Školní věk a jeho základní charakteristiky, Mladší školní věk 2.

Školní věk a jeho základní charakteristiky, Mladší školní věk 2.

- zdokonalují se řečové schopnosti a dovednosti, slovní zásoba se zdvojnásobuje, rozvoj myš-lení na úrovni konkrétních logických operací
- schopnost myšlení charakterizují tyto změny:

a) schopnost decentrace – dovednost posuzovat podle více hledisek
b) schopnost pochopit podstatu skutečnosti – rozeznání totožnosti za různých okolností
c) reverzibilita – logické operace jsou vratné (a + b = c, c – b = a)
- uvědomování si svých možností, potřeba kladného hodnocení a úspěšnosti
- fáze píle a snaživosti

- city: stálejší a trvalejší, diferencují se, vznikají nové citové kvality – vyšší city (estetické, morální), jsou jednoduché a mělké, zdokonalování sebeovládání, regulace citových reakcí, převažuje rasdostná nálada a optimismus

- Freud: období latence
- hra: významná činnost, složitější, reálnější, moment soutěživosti, oblíbené – pohybové, kon-struktivní, skupinové
- mohou se vyskytovat: školní fobie, poruchy životosrpávy, neurotické návyky, enuréza, kok-tavost

Školní věk a jeho základní charakteristiky, Mladší školní věk 1.

Školní věk a jeho základní charakteristiky

Mladší školní věk (6-11 let)

- začátek období je dán vstupem do školy = zásadní životní změna
- proces akulturace, přizpůsobovnání novému prostředí, osvojování nových speciálních rolí
- do 10. roku roste mozek, opouzdřují se nervová vlákna, zdokonaluje se senzomotorická koordinace a motorická výkonnost (vytrvalost, pohyblivost, obratnost), zlepšuje se výkon i v jemné motorice, silná potřeba pohybové aktivity (neměla by být omezována)

- učení: hl. činnost, ovlivňuje všechny psychické fce + zdokonalují se
- intelektualizace poznávacích procesů, aspekt záměrnosti a uvědomělosti , ustupuje fantazie a snění, školáck se orientuje na realitu, kresba výrazně realistická, snaha zachytit co nejvíce detailů
= realistické období – do 8. roku naivní realismus, od 9. roku kritický realismus
- představivost je živá a intenzivní eidetismus

Základní poruchy dynamických procesů, VŮLE 2. část

Základní poruchy dynamických procesů, VŮLE 2. část

Poruchy VŮLE:

1. celkové
2. částečné


1. CELKOVÉ
- týká se všech třech částí procesu /chtění, rozhodování, realizace/

HYPOBULIE = nedostatek V, nerozhodnost z různých příčin
HYPERBULIE = nadbytek, cíl je nepřiměřený volnímu jednání
ABULIE = naprostá neschopnost + rozhodování

2. ČÁSTEČNÁ
- týká se pouze jednotlivých složek rozhodovacího procesu:

a) motivační část
- NEJASNÉ MOTIVY, CÍLE = čl. není schopen formalizovat závěr, často u lidí intelekt.defektních
- SLABOST MOTIVU = čl. o tom může hovořit, ale není to natolik silné, aby to směrovalo, ovlivňovalo chování

b) část rozhodování
- ZKRATOVÉ REAKCE = čl. je o něčem hodně přesvědčený, ale má málo času
- VELKÁ NEROZHODNOST= čl se vůbec nedokáže rozhodnout, často deprese.

Z toho vyplývají i další druhy reakcí:

I. účelové jednání – čl.chce jakoby něčeho dosáhnout, nebývá to na vědomé úrovni, časté při zátěžových situacích
II. zkratkovité jednání – panická reakce, unáhlené činy
III. stereotypní j. – opakování nauč.jednání
IV. sebepoškozování – sebevražda
V. úchylné chování

Základní poruchy dynamických procesů, VŮLE 1. část

Základní poruchy dynamických procesů, VŮLE 1. část

VŮLE

- volní reakce=chceme-li něco vědomě
- spontánní chování = mimovolní reakce
- na V má velký vliv emoce, potřeby…

Dělíme:

a) intelektualistická
b) autonomistická
c) lingvistická

Volní proces má 3 fáze:

a) chtění – přání, úmysl, předsevzetí
b) vlastní rozhodování – různé důvody k tomu, abych něco dělal nebo ne
c) realizace – závislá na cíli

Základní poruchy dynamických procesů, PORUCHY VYŠŠÍCH CITŮ

Základní poruchy dynamických procesů, PORUCHY VYŠŠÍCH CITŮ

PORUCHY VYŠŠÍCH CITŮ

- pouze u lidí a projevuje se v podstatě jedním způsobem v mnoha podobách
- různé formy asociálního chování

ANETIČNOST = lidé jsou většinou extrémně sobečtí, nemají morální zábrany, bezohlednost

ETICKÁ DEPRIVACE = celkový úpadek osobnosti, v rámci toho je sníženost morálních zábran

ETICKÁ DEGRADACE = čl. měl určitou úroveň, která začala výrazně klesat, pokračuje dál a nastává redukce na primární potřeby

Základní poruchy dynamických procesů, AFEKTIVITA

Základní poruchy dynamických procesů, AFEKTIVITA

AFEKTIVITA

PATICKÝ AFEKT = vzniká náhle, je to amnézie, čl. není schopen registrovat co proběhne, chování – negativní, neuvědomuje si to

AFEKTIVNÍ STUPOR = není postiženo vědomí, nereaguje, v důsledku děsivého zážitku, hrůzy, útlum = po určitém silném podnětu

PAROXISMÁLNÍ AFEKTY = záchvatovité, nejčastěji záchvat strachu

EMOČNÍ LABILITA = rychlé střídání afektů

IDIOSYNKRÁZIE = přecitlivělost na určité podněty, např. doteky …

Základní poruchy dynamických procesů, EMOTIVITA - 2. část

Základní poruchy dynamických procesů, EMOTIVITA - 2. část

PATICKÁ NÁLADA = nálada, která i na náladu trvá příliš dlouho, nedá se měnit, má výrazný vliv i na chování, není zde vědomí toho, že je ta nálada chorobná. Jde o hrubou psych.poruchu.

Může být chápána ve smysl – i +

VE SMYSLU +
a) expanzivní = podnikavá, zvýšené sebevědomí, psychomotorický neklid
b) manická = velká nepřiměřená veselost
c) exaltovaná = pocity štěstí, nadšení, které nejsou v souladu se situací
d) euforická = podobná manické, ale spokojená

VE SMYSLU –
a) apatická = lhostejnost, netečnost, nezájem
b) bezradná = čl.není schopen vyznat se v situaci
c) úzkostná = strach, který nemá podnět
d) zlobná = předrážděnost, hněvivost, všechno mu vadí
e) depresivní = neurotická a patická deprese

Základní poruchy dynamických procesů, EMOTIVITA - 1. část

Základní poruchy dynamických procesů, EMOTIVITA - 1. část

EMOTIVITA
AFEKTIVITA
PORUCHY V.CITŮ
VŮLE

EMOTIVITA
- prožíváme-li něco duševně a zpracováváme to emocionálně, to se projevuje tím jak vypa-dáme, jak se projevujeme…
- emoce = to co spojuje, něco čistě na fyziologické bázi a to, co je čistě na psychické bázi
- emoce tvoří základ prožívání, poznávání a jednání, signalizují urč. postoje, potřeby a oče-kávání

Poruchy emocí:

LABILITA = urč.náhlé přechody a náhlé střídání, čl. je jakoby oploštělý a city málo diferen-cované

AMBIVALENCE = prožíváme 2 protikladné emoce současně (často u schizof)

HYPEREMOTIVITA = snížená emot.dráždivost

APATIE = lhostejnost, nereagování při relativně různých podnětech

INERTNOST CITU = city relativně rozvinuté, ale při změně nebo vytváření nových velký problém

NEOBEHAVIORISMUS 2.

NEOBEHAVIORISMUS 2.

Teoriemi UČENÍ, které mají přímý vztah k psychoterapii, jsou především teorie C.L. HULLA (teorie posilování), teorie SKINNEROVA (teorie instrumentálního podmiňování) a teorie Watsonova (klasické podmiňování).

WOLPE vypracoval na základě studia materiálů z výzkumů Pavlovy školy, Hullovy koncepce a vlastních pokusů na kočkách TEORII O RECIPROČNÍM ÚTLUMU. Neurotické chování se získává v situacích vyvolávajících strach nebo úzkost (bílý plášť – lékař- bolest). Úspěšná terapie závisí na recipročním útlumu neurotických strachových reakcí. Jde o to, že se současně se strachem, vyvolává jiná reakce, která je se strachem nesrovnatelná = tím se podmíněné spojení mezi tímto podnětem a strachem oslabí.

- původní strach slábne a pacient se DESENZIBILUJE = tato metoda se nazývá SYSTEMATICKÁ DESENZIBILACE, léčba fobií.

V současné době se v b.terapii užívá přirozenější expozice reálné situace = IN VIVO, a to ve formě:

a) postupné nácvikové konfrontace
b) plného zaplavení (flooding, při němž má pacient vydržet v subjekt.nepříjemné situaci tak dlouho, dokud se strach nezmírní).

- dále se zde využívá principu sociálního učení. Je to učení zkušeností, které je vlastně uče-ním bez pokusů, učením pomocí pozorování a učením nápodobou.

Behaviorismu se vytýká, že se snaží vypořádat s příznaky, ale nechává nedotčeny základní příčiny nemoci. Behaviorální terapeuti připouštějí, že jsou zaměřeni na příznaky a považují to za správné:
léčení symptomů, na které si pacient stěžuje, má být hlavní věcí, které se musí terapeut věnovat.

NEOBEHAVIORISMUS 1.

NEOBEHAVIORISMUS 1.

- zakladatelem E.C.Tolman
- stimul-reakce, rozšířil o organismus S-O-R, která spoludeterminuje vliv stimulace na reakci
- zavedení vnitřních činitelů vedlo k extrémnímu situacionismu

Behaviorální psychoterapie
- behaviorální psychoterapie získala podnět ke svému rozvoji zejména experimentální psy-chologií, která se zabývá studiem procesu UČENÍ, a je pokusem aplikovat výsledky a me-tody této disciplíny na poruchy LIDSKÉHO CHOVÁNÍ. Vychází především z pozorovatelných a experimentálně zachytitelných vztahů mezi podnětem – stimul a reakcí.

Má vztah ke klasickému B. Watsonovu, dále se opírá o přístupy Pavlova a o koncepce Skinnerovy. Má vztah také k teoriím sociálního učení

- behaviorální terapeuty spojuje přesvědčení, že poruchy chování jsou v podstatě NAUČENÝMI REAKCEMI. V behaviorálních přístupech je kladen velký důraz na techniky, je nutné najít přiměřenou nacvičovací techniku, která nevhodné chování odstraní, nebo chybějící reakci doplní

- pokud terapeut uspořádá vhodné podmínky, probíhá učení nebo odnaučování automaticky
- k zakladatelům tohoto směru patří anglický klinický psycholog H.J. Eysenck (jeho práce se vztahují ke studiu osobnosti, dále se zabýval motivací, inteligencí a psychpatologií, vy-pracoval koncepci a techniky behaviorální terapie) a americký psycholog Josef Wolpe (pro sovu práci si zvolil podmiňování u koček – spojoval zvuk bzučáku s elektrickou rankou a vyvolal podmíněnou strachovou reakci na bzučák, při zvuku bzučáku se utlumil zá-jem koček ojídlo)

BEHAVIORISMUS 2.

BEHAVIORISMUS 2.

Podle WATSONA = podmiňováním lze z dítěte, které je nepopsanou deskou, učinit cokoli
B. se blíží k chápání ČLOVĚKA = JAKO STROJE.

ORTODOXNÍ VĚTEV B. = pozorovatelné jsou pouze reakce svalů a žláz a žádná duševní aktivita.

Doménou B- je UČENÍ, základní téma je CHOVÁNÍ (= změna v dynamických vztazích mezi organismem a okolím)

- další představitelé HULL, SKINNER, založili B.na experimentálním výzkumu učení. Pokus o zvědečtění ps.redukcí jejího předmětu na studium CHOVÁNÍ. Rezignace na STUDIUM PROŽÍVÁNÍ.

X OPERACIONALISMUS
= reakce na přílišné zvědečťování (dříve byla snaha dostat do psycholog.trochu matemat.a teď je to naopak)

Vrchol B. usilí vědeckou psychologii. Omezenost na sdělitelné pozorovatelné chování.

BEHAVIORISMUS 1.

BEHAVIORISMUS 1.

BEHAVIOR=chování

- je to směr v psychologii, chápeme ji jako VĚDU O CHOVÁNÍ
- datum vzniku se udává rok 1913, kdy byl uveřejněn článek J.B.Watsona – „Psychologie z hlediska behavioristy“
- po nedlouhých záporných názorech se B.prosadil = stal se nejvlivnější a nejrozšířenějším směrem v psychologii
- navazoval na TRADICE AMERICKÉHO PRAGMATISMU

PŘEDCHŮDCE B.= 1908 - McDougall, 1907 – v Evropě ruský psychiatr Bechtěrev

Bechtěrev + Watson; zaútočili na psychologii jako VĚDU O VĚDOMÍ a na její zákl.metodu INTROSPEKCI.

- zabývají se studiem učení a pokouší se aplikovat výsledky a metody této disciplíny na poruchy lidského chování. Vychází především z pozorovatelných a experimentálně zachytitelných vztahů mezi PODNĚTEM = stimul a reakcí.

- Watson tvrdil, že člověka je třeba studovat co říká a činí v určité situaci, na studium VNITŘNÍCH PSYCHICKÝCH DĚJŮ je nutné rezignovat a to z důvodu jejich subjektivnosti.

Psychologie musí být založena na objektivním zkoumání, které je KONTROLOVATELNÉ, jehož poznatky jsou kontrolovatelné.

Behavioristé = se omezují na experimenty se zvířaty a v sociální psych.na modelování sociálních situací

- dále B.pokračoval ve stopách Lockova empirismu (G.W.Allport), protože rozvinul výzkum UČENÍ, interpretoval lidskou osobnost jako systém zvyků.

Psychické aspekty stárnutí - 2. ČÁST

Psychické aspekty stárnutí - 2. ČÁST

- stírání psychosexuálních rozdílů – již v preseniu, u žen maskulinizace (větší rozhodnost, autoritativnost, agrasivnost), u mužů feminizace (mírnost, laskavost)- hormonální změny

- uchýlení k introverzi, divák dění života, pocity osamění a izolace, nesnadné vyrovnávání se se smrtí, nenahraditelné ztráty - změny v sebepojetí (poruchy osobní identity, snížení sebe-důvěry, nárůst nejistoty a úzkosti), klesá tolerance vůči náročným životním situacím.

- amentní stavy (stavy zmatenosti, poruchy vědomí)
- snížená schopnost orientace, poruchy percepce
- demence!- Alzheimerova typu,
- involuční deprese, zesílené afekty smutku, často spojené s anxiozitou (úzkostntost)

Proces stárnutí probíhá postupně a projevuje se tělesnými i duševními involučními změnami. Stáří je prožíváno velmi individuálně (normální i patologická forma). Někteří lidé se i do pozdního věku uchovávají tvořivost a aktivitu.

Uplatňuje se zde genetická výbava, ale i vlivy spojené s živostními podmínkami starého čl. Nakonečný zdůrazňuje, že rozhodujícím činite-lem osobního života je smysl, kt. čl. ve svém životě hledá a uskutečňuje...

Psychické aspekty stárnutí - 1. ČÁST

Psychické aspekty stárnutí - 1. ČÁST

- méně zřetelné, pomalejší, skrytější, odraz změn v mozku i ve smyslových orgánech, menší pružnosti všech psychických fcí a zpomalení reakčního času

- vnímání méně přesné a pomalé

- nejvíce postižená bezprostřední a krátkodová paměť - promítání do chování a inteligence, mechanická paměť se lépe uchovává

- myšlení se mění: pomalejší, perseveruje (přemítá o tomtéž), málo pohotové a originální, ubývá abstraktní myšlení, mentálních schopností X kompenzováno životními zkušenostmi, moudrostí, univerzálním pohledem na svět

- citový život: citová labilita, sklon k záporným emocím, cit. reakce jsou slabší, méně výbuš-né, převládá vážnost a pláč než radost a smích, sklon k depresím, melancholii, úzkostným náladám, pocity méněcennosti, zesiluje egocentrismus, lhostejnost až apatie vůči druhým

- osobnost: zbavení se přetvářek a masek, projevení skutečné individuality, není potřeba skrývat své vlastnosti, podezřívavost, lakotnost, popudlivost, prozíravost, moudrost, vážnost

Biologické aspekty stárnutí

Biologické aspekty stárnutí

- těl. změny výraznější než psychické, variabilita proměn značná, menší výkonnost a koordi-novanost tělesných fcí a opotřebovanost tělesných orgánů, zmenšování orgánů a tkání (úbytek vody), atrofie meziobratlových plotének, svalová ochablost - zmenšování výšky postavy

- degenerativní změny v kosterním systému – změna chemické stavby kostí, snižování obsahu vápníku, kosti řídnou, jsou křehčí, pórovitější

- změny svalstva – ubývá síla, pružnost, svaly jsou ochablé, snižuje se svalový tonus, problém s udržením rovnováhy

- kůže – ztrácí svěžest, ochablá, vrásčitá (snížení elasticity, podkožního tuku), pokožka bled-ne, pigmentové skvrny, vlasy šedivějí a řídnou

- horší termoregulace, srdce mění objem, váhu, strukturu, mozek stárne pomaleji (X zmenšo-vání a řídnutí spojů a synapsí) - důl. optimální stimulace a aktivita mozku
- oslabení fce receptorů (špatná akomodace čočky, ostrost, citlivost na barvy, ....ztráta sluchu častěji u mužů na levé ucho)

- řeč je pomalejší, ochablé hlasivky

- četné onemocnění – nemoci krevního oběhu, rakoviny, revmatická onemocnění,...

Stárnutí a stáří

Stárnutí a stáří (vč. gerontopsychologie)

- involuční perioda = dlouhé období postupné involuce, chátrání organismu X involuční změ-ny nastávají již v období pozdní dospělosti

- gerontologie = zkoumání lidského stáří, věda o stáří, čerpá z ní gerontopsychologie (je sou-částí vývojové psychologie)

- předmět: studium psychických změn v procesu stárnutí
- zkoumá psychické fce v souvisloti s biologickými procesy, ve vztahu k sociálnímu prostředí
- úkolem je zpomalení nepříznivých změn v psychice v důsledku stárnutí a rozvíjení adaptačních schopností jedince
- v naší kultuře přibývá starých lidí, prodlužuje se lidský věk

- etapy stáří:
senescence (64 – 74 let) rané stáří (64-70)
kmetství (75 – 89 let) vlastní stáří (75-89)
patriarchum (90 let – po smrt) vysoký věk (90-)

- stárnutí = přirozený jev, nastává dříve, než jsou změny zjevné

VOLNÍ VLASTNOSTI, FUNKCE VŮLE

VOLNÍ VLASTNOSTI

- vytrvalost
- ráznost
- smysl pro odpovědnost
- zásadovost
- svědomitost
- rozvážnost
- sebeovládání

Tyto vlastnosti dostávají PSYCH.VÝZNAM PŘI SPOJENÍ S POSTOJI A MOTIVY.

PROBLEMATIKA V X OSOBNÍ MORÁLKA

volní vlastnosti: nevytrvalost v chůzi
morální vlastnosti: obětavost

ENERGETICKÝ ASPEKT VŮLE
1– v prožívání a vynakládání úsilí = 2 – patrno z výrazu tváře, držení těla, pohybu OTÁZKA PO EXISTENCI PSYCHICKÉ ENERGIE
= toto často nazýváno SÍLA VULE , překonávání vnějších překážek

Funkce VŮLE:

vývojově nejvyšší kontrola chování

Problém svobodné vůle – otázka svobodného či nutného jednání, svobody či nutnosti volby, závislost x nezávislost, vnější tlaky x vnitřní pohnutky

Cílevědomé jednání = specificky lidské

impulzivní jednání X volní jednání

IJ = ve stavu afektu za snížené kontroly bez rozvahy o důsledku
VJ = podstatný znak ROZVAHA, stanovení cíle a prostředku nemusí být vždy rozumné. Ve volním jednání se uplatňuje:

a. individuální rozumový vývoj
b. individuální morální vývoj
- tyto prvky dávají volnímu aktu kvalitu a specifičnost

PSYCHOLOGICKÉ ANALÝZY VŮLE

PSYCHOLOGICKÉ ANALÝZY VŮLE

WUNDT: chápe vůli jako základní duševní fce a spojuje ji s afekty, oddělování intelektuálního chtění a citových sklonů

X

LEWIN: VŮLE spočívá ve volbě hodnot

ZNAKY VOLNÍHO JEDNÁNÍ

a. vědomí vlastního rozhodnutí
b. aktivní akce, nikoli operace
c. vědomí cíle i prostředků jeho dosažení

VOLUNTARIZACE CHOVÁNÍ = tj.vznik volního aktu, transformace zkušenosti v cílevědomé jednání

SVOBODA VULE:

- tj.svoboda jednání
- dle Kanta je člověk determinován jako bytost mravně svobodná, má možnost se rozhodovat mezi dobrem a zlem; vůle je určována charakterem
- vše co člověk dělá, dělá nutně, nemůže jinak DETEMINISTÉ/popírají/ X INDETERMINISTÉ /uznávají/

V jako vlastnost osobnosti:

- osobnost jedince charakterizují volní vlastnosti (rozhodnost, vytrvalost, sebeovládání), jsou to tedy vlastnosti sebekontroly. Pomáhají v překonávání překážek, dosahování cílů, potlačování nežádoucích tendencí

Roli ve volní úsilí člověk hraje ZKUŠENOST + VROZENÉ VLASTNOSTI, dále pak UDRŹOVÁNÍ CÍLOVÉ AKTIVITY A SEBEPROSAZOVÁNÍ SE

VŮLE, úvod, historie

VŮLE

= proces VOLNÍ REGULACE (volní akt), komplex vlastností osobnosti vyznačující se způ-sobilostí sebekontroly v nejširším smyslu, tzv. VOLNÍ VLASTNOSTI osobnosti

HISTORIE
-různá pojetí vůle

PLATON + ARISTOTELES = ostře rozlišují smyslovou žádost a vůli

AKVINSKÝ = chápe V jako racionální snahu, jako usilování o dobro řízené intelektem, jako chtění plynoucí z intelektu

DESCART = myšlení je řízené V

KANT= V je rozumové chtění, je to praktický rozum

Problémy typologie (včetně základních pojetí)(nejdůležitější typologie osobnosti) 2.

Problémy typologie (včetně základních pojetí)(nejdůležitější typologie osobnosti) 2


7. FENOMENOLOGIE
- pokouší se osobnost poznat z hlediska jejich zážitků dostupných introspekcí
FRANKL – LOGOTERAPIE
- osobnost spočívá v soustředění se na hledání smyslu
1. vykonání činu
2. prožité hodnoty
3. utrpením

8. HUMANISTICKÉ POJETÍ
ALLPORT – osobnost je něco a něco dělá, osobnost je dynamická organizace těch psychofy-zických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.

2.stránky osob:
a) charakter – dimenze vztažená k hodnotám
b) temperament – surovina

ROGERS – genové pole obsahuje 2 složky:

a) organismus – celek veškerého prožívání, myšlení, touhy, emoce
b) já – uvědomovaný vjem vl.osoby, ale i vztah k ostatním

MASLOW
- teorie potřeb

9. KOGNITIVNÍ
PIAGET
- osobnost není daná stálými vlastnostmi, ale typickým způsoby poznání a chápání světa, které odpovídá věku
- fce osobnosti je přizpůsobení se

10. LEWIN
- pojetí psychol.pole
- osobnost je součástí psych. pole, nelze ji poznat nezávisle na něm
- chování osoby je ovlivněno faktory vycházející z osoby (potřeby) a z okolí (pobídky)

11. HOLISTICKÁ TEORIE
- GOLDSTEIN, osobnost=jednotná a plně integrovaná entita, souhrn částí

Problémy typologie (včetně základních pojetí) (nejdůležitější typologie osobnosti) 1.

Problémy typologie (včetně základních pojetí) (nejdůležitější typologie osobnosti)

1. PSYCHOANALÝZA
- Freud
- id, ego, superego

2. NEOPSYCHOANALÝZA
- osobnost více otevřená vlivu okolí, není zcela pod vlivem pudových tendencí

3. BEHAVIORISMUS
- osobnost=systém zvyků
- Watson, Skinner

4. JUNG
- analytická psych. – osobnost = psyché
- důraz na minulost, dávná minulost archetypy
- kolektivní nevědomí, osobní nevěd., ego – střed vědomí, já – spojuje vědomí s nevědomím

5. ERIKSON
- psychosociální fáze (8)

6. NEOBEHAVIORISMUS
- Cattell
- faktorová osobnost, to co umožňuje předpovědět, co daná osoba učiní v dané situaci
- faktorová a rysová teorit – rysy – znaky osobnosti

Teorie Dollarda a Millera
- integrace psychoanal. a behaviorismu
- osobnost není vrozená, osvojujeme si ji v dětství prostřednictvím učení. Sestává se z návyků příznačných pro chování osoby

EYSENK – psych.vlastnosti
1. fyzické vlastnosti
2. charakter – vůle
3. temperament – emoce, afekt chování
4. intelekt – inteligence

ŠKOLNÍ ZRALOST, Příčiny nezralosti, NEZRALOST X NEZPŮSOBNOST

ŠKOLNÍ ZRALOST:

a) biologická
- přes hlavu dosáhnout na ucho

b) mentální
- zájem o práci, umění odlišit hru od práce

c) citová
- citová relativní stabilita

d) sociální
- potřeba kontaktu s dětmi, schopnost začlenit se do skupiny


Příčiny nezralosti: nedostatky ve výchovném prostředí, v samostatném vývoji, dětské neurózy, rané poškození CNS, podprůměrné schopnosti a intelekt

NEZRALOST X NEZPŮSOBNOST

- přízpůsobivost a nepřizpůsobivost je velice důležitá věc, ot. jeho sebehodnocení úspěchy a neúspěchy poznamenávají celý život. Není-li dítě dobře přizpůsobivé ve škole = nervozita, stálá únava, nechce chodit do školy.

Vývoj dítěte v předškolním věku - 2. část

Vývoj dítěte v předškolním věku - 2. část

- řeč: více monologická než diaogická - egocentrická řeč, vývoj je závislý na stimulaci, pod-porován hrou

- kresba: způsob dětské řeči, 4-7 let - období schématického (lineárního) náčrtu,

- vrcholí dětská fantazie, konfabulace (vymýšlení), animismus (oživování), magické myšlení

- pohádky jsou velmi oblíbené

- dotváří se sebepojetí a osobní identita, dítě si uvědomuje sebe sama, má elementární svě-domí, pocity viny - citlivost na pochvalu a uznání od rodičů

- formování charakteru a povahových vlastností, senzitivní období pro vytváření základů charakteru a osobnosti

- kolem 4. roku: vývojová emancipace – odpoutávání dítěte od matky, zájem se přesouvá na otce a vrstevníky

- výchovné problémy, poruchy řeči, enuréza, koktavost, úzkostné stavy, noční děs

Vývoj dítěte v předškolním věku - 1. část

Vývoj dítěte v předškolním věku

- předškolní období = zakončení etapy raného dětství, fáze aktivity a iniciativy, tělesný a duševní vývoj je pomalejší, pokračuje zrání CNS, rozvíjí se hrubá motorika

- hl. zaměstnání je hra - rozvíjejí se všechny psychické fce společné s vrstevníky či dospělými: pohybové, námětové
- znaky her v tomto období: spontánnost, funkční libost, vážnost, plánování, intelektualizace, bohatost, tvořivost, symbolismus
- omezení ve hře - trvalé poškození ve vývoji
- hra = přostředek odreagování dětských traumat

- vnímání: nepřesné, synkretické (převaha syntézy nad analýzou), dítě žije přítomností (dětský prezentismus), od 3 do 6 let se zlepšuje pozornost, zvyšuje se odolnost vůči rušivým podně-tům a formuje se záměrná paměť

- myšlení: prekauzální a subjektivní (neřídí se logickými pravidly, spjato s imaginací), intui-tivní, magické, egocentrické - kognitivní egocentrismus (dítě předpokládá, že druzí vnímají a chápou jevy jako ono), antropomorfické (dítě polidšťuje neživé věci)

- zvídavost, dětské otázky – Proč?, Kde?, Jak?, senzitivnost, city vznikají snadno a rychle, jsou labilní, dítě snadno citově ovlivnitelné, diferencují se vyšší city (sociální, morální)

Indexová analýza

Indexová analýza

porovnávání jednotlivých členů skupiny mezi sebou a různých skupin navzájem. Sociometrické indexy jsou individuální a skupinové. Individ.ind.: sociometrický status (informuje o postavení jedince ve skupině, matematická def.:

pozitivní status osoby X = počet osob, které voké osobu X
N-1
(N je pčet členů)

Sociometrie má deskriptivní charakter - nepostihuje motivaci sociálních preferencí a odmítá-ní. Užitečná v oblasti aplikované soc. psych. všude tam, kde je zjištění skupinových vztahů nutným předpokladem k ovlivnění skupinového života.

Typy sociogramů

Typy sociogramů

• neuspořádaný (vhodný jen u menších skupin max. 10 členů)
• individualizovaný záznam (sociogram každého jednotlivce)
• kruhový prostý (ukazuje pouze rozdíly v počtu voleb mezi jednotlivými členy skupi-ny)
• hierarchický osový (výrazné vytčení rozdílů v počtu přijatých voleb) – konstruujeme ho tak, že po levé straně vodorovné základny se vztyčí kolmice s body, kt. odpovídají degerenovaným pozicím ve skupině. Na vrcholu je umístěna osoba s nejvyšším statu-sem, u základny jedinci s nejnižšími pozicemi.
Při sestavování se dodržují tyto zásady: osoby, kt. se vzájemně volí, se umisťují blízko sebe, rozmístění jednotlivých osob je takové, aby počet křížení šipek byl co nejmenší
• hierarchický kruhový (diferenciace osob podle pozice a odlišení podskupin)

V podmínkách studijní a pracovní skupiny volíme nejčastěji sociogramy hierarchické.

Sociometrie, sociogram

Sociometrie

Prostředek k popsání a hodnocení struktury a organizace malých skupin. Umožňuje posoudit povahu interpersonálních vztahů a jejich atraktivnost
Zakl. J.L. MORENO - zákl. jevem skupinové interakce je přitažlivost, odpudivost a indiference mezi jednotlivými členy skupiny

Techniky:
• sociometrický test – každý subjekt vybere ve své skupině jednu nebo více osob z hlediska určitého kritéria (pracovního, emocionálního, aktivity volného času...). Vý-běr kritéria záleží na vlastnostech zkoumané osoby
• hádej kdo - subjekty jmenují osoby, na něž se hodí v seznamu uváděné vlastnosti
• odhady času – každý odhaduje, kolik času by chtěl strávit s jinými členy téže skupiny v danné kategorii činnosti.
• záznam předností ve skupině – každý hodnotí z hlediska sympatie, antipatie a indife-rence postupně všechny členy dané skupiny

Zpracování výsledků pomocí: sociogramy, maticová a indexová analýza

Sociogram – grafické zobrazení pozice členů ve skupině a jejich vzájemných vztahů. Info jsou přehledné, souhrné X nevýhodné pro obtížnost konstrukce a nemožnost sledovat při vět-ším počtu osob více než jedno kritérium najednou.

Vrchol asocianismu

Vrchol asoscianismu

- James Mill (1773 – 1836) a jeho syn James Stuart Mill (1806 – 1873)

- J.M. - opustil výklad asociací pomocí neurofiziologických spekulací + pěstoval výhradně introspektivní asocianismus, asoc. zákony redukoval na zákon dotyku (pokusil se jím vysvětlit všechno duševní dění)

- J.S.M. - k neurofyziologickým aspektům asociací se vrátil, úkolem psychologie je kauzální analýza duševního dění (=zjištění, proč jeden mentální stav následuje po druhém, je příčinou dalšího)
- následnost mentálních jevů nemůže být vyvozena z fyziologických zákonů naší nervové organizace X celý pohyb duševního dění je možné vyložit z principu asociace = spojování duševních prvků je analogické spojování prvků chemických, jde o mentální chemii
- zakl. psychologismu = pokus vysvětlovat psychologicky i produkty kultury (morálku, právo, politiku atd.)

Další vývoj psychologie směřoval k přibližování přírodním vědám a byl ovládán mechanistickým asocianismem a empirismem.

Asocianismus, David Hartley, David Hume

Asocianismus

- činnost mysli spočívá v pozorování a v asociaci idejí a symslových dojmů
- jeho základy spolu s empirismem a senzualismem položil John Locke (1632-1704), triá-dy principů, kt. ovládly psychologii 19. stol., jejich vliv trvá dodnes

David Hartley (1704 – 1759)

- výrazný asocianista, lékař, ideu asociace aplikoval
na výklad nervové činnosti (vibrace malých částeček umístěných v nervech, uplatňovala se jakási interakce nervů a éteru vyplňujícího podle tehdejší fyziky světový prostor)
- kniha Pozorování o člověku (1749) – začátek klasického asocianismu – principem asociace představ lze vyložit psychické dění u člověka.
- asociace vibrací - vibrace A je nějak spojena se zkušeností A,
- princip asociace má tak dvě roviny – neurofyziologickou a psychologickou (= nervovou a mentální)

David Hume (1711 – 1776)

- další významný asocianista, formuloval asociační zákony: podle současnosti, následnosti, podobnosti, příčiny a účinku (jejich platnost rozšířil
na filosofii poznání vůbec) - zkušenost se utváří od dojmů k ideám (např. od opakovaných vjemů určité sekvence jevů k idejím příčiny a účinku)
- pokusil se podat méně abstraktní anatomii citů – jejím základem jsou asociace pocitů
s ideami

Asocianismus zdůrazňuje ve výkladu průběhu duševních dějů a jejich vývoje do smyslového vnímání k jejich vyšším formám, myšlení a vůli, princip asociace