Zánik brettonwoodského systému

- srpen 1971 – všeobecná měnová krize (Nixon)

- rozpad dosavadního měnového systému systém zlatého dolar. standardu à dolarový standard

- rozhodující postavení dolaru, rostoucí používání dalších národních měn

- nesměnitelnost za zlato, ale mezi sebou při kolísajících kursech

Příčiny zániku zlatého dolarového standardu

1) nerovnoměrný ek. vývoj mezi USA a ostatními, možnost nakoupit po W2 nedostatkové zboží výhradně za $ vytvořilo z dolaru nejpevnější měnu

2) nerovnováhy plat. bilancí jednotlivých zemí (vyvolané nerovnoměrným ek. vývojem), obchodní+celní+měnová válka; stálý odliv $ z USA; nárůst $ zásoby v zahraničí, poč. 60.let převyšoval počet $ zásoby zlata v USA, poč. 70. let se stalo udržení vnější směnitelnosti dolaru za zlato nereálným à 15.8. 1971 úplné zrušení směnitelnosti dolaru za zlato

3) rychle se vyvíjející inflace všech měn nár. ekonomik, řada devalvací i revalvcí , přesto nárůst rozdílů v tempech inflace à zánik pevných měn.kursů a vznik systému volně kolísajících kursů (FLOATING)


à Dnešní systém řízených plovoucích měn. kurzů
- málo volně plovoucích kurzů

- většina zemí má řízené, ale pružné měnové kurzy

- některé země uplatňují politiku pružných kurzů v rámci cílových zón

- malé země “zavěšují” své měny na významnější měnu, příp. na celý koš měn

- některé země se sdružují do měnového bloku (vzájemná stabilizace kurzů, vůči měnám zbytku světa se jejich měny pružně mění – např. EU)

Kapitola 40 – Měnové kurzy a mezinárodní finanční systém

A/ URČOVÁNÍ MĚNOVÝCH KURZŮ

Měnový kurz = cena cizí měny vyjádřená v našich peněžních jednotkách.


Měnový trh

= trh, na kt. se obchoduje s měnami různých zemí, určuje se na něm měn. kurz

Výši měn. kurzu určuje rovnováha mezi N a P po zahr. měně. Při tržním měn. kurzu dochází k rovnováze mezi nabídkou a poptávkou.

Pokles ceny urč. měny vůči jiné (všem) se nazývá znehodnocení, vzestup pak zhodnocení. S pojmem “znehodnocení se často zaměňuje termín “delvalvace”. Devalvace se omezuje na situace, kdy země oficiálně “zavěsila” svůj měn. kurz na jinou měnu nebo na zlato a kdy dochází ke změně zavěšeného kurzu neboli parity zvýšením ceny této druhé měny nebo zlata. Zvýšení oficiálního měn. kurzu se nazývá revalvace.


Tři hlavní systémy měnových kurzů

Kurzovým systémem se rozumí soubor pravidel, úmluv a institucí, podle nichž se provádějí a inkasují platby v rámci transakcí, kt. přesahují hranice země.


1) Zlatý standard (1880 – 1913)

- zabezpečení pevných měn. kurzů mezi zúčastněnými zeměmi

- většina zemí definovala své měny pomocí fix. množství zlata, a tím byly také určeny fix. měnové kurzy mezi zeměmi se zlatým standardem

- zahraniční a vnitřní obchod v podstatě splýval, jediný rozdíl byl v hmotnosti

- velice nepohodlné a nákladné à vznik vládních certifikátů (+ záruka výměny za zlato)

Systémy měnových kurzů:

Kurzový systém je soubor pravidel, úmluv a institucí, podle nichž se provádějí a inkasují platby v rámci transakcí, které přesahují hranice dané země.

Zlatý standard - jedná se o přežitý systém, který zajišťoval pevné měnové kurzy. Většina zemí definovala svůj kurz pomocí fixního množství zlata. ( Humeův mechanismus udržování rovnováhy pomocí toků zlata :

- předpokladem je, že platí kvantitativní teorie

- pokud dojde k velkému deficitu země a země začne ztrácet zlato, poklesnou ceny, důchody a náklady v této zemi. V důsledku toho sníží tato země dovozy z ostatních zemí, protože dovážené zboží se zdraží. Protože se zlevnily statky vyráběné v dané zemi, stoupnou její vývozy. Vývozy ostatních zemí jsou nyní dražší, takže naše země omezuje objem dovážených statků. No a konečně čtvrtá hnací síla znamená, že statky vyráběné v naší zemi jsou v ostatních zemích levnější než statky v těchto zemích vyráběné, a proto se začínají zvyšovat dovozy našeho zboží do těchto zemí.

- výsledkem H. toků se čtyřmi hnacími silami je zlepšení platební bilance země, která strácí zlato a zhoršení platební bilance země, která zlato získává. Nakonec se znovu vytvoří rovnováha mezinárodního obchodu a financí při nových relativních cenách, které při nulovém čistém toku zlata udržují úroveň obchodu a mezinárodních půjček v rovnováze. Tato rovnováhy je stabilní a nevyžaduje žádná cla ani vládní zásahy.)

Pružné měnové kurzy - zde měnový kurz určují převážně tržní síly nabídky a poptávky. Relativní ceny měn se určují nákupy mezi osobami, firmami a vládami. Zde rozlišujeme dva podsystémy. Vláda intervenuje, když prodává nebo nakupuje vlastní měnu, aby ovlivnila kurz Volně plovoucí měnový kurz je určován výlučně nabídkou a poptávkou bez jakýchkoliv intervencí vlády. Pokud vláda intervenuje na trzích měn, aby ovlivnila kurz své měny, nazývá se tento systém řízený plovoucí měnový kurz.

Podmínky fungování:

· CB musela garantovat nákup a prodej zlata za peníze v neomezeném množství za pevnou cenu

· stát musel garantovat volný dovoz a vývoz zlata a zlatých mincí soukromými subjekty

· musela být dodržována parity všech forem peněz s hodnotou zlaté měnové jednotky a jejich volná směnitelnost za zlato – veškeré peníze v oběhu musely být plně kryty zlatem;

- až do období 1. světové války zajišťoval zlatý standard dlouhodobou cenovou stabilitu, cenové hladiny mezi jednotlivými zeměmi a platební bilance byly vyrovnávány automaticky působícím přizpůsobovacím mechanismem; v období 1880 – 1914 převládal zlatý standard v nejčistější podobě – docházelo k velké expanzi volného mezinárodního obchodu, volnému toku kapitálu i práce, ekonomickému růstu, stabilním cenám, deviz. kurzům;

- zlatý standard se rozpadl s vypuknutím 1. světové války – pen. systémy zemí byly rozvráceny inflačním financováním válečných výdajů a stanovené kurzové parity byly nerealistické – pokusy o jeho obnovení zanikly během světové hospodářské krize - od počátku 30. let většina zemí přijala systém plovoucích kurzů, který byl charakterizován obchodními a kurzovými válkami, kdy země devalvovaly svou měnu ve snaze zvýšit export a snížit import na úkor jiných zemí;

Křivka hranice dosažitelného užitku – UPF

– obr. 7 znázorňuje různé kombinace užitku dvou spotřebitelů, které jsou dosažitelné za předpokladu fixního množství spotřebovávaných produktů (efektivní alokace zdroj). Každá kombinace užitku, která leží uvnitř křivky UPF – např. bod C je neefektivní v tom smyslu, že užitek může být jednoznačně zvýšen např. posunem do kteréhokoliv bodu na oblouku C1 C2.


Kritéria spravedlnosti

a) Egalitární standard rozdělování požaduje naprostou rovnost všech členů společnosti, oba vy měli užívat stejnou úroveň bohatství.

b) Standard „společenského svědomí“ v rozdělování je založen na myšlence vzájemné závislosti užitku spotřebitelů v tom smyslu, že blahobyt jednoho spotřebitele závisí nejen na jemu připadajícím množství statků, alt také na množství statků dostupného pro ostatní spotřebitele.

c) Rozdělování podle standardu „pod psa“ požaduje zvyšování podílu nižších příjmových skupin na celkovém důchodu společnosti. Vyžaduje definování hranice chudoby a zvýšení příjmů těch, kteří se nacházejí pod touto hranicí.


Křivka společenského blahobytu W – obr.8 – spojuje různé kombinace užitku dvou spotřebitelů, které představují stejnou úroveň společenského blahobytu.

Bod B – situace, kdy je dosaženo maxima společenského blahobytu, kdy se křivka dosažitelného užitku dotýká nejvyšší dosažitelné indiferenční křivky

Bod B – bod blaženosti

Konflikt mezi efektivností a spravedlností způsobuje, že se bod blaženosti stává nedosažitelným. Jsme v bodě M, snaha dosáhnout bodu B může oslabit motivy k práci a tak snížit efektivnost, tak můžeme dosáhnout pouze bodu N.

Ve skutečnosti existuje mnoho bodů, které jsou preferovány před body efektivními. Jestliže je optimální alokace nedosažitelná, může být společenským zájmem vybrat neefektivní alokaci zdrojů.

Vnitřní a vnější kontrola

Vnitřní a vnější kontrola
základní členění kontrolních procesů spočívá v dělení na

vnitřní (interní) kontrolu – je iniciována vnitřními strukturami organizace (řídícími pracovníky nebo zmocnění pracovníci)

vnější (externí) kontrolu – může mít původ – smluvních nebo zákonných požadavků

Vnitřní struktura kontrolních činností
fáze kontroly:
1) určení předmětu kontroly – co a jakým způsobem (úplná a namátková)
2) získání a výběr informací pro kontrolu – primární informace (věrný obraz objektu), sekundární informace (může jít o nepřesný či zkreslený obraz pro kontrolu)
3) ověření správnosti získaných informace
4) hodnocení kontrolovaných procesů
5) závěry a návrhy opatření – žádné problémy, přijmout korigující opatření, přijmout nové zásadní rozhodnutí – zatím

Hodnotící kritéria
1) Standardy
a) obecné normy chování – nejsou specifikovány pro konkrétní činnost
b) specifické požadavky – konkrétní pro dané aktivity dílčí či cílové hodnoty; podle řízené reality mohou být jako kriteriální hodnoty zvoleny:
1) fyzikální veličiny – vyrobené kusy
2) ekonomické veličiny – náklady, rozsah zásob, závazků, pohledávek,velikost tržby,zisk,..
3) kombinované veličiny – spojením fyzikálních a ekonomických veličin
4) neměřitelné veličiny

2) Časové srovnání
vývoj veličin v sledovaném období s ohledem na vývoj v minulém období
3) Konkurenční srovnání
užití hodnot, které v dané oblasti dosahuje konkurenční firma
4) Správné řídicí a provozní praktiky (čtení technických výkresů)