Učení o Nejsvětější Trojici formulovala církev na prvních čtyřech ekumenických koncilech a je zahrnuto v křesťany obecně uznávaných vyznání víry, zvláště v nicejsko-konstantinopolském vyznání.
Mezi významné trinitární spisy patří De trinitate Hilaria z Poitiers ze 4. století a De trinitate Aurelia Augustina z první třetiny 5. století.
Trinitární teologie vyrůstá ze soteriologické christologie či z christologické soteriologie.
Trinitární teologie- racionální cesta- člověk je schopen poznat Boha
- každý člověk, který myslí, musí poznat Boha
Tomáš Akvinský- Pět cest k Bohu:
1. Bůh je příčina pohybu: všechno pohybující se musí začínat a končit svůj pohyb v něčem, co se samo nehýbe, ale může pohyb dávat
2. Bůh je příčina příčin: bůh nemá příčinu v ničem jiném než v sám sobě, a tak může působit sám jako příčina jiných jsoucen
3. Bůh je nutnost sama v sobě: bůh nemůže nebýt, to znamená, že jako bytí nutně existující může dávat i bytí tomu, co sice může, ale i nemusí být; takovými jsoucny jsou všechny stvořené věci, včetně člověka, proto dostávají nahodilá jsoucna bytí od jsoucna nutného, tedy od boha
4. Bůh je vrchol stupňovitosti: celé stvoření je hierarchicky uspořádáno, a proto musí mít svou korunu
5. Bůh je finální účel všech věcí: všechno stvořené chce realizovat své možnosti, tou nejvyšší je dosažení absolutního dobra v bohu
Trinitární charakter- z lat. trinitas= svatá trojice, nejsvětější trojice
- jedná se o boholidský dialog
- v liturgice jedná Otec skrze syna a pak vše činí tajně Duch Svatý.
Trinitárnost- poznatelnost boží existence- člověk je schopen poznat, že je Bůh a jaký je Bůh (1. Vat. koncil)- odvolává se na apoštola Pavla.
O Bohu v trojici
SZ tradice pečlivě střežila vznešenost a víru v jediného Boha uprostřed polyteismu (Gn 35:2, Sam 7:3, Ex 20:3, Dt 6:4). Ve SZ je touha po budoucím Mesiáši chápána jako výchova ke zjevení Božího tajemství skrze JK. Ježíš pozvolna odkrýval tajemství své osoby a svého povolání (Mt 26:55, Jan 5:18, 10:36). Ve světle velikonoční víry se prosadilo přesvědčení jeho učedníků o jeho božství a plně pochopení jeho života. Prvotní církev chápe třetí Boží osobu jako rovnocennou s Otcem a Synem.
Základní dogmatické prohlášení:
1. Jediný Bůh existuje v jedinosti své podstaty ve třech osobách: Otec, Syn a Duch svatý
2. Syn je poslán od Otce a vychází od Otce tak, že je zplozen.
3. Duch svatý je poslán a vydechován z Otce a Syna.
Ježíš Kristus – Syn Boží
JK měl jedinečný vztah k Bohu: žil z něho a s ním. Jiná byla jeho modlitba (Mk 4:35, 6:46, 14:32-42, Jan 17:1), jeho vztah k Otci je na jiné úrovni (Jan 20:17), Ježíš stojí nad proroky i nad Mojžíšem (Mt 5:21-22, 27-28, Mt 13:16-17, Mt 12:41-42). Ježíš má synovský vztah ke svému Otci a sává to najevo veřejně (Mt 11:27).
NZ se zabývá tímto pohledem na Krista, kdo je a jaká tajemství skrývá. Vyjadřuje, že Ježíš je Syn (Mk 1:11, 13:32, Řím 1:3, 8:3), Syn Boží (Mk 1:1, Mt 16:16, Jan 1:34). Bůh je Otcem JK (1 Kor 1:3). Kdo vidí JK vidí Otce (Jan 14:10).
V JK vidíme obraz Boha Otce (2 Kor 4:4, Kol 1:5). To patří k věčné podstatě Boží, proto je JK věčným Synem Božím (Řím 8:3, Gal 4:4, Jan 3:17 - preexistence). Ježíš existuje od věčnosti (Fil 2:6) a ve slávě (Jan 17:5). Je předobrazem stvoření, zjevením tajemství Božího a lidského (Jan 1:1-3).
Celé svědectví NZ vedlo v prvních staletích k velkým a bludům:
1. Ježíše přijal Otec za Syna, adoptoval ho
2. jedna božská přirozenost se zjevuje třemi různými způsoby
3. Syn je podřízen Otci
Arius (320):
Arius poprvé útočí na JK- tvrdil, že syn je podřízen Otci, není skutečným Bohem, je prvním a nejdokonalejším tvorem, jehož prostřednictvím Bůh stvořil svět. JK není na úrovni Boha. JK je prostředníkem mezi Duchem a stvořením, proto svolán Nicejský koncil
Nicejský koncil (325):
Spor o Homo uzios= soupodstatný- božství JK- JK je roven Otci. Svolal ho císař Konstatntin. Téma: povaha JK osoby a Božího syna k Bohu, Otci. Zformulováno Nicejské vyznání víry a to zní: Syn je z Otcovi podstaty.
Slavnostně vyznává a definuje víru v božství Syna. Brání Písmo svaté, které bylo špatně vysvětlováno. „….Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla…“.
Duch svatý
Ve SZ byl Duch Boží vítr a dech života, který ve všem působí, nese a udržuje. Je hybnou silou dějin a vytváří věci nové. Tento duch na konci věků vyvolá velkou obnovu (Joel 3:1-2).
Ježíšovo vystoupení provází působení Ducha (Mk 1:10, Lk 4:18, Mt 1:4, Řím 1:4, 8:11). Titul Kristus znamená: Pomazaný Duchem, Mesiáš. Ježíš má Ducha v plnosti a jej joho zdrojem (Sk 2: 32-33). Posláním Ducha je zpřítomňovat Ježíšovu pravdu a Ježíše samého (Jan 14:26, 16:13-14, 2 Kor3:17, Řím 8:9, Fil 1:19, Gal 4:6) a také odpověď člověka ve víře v Krista (2 Kor 4:13, 1 Kor 12:3, Řím 8:15, Gal 4:6).
Otec a Syn nám v něm dávají dar nového života (Řím 8:14, Gal 4:6), Duch není stvořeným, ale božským darem, v kterém se Bůh dává (Řím 5:5). Duch není něčím, silou, ale dárcem, osobou (1 Kor12:11, Jan 14:26, Řím 8: 26-27, Ef 4:30).
Podobně jako otázka božství Syna, tak i otázka božství Ducha vedla k diskusím především ve 4. stol. : Duch svatý je podřízeným sluhou Syna., je to andělská bytost.
Cařihradský koncil (381)
Svolal ho Theodosius I., aby podpořil Nicejské vyznání víry a doplnil je o další výroky týkající se se D.S.Jestliže Duch svatý není božské podstaty, nemůže darovat společenství s Bohem či účast na Božím životě. Duch Sv. je roven Otci i JK „…: Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků…“ Došlo k vymezení trinitární nauky. Nicejsko-konstant. vyznání se užívá při liturgii a ekumenizmu. Autoritativní se stalo až 451 na Chalc. koncilu.
Bůh Otec, Syn a Duch svatý
Vyznání víry v jednoho Boha v Trojici je hlubokým tajemstvím, které nikdy nemůžeme pochopit a poznat. Je to tajemství, do kterého nám otevřel přístup JK, abychom měli bohatší účast na překypující Boží lásce. Tuto víru v Trojici církev hájila a vyjasňovala ve velkých věroučných zápasech prvních koncilů.
Tajemství Trojice nám zjevuje Ježíš – žít v Kristu a s Kristem znamená mít účast na Božím životě Otce a Syna i Ducha svatého. Křtem se stáváme účastni na Božím životě, spojuje nás se Synem a jsme naplněni Duchem, staneme se dětmi Otce (2 Kor 12:12). Víra a vyznání v Trojici je souhrnem křesťanské víry (liturgie, symboly víry, modlitba). Víra v Trojici je především ekumenickým pojítkem: jsme zahrnuti tímto tajemstvím víry do Božího tajemství, od věčnosti má Bůh pro člověka místo. Prostřednictvím JK v Duchu svatém jsem se stali účastníky Boží lásky, což nás jedině činí blaženými a plnými života a lásky (Jan 4:8. 16b).
Efezský koncil (431)
Hlavní otázkou, kterou se zabýval, bylo nestoriánství. Nestorios přecenil lidskou přirozenost Ježíše Krista na úkor přirozenosti božské. Proto bylo učení patriarchy Nestoria odsouzeno jako mylné. Nestorius učil, že Panna Maria porodila člověka Ježíše Krista, avšak nikoli Ježíše Božího syna. Ježíš tak byl pouze nositel Boha. Proto i jeho matka Marie byla Nestoriem nazývána nositelka Krista. Efeský koncil proti tomuto tvrzení vyhlásil jako učení církve, že Maria je nositelka Boha, též Bohorodička. Koncil prohlásil, že Ježíš byl jedinou osobou, nikoli dvěma oddělenými osobami – zcela Bohem i zcela člověkem. Maria je theotokos, protože porodila tohoto Ježíše, Boha a zároveň člověka.
Novodobý výklad
Antropologický výklad – příklad rodina. S trinitární teologií podobnost v jednotě a lásce. Muž+žena = dítě. Stejná jednota jako ve svaté trojce. Rozdíl je v tom, že nejsou jeden člověk, jsou to tři rozdílní lidé. U Boha je jedno poznání, jedna vůle a jedna láska. U rodiny jsou tři rozdílné. Další rozdíl Bůh je věčný, rodina ne, u Boha je stejný věk u rodiny u každého jiný a mění se. Je to model personální a univerzální, kterému každý rozumí.
Žádné komentáře:
Okomentovat