Thalés z Milétu, Anaximandros z Milétu, Peri fyseós (O přírodě), Anaximenés

Thalés z Milétu
(asi 625 – asi 545 př. Kr.)

Peri fyseós (O přírodě)

Astronom, inženýr, politik a filosof. Jako první předpověděl zatmění slunce, vypočítal výšku pyramid z délky jejich stínu.
Učil, že základem, počátkem všeho je voda (hydór). Všechno z vody povstává a ve vodu se vrací, voda je princip všeho jsoucna. Vodu si vybral snad proto, že je velmi proměnlivá (tekutina, pára, led, sníh). Nešlo ovšem o běžnou vodu, s kterou se denně setkáváme jako s fyzikálním jevem, ale o živoucí základ všech jevů, který je obdařen božskou silou (není bůh a hmota, ale božská hmota – voda). Svět je plný bohů. Vše z látky hydór vzniká, vše v látce hydór zaniká.
Podle Thaléta je země plochou deskou ležící na hladině světového oceánu. V důsledku vlnobití vzniká zemětřesení. Ačkoli se nám dnes jeví toto vysvětlení otřesů země jako naivní, je ve skutečnosti pokrokem, nebo se snaží vysvětlit fyzikální jevy z přírody samé. V tomto smyslu jde vlastně o první vědeckou hypotézu.

Anaximandros z Milétu
(asi 610 – 546 př. Kr.)

Peri fyseós (O přírodě)

byl Thaletovým žákem a filosoficky nejvýznamnějším myslitelem milétské školy. Anaximandros rovněž hledal pralátku, nespokojil se však s tím, že by za ni prohlásil jeden z živlů, neboť hledal ještě základnější původ všeho, co existuje. Všímal si proměnlivosti věcí, jejich vzniku a zániku a ptal se, odkud věci pocházejí a kam mizí. Základem všeho existujícího nazval apeiron = nezměrné, neomezené, neurčito (první filosofický termín). Apeiron sám o sobě je našim smyslům nepřístupný, neboť smyslově můžeme vnímat pouze věci – tvary, které vznikají až vydělením z apeironu. Věci, které vyvstávají z apeironu nejsou trvalé.
Z apeironu vznikají určita (věci), ale i protiklady – dobro a zlo, studeno a teplo, vlhko a sucho,... – geocentrismus.

Anaximenés
(asi 585 – 528 př. Kr.)

zjednodušil myšlenky svého předchůdce a za počátek všeho považoval „neurčitý, neomezený vzduch“ (apeiron aér), který si přece jen představíme na základě analogie s fyzikálním vzduchem. Touto úpravou ovšem ubral termínu apeiron filosofickou hloubku. Vzduch si vybral zřejmě nejen proto, že je ze všech látek nejméně postižitelná, ale i proto, že souvisí s dýcháním, dechem – že je tedy živoucí. Vše vzniká zřeďováním a zhušťováním vzduchu. Zřeďováním se vzduch stává ohněm, zhušťováním vzniká vítr, mračna, voda, země, kámen atd.

Člověk vdechuje apeiron aér – žije. Nedýchá – nežije.