, letící šíp, závodiště (stadion). Z hlediska praktického můžeme Zénónovy aporie vyvrátit třeba tím, že se sami procházíme (Diogenés). Avšak logicky (a pouze logické řešení eleaté požadují) byly aporie vyřešeny až v novověku objevem diferenciálního počtu.
Žádné komentáře:
Okomentovat